On May 27th, 1941, the German battleship
Bismarck sank in a fierce firefight,
leaving only 118 of her
2,200 crew members alive.
But when a British destroyer came to
collect the prisoners,
they found an unexpected survivor -
a black and white
cat clinging to a floating plank.
For the next several months this cat
hunted rats and raised British morale -
until a sudden torpedo strike shattered
the hull and sank the ship.
But, miraculously, not the cat.
Nicknamed Unsinkable Sam,
he rode to Gibraltar with the rescued crew
and served as a ship cat on three more vessels –
one of which also sank - before
retiring to the Belfast Home for Sailors.
Many may not think of cats as serviceable
sailors,
or cooperative companions
of any kind.
But cats have been working alongside
humans for thousands of years -
helping us just as often as we help them.
So how did these solitary creatures go
from wild predator to naval officer
to sofa sidekick?
The domestication of the modern house cat
can be traced back to more than
10,000 years ago in the Fertile Crescent,
at the start of the Neolithic era.
People were learning to bend nature
to their will,
producing much more food than
farmers could eat at one time.
These Neolithic farmers stored their excess
grain in large pits and short, clay silos.
But these stores of food attracted
hordes of rodents,
as well as their predator,
Felis silvestris lybica -
the wildcat found across North Africa
and Southwest Asia.
These wildcats were fast, fierce,
carnivorous hunters.
And they were remarkably similar in size
and appearance to today’s domestic cats.
The main differences being that ancient
wildcats were more muscular,
had striped coats, and were less social
towards other cats and humans.
The abundance of prey in rodent-infested
granaries
drew in these typically solitary animals.
And as the wildcats learned to tolerate the
presence of humans
and other cats during mealtime,
we think that farmers likewise tolerated
the cats in exchange for free pest control.
The relationship was so beneficial that
the cats migrated with Neolithic farmers
from Anatolia into Europe
and the Mediterranean.
Vermin were a major
scourge of the seven seas.
They ate provisions and
gnawed at lines of rope,
so cats had long since become
essential sailing companions.
Around the same time these Anatolian
globe trotting cats set sail,
the Egyptians domesticated
their own local cats.
Revered for their ability to dispatch
venomous snakes, catch birds, and kill rats,
domestic cats became important
to Egyptian religious culture.
They gained immortality in frescos,
hieroglyphs, statues, and even tombs,
mummified alongside their owners.
Egyptian ship cats cruised the Nile,
holding poisonous river snakes at bay.
And after graduating to larger vessels,
they too began to migrate
from port to port.
During the time of the Roman Empire,
ships traveling between India and Egypt
carried the lineage of the
central Asian wildcat F. s. ornata.
Centuries later, in the Middle Ages,
Egyptian cats voyaged up to the Baltic Sea
on the ships of Viking seafarers.
And both the Near Eastern
and North African wildcats
– probably tamed at this point --
continued to travel across Europe,
eventually setting sail for
Australia and the Americas.
Today, most house cats have descended
from either the Near Eastern
or the Egyptian lineage of F.s.lybica.
But close analysis of the genomes and
coat patterns of modern cats
tells us that unlike dogs,
which have undergone
centuries of selective breeding,
modern cats are genetically
very similar to ancient cats.
And apart from making them
more social and docile,
we’ve done little to alter
their natural behaviors.
In other words, cats today are more or
less as they’ve always been: Wild animals.
Fierce hunters. Creatures that don’t
see us as their keepers.
And given our long history together,
they might not be wrong.
في 27 مايو 1941، غرقت السفينة الحربية
الألمانية بسمارك في معركة شرسة،
ولم ينج إلا 118 فردًا
من أفراد طاقمها البالغ عدده 2200 فرد.
لكن عندما جاءت المدمرة الحربية
البريطانية لجمع الأسرى،
عثروا على ناجٍ غير متوقع،
قط لونه أسود في أبيض
متشبثًا بلوح عائم.
وخلال الأشهر التالية اصطاد هذا القط الفئران
ورفع الروح المعنوية للبريطانيين.
حتى حطمت ضربة طوربيد مُفاجئة
هيكل السفينة وأغرقتها.
ولكن، وبشكل عجيب، لم يغرق القط.
رحل سام القط الذي لا يغرق،
كما أُطلق عليه،
إلى جبل طارق مع الطاقم الذي تم إنقاذه
وخدم كقط سفينة على ثلاث سفن أخرى،
واحدة منها غرقت أيضًا، قبل أن يتقاعد
ويستقر في منزل بلفاست للبحارة.
قد يعتقد العديدون أن القطط
لا يمكن أن تكون بحارة
أو رفقاء متعاونين من أي نوع.
لكن القطط تعمل جنبًا إلى جنب
مع البشر منذ آلاف السنين،
تساعدنا بقدر ما نساعدها.
إذن، كيف تحولت هذه المخلوقات المنعزلة
من حيوانات مفترسة جامحة إلى ضباط في البحرية
ثم إلى صديق وديع يجلس برفقتنا؟
إن ترويض القطط المنزلية الحديثة
يعود إلى أكثر من 10000 عام
بمنطقة الهلال الخصيب
في بداية العصر الحجري الحديث.
كان الناس يتعلمون إخضاع الطبيعة لإرادتهم،
بإنتاجهم طعامًا أكثر مما
يمكن أن يتناوله المزارعون دفعة واحدة.
خزّن مزارعو العصر الحجري الحبوب
الفائضة في حفر كبيرة وصوامع طينية صغيرة.
لكن مخازن الطعام هذه اجتذبت
حشودًا من القوارض،
واجتذبت أيضًا مفترسها،
فيليس سيلفستريس ليبيكا،
القط البري الموجود في شمال أفريقيا
وجنوب غرب آسيا.
كانت هذه القطط البرية صيادين سريعين
وشرسين ومن آكلي اللحوم.
ومن الملفت للنظر، أنها كانت تشبه القطط
المستأنسة اليوم في الحجم والمظهر.
مع اختلافات رئيسية تتمثل
في أن القطط البرية كانت ذات عضلات أكثر،
وكان لديها فرو مخطط، وكانت أقل اجتماعية
تجاه القطط الأخرى والبشر.
إن وفرة الفرائس في هذه الصوامع
الموبوءة بالقوارض
اجتذبت تلك الحيوانات المنعزلة بطبيعتها.
وكما تعلمت القطط البرية تحمُّل وجود
البشر
والقطط الأخرى أثناء تناول الطعام،
نحن نعتقد أن المزارعين أيضًا قد تحملوا
وجود القطط في مقابل القضاء على القوارض.
كانت علاقتهما مفيدة للغاية إلى الحد الذي
جعل القطط تهاجر برفقة مزارعي العصر الحجري
من الأناضول إلى أوروبا والبحر المتوسط.
شكلت الهوام فاجعة كبرى للبحار السبعة.
فقد التهمت المؤن وقرضت الحبال،
وبالتالي فقد أصبحت القطط رفقة لا غنى عنها
للبحارة منذ زمن بعيد.
خلال نفس الوقت الذي بدأت فيه
تلك القطط الأناضولية الرحالة الإبحار،
بدأ المصريون في استئناس القطط المحلية
لديهم.
تبجيلًا لقدرتهم على القضاء على الأفاعي
السامة وملاحقة الطيور وقتل الجرذان،
وأصبحت القطط المستأنسة أمرًا هامًا
في الثقافة الدينية المصرية.
ونعمت بالخلود في الرسوم الجدارية
والهيروغليفية والتماثيل وحتى في المقابر،
حيث تم تحنيطها بجانب أصحابها.
أبحرت قطط السفن المصرية عبر نهر النيل،
ممسكة بأفاعي النهر السامة
الموجودة في الخليج.
وبعد الارتقاء إلى سفن أكبر حجمًا،
أصبحت هي أيضًا تهاجر من ميناء إلى آخر.
إبان عهد الإمبراطورية الرومانية،
حملت السفن بين الهند ومصر
سلالة القط البري في آسيا الوسطى
فيليس سيلفيستريس أورناتا.
وبعد عدة قرون، إبان العصور الوسطى،
سافرت القطط المصرية على متن سفن
بحارة الفايكنج حتى بحر البلطيق.
واستمرت القطط البرية في الشرق الأدنى
وشمال أفريقيا
التي قد تم ترويضها على الأغلب
خلال هذه الفترة... في السفر عبر أوروبا،
حيث ستبدأ لاحقًا في الإبحار إلى أستراليا
والأمريكتين.
وفي الوقت الراهن،
تنحدر معظم القطط المنزلية
من سلالة فيليس سيلفيستريس أورناتا
المصرية أو في الشرق الأدنى.
ولكن التحليل الدقيق للجينومات وأنماط
الفراء الخاصة بالقطط الحديثة
يخبرنا أنها بعكس الكلاب،
التي شهدت قرونًا من التناسل الانتقائي،
متشابهة للغاية مع القطط القديمة
من الناحية الجينية.
وبعيدًا عن جعلها أكثر اجتماعية وانصياعًا،
فلم نقم بالكثير لتغيير سلوكياتها الطبيعية.
وبتعبير آخر، فإن قطط اليوم لم تختلف بشكل
أو بآخر عما كانت من قبل: حيوانات جامحة.
صيادون مفترسون.
مخلوقات لا ترانا بصفتنا مرّبيها.
ونظرًا لتاريخنا الطويل معًا،
فقد لا تكون مخطئة.
لە ٢٧ ی جۆزەردانی،١٩٤١، کەشتی جەنگی
ئەڵمانی بیسمارک نقوم بوو لە شەڕێکی سەختدا،
تەنھا ١٨٨ کەس لە کۆی ٢٢٠٠ ئەندامی
گروپەکە بە زیندووی مانەوە.
بەڵام کاتێ بەلەمێکی بچوکی ئینگلیز، ھات بۆ
کۆکردنەوەی زیندانییەکان،
ڕزگاربوویەکی چاوەڕوان نەکراویان دۆزیەوە -
پشیلەیەکی ڕەش و سپی کە خۆی گرتبووەوە
بە تەختەیەکی سەر ئاو کەوتوو.
بۆ چەند مانگی دواتر ئەم پشیلەیە مشکەکانی
ڕاو دەکرد و بەریتانیەکانی دڵخۆش دەکرد -
ھەتا بۆمبێکی کەشتی شکێن ھاتوو پەیکەری
کەشتیەکەی پارچە پارچە کرد و نقومی کرد.
بەڵام، دەرئاسایانە، پشیلەکە نقوم نەبوو.
نازناوی سامی نقوم نەبووی لێنرا،
ئەو ڕۆشت لەگەڵ ئەوانەی ڕزگار بوون بۆ
جەبەل تارق
و خزمەتی کرد وەک پشیلەی کەشتی لەسەر
سێ کەشتی تر،
یەکیان بە ھەمان شێوە نقوم بوو - پێش
خانەنشین بوونی لە بێڵفاست ماڵی دەریاوانان.
زۆرێک لەوانەی پێیان وابێت پشیلە بە قەد
دەریاوانێک خزمەت ناکات،
یان ھاوکاریکەر نییە بە ھیچ جۆرێک.
بەڵام پشیلە ئیشی کردووە شانبەشانی مرۆڤ
بۆ ھەزاران ساڵ -
یارمەتیان داوین بە ئاستی ئەوەی ئێمە یارمەتی
ئەوانمان داوە.
کەوایە چۆن ئەم بوونەوەرە تەنیایە گۆڕا لە
دڕندەیەکەوە بۆ ئەفسەرێکی دەریایی
بۆ ھاوڕێیەکی ئازیز؟
ماڵی كردنی پشیلەی نوێی ماڵی
دەگەڕێتەوە بۆ زیاتر لە ١٠ ھەزار ساڵ
لەمەوبەر لە سەر خاکی "مانگی بەپیت"،
بۆ دەستپێکی چاخی بەردین.
خەڵک فێر بوون سروشت بەکار بهێنن بۆ
ویستەکانی خۆیان،
خواردنی زیاتریان دەست دەکەوت لەوەی
کە جوتیاران دەکرا بیخۆن بەیەکجار.
جوتیارانی چاخی بەردین دانەوێڵە زیادەکەیان
عەمباردەکردە نێو چاڵی گەورە، و سایلۆی گڵی.
بەڵام ئەم پاشەکەوتەی خواردن سەرنجی
ئاژەڵە قرتێنەرەکانی ڕاکێشا،
و ھەروەھا سەرنجی دوژمنەکەشیان،
فیلیس سیلیڤیستەر لێبیکا-
پشیلەی کێوی کە دۆزراوەتەوە لە نێو
ئەفریقا و باشوری ڕۆژھەڵاتی ئاسیا.
ئەم پشیلە کێوییانە خێرا و دڕ و ڕاوکەری
گۆشتخۆر بوون.
و بە شێوەیەکی بەرچاو لە قەبارە و شێوەدا
ھاوشێوەی پشیلە ماڵیەكانی ئەمڕۆن.
دیارترین جیاوازی پشیلە دڕندە کۆنەکان
ماسولکەیان زیاتر بوو،
توکیان پاکتربوو، و کەمتر
تێکەڵاو بوون لەگەڵ مرۆڤ و ئاژەڵەکانی تر.
زۆری نێچیری قرتێنەر لە نێو عەمباری
دانەوێڵەکاندا
ئەو پشیلانەیان کردە ئەو ئاژەڵە تەنیایە.
و ھەر کە پشیلەکان فێر بوون
بەرگەی بوونی مرۆڤ و
پشیلەکانی تر بگرن
لە کاتی نانخواردندا،
ئەوکات جوتیارەکانیش ئارامیان گرت لە بوونی
پشیلەکان لەبەرامبەر کوشتنی مێروی زیانبەخش.
پەیوەندیەکی پڕ سوود بوو کە وایکرد پشیلەکان
کۆچ بکەن لەگەڵ جوتیارەکانی چاخی بەردین
لە ئەنادۆڵەوە بۆ ئەوروپا و
بۆ دەریای ناوەڕاست.
گیانەوەری مشەخۆر گەورەترین بەڵای
٧ دەریاکەی جیھان بوو.
ئەوان ئازووقەکانیان دەخوارد و لاکانی
گوریسیان دەقرتاند،
بۆیە پشیلە ماوەیەکی زۆر لەمەوبەر بوو بە
ھاوڕێیەکی سەرەکی دەریاوانەکان.
و ھەر لەو کاتانەی ئەم پشیلە ئەنادۆڵیانە
بە دەوری جیھاندا گەشتیان کرد،
میسڕییەکان پشیلەی ناوخۆی خۆیان
ماڵی کرد.
وەک ڕێزێک بۆ تواناکانیان لە کوشتنی ماری
ژەھراوی، و گرتنی باڵندە و كوشتنی مشک،
پشیلەی ماڵی بووە شتێکی گرنگ بۆ
کلتوری ئاینی میسڕی.
ئەوان نەمریان بە دەست ھێنا لە سەر وێنە و،
نوسینی ھیرۆگلیفی پەیکەرو تەنانەت قەبرەکان.
مۆمیا کران لە تەنیشت خاوەنەکانیان.
پشیلەی کەشتیە میسڕیەکان دەھاتن و
دەچوون بە نیلدا،
ماری ژەھراوی ڕوبارەکانیان توشی کێشە دەکرد.
پاش دەرچوونیان لە کەشتی گەورەتردا،
ئەوانیش دەستیان کرد بە کۆچ کردن
لە بەندەرێکەوە بۆ بەندەرێکی تر.
لە کاتی ئیمپراتۆریەتی ڕۆمانی، کەشتیەکان
گەشتیان دەکرد لەنێوان ھند و میسڕ
و توخمی پشیلەی کێوی ناوەڕاستی ئاسیا
ئێف-ئێس ئۆرناتا یان دەگواستەوە.
سەدەکانی دواتر،لە سەدەکانی ناوەڕاست، پشیلە
میسڕیەکان گەشتیان کرد بۆ دەریای بەڵتیک
لەسەر کەشتی ڤایکینگە دەریاوانەکان.
و ھەردوو پشیلەی ڕۆژھەڵاتی نزیک و
باکووری ئەفریقا
بە نزیکەیی ماڵی بوون لەم کاتەدا و
بەردەوام بوون لە گەشتکردن بەرەوە ئەوروپا،
لە کۆتاییدا بەرەو دوو ئەمریکاکە
گەشتیان کرد.
ئەمڕۆ، زۆربەی پشیلە ماڵیەكان نەوەی
پشیلەکانی ڕۆژھەڵاتی نزیک یان پشیلەی
میسڕی ئێف.ئێس.لیبیکا ن.
بەڵام شیکاری نزیکی جینەکان و شێوازی
تووکی پشیلەی نوێ
پێمان دەڵێت پێچەوانەی سەگ،
کە گۆڕانکاریەکی بۆ ماوەیی بەرچاو
بەسەریاندا ھاتووە،
پشیلە نوێیەکان لە ڕووی بۆ ماوەییەوە
زۆر ھاوشێوەی پشیلە کۆنەکانن.
و بێجگە لە کۆمەڵایەتی کردن و
ماڵی كردنیان،
ئێمە ھیچی وامان نەکردووە بۆ گۆڕینی
ھەڵسوکەوتی سروشتیان.
بە جۆرێکی تر، ئەمڕۆ پشیلە زۆر یان کەم
جیاوازن لەوەی پێشتر بوون
ڕاوکەری دڕندە. بوونەوەرێک کە ئێمەی
بە پارێزەری خۆی نەدەزانی.
و مێژووی درێژی خۆمان نووسی بە یەکەوە،
لەوانەیە ئەوان ھەڵە نەبوو بن.
27. května 1941 byla v urputném boji
potopena německá bojová loď Bismarck,
z celkového počtu 2 200 členů posádky
přežilo pouze 118.
Když ale dorazil britský torpédoborec,
aby vyzvedl zajatce,
našli nečekaného přeživšího -
černobílou kočku, která se snažila
udržet se na plovoucí desce.
Následujících několik měsíců tato kočka
lovila myši a zvyšovala britskou morálku -
dokud náhlý torpédový útok
neroztrhal trup a nepotopil loď.
Ale, jako zázrakem, nepotopil i kočku.
Kočka přezdívaná „Nepotopitelný Sam",
byla odvezena na Gibraltar společně
se zachráněnou posádkou
a byla lodní kočkou na 3 dalších lodích,
z nichž jedna se potopila,
před odchodem do Belfastského
domova pro vysloužilé námořníky.
Mnozí si asi nepředstaví kočky
jako služby schopné námořníky
nebo spolupracující společníky
jakéhokoliv druhu.
Ale kočky pracují po boku lidí
už po tisíce let -
pomáhajíc nám tak často,
jako my pomáháme jim.
Jak se tato samotářská stvoření stala
z divokých dravců námořní důstojníky
a gaučovými společníky?
Domestikace moderní kočky domácí
se dá vystopovat více než 10 000 let zpět
na území Úrodného půlměsíce,
na začátek neolitu (mladší doby kamenné).
Lidé se učili využívat přírodu
ke svému užitku
a produkovali mnohem více jídla,
něž mohli farmáři najednou sníst.
Neolitičtí farmáři skladovali přebytky
obilí v jámách a hliněných nádobách.
Zásoby jídla však přitahovaly
hordy hlodavců,
stejně jako jejich predátora,
Felis silvestris lybica -
divoká kočka vyskytující se napříč
severní Afrikou a severozápadní Asií.
Divoké kočky byly rychlými,
divokými a masožravými lovci.
Velikostí a vzhledem byly pozoruhodně
podobné dnešním domácím kočkám.
Hlavní rozdíly u starověkých koček jsou,
že byly svalnatější,
měly pruhovanou srst a byly méně sociální
vůči ostatním kočkám a lidem.
Nadbytek kořisti
v hlodavci zamořených sýpkách
přilákal tato typicky samotářská zvířata.
Tak jako se divoké kočky naučily
tolerovat přítomnost lidí
a ostatních koček během jídla,
farmáři tak stejně tolerovali kočky
výměnou za bezplatné hubení škůdců.
Vztah byl tak prospěšný, že kočky
migrovaly společně s neolitickými farmáři
z Anatolie (Malé Asie) do Evropy
a do Středomoří.
Škůdci byli velkou pohromou sedmi moří.
Žrali zásoby potravin a nahlodávali lana,
takže kočky se již dávno staly
nezbytnými společníky při plavbách.
Přibližně ve stejnou dobu,
kdy se tyto anatolské kočky začaly plavit,
Egypťané domestikovali
jejich vlastní, místní kočky.
Uctívané pro svou schopnost chytat
ptáky, zabíjet jedovaté hady a krysy,
se kočky domácí staly důležitými
pro egyptskou náboženskou kulturu.
Získaly nesmrtelnost na freskách,
hieroglyfech, sochách a i v hrobkách,
mumifikované společně s jejich majiteli.
Egyptské kočky se plavily po Nilu,
kde lovily jedovaté říční hady.
A po přesunu na větší plavidla,
začaly také migrovat
z přístavu do přístavu.
V dobách Římské říše vozily
lodě cestující mezi Indií a Egyptem
druh středoasijské divoké kočky
F. s. ornata.
Egyptské kočky se ve středověku,
o pár století později,
plavily až k Baltskému moři
na lodích vikingských námořníků.
A obě, jak blízkovýchodní,
tak i severoafrické divoké kočky,
pravděpodobně již ochočené,
pokračovaly v cestování napříč Evropou,
až nakonec vypluly do Austrálie a Ameriky.
Většina domácích koček dnes pochází
buď z blízkovýchodního
nebo egyptského druhu F.s.lybica.
Ale bližší analýza genomů a vzorků srsti
moderních koček nám říká,
že na rozdíl od psů,
kteří prošli staletími
selektivního šlechtění,
jsou moderní kočky geneticky
velmi podobné starověkým kočkám.
A kromě toho, že jsme je
více socializovali a ochočili,
jsme udělali jen málo,
abychom změnili jejich přirozené chování.
Jinými slovy, kočky jsou dnes víceméně
takové, jaké byly vždy: divoká zvířata.
Draví lovci. Stvoření, která nás
nevidí jako jejich majitele.
A vzhledem k naší dlouhé
společné historii se nemusí mýlit.
Am 27. Mai 1941 sank
das deutsche Schlachtschiff Bismarck
in einem heftigen Feuergefecht.
Nur 118 der 2.200
Besatzungsmitglieder überlebten.
Aber als ein britischer Zerstörer
die Gefangenen aufnahm,
fand man einen unerwarteten Überlebenden:
eine schwarzweiße Katze,
die sich an eine Planke klammerte.
In den Folgemonaten fing die Katze Ratten
und hob die Moral der Briten,
bis das Schiff von einem Torpedo
getroffen wurde und sank.
Doch wie durch ein Wunder
blieb die Katze am Leben.
Sie wurde "Unsinkbarer Sam" getauft,
fuhr mit der geretteten
Crew nach Gibraltar
und diente auf drei anderen Schiffen,
von denen ein weiteres sank,
bevor sie sich im Belfaster Heim
für Seeleute zur Ruhe setzte.
Viele sehen Katzen wohl nicht
als taugliche Matrosen
oder kooperative Begleiter jeglicher Art.
Aber Katzen arbeiten seit Jahrtausenden
mit uns Menschen zusammen
und helfen uns so oft wie wir ihnen.
Wie wurden diese Einzelgänger
vom wilden Raubtier zum
Marineoffizier und Couchgenossen?
Die Domestizierung der modernen Hauskatze
lässt sich im Fruchtbaren Halbmond
über 10.000 Jahre bis zum Beginn
der Jungsteinzeit zurückverfolgen.
Die Menschen zähmten die Natur
und produzierten mehr Nahrung,
als sie essen konnten.
Sie lagerten ihr überschüssiges Korn
in großen Gruben und niedrigen Lehmsilos.
Aber diese Lager zogen Scharen
von Nagetieren und deren Jäger an --
Felis silvestris lybica,
die Wildkatze, die in Nordafrika
und Südwestasien heimisch war.
Wildkatzen waren
schnelle, gnadenlose Jäger
und unserer heutigen Hauskatze
in Größe und Aussehen sehr ähnlich.
Doch die frühere Wildkatze
hatte ein gestreiftes Fell,
war muskulöser und distanzierter
gegenüber anderen Katzen und Menschen.
Die Beutemenge in den Kornspeichern
lockte die typischen Einzelgänger an.
Als sich die Wildkatzen beim Fressen
an Menschen und andere Katzen gewöhnten,
tolerierten wohl auch die Bauern Katzen
aufgrund der kostenlosen
Schädlingsbekämpfung.
Diese Beziehung war so vorteilhaft,
dass die Katzen mit den Steinzeitbauern
von Anatolien nach Europa
und in den Mittelmeerraum auswanderten.
Schädlinge waren eine Plage der Seefahrt.
Sie fraßen Vorräte und nagten Taue an.
Deswegen waren Katzen längst
unersetzliche Schiffskumpane geworden.
Ungefähr zur selben Zeit,
als die anatolischen Katzen Segel setzten,
domestizierten die Ägypter
ihre eigenen heimischen Katzen.
Man verehrte sie,
weil sie Giftschlangen erlegten,
Vögel fingen und Ratten töteten.
So erlangten Katzen Bedeutung
für die ägyptische Religion.
Sie wurden unsterblich durch Fresken,
Hieroglyphen, Statuen und sogar Gräber,
wo sie mit ihren Besitzern
mumifiziert wurden.
Ägyptische Schiffskatzen befuhren den Nil
und hielten giftige Flussschlangen fern.
Später stiegen sie auf größere Schiffe um
und segelten von Hafen zu Hafen.
Im Römischen Reich beförderten
Schiffe zwischen Indien und Ägypten
die Nachfahren der zentralasiatischen
WIldkatze F. s. ornata.
Jahrhunderte später, im Mittelalter,
fuhren ägyptische Katzen
auf Schiffen der Wikinger
bis in die Ostsee.
Sowohl nahöstliche als auch
nordafrikanische Wildkatzen,
damals vermutlich bereits zahm,
reisten weiter quer durch Europa
und setzten schließlich Segel
nach Australien und Amerika.
Heute stammen die meisten Hauskatzen
von der nahöstlichen oder
ägyptischen Linie von F. s. lybica ab.
Aber genaue Analysen der Genome
und Fellmuster moderner Katzen verraten:
Im Gegensatz zu Hunden,
die über Jahrhunderte
gezielt gezüchtet wurden,
sind moderne Katzen
ihren Vorfahren sehr ähnlich.
Wir haben sie zwar sozialer
und fügsamer gemacht,
aber ihr natürliches Verhalten
hat sich kaum verändert.
Anders gesagt: Katzen von heute
sind in etwa, was sie immer waren:
Wildtiere. Gnadenlose Jäger. Geschöpfe,
die uns nicht als ihre Halter sehen.
Angesichts unserer langen
gemeinsamen Geschichte
haben sie wohl recht.
El 27 de mayo de 1941,
el buque de guerra alemán 'Bismarck'
se hundió tras una feroz batalla.
Únicamente 118 de sus 2200
tripulantes sobrevivieron.
Pero cuando un destructor británico
llegó al área en busca de prisioneros,
se encontró con
un sobreviviente inesperado:
un gato blanco y negro que
se aferraba a una madera flotante.
Durante los meses que siguieron,
el gato cazó ratas y levantó
la moral de los británicos,
pero un torpedo impactó contra
el casco del barco y lo hundió.
Milagrosamente, el gato sobrevivió.
Recibió el sobrenombre
de 'Sam, el insumergible',
viajó hacia Gibraltar con
los tripulantes rescatados,
y sirvió en otros tres barcos,
uno de los cuales también se hundió.
Finalmente, se retiró a un hogar
para marineros en Belfast.
Quizá muchos crean que los gatos
no pueden ser buenos marineros,
o compañeros serviciales de ningún tipo.
Sin embargo, los gatos han convivido
con los humanos durante miles de años,
y nos han ayudado tanto
como nosotros a ellos.
¿Cómo pudieron estas criaturas
solitarias pasar de predadores salvajes
a oficiales de la marina e
incluso a compañeros de sofá?
La domesticación del gato contemporáneo
se remonta a más de 10 000 años atrás,
a la Media Luna Fértil
a inicios del Neolítico.
El ser humano estaba aprendiendo
a someter la naturaleza a su voluntad,
por lo que se producía
más comida de la necesaria.
Los campesinos del Neolítico
almacenaban los granos sobrantes
en grandes fosas y en silos
de arcilla de baja altura
Pero esta acumulación de alimentos
atrajo hordas de roedores,
como así también a su predador:
'Felis silvestris lybica',
el gato salvaje oriundo de África
del Norte y del sudoeste asiático.
Estos gatos salvajes eran cazadores
rápidos, feroces y carnívoros.
En tamaño y apariencia eran muy
similares a los gatos domésticos actuales.
La principal diferencia
es que los primeros gatos salvajes
tenían mayor masa muscular,
pelaje rayado, y eran menos sociales
con otros gatos y con las personas.
Fue la sobrepoblación
de roedores en los graneros
lo que atrajo a estos animales
usualmente solitarios.
Y a medida que los gatos salvajes
aprendieron a tolerar a las personas
y a otros gatos a la hora de comer,
creemos que los campesinos también
comenzaron a tolerar a los gatos
como control de plagas gratuito.
Tales eran los beneficios
que los gatos migraron junto
a los campesinos del Neolítico
desde Anatolia hacia
Europa y el Mediterráneo.
Las alimañas eran el mayor
problema en alta mar:
devoraban las provisiones
y roían las sogas.
Por ello, los gatos se convirtieron
en muy buenos compañeros de viaje.
A la vez que estos gatos de Anatolia
comenzaban a navegar alrededor del mundo,
los egipcios domesticaron
sus propios gatos locales.
Venerado por su habilidad para
deshacerse de serpientes venenosas,
atrapar aves y matar ratas,
el gato doméstico tuvo un rol
central en la cultura religiosa de Egipto.
Estos gatos fueron inmortalizados
en pinturas, jeroglíficos, estatuas
e incluso en tumbas,
momificados junto a sus amos.
Los gatos egipcios atravesaron el Nilo,
manteniendo a las venenosas
serpientes de mar bajo control.
Y, tras ser promovidos
a barcos más grandes,
comenzaron a migrar de puerto en puerto.
En la época del Imperio romano,
los barcos que navegaban
entre la India y Egipto
transportaban al gato salvaje
de Asia Central, el 'F. s. ornata'.
Siglos más tarde, durante la Edad Media,
los gatos egipcios viajaron hasta
el mar Báltico a bordo de barcos vikingos.
Tanto los gatos salvajes de Oriente
Medio como los de África del Norte,
seguramente domesticados para esta fecha,
continuaron viajando por toda Europa,
y finalmente partieron también
hacia Australia y América.
La mayoría de los gatos actuales
descienden del 'F. s. lybica'
de Oriente Medio o de Egipto.
Pero un análisis más detallado del
genoma y del pelaje de los gatos actuales
nos revela que,
a diferencia de los perros,
que han experimentado
siglos de cría selectiva,
los gatos de hoy son genéticamente muy
similares a los gatos de la antigüedad.
Salvo el haberlos vuelto
más sociales y dóciles,
casi no hemos alterado
su comportamiento natural.
Es decir, los gatos hoy día son
más bien lo que siempre han sido:
animales salvajes, cazadores feroces
que no nos ven como 'sus dueños'.
Y, considerando la larga
historia que compartimos,
puede que estén en lo cierto.
در ۲۷ می ۱۹۴۹، بیسمارک، کشتی جنگی
آلمانی پس از جنگ سهمگینی غرق شد،
و تنها ۱۱۸ نفر از ۲۲۰۰
نفر کارکنانش زنده ماندند.
ولی زمانی که یک ناوشکن
انگلیسی برای بردن اسرا آمد،
با بازماندهای غیرمنتظره مواجه شدند،
گربه سیاه و سفیدی که به کمک
تخته چوب شناوری، روی آب مانده بود.
طیِ چند ماه بعد، این گربه موش میگرفت
و روحیه انگلیسیها را هم بالا میبرد.
تا این که ناگهان یک اژدر به بدنه
کشتی برخورد و غرقش کرد.
اما به طرز معجزهآسایی، گربه غرق نشد.
این گربه که "سَم غرقنشدنی" نام گرفت،
با کارکنانی که زنده ماندند،
به جبلالطارق رفت
و به عنوان گربهٔ کشتی،
در سه کشتی دیگر هم خدمت کرد،
که یکی از آنها قبل از اسکان سم در
خانه دریانوردان بلفاست، غرق شد.
ممکن است خیلیها نتوانند به
گربهها به عنوان ملوانان خدمترسان،
یا همراهانی یاریرسان از هر نوع فکر کنند.
ولی هزاران سال است گربهها
در کنار انسانها کار میکنند
و به همان مقدار که ما کمکشان
میکنیم، کمکمان میکنند.
چطور این جانوران گوشهنشین، ازدرنده و وحشی
بودن، به خدمت در نیروی دریایی رسیده
و سپس به رفقای همیشگی کاناپه تبدیل شدند؟
اهلی شدنِ گربه خانگی مدرن
میتواند به بیش از ۱۰٫۰۰۰
سال پیش در بینالنهرین برگردد،
در ابتدای دوره نوسنگی.
بشر داشت میآموخت طبیعت را
تسلیم اراده خود کند و
غذایی خیلی بیشتر از آنچه کشاورزان
بتوانند یک جا بخورند تولید میکرد.
کشاورزان غلاتِ اضافهشان را در گودالهای
بزرگ و سیلوهای کوتاه گِلی انبار میکردند.
اما این ذخایر غذایی، فوج
جوندگان را به خود جذب میکردند
و همینطور قاتلشان، فلیز سیلوستریس لیبیکا،
گربه وحشیای که در افریقای شمالی
و آسیای جنوب غربی یافت میشد.
این گربههای وحشی، شکارچیانی
سریع، درنده و گوشتخوار بودند
و به طرز قابل توجهی از لحاظ اندازه و ظاهر،
مشابه گربههای اهلی امروزه بودند.
فرق اصلیشان این بود که گربههای
وحشی قدیمی، عضلانی تر بودند،
راه راه بودند و کمتر در مقابل آدمها
یا بقیه گربهها اجتماعی بودند.
زیادیِ طعمه در انبارهای غلهٔ
مورد تهاجم جوندگان،
این گربههای ذاتاً منزوی را
به سمت خود کشاند.
همچنان که گربههای وحشی یاد
میگرفتند حین خوردن، حضورِ آدمها
و باقی گربهها را تاب بیاورند،
فکر میکنیم کشاورزان هم از آن طرف،
وجود گربهها را به جای ضد آفت پذیرفتند.
ارتباط به قدری سودمند بود که گربهها
با کشاورزانِ عصر نوسنگی
از آناتولی به اروپا
و مدیترانه مهاجرت کردند.
حشرات موذی مصیبت بزرگ هفت دریا بودند.
ذخایر را میخوردند و طنابها را میجویدند،
پس خیلی وقت بود که گربهها
همراهان ضروری ملوانها شده بودند.
در همین زمان که این گربههای
جهانگرد دریانوردی میکردند،
مصریها داشتند گربههای
خودشان را اهلی میکردند.
گربههای اهلی که به خاطر توان شکار مارهای
سمی، پرندگان و موشها مورد احترام بودند،
برای فرهنگ مذهبی مصر پراهمیت شدند.
در نقاشیها، متون هیروگلیف
و مجسمهها جاودانه شدند،
و حتی در مقبرهها در کنار
صاحبشان مومیایی شدند.
گربههای کشتیسوار مصری از نیل گذشتند و
مارهای سمی رودخانه را در ساحل نگهداشتند.
و وقتی برای کشتی بزرگتری ترفیع میگرفتند،
آنها هم شروع به مهاجرت از
بندری به بندر دیگر کردند.
در زمان امپراطوری روم، کشتیهایی
که بین هند و مصر سفر میکردند،
ژنهای گربه وحشی آسیایی،
اف. اس. اورناتا را با خود میبردند.
قرنها بعد در قرون وسطی، گربههای
مصری در کشتیهای دریانوردان وایکینگ،
دریای بالتیک را پیمودند.
و گربههای وحشی خاورمیانه و شمال افریقا،
که احتمالا دیگر اهلی شده بودند،
به سفر در سراسر اروپا ادامه دادند.
و در نهایت برای استرالیا و آمریکا
بادبانها را گشودند.
امروزه بیشتر گربههای خانگی
یا از نژاد خاور نزدیکی و
یا نژاد مصریِ اف اس لیبیکا هستند.
ولی تحلیل جزییات ژنها
و طرح خز گربههای امروزی
به ما میگوید بر خلاف سگها،
که تحت قرنها اصلاح نژاد بودهاند،
گربههای مدرن، از لحاظ ژنتیک
بسیار به گربههای باستانی شبیهاند.
و جدا از این که مطیعتر و
اجتماعیترِشان کردیم،
کار چندانی برای تغییر
رفتار طبیعیشان نکردیم.
به بیان دیگر، گربهها امروزه کمابیش
همان هستند که همیشه بودند: حیوانات وحشی.
شکارچیان خشمگین که ما را چندان
هم به عنوان نگهدارنده خود نمیبینند.
و با توجه به تاریخچهای که با هم داریم،
پُر بیراه هم فکر نمیکنند.
Le 27 mai 1941, le cuirassé allemand
Bismark coula après une féroce bataille,
et seuls 118 des 2 200 membres
d'équipage survécurent.
Quand un destroyer anglais
arriva pour récupérer les survivants,
ils trouvèrent un survivant inattendu,
un chat noir et blanc accroché
à une planche flottante.
Pendant les mois suivants, ce chat chassa
les rats et boosta le moral britannique,
jusqu'à ce qu'une torpille fracasse
la coque et coule le navire.
Mais, miraculeusement, pas le chat.
Surnommé Sam l'Insubmersible,
il arriva à Gibraltar
avec l'équipage sauvé
et servit comme chat de navire
sur trois autres vaisseaux,
dont un coula aussi,
avant de prendre sa retraite
dans la Maison des marins de Belfast.
Beaucoup pourraient penser que les chats
ne sont pas des marins serviables,
ni des compagnons coopératifs.
Mais les chats travaillent avec les êtres
humains depuis des millénaires,
nous aidant aussi souvent
que nous les aidons.
Mais comment ces créatures solitaires
sont-elles passées de prédateurs
sauvages à officiers de marine,
à potes de sofa ?
La domestication du chat moderne
remonte à plus d'il y a 10 000 ans
dans le Croissant Fertile,
au début de l'époque néolithique.
Les gens apprenaient à plier
la nature à leur volonté,
produisant bien plus de nourriture
que ce que les agriculteurs
pouvaient manger.
Ces agriculteurs néolithiques
gardaient le surplus
dans de larges puits et dans
de petits silos en argile.
Mais ces réserves de nourriture
attiraient des hordes de rongeurs,
aussi bien que leur prédateur,
Felis silvestris lybica,
le chat sauvage vivant en Afrique
du Nord et en Asie du Sud-Ouest.
Ces chats étaient des chasseurs
rapides, féroces et carnivores.
Et ils étaient extrêmement similaires
en taille et apparence
aux chats domestiques actuels.
La principale différence est que
leurs ancêtres étaient plus musclés,
avaient des fourrures rayées
et étaient moins sociables vers
les autres chats et les êtres humains.
L'abondance de proies dans les greniers
infestés par les rongeurs
attira ces animaux typiquement solitaires.
Et, pendant que les chats apprenaient
à tolérer la présence des hommes
et d'autres chats pendant les repas,
on pense que les agriculteurs
toléraient aussi les chats
en échange de l'extermination
gratuite des nuisibles.
Le rapport était si avantageux
que les chats migrèrent
avec les agriculteurs néolithiques
de l'Anatolie en Europe
et dans la Méditerranée.
Les animaux nuisibles étaient
un grave fléau dans les sept mers.
Ils mangeaient les provisions
et rongeaient les cordes,
donc les chats étaient
devenus depuis longtemps
des compagnons de navigation essentiels.
Environ au même moment
que ces chats anatoliens
globe-trotters prenaient la mer,
les Égyptiens domestiquaient
leurs propres chats locaux.
Vénérés pour leur capacité
d'attraper les oiseaux
et de tuer les serpents
venimeux et les rats,
les chats domestiques devinrent importants
dans la culture religieuse égyptienne.
Ils atteignirent l'immortalité dans
les fresques, les hiéroglyphes,
les statues et même dans les tombes,
momifiés avec leur propriétaire.
Les chats de navire égyptiens
traversaient le Nil,
tenant à distance les serpents
d'eau venimeux.
Et après être arrivés
sur de vaisseaux plus grands,
ils commencèrent, eux aussi,
à migrer de port en port.
Pendant l'Empire Romain, les navires
voyageant entre l'Inde et l'Égypte
portèrent la lignée du chat
de l'Asie centrale, F. s. ornata.
Des siècles plus tard, au Moyen-Âge,
les chats égyptiens voyagèrent
jusqu'à la mer Baltique
sur les navires des marins vikings.
Et les chats du Proche-Orient
et de l'Afrique du Nord,
à ce point probablement domestiqués,
continuèrent à voyager dans toute l'Europe
et prirent finalement la mer
vers l'Australie et les Amériques.
Aujourd'hui, la majorité des chats
domestiques descendent
soit de la lignée du Proche-Orient
soit de celle égyptienne du F. s. lybica.
Mais une analyse approfondie des génomes
et des pelages des chats modernes
nous dit que, contrairement aux chiens,
qui ont subi des siècles de sélection,
les chats modernes sont génétiquement
très similaires aux chats anciens.
Et, à part les rendre
plus sociables et dociles,
nous n'avons pas beaucoup changé
leur comportement naturel.
En d'autres mots,
les chats sont aujourd'hui
plus ou moins comme ils ont toujours été :
des animaux sauvages,
des chasseurs féroces,
des créatures qui ne nous voient pas
comme leurs gardiens.
Et, vu notre longue histoire ensemble,
ils pourraient avoir raison.
ב 27 במאי, 1941, אניית המלחמה הגרמנית
ביסמארק טבעה בקרב קשה,
בהותירה רק 118 מ 2200 אנשי צוותה בחיים.
אבל כשהמשחתת הבריטית
הגיעה לאסוף את השבויים,
הם גילו שורד לא צפוי --
חתול שחור לבן שנאחז בקרש צף.
במשך החודשים הבאים החתול הזה
צד עכברושים והעלה את המורל הבריטי --
עד שטורפדו פתאומי פגע
וניפץ את השדרה והטביע את הספינה.
אבל באופן פלאי, לא את החתול.
הוא קיבל את השם סאם הבלתי ניתן לטביעה,
הוא הפליג לגיברלטר עם צוות הצלה
ושירת כחתול ספינה בשלוש ספינות נוספות --
אחת מהן טבעה --
לפני שפרש לבית למלחים בבלפסט.
רבים אולי לא על חושבים
על חתולים כעל מלחים משרתים,
או כעל שותפים קואופרטיביים מכל סוג.
אבל חתולים עבדו לצד אנשים
במשך אלפי שנים --
עזרו לנו כמו שעזרנו להם.
אז איך היצורים הבודדים האלה
הפכו מטורפים פראיים לקצינים ימיים
לשותפים לספה?
ניתן לעקוב אחרי הביות
של חתול הבית המודרני
ללפני יותר מ 10000 שנה בסהר הפורה,
בתחילת העידן הנאוליטי.
אנשים למדו לכופף את הטבע לרצונם,
יצרו הרבה יותר אוכל
ממה שהחוואים יכלו לאכול בעצמם.
החוואים הנאוליטים אגרו את עודף התבואה
בבורות גדולים ובסילואים נמוכים מחמר.
אבל המאגרים האלה
של מזון משכו המון מכרסמים,
כמו גם את הטורפים שלהם,
פליס סילבסטריס ליביקה --
חתול הבר שנמצא לרוחב צפון אמריקה
ודרום מערב אסיה.
חתולי הבר האלה היו
ציידים טורפים מהירים ופראיים.
והם היו דומים מאוד בגודל ובמראה
לחתולים המבוייתים של היום.
ההבדל העיקרי הוא שחתולים
בעבר היו יותר שריריים,
היו להם פרוות מפוספסות, והם היו
פחות חברותיים כלפי חתולים אחרים ואנשים.
השפע של טרף במאגרי דגנים מלאי מכרסמים
משך את החיות האלו, הבודדות בדרך כלל.
וכשחתולי הבר למדו לסבול
את הנוכחות של אנשים
וחתולים אחרים בזמן הארוחה,
אנחנו חושבים שחוואים הסכימו לסבול אותם
בתמורה לשירותי הדברה בחינם.
היחסים היו כל כך מועילים
שחתולים היגרו עם החוואים הנאוליתים
מאנטוליה לתוך אירופה והמזרח התיכון.
מזיקים היו מפגע בשבעת הימים.
הם אכלו אספקה ולעסו חבלים,
כך שחתולים הפכו מאז
לשותפים הכרחיים להפלגה.
סביב אותו זמן שהחתולים האנטוליים
רואי העולם יצאו להפלגה,
המצרים בייתו חתול מקומי משלהם.
הם היו נערצים בשל יכולתם להרחיק נחשים
ארסיים, ללכוד ציפורים, ולהרוג עכברושים,
חתולים בייתיים הפכו לחשובים
לתרבות הדתית של המצרים.
הם זכו לאלמותיות בפרסקות,
הירוגליפים, פסלים, ואפילו קברים,
הפכו למומיות יחד עם בעליהם.
חתולי ספינות מצריות הפליגו בנילוס,
והרחיקו נחשי נהר ארסיים.
ואחרי שעברו לספינות גדולות יותר,
גם הם החלו להגר מנמל לנמל.
במהלך האימפריה הרומית,
ספינות שהפליגו בין הודו למצרים
נשאו את השושלת
של חתול הבר המרכז אסיאתי פ.ס. אורנטה.
מאות מאוחר יותר, בימי הביניים,
חתולים מצריים הפליגו במעלה הים הבלטי
על ספינות של יורדי ים ויקינגיים.
וחתולי המזרח הקרוב והצפון אפריקאיים
-- כנראה כבר מבוייתים בזמן זה --
המשיכו לנוע ברחבי אירופה,
ולבסוף הפליגו לאוסטרליה ולאמריקות.
היום, רוב חתולי הבית הם צאצאים
או מהשושלות המזרח הקרוב או המצריות.
אבל בדיקה מדוקדקת של הגנים
ותבניות הפרווה של חתולים מודרניים
מספרים לנו שבניגוד לכלבים,
שעברו מאות של הכלאה סלקטיבית,
חתולים מודרניים הם באופן כללי
דומים לחתולים העתיקים.
וחוץ מלהפוך אותם ליותר חברותיים ורגועים,
עשינו מעט מאוד לשנות
את ההתנהגויות הטבעיות שלהם.
במילים אחרות, חתולים היום
הם פחות או יותר כמו שתמיד היו: חיות פרא.
טורפים נועזים.
יצורים שלא רואים אותנו כבעליהם.
ובהינתן ההסטוריה הארוכה שלנו יחד,
אולי הם לא טועים.
1941. május 27-én egy tengeri csata során
elsüllyedt a német "Bismarck" hadihajó,
a 2200 fős legénységből
csak 118-an maradtak életben.
Amikor a britek kihajóztak,
hogy begyűjtsék a hadifoglyokat,
szokatlan túlélőre bukkantak:
egy fekete-fehér macska lebegett
a vízen egy deszkába kapaszkodva.
Ezután hónapokig patkányokra vadászott
és a brit tengerészeket szórakoztatta,
mígnem egy torpedótámadás következtében
a brit hajó is elsüllyedt.
A macska azonban csodálatos
módon megmenekült.
Elsüllyeszthetetlen Sam becenéven
a megmenekült legénységgel együtt
Gibraltárra került.
Még három hajón szolgált hajómacskaként –
egy ezek közül szintén elsüllyedt –,
végül a Belfasti Tengerészotthonba
vonult vissza.
Sokan nem gondolnák, hogy egy
macska beválna tengerészként,
vagy hogy képes lenne
bármifajta együttműködésre.
A macskák mégis évezredek
óta velünk élnek,
és legalább annyit segítenek nekünk,
mint amennyit mi nekik.
Hogyan váltak hát e magányos lények
véres ragadozókból tengerészekké,
háziállatokká?
A ma ismert házimacska háziasítása
az ún. termékeny félhold területén
kezdődött, több mint 10 ezer éve,
az újkőkorszak elején.
Az ember elkezdte saját akarata szerint
átformálni a természetet,
többet termelt, mint amennyit
el tudott fogyasztani.
Az újkőkorszak gazdái nagy gödrökben
és agyagedényekben tárolták a felesleget.
E raktárak odacsalogatták a rágcsálókat,
de a rájuk vadászó
Felis silvestris lybicát is.
E vadmacskák Észak-Afrikában és
Délnyugat-Ázsiában honosak.
Az akkori vadmacskák gyors és vad
húsevő ragadozók voltak.
Méretre és külsőre meglepően
hasonlítottak a mai házimacskához.
Az ókori vadmacskák izmosabbak,
csíkos mintázatúak voltak,
és kevésbé viselték el más macskák
és az ember közelségét.
A raktárakban elszaporodott rágcsálók
odavonzották e magányos vadászokat.
Ahogy idővel a macskák megszokták
az ember közelségét
és más macskák jelenlétét evéskor,
a gazdák is megtűrték a macskát,
hiszen a patkányokat pusztította.
E kapcsolat olyan hasznosnak bizonyult,
hogy a macskákat az ember magával vitte
Kis-Ázsiából Európába és
a Földközi-tenger vidékére.
A rágcsálók nagy csapást
jelentettek a tengeren:
megették az élelmet és
átrágták a köteleket.
A macskák tehát nélkülözhetetlen
társainkká váltak a vízen.
Nagyjából a kis-ázsiai
kivándorlással egyidőben
az egyiptomiak is háziasították
a maguk macskáit.
Mivel el tudtak bánni a mérgeskígyókkal,
kiválóan fogtak madarat és patkányokat,
nagy tiszteletnek örvendhettek
az egyiptomi vallási kultúrában.
Freskókon, hieroglifákon, szobrokban
és sírköveken örökítették meg őket,
mumifikált testüket a gazdájuké
mellé helyezték.
A Níluson hajóztak hajómacskaként,
és kordában tartották a
folyóban élő mérgeskígyókat.
Később nagyobb hajókra is
magával vitte őket az ember,
egyik kikötőből a másikba vándoroltak.
A Római Birodalom idején az India és
Egyiptom közt közlekedő hajókon
a közép-ázsiai vadmacska, az F.s. ornata
leszármazottai is megfordultak.
A középkorban az egyiptomi macskák
már a Balti-tengerig jutottak
a vikingek hajóin.
Mind a közel-keleti, mind
az észak-afrikai vadmacska
– immáron megszelídítve –
átszelte egész Európát,
majd vitorlát bontott Ausztrália
és az amerikai kontinens felé.
A legtöbb mai házimacska őse
vagy a közel-keleti,
vagy az egyiptomi F.s. lybica.
De a házimacskák génkészletének
és bundamintázatának vizsgálata
arról árulkodik,
hogy ellentétben a kutyákkal,
amiket szelektíven tenyésztettek,
a mai házimacska genetikailag
nagyon hasonló ókori őséhez.
Bár engedelmesebbé és
a társaságot toleráló lénnyé formáltuk,
alaptermészetükön nem sokat változtattunk.
Egyszóval, a mai házimacskák még mindig
olyanok, mint vadmacska őseik.
Vadon élő, rettegett vadászok,
akik az embert nem tekintik gazdájuknak.
Hosszú közös történelmünkre
visszatekintve igazuk is lehet.
Pada tanggal 27 Mei 1941, kapal perang
Jerman Bismarck, tenggelam di pertempuran,
dan hanya 118 dari 2.200
anggota awaknya hidup.
Tetapi saat kapal perusak Inggris datang
untuk menjemput tahanannya,
mereka menemukan penyintas tak terduga -
kucing hitam putih yang berpegangan
pada papan kayu yang mengambang.
Selama beberapa bulan kucing ini memburu
tikus dan meningkatkan semangat -
hingga serangan torpedo memecahkan
lambung kapal dan menenggelamkan kapalnya.
Namun, secara ajaib, kucingnya selamat.
Dijuluki "Sam yang tak dapat tenggelam,"
ia pergi ke Gibraltar bersama
awak yang diselamatkan
dan berperan sebagai kucing
kapal pada tiga kapal lainnya –
salah satunya juga tenggelam - sebelum
pensiun ke "Rumah Para Pelaut" di Belfast.
Banyak orang mungkin tidak menganggap
kucing sebagai pelaut yang berguna,
atau rekan yang kooperatif.
Namun kucing telah bekerja sama dengan
manusia selama ribuan tahun -
membantu kita sama seringnya
seperti kita membantu mereka.
Bagaimana hewan soliter ini berubah dari
pemangsa liar ke perwira angkatan laut
ke teman di sofa?
Penjinakan kucing rumah modern
bisa dilacak ke 10.000 tahun
yang lalu di Hilal Subur,
pada awal era Neolitikum.
Manusia belajar memanfaatkan
alam untuk keinginan sendiri,
menghasilkan lebih banyak makanan
yang dapat dimakan sekaligus.
Petani Neolitikum menyimpan sisa pangan
dalam lubang besar dan silo tanah liat.
Simpanan makanan ini pun
menarik gerombolan tikus,
serta pemangsa mereka,
Felis silvestris lybica -
kucing liar yang ditemukan di Afrika Utara
serta Barat Daya Asia.
Kucing liar ini pemburu pemakan daging
yang cepat dan ganas.
Mereka berukuran dan berupa hampir
sama dengan kucing jinak hari ini.
Perbedaan terbesarnya adalah bahwa
kucing liar kuno lebih berotot,
berloreng, dan tidak begitu sosial
terhadap kucing lain dan manusia.
Banyaknya mangsa dalam
lumbung yang penuh tikus
menarik hewan yang biasanya soliter ini.
Dan saat kucing liar mulai
menerima adanya manusia
dan kucing lain pada waktu makan,
petani juga mulai menerima kucing
sebagai pengendalian hama gratis.
Hubungannya sangat bermanfaat hingga
kucing bermigrasi dengan petani Neolitikum
dari Anatolia ke Eropa
dan ke Mediterania.
Hama menjadi bencana
besar di tujuh lautan.
Hama memakan persediaan
makanan serta menggigit tali,
sehingga kucing menjadi
teman berlayar penting.
Di waktu yang sama saat
kucing Anatolia ini mulai berlayar,
para warga Mesir Kuno
menjinakkan kucing lokal mereka.
Kucing dihormati karena mereka membunuh
ular berbisa dan tikus, menangkap burung,
kucing jinak menjadi bagian penting
dari budaya keagamaan Mesir.
Mereka mencapai kehidupan abadi pada
lukisan dinding, hieroglif, patung, makam,
dan bahkan dimumikan bersama pemiliknya.
Kucing kapal Mesir berlayar di Sungai Nil,
melindungi kapal dari
ular sungai yang beracun.
Dan setelah lulus ke kapal
yang lebih besar,
mereka pun berpindah-pindah
dari pelabuhan ke pelabuhan.
Pada waktu Kekaisaran Romawi,
kapal yang berlayar antara India dan Mesir
membawa keturunan dari kucing liar
Asia Tengah F. s. ornata.
Beberapa abad kemudian,
pada Abad Pertengahan,
kucing Mesir berlayar ke Laut Baltik
pada kapal pelaut Viking.
Kucing liar "Near Eastern"
serta kucing liar Afrika Utara
- mungkin dijinakkan pada waktu itu -
terus berlayar di sepanjang Eropa,
akhirnya berlayar menuju
Australia dan Amerika.
Hari ini, banyak kucing rumah
merupakan keturunan
dari kucing liar "Near Eastern" atau dari
garis keturunan Mesir F.s.lybica.
Namun analisa teliti dari genom serta
corak loreng kucing modern
menyatakan bahwa tidak seperti anjing,
yang telah mengalami berabad-abad
dari pembiakan selektif,
kucing modern secara genetik
sangat mirip dengan kucing kuno.
Di samping membuat mereka
lebih sosial dan jinak,
kita hanya melakukan sedikit
mengubah tingkah laku alaminya.
Dalam kata lain, kucing harı ini kurang
lebih seperti biasanya: Hewan buas.
Pemburu ganas. Hewan yang tidak
melihat kita sebagai pemiliknya.
Dan melihat sejarah kita bersama,
mereka mungkin tidak salah.
Il 27 maggio 1941,
la corazzata tedesca Bismarck
affondò in un feroce scontro a fuoco
a cui sopravvissero solo 118 membri
dell'equipaggio su 2.200.
Ma quando un cacciatorpediniere inglese
arrivò a raccogliere i prigionieri,
trovarono un sopravvissuto inaspettato:
un gatto bianco e nero
aggrappato a una tavola galleggiante.
Nei i mesi successivi, il gatto cacciò
i topi e sollevò il morale degli inglesi,
finché un improvviso colpo di siluro
frantumò lo scafo e affondò la nave.
Ma, miracolosamente, non il gatto.
Con il soprannome di Inaffondabile Sam,
arrivò a Gibilterra
con la nave di salvataggio
e servì come gatto di bordo
su altre tre navi,
una delle quali affondò,
prima di essere pensionato
nella Casa del Marinaio a Belfast.
Molti direbbero che i gatti
non possono essere buoni marinai,
o fidati collaboratori
di un qualsiasi tipo.
Ma i gatti hanno lavorato accanto
agli uomini per migliaia di anni,
aiutandoci tanto quanto
noi abbiamo aiutato loro.
Ma come mai queste creature solitarie,
da predatori selvatici,
sono diventate ufficiali navali
e infine compagni di divano?
La domesticazione del gatto moderno
può essere fatta risalire a più
di 10.000 anni fa nella Mezzaluna Fertile,
all'inizio del Neolitico.
Imparando a piegare la natura
al proprio volere,
l'uomo produceva più cibo
di quanto ne poteva consumare.
I contadini neolitici immagazzinavano
il grano in grandi cisterne
e piccoli silos di argilla.
Ma queste scorte di cibo
attiravano orde di roditori,
come anche i loro predatori,
Felis silvestris lybica,
il gatto selvatico diffuso
dal Nord Africa al Medio Oriente.
Questi gatti selvatici erano
predatori veloci, feroci e carnivori.
Erano molto simili per taglia e aspetto
al gatto domestico di oggi.
Le principali differenze? I gatti
antichi erano più muscolosi,
avevano il manto striato
ed erano meno socievoli
verso gli altri gatti e gli umani.
L'abbondanza di prede
nei granai infestati dai roditori
attirò questi animali
tipicamente solitari.
Così come il gatto selvatico si adattò
alla presenza di umani e altri gatti
mentre mangiava,
crediamo che anche i contadini
tollerassero i gatti
perché tenevano
sotto controllo i parassiti.
Una relazione così vantaggiosa che i gatti
migrarono con i contadini neolitici
dall'Anatolia verso l'Europa
e il Mediterraneo.
Gli animali infestanti erano
il flagello dei sette mari.
Mangiavano le provviste
e rosicchiavano le funi,
per questo i gatti erano diventati
fondamentali compagni di navigazione.
Più o meno nello stesso periodo
in cui i gatti salpavano dall'Anatolia,
gli Egizi addomesticarono
i loro gatti autoctoni.
Riveriti per la loro capacità
di eliminare serpenti velenosi,
prendere uccelli e uccidere ratti,
i gatti domestici diventarono importanti
per la cultura religiosa egizia.
Immortalati in affreschi,
geroglifici, statue e persino tombe,
venivano mummificati
assieme ai loro padroni.
I gatti egizi navigavano sul Nilo,
tenendo a bada i serpenti
velenosi di fiume.
Dopo essere stati promossi
a vascelli più grandi,
anche loro iniziarono
a migrare di porto in porto.
Durante il periodo dell'Impero Romano,
le navi che viaggiavano tra India e Egitto
trasportavano i discendenti del gatto
selvatico dell'Asia centrale:
F.s. Ornata.
Secoli più tardi, nel Medioevo, i gatti
egiziani arrivarono fino al Mar Baltico
sulle navi dei mercanti vichinghi.
I gatti selvatici del Vicino Oriente
e del Nord Africa,
a questo punto
probabilmente addomesticati,
continuarono a spostarsi per l'Europa,
mettendosi in viaggio infine
verso l'Australia e le Americhe.
Oggi, la maggior parte dei gatti domestici
deriva dalla stirpe del Vicino Oriente
o della quella egiziana, F.s. Lybica.
Ma un'analisi più attenta
del genoma e del tipo di mantello
ci dice che, diversamente dai cani
che hanno avuto
una selezione durata secoli,
i gatti moderni sono geneticamente
molto simili ai gatti antichi.
A parte renderli più socievoli e docili,
abbiamo alterato ben poco
il loro comportamento naturale.
In altre parole, i gatti oggi sono più
o meno come sono sempre stati:
animali selvatici.
Feroci cacciatori. Creature che
non ci vedono come i loro custodi.
E vista la nostra lunga storia assieme,
potrebbero non avere torto.
1941年5月27日にドイツの戦艦
ビスマルクは激しい銃撃戦の後 沈みました
2,200人の乗組員のうち
118人だけが生き残りました
しかしイギリスの駆逐艦が
捕虜を捕捉する時
思いがけない生存者を発見しました
それは浮かんでいる板に
しがみついている白黒の猫でした
その後の数ヶ月間 この猫はネズミを狩り
それにイギリスの士気も高めました
しかし突然の魚雷攻撃が船体を粉砕して
船を沈めてしまいました
奇跡的に白黒の猫は生き残りました
「不沈のサム」と名付けられた猫は
救助された乗組員と共にジブラルタルに行き
さらに3隻の船で
「船乗り猫」として仕えましたが
その内1隻も沈没し
ベルファストにある船乗りの宿舎で引退しました
多くの人は猫のことを
役に立つ船乗りだとか
協力的な仲間とは
思わないでしょう
しかし猫たちは何千年も前から
人間と協力してきており
互いに助け合う関係にありました
それではなぜ孤独を好むこの生き物は
野生の捕食者から海軍士官
そしてソファーに座る
相棒となったのでしょうか?
現代の飼い猫が家畜化されたのは
1万年以上前の「肥沃な三日月地帯」に
遡ることができます
これは新石器時代の始まりにあたります
当時の人々は自然を意のままにして
農民が食べられるよりも はるかに多く食物を
生産する方法を学んでいました
新石器時代の農民は 余分な穀物を大きな穴や
粘土製の短いサイロに貯蔵しました
しかし貯蔵された食物は
多くのげっ歯類を引き付け
同時に その捕食者である
アフリカヤマネコも引き寄せられました
北アフリカと南西アジアで見られた
山猫です
これらの野生猫たちは
俊敏で 獰猛な肉食性のハンターでした
現代の飼い猫と 大きさや外観が
とても似ていました
主な違いは古代の野生猫は
より筋肉質で
毛皮は縞模様で そして他の猫や人間とは
社交的ではなかったことです
げっ歯類によって荒らされた穀物倉は
豊富な獲物を狙う
ふだんは孤独な野生猫を引き寄せました
野生猫が食事中に人間や他の猫がいることを
容認することを学んだので
農民も同様に無料の害虫駆除と引き換えに
猫を容認したと考えられています
農民も同様に無料の害虫駆除と引き換えに
猫を容認したと考えられています
関係はとても有益なものとなったので
猫はアナトリアからヨーロッパと地中海に
新石器時代の農家と共に移住しました
ねずみは七つの海で
ひどい災難をもたらしました
食料を食べたり
ロープを噛み込んだりしたので
猫はずっと昔から航海における
不可欠な同伴者となりました
世界を駆け巡ることになる
アナトリアの猫が旅立ったのとほぼ同じ頃
エジプトの人々も
地元の猫を飼いならしていました
有毒なヘビと鳥やネズミを狩ることのできる
エジプトの猫は崇拝の対象となり
飼い猫は宗教文化にとって
重要な存在となりました
猫はフレスコ画や象形文字
彫像 さらには
飼い主と共にミイラになり
墓でも不死となりました
エジプトの船乗り猫は
有毒な川ヘビを入り江にとどめ
ナイル川の巡航にお供しました
より大型の船が登場してくると
猫たちも港から港へ移動し始めました
ローマ帝国時代にインドとエジプト間を
航行する船は
中央アジア産のステップヤマネコの
系統となる種を運んでいました
数世紀後の中世に
エジプト猫は
バイキングの船に乗って
バルト海まで航海しました
近東と北アフリカの野生猫は
― おそらくこの時に飼いならされ ―
ヨーロッパ横断を続け
最終的にオーストラリアと
アメリカに向けて航海を始めました
現在 ほとんどの飼い猫は
近東か エジプト産アフリカ山猫の系統を
引き継いでいます
しかし現代の猫のゲノムと
毛皮のパターンを詳しく分析すると
何世紀にもわたって
選抜育種を経てきた犬とは違い
何世紀にもわたって
選抜育種を経てきた犬とは違い
現代の猫は遺伝的に
古代の猫と非常によく似ていることが分かります
そして猫をより社交的で
御しやすくすること以外は
人は猫の天性的な行動を
ほとんど変えてきませんでした
言い換えれば現代の猫は 多かれ少なかれ
昔からのままの野生動物です
私たちを彼らの番人とは見ていない
獰猛なハンターです
長い歴史を合わせて考えれば
猫の考えも正しいかもしれませんね
1941년 5월 27일,
독일의 비스마르크호는
격렬한 포격전으로 인해
침몰하였으며
2200명의 선원 중
118명만이 살아남았습니다.
영국군이 독일군 포로를 잡기 위해
배에 도착했을 때
전혀 예상하지 못했던
생존자를 발견하게 됩니다.
(야옹)
떠다니는 나무 판자위에
점박이 고양이 한마리가 있었지요.
몇 달 간 이 고양이는
영국군의 배에서 쥐를 잡고,
군인들을 즐겁게 해줬습니다.
갑작스런 어뢰 공격으로
배가 산산조각 나기 전까진 말이죠.
하지만 놀랍게도
고양이는 살아남았습니다.
(야옹)
그래서 '가라 앉지 않는 샘'이라는
별명도 생겼죠.
샘은 구조된 선원들과 함께
지브롤터로 향했고
이후에도 계속해서 세 척의 배에서
선원으로 근무했습니다.
이 중 한 척은 역시나 침몰했지만
(야옹)
샘은 무사히 벨파스트
선원 숙소에서 은퇴하였습니다.
많은 사람들이 고양이가 선원과 같은
협동이 필요한 일에
적합하지 않다고 생각합니다.
하지만 고양이는
수 천년간 인간을 도왔습니다.
우리가 고양이를 도와주는 것만큼 말이죠.
그렇다면 독립적인 이 생명체가
어떻게 거친 포식자에서
선원으로
또 소파 옆 친구로
자리 잡을 수 있었을까요?
만 년 전 초기 신석기 시대부터
사람들은 집에서 고양이를 길렀습니다.
그 흔적들은 비옥한 초승달 지대에서
발견할 수 있습니다.
신석기인들이 자연을
보다 잘 이용할 수 있게 되면서
한 번 먹을 양 이상보다 훨씬 더 많은
농작물을 생산하게 되었습니다.
신석기 시대의 농부들은
이 잉여 생산물을 토기에 저장했지요.
저장소의 곡식은 쥐떼를 유혹했고
그 포식자들도
쥐들을 따라 들어왔습니다.
바로 북아프리카와 서남아시아에
서식하는 아프리카 들고양이 말이죠.
이 야생고양이는
빠르고 사나운 사냥꾼이었습니다.
외모와 몸집은
오늘날 집고양이들과 비슷했지요.
하지만 고대의 야생 고양이들이
더 근육질이고
줄무늬가 많으며, 사회화가
덜 되어 있다는 점이 달랐지요.
(야옹)
이 독립적인 생물이 곡물 저장소에
이끌린 이유는 하나 뿐입니다.
먹잇감인 쥐가 풍부했기 때문이죠.
그리고 야생고양이들이
자기들의 식사 시간동안
사람들과 다른 고양이들의 존재를
참을 수 있게 되면서
농부들도 페스트의 확산을
쉽게 막을수 있게 도와주던
고양이들의 존재를
용인하게 되었다고 봅니다.
이 관계는 서로 매우 유익했기 때문에
고양이들은 신석기 시대 농부들과 함께
소아시아에서부터
유럽, 지중해까지 이동했습니다.
쥐는 7대양에서 가장 큰 골칫거리였습니다.
식량을 훔쳐 먹고
줄을 갉아먹었기 때문입니다.
그래서 고양이는 농부들의 중요한
항해 동료였습니다.
소아시아인들이
고양이와 함께 항해하고 있던 시기에
이집트인들은 자기들만의
현지 고양이들을 길들였습니다.
독사를 해치우고 새를 사냥하고
쥐를 잡는 능력 덕분에
고양이는 이집트의 종교 문화에서
매우 중요해졌습니다.
고양이는 벽화, 상형문자, 혹은
조각으로 남겨지거나
심지어는 미라로 주인 옆에 묻히며
영생을 얻게 되었습니다.
(야옹)
이집트의 뱃고양이들은
나일강을 항해했습니다.
어선이 점점 커지면서 고양이들도
항구에서 항구로
옮겨다니기 시작했습니다.
로마 제국 시대에는
인도와 이집트 사이를 항해하는 배들을 통해
중앙 아시아 들고양이 혈통의
고양이들이 퍼져나갔습니다.
몇 세기가 지난 중세 시대에
이집트 고양이들은 바이킹들과 함께
발트해까지 항해해갔습니다.
근동지역과 북아프리카의
야생고양이들은 항해를 계속하다가
이 시기 즈음에 길들여졌을 것이고
이후 유럽을 건너서
결국 호주와 미대륙들로 퍼져나갔습니다.
오늘날의 대부분의 집고양이들은
근동지방 혹은
이집트 리비아 혈통입니다.
고양이들의 유전자와
털 무늬에 대한 조사 결과를 보면
수 세기동안 선발 번식을 겪었던
개와는 다르게
현대의 고양이들은 고대의 고양이와
유전적으로 매우 흡사합니다.
사람들은 고양이들을
사교적이고 순하게 만드는 것 외에
본능적인 행동을
바꾸려고 하지 않았습니다.
그러기 때문에 오늘날의 고양이들은
옛날 고양이들과 매우 흡사합니다.
그들은 야생 동물이고 무서운 사냥꾼이며
사람을 주인으로 여기지 않죠.
오랜 역사를 고려해 본다면
그들이 틀리지 않을 지도 모릅니다.
لە ٢٧ ی جۆزەردانی،١٩٤١، کەشتی جەنگی
ئەڵمانی بیسمارک نقوم بوو لە شەڕێکی سەختدا،
تەنھا ١٨٨ کەس لە کۆی ٢٢٠٠ ئەندامی
گروپەکە بە زیندووی مانەوە.
بەڵام کاتێ بەلەمێکی بچوکی ئینگلیز، ھات بۆ
کۆکردنەوەی زیندانییەکان،
ڕزگاربوویەکی چاوەڕوان نەکراویان دۆزیەوە -
پشیلەیەکی ڕەش و سپی کە خۆی گرتبووەوە
بە تەختەیەکی سەر ئاو کەوتوو.
بۆ چەند مانگی دواتر ئەم پشیلەیە مشکەکانی
ڕاو دەکرد و بەریتانیەکانی دڵخۆش دەکرد -
ھەتا بۆمبێکی کەشتی شکێن ھاتوو پەیکەری
کەشتیەکەی پارچە پارچە کرد و نقومی کرد.
بەڵام، دەرئاسایانە، پشیلەکە نقوم نەبوو.
نازناوی سامی نقوم نەبووی لێنرا،
ئەو ڕۆشت لەگەڵ ئەوانەی ڕزگار بوون بۆ
جەبەل تارق
و خزمەتی کرد وەک پشیلەی کەشتی لەسەر
سێ کەشتی تر،
یەکیان بە ھەمان شێوە نقوم بوو - پێش
خانەنشین بوونی لە بێڵفاست ماڵی دەریاوانان.
زۆرێک لەوانەی پێیان وابێت پشیلە بە قەد
دەریاوانێک خزمەت ناکات،
یان ھاوکاریکەر نییە بە ھیچ جۆرێک.
بەڵام پشیلە ئیشی کردووە شانبەشانی مرۆڤ
بۆ ھەزاران ساڵ -
یارمەتیان داوین بە ئاستی ئەوەی ئێمە یارمەتی
ئەوانمان داوە.
کەوایە چۆن ئەم بوونەوەرە تەنیایە گۆڕا لە
دڕندەیەکەوە بۆ ئەفسەرێکی دەریایی
بۆ ھاوڕێیەکی ئازیز؟
ماڵی كردنی پشیلەی نوێی ماڵی
دەگەڕێتەوە بۆ زیاتر لە ١٠ ھەزار ساڵ
لەمەوبەر لە سەر خاکی "مانگی بەپیت"،
بۆ دەستپێکی چاخی بەردین.
خەڵک فێر بوون سروشت بەکار بهێنن بۆ
ویستەکانی خۆیان،
خواردنی زیاتریان دەست دەکەوت لەوەی
کە جوتیاران دەکرا بیخۆن بەیەکجار.
جوتیارانی چاخی بەردین دانەوێڵە زیادەکەیان
عەمباردەکردە نێو چاڵی گەورە، و سایلۆی گڵی.
بەڵام ئەم پاشەکەوتەی خواردن سەرنجی
ئاژەڵە قرتێنەرەکانی ڕاکێشا،
و ھەروەھا سەرنجی دوژمنەکەشیان،
فیلیس سیلیڤیستەر لێبیکا-
پشیلەی کێوی کە دۆزراوەتەوە لە نێو
ئەفریقا و باشوری ڕۆژھەڵاتی ئاسیا.
ئەم پشیلە کێوییانە خێرا و دڕ و ڕاوکەری
گۆشتخۆر بوون.
و بە شێوەیەکی بەرچاو لە قەبارە و شێوەدا
ھاوشێوەی پشیلە ماڵیەكانی ئەمڕۆن.
دیارترین جیاوازی پشیلە دڕندە کۆنەکان
ماسولکەیان زیاتر بوو،
توکیان پاکتربوو، و کەمتر
تێکەڵاو بوون لەگەڵ مرۆڤ و ئاژەڵەکانی تر.
زۆری نێچیری قرتێنەر لە نێو عەمباری
دانەوێڵەکاندا
ئەو پشیلانەیان کردە ئەو ئاژەڵە تەنیایە.
و ھەر کە پشیلەکان فێر بوون
بەرگەی بوونی مرۆڤ و
پشیلەکانی تر بگرن
لە کاتی نانخواردندا،
ئەوکات جوتیارەکانیش ئارامیان گرت لە بوونی
پشیلەکان لەبەرامبەر کوشتنی مێروی زیانبەخش.
پەیوەندیەکی پڕ سوود بوو کە وایکرد پشیلەکان
کۆچ بکەن لەگەڵ جوتیارەکانی چاخی بەردین
لە ئەنادۆڵەوە بۆ ئەوروپا و
بۆ دەریای ناوەڕاست.
گیانەوەری مشەخۆر گەورەترین بەڵای
٧ دەریاکەی جیھان بوو.
ئەوان ئازووقەکانیان دەخوارد و لاکانی
گوریسیان دەقرتاند،
بۆیە پشیلە ماوەیەکی زۆر لەمەوبەر بوو بە
ھاوڕێیەکی سەرەکی دەریاوانەکان.
و ھەر لەو کاتانەی ئەم پشیلە ئەنادۆڵیانە
بە دەوری جیھاندا گەشتیان کرد،
میسڕییەکان پشیلەی ناوخۆی خۆیان
ماڵی کرد.
وەک ڕێزێک بۆ تواناکانیان لە کوشتنی ماری
ژەھراوی، و گرتنی باڵندە و كوشتنی مشک،
پشیلەی ماڵی بووە شتێکی گرنگ بۆ
کلتوری ئاینی میسڕی.
ئەوان نەمریان بە دەست ھێنا لە سەر وێنە و،
نوسینی ھیرۆگلیفی پەیکەرو تەنانەت قەبرەکان.
مۆمیا کران لە تەنیشت خاوەنەکانیان.
پشیلەی کەشتیە میسڕیەکان دەھاتن و
دەچوون بە نیلدا،
ماری ژەھراوی ڕوبارەکانیان توشی کێشە دەکرد.
پاش دەرچوونیان لە کەشتی گەورەتردا،
ئەوانیش دەستیان کرد بە کۆچ کردن
لە بەندەرێکەوە بۆ بەندەرێکی تر.
لە کاتی ئیمپراتۆریەتی ڕۆمانی، کەشتیەکان
گەشتیان دەکرد لەنێوان ھند و میسڕ
و توخمی پشیلەی کێوی ناوەڕاستی ئاسیا
ئێف-ئێس ئۆرناتا یان دەگواستەوە.
سەدەکانی دواتر،لە سەدەکانی ناوەڕاست، پشیلە
میسڕیەکان گەشتیان کرد بۆ دەریای بەڵتیک
لەسەر کەشتی ڤایکینگە دەریاوانەکان.
و ھەردوو پشیلەی ڕۆژھەڵاتی نزیک و
باکووری ئەفریقا
بە نزیکەیی ماڵی بوون لەم کاتەدا و
بەردەوام بوون لە گەشتکردن بەرەوە ئەوروپا،
لە کۆتاییدا بەرەو دوو ئەمریکاکە
گەشتیان کرد.
ئەمڕۆ، زۆربەی پشیلە ماڵیەكان نەوەی
پشیلەکانی ڕۆژھەڵاتی نزیک یان پشیلەی
میسڕی ئێف.ئێس.لیبیکا ن.
بەڵام شیکاری نزیکی جینەکان و شێوازی
تووکی پشیلەی نوێ
پێمان دەڵێت پێچەوانەی سەگ،
کە گۆڕانکاریەکی بۆ ماوەیی بەرچاو
بەسەریاندا ھاتووە،
پشیلە نوێیەکان لە ڕووی بۆ ماوەییەوە
زۆر ھاوشێوەی پشیلە کۆنەکانن.
و بێجگە لە کۆمەڵایەتی کردن و
ماڵی كردنیان،
ئێمە ھیچی وامان نەکردووە بۆ گۆڕینی
ھەڵسوکەوتی سروشتیان.
بە جۆرێکی تر، ئەمڕۆ پشیلە زۆر یان کەم
جیاوازن لەوەی پێشتر بوون
ڕاوکەری دڕندە. بوونەوەرێک کە ئێمەی
بە پارێزەری خۆی نەدەزانی.
و مێژووی درێژی خۆمان نووسی بە یەکەوە،
لەوانەیە ئەوان ھەڵە نەبوو بن.
1941. gada 27. maijā pēc spēcīgas apšaudes
nogrima vācu karakuģis "Bismarks".
Uz kuģa klāja bija 2200 cilvēku,
no kuriem izdzīvoja tikai 118.
Kad briti ar savu mīnu kuģi
ieradās savākt gūstekņus,
viņi atrada negaidītu izdzīvojušo –
pie peldoša dēļa gala
cieši turējās melnbalts kaķis.
Dažus turpmākos mēnešus
kaķis medīja žurkas un cēla britu morāli,
līdz negaidīts torpēdas šāviens sadragāja
kuģa korpusu un tas nogrima.
Bet kaķis brīnumainā kārtā izdzīvoja.
Nosaukts par Nenogremdējamo Semu,
tas kopā ar pārējiem izglābtajiem
nokļuva Gibraltārā,
sabija kuģa kaķis
vēl uz trim citiem kuģiem,
no kuriem viens atkal nogrima,
līdz visbeidzot vecumdienās
apmetās jūrasbraucēju mītnē Belfāstā.
Daudzi pat nespēj iedomāties,
ka kaķi varētu būt derīgi jūrnieki
vai jebkāda cita veida
sadarbības partneri.
Tomēr jau tūkstošiem gadu
kaķi ir bijuši cilvēku sabiedrotie
un palīdzējuši mums tikpat daudz,
cik mēs – viņiem.
Kā gan šie vienpatņi no savvaļas plēsoņām
kļuva par flotes virsniekiem
un draugiem, ar ko dalīt dīvānu?
Kaķu pieradināšana sākās
pirms vairāk nekā 10 000 gadu,
akmens laikmeta sākumā,
Auglīgā pusmēness teritorijā.
Cilvēki mācījās pakļaut dabu
un saražoja daudz vairāk pārtikas,
nekā uzreiz spēja apēst.
Akmens laikmeta zemkopji graudus
uzglabāja lielās bedrēs un māla traukos.
Bet šīs pārtikas krātuves
pievilināja grauzēju barus
un arī to ienaidnieku
Felis silvestris lybica –
savvaļas kaķi, kurš dzīvoja Ziemeļāfrikā
un Āzijas dienvidrietumu daļā.
Šie savvaļas kaķi bija
ātri un mežonīgi plēsēji.
Pēc izskata un izmēra tie ļoti līdzinājās
mūsdienu mājas kaķiem.
Senie savvaļas kaķi atšķīrās galvenokārt
ar savu muskuļainumu un svītraino kažoku,
un tie mazāk biedrojās
ar citiem kaķiem un cilvēkiem.
Medījumu pārpilnība
grauzēju pārņemtajās klētīs
piesaistīja šos izteiktos vienpatņus.
Tāpat kā savvaļas kaķi
iemācījās paciest cilvēku
un citu kaķu klātbūtni maltītes laikā,
arī zemkopji, domājams, piecieta kaķus
kā bezmaksas kaitēkļu apkarotājus.
Šīs attiecības abām pusēm
bija tik izdevīgas,
ka kopā ar akmens laikmeta zemkopjiem
kaķi aizmigrēja no Anatolijas
uz Eiropu un Vidusjūras reģionu.
Grauzēji bija jūrasbraucēju
lielākais posts.
Tie apēda pārtikas krājumus
un sagrauza virves,
tāpēc kaķi jau kopš seniem laikiem
ir ļoti svarīgi kuģošanas līdzgaitnieki.
Ap to pašu laiku, kad Anatolijas kaķi
sāka kuģot pa pasauli,
ēģiptieši pieradināja
paši savus vietējos kaķus.
Ieguvuši cilvēku cieņu, medījot indīgas
čūskas, ķerot putnus un nogalinot žurkas,
mājas kaķi kļuva svarīgi
arī ēģiptiešu reliģiskajā kultūrā.
Tie ieguva nemirstību freskās,
hieroglifos, statujās un pat kapenēs,
kur tos mumificēja līdzās to saimniekiem.
Ēģiptiešu kaķi kuģoja pa Nīlu
un palīdzēja turēt pa gabalu
indīgās upes čūskas.
Un, nokļuvuši uz lielākiem kuģiem,
arī ēģiptiešu kaķi sāka migrēt
no ostas uz ostu.
Romas impērijas laikā uz kuģiem,
kas ceļoja starp Indiju un Ēģipti,
parādījās Centrālāzijas
savvaļas kaķis F. s. ornata.
Vairākus gadsimtus vēlāk, vidusslaikos,
ar vikingu jūrasbraucēju kuģiem ēģiptiešu
kaķi atceļoja arī līdz Baltijas jūrai.
Gan Tuvo Austrumu,
gan Ziemeļāfrikas savvaļas kaķi,
kas, iespējams, pieradināti ap šo laiku,
turpināja ceļot pa Eiropu
un galu galā aizkuģoja
arī līdz Austrālijai un Amerikai.
Lielākā daļa mūsdienu kaķu
ir vai nu no Tuvo Austrumu kaķu,
vai seno ēģiptiešu F. s. lybica pēcnācēji.
Taču rūpīga kažoka rakstu un genomu izpēte
liecina, ka atšķirībā no suņiem,
kas gadsimtiem ilgi ir selektīvi
pāroti jaunu sugu radīšanai,
mūsdienu kaķi ģenētiski ir ļoti līdzīgi
saviem senajiem priekštečiem.
Lai gan esam tos socializējuši
un padarījuši paklausīgākus,
kopumā esam darījuši ļoti maz,
lai mainītu kaķu dabisko uzvedību.
Citiem vārdiem sakot, mūsdienu kaķi
būtībā ir tādi paši, kādi bijuši vienmēr.
Brīvdomātāji. Neganti mednieki.
Būtnes, kas neuztver mūs kā saimniekus.
Un, ņemot vērā mūsu seno
un kopīgo vēsturi,
viņiem varētu būt taisnība.
၁၉၄၁ ခုနှစ်မေလ၂၇ရက်တွင် ဂျာမန်တိုက်သင်္ဘော
Bismarck တိုက်ပွဲကြောင့် နစ်မြှုပ်သွားရာ၊
သင်္ဘောသား ၂၂၀၀ အနက်
၁၁၈ ဦးသာ အသက်ရှင် ကျန်ရစ်ခဲ့ကြတယ်။
ဒါပေမဲ့ ဗြိတိသျှဖျက်သင်္ဘောက
အကျဉ်းသားတွေကို ကယ်တင်ဖို့ လာတော့၊
လုံးဝ မျှော်လင့်မရတဲ့
အသက်ရှင် ကျန်ရစ်သူကို တွေ့ခဲ့ကြတယ် -
ရေထဲမျောနေတဲ့ ပျဉ်ပြားကို
ဖက်နေခဲ့တဲ့ ဖြူနက်ရောင် ကြောင်ပါ။
နောက်ပိုင်း လအတော်ကြာ အဲဒီကြောင်ဟာ
ကြွက်တွေဖမ်းရင်း ဗြိတိသျှ ဝန်ထမ်းဖြစ်လာတာ
တော်ပီဒို ပစ်ခတ်မှုကြောင့် သင်္ဘော
နစ်မြုပ်သွားတဲ့အထိပါပဲ။
ဒါပေမဲ့၊ အံ့ဖွယ်ကောင်းတာက
ကြောင်ဟာ မြုပ်မသွားခဲ့ပါ။
ချစ်စနိုးအမည် Unsinkable Sam ကို ရခဲ့တဲ့
ကြောင်ဟာ ကယ်တင်ခံခဲ့ကြရတဲ့ သင်္ဘောသား
တွေနဲ့ ဂျီဘရောလ်တာကို ရောက်သွားပြီး
နောက် သင်္ဘော သုံးစီးမှာ
သင်္ဘောကြောင်အဖြစ် တာဝန်ထမ်းဆောင်ခဲ့တယ် -
၎င်းတို့ထဲက တစ်စီးဟာ မြုပ်သွားခဲ့ပေမဲ့
Belfast Home for Sailors မှာ အနားယူခဲ့တယ်။
လူအများစုက ကြောင်တွေဟာ သင်္ဘောသားအဖြစ်
ဝန်ထမ်းနိုင်ကြတာကို
ဒါမှမဟုတ် တနည်းနည်းနဲ့ အသုံးဝင်နိုင်တာ
မယုံချင်ကြပါ။
ဒါပေမဲ့ ကြောင်တွေဟာ နှစ်တွေထောင်နဲ့ချီပြီး
လူတွေနဲ့ အတူတူ နေထိုင် လုပ်ကိုင်ခဲ့ကြတယ်-
ကျုပ်တို့က သူတို့ကို ကူညီပေးကြသလိုပဲ
သူတို့ကပါ ကျုပ်တို့ကို ကူပေးလာခဲ့ကြတာပါ။
အသားစား အရိုင်းကောင်ကနေပြီး
၎င်းတို့ဟာ ရေတပ်အမှုထမ်းတွေနဲ့
ဆိုဖာ ပေါ်မှာ လှဲနေသူတွေ ဘယ်လိုလုပ်
ဖြစ်လာကြတာလဲ။
မျက်မှောက်ခေတ် ကြောင်တွေကို
အိမ်မွေး တိရစ္ဆာန်အဖြစ် မွေးမြူမှုကို
လွန်ခဲ့တဲ့ နှစ် ၁၀၀၀၀ ကျော်အထိ ခြေရာခံ
ရနိုင်ပြီး ကျောက်ခေတ်သစ်ရဲ့ အစပိုင်း
မြေဩဇာ ကောင်းခဲ့တဲ့
လခြမ်း ဒေသမှာ စတင်ခဲ့တယ်။
လူတွေ သဘာဝကို သူတို့အတွက်
အသုံးချရန် ကြိုးပမ်းနေချိန်မှာ
လယ်သမားတွေ တစ်ကြိမ်စားရန် လိုတာထက်ကို
ပိုများပြားစွာ ထုတ်လုပ်လာချိန်မှာပါ။
ကျောက်ခေတ်သစ် လယ်သမားတွေဟာ ပိုလျှံတဲ့ စပါး
ကို တွင်းကြီးများ၊ စဉ့်အိုးများထဲ ထားကြတယ်
ဒါပေမဲ့ သိုလှောင်ထားတဲ့ အစားအစာတွေဟာ
ကြွက်တွေအတွက်ရော
သူတို့ကို စားကြပြီး မြောက်အာဖရိကနဲ့
အရှေ့တောင်အာရှမှာ ကြက်စားတဲ့
Felis silvestris lybica ခေါ် ကြောင်ရိုင်း
အတွက်ပါ မက်လုံးကြီး ဖြစ်လာတယ်။
အဲဒီကြောင်ရိုင်းတွေဟာ ဖြတ်လတ်ပြီး ကြောက်
စရာ ကောင်းလျက် အသားစားမုဆိုးတွေပါ။
၎င်းတို့ဟာ ဒီနေ့ အိမ်မွေး ကြောင်တွေနဲ့
ဆင်တူလျက် အရွယ်လည်း တူခဲ့ကြတယ်။
ရှေးခေတ် ကြောင်ရိုင်းတွေရဲ့ အဓိက ခြားနား
ချက်က ကြွက်သားပိုအားကောင်းပြီး၊
အရေခွံမှာ အစင်းတွေပါခဲ့ပြီး ဒီပြင်ကြောင်
များနဲ့ လူတွေနဲ့ သိပ် မဆက်ဆံခဲ့ကြပါ။
စပါးကျီများထဲမှာ ကြွက်တွေနဲ့
ပြည့်နေခဲ့ခြင်းက
အဲဒီလို အသားစား အကောင်တွေကို
ဆွဲဆောင်ခဲ့ကြပါတယ်။
အဲဒီ ကြောင်ရိုင်းတွေက လူသားတွေနဲ့
ကြောင်တွေ အနီးမှာ ရှိနေကြတာကို
သည်းခံလျက် ကျက်စားလာခဲ့ကြတယ်။
လယ်သမားတွေကလည်း ပိုးသတ်ဆေး သုံးရန်မလိုလို့
ကြောင်တွေကို လက်ခံလာခဲ့ကြပုံ ရတယ်။
သူတို့ရဲ့ ဆက်ဆံမှုဟာ သိပ်အကျိုးရှိခဲ့လို့
ကြောင်တွေဟာ ကျောက်ခေတ် လယ်သမားတွေနဲ့အတူ
Anatolia မှ ဥရောပနဲ့
မြေထဲပင်လယ်ဒသေကို ရွေ့ပြောင်းခဲ့ကြတယ်။
အဖျက်ကောင်တွေဟာ
သမုဒ္ဒရာထဲ သွားလာသူအတွက် အဓိက အန္တရာယ်ပါ။
သူတို့ဟာ စားနပ်ရိက္ခာကို စားကြတဲ့အပြင်
ကြိုးတွေကို ကိုက်ဖဲ့ခဲ့ကြရာ၊
ကြောင်တွေဟာ ပင်လယ်ကို ကူးဖြတ်ရာတွင်
အရေးပါတဲ့ အပေါင်းအဘော် ဖြစ်လာခဲ့ကြတယ်။
Anatolia မှ ကြောင်တွေ ပင်လယ်ထဲ
ကူးလူးသွားနေချိန် လောက်မှာပဲ
အီဂျစ်လူမျိုးတို့ကလည်း သူတို့ရဲ့ကိုယ်ပိုင်
ကြောင်တွေကို အိမ်မှာ မွေးလာခဲ့ကြတယ်။
အဆိပ်ပြင်း မြွေတွေကို တွန်းလှန်နိုင်ပြီး
ငှက်တွေ ဖမ်းခြင်းနဲ့ ကြွက်တွေကို သတ်ခြင်း
အိမ်မွေးကြောင်တွေဟာ အီဂျစ်ရဲ့ ဘာသာရေ
အတွက်ပါ အရေးပါလာခဲ့ကြတယ်။
သူတို့ကို နံရံပန်းချီများ၊ ရုပ်စာများ၊
ရုပ်ထုများနဲ့ သင်္ချိုင်းဂူများထဲမှာ
သူတို့ရဲ့ပိုင်ရှင်များရဲ့ ဘေးမှာ
သဂြိုဟ်ခံခဲ့ကြရတယ်။
အီဂျစ် သင်္ဘောကြောင်တွေဟာ
နိုင်းမြစ် တစ်လျှောက် ကင်းလှည့်ခဲ့ကြလို့
အဆိပ်ပြင်းတဲ့ မြစ်ထဲက မြွေတွေကို
ပင်လယ်ကွေ့မှာ ထိန်းပေးခဲ့ကြတယ်။
နောက်မှာ ပိုကြီးတဲ့ သင်္ဘောတွေပေါ်
တက်လိုက်လာကြခြင်းဖြင့်
၎င်းတို့ဟာလည်း ဆိပ်ကမ်း တစ်ခုမှ တစ်ခုသို့
ရွှေ့ပြောင်းလာကြတယ်။
ရောမအင်ပါယာ ခေတ်တုန်းက အိန္ဒိယနဲ့ အီဂျစ်
အကြားမှာ သွားလာနေကြတဲ့ သင်္ဘောတွေဟာ
ဗဟိုအာရှမှ F. s. ornata ကြောင်ရိုင်းတွေ
ကိုပါ သယ်ဆောင်လာခဲ့ကြတယ်။
ရာစုနှစ်ချီ ကြာလာလို့ ခေတ်လယ်ပိုင်းမှာ
အီဂျစ်ကြောင်များဟာ ဘောလ်တစ် ပင်လယ်ဆီကို
ဗိုက်ကင်းသင်္ဘောသားများနဲ့
ခရီးထွက်ခဲ့ကြတယ်။
အနီးပိုင်း အရှေ့ဒေသနဲ့ မြောက် အာဖရိက
တောင်ရိုင်းများဟာ
အဲဒီအချိန်မှာ ယာဉ်ပါးနေကြပြီ ဖြစ်ပုံရလျက်
ဥပရာပ တစ်ဝမ်းမှာ သွားလာနေကြပြီး
နောက်ဆုံးမှာတော့ သြစတြေးလျနဲ့
အမေရိကတိုက်သို့ ကူးသွားခဲ့ကြပါတယ်။
ဒီနေ့ ကြောင်များကို လိုက်ကြည့်ရင်
အများစုတို့ဟာ
အနီးပိုင်း အရှေ့ဒေသ သို့မဟုတ် F.s.lybica
အီဂျစ် အမျိုးမှ ဆင်းသက်ခဲ့ကြတာပါ။
ကြောင်တွေရဲ့ ဗီဇရင်းမြစ်များနဲ့ မျက်မှောက်
ကြောင်များရဲ့ အဆင်ကို ကြည့်ရခြင်းအားဖြင့်
ရာစုနှစ်နဲ့ချီပြီး မျိုးစပ်လာခဲ့ကြတဲ့
ခွေးတွေနဲ့မတူဘဲ
မျက်မှောက်ခေတ် ကြောင်တွေဟာ မျိုရိုးဗီဇအရ
ရှေးခေတ်ကြောင်တွေနဲ့ သိပ်ကို ဆင်တူကြပါတယ်။
၎င်းတို့ကို လူတွေနဲ့ ဆက်ဆံလာစေရန်နဲ့
အိမ်မှာ မွေးရန် လုပ်နိုင်ခဲ့တာက လွဲလို့
၎င်းတို့ရဲ့ သဘာဝ ပြုမူပုံကိုတော့
နည်းနည်းလေးသာ ပြောင်းလဲနိုင်ခဲ့ပါတယ်။
တနည်းပြောရရင်၊ ဒီနေ့ ကြောင်တွေဟာ ထာဝရ
တိရိစ္ဆာန် အရိုင်းတွေ ဖြစ်နေကြတုန်းပါပဲ။
မကြောက်မရွံ အမဲလိုက်သူတွေ၊ ကျုပ်တို့ကို
သူတို့ရဲ့ ပိုင်ရှင်များရယ်လို့ မမြင်ပါဘူး။
ကျွန်ုပ်တို့ အတူနေတဲ့ သမိုင်းက ကြာလှပြီ
ဆိုတော့ သူတို့ မမှားကြဘူးနဲ့ တူပါတယ်။
Op 27 mei 1941 zonk het Duitse slagschip
Bismarck in een heftig vuurgevecht.
Slechts 118 van de 2.200 bemanningsleden
overleefden de schipbreuk.
Maar toen een Brits schip
de gevangenen kwam ophalen,
vonden ze een onverwachte overlever ...
(Gemiauw)
Een zwart-witte kat, vastgeklampt
aan een drijvende plank.
De maanden erna jaagde deze kat op ratten
en verhoogde de Britse moraal --
tot een plotse aanval van een onderzeeër
de romp brak en het schip deed zinken.
Maar -- verrassend genoeg -- niet de kat.
(Gemiauw)
Hij kreeg de bijnaam Onzinkbare Sam
en voer naar Gibraltar
samen met de geredde bemanning
en hij deed dienst als scheepskat
op nog drie andere schepen --
waarvan één ook zonk ...
(Gemiauw)
... voor hij met pensioen ging
in het Tehuis voor Zeelui in Belfast.
Velen vinden waarschijnlijk niet
dat katten goede zeemannen zijn,
of meewerkende metgezellen
van eender welke aard.
Maar katten werken al duizenden jaren
aan de zijde van mensen
en helpen ons net zo vaak als wij hen.
Hoe evolueerden deze solitaire wezens
van wild roofdier, tot marineofficier,
tot zetelmaatje?
Het temmen van de moderne huiskat
kan teruggevoerd worden
tot meer dan 10.000 jaar geleden,
in de Vruchtbare Sikkel,
aan het begin van het Neolithicum.
Mensen leerden de natuur
te buigen naar hun wil
en produceerden veel meer voedsel
dan de boeren in één keer konden eten.
Deze boeren bewaarden hun graanoverschot
in grote kuilen en kleine silo's van klei.
Maar deze voedselvoorraden
trokken veel knaagdieren aan
en ook hun roofvijand,
Felis silvestris lybica --
de wilde kat die voorkwam
in Noord-Afrika en Zuidwest-Azië.
Deze wilde katten waren snelle,
krachtige en vleesetende jagers.
Ze leken in grootte en uiterlijk
erg op moderne huiskatten.
De grootste verschillen waren
dat de wilde katten gespierder waren,
gestreept en minder sociaal
tegenover andere katten en mensen.
(Gemiauw)
De overvloed aan prooien in de
met knaagdieren bevolkte korenzolders
lokte deze gewoonlijk solitaire dieren.
(Gemiauw)
En toen de wilde katten
leerden omgaan met mensen
en andere katten tijdens het eten,
denken we dat boeren hen ook tolereerden
in ruil voor gratis ongediertebestrijding.
De verstandhouding was zo voordelig
dat ze meegingen met de Neolitische boeren
van Anatolië naar Europa
en de Middellandse zee.
Ongedierte was een grote plaag
van de zeven zeeën.
Ze verslonden de voorraden
en knaagden aan de touwen,
dus katten waren bij het zeilen al lang
noodzakelijke metgezellen geworden.
Rond de tijd dat deze Anatolische katten
de wereld begonnen te verkennen,
temden de Egyptenaren
hun eigen plaatselijke katten.
Vereerd om het vellen van giftige slangen,
vangen van vogels en doden van ratten,
werden huiskatten belangrijk
in de Egyptische religieuze cultuur.
Ze verwierven onsterfelijkheid
in fresco's, hiërogliefen, standbeelden
en zelfs graven -- gemummificeerd
aan de zijde van hun baasjes.
(Gemiauw)
Egyptische scheepskatten
voeren rond op de Nijl,
terwijl ze giftige rivierslangen
op afstand hielden.
En nadat ze promoveerden
naar grotere schepen,
begonnen ook zij rond te trekken
van haven naar haven.
Tijdens de Romeinse overheersing,
reisden de schepen tussen Indië en Egypte,
met aan boord de Centraal-Aziatische
wilde kat F. s. ornata.
Eeuwen later, in de middeleeuwen,
reisden Egyptische katten
tot aan de Baltische zee
op de schepen van Vikingen.
En zowel de Oosterse
als de Noord-Afrikaanse wilde katten --
waarschijnlijk getemd op dat moment --
bleven doorheen Europa reizen,
om uiteindelijk koers te zetten
naar Australië en Amerika.
Vandaag stammen de meeste huiskatten af
van het Oosterse of het Egyptische
geslacht van de F. s. lybica.
Maar nauwkeurig onderzoek van de genomen
en vachtpatronen van moderne katten
leert ons dat, anders dan honden,
die eeuwen lang selectief fokken
hebben ondergaan,
moderne katten genetisch erg gelijken
op de katten van vroeger.
En buiten de katten
zachtmoediger en socialer maken,
hebben we weinig gedaan
om hun natuurlijke gedrag te veranderen.
Met andere woorden, katten zijn vandaag
wat ze altijd al waren: wilde dieren.
Krachtige jagers en wezens
die ons niet als hun baasjes zien.
En gezien onze lange geschiedenis samen,
hebben ze misschien wel gelijk.
Niemiecki pancernik Bismarck zatonął
27 maja 1941 roku podczas zaciętej walki.
Spośród 2 200 członków załogi
przeżyło jedynie 118 osób.
Ale kiedy brytyjski niszczyciel przybył,
aby przejąć więźniów
odnaleźli niespodziewanego ocalałego.
Czarno-białego kota, który desperacko
trzymał się dryfującej deski.
Przez kilka następnych miesięcy ten kot
polował na szczury i podnosił morale,
do chwili, gdy torpeda zniszczyła poszycie
i doprowadziła do zatonięcia statku.
Ale jakimś cudem kot przeżył.
Został ochrzczony Niezatapialnym Samem,
popłynął na Gibraltar
z ocalałymi członkami załogi
oraz pełnił służbę jako kot pokładowy
na trzech innych okrętach,
jeden z nich również zatonął,
a kot później przeszedł na emeryturę.
Wielu ludzi nie uważa kotów
za solidnych marynarzy
ani za kompanów, na których można polegać.
Ale przez tysiące lat
koty współpracowały z ludźmi,
pomagając nam równie często, jak my im.
Jak te odosobnione istoty zmieniły się
z drapieżników w oficerów marynarki
albo towarzyszy
do spędzania czasu na kanapie?
Oswojenie kota domowego
miało miejsce 10 tysięcy lat temu
na terenie starożytnego Bliskiego Wschodu,
wraz z początkiem Neolitu.
Ludzie uczyli się,
jak podporządkować sobie naturę
i w pewnym momencie wytwarzali
więcej jedzenia niż mogli zjeść.
Rolnicy przechowywali nadmiar zbóż
w głębokich dołach i silosach z gliny.
Ale tak przechowywane jedzenie
przyciągało hordy gryzoni,
a za nimi podążał ich konsument,
Felis silvestris lybica,
kot nubijski zamieszkujący Afrykę Północną
i Azję Południowo-Wschodnią.
Te dzikie koty były szybkimi,
groźnymi, mięsożernymi łowcami.
Rozmiarem i wyglądem bardzo przypominały
współczesne koty domowe.
Główną różnicę stanowił fakt,
że pradawne koty były lepiej umięśnione,
miały prążkowaną sierść i nie były chętne
do kontaktu z innymi kotami czy ludźmi.
Spichlerze opanowane przez gryzonie
zapewniały dostatek ofiar
i to przyciągało te zazwyczaj
żyjące w odosobnieniu zwierzęta.
Gdy te koty nauczyły się
tolerować obecność ludzi
i innych osobników podczas posiłku,
farmerzy także akceptowali ich obecność
jako darmową ochronę przed gryzoniami.
Ta relacja była na tyle korzystna, że koty
przesiedlały się wraz z rolnikami
z Anatolii do Europy
oraz do krajów śródziemnomorskich.
Szkodniki były ogromną zmorą
podczas podróży.
Zjadały pożywienie i podgryzały wiązania,
więc koty już dawno zostały
ważnymi towarzyszami morskich podróży.
W czasie, gdy te anatolijskie koty
wyruszyły w podróż,
Egipcjanie udomowili koty,
które zamieszkiwały w ich okolicy.
Czczone za umiejętność zabijania szczurów,
jadowitych węży oraz łapania ptaków,
stały się ważnym elementem
egipskich wierzeń religijnych.
Były uwieczniane na freskach,
hieroglifach, posągach czy grobowcach,
często były też mumifikowane
wraz ze swoimi właścicielami.
Koty przebywały na statkach
kursujących po Nilu,
ich zadaniem było łowienie
jadowitych węży rzecznych.
Po przejściu na większe okręty,
koty zaczęły się przemieszczać
z portu do portu.
W czasach Cesarstwa Rzymskiego
statki kursujące między Indiami a Egiptem
miały na pokładzie cały ród
kotów stepowych z Azji Środkowej.
Kilkaset lat później, w średniowieczu,
egipskie koty dotarły na wody Bałtyku
na łodziach wikingów.
Koty wywodzące się
z Bliskiego Wschodu i Północnej Afryki,
prawdopodobnie wtedy już oswojone,
kontynuowały podróż po Europie,
aż w końcu wyruszyły do
Australii i obu Ameryk.
Współczesne koty domowe
głównie wywodzą się
z bliskowschodniej lub
z egipskiej linii rodu kota nubijskiego.
Ale dogłębna analiza genomów
i ubarwienia współczesnych kotów
wskazuje na to,
że w przeciwieństwie do psów,
które przez wieki były poddawane
selektywnemu rozmnażaniu,
pod względem genetycznym dzisiejsze koty
są bardzo podobne do tych antycznych.
Poza tym, że stały się
bardziej towarzyskie i uległe,
nie zrobiliśmy wiele,
aby zmienić ich naturalne zachowanie.
Innymi słowy, współczesne koty są
mniej więcej takie, jak zawsze: dzikie.
Drapieżni łowcy. Stworzenia,
nie uważające nas za swoich właścicieli.
Patrząc na naszą wspólną historię,
prawdopodobnie mają rację.
A 27 de maio de 1941, o navio alemão
Bismarck naufragou num violento incêndio,
deixando apenas 118 dos 2200 membros
da tripulação com vida.
Mas quando um contratorpedeiro inglês
veio recolher os prisioneiros,
encontraram um sobrevivente inesperado
— um gato preto e branco agarrado
a uma tábua que flutuava.
Nos meses que se seguiram,
este gato caçou ratos
e levantou o espírito dos britânicos
até que foram atingidos por um torpedo
que despedaçou o casco e afundou o navio.
Mas, milagrosamente, o gato sobreviveu.
Batizado de "Inafundável" Sam,
navegou até Gibraltar
com a equipa de resgate
e prestou o mesmo serviço
noutras três embarcações
— uma das quais também se afundou —
antes de se reformar e ir
para a Casa dos Marinheiros, em Belfast.
Muitos podem não pensar em gatos
como ajudantes de marinheiros,
ou companheiros cooperativos
seja do que for.
Mas os gatos têm trabalhado lado a lado
com os humanos há milhares de anos
ajudando-nos, assim como nós os ajudamos.
Então, como é que estes seres solitários
passaram de selvagens predadores
a oficiais da marinha,
e a companhia no sofá?
A domesticação do gato moderno
pode encontrar-se há mais
de 10 000 anos, no Crescente Fértil,
no início do período do Neolítico.
A população estava a aprender
a dominar a natureza,
produzindo muito mais comida
do que aquela que conseguia comer.
Os agricultores do Neolítico guardavam
os excedentes de cereais em grandes covas
e em pequenos silos de cerâmica
Mas esses armazéns de comida
atraíam pragas de roedores,
assim como os seus predadores
— o Felis silvestris lybica —
o gato selvagem encontrado
no Norte de África e no Sudoeste asiático.
Estes gatos selvagens eram caçadores
carnívoros rápidos e ferozes.
E eram notavelmente parecidos,
em tamanho e aspeto,
com os gatos domésticos de hoje.
A grande diferença é que os gatos
selvagens eram mais musculados,
eram malhados, e menos sociáveis
que outros gatos e seres humanos.
A abundância de presas
nos celeiros infestados de roedores
atraiu estes animais,
normalmente solitários.
E enquanto os gatos aprendiam
a tolerar a presença de humanos
e de outros gatos, na hora da refeição,
pensamos que os agricultores
também toleravam os gatos
em troca do controlo de pragas.
A relação era tão benéfica que os gatos
migraram com os agricultores do Neolítico
da Anatólia até à Europa
e ao Mediterrâneo.
As pragas eram o maior problema
dos sete mares.
Comiam provisões e roíam as cordas
então os gatos tornaram-se muito cedo
companheiros essenciais de viagem.
Na mesma altura em que estes
gatos da Anatólia percorriam o globo,
os egípcios domesticavam os gatos nativos.
Admirados com a sua habilidade
de eliminarem rapidamente cobras,
apanharem pássaros e matarem ratos,
os gatos domésticos tornaram-se
importantes na cultura religiosa egípcia.
Tornaram-se imortais nos frescos,
nos hieróglifos, nas estátuas,
e até mesmo nos túmulos,
mumificados junto dos seus donos.
Os gatos dos navios egípcios
atravessavam o Nilo,
impedindo a entrada
das venenosas cobras do rio.
Depois de passarem para navios
de maiores dimensões,
também começaram a migrar
de porto em porto.
Durante a época do Império Romano,
os barcos que navegavam
entre a Índia o e Egito
transportavam gatos da estirpe
"F. s. ornata", da Ásia Central.
Séculos depois, na idade Média,
os gatos egípcios viajaram
até ao Mar Báltico
nos barcos dos marinheiros Vikings.
Tanto os gatos do Próximo Oriente,
como os norte-africanos
— provavelmente já então domesticados —
continuaram a viajar pela Europa,
acabando por partir para a Austrália
e para as Américas.
Hoje, a maioria dos gatos domésticos
descendem
quer da estirpe do Próximo Oriente,
quer da linhagem egípcia de "F.s.lybica".
Mas uma análise de perto aos genomas
e aos padrões malhados dos gatos de hoje
diz-nos que, ao contrário dos cães,
que têm um grande passado
de cruzamento seletivo,
os gatos de hoje em dia assemelham-se
bastante aos seus antepassados.
E apesar de os termos tornado
mais sociáveis e mais dóceis,
não alterámos muito
o seu comportamento natural.
Por outras palavras, os gatos agora
são mais ou menos como sempre foram:
Animais selvagens.
Caçadores ferozes.
Criaturas que não nos veem
como seus donos.
E dada a nossa longa história em conjunto,
podem não estar enganados.
Em 27 de maio de 1941,
o couraçado alemão Bismarck
afundou em um tiroteio violento,
deixando apenas 118
dos 2,2 mil tripulantes vivos.
Mas, quando um destróier britânico
veio recolher os prisioneiros,
foi encontrado um sobrevivente inesperado:
um gato preto e branco,
agarrado a uma tábua flutuante.
Nos meses seguintes, esse gato
caçou ratos e elevou a moral britânica,
até que um ataque súbito de torpedos
destruiu o casco e afundou o navio,
mas, milagrosamente, não o gato.
Apelidado de "Sam Inafundável",
ele viajou para Gibraltar
com a tripulação resgatada
e serviu como gato de navio
em mais três embarcações,
uma das quais também afundou,
antes de se aposentar
no "Home for Sailors" de Belfast.
Muitos podem não pensar nos gatos
como marinheiros prestativos,
ou companheiros cooperativos
de qualquer espécie,
mas os gatos têm trabalhado
ao lado de humanos há milhares de anos,
ajudando-nos com a mesma frequência
com que os ajudamos.
Então, como essas criaturas solitárias
passam de predadores selvagens
a oficiais da Marinha
e a companheiros de sofá?
A domesticação do gato moderno
tem origem há mais de 10 mil anos
no Crescente Fértil,
no início do período Neolítico.
As pessoas submetiam a natureza
à vontade delas,
produzindo mais alimento
do que os agricultores conseguiam
comer de uma vez.
Esses agricultores armazenavam
o excesso de grãos
em grandes fossas
e pequenos silos de argila.
Mas essas provisões de alimento
atraíam hordas de roedores,
bem como o predador
Felis silvestris lybica,
o gato selvagem encontrado
no norte da África e no sudoeste da Ásia.
Esses gatos selvagens eram caçadores
carnívoros rápidos e ferozes
e eram muito semelhantes em tamanho
e aparência aos gatos domésticos de hoje.
As principais diferenças são
que os gatos selvagens antigos
eram mais musculosos,
tinham pelos listrados
e eram menos sociais em relação
a outros gatos e humanos.
(Miado)
A abundância de presas em celeiros
infestados de roedores
atraía esses animais
tipicamente solitários.
Como os gatos selvagens
aprenderam a tolerar
humanos e outros gatos
durante as refeições,
acreditamos que os agricultores
também toleravam os gatos
em troca do controle de pragas gratuito.
A relação foi tão benéfica que os gatos
migraram com os agricultores neolíticos
da Anatólia para a Europa
e o Mediterrâneo.
As pragas eram um grande
flagelo dos sete mares.
Comiam provisões e roíam linhas de corda.
Os gatos, há muito tempo, tornaram-se
companheiros de navio essenciais.
Mais ou menos na mesma época
em que esses gatos da Anatólia zarparam,
os egípcios domesticaram
seus próprios gatos locais.
Reverenciados pela capacidade
de eliminar cobras venenosas,
pegar pássaros e matar ratos,
os gatos domésticos
tornaram-se importantes
para a cultura religiosa egípcia.
Ganharam imortalidade em afrescos,
hieróglifos, estátuas e até tumbas,
mumificados ao lado de seus donos.
Gatos de navios egípcios cruzaram o Nilo,
mantendo cobras venenosas
de rio à distância.
Depois de mudar para embarcações maiores,
também começaram a migrar
de porto em porto.
No tempo do Império Romano, os navios
que viajavam entre a Índia e o Egito
carregavam a linhagem do gato selvagem
da Ásia Central F. s. ornata.
Séculos mais tarde, na Idade Média,
os gatos egípcios viajaram
para o Mar Báltico
nos navios dos marinheiros vikings.
E ambos os gatos selvagens
do Oriente Próximo e do norte da África,
provavelmente já domados,
continuaram a viajar pela Europa,
zarpando, por fim,
para a Austrália e as Américas.
Atualmente, a maioria dos gatos
domésticos descendeu
do Oriente Próximo ou da linhagem
egípcia de F.s.lybica.
Mas uma análise detalhada dos genomas
e padrões de pelo de gatos modernos
nos mostra que, ao contrário dos cães,
que passaram por séculos
de reprodução seletiva,
os gatos modernos são geneticamente
muito semelhantes aos gatos antigos.
Além de torná-los mais sociais e dóceis,
fizemos pouco para alterar
os comportamentos naturais deles.
Em outras palavras, os gatos de hoje
são mais ou menos como sempre foram:
animais selvagens, caçadores ferozes,
criaturas que não nos veem
como seus guardiões.
E, dada a nossa longa história juntos,
pode ser que não estejam errados.
Pe 27 mai 1941, cuirasatul german Bismarck
s-a scufundat într-un schimb de focuri,
lăsând în viață doar 118
din cei 2.200 de membri ai echipajului.
Dar când un distrugător britanic a venit
ca să preia prizonierii
au găsit un supraviețuitor neașteptat -
o pisică alb cu negru care se agăța
de o scândură plutitoare.
În următoarele luni, pisica a vânat
șobolani și a ridicat moralul britanic -
până când o torpilă a spulberat carena
și a scufundat nava.
Dar, în mod surprinzător, pisica nu.
Poreclit Sam cel de Nescufundat,
a mers în Gibraltar cu echipajul salvat
și a slujit ca pisică de navă
pe încă trei vase -
dintre care una s-a scufundat -
înainte să se retragă la Belfast Home.
Mulți poate nu cred că pisicile
sunt potrivite ca marinari
sau însoțitoare cooperante de orice fel.
Dar pisicile muncesc alături de oameni
de mii de ani -
ajutându-ne la fel de des
cât le ajutăm noi.
Cum au trecut aceste creaturi solitare
de la prădătoare la ofițeri navali,
la partenere de canapea?
Domesticirea pisicilor moderne
poate fi plasată în urmă cu peste
10.000 de ani în Semiluna Fertilă,
la începutul Erei Neolitice.
Oamenii învățau să modifice natura
după voia lor,
producând mai multe alimente
decât puteau mânca fermierii.
Acești fermieri neolitici și-au depozitat
cerealele în gropi și silozuri de lut.
Dar aceste depozite de mâncare
au atras hoarde de rozătoare,
precum și pe prădătorul lor,
Felis silvestris lybica -
pisica sălbatică găsită în Nordul Africii
și Sud-Vestul Asiei.
Aceste pisici erau vânători rapizi,
fioroși și carnivori.
Erau remarcabil de asemănătoare ca mărime
și aspect cu pisicile domestice de astăzi.
Principala diferență fiind aceea
că pisicile antice erau mai puternice,
aveau blana dungată și nu erau atât
de prietenoase cu alte pisici și oameni.
Abundența prăzii în grânele
infestate de rozătoare
a atras aceste animale solitare.
Cum pisicile sălbatice au învățat
să tolereze prezența umană
și a altor pisici în timpul mesei,
credem că și fermierii au tolerat
pisicile pentru combaterea dăunătorilor.
Relația a fost atât de benefică încât
pisicile au migrat cu fermierii neolitici
din Anatolia în Europa și în Mediterană.
Șobolanii erau o adevărată năpastă
pe mări și oceane.
Mâncau proviziile și rodeau frânghiile,
așa că pisicile deveniseră demult
tovarăși esențiali de navigație.
În momentul în care pisicile anatoliene
călătoare au început să navigheze,
egiptenii și-au domesticit
propriile pisici locale.
Venerate pentru abilitatea de a prinde
șerpi veninoși, păsări și șobolani,
pisicile domestice au devenit importante
pentru cultura religioasă egipteană.
Au câștigat imortalitate în fresce,
hieroglife, statui, și chiar și morminte,
fiind mumificate alături de stăpânul lor.
Pisicile egiptene au navigat Nilul,
ținând în frâu șerpii otrăvitori de râu.
Și după ce au trecut la nave mai mari,
au început migrarea din port în port.
În timpul Imperiului Roman,
corăbiile călătoreau între India și Egipt,
purtând genealogia pisicii sălbatice
din centrul Asiei, F.s. Ornata.
Secole mai târziu, în Evul Mediu, pisicile
egiptene călătoreau până la Marea Baltică
pe corăbiile navigatorilor vikingi.
Pisici sălbatice din Orientul Apropiat
cât și din Africa de Nord
- probabil îmblânzite pe atunci-
au continuat călătoria în întreaga Europă,
pornind în cele din urmă
spre Australia și America.
Astăzi, majoritatea pisicilor au originea
fie din Orientul Apropiat,
fie din linia egipteană a F.s. lybica.
Dar o analiză atentă a genomului
și a dungilor pisicilor moderne
ne spune că, spre deosebire de câini,
care au trecut prin secole
de reproducere selectivă,
pisicile moderne sunt genetic
asemănătoare cu pisicile antice.
Și în afară de a le face
mai sociale și docile,
am făcut puțin pentru a le schimba
comportamentele naturale.
Altfel spus, acestea sunt cam cum au fost
mereu: animale sălbatice.
Vânătoare feroce. Creaturi ce nu ne percep
drept stăpânii lor.
Și dată fiind lunga istorie împreună,
s-ar putea să nu se înșele.
27 мая 1941 года в ходе сражений
был потоплен немецкий линкор «Бисмарк».
Из находившихся на его борту
2 200 членов экипажа выжили 118 человек.
Но когда англичане подплыли на эсминце
взять в плен выживших,
то к немалому удивлению
они обнаружили среди спасшихся
чёрно-белого кота, ухватившегося
за дрейфующую доску.
Какое-то время кот-счастливчик гонял
мышей и повышал боевой дух англичан,
когда внезапно корпус эсминца
протаранила торпеда и судно пошло ко дну.
Но — о чудо! — только не наш кот.
Получив кличку Непотопляемый Сэм,
кот вместе с подобравшим его экипажем
отправился на Гибралтар
и затем служил корабельным котом
ещё на трёх судах —
одно из них даже было потоплено, —
а остаток жизни провёл
Доме ветеранов флота в Белфасте.
Многие думают, что от кошек
на кораблях мало толку
или что они не сильно-то и людям помогают.
Однако тысячи лет кошки
трудились бок о бок с людьми
и помогали нам не меньше, чем мы им.
Так как эти гуляющие сами по себе
одиночки проделали путь от диких хищников
до офицеров флота
и любителей полежать на диване?
Считается, что кошек одомашнили
в регионе Плодородного полумесяца
в начале неолита более 10 000 лет назад.
Люди уже научились подчинять себе природу,
в результате чего первобытные земледельцы
начали производить больше пищи,
чем съедалось за один раз.
Запасы продовольствия стали хранить
в глубоких ямах и глиняных сосудах,
к которым начали
стекаться полчища грызунов,
а также охотящиеся на них хищники —
Felis Silvestris Lybica,
или степные кошки, обитающие
в Северной Африке и Юго-Западной Азии.
Степные кошки показали себя шустрыми,
жестокими и сильными охотниками.
По размерам и внешности они очень походили
на современных домашних кошек.
Отличались они
более выраженной мускулатурой,
полосатой шерстью и тем, что не шли
на контакт с людьми и другими кошками.
В амбарах кишмя кишели грызуны,
и изобилие корма привлекало туда
обычно неконтактных кошачих.
Постепенно дикие кошки
привыкли к присутствию во время трапезы
людей и других кошек,
и, наверное, первобытные земледельцы
так же стали подпускать к себе кошек
для борьбы с вредителями.
Сотрудничество оказалось
настолько успешным,
что вместе с племенами эпохи неолита
кошки расселились
из современной Анатолии
по Европе и Средиземноморью.
Крысы были также бедствием для моряков.
Они поедали запасы провизии
и перегрызали корабельные верёвки,
поэтому кошки с древних времён стали
незаменимыми помощниками моряков.
Примерно в то же время, когда анатолийские
коты-путешественники пустились по́ морю,
диких африканских кошек
приручили древние египтяне.
Благодаря способностям бороться
с ядовитыми змеями, ловить птиц и крыс,
домашние кошки стали играть
важную роль в древнеегипетской культуре.
Их увековечивали в настенных росписях,
иероглифах, статуях,
и даже в гробницах мумии
кошек хоронили вместе с владельцами.
Египетские корабельные кошки
плавали по всему Нилу
и помогали бороться с речными змеями.
А попав на большие суда,
они стали странствовать
по морям из порта в порт.
Во времена Римской империи
на торговых судах из Индии и Египта
прибыли представители породы
индийской степной кошки.
Спустя много лет, в Средние века,
на кораблях отважных викингов
египетские кошки доплыли
аж до побережья Балтийского моря.
Далее, скорее всего, уже одомашненные
ближневосточные и североафриканские кошки
продолжили своё турне по Европе
и затем отправились в Австралию и Америку.
Большинство современных домашних кошек
ведут свою родословную
либо от ближневосточных,
либо от египетских потомков степных кошек.
Однако, как обнаружилось в результате
изучения генома и окраса шерсти,
в отличие от собак,
которых веками разводили
методами селекции,
современные кошки генетически
очень похожи на своих древних предков.
И за исключением того, что мы сделали
их более общительными и послушными,
нам практически не удалось
изменить их модели поведения.
Другими словами, кошки и сегодня являются
теми, кем были всегда, — дикими животными,
хладнокровными охотниками, существами,
не признающими нас своими хозяевами.
И с учётом многовековой совместной истории
они вполне имеют на это право.
27. mája 1941 bola po urputnom boji
potopená nemecká bojová loď Bismarck,
z ktorej prežilo iba 118 námorníkov
z celkového počtu 2 200 členov posádky.
Keď na miesto dorazil britský
torpédoborec zajať stroskotancov,
našli nečakaného preživšieho –
čierno-bielu mačku, ktorá sa
snažila udržať na plávajúcej doske.
Počas niekoľko ďalších mesiacov táto mačka
chytala myši a zvyšovala britskú morálku,
až kým náhly torpédový útok
neroztrhal trup a nepotopil loď.
Ale, akoby zázrakom, mačke sa nič nestalo.
Mačka prezývaná Nepotopiteľný Sam
sa odviezla na Gibraltar
so zvyškom zachránenej posádky
a slúžila ako lodná mačka
na troch ďalších plavidlách – z ktorých
sa jedno tiež potopilo – pred odchodom
do Belfastského domu pre námorníkov.
Mnohí si asi nepredstavia mačky
ako schopných námorníkov
alebo ako zvieratá schopné spolupracovať.
Ale mačky žili po boku ľudí tisíce rokov –
a pomáhali nám aspoň tak často,
ako my pomáhame im.
Ako sa tieto samotárske tvory zmenili
z divých lovcov na námorných dôstojníkov
a na gaučových povaľačov?
Domestikácia modernej mačky domácej
sa dá vystopovať viac ako 10 000 rokov
späť do územia Úrodného polmesiaca,
na začiatku neolitu –
mladšej kamennej doby.
Ľudia sa učili využívať prírodu
v ich prospech
a produkovali viac potravín,
ako mohli farmári naraz zjesť.
Títo neolitickí farmári skladovali svoje
obilie v jamách a hlinených nádobách.
Tieto zásoby potravín však priťahovali
hordy hlodavcov,
ako aj ich predátora,
Felis silvestris lybica –
divokú mačku vyskytujúcu sa v celej
severnej Afrike a juhozápadnej Ázii.
Tieto divoké mačky boli rýchli,
divokí mäsožraví lovci.
A boli pozoruhodne podobné veľkosťou
a vzhľadom súčasným domácim mačkám.
Hlavným rozdielom bolo,
že staroveké mačky boli svalnatejšie,
mali pruhovanú srsť a boli menej sociálne
k ostatným mačkám a ľuďom.
Dostatok koristi v sýpkach
zamorených hlodavcami
prilákal tieto typicky
samotárske zvieratá.
Ako sa divoké mačky naučili
tolerovať prítomnosť ľudí
a ďalších mačiek počas jedenia,
tak si myslíme, že aj farmári tolerovali
mačky výmenou za hubenie škodcov.
Tento vzťah bol taký prospešný,
že mačky migrovali s neolitickými farmármi
z Anatólie do Európy a do Stredomoria.
Škodcovia boli veľkou pohromou
siedmich morí.
Žrali potraviny a nahlodávali laná,
takže mačky sa už dávno stali
nevyhnutnými spoločníkmi na plavbách.
Približne v rovnakom čase,
keď vyplávali tieto anatolské mačky,
domestikovali Egypťania
svoje vlastné, miestne mačky.
Uctievané pre svoju schopnosť loviť vtáky
a zabíjať jedovaté hady a hlodavce
sa stali mačky domáce dôležitou
súčasťou egyptskej náboženskej kultúry.
Získali nesmrteľnosť na freskách,
hieroglyfoch, sochách a dokonca hrobkách,
v ktorých boli mumifikované
spoločne so svojimi majiteľmi.
Egyptské mačky sa plavili po Níle
a dávali pozor na riečne hady.
A po presune na väčšie plavidlá
tiež začali migrovať
z prístavu do prístavu.
V časoch Rímskej ríše priviezli lode
cestujúce medzi Indiou a Egyptom
rod stredoázijskej divokej
mačky F.s. ornata.
O pár storočí neskôr, v stredoveku, sa
egyptské mačky doplavili do Baltského mora
na lodiach vikingských námorníkov.
A tak divoké mačky Blízkeho východu
a severnej Afriky
– pravdepodobne v tomto bode už skrotené –
ďalej cestovali po Európe
a nakoniec sa doplavili
do Austrálie a Ameriky.
Väčšina domácich mačiek dnes pochádza
z blízkovýchodného
alebo egyptského rodu F.s. lybica.
Podrobná analýza genómov
a vzorov srsti moderných mačiek
nám však hovorí, že na rozdiel od psov,
ktoré za storočia prešli
selektívnym šľachtením,
sú moderné mačky geneticky
veľmi podobné starovekým mačkám.
Okrem toho, že sme ich
socializovali a rozmaznali,
sme ich prirodzené správanie
pozmenili len málo.
Inými slovami, mačky sú dnes viac-menej
také, aké boli vždy: divoké zvieratá.
Nemilosrdní lovci. Stvorenia, ktoré
nás nepovažujú za svojich strážcov.
A vzhľadom na našu dlhú históriu
sa nemusia mýliť.
Dana 27. maja 1941. god. u žestokoj borbi
je potopljen nemački ratni brod Bizmark,
ostavljajući svega 118
od 2 200 članova posade u životu.
Međutim, kada je britanski razarač
stigao da pokupi zatvorenike,
zatekli su u životu neočekivanog putnika -
crno-belu mačku koja se čvrsto držala
za plutajuću dasku.
U narednih nekoliko meseci
ova mačka je lovila pacove
i podizala moral Britanaca -
sve dok iznenadni udar torpeda
nije razorio trup broda i potopio ga.
Međutim, nekim čudom, ne i mačku.
S nadimkom Nepotopivi Sem,
otplovio je na Gibraltar
zajedno sa izbavljenom posadom
i služio je kao brodska mačka
na još tri broda -
od kojih je jedan takođe potonuo -
pre nego što je penzionisan
u belfastskom domu za mornare.
Mnogi ne razmišljaju o mačkama
kao o uslužnim mornarima
ili kooperativnom pratnjom
bilo koje vrste.
Međutim, mačke sarađuju s ljudima
hiljadama godina -
često nam pomažući koliko i mi njima.
Dakle, kako su ova usamljena bića prešla
od divljih grabljivica i morskih oficira
do kućnih lenjivaca?
Pripitomljavanje savremene kućne mačke
može da se prati više od 1 000 godina
unazad do Plodnog polumeseca,
sa početka neolitske ere.
Ljudi su učili kako da podrede
prirodu svojoj volji,
proizvodeći mnogo više hrane nego što
su seljaci mogli da pojedu odjednom.
Ovi neolitski zemljoradnici su skladištili
višak žitarica u ogromne rupe
i plitke, glinene silose.
Međutim, ova skladišta hrane
su privlačila horde glodara,
kao i njihovu grabljivicu:
Felis silvestris Lybicu -
divlju mačku koja je živela
širom Severne Afrike i Jugozapadne Azije.
Ove divlje mačke su bile brzi,
svirepi lovci mesojedi.
I bile su iznenađujuće slične po veličini
i izgledu današnjoj pitomoj mački.
Glavna razlika je ta što su drevne
divlje mačke bile mišićavije,
imale su krzna na pruge i bile su manje
društvene sa drugim mačkama i ljudima.
Obilje plena u žitnicama
preplavljenim glodarima
je privlačilo ove tipično
usamljene životinje.
I kako su divlje mačke učile
da tolerišu prisustvo ljudi
i drugih mačaka za vreme hranjenja,
smatra se da su i zemljoradnici
tolerisali mačke
u zamenu za besplatno
suzbijanje štetočina.
Odnos je bio toliko plodan da su mačke
migrirale sa neolitskim zemljoradnicima
iz Anadolije u Evropu i Mediteran.
Glodari si bili velika pošast na moru.
Jeli su zalihe i glodali niti od konopaca,
pa su mačke dugo bile
glavni pratioci na brodu.
Otprilike u vreme kad su ove anadolijske
mačke svetski putnici zaplovile,
Egipćani su pripitomili
sopstvene lokalne mačke.
Cenjene zbog sposobnosti
odstranjivanja zmija otrovnica,
hvatanja ptica i ubijanja pacova,
pitome mačke su postale
važne za egipatsku religijsku kulturu.
Ovekovečene su na freskama, hijeroglifima,
kipovima, pa čak i grobnicama,
gde su mumificirane pored svojih vlasnika.
Egipatske brodske mačke
su krstarile Nilom,
držeći podalje rečne zmije otrovnice.
A nakon što su unapređene na veća plovila,
i one su počele da migriraju
od luke do luke.
Tokom perioda Rimskog carstva, brodovi
koji su putovali između Indije i Egipta
nosili su potomke centralnoazijske
divlje mačke F. s. ornata.
Vekovima kasnije, u srednjem veku,
egipatske mačke su putovale Baltikom
na brodovima vikinških pomoraca.
A i bliskoistočne
i severnoafričke divlje mačke,
tada verovatno već pripitomljene,
nastavile su da putuju širom Evrope,
naposletku zaplovivši
u Australiju i Amerike.
Mnoge današnje kućne mačke vode poreklo
od bliskoistočne ili egipaptske
loze F. s. lybice.
Međutim, detaljna analiza genoma
i šara na krznu savremenih mačaka
nam govri da nasuprot psima,
koji su pretrpeli
vekove selektivnog uzgoja,
savremene mačke su genetski
veoma slične drevnim mačkama.
A pored toga što smo ih učinili
društvenijim i pitomijim,
nismo mnogo uradili da izmenimo
njihovo prirodno ponašanje.
Drugim rečima, današnje mačke su
više-manje kakve su oduvek bile:
divlje životinje, svirepi lovci.
Bića koja ne gledaju na nas
kao na njihove vlasnike.
A s obzirom na našu zajedničku istoriju,
sasvim je moguće da su u pravu.
27 Mayıs 1941'de Alman savaş gemisi
Bismarck, 2200 kişilik ekibinden
ardında yalnızca 118'ini canlı bırakarak
şiddetli bir çatışmada sulara gömüldü.
Fakat bir İngiliz muhrip gemisi,
esirleri almaya geldiğinde
beklemedikleri bir kazazede buldu.
Suyun üzerinde yüzen bir kalasa sarılmış
siyah beyaz bir kedi.
Sonraki birkaç ay boyunca bu kedi, fare
avlayıp İngilizlerin moralini yükseltti.
Ta ki bir mayın geminin gövdesine
zarar verip onu batırana kadar.
Fakat, mucizevi bir şekilde
kediye zarar gelmedi.
Takma adıyla Batmaz Sam,
kurtarılan tayfayla beraber
Cebelitarık'a gitti
ve Belfast Gemiciler Evi'nde emekliye
ayrılmadan önce,
içlerinden birisi batmış olan üç tane
geminin kediliğini yaptı.
Birçok insan kedileri dayanıklı denizciler
ya da uyumlu yol arkadaşları
olarak düşünmeyebilir.
Fakat kediler, insanlarla beraber,
yüzlerce yıldır, bizim onlara ettiğimiz
kadar yardım edip bizimle çalışmıştır.
Peki nasıl oldu da bu yalnız yaşayan
canlılar, vahşi avcılardan
deniz subaylarına oradan da koltuktaki
miskinlere dönüştü?
Günümüz ev kedisinin evcilleştirilmesinin
izleri Bereketli Hilal bölgesinde 10.000
seneden evvele,
Neolitik Çağ'ın başlangıcına
kadar sürülebilir.
İnsanlar, tek seferde yiyebileceklerinden
daha fazla gıda üreterek
doğayı kendi isteklerine
göre şekillendirmeyi öğreniyorlardı.
Bu Neolitik çiftçiler, fazla tahıllarını
geniş oyuk ve kil ambarlarda saklardı.
Fakat bu depolar kemirgen
sürüleriyle birlikte
onların avcıları Felis silvestris lybica-
Kuzey Afrika ve Güneybatı'da bulunan
yabani kedilerinin dikkatini çekti.
Bu yabani kediler hızlı, vahşi
ve etçil avcılardı.
Dikkat çekici bir biçimde günümüz evcil
kedileriyle görünüş açısından benzerlerdi.
Esas farkları, eski yabani kediler daha
kaslıydı, çizgili postları vardı,
insanlara ve diğer kedilere karşı daha az
arkadaş canlısıydılar.
Kemirgenlerin istila ettiği tahıl
ambarlarındaki avın bolluğu
normalde yalnız yaşayan
bu hayvanların aklını çeldi.
Yabani kediler yemek saatlerinde,
insanların ve kedilerin varlığını
tolere etmeyi öğrendikçe
çiftçiler de, ücretsiz yardımları
karşılığında kedileri tolere ettiler.
Bu ilişki o kadar faydalıydı ki kediler
Neolitik çiftçilerle birlikte Anadolu'dan
Avrupa'ya ve oradan da
Akdeniz'e göç etti.
Zararlı hayvanlar yedi denizin büyük
bir musibetiydi.
Erzakları yiyip ve ipleri kemiriyorlardı,
bu nedenle
uzunca bir süre kediler,
gemiciliğin vazgeçilmezi olmuşlardı.
Bu dünyayı dolaşan kedilerin yelken
açmasıyla hemen hemen aynı zamanda
Mısırlılar kendi yerel kedilerini
evcilleştirdiler.
Zehirli yılanları ve fareleri öldürme,
kuşları yakalama özellikleri nedeniyle
saygı duyulan evcil kediler, Mısır din
kültürü için önemli hâle geldiler.
Fresklerde, hiyerogliflerde, heykellerde
ve hatta mezarlarda sahipleriyle birlikte
mumyalanarak ölümsüzlük kazandılar.
Mısır gemi kedileri, su yılanlarını uzakta
tutarak Nil'i dolaştılar.
Daha büyük gemilere terfi ettikten sonra
limandan limana göç etmeye başladılar.
Roma İmparatorluğu döneminde, Hindistan ve
Mısır arasında seyahat eden gemiler
Asya Yaban Kedisi F.s ornata'nın
kökenini taşıdı.
Asırlar sonra, Orta Çağ'da Mısır kedileri,
Vikingli denizcilerin gemilerinde
Baltık Denizi'ne seyahat etti.
Hem Yakın Doğu, hem de Kuzey Afrika
yaban kedileri
-bu noktada muhtemelen evcil-
en sonunda Avustralya ve Amerika'ya
açılarak Avrupa'yı seyahate devam ettiler.
Bugün, pek çok ev kedisi F.s.lybica'nın
Yakın Doğu ya da Mısır soyundan türedi.
Fakat genomlarının ve kürk desenlerinin
yakın analizleri, yüzyıllarca
seçici üremeye maruz kalan
köpeklerin aksine
günümüz kedileri genetik olarak
eski kedilere çok benzer durumdalar.
Daha sosyal ve uyumlu yapmanın
dışında, onların doğal davranışlarını
değiştirmek için çok az şey yaptık.
Diğer bir deyişle; günümüz kedileri
hemen hemen
hep oldukları gibiler: Vahşi Hayvanlar.
Çetin avcılar. Bizi sahipleri olarak
görmeyen yaratıklar.
Tarihimize bakılırsa, haklı olabilirler.
27 tháng năm, 1941, chiến hạm Đức Bismarck
chìm trong cuộc chiến nảy lửa,
chỉ 118 trong số 2200
thành viên tàu sống sót.
Nhưng khi tàu khu trục Anh
đến bắt tù binh,
họ tìm thấy
một kẻ sống sót không ngờ.
Một chú mèo đen trắng
đang ôm lấy một tấm ván nổi.
Trong vài tháng tiếp theo, con mèo này
săn chuột và tăng nhuệ khí cho họ.
Cho đến khi quả ngư lôi bất ngờ lao tới,
làm vỡ thân tàu và đánh chìm tàu.
Nhưng, thần kì là
chú mèo thì không.
Được mệnh danh "Sam
không-thể-bị-đánh-chìm,"
chú mèo tới Gibraltar với đội giải cứu
và làm mèo trên tàu cho ba thuyền nữa.
Một trong số đó cũng chìm
trước khi chú về Nhà Belfast cho Thủy thủ.
Nhiều người cho rằng
mèo không phải là những thủy thủ có ích,
hay bạn đồng hành
hợp tác trong mọi lĩnh vực.
Nhưng mèo đã ở bên con người
hàng ngàn năm,
giúp chúng ta thường xuyên
như ta đã giúp chúng.
Vậy làm thế nào
những sinh vật đơn độc này
từ thú hoang
trở thành viên chức thủy quân
tới bạn chung ghế sofa của ta?
Sự thuần hóa của mèo nhà hiện đại
có nguồn gốc từ hơn 10.000 năm
tại "Lưỡi liềm Màu mỡ,"
đầu thời kì đồ đá mới.
Con người học cách
chế ngự thiên nhiên,
sản xuất nhiều thức ăn hơn
lượng nông dân có thể ăn trong một lần.
Nông dân thời kì này chứa thóc dư
trong hố lớn và bình chứa bằng đất sét.
Chỗ chứa thức ăn này
thu hút bầy gặm nhấm,
cũng như kẻ thù của chúng,
Felis silvestris lybica,
mèo hoang ở Bắc Phi và Tây Nam Á.
Những con mèo này là
những thợ săn ăn thịt nhanh và hung dữ.
Và chúng rất giống mèo nhà hiện nay
về kích thước và hình dáng.
Những điểm khác chính là
mèo cổ đại có nhiều cơ bắp hơn,
có lông vằn, và ít gần gũi với
mèo khác và con người.
Con mồi dư dả
trong những kho thóc nhiều chuột
thu hút loài vật
thường sống đơn độc này.
Và khi mèo hoang quen
với hiện diện của con người
và những con mèo khác
trong giờ ăn,
nông dân cũng lờ chúng đi để đổi lấy
việc tiêu diệt sinh vật có hại miễn phí.
Mối quan hệ này có lợi đến nỗi mèo
bắt đầu đến sống với các nông dân thời đó
từ Anatolia đến châu Âu
và Địa Trung Hải.
Sinh vật gây hại
là tai họa ở khắp nơi
Chúng ăn lương thực
và gặm dây thừng,
nên mèo, từ lâu, đã trở thành
những bạn cùng tàu cần thiết.
Cùng lúc những con mèo Anatolia
chu du thế giới này giong buồm,
người Ai Cập cũng thuần hóa
những con mèo bản địa của riêng họ.
Được tôn thờ vì khả năng
giết rắn độc, bắt chim, và chuột,
mèo nhà trở nên quan trọng
trong văn hóa tôn giáo Ai Cập.
Chúng trở thành bất tử trong các bích họa,
chữ tượng hình, tượng, và ngay cả lăng tẩm
được ướp xác cùng với chủ.
Những con mèo trên thuyền Ai Cập
chu du sông Nile,
xua đuổi rắn độc trên sông.
Và khi đặt chân
lên thuyền lớn hơn,
chúng bắt đầu
đi từ cảng này sang cảng khác.
Thời đế chế La Mã, những con thuyền
đi giữa Ấn Độ và Ai Cập
chuyển đưa dòng giống
của mèo hoang Trung Á F. s. ornata.
Nhiều thế kỉ sau, thời Trung cổ,
mèo Ai Cập đã tới tận biển Baltic
trong những thuyền
của người đi biển Viking.
Và cả mèo hoang
cận Đông Phi và Bắc Phi,
có lẽ đã được thuần hóa lúc này,
tiếp tục chu du khắp châu Âu,
cuối cùng, đi thuyền tới Úc và châu Mĩ.
Ngày nay, hầu hết mèo nhà
có tổ tiên
là dòng giống F.s.lybica.
cận Bắc hay Ai Cập.
Nhưng phân tích kỹ bộ gen
và hình thái lông của mèo hiện đại
cho ta thấy rằng, khác với chó,
đã qua hàng thế kỉ phối giống có chọn lọc,
mèo hiện đại rất giống về mặt
di truyền với mèo cổ đại.
Và ngoài việc làm chúng
sống hòa nhập và hiền lành hơn,
ta đã làm được rất ít trong việc thay đổi
hành vi tự nhiên của chúng.
Nói cách khác, mèo hiện nay ít nhiều đều
giống tổ tiên trong quá khứ. Là thú hoang.
Thợ săn dữ tợn.
Sinh vật không coi ta là chủ.
Với lịch sử dài chung sống của hai loài,
có lẽ chúng không sai.
1941年5月27日,
德国的俾斯麦号战列舰
在一场激烈的交火中沉没了,
2200 名船员中仅有 118 人存活。
但当一艘英国驱逐舰
前来收领战犯时,
他们找到了一个意外的幸存者--
一只黑白的猫,
正紧紧抓住一块漂浮的木板。
在接下来的几个月中,
这只猫抓捕老鼠并激励了英军士气
直到一次突然的鱼雷袭击
打碎了船体,船沉没了。
但是,奇迹般地,这只猫活了下来。
被称为“永不沉没的山姆”,
这只猫跟随着救援队到了直布罗陀
并又在其它三条船上担任了船猫--
其中一艘船也沉了--直到它退役
去了贝尔法斯特水手之家。
很多人都认为猫不是有用的水手,
也不是任何一种合作伙伴。
但猫已在人类的身旁工作了数千年--
帮助我们的次数
不比我们帮它们少。
那么这些独行侠是如何
从野生猎人演变成海军军官
再到沙发伴侣?
现代家猫的驯化
可以追溯到一万多年以前,
在新月沃土地带,
新石器时代的早期。
人们在学习按自己的意志来征服自然
生产出的大量食物根本不能一次吃完
这些新石器时代的农民把
多余的粮食存进了大坑和矮的土仓。
但这些食物吸引了成群的鼠类
以及它们的捕食者,
利比亚猫--
一种分布在
北非和西南亚的野猫。
这些野猫是
敏捷凶猛的肉食狩猎者,
它们的大小和外貌
与如今的家猫相当类似。
主要的区别是
古时的野猫肌肉更多,
身体带条纹,
且更少与其它猫和人类互动。
鼠患肆意的粮仓中的大量猎物
吸引来了这些一般独居的动物。
当这些野猫学会了在进食时
接纳了人类与其它猫的存在,
我们认为农民同样也接受了猫
来换取免费的害鼠控制。
这种关系如此互惠
使这些猫跟随着新石器时代的农民
从安纳托利亚迁徙到了欧洲和地中海。
在当时的七大洋,
害鼠是主要祸害。
他们会吃掉粮食,啃咬绳索
所以猫从来都是航海必不可少的伙伴。
就在安纳托利亚人起航全球遛猫的时候
埃及人驯化了当地的猫。
人们敬仰它们
驱蛇、捕鸟、杀鼠的能力,
家猫因而成为了
埃及宗教文化中重要的一部分。
它们在壁画、象形文字、雕塑、甚至是坟墓中,
得到了永生,
被制成木乃伊葬在主人身旁。
埃及船猫航行于尼罗河上,
把有毒的河蛇抵御在外。
晋升到大型船只后,
猫也开始移居到不同港口。
罗马帝国时代,
往来印度和埃及的船只
承载了中亚的亚洲野猫的血统。
几个世纪后,中世纪时期,
埃及猫随着维京海员的船
航行到了波罗的海。
近东与北非的野猫
--很可能此时已经被驯化了--
继续游走欧洲
最终起航前往澳洲与美洲。
今天,大部分的家猫
是利比亚猫在近东或者埃及血统的后裔。
但对当代猫的基因组和毛色图案的仔细分析
告诉我们
不同于狗类经历了多个世纪的选择性繁殖,
现代的猫和古代的猫
基因上十分相似。
除了使它们变得
社交互动更多、更温顺
人类并没有太多改变
它们的自然行为。
换句话来说,今天的猫或多或少
和昔日的它们一样
是野生动物、凶猛的猎人,
不把我们视作主人的动物。
鉴于我们共同的历史,
它们可能是对的。
1941 年 5 月 27 日
德國戰艦俾斯麥號
在一場激烈的交火中沉沒
2200 名船員中
只有 118 名生還者
當英國驅逐艦準備接收這些戰俘時
他們找到了一名意外的倖存者
一隻黑白色的貓緊抓著浮木
接下來的幾個月,這隻貓捕殺老鼠
提升英國軍隊士氣
一直到船隻被魚雷突襲擊沉
這隻貓居然神奇地活了下來
牠被稱為「不會沉沒的山姆」
跟隨生還的船員坐船到直布羅陀
在另外三艘船隻上充當船貓
其中一艘船在回程
至貝爾法斯特市時也沉沒了
很多人不把貓當成得力的水手
或與合作夥伴劃上等號
但貓與人類合作已有幾千年歷史
兩者之間互利互惠
究竟這些獨行俠是如何
從野生獵人變成英勇海軍
再成為沙發夥伴?
貓馴化成家貓的歷史
可追溯到超過一萬年前的新月沃土
新石器時代的開始
當時的農夫學習役使大自然
產出比食用分量更多的食物
這些新石器時代的農民將多餘的穀物
儲存在大凹洞和粘土做的短筒倉中
但這些貯存的食物
吸引了成群的囓齒動物
以及他們的捕食者──非洲野貓
一種棲息於北非和亞洲西南部的野貓
這些野貓身手敏捷
是凶猛的肉食狩獵者
在體型和樣貌上,非洲野貓
與現代的家貓非常相似
兩者主要的差別是,古代的非洲野貓
身上有更多肌肉和斑紋
而且對同類和人類更少社交
鼠患肆虐的糧倉
就特別能吸引到這些獨居動物的到來
正如野貓在進食時學會忍受人類
與其他同類的存在
我們認為農夫也同樣地接受了貓
來換取免費的鼠害控制
這種互利關係使貓隨著農夫們
一同從安那托利亞
遷徙到歐洲和地中海
當時老鼠是七大洋的主要禍害
牠們吃掉糧食、啃咬纜繩
所以貓是絕不可少的航海夥伴
這些安納托利亞貓環繞世界航行
在差不多同一時間
埃及人馴化了當地的貓
鑑於貓的驅蛇、捕鳥及殺鼠能力
家貓在埃及宗教文化中變得重要
他們不死的身影可見於
壁畫、象形文字、雕像
甚至被主人製成木乃伊陪葬在墓中
埃及船貓在尼羅河上巡航
讓毒蛇不能靠近
貓從大型船隻退役後
開始移居至不同的港口
在羅馬帝國時期
航行於印度和埃及之間的船隻
載著有中亞野貓血統的亞洲野貓
幾個世紀後的中世紀
埃及貓跟隨維京海員
航行到波羅的海
近東與北非的野貓兩者
可能在當時已被馴服
牠們持續跨越歐洲
最後啓航前往澳洲及美洲
現時所見的家貓
大多來自近東或埃及的非洲野貓譜系
仔細分析的基因組
我們從毛色圖案中得知
現代貓與狗不一樣
狗經過了幾個世紀的選擇性繁殖
而現代與古代貓在基因上非常相似
除了讓他們更加社交和溫順
人類並沒有刻意做些什麽
去改變貓的天性
換句話説,現代的貓或多或少
還保持昔日野生動物的習性
依然是凶猛的獵人
不會視人類為主人的生物
根據我們共同的悠久歷史
牠們應該不會錯