When I was six years old,
I received my gifts.
My first grade teacher
had this brilliant idea.
She wanted us to experience
receiving gifts
but also learning the virtue
of complimenting each other.
So she had all of us
come to the front of the classroom,
and she bought all of us gifts
and stacked them in the corner.
And she said,
"Why don't we just stand here
and compliment each other?
If you hear your name called,
go and pick up your gift and sit down."
What a wonderful idea, right?
What could go wrong?
(Laughter)
Well, there were 40 of us to start with,
and every time I heard
someone's name called,
I would give out the heartiest cheer.
And then there were 20 people left,
and 10 people left,
and five left ...
and three left.
And I was one of them.
And the compliments stopped.
Well, at that moment, I was crying.
And the teacher was freaking out.
She was like, "Hey, would anyone
say anything nice about these people?"
(Laughter)
"No one? OK, why don't you
go get your gift and sit down.
So behave next year --
someone might say
something nice about you."
(Laughter)
Well, as I'm describing this you,
you probably know
I remember this really well.
(Laughter)
But I don't know who felt worse that day.
Was it me or the teacher?
She must have realized
that she turned a team-building event
into a public roast
for three six-year-olds.
And without the humor.
You know, when you see
people get roasted on TV,
it was funny.
There was nothing funny about that day.
So that was one version of me,
and I would die to avoid
being in that situation again --
to get rejected in public again.
That's one version.
Then fast-forward eight years.
Bill Gates came to my hometown --
Beijing, China --
to speak,
and I saw his message.
I fell in love with that guy.
I thought, wow,
I know what I want to do now.
That night I wrote a letter to my family
telling them: "By age 25,
I will build the biggest
company in the world,
and that company will buy Microsoft."
(Laughter)
I totally embraced this idea
of conquering the world --
domination, right?
And I didn't make this up,
I did write that letter.
And here it is --
(Laughter)
You don't have to read this through --
(Laughter)
This is also bad handwriting,
but I did highlight some key words.
You get the idea.
(Laughter)
So ...
that was another version of me:
one who will conquer the world.
Well, then two years later,
I was presented with the opportunity
to come to the United States.
I jumped on it,
because that was
where Bill Gates lived, right?
(Laughter)
I thought that was the start
of my entrepreneur journey.
Then, fast-forward another 14 years.
I was 30.
Nope, I didn't build that company.
I didn't even start.
I was actually a marketing manager
for a Fortune 500 company.
And I felt I was stuck;
I was stagnant.
Why is that?
Where is that 14-year-old
who wrote that letter?
It's not because he didn't try.
It's because every time I had a new idea,
every time I wanted to try something new,
even at work --
I wanted to make a proposal,
I wanted to speak up
in front of people in a group --
I felt there was this constant battle
between the 14-year-old
and the six-year-old.
One wanted to conquer the world --
make a difference --
another was afraid of rejection.
And every time that six-year-old won.
And this fear even persisted
after I started my own company.
I mean, I started
my own company when I was 30 --
if you want to be Bill Gates,
you've got to start
sooner or later, right?
When I was an entrepreneur,
I was presented
with an investment opportunity,
and then I was turned down.
And that rejection hurt me.
It hurt me so bad
that I wanted to quit right there.
But then I thought,
hey, would Bill Gates quit
after a simple investment rejection?
Would any successful
entrepreneur quit like that?
No way.
And this is where it clicked for me.
OK, I can build a better company.
I can build a better
team or better product,
but one thing for sure:
I've got to be a better leader.
I've got to be a better person.
I cannot let that six-year-old
keep dictating my life anymore.
I have to put him back in his place.
So this is where I went online
and looked for help.
Google was my friend.
(Laughter)
I searched, "How do I overcome
the fear of rejection?"
I came up with a bunch
of psychology articles
about where the fear
and pain are coming from.
Then I came up with a bunch
of "rah-rah" inspirational articles
about "Don't take it personally,
just overcome it."
Who doesn't know that?
(Laughter)
But why was I still so scared?
Then I found this website by luck.
It's called rejectiontherapy.com.
(Laughter)
"Rejection Therapy" was this game
invented by this Canadian entrepreneur.
His name is Jason Comely.
And basically the idea is for 30 days
you go out and look for rejection,
and every day get rejected at something,
and then by the end,
you desensitize yourself from the pain.
And I loved that idea.
(Laughter)
I said, "You know what?
I'm going to do this.
And I'll feel myself
getting rejected 100 days."
And I came up with my own rejection ideas,
and I made a video blog out of it.
And so here's what I did.
This is what the blog looked like.
Day One ...
(Laughter)
Borrow 100 dollars from a stranger.
So this is where I went
to where I was working.
I came downstairs
and I saw this big guy
sitting behind a desk.
He looked like a security guard.
So I just approached him.
And I was just walking
and that was the longest
walk of my life --
hair on the back
of my neck standing up,
I was sweating and my heart was pounding.
And I got there and said,
"Hey, sir, can I borrow
100 dollars from you?"
(Laughter)
And he looked up, he's like, "No."
"Why?"
And I just said, "No? I'm sorry."
Then I turned around,
and I just ran.
(Laughter)
I felt so embarrassed.
But because I filmed myself --
so that night I was watching
myself getting rejected,
I just saw how scared I was.
I looked like this kid
in "The Sixth Sense."
I saw dead people.
(Laughter)
But then I saw this guy.
You know, he wasn't that menacing.
He was a chubby, loveable guy,
and he even asked me, "Why?"
In fact, he invited me to explain myself.
And I could've said many things.
I could've explained,
I could've negotiated.
I didn't do any of that.
All I did was run.
I felt, wow, this is like
a microcosm of my life.
Every time I felt the slightest rejection,
I would just run as fast as I could.
And you know what?
The next day, no matter what happens,
I'm not going to run.
I'll stay engaged.
Day Two: Request a "burger refill."
(Laughter)
It's when I went to a burger joint,
I finished lunch,
and I went to the cashier and said,
"Hi, can I get a burger refill?"
(Laughter)
He was all confused,
like, "What's a burger refill?"
(Laughter)
I said, "Well, it's just like
a drink refill but with a burger."
And he said, "Sorry,
we don't do burger refill, man."
(Laughter)
So this is where rejection happened
and I could have run, but I stayed.
I said, "Well, I love your burgers,
I love your joint,
and if you guys do a burger refill,
I will love you guys more."
(Laughter)
And he said, "Well, OK,
I'll tell my manager about it,
and maybe we'll do it,
but sorry, we can't do this today."
Then I left.
And by the way,
I don't think they've
ever done burger refill.
(Laughter)
I think they're still there.
But the life and death feeling
I was feeling the first time
was no longer there,
just because I stayed engaged --
because I didn't run.
I said, "Wow, great,
I'm already learning things.
Great."
And then Day Three:
Getting Olympic Doughnuts.
This is where my life
was turned upside down.
I went to a Krispy Kreme.
It's a doughnut shop
in mainly the Southeastern part
of the United States.
I'm sure they have some here, too.
And I went in,
I said, "Can you make me doughnuts
that look like Olympic symbols?
Basically, you interlink
five doughnuts together ... "
I mean there's no way
they could say yes, right?
The doughnut maker took me so seriously.
(Laughter)
So she put out paper,
started jotting down
the colors and the rings,
and is like, "How can I make this?"
And then 15 minutes later,
she came out with a box
that looked like Olympic rings.
And I was so touched.
I just couldn't believe it.
And that video got
over five million views on Youtube.
The world couldn't believe that either.
(Laughter)
You know, because of that
I was in newspapers,
in talk shows, in everything.
And I became famous.
A lot of people
started writing emails to me
and saying, "What you're
doing is awesome."
But you know, fame and notoriety
did not do anything to me.
What I really wanted to do was learn,
and to change myself.
So I turned the rest
of my 100 days of rejection
into this playground --
into this research project.
I wanted to see what I could learn.
And then I learned a lot of things.
I discovered so many secrets.
For example, I found if I just don't run,
if I got rejected,
I could actually turn a "no" into a "yes,"
and the magic word is, "why."
So one day I went to a stranger's house,
I had this flower in my hand,
knocked on the door and said,
"Hey, can I plant this flower
in your backyard?"
(Laughter)
And he said, "No."
But before he could leave I said,
"Hey, can I know why?"
And he said, "Well, I have this dog
that would dig up
anything I put in the backyard.
I don't want to waste your flower.
If you want to do this,
go across the street and talk to Connie.
She loves flowers."
So that's what I did.
I went across and knocked
on Connie's door.
And she was so happy to see me.
(Laughter)
And then half an hour later,
there was this flower
in Connie's backyard.
I'm sure it looks better now.
(Laughter)
But had I left
after the initial rejection,
I would've thought,
well, it's because
the guy didn't trust me,
it's because I was crazy,
because I didn't dress up well,
I didn't look good.
It was none of those.
It was because what I offered
did not fit what he wanted.
And he trusted me enough
to offer me a referral,
using a sales term.
I converted a referral.
Then one day --
and I also learned that I can
actually say certain things
and maximize my chance to get a yes.
So for example,
one day I went to a Starbucks,
and asked the manager,
"Hey, can I be a Starbucks greeter?"
He was like, "What's a Starbucks greeter?"
I said, "Do you know
those Walmart greeters?
You know, those people who say
'hi' to you before you walk in the store,
and make sure you
don't steal stuff, basically?
I want to give a Walmart experience
to Starbucks customers."
(Laughter)
Well, I'm not sure
that's a good thing, actually --
Actually, I'm pretty sure
it's a bad thing.
And he was like, "Oh" --
yeah, this is how he looked,
his name is Eric --
and he was like, "I'm not sure."
This is how he was hearing me. "Not sure."
Then I ask him, "Is that weird?"
He's like, "Yeah, it's really weird, man."
But as soon as he said that,
his whole demeanor changed.
It's as if he's putting
all the doubt on the floor.
And he said, "Yeah, you can do this,
just don't get too weird."
(Laughter)
So for the next hour
I was the Starbucks greeter.
I said "hi" to every customer
that walked in,
and gave them holiday cheers.
By the way, I don't know
what your career trajectory is,
don't be a greeter.
(Laughter)
It was really boring.
But then I found I could do this
because I mentioned, "Is that weird?"
I mentioned the doubt that he was having.
And because I mentioned, "Is that weird?",
that means I wasn't weird.
That means I was actually
thinking just like him,
seeing this as a weird thing.
And again, and again,
I learned that if I mention
some doubt people might have
before I ask the question,
I gained their trust.
People were more likely to say yes to me.
And then I learned
I could fulfill my life dream ...
by asking.
You know, I came
from four generations of teachers,
and my grandma has always told me,
"Hey Jia, you can do anything you want,
but it'd be great
if you became a teacher."
(Laughter)
But I wanted to be
an entrepreneur, so I didn't.
But it has always been my dream
to actually teach something.
So I said, "What if I just ask
and teach a college class?"
I lived in Austin at the time,
so I went to University
of Texas at Austin
and knocked on professors' doors
and said, "Can I teach your class?"
I didn't get anywhere
the first couple of times.
But because I didn't run --
I kept doing it --
and on the third try
the professor was very impressed.
He was like, "No one
has done this before."
And I came in prepared
with powerpoints and my lesson.
He said, "Wow, I can use this.
Why don't you come back in two months?
I'll fit you in my curriculum."
And two months later
I was teaching a class.
This is me -- you probably can't see,
this is a bad picture.
You know, sometimes you get
rejected by lighting, you know?
(Laughter)
But wow --
when I finished teaching that class,
I walked out crying,
because I thought
I could fulfill my life dream
just by simply asking.
I used to think I have to accomplish
all these things --
have to be a great entrepreneur,
or get a PhD to teach --
but no, I just asked,
and I could teach.
And in that picture,
which you can't see,
I quoted Martin Luther King, Jr.
Why? Because in my research I found
that people who really change the world,
who change the way we live
and the way we think,
are the people who were met
with initial and often violent rejections.
People like Martin Luther King, Jr.,
like Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
or even Jesus Christ.
These people did not
let rejection define them.
They let their own reaction
after rejection define themselves.
And they embraced rejection.
And we don't have to be those people
to learn about rejection,
and in my case,
rejection was my curse,
was my boogeyman.
It has bothered me my whole life
because I was running away from it.
Then I started embracing it.
I turned that into
the biggest gift in my life.
I started teaching people
how to turn rejections into opportunities.
I use my blog, I use my talk,
I use the book I just published,
and I'm even building technology to help
people overcome their fear of rejection.
When you get rejected in life,
when you are facing the next obstacle
or next failure,
consider the possibilities.
Don't run.
If you just embrace them,
they might become your gifts as well.
Thank you.
(Applause)
عندما كنت في عمر السادسة،
كنت أتلقّى هداياي.
كانت لدى معلمتي في الصف الأول فكرة عبقرية.
كانت تريدنا أن نمر بتجربة تَلقّي الهدايا
وفي ذات الوقت تعلم فضيلة
مدح بعضنا البعض.
أتت بنا جميعًا لمقدمة الفصل،
اشترت الهدايا لنا جميعًا،
وقامت برصِّهم في ركن الفصل.
وقالت،
"لما لا نقف كلنا هنا
ونبدأ بمدح بعضنا البعض؟
إذا سمعت من ينادي اسمك،
قم والتقط هديتك ثم اجلس."
يالها من فكرة رائعة، أليس كذلك؟
ما الخطأ الذي يمكن حدوثه؟
(ضحك)
حسنًا، كنا أربعين طالبًا في البداية،
وفي كل مرة أسمع اسم أحدهم ينادَى عليه،
كنت أقوم بالتشجيع بكل حماس.
ثم تبقى عشرون شخصًا،
ومن ثم تبقى عشرة،
ومن ثم تبقى خمسة ...
وتبقى ثلاثة.
وكنت واحدًا منهم.
وتوقف المديح.
حسنًا، كنت أبكي في تلك اللحظة.
وشعرت المعلمة بأنها تفقد السيطرة.
كأنها تقول
" هل من أحد ليقول شيئًا لطيفًا عن هؤلاء؟"
(ضحك)
"لا أحد؟ حسنًا، لما لا تذهبوا
لأخذ هداياكم ثم اجلسوا.
أحسنوا سلوككم في العام القادم،
ربما يقول شخص ما شيئًا لطيفًا عنكم."
(ضحك)
حسنًا، وأنا أقوم بوصف ذلك لكم،
لعلكم تعرفون أني أتذكر هذا جيدًا.
(ضحك)
لكني لا أعلم من كان شعوره أسوأ
في ذلك اليوم.
هل كنت أنا أم المعلمة؟
لابد وأنها قد تبينت أنها قامت بتحويل
حدث لبناء الفريق
إلى حدث للنيل من طفل ذو ستة أعوام
على الملإ.
وبدون وجود حس الفكاهة.
تدرون، حينما ترون
الأشخاص ينال منهم في التلفاز،
يبدو الأمر مضحكًا.
لم يكن هناك أي شيء مضحك في ذلك اليوم.
إذًا كانت هذه نسخة واحدة مني،
ومستعد للموت لأتجنب وجودي
في ذلك الموقف ثانية --
أن أشعر بالرفض على الملإ مرة أخرى.
هذه نسخة واحدة مني.
بعد ثمان سنوات.
جاء بيل جيتس لمدينتي--
بكين، الصين --
ليتكلم،
ورأيت رسالته.
وقعت في غرام هذا الرجل.
فكرت أني " نعم، أعلم ما أريد فعله الآن."
كتبت في تلك الليلة رسالة لعائلتي
أقول لهم:" عند بلوغي عامي الخامس والعشرين،
سأقوم بإنشاء أكبر شركة في العالم،
وهذه الشركة ستقوم بشراء مايكروسوفت."
(ضحك)
اعتنقت بالكامل فكرة السيطرة على العالم --
السيطرة، أليس كذلك؟
ولم أقم باختراع هذا،
لقد كتبت تلك الرسالة بالفعل.
وها هي --
(ضحك)
ليس عليكم قراءتها --
(ضحك)
وهو خط سيء أيضًا،
ولكني قمت بإبراز بعض الكلمات المفتاحية.
وصلتكم الفكرة.
(ضحك)
إذًا ...
كانت هذه نسخة أخرى مني:
شخص سيسيطر على العالم.
حسنًا، بعد مرور عامين،
مُنحت لي فرصة الذهاب إلى الولايات المتحدة.
فاقتنصتها،
لأنه المكان الذي يعيش فيه بيل جيتس،
صحيح؟
(ضحك)
اعتقدت أنها بداية رحلتي لأصبح رجل أعمال.
ثم بعد مرور أربعة عشر عامًا أخرى.
كنت في عمر الثلاثين.
لا، لم أقم ببناء تلك الشركة.
لم أقم حتى بالبدء.
كنت في الحقيقة مدير تسويق
لشركة تابعة لـFortune 500.
وشعرت أني عالق؛
كنت في حالة جمود.
لماذا ذلك؟
أين ذلك الطفل ذو الأربعة عشر عاماً
الذي كتب تلك الرسالة؟
ليس لأنه لم يحاول.
ولكن السبب أني في كل مرة أفكر بفكرة جديدة،
في كل مرة أردت تجربة شيء جديد،
حتى في العمل --
أردت تقديم عرض،
أردت التحدث أمام مجموعة من الناس --
شعرت بوجود تلك المعركة الدائمة
بين ذي الأربعة عشر عامًا و ذي الستة أعوام.
أحدهم يريد السيطرة على العالم --
ويصنع فارقًا --
والآخر خائفٌ من الرفض.
وفي كل مرة ينتصر ذو الستة أعوام.
وظل هذا الخوف قائمًا
حتى بعد إنشاء شركتي الخاصة.
أعني أني قمت بإنشاء شركتي الخاصة
في عمر الثلاثين --
إذا أردت أن تكون بيل جيتس،
يجب عليك البدء عاجلًا أم آجلًا.
أليس كذلك؟
عندما كنت رائد أعمال،
عرض عليَّ فرصة للاستثمار،
ولكني لم أفلح.
وذاك الرفض آلمني.
آلمني لدرجة اني أردت
الانسحاب في تلك اللحظة.
لكني فكرت،
هل كان بيل جيتس لينسحب
بعد مجرد رفض في الاستثمار؟
هل كان أي رجل أعمال ناجح لينسحب هكذا؟
مستحيل.
وهنا بدأت الفكرة.
حسنًا، يمكنني بناء شركة أفضل.
يمكنني بناء فريق أفضل أو منتج أفضل.
لكن شيء واحد كان أكيدا:
يجب أن أكون قائدًا أفضل.
يجب أن أصبح شخصًا أفضل.
لا يمكن أن أسمح لهذا الطفل ذي الستة أعوام
أن يملي علي حياتي بعد الآن.
يجب أن أعيده إلى مكانه ثانية.
وهنا بدأت البحث عن المساعدة
من خلال الإنترنت.
كان Google صديقي.
(ضحك)
بحثت عن "كيف يمكن التغلب
على الخوف من الرفض؟"
عثرت على مجموعة مقالات في علم النفس
تتحدث عن مصدر الخوف والألم.
ثم جئت بمجموعة مقالات حماسية ملهمة
حول "لا تأخذها بشكل شخصي، فقط تغلب عليها."
من لا يعرف ذلك؟
(ضحك)
ولكن لماذا مازلت خائفًا جدًا؟
ثم عثرت بالصدفة على هذا الموقع الإلكتروني.
يسمي rejectiontherapy.com.
(ضحك)
"معالجة الرفض" كان عبارة عن لعبة
قام رجل أعمال كندي باختراعها.
اسمه جاسون كوملي.
والفكرة في الأساس تعتمد على
خروجك 30 يومًا باحثًا عن الرفض،
وفي كل يوم، يتم رفضك في شيء،
ثم في النهاية، تضعف حساسيتك لألم الرفض.
وأحببت هذه الفكرة.
(ضحك)
قلت،"أتدري؟ سأقوم بفعل ذلك.
وسأجعل نفسي تشعر بالرفض مائة يوم."
وجئت بأفكاري الخاصة للرفض،
وأنشأت بها مدونة فيديو.
وهذا ما قمت به.
هذا ما بدت عليه المدونة.
اليوم الأول ...
(ضحك)
قم باستدانة مئة دولار من شخص غريب.
هنا ذهبت إلى حيث أعمل.
ونزلت إلى الطابق السفلي
ورأيت ذلك الرجل الضخم يجلس خلف مكتب.
بدا وكأنه حارس أمن.
فاقتربت منه.
وكنت فقط أمشي
وكانت هذه أطول مشية في حياتي --
كان شعري واقفًا عند مؤخرة رأسي،
كنت أتعرق وقلبي يخفق بشدة.
ووصلت هناك وقلت،
"مرحبًا يا سيدي،
هل بإمكاني استدانة مئة دولار منك؟"
(ضحك)
فنظر إلي وقال"لا."
"لماذا؟"
فقلت فقط "لا؟ أنا آسف."
ثم استدرت وقمت بالركض.
(ضحك)
شعرت كثيرًا بالخجل.
ولكن لأني قمت بتصوير نفسي --
ففي تلك الليلة كنت أشاهد نفسي
وأنا يتم رفضي،
رأيت كيف كنت خائفًا.
بدوت مثل هذا الطفل في فيلم
"The Sixth Sense."
أرى أمواتًا.
(ضحك)
لكني بعد ذلك رأيت ذلك الرجل.
أتعلمون؟ لم يكن يشكل ذلك التهديد.
كان جسمه ممتلئاً وشكله محبوباً،
حتى أنه سألني "لماذا؟"
ففي الواقع هو دعاني للتعبير عن نفسي.
وكان باستطاعتي قول أشياء كثيرة.
كان من الممكن أن أشرح،
كان من الممكن أن أتفاوض.
لم أقم بأيٍ من ذلك.
كل ما فعلته هو الركض.
شعرت وكأن هذا نموذج مصّغر لحياتي.
كل مرة أشعر بأبسط رفض،
أركض بأسرع ما يمكن.
أتعلمون؟
اليوم التالي، مهما حصل،
لن أقوم بالركض.
سأبقى مندمجا.
اليوم الثاني: اطلب "إعادة ملء للبرغر"
(ضحك)
هنا ذهبت لمطعم برغر،
أنهيت غدائي وذهبت للمحاسب وقلت،
"مرحبًا، هل لي من إعادة ملء للبرغر؟"
(ضحك)
كان مرتبكًا جدًا وقال
"ما هي إعادة ملء البرغر؟"
(ضحك)
قلت "حسنًا، إنه مثل إعادة ملء للشراب
ولكن للبرغر."
فقال"آسف،
ليس لدينا إعادة ملء للبرغر يا رجل."
(ضحك)
هنا حدث الرفض وكان بإمكاني الركض
ولكني بقيت.
قلت "حسنًا إني أحب البرغر الخاص بكم
وأحب مطعمكم،
وإن قمتم بإعادة ملء للبرغر،
سأحبكم أكثر."
(ضحك)
فقال "حسنًا، سأخبر مديري بذلك،
وربما نقوم بها
ولكن للأسف لا يمكننا القيام بها اليوم."
ثم ذهبت.
وبالمناسبة،
لا أعتقد أنهم قاموا
بإعادة ملء للبرغر مطلقًا.
(ضحك)
أعتقد أنهم مازالوا هناك.
لكن شعور الحياة أو الموت الذي شعرت به
في المرة الأولى
لم يعد موجودًا،
فقط لأني بقيت مندمجًا --
لأني لم أركض.
قلت "عظيم أنا أتعلم أشياء بالفعل.
رائع."
ثم اليوم الثالث:
احصل على دوناتس الأولومبياد
هنا حيث انقلبت حياتي رأسًا على عقب.
ذهبت إلى كريسبي كريم.
إنه محل دونتس
يوجد أساسًا في الجزء
الجنوبي الشرقي من الولايات المتحدة.
أنا متأكد أنهم لديهم محلات هنا أيضًا.
وقمت بالدخول،
قلت "هل يمكنكم صنع دونتس لي على شكل
شعار الأولمبياد؟"
" حيث تقومون بوصل خمس دوناتس معًا ..."
أعني، لا يمكن أن يقولوا أجل، أليس كذلك؟
أخذت صانعة الدونتس الأمر بجدية.
(ضحك)
فقامت بإخراج ورقة،
وبدأت برسم الألوان والحلقات،
وقالت "كيف يمكنني فعل هذا؟"
ثم بعد مرور خمسة عشر دقيقة،
خرجت بصندوق فيه دونتس
على شكل حلقات الأولمبياد.
تأثرت كثيرًا.
لم أتمكن من تصديق ما جرى.
وحقق الفيديو خمسة ملايين مشاهدة
على Youtube.
لم يصدق العالم ذلك أيضًا.
(ضحك)
أتعلمون أني بسبب ذلك ظهرت في الجرائد،
والبرامج الحوارية وكل شيء.
وأصبحت مشهورًا.
بدأ الناس بمراسلتي على البريد الإلكتروني
يقولون "ما تفعله رائع."
لكن الصيت والشهرة لم يفعلوا شيئًا لي.
ما أردته فعلاً هو التعلم،
وأن أغير من نفسي.
فقمت بتحويل باقي المئة يوم من الرفض
إلى هذا الملعب --
إلي هذا المشروع البحثي.
أردت رؤية ما يمكنني تعلمه.
وتعلمت الكثير من الأشياء.
اكتشفت أسرار كثيرة جدًا.
كمثال، اكتشفت أني إذا فقط لم أقم بالركض،
لو تم رفضي،
بإمكاني تحويل الـ"لا" إلى "نعم،"
والكلمة السحرية هي "لماذا."
ذهبت في يوم ما إلى منزل رجل غريب،
وكانت معي تلك الزهرة في يدي،
طرقت على الباب وقلت،
"هل تسمح لي بغرس تلك الزهرة
في فنائك الخلفي؟"
(ضحك)
فقال "لا".
ولكن قبل أن يغادر قلت،
" هل بإمكاني معرفة لماذا؟"
فقال "حسنا، لدي هذا الكلب
الذي يقوم بنزع أي شيء أغرسه
في الفناء الخلفي.
لا أريد إتلاف زهرتك.
لو أردت فعل ذلك، اعبر الشارع
وتحدث إلى كوني.
إنها تحب الزهور."
هذا ما فعلته.
عبرت الشارع وطرقت باب كوني.
وكانت سعيدة جدًا برؤيتي.
(ضحك)
ثم بعد نصف ساعة،
كانت هذه الزهرة في فناء كوني الخلفي.
أنا واثق أنها تبدو أفضل الآن.
(ضحك)
لو كنت قد غادرت بعد الرفض المبدئى،
كنت لأفكر،
حسنا، إنه بسبب عدم ثقة هذا الرجل بي،
أو لأني مجنون،
أو لأني لم أرتدي ملابس مناسبة،
لم أبدو بشكل جيد.
لم يكن بسبب أي من ذلك.
بل، لأن ما قمت بعرضه عليه
لم يكن مناسبًا لما أراد.
ووثق بي إلى حد جعله يقوم بإعطائي تحويل،
إذا استخدمت مصطلح المبيعات.
وقمت بإقناع من حولني إليه.
ثم في يومٍ ما --
وأيضًا تعلمت أنه بإمكاني
أن أقول أشياء محددة
وأزيد من فرصة الحصول على الموافقة.
كمثال، في يوم ذهبت إلى ستاربكس،
وسألت المدير "مرحبًا، هل بإمكاني أن أصبح
مُرَحِّب ستاربكس؟"
فقال "ما هو مُرَحِّب ستاربكس؟"
فقلت "هل تعرف هؤلاء
المُرَحِّبين في والمارت؟
هؤلاء الذين يقولون لك ’أهلًا‘
قبل دخولك إلى المتجر،
وهم في الأساس يتحققون
من عدم قيامك بالسرقة؟
أريد إعطاء تجربة والمارت لعملاء ستاربكس."
(ضحك)
حسنا لست متأكدًا من أن هذا شيء جيد،
في الحقيقة --
في الحقيقة، أنا متأكد أنه سيء.
وكان يبدو مندهشًا --
نعم، بدا هكذا، اسمه اريك --
وكان يبدو مرتابًا.
هكذا كان يستمع إلي. "غير متأكد"
فسألته "هل هذا غريب؟"
فقال "نعم، إنه غريب حقًا يا رجل."
ولكن بمجرد قوله ذلك، تغير سلوكه بالكامل.
وكأنما وضع كل شكه على الأرض.
وقال "نعم، يمكنك فعل هذا،
فقط لا تتصرف بغرابة شديدة"
(ضحك)
ففي الساعة التالية، كنت مُرَحِّب ستاربكس.
قلت "أهلًا" لكل عميل يقوم بالدخول
وقمت بمجاملتهم.
بالمناسبة، أنا لا أعرف مسار
حياتكم المهنية،
لا تكونوا مرحبين.
(ضحك)
كان أمرًا مملًا بالفعل.
لكني بعد ذلك وجدت أني تمكنت من فعل ذلك
لأني ذكرت "هل هذا غريب؟"
ذكرت الشك الذي كان يساوره.
ولأني قمت بسؤاله "هل هذا غريب؟"،
فهذا يعني أني لست غريبًا.
هذا يعني أني كنت أفكر مثله تمامًا،
بأن أرى هذا كشيءٍ غريب.
وفي المرة تلو الأخرى،
تعلمت أني إذا قمت بذكر بعض الشك
الذي يساور الأشخاص
قبل أن أقوم بالسؤال،
أكسب ثقتهم.
كانوا على استعداد أكثر لقول نعم.
ثم تعلمت بعد ذلك،
أنه بإمكاني تحقيق حلم حياتي...
بقيامي بالسؤال.
أنحدر من أربعة أجيال من المعلمين،
ولطالما قالت لي جدتي،
" يا جاي، بإمكانك أن تفعل ما تريد،
ولكنه سيكون رائعًا لو أصبحت معلمًا."
(ضحك)
لكني أردت أن أصبح رائد أعمال،
فلم أكن معلمًا."
ولكن كان حلمي دائمًا أن أقوم بتدريس شيء.
فقلت "ماذا لو قمت فقط بالسؤال
وقمت بتدريس صف في الكلية؟"
كنت وقتها أعيش في أوستن،
فذهبت إلى جامعة تكساس في أوستن
وطرقت أبواب الأساتذة وقلت
"هل بإمكاني القيام بتدريس صفكم؟"
لم أتوصل إلى شيء في المرتين الأوليتين.
ولأني لم أركض --
ظللت أفعل ذلك --
وفي المحاولة الثالثة،
كان البروفيسور منبهرًا جدًا.
قال "لم يقم أحد بذلك من قبل."
ودخلت وأنا مستعد بالعرض التقديمي
والدرس الخاص بي.
فقال "ياه، يمكنني استخدام هذا.
لماذا لا تأتي ثانية بعد شهرين؟
وسأضع لك مكانا في منهجي."
وبعد مرور شهرين كنت أقوم بتدريس صف.
هذا أنا -- ربما لا يمكنكم رؤيتي،
إنها صورة سيئة.
أحيانا يتم رفضكم من قبل الإضاءة.
(ضحك)
لكن بعد انتهائي من تدريس ذلك الصف،
خرجت وأنا أبكي،
لأني كنت أفكر
يمكنني تحقيق حلم حياتي بمجرد السؤال.
اعتدت بأن أفكر أنه
علي تحقيق جميع تلك الأشياء --
يجب أن أكون رائد أعمال كبير،
أو أن أحصل على الدكتوراه لأدرّس --
ولكن لا، فقط قمت بالسؤال،
وتمكنت من التدريس.
وفي هذه الصورة التي لا تتمكنون من رؤيتها،
قمت باقتباس مقولة مارتن لوثر كينج الابن
لماذا؟ لأني وجدت في بحثي
أن الأشخاص الذين يقومون بتغيير العالم
الذين يغيرون من
طريقة تفكيرنا ومعيشتنا،
هم الأشخاص الذين قوبلوا برفض مبدئي
وعنيف في أحيان كثيرة.
أشخاص مثل مارتن لوثر كينج الابن،
ومثل ماهاتما غاندي ونيلسون مانديلا،
أو حتى يسوع المسيح.
جميعهم لم يدعوا الرفض يُعرّفهم،
بل جعلوا ردة فعلهم
بعد الرفض هي التي تُعَرِّفهم.
وتقبّلوا الرفض.
ولا يجب علينا أن نكون
هؤلاء الأشخاص لنتعلم عن الرفض،
وفي حالتي،
كان الرفض لعنتي،
كان كالبُعبُع بالنسبة لي.
كان يزعجني طيلة حياتي لأني كنت أركض منه.
ثم بدأت بتقبله.
وقمت بتحويله إلى أكبر منحة في حياتي.
بدأت بتدريس الناس كيفية
تحويل الرفض إلى فرص.
أستخدم مدونتي وأستخدم محادثتي،
استخدم الكتاب الذي قمت بطباعته للتو،
حتى أني أقوم بإنشاء تكنولوجيا لمساعدة
الناس على التغلب على خوفهم من الرفض.
عندما يتم رفضك في الحياة،
عند مواجهة العقبة التالية
أو الفشل التالي،
فكر في الاحتمالات.
لا تقم بالركض.
لو قمت بتقبلهم فقط،
ربما يصبحوا منحةً لك أيضًا.
شكرًا لكم.
(تصفيق)
Когато бях на шест,
получих своите подаръци.
Моята учителка в първи клас
имаше страхотна идея.
Тя искаше да изживеем
получаването на подаръци,
но също така, да открием силата на
разменянето на комплименти.
Тя покани всички напред в класната стая,
беше ни купила подаръци,
струпани в ъгъла.
И ни каза:
"Защо просто не застанем тук
и не си разменяме комплименти."
Ако чуете името си,
отидете да си вземете подаръка и седнете.
Чудесна идея, нали?
Какво би могло да се обърка?
(Смях)
В началото бяхме 40 души
и всеки път, когато чуех нечие име,
аз давах най-възторжения си поздрав.
После останаха 20 души,
после 10,
после пет...
и накрая трима.
И аз бях един от тях.
Комплиментите спряха.
В този момент аз плачех,
а учителката щеше да откачи.
Попита: "Хей, някой ще каже ли
нещо хубаво за тези хора?"
(Смях)
"Никой? Добре,
вземете си подаръците и седнете.
Дръжте се добре догодина,
някой може да каже нещо хубаво за вас."
(Смях)
След като ви го разказвам,
можете да си представите
колко добре си го спомням.
(Смях)
Но не знам кой се чувстваше
по-зле онзи ден:
дали аз или учителката?
Тя трябва да е осъзнала, че е
превърнала едно сплотяващо събитие
в публично унижение на трима шестгодишни.
И то, без шеговитостта.
Знаете, когато по телевизията
вземат някого на прицел,
то е забавно.
Нямаше нищо забавно в онзи ден.
Това беше една моя версия
и бих дал всичко, за да не попадна
отново в такава ситуация -
да бъда публично отхвърлен отново.
Това е една версия.
Сега прескачаме осем години.
Бил Гейтс дойде в родния ми град,
Пекин, Китай,
за да говори
и аз видях съобщението му.
Влюбих се в този човек.
Помислих си - еха,
знам какво искам да правя сега.
Онази нощ написах писмо до семейството си,
в което им казвах:
"До 25-тата си годишнина
ще съм създал най-голямата
компания в света
и тази компания ще купи Майкрософт."
(Смях)
Изцяло прегърнах идеята да завладея света,
доминация, нали?
И не си го измислям,
наистина написах това писмо.
Ето го.
(Смях)
Не е нужно да го четете цялото.
(Смях)
Почеркът ми не е много четлив,
но съм подчертал някои ключови думи.
Схващате идеята.
(Смях)
И така...
това беше друга моя версия -
на човек, който ще покори света.
Две години по-късно
пред мен се откри
възможността да дойда в САЩ.
Сграбчих я,
защото Бил Гейтс живее тук, нали така?
(Смях)
Мислех си, че това е началото
на моя път в предприемачеството.
14 години по-късно
аз бях на 30 г.
Не, не създадох онази компания.
Дори не я започнах.
Всъщност бях маркетинг мениджър
в компания от класацията Fortune 500.
И чувствах, че съм в застой.
Бях инертен.
Защо?
Къде е 14-годишното момче,
което написа онова писмо?
Не че не се опита.
Но всеки път, когато имах нова идея,
всеки път, когато исках
да опитам нещо ново,
дори на работа -
исках да направя предложение,
да се изкажа пред група хора,
чувствах, че имаше постоянна борба
между 14-годишния и шестгодишния.
Единият искаше да покори света,
да остави следа,
а другият се страхуваше от отхвърляне.
И всеки път шестгодишният побеждаваше.
Този страх остана, дори след като
създадох собствена компания.
Имам предвид, създадох собствена компания,
когато бях на 30 г. -
ако искаш да станеш Бил Гейтс,
трябва рано или късно да започнеш, нали?
Когато се занимавах с предприемачество,
се отвори възможност за инвестиция,
а после бях отхвърлен.
И този отказ ме нарани.
Нарани ме толкова много,
че ми се искаше да се откажа веднага.
Но после си помислих,
Бил Гейтс би ли се отказал след
обикновен отказ за инвестиция?
Изобщо някой успешен предприемач
би ли се отказал така?
Няма начин.
И тогава ми просветна.
Добре, мога да създам по-добра компания.
Мога да създам по-добър екип
или по-добър продукт,
но едно е сигурно:
Трябва да бъда по-добър лидер.
Трябва да бъда по-добър човек.
Не мога да позволявам на онова
шестгодишно дете да управлява живота ми.
Трябва да го поставя
обратно на мястото му.
Това беше моментът, в който
потърсих помощ онлайн.
Гугъл ми беше приятел.
(Смях)
Потърсих: "Как да преодолеем
страха от отхвърляне?"
Открих куп психологически статии
за това, откъде идват страхът и болката.
После открих куп позитивни
надъхващи статии
на тема "Не го приемай лично,
просто го преодолей."
Кой ли не го знае?
(Смях)
Но защо все още бях толкова уплашен?
Тогава случайно попаднах на този уебсайт,
наречен rejectiontherapy.com.
(Смях)
"Терапия на отхвърлянето" беше игра,
измислена от канадски предприемач.
Той се казва Джейсън Комли.
В общи линии, идеята е
30 дни да търсиш отхвърляне
и всеки ден да те отхвърлят за нещо,
така накрая ставаш
безчувствен към болката.
Идеята много ми хареса.
(Смях)
Казах си: "Знаеш ли какво?
Ще го направя.
И ще се чувствам отхвърлян
в продължение на 100 дни."
Измислих си собствени идеи за отхвърляне
и направих видео блог от тях.
Ето какво направих.
Ето как изглеждаше блогът ми.
Ден първи...
(Смях)
Вземи назаем 100 долара от непознат.
Отидох на мястото, където работех.
Слязох на долния етаж
и видях един голям тип
да седи зад бюрото си.
Изглеждаше като охранител.
Така че просто отидох до него.
Просто вървях
и това беше най-дългото
вървене в живота ми -
косата на тила ми се беше изправила,
потях се и сърцето ми биеше силно.
Отидох и казах:
"Хей, господине,
бихте ли ми заели 100 долара?"
(Смях)
Той погледна нагоре и каза: "Не."
"Защо?"
А аз просто казах: "Не? Съжалявам."
После се обърнах и просто побягнах.
(Смях)
Почувствах се толкова засрамен.
Но понеже се записвах,
същата нощ се гледах как ме отхвърлят
и видях колко уплашен бях.
Изглеждах като онова дете
от "Шесто чувство".
Виждах умрели хора.
(Смях)
Но после видях този човек.
Знаете ли, той не беше
толкова заплашителен.
Беше бузест, миловиден човек
и дори ме попита "Защо?"
Всъщност той ме покани да обясня.
И аз можех да кажа много неща.
Можех да обясня. Можех да преговарям.
Не направих нищо от това.
Всичко, което направих, бе да побягна.
Това сякаш беше умален модел на живота ми.
Всеки път, когато усетех
и най-малкото отхвърляне,
просто побягвах колкото мога по-бързо.
И знаете ли какво?
На следващия ден, каквото и да става,
няма да побягна.
Ще остана ангажиран.
Ден втори: Поискай "допълване на сандвич".
(Смях)
Това беше, когато отидох
в една закусвалня,
приключих с обяда си,
отидох при касиера и казах:
"Здрасти, мога ли да получа
допълване на сандвич?"
(Смях)
Той беше объркан: "Какво е
допълване на сандвич?"
(Смях)
Казах: "Ами, като доливане на напитка,
само че за сандвич."
Той каза: "Съжалявам, приятел,
не допълваме сандвичи."
(Смях)
Ето тук бях отхвърлен
и можех да побягна, но останах.
Казах: "Обичам сандвичите ви,
обичам закусвалнята ви
и ако предлагате допълване на сандвич,
ще ви обичам още повече."
(Смях)
Той каза: "Ами добре,
ще кажа на шефа си за това
и може би ще го направим,
но за съжаление няма да е днес."
Тогава си тръгнах.
И между другото,
не мисля, че някога започнаха
да допълват сандвичи.
(Смях)
Мисля, че още са там.
Но чувството на живот и смърт,
което усещах първия път
не беше там,
просто защото останах ангажиран,
защото не побягнах.
Казах си: "Еха, супер,
вече се уча на някои неща.
Страхотно."
После, ден трети:
купуване на олимпийски понички.
Тук животът ми напълно се промени.
Отидох до Krispy Kreme.
Това е място за понички,
предимно в югоизточните части на Щатите.
Сигурен съм, че ги има и тук някъде.
Влязох вътре,
казах: "Може ли да ми направите
понички във формата на олимпийското лого?
В общи линии, съединявате пет понички..."
Няма начин да се съгласят, нали?
Жената, която правеше поничките,
ме прие много сериозно.
(Смях)
Тя извади лист хартия,
започна да скицира цветовете и пръстените
и ме попита: "Как мога да го направя?"
И после, 15 минути по-късно,
излезе с кутия, която изглеждаше
като олимпийските кръгове.
Бях толкова трогнат.
Просто не можех да повярвам.
Видеото събра над 5 млн.
гледания в YouTube.
И светът не можеше да повярва.
(Смях)
Заради този случай бях по вестниците,
в предавания, навсякъде.
И станах известен.
Много хора започнаха да ми пишат имейли,
в които се казваше:
"Това, което правиш, е страхотно!"
Но да ви кажа, известността
и славата не ме промениха.
Това, което наистина исках,
беше да се уча
и да се променям.
Затова превърнах останалата част
от 100-те дни отхвърляне
в площадка за игра,
в изследователски проект.
Исках да видя какво мога да науча.
И тогава научих много неща.
Открих толкова много тайни.
Например, открих, че
ако просто не избягам,
когато ме отхвърлят,
всъщност мога да превърна "не" в "да"
и вълшебната дума е "защо".
Един ден отидох до дома на непознат,
държейки цвете в ръката си,
почуках на вратата и казах:
"Хей, мога ли да посадя
това цвете в двора ти?"
(Смях)
Той каза: "Не."
Но преди да успее да си тръгне, попитах:
"Хей, мога ли да знам защо?"
И той ми каза: "Ами, имам куче,
което изравя всичко, което посадя в двора.
Не искам да похабя цветето ти.
Ако искаш, отиди отсреща и говори с Кони.
Тя обожава цветя."
Така и направих.
Отидох отсреща и почуках
на вратата на Кони.
Тя така се зарадва да ме види.
(Смях)
И половин час по-късно
цветето беше в двора на Кони.
Със сигурност сега изглежда по-добре.
(Смях)
Но ако си бях тръгнал
след първоначалния отказ,
щях да си помисля,
че е, защото онзи човек не ми вярва,
защото съм луд,
не съм се облякъл подобаващо,
не изглеждам добре.
Не беше никое от тези.
Беше, защото предложението ми
не пасваше на нуждите му.
Той ми вярваше достатъчно,
за да ми даде препоръка,
ако използвам термин от продажбите.
Аз я оползотворих.
После един ден -
научих се също, че всъщност
мога да кажа някои неща
и да увелича шанса си да получа "да".
Така например,
един ден отидох до Старбъкс
и попитах мениджъра: "Хей, мога ли
да бъда поздравител в Старбъкс?"
Той попита: "Какво е
поздравител в Старбъкс?"
Казах: "Сещате ли се за
поздравителите в Уолмарт?
Онези хора, които ти казват
"здрасти" на входа
и в общи линии
гледат да не откраднеш нещо?
Искам да подаря на клиентите ви
преживяване като в Уолмарт."
(Смях)
Не съм сигурен дали това е
нещо хубаво, всъщност.
Всъщност, сигурен съм, че е нещо лошо.
И той каза: "О,..."
изглеждаше така, казваше се Ерик -
и добави: "Не съм сигурен."
Така ме възприемаше той:
"Не съм сигурен."
Попитах го: "Това странно ли е?"
Той каза: "Да, много е странно, приятел."
Но в момента, в който го каза,
поведението му се промени.
Сякаш остави настрана
всичките си съмнения.
И каза: "Да, можеш да го направиш,
само не ставай твърде странен."
(Смях)
Така през следващия час
бях поздравител в Старбъкс.
Приветствах всеки посетител, който влизаше
и го поздравявах за празниците.
Между другото, не знам
какъв е кариерният ви път,
не ставайте поздравители.
(Смях)
Беше ужасно скучно.
Но после открих, че можех да го направя,
защото споменах: "Това странно ли е?"
Назовах съмнението, което той имаше.
И понеже казах: "Това странно ли е?",
това значеше, че аз не съм странен.
Това означаваше, че всъщност
мисля точно като него,
възприемайки това като нещо странно.
Отново и отново
виждах, че ако назова съмнението,
което хората може би имат,
преди да задам въпроса си,
печелех доверието им.
Хората бяха по-склонни да ми кажат "да".
После научих, че мога да сбъдна
мечтата на живота си...
ако попитам.
Идвам от семейство
на четири поколения учители
и баба ми винаги ми е казвала:
"Хей, Джа, можеш да станеш
каквото поискаш,
но би било страхотно, ако станеш учител."
(Смях)
Но аз исках да бъда предприемач,
така че не станах.
Но всъщност винаги съм мечтал
да преподавам нещо.
Казах си: "Ами ако просто попитам
и преподавам предмет в някой колеж?"
По това време живеех в Остин,
затова отидох до
Тексаския университет в Остин,
почуках при професорите и казах:
"Мога ли да преподавам Вашия предмет?"
Нищо не постигнах първите няколко пъти.
Но понеже не побягнах,
а продължих нататък,
на третия опит професорът
беше много впечатлен.
Каза: "Никой не го е правил досега."
Влязох подготвен с презентации и урок.
Той каза: "Еха, това би ми било от полза."
Защо не дойдеш пак след два месеца?
Ще ти намеря място в програмата си.
Два месеца по-късно водех предмет.
Това съм аз - вероятно не се вижда,
снимката е лоша.
Така де, понякога отхвърлянето
идва от осветлението.
(Смях)
Но еха,
когато приключих с преподаването,
излязох навън, плачейки,
защото си помислих -
аз мога да изпълня мечтата на живота си,
като просто попитам.
Преди мислех, че трябва
да постигна всички тези неща -
да бъда страхотен предприемач или да имам
докторска степен, за да преподавам,
но не, аз просто попитах
и можех да преподавам.
На тази снимка, която не можете да видите,
цитирам Мартин Лутър Кинг-младши.
Защо? Защото в изследването си открих,
че хората, които променят света,
които променят начина,
по който живеем и мислим,
са хората, които са се сблъскали
с първоначално и често грубо отхвърляне.
Хора като Мартин Лутър Кинг-младши,
като Махатма Ганди, Нелсън Мандела
или дори Исус Христос.
Тези хора не са позволили
на отхвърлянето да ги определя.
Те са позволили на собствената си реакция
след отхвърлянето да ги определи.
Те са приветствали отхвърлянето.
И няма нужда да сме като тези хора,
за да научим за отхвърлянето,
в моя случай
отхвърлянето беше моето проклятие,
моето плашило.
Тормозеше ме през целия ми живот,
защото бягах от него.
После започнах да го приветствам.
Превърнах го в най-големия
подарък в живота си.
Започнах да уча хората как да превръщат
отхвърлянията във възможности.
Използвам блога си, лекциите си,
книгата, която току-що публикувах
и дори създавам технология, за да могат
хората да преодолеят страха от отхвърляне.
Когато ви отхвърлят в живота,
когато се натъкнете
на поредното препятствие
или на поредния провал,
обмислете възможностите.
Не бягайте.
Ако просто ги приветствате,
те могат да се превърнат
и във ваш подарък.
Благодаря ви.
(Аплодисменти)
کاتؽک تەمەنم شەش ساڵان بوو،
دیارییەکانم وەرگرت.
مامۆستای پۆلی یەکەمم
ئەو بیرۆکە ناوازەیەی هەبوو.
دەیەویست لە وەرگرتنی دیارییەکان شارەزابین
لەهەمان کاتدا فێری چاکە و
ستایشکردنی یەکتری ببین.
بۆیە هەموومانی بۆ بەردەم پۆلەکە نارد،
دیاری بۆ هەموومان کڕیبوو
لە لایەک کۆمەڵی کردبوو.
و گوتی،
"بۆچی لێرە نەوەستین و یەکتر ستایش بکەین؟
ئەگەر گوێت لە ناوەکەت بوو،
هەستە دیارییەکەت هەڵبگرە و دابنیشە."
چەند بیرۆکەیەکی جوانە، وانییە؟
دەبێ چ هەڵەیەک ڕووبدات؟
(پێکەنین)
باشبوو، لەسەرەتادا ٤٠ قوتابی بووین.
هەموو جارێک گوێم لەناوی
کەسێک دەبوو بانگ دەکرا،
منیش بە گڕوتینەوە هانم دەدا.
پاشان ٢٠ کەس مانەوە،
پاشان ١٠ کەس مانەوە،
دواتر ٥ کەس مانەوە...
دواتر ٣ کەس مانەوە.
و من یەکێك بووم لەوان.
ستایشکردن وەستا.
لەوکاتەدا، گریام.
مامۆستاکە هەستی کرد کۆنتڕۆڵ لەدەست دەدات.
وەک ئەوەبوو بڵێ، "کەسێک هەیە
شتێکی جوان لەسەر ئەم کەسانە بڵێت؟"
(پێکەنین)
"کەس نییە؟ باشە، بۆ
دیارییەکەتان وەرناگرن و دانیشن.
هەڵسوکەوتتان باشبکەن
بۆ ساڵی داهاتوو --
لەوانەیە کەسێک شتێکی
باش دەربارەتان بڵێت."
(پێکەنین)
باشە، من باستان دەکەم،
دەزانن بەباشی ئەمەم لەبیر دەبێت.
(پێکەنین)
بەڵام نازانم ئەو ڕۆژە کێ هەستی خراپتر بوو.
ئایا من بووم یان مامۆستاکە؟
بۆی دەرکەوت کە بۆنەیەکی
دروستکردنی تیمی گۆڕی
بۆ بۆنەیەکی گاڵتەجاڕی
بۆ سێ منداڵی ٦ ساڵان.
بەبێ بوونی هیچ
هەستێکی گالتەجاڕی.
دەزانن، کاتێک لە تەلەزیۆن
خەڵک دەبینن فریو دەدرێن،
پێکەنیناوی دەردەکەوێت.
ئەو ڕۆژە هیچ شتێکی پێکەنیناوی نەبوو.
ئەوە یەک بەشی من بوو،
ئامادەم بمرم تا دووربکەومەوە لە
دووبارەبونەوەی ڕووداوێکی ئاوا --
دووبارە لەناو خەڵک ڕەتبکرێمەوە.
ئەوە یەک بەشی منە.
پاش هەشت ساڵ.
بیل گەیتس هات بۆ شارەکەم --
پەکین، چین --
بۆ قسەکردن،
نامەکەیم بینی.
ئەو پیاوەم خۆشویست.
بیرم کردەوە، بەڵێ،
ئیستا دەزانم دەمەوێ چی بکەم.
ئەو شەوە نامەیەکم بۆ خێزانەکەم نووسی
پێم گوتن: "لەتەمەنی ٢٥ ساڵی،
گەورەترین کۆمپانیا
لە جیهاندا دادەمەزرێنم،
ئەو کۆمپانیایە مایکرۆسۆفت دەکڕێت."
(پێکەنین)
بەتەواوەتی باوەڕم بە بیرۆکەی
کۆنتڕۆڵکردنی جیهان کرد --
کۆنتڕۆڵکردن، ڕاستە؟
ئەو نامەیەی نووسیم، جێبەجێم نەکرد.
ئەوەتا --
(پێکەنین)
پێویست ناکا بیخوێننەوە--
(پێکەنین)
هەروەها دەستنووسێکی خراپە،
بەڵام وشە گرنگەکانم دیاری کردووە.
بیرۆکەکەتان وەرگرت.
(پؽکەنین)
بۆیە ...
ئەوە بەشێکی تری من بوو:
کەسێک کە بەسەر جیهاندا سەردەکەوێت.
باشە، پاش دوو ساڵ،
هەلم بۆ ڕەخسا تا بۆ
ویلایەتە یەکگرتووەکان بێم.
ئەو هەلەم قۆزتەوە،
چونکە بیل گەیتس لەوێ دەژیا، وایە؟
(پێکەنین)
پێموابوو ئەوە سەرەتای گەشتی کارەکەمە.
پاشان، ١٤ ساڵیتر تێپەڕی.
٣٠ ساڵ بووم.
نا، کۆمپانیاکەم دانەمەزراند.
تەنانەت دەستیشم پێ نەکرد.
لەڕاستیدا بەڕێوەبەری مارکێت
بووم لە کۆمپانیای ٥٠٠ فۆرتیون.
هەستم دەکرد ناتوانم جووڵە بکەم؛
سارد و سڕ بووم.
ئەمە بۆچی؟
ئەو منداڵە ١٤ ساڵەی
ئەو نامەیەی نووسی لەکوێیە؟
لەبەر ئەوە نییە کە هەوڵی نەدا.
چونکە هەموو کات بیرۆکەی نوێم هەبوو،
هەموو کات دەمەویست هەوڵی شتی نوێ بدەم،
تەنانەت لەکاردا --
دەمەویست پێشنیار بکەم،
دەمەویست لەبەردەم کۆمەڵێك خەڵک قسە بکەم --
هەستم دەکرد جەنگێکی نەگۆڕ هەیە
لەنێوان ١٤ ساڵان و شەش ساڵان.
یەکیان دەیەویست بەسەر جیهاندا سەربکەوێت --
جیاوازی دروستکات --
ئەوەی تر ترسابوو لە ڕەتکردنەوە.
هەمووکات ئەو شەش ساڵە براوە بوو.
تەنانەت پاش دەستپێکردنی کۆمپانیاکەی
خۆم ئەو ترسە بەردەوام بوو.
مەبەستم، کاتێک ٣٠ ساڵ بووم
دەستم بە کۆمپانیاکەم کرد --
ئەگەر دەتەوێت بیل گەیتس بیت،
پێویستە زوو یان درەنگ دەستپێبکەیت، ڕاستە؟
کاتێک ڕابەری کارەکان بووم،
دەرفەتێکی وەبەرهێنانم بۆ هات،
پاشان ڕەتکرامەوە.
ئەو ڕەتکردنەوەیە ئازاریدام.
زۆر بەخراپی ئازاریدام
ویستم یەکسەر وازبهێنم.
بەڵام بیرم کردەوە،
ئایا، بیل گەیتس پاش رەتکردنەوەیەکی
بچووکی وەبەرهێنان وازیهێنا؟
ئایا هیچ خاوەن کارێکی سەرکەوتوو
بەم شێوەیە وازیهێناوە؟
مەحاڵە.
لێرەوە بیرۆکە دەستی پێکرد.
بەڵێ، دەتوانم کۆمپانیایەکی
باشتر دروستبکەم.
دەتوانم تیمێک یان بەرهەمێکی
باشتر دروست بکەم،
بەڵام لە یەک شت دڵنیابووم:
پێویستە ببم بەباشترین ڕابەر.
پێویستە ببم بە کەسێکی باشتر.
ناتوانم چیتر ڕێگە بدەم ئەو منداڵە
شەش ساڵە زاڵبێت بەسەر ژیانمدا.
پێویستە لە ڕابردوو لە شوێنی خۆی داینێم.
بۆیە دەستم کرد بە گەڕان
بۆ یارمەتی لە سەر هێڵ.
گوگڵ هاوڕێم بوو.
(پێکەنین)
گەڕام، "چۆن بەسەر ترسی
ڕەتکردنەوەدا زاڵ دەبیت؟"
هەندێک بابەتی دەروونزانیم دۆزییەوە
دەربارەی ترس و ئازار لەکوێوە دێن.
پاشان هەندێک بابەتی هاندانم دۆزیەوە.
دەربارەی " بە شەخسی مەزانە،
تەنها زاڵبە بەسەریدا."
کێ ئەمە نازانێ؟
(پێکەنین)
بەڵام بۆچی هێشتا دەترسام؟
پاشان ئەو ماڵپەڕەم بە ڕێکەوت دۆزییەوە.
بەناوی rejection therapy.com.
(پێکەنین)
"چارەسەری ڕەتکردنەوە" یارییەک
بوو پیاوێکی بازرگانی کەنەدی دایهێنا.
ناوی جەیسن کەمڵییە.
بیرۆکەکە بەشێوەیەکی سەرەکی بۆ ٣٠
ڕۆژ چوونە دەرەوەو گەڕان بوو بۆ ڕەتکردنەوە،
هەموو ڕۆژێک لە شتێکدا ڕەتدەکرێیتەوە.
دواتر لە کۆتاییدا، خۆت لەسەر ئازار ڕادێنی.
ئەو بیرۆکەیەم بە دڵ بوو.
(پێکەنین)
گوتم، " دەزانی چی؟ ئەو کارە دەکەم.
وا هەست دەکەم ١٠٠ ڕۆژ ڕەتکراومەتەوە،
بیرۆکەی ڕەتکردنەوەی خۆم دۆزییەوە،
سایتی ئەلکتڕۆنی ڤیدیۆم دروست کرد.
ئەوەبوو کە ئەنجامم دا.
ئەوە سایتەکەیە بەم شێوەیە بوو.
ڕۆژی یەکەم ...
(پێکەنین)
قەرزکردنی پارە بوو لە کەسێکی نامۆ.
بۆیە چووم بۆ ئەو شوێنەی کارم لێێ دەکرد.
بۆ قاتی خوارەوە چووم
پیاوێکی زلەم بینی لەپشت مێزێک دانیشتبوو.
لە پاسەوانێکی ترسناک بوو.
بۆیە بەرەو لای چووم.
تەنها هەنگاوم دەنا
ئەوە درێژترین هەنگاو بوو لە ژیانمدا --
مووی پشت ملم بەرزبووبوەوە،
عارەقم کردبوو دڵم بەخێرایی لێی دەدا.
بەوێ گەیشتم و گوتم،
"سڵاو گەورەم، دەتوانم ۱۰۰
دۆلارت لێ قەرز بکەم؟"
(پێکەنین)
سەری بەرزکرد ، گوتی، "نا."
"بۆ؟"
گوتم، "نا؟ بمبوورە."
پاشان ڕووموەرگێڕاو بەپەلە ڕۆیشتم.
(پێکەنین)
زۆر شەرمەزار بووم.
بەڵام چونکە خۆم فلمەکەم کرد --
ئەو شەوە سەیری خۆم دەکرد ڕەتکراومەتەوە،
بینیم کە چەندە ترسابووم.
بووم "the six sense" وەک ئەو منداڵەی فلمی
خەڵکی مردووم بینی.
(پێکەنین)
بەڵام دواتر ئەو پیاوەم بینی.
دەزانن، ترسێنەر نەبوو.
قەڵەو و خۆشەویست بوو،
تەنانەت لێی پرسیم ، "بۆچی؟"
لە ڕاستیدا بانگهێشتی کردبووم
تا باسی خۆمی بۆ بکەم.
دەمتوانی زۆر شت بڵێم.
دەمتوانی ڕوونکردنەوە بکەم، گفتوگۆ بکەم.
هیچیانم نەکرد.
هەموو ئەوەی کردم ڕاکردن بوو.
هەستم کرد، ئەوە شتێکی بچووکە لە ژیانمدا.
هەموو کات هەستم بە
ڕەتکردنەوەیەکی کەم دەکرد،
دەمەویست ئەوەندەی دەتوانم خێرا ڕابکەم.
دەزانن چی؟
گرنگ نەبوو ڕۆژی دواتر، چی ڕوودەدات،
ڕاناکەم.
بەناچاری دەمێنمەوە.
ڕۆژی دووەم: داواکردنی
هامبرگرێک بێ بەرامبەر.
(پێکەنین)
کاتێک بۆ ڕێستۆرانتێکی هامبرگر چووم،
نانی نیوەڕۆم خوارد،
چووم بۆ لای ژمێریارەکە و گوتم،
"سڵاو، دەتوانم هامبرگرێکی
پڕکراو وەربگرم؟"
(پێکەنین)
تەواو شڵەژا بوو، گوتی"
هامبرگری بێ بەرامبەر چییە؟"،
(پێکەنین)
گوتم، "وەکو خواردنەوەی بێ بەرامبەر
بەڵام بە هامبرگرەوە."
گوتی "ببوورە، ئەی پیاو،
هامبرگری وامان نییە."
(پێکەنین)
لەوێ ڕەتکردنەوە ڕوویدا و
دەمتوانی ڕابکەم، بەڵام مامەوە.
گوتم، "باشە، هامبرگرەکەتم بە دڵە،
ڕێستۆرانتەکەتم بە دڵە،
ئەگەر هامبرگرەکەم بدەنێ،
زیاتر خۆشم دەوێن."
(پێکەنین)
گوتی، "باشە، بە بەڕێوبەرەکەم دەڵێم،
لەوانەیە ئەوە بکەین،
بەڵام ببوورە، ئەمڕۆ ئەوە ناکەین."
پاشان ڕۆیشتم.
بەم بۆنەیەوە،
پێم وانەبوو هیچ هامبرگرێکی
بێ بەرامبەر هەبێت.
(پێکەنین)
پێم وایە هێشتا لەوێ ماون.
بەڵام هەستی ژیان و مردن بوو
یەکەم جار هەستم پێکرد لەوێ
چیتر نەبوو،
تەنها لەبەرئەوەی بە ناچاری مامەوە--
لەبەر ئەوەی ڕامنەکرد.
گوتم، "نایابە، من ئیستا شت فێربووم.
نایابە."
دواتر ڕۆژی سێیەم: وەرگرتنی
دۆگناتی ئۆڵۆمپی.
لەوێوە ژیانم سەراو ژێر بوو.
بۆ کریپسی کریم چووم.
دووکانی دۆناتە
بەزۆری لە بەشی باشووری
ویلایەتە یەکگرتووەکان هەیە.
لێرەش، دڵنیام هەندێک هەیە.
چوومە ژوورەوە،
گوتم،"دەتوانی دۆناتم بۆ دروست
بکەیت وەکو هێمای ئۆڵۆمپی بێت؟
بەزۆری، پێنج دۆنات بەیەکەوە دەلکێنیت ..."
مەبەستم نەدەکرا بڵێن بەڵێ، وایە؟
دۆنات دروستکەرەکە بەڕاستی لێی وەرگرتم.
(پێکەنین)
بۆیە کاغەزێکی دەرهێنا،
بەپەلە دەستی کرد بە نووسینی
ڕەنگ و بازنەکان،
گوتی، "چۆن دروستی بکەم؟"
،پاش ١٥ خولەک
هاتە دەرەوە بە سندوقێکەوە
شێوەی وەکو بازنەکانی ئۆڵۆمپی وابوو.
زۆر کاری تێکردم.
نەمدەتوانی باوەڕبکەم.
ئەو ڤیدیۆیە پێنج ملیۆن بینەر
زیاتری هەبوو لە یوتیوب.
جیهانیش باوەڕی بەوە نەدەکرد.
( پێکەنین)
دەزانن، لەبەرئەوەی لە ڕۆژنامەکاندا بووم،
لەبەرنامەی قسەکردن
و هەمووشتێک.
بەناوبانگ بووم.
خەڵکێکی زۆر دەستیان
بە ناردنی ئیمەیڵ کرد بۆم
دەیانگوت. "ئەوەی کە تۆ دەیکەیت
سەرسوڕهێنەرە."
بەڵام دەزانن، ناوبانگ و
بەدناوی هیچیان بۆ نەکردم.
ئەوەی بەڕاستی دەمەویست فێربوون بوو،
بۆ گۆڕینی خۆم.
ڕۆژە ماوەکانی ١٠٠ ڕۆژی ڕەتکردنەوەم گۆڕی
بۆ ئەم یاریگایە --
بۆ ئەم پرۆژەی توێژینەوەیە.
دەموەست بزانم توانیم چی فێرببم.
دواتر زۆر شت فێربووم.
نهێنی زۆرم دۆزییەوە.
بۆ نموونە، فێربووم گەر ڕانەکەم،
ئەگەر ڕەتکرامەوە،
لەڕاستیدا توانیم "نا" بگۆڕم بۆ "بەڵێ،"
وشەی ئەفسوناوی، "بۆچی یە."
ڕۆژێک بۆ ماڵی بێگانەیەک چووم،
گوڵێکم لەناودەستدا بوو،
لە دەرگەم دا و گوتم،
"سڵاو، دەتوانم ئەم گوڵە
لەباخی ماڵەکەت بچێنم؟"
(پێکەنین)
گوتی، "نا."
بەڵام پێش ئەوەی بڕوا گوتم،
"تۆ، دەتوانم بزانم بۆچی؟"
گوتی، "باشە، ئەم سەگەم هەیە
هەرشتێک بچێنم لەباخەکە هەڵیدەکەنێت.
نامەوێت گوڵەکەت بەفیڕۆ بچێت.
ئەگەر دەتەوێت ئەمە بکەیت، بڕۆ
ئەوبەر شەقامەکە و لەگەل کۆنی قسە بکە.
ئەو گوڵی خۆش دەوێت."
بۆیە ئەوەم کرد.
بۆ ئەوبەر چووم و لەدەرگەی ماڵی کۆنیم دا.
زۆر دڵخۆش بوو کە منی بینی.
(پێکەنین)
دواتر پاش نیوکاتژمێر،
ئەم گوڵە لە باخچەی پشت ماڵەکەی کۆنی بوو.
دڵنیام ئیستا جوانترە.
(پێکەنین)
بەڵام ئەگەر بمویستایە لەسەرەتاوە
دوای ڕەتکردنەوە دەڕۆیشتم،
بیرم کردەوە،
باشە، لەبەرئەوەی کوڕەکە متمانەی پێ نەکردم،
لەبەر ئەوەی شێت بووم،
لەبەر ئەوەی جلی جوانم
نەپۆشیبوو، جوان دەرنەکەوتم.
هیچکام لەمانە نەبوو.
لەبەرئەوەبوو داواکەی من
نەدەگونجا لەگەل ویستی ئەو.
بەڕادەیەک باوەڕی پێکردم کە ڕەوانەی کردم،
بەبەکارهێنانی زاراوەیەکی فرۆشتن.
ئەوم ڕازیکرد کە منی بۆ نارد.
دواتر ڕۆژێک --
فێربووم دەتوانم شتی باوەڕپێکراو بڵێم
دەرفەتم گەیاندە ئەوپەڕی
تا بەڵی بەدەستبێنم..
بۆ نموونە، ڕۆژێک بۆ ستاربەکس چووم،
لە بەڕیوبەرەکەم پرسی، "سڵاو،
دەتوانم ببمە پێشوازیکەری ستاربەکس؟"
گوتی، "پێشوازیکەری
ستاربەکس چییە؟"
گوتم، "ئەو پێشوازیکەرانەی واڵمارت دەناسی؟
ئەوکەسانەن دەڵێن
سڵاو پێش هاتنت بۆ ناو کۆگاکە،
تا کەس دزی نەکات؟
دەمەوێت تاقیکردنەوەی
واڵمارت بە کڕیارەکان بدەم ."
(پێکەنین)
باشە، لەڕاسیدا دڵنیا نیم شتێکی باشە --
لەڕاستیدا، تا ڕادەیەک دڵنیام شتێكی خراپە.
وا دیاربوو، "کەیف خۆش" بێ --
بەڵێ، بەم شێوەیە دەرکەوت، ناوی ئێیریکە --
وەک ئەوەبوو بڵی، "دڵنیانیم."
ئەوەبوو چۆن منی فێرکرد، "دڵنیانیم."
دواتر لێم پرسی، "ئایا نامۆیە؟"
گوتی، "بەڵێ، بەڕاستی نامۆیە، پیاو."
بەڵام تەنها بە گوتنی ئەمە
هەڵسوکەوتی تەواو گۆڕا.
وەک ئەوەی هەموو
گومانەکانی لەئەرزەکە دانابێ.
گوتی، "بەڵێ، دەتوانی ئەوە بکەیت،
تەنها زۆر نامۆ مەبە."
(پێکەنین)
بۆیە کاتژمێری دواتر
سڵاوکەری ستاربەکس بووم.
لە هەرکەسێک دەهاتە ژوورەوە "سڵاو"م دەکرد.
خۆشی ڕۆژی پشووم پێیان دەدا.
بەم بۆنەیەوە، نازانم
ڕێبازی کارەکەتان چییە،
مەبن بە سڵاوکەر.
(پێکەنین)
بەڕاستی بێزارکەربوو.
بەڵام دواتر بۆمدەرکەوت توانیم ئەوە
بکەم چونکە باسم کرد، "ئایا نامۆیە؟"
باسی ئەو گومانانەم کرد کە هەیبوو.
چونکە باسم کرد، "ئایا نامۆیە؟"،
ئەوە واتا من نامۆ نەبووم.
لەڕاستیدا واتا وەکو ئەو بیرم دەکردەوە،
وەکو شتێکی نامۆ دەبینرا.
دووبارە و دووبارە،
فێربووم ئەو گومانانەی کە
لەوانەیە خەڵک هەیانبێ باسبکەم
پێش ئەوەی پرسیار بکەم،
متمانەیان بەدەست بهێنم.
ئەگەری زیاترە خەڵک پێم بڵێن بەڵێ.
دواتر فێربووم دەتوانم خەونی
ژیانی خۆم بەدیبهێنم...
بە پرسیارکردن.
لەچوار نەوەی مامۆستا هاتم،
داپیرەم هەمیشە پێی دەگوتم،
"تۆ جای، دەتوانیت هەرشتێک
کە دەتەوێت بیکەیت،
بەڵام شتێکی نایابە ئەگەر ببیت بە مامۆستا."
(پێکەنین)
دەمەویست ببم بە بەڕێوەبەر
،بۆیە نەبووم بە مامۆستا.
بەڵام لەڕاستیدا هەمیشە خەونی
من بووە وانە لە شتێکدا بڵێمەوە.
بۆیە گوتم، "چی ئەبێ
ئەگەر تەنها پرسیار بکەم
لە پۆلێکی زانکۆ وانە بڵێمەوە؟"
ئەوکات لە ئۆستن دەژیام،
بۆیە لە ئۆستن بۆ کۆلێژی تێکساس چووم
لەدەرگەی مامۆستاکەم دا و
گوتم، "دەتوانم لە پۆلەکەت وانە بڵێمەوە؟"
دووجاری یەکەم هیچ شوێنێکم دەست نەکەوت.
بەڵام ڕامنەکرد -- بەردەوام بووم --
لە هەوڵی سێیەمدا،
پڕۆفیسۆرەکە زۆر سەرسام بوو.
گوتی، "پێشتر کەس ئەمەی نەکردووە."
بۆ ژوورەوە چووم وانەکەم ئامادەکردبوو.
گوتی، بەڵێ، دەتوانم ئەوە بەکاربێنم.
بۆچی دوومانگی تر نایەیتەوە؟
بەرنامەی وانەگوتنەوەت ڕێکدەخەم."
پاش دوومانگ لە پۆلێک وانەم وتەوە.
ئەوە منم -- لەوانەیە نەتوانن بمبینن،
ئەوە وێنەیەکی خراپە.
دەزانن هەندێک جار ڕەتدەکرێنەوە
لەلایەن ڕووناکییەوە؟،
(پێکەنین)
بەڵام سەرسوڕهێنەوە--
کاتێک وانەوتنەوەی پۆلەکەم
تەواوکرد، بۆ دەرەوە چووم گریام،
چونکە پێم وابوو
دەتوانم خەونەکانم بەدیبهێنم
تەنها بە پرسیاری سادە.
ڕاهاتم بیربکەمەوە کە پێویستە
هەموو ئەو شتانە بێنمەدی --
پێویستە ببم بە خاوەنکاری گەورە،
یاخود دکتۆرا بێنم لە فێرکردن--
بەڵام نا، تەنها پرسیارم کرد،
توانیم وانەبڵێمەوە.
لەم وێنەیەدا، کە ناتوانیت بیبینیت،
وتەی مارتین لوسەر کینگی
بچووکم دووبارە کردەوە.
بۆ؟ چونکە لە گەڕانمدا ئەو کەسانەم
دۆزیەوە کە بەڕاستی جیهانیان گۆڕی،
ئەو کەسانەی شێوازی ژیان
و بیرکردنەوەمانیان گۆڕی،
ئەو کەسانەی لەسەرەتادا ڕووبەڕوی
ڕەتکردنەوەی توند بوونەوە.
کەسی وەکو مارتن لوزەر کینگی بچووک.،
وەکو ماهاتما غاندی، نێڵسن ماندێلا،
یان تەتانەت مەسیح.
ئەو کەسانە ڕێگەیان نەدا
ڕەتکردنەوە پێناسەیان بکات.
ڕێیاندا کاردانەوەی خۆیان لەدوای
ڕەتکردنەوە خۆیان پێناسە بکات.
قایل بوون بە ڕەتکردنەوە.
ئێمە پێویست ناکات ئەو کەسانە بین
تا فێری ڕەتکردنەوە ببین،
لە بارودۆخی مندا،
ڕەتکردنەوە نەفرەتلێکردنی من بوو،
دێوەزمەی من بوو.
ژیانمی تەواو بێزار
کردبوو، چونکە لێی ڕامدەکرد.
پاشان پێێ قایل بووم.
گۆڕیم بۆ گەورەترین دیاری لە ژیانمدا.
دەستم کرد بە فێرکردنی خەڵک کە
چۆن ڕەتکردنەوە بۆ دەرفەت بگۆڕن.
بلۆگەکەم بەکارهێنا، قسەکانم بەکارهێنا،
ئەو پەرتووکەم بەکارهێنا کە بڵاومکردەوە،
تەنانەت تەکنۆلۆژیام دروستکرد بۆ هاوکاری
خەڵکی تا زاڵبن بەسەر ترسی ڕەتکردنەوەدا.
کاتێک ڕەتکرایتەوە لە ژیانتدا،
کاتێک کۆسپێکی تر ڕووبەڕوت دەبێتەوە
یان شکستێکی تر.
ئەگەرەکان ڕەچاو بکەن.
ڕامەکەن.
ئەگەر تەنها ڕازیبن پێیان،
لەوانەیە ببن بە دیاری ئێوەش.
سوپاس.
(چەپڵەڕێزان)
Když mi bylo šest,
dostal jsem dárky.
Moje učitelka v první třídě
měla skvělý nápad.
Chtěla, abychom zažili na vlastní kůži
přijímání dárků,
ale také podstatu složení poklony druhému.
Nechala nás všechny předstoupit
před tabuli,
všem nám nakoupila dárky, které
naskládala do rohu místnosti.
A řekla,
"Co si stoupnout sem a říct si
navzájem něco hezkého?
Když zaslechnete své jméno,
jděte si pro dárek a pak se posaďte."
Jaký skvělý nápad, že?
Co by se mohlo pokazit?
(Smích)
No, pro začátek zmíním, že nás bylo 40
a pokaždé, když jsem zaslechl něčí jméno,
zajásal jsem.
A pak tam zůstalo 20 lidí,
10 lidí
a 5 lidí
a 3 poslední.
A já byl jeden z nich.
A obdarovávání skončilo.
Ano, v tom momentu jsem plakal.
A učitelka byla bez sebe.
Říkala něco jako: "No tak, řekl by někdo
něco pěkného o těchto lidech?"
(Smích)
"Nikdo? Dobrá, jděte si vzít dárky
a pak si sedněte na místo.
Chovejte se pěkně,
abyste příští rok slyšeli něco hezkého."
(Smích)
Z mého popisu asi chápete,
že si to velmi dobře pamatuji.
(Smích)
Ale nevím, kdo se toho dne cítil hůř.
Byl jsem to já nebo učitelka?
Musela si tehdy uvědomit,
že besídku na utužení vztahů přeměnila
v trápení před obecenstvem
pro tři šestileté děti.
Humor stranou.
Když vidíte, jak někdo podusí
lidi v televizi,
je to sranda.
Ale ten den na tom nebylo nic vtipného.
Tak to bylo jedno moje já.
A umřel bych, jen abych se vyhnul
opakování té situace --
být znovu odmítnut na veřejnosti.
To je jedna verze.
Přetočme o 8 let dopředu.
Do mého rodného města, Pekingu,
přijel Bill Gates,
kde měl projev.
A já viděl jeho poselství.
Zamiloval jsem se do toho chlápka.
Říkal jsem si: "Ty jo,
vím, co chci teď dělat."
Ten večer jsem napsal dopis své rodině
a sdělil jim: "Do 25
vybuduji největší společnost na světě
a ta společnost koupí Microsoft."
(Smích)
Myšlenka na dobytí světa mě
zcela pohltila --
posedlost, že?
A tohle jsem si nevymyslel,
ten dopis jsem napsal.
Tady je.
(Smích)
Nemusíte to celé číst.
(Smích)
Je to taky trochu nečitelné,
ale pro vaši představu jsem zvýraznil
pár klíčových slov.
(Smích).
Tak ...
tohle byla další verze mého já:
ten kdo dobude svět.
No a pak o dva roky později,
jsem byl postaven před možnost
jít do USA.
Skočil jsem po tom,
protože to je místo, kde žije
Bill Gates, že?
(Smích)
Myslel jsem, že to je začátek
mé dráhy podnikatele.
Pak, o 14 let později,
mi bylo 30.
Kdepak, nevybudoval jsem tu společnost.
Dokonce jsem ani nezačal.
Dělal jsem marketingového manažera
v jedné z 500 největších společností USA.
A cítil jsem se na mrtvém bodě;
stagnoval jsem.
Proč tomu tak bylo?
Kde je ten 14letý kluk,
který psal ten dopis?
Ne, že by se nesnažil.
Bylo to spíš tím, že pokaždé,
když jsem měl nápad,
když jsem chtěl zkusit něco nového,
i v práci --
chtěl jsem něco navrhnout,
veřejně promluvit
před lidmi ve skupině --
cítil jsem ten neustálý souboj
mezi 14letým a 6letým chlapcem.
Jeden chtěl dobýt svět --
udělat změnu --
a druhý měl strach z odmítnutí.
A pokaždé vyhrál ten 6-letý.
A tenhle strach přetrval i v době,
kdy jsem založil svou firmu.
Založil jsem svou vlastní firmu,
když mi bylo 30.
Abyste byli jako Bill Gates,
musíte dřív nebo později začít, že ano?
V době mého podnikání
mi byla představena investiční příležitost
a pak jsem byl odmítnut.
To odmítnutí mě zranilo.
Zranilo mě tak moc,
že jsem chtěl rovnou skončit.
Ale pak jsem si říkal,
hele, skončil by Bill Gates po jednom
jediném zamítnutí investice?
Skončil by takhle nějaký
úspěšný podnikatel?
V žádném případě.
A v tom momentě mi to došlo.
Jasně, můžu vybudovat lepší firmu.
Můžu sestavit lepší tým anebo produkt,
ale jedna věc je jistá:
Musím být lepší leader.
Musím být lepší člověk.
Nemůžu nechat toho 6letého kluka,
aby mi nadále dirigoval život.
Musím ho vrátit na svoje místo.
A to je chvíle, kdy jsem šel na internet
hledat pomoc.
Google byl můj přítel.
(Smích)
Hledal jsem:
"Jak překonám strach z odmítnutí?"
Objevil jsem pár psychologických článků
o tom, odkud se strach a bolest berou.
Pak jsem našel pár "hurá"
inspirujících článků
na téma "Neberte to osobně,
prostě to překonejte."
Kdo by tohle nevěděl?
(Smích)
Ale proč jsem byl pořád tak vyděšený?
Pak jsem našel jistou
webovou stránku.
Jmenuje se rejectiontherapy.com.
(Smích)
"Terapie odmítnutím" byla
hra vymyšlená kanadským podnikatelem.
Jeho jméno je Jason Comely.
A podstata tkví v tom, že 30 dni
chodíte s kůží na trh a hledáte odmítnutí.
Každý den jste odmítnuti
a na konci jste vůči bolesti necitliví.
Tu myšlenku jsem si zamiloval.
(Smích)
Řekl jsem si: "Víš co? Jdu do toho.
A budu prožívat odmítnutí 100 dní."
Vymyslel jsem si vlastní
nápady k zamítnutí
a udělal z toho video blog.
A tady je, co jsem vytvořil.
Takhle ten blog vypadal.
Den první ...
(Smích)
Půjč si 100 dolarů od neznámého člověka.
A tady je, jak jsem šel na místo,
kde jsem pracoval.
Šel jsem dolů
a viděl velkého chlapa
sedícího za stolem.
Vypadal jako někdo z ochranky.
Tak jsem ho oslovil.
Kráčel jsem k němu
a bylo to nejdelších pár kroků
v mém životě --
chlupy vzadu na krku mi vstávaly,
potil jsem se a bušilo mi srdce.
Došel jsem k němu a řekl:
"Pane, můžu si od vás půjčit 100 dolarů?"
(Smích)
Vzhlédl ke mně, odvětil: "Ne.
Proč?"
A já prostě řekl: "Ne? To je mi líto."
Pak jsem se otočil a utekl.
(Smích)
Cítil jsem se tak trapně.
Ale protože jsem se natáčel --
tak jsem ten večer mohl vidět,
jak jsem byl odmítnutý
a viděl jsem, jak moc jsem se bál.
Vypadal jsem jako to dítě
v Šestém smyslu.
Viděl jsem mrtvé.
(Smích)
Pak jsem si všiml toho chlapa.
Víte, on nebyl tak hrozivý.
Byl trochu při těle, docela milý chlap,
dokonce se mě zeptal: "Proč?"
Ve skutečnosti mě požádal o vysvětlení.
A já mohl říct mnoho věcí.
Mohl jsem vysvětlovat,
mohl jsem vyjednávat.
Neudělal jsem nic z toho.
Vše, co jsem udělal, byl úprk.
Cítil jsem, že tohle je jako mikrokosmus
mého života.
Pokaždé, když jsem cítil to
nejmenší odmítnutí,
utíkal jsem rychle, jak jen to šlo.
A víte co?
Další den, ať už se stane cokoliv,
nebudu utíkat.
Setrvám.
Den druhý:
Žádost o znovu naplnění burgeru.
(Smích)
Šel jsem do podniku s burgery,
dojedl jsem svůj oběd
a šel jsem k pokladně a řekl,
"Můžete mi doplnit burger?"
(Smích)
Obsluha byla zmatená:
"Co je nová náplň burgeru?"
(Smích)
Řekl jsem: "No, je to jako dolití nápoje,
jen tady jde o burger."
A on: "Promiňte, nedáváme nové
náplně do burgerů."
(Smích)
V tom momentu odmítnutí jsem se zase mohl
dát na útěk, ale tentokrát jsem zůstal.
Řekl jsem: "Fajn, zbožňuju vaše burgery,
mám rád váš podnik
a když začnete dělat i doplňování burgerů,
budu vás mít ještě radši."
(Smích)
A on řekl:
"Dobře, řeknu o tom manažerovi
a možná to někdy zavedeme, ale
dnes to udělat nemůžeme."
Pak jsem odešel.
A mimochodem,
nemyslím, že by někdy
začali doplňovat burgery.
(Smích)
Myslím, že pořád fungují.
Ale ta otázka života a smrti, kterou jsem
cítil poprvé,
už tam nebyla,
protože jsem v té situaci setrval --
protože jsem neutekl.
Říkal jsem si:
"Super, už se ty věci učím.
Skvělé."
A pak den třetí:
Dostat olympijské koblížky.
Tady se můj život otočil vzhůru nohama.
Šel jsem do Krispy Kreme.
Je to obchod s koblihami
převážně v jihovýchodní části USA.
Určitě jsou nějaké obchody i tady.
Šel jsem dovnitř
a řekl jsem: "Můžete mi udělat koblihy
v podobě olympijských kruhů?
V zásadě propojíte
pět koblih dohromady ..."
Říkám si, není možné, aby na to kývli, že?
Cukrářka mě vzala vážně.
(Smích)
Vyndala papír,
poznamenala si barvy a kruhy
a přemýšlela: "Jak to můžu udělat?"
O 15 minut později
vyšla s krabičkou, která vypadala jako
Olympijské kruhy.
Dojalo mě to.
Nevěřil jsem vlastním očím.
Tohle video si získalo přes
5 milionů zhlédnutí.
Svět tomu taky nemohl uvěřit.
(Smích)
Kvůli tomu jsem se ocitl v novinách,
talk show, všude možně.
Stal jsem se slavným.
Spousta lidí mi začala psát maily
a říkali: "To, co děláš, je skvělé."
Ale sláva a proslulost
mi nic nedávaly.
Co jsem opravdu chtěl, bylo učit se
a změnit se.
Tak jsem předělal zbylých
100 dní odmítnutí
na toto hřiště --
na tento výzkumný projekt.
Chtěl jsem vědět, co se můžu naučit.
A naučil jsem se spoustu věcí.
Odhalil jsem mnoho tajemství.
Třeba jsem zjistil, že když při odmítnutí
neuteču,
můžu změnit "ne" na "ano".
A to kouzelné slůvko je "proč."
Jednoho dne jsem šel do neznámého domu a
v ruce držel tuhle květinu.
Zaklepal jsem a řekl:
"Zdravím, můžu u vás
zasadit tuhle květinu?"
(Smích)
A ten člověk řekl: "Ne."
Ale než stihl odejít, řekl jsem:
"Můžu vědět proč?"
A on odvětil: "Mám totiž psa,
který vyhrabe cokoliv, co dám na zahradu.
Nechci, abyste plýtval květinou.
Jestli budete chtít, jděte naproti
přes ulici a zeptejte se Connie.
Miluje květiny."
A to jsem taky udělal.
Šel jsem naproti a zaklepal u Connie.
Byla tak ráda, že mě vidí.
(Smích)
A pak o půl hodiny později
byla květina zasazená
u Connie na zahradě.
Určitě teď vypadá lépe.
(Smích)
Kdybych odešel po
počátečním odmítnutí,
myslel bych si,
že to je proto, že mi ten muž nedůvěřuje,
protože jsem blázen,
že jsem se dobře neoblékl,
nevypadal tak dobře.
Nic z toho to nebylo.
Bylo to proto, že nechtěl nic z toho,
co jsem nabídl.
Ale důvěřoval mi natolik, že
mi dal doporučení,
za určitých obchodních podmínek.
Využil jsem doporučení.
Potom jednoho dne --
jsem se také naučil, že mohu
říct určité věci
a zvýšit si tak šanci na získání "ano".
Tak například,
jednou jsem šel do Starbucks
a zeptal se manažera:
"Zdravím, můžu vítat zákazníky Starbucks?"
On řekl:
"Co myslíte tím vítat zákazníky?"
Řekl jsem: "Znáte ty vítače ve Walmart?
Ty lidi, co vás pozdraví,
když přicházíte do obchodu
a v zásadě kontrolují, že nekradete?
Chci umožnit zážitek z Walmart i
zákazníkům Starbucks."
(Smích)
No, nejsem si jistý, že to je dobrá věc --
vlastně, jsem si dost jistý,
že to je špatný nápad.
A on říkal: "Hm" --
Jo, tak nějak vypadal,
jmenoval se Eric --
řekl: "Nejsem si jistý."
Tak takhle mě vyslyšel. "Nejsem si jistý."
Tak jsem se zeptal:
"Je to divné?"
A on: "Jo, je to opravdu divné."
Ale jakmile to řekl, jeho
celé chování se změnilo.
Jako by odložil všechny pochyby.
A řekl: "Klidně to udělejte,
jen to nepřehánějte."
(Smích)
A tak jsem hodinu
vítal lidi ve Starbucks.
Řekl jsem "dobrý den" každému,
kdo vešel,
a svátečně ho uvítal.
Mimochodem, nevím, kam se
ubírá vaše kariéra,
ale tohle nedělejte.
(Smích)
Bylo to opravdu nudné.
Pak jsem zjistil, že tohle můžu dělat,
protože jsem zmínil: "Je to divné?"
Zmínil jsem obavu, kterou měl on sám.
A protože jsem zmínil: "Je to divné?",
znamenalo to, že já nejsem divný.
To znamená, že jsem vlastně
myslel stejně jako on,
nahlížel na tohle jako na něco divného.
A znovu a znovu
jsem se učil, že když zmíním obavu,
kterou mohou lidé mít,
předtím než se zeptám,
získám jejich důvěru.
Lidé měli tendenci mi říct spíše ano.
Naučil jsem se, že
si můžu splnit životní sen --
tím, že se zeptám.
Víte, pocházím ze čtyř
generací učitelů
a moje babička mi vždy říkala
"Jio, můžeš dělat cokoliv chceš,
ale byla bych šťastná,
kdybys byl učitel."
(Smích)
Ale já chtěl podnikat a
učitelem jsem se nestal.
Mým snem vždy bylo něco vyučovat.
Řekl jsem si: "Co kdybych se zeptal
a vyučoval něco na vysoké škole?"
V té době jsem žil v Austinu,
šel jsem na Texaskou Univerzitu v Austinu,
zaklepal na dveře profesorovi a řekl:
"Můžu učit váš předmět?"
Prvních pár pokusů nikam nevedlo.
Ale protože jsem neutekl --
snažil se dál --
na třetí pokus
jsem udělal na profesora dojem.
Řekl: "Nikdo nikdy nic takového neudělal."
A já přišel připraven s prezentací.
Řekl: "Výborně, tohle můžu použit.
Proč nepřijdete za dva měsíce?
Dám vás do svých osnov."
A o dva měsíce později
jsem předmět vyučoval.
Tohle jsem já -- pravděpodobně
mě nevidíte, je to špatná fotka.
Někdy dostanete
zamítnutí bleskem, víte co myslím?
(Smích)
Ale ty jo --
když jsem dopřednášel, odcházel
jsem v slzách,
protože jsem myslel,
že si můžu splnit sen jen pouhým dotazem.
Myslel jsem si, že musím --
být skvělý podnikatel, získat PhD,
abych mohl učit --
ale ne, pouze jsem se zeptal,
a mohl jsem učit.
A na té fotce,
kterou pořádně nevidíte,
jsem citoval Martina Luthera Kinga
Juniora.
Proč? Protože v mém průzkumu jsem zjistil,
že lidé, kteří opravdu mění svět,
kteří mění způsob, jakým žijeme
a jakým myslíme,
jsou lidé, kteří se na počátku setkali
s hrubým odmítnutím.
Lidé jako Martin Luther King, Jr.,
jako Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
nebo třeba Ježíš Kristus.
Tihle lidé nenechali, aby
odmítnutí určilo, kým jsou.
Nechali svou vlastní reakci po odmítnutí,
aby určila, to, kým jsou.
Dokázali se s odmítnutím sžít.
Nemusíme být těmito lidmi,
abychom se naučili o odmítnutí.
V mém případě,
odmítnutí byla moje kletba,
můj strašák.
Obtěžovalo mě to celý můj život,
protože jsem od toho utíkal.
Pak jsem to začal přijímat.
Otočil jsem to ve svůj největší dar.
Začal jsem učit lidi, jak
změnit odmítnutí v příležitost.
Používám k tomu blog, přednášku,
knihu, kterou jsem právě publikoval,
a dokonce vyvíjím technologii, která
pomůže lidem překonat strach z odmítnutí.
Když jste v životě odmítnuti,
když čelíte další překážce
nebo dalšímu selhání,
zvažujte možnosti.
Neutíkejte.
Pokud je přijmete,
můžou se stát zrovna tak vašimi dary.
Děkuji vám.
(Potlesk)
Da jeg var seks år gammel,
modtog jeg mine gaver.
Min lærer i første klasse
havde en strålende idé.
Hun ville have,
at vi modtog gaver,
men også at vi skulle lære dyden
at komplimentere hinanden.
Så hun fik os alle sammen
til at stå foran klasseværelset,
og hun kom med gaver til os alle,
som hun stablede i hjørnet.
Og hun sagde,
"Skal vi ikke bare stå her
og komplimentere hinanden?
Hvis dit navn bliver kaldt,
må du gå over og hente din gave
og sætte dig ned."
Sikke en vidunderlig idé, ikke?
Hvad kunne gå galt?
(Latter)
Der var 40 af os til at starte med,
og hver gang jeg hørte
nogen blive kaldt på,
kom jeg med den mest
hjertelige jubel.
Og så var der 20 personer tilbage,
og 10 personer tilbage,
og fem tilbage...
og tre tilbage.
Og jeg var en af dem.
Og komplimenterne stoppede.
I det øjeblik græd jeg.
Og læreren var ved at flippe ud.
Hun sagde, "Hey, er der nogen, der vil
sige noget sødt om disse personer?"
(Latter)
"Ingen? Okay, hvorfor tager I ikke
jeres gave og sætter jer ned?
Opfør jer pænt næste år --
og nogen vil måske
sige noget sødt om jer."
(Latter)
Siden jeg beskriver
dette for jer,
ved I sikkert, at jeg kan huske
det her ret godt.
(Latter)
Jeg ved ikke hvem,
det var værst for den dag.
Var det mig eller læreren?
Hun må have indset,
at hun gjorde en team-building øvelse
til en offentlig udhængning
af tre seks-årige.
Og uden humoren.
Når man ser folk blive
hængt ud på TV,
er det sjovt.
Der var ikke noget sjovt
ved den dag.
Så det var en version af mig,
og jeg ville dø for at undgå
at komme i sådan en situation igen --
at blive afvist offentligt.
Det er en version.
Spol nu otte år frem i tiden.
Bill Gates besøgte min hjemby --
Beijing, Kina --
for at tale,
og jeg fangede hans budskab.
Jeg blev forelsket i den fyr.
Jeg tænkte, wow,
jeg ved, hvad jeg vil nu.
Den aften skrev jeg et brev
til min familie,
hvor jeg sagde:
"Inden jeg er 25,
vil jeg bygge det største
firma i verden,
og det firma vil opkøbe Microsoft."
(Latter)
Jeg omfavnede hele idéen
om at erobre verden --
herredømme, ikke?
Jeg fandt ikke på det her,
jeg skrev faktisk det brev.
Her er det --
(Latter)
I behøver ikke læse det igennem --
(Latter)
Det er en dårlig håndskrift,
men jeg har fremhævet nogle nøgleord.
I forstår, hvad jeg mener.
(Latter)
Så ...
det var en anden version af mig:
en, som ville erobre verden.
To år senere fik jeg muligheden for
at komme til USA.
Jeg skyndte mig afsted,
fordi det var der,
Bill Gates boede, ikke?
(Latter)
Jeg tænkte, at det var starten
på min entreprenør-rejse.
Spol nu endnu 14 år frem i tiden.
Jeg var 30.
Nej, jeg havde ikke
bygget mit firma.
Jeg var ikke engang begyndt.
Jeg var faktisk marketing manager
for et Fortune 500 firma.
Og jeg følte, at jeg sad fast.
Jeg var stillestående.
Hvorfor?
Hvor var den 14-årige,
der skrev det brev?
Det var ikke fordi,
han ikke prøvede.
Det var fordi, hver gang
jeg havde en ny ide,
hver gang jeg ville prøve noget nyt,
selv på jobbet --
når jeg ville fremsætte et forslag,
eller snakke
foran en gruppe mennesker --
følte jeg, at der var
en konstant kamp
mellem den 14-årige
og den seksårige.
Den ene ville erobre verden --
gøre en forskel --
den anden var bange for at blive afvist.
Og hver gang vandt den seksårige.
Og denne frygt blev hos mig,
selv efter jeg startede mit eget firma.
Jeg startede mit eget firma,
da jeg var 30 --
Vil man være Bill Gates,
skal man starte før eller senere, ikke?
Da jeg var entreprenør,
præsenterede jeg en
investeringsmulighed,
men jeg blev afvist.
Og den afvisning sårede mig.
Den sårede mig så slemt,
at jeg ville stoppe lige der.
Men så tænkte jeg,
ville Bill Gates stoppe efter
en enkelt investeringsafvisning?
Ville en hvilken som helst entreprenør
stoppe bare sådan?
Nej.
Og det er her,
det faldt på plads for mig.
Okay, jeg kan bygge et bedre firma.
Jeg kan danne et bedre team eller produkt,
men en ting er sikker:
jeg er nødt til
at være en bedre leder.
Jeg er nødt til
at være en bedre person.
Jeg kan ikke lade den seksårige
blive ved med at diktere mit liv.
Jeg bliver nødt til at sætte ham på plads.
Det er her, jeg gik online
for at få hjælp.
Google var min ven.
(Latter)
Jeg googlede, "Hvordan overkommer jeg
min frygt for at blive afvist?"
Jeg fandt en del psykologiartikler
omkring hvor frygt
og smerte kommer fra.
Så fandt jeg en del "rah-rah"
inspirationsartikler
omkring "tag det ikke personligt,
bare overkom det."
Hvem ved ikke det?
(Latter)
Men hvorfor var jeg stadig så bange?
Så fandt jeg denne
hjemmeside ved et held.
Den hedder rejectiontherapy.com.
(Latter)
"Rejection Therapy" var et spil
opfundet af en canadisk entreprenør.
Hans navn var Jason Comely.
Og grundlæggende er idéen, at man
i 30 dage skal lede efter afvisning,
og hver dag skal man afvises,
og til sidst skal man
desensibilisere sig selv fra smerten.
Og jeg elskede idéen.
(Latter)
Jeg sagde, "Ved du hvad?
Jeg vil gøre det.
Og jeg vil mærke mig selv
blive afvist 100 dage."
Jeg fandt på mine egne
afvisningsidéer,
og jeg lavede en videoblog ud af det.
Så her er, hvad jeg gjorde.
Det her er sådan,
bloggen så ud.
Dag 1 ...
(Latter)
At låne 100 dollar fra en fremmed.
Det var her, jeg tog hen
til det sted, hvor jeg arbejdede.
Jeg kom nedenunder,
og jeg så en store fyr
bag ved et skrivebord.
Han lignede en sikkerhedsvagt.
Jeg nærmede mig ham.
Jeg gik bare,
og det var den længste
tur i mit liv --
hårene i nakken rejste sig,
jeg svedte,
og mit hjerte bankede.
Jeg kom derhen og sagde,
"Hey, herre, kan jeg låne
100 dollars af dig?"
(Latter)
Han kiggede op
og sagde, "Nej."
"Hvorfor?"
Og jeg sagde bare, "Nej? Jeg beklager."
Så vendte jeg mig om og løb.
(Latter)
Jeg var så pinlig berørt.
Men jeg filmede mig selv,
og den aften så jeg mig
selv blive afvist,
jeg så bare,
hvor bange jeg var.
Jeg lignede drengen fra
"Den sjette sans."
Jeg så døde mennesker.
(Latter)
Men så kiggede jeg på fyren.
Og han var ikke særlig truende.
Han var en buttet, elskværdig fyr,
og han spurgte mig endda, "Hvorfor?"
Han inviterede mig faktisk
til at forklare mig selv.
Jeg kunne have sagt mange ting.
Jeg kunne have forklaret,
jeg kunne have forhandlet.
Jeg gjorde ikke noget af det.
Det eneste jeg gjorde var at løbe.
Jeg følte, at det her
var mit livs mikrokosmos.
Hver gang jeg følte den
mindste smule afvisning,
ville jeg løbe så hurtigt, jeg kunne.
Og ved I hvad?
Den næste dag,
uanset hvad der sker,
så vil jeg ikke løbe.
Jeg vil blive i situationen.
Dag 2: Bede om en "burger refill."
(Latter)
Jeg tog til et burgersted,
spiste min frokost
og gik op til ekspedienten og sagde,
"Hej, kan jeg få en burger refill?"
(Latter)
Han var helt forvirret,
"Hvad er en burger refill?"
(Latter)
Jeg sagde, "Det er ligesom
en sodavands refill, men med en burger."
Og han sagde,
"Beklager, vi har ikke burger refill."
(Latter)
Det var her, afvisningen skete,
og jeg kunne være løbet, men jeg blev.
Jeg sagde, "Jeg elsker jeres burgere,
og jeg elsker det her sted,
og hvis I havde en burger refill,
så elsker jeg jer endnu mere."
(Latter)
Og han sagde, "Altså, okay,
jeg vil sige det til min manager,
og måske vil vi, men beklager,
i dag kan vi ikke gøre det."
Så gik jeg.
Og forresten,
tror jeg ikke,
de har lavet burger refill.
(Latter)
Jeg tror stadig, de er der.
Men den der liv-og-død følelse,
som jeg havde den første gang,
var der ikke længere,
bare fordi jeg blev i situationen --
fordi jeg ikke løb.
Jeg sagde, "Wow, fedt,
jeg lærer allerede noget.
Fedt. Og så dag 3:
At få en olympisk donut.
Det er her, mit liv
blev vendt op og ned.
Jeg tog hen til en Krispy Kreme.
Det er en donutbutik,
der hovedsageligt findes i
det sydøstlige USA.
Jeg er sikker på,
der også er nogen her.
Og jeg gik ind,
jeg sagde, "Kan I lave donuts,
der ligner det olympiske symbol?
Det er grundlæggende fem donuts,
der hænger sammen ..."
Jeg mener, de ville på ingen måde
sige ja, vel?
Hende, der lavede donuts,
tog mig så alvorligt.
(Latter)
Så hun fandt papir frem
og begyndte at tegne
farverne og ringene,
og var sådan, "Hvordan kan
jeg lave dette?"
Og 15 minutter senere,
kom hun ud med en æske,
der lignede de olympiske ringe.
Jeg blev så rørt.
Jeg kunne simpelthen ikke tro det.
Den video fik over
fem millioner views på Youtube.
Verden kunne heller ikke tro det.
(Latter)
På grund af det kom
jeg i aviserne,
jeg var i talkshows, i alt.
Og jeg blev berømt.
Mange mennesker begyndte
at skrive til mig
og sagde, "Det, du gør, er sejt."
Men berømmelse gjorde ikke noget for mig.
Det, jeg virkelig ville, var at lære,
og ændre mig selv.
Så jeg gjorde resten af
de 100 dages afvisning
til en legeplads --
til et forskningsprojekt.
Jeg ville se,
hvad jeg kunne lære.
Og jeg lærte en masse ting.
Jeg fandt så mange hemmeligheder.
For eksempel fandt jeg ud af,
at hvis jeg bare ikke løber,
hvis jeg blev afvist
så kunne jeg forvandle
et "nej" til et "ja",
og det magiske ord er "hvorfor."
En dag tog jeg hen til en fremmeds hus,
jeg havde en blomst i min hånd,
bankede på og sagde,
"Hej, kan jeg plante denne blomst
i din baghave?"
(Latter)
Og han sagde, "Nej."
Men før han gik, sagde jeg,
"Hey, må jeg vide hvorfor?"
Og han sagde,
"Altså jeg har en hund,
som graver alt op,
jeg planter i baghaven.
Jeg vil ikke spilde din blomst.
Du kan gå over på
den anden side af gaden til Connie.
Hun elsker blomster."
Så det gjorde jeg.
Jeg gik over og bankede på Connies dør.
Og hun var så glad for at se mig.
(Latter)
Og en halv time senere
var der en blomst i
Connies baghave.
Jeg er sikker på,
at den ser bedre ud nu.
(Latter)
Hvis jeg var gået efter
den første afvisning,
ville jeg have tænkt,
at det var fordi,
fyren ikke stolede på mig,
fordi at jeg var skør,
fordi jeg ikke så godt nok ud.
Det var ikke derfor.
Det var fordi, det jeg tilbød,
ikke passede til det, han manglede.
Og han stolede nok på mig
til at henvise mig,
for at bruge en salgsterm.
Jeg benyttede en henvisning.
Så, en dag --
jeg lærte også, at jeg kan
sige visse ting
og maksimere min chance
for at få et ja.
For eksempel gik jeg
en dag ind på en Starbucks
og spurgte manageren,
"Hej, må jeg være en Starbucks-hilser?"
Han spurgte,
"Hvad er en Starbucks-hilser?"
Jeg sagde,
"Kender du Walmart-hilsnere?
Du ved, dem der siger "hej" til dig,
før du går ind i forretningen,
og som sørger for,
at du ikke stjæler noget?
Jeg vil give en Walmart-oplevelse
til Starbucks kunder."
(Latter)
Jeg er faktisk ikke sikker på,
at det var en god ting --
Faktisk er jeg sikker på,
at det er en dårlig ting.
Han sagde, "Åh" --
ja, han ser sådan ud,
hans navn er Eric --
og han sagde,
"Jeg ved ikke."
Det var sådan, han hørte mig.
"Ikke sikker."
Så spurgte jeg ham,
"Er det sært?"
Han sagde,
"Ja, det er virkeligt sært."
Men så snart han sagde det,
ændrede hele hans attitude sig.
Det var som om,
han smed al tvivlen på jorden.
Og han sagde, "Du kan gøre det,
men bliv ikke for sær."
(Latter)
Så den næste time
var jeg Starbucks-hilsneren.
Jeg sagde "Hej" til alle dem, der kom ind,
og gav dem helligdagshilsner.
Forresten, jeg kender kke,
jeres karriereplaner,
men bliv ikke en hilser.
(Latter)
Det var virkelig kedeligt.
Men jeg fandt ud af, jeg kunne gøre det,
fordi jeg spurgte, "Er det sært?"
Jeg omtalte den tvivl, han havde.
Og fordi jeg spurgte, "Er det sært?",
betød det, at jeg ikke var sær.
Det betød, at jeg tænkte
præcis ligesom ham,
jeg betragtede det
som en sær ting.
Og igen og igen lærte jeg,
at hvis jeg omtaler den tvivl,
nogle mennesker måske har,
før jeg stiller spørgsmålet,
så vinder jeg deres tillid.
Folk var mere tilbøjelige til at sige ja.
Jeg lærte, at jeg kunne
opnå min livsdrøm ...
ved at spørge.
Jeg kommer fra fire
generationer af lærere,
og min bedstemor har
altid sagt til mig,
"Jia, du kan gøre, lige hvad du vil,
men det ville være skønt,
hvis du blev lærer."
(Latter)
Men jeg ville være en entreprenør.
Men det har altid været min drøm
rent faktisk at undervise i noget.
Så jeg sagde,
"Hvad hvis jeg spørger
og underviser en klasse?"
Dengang boede jeg i Austin,
så jeg tog til University of Texas,
og bankede på professorernes døre
og spurgte, "Må jeg undervise din klasse?"
Jeg kom ikke nogen vegne
de første par gange.
Men jeg løb ikke --
jeg blev ved med at prøve --
og på tredje forsøg blev
professoren meget imponeret.
Han sagde,
"Ingen har gjort dette før."
Jeg kom ind forberedt med
powerpoints og min lektion.
Han sagde,
"Wow, jeg kan bruge det her.
Kan du ikke komme igen om to måneder?
Så passer jeg det ind i pensum."
Og to måneder senere
underviste jeg en klasse.
Det er mig -- det kan være svært at se,
det er et dårligt billede.
Nogle gange bliver man
afvist af belysning.
(Latter)
Men, wow --
da jeg afsluttede undervisningen,
gik jeg grædende ud,
fordi jeg tænkte,
at jeg kunne opnå min livsdrøm
ved simpelthen bare at spørge.
Jeg plejede at tænke,
jeg skulle opnå alle mulige ting --
være en god entreprenør
eller få en PhD for at undervise --
men nej, jeg spurgte bare,
og så underviste jeg.
Og på det billede,
som I ikke kan se,
citerede jeg Martin Luther King, Jr.
Hvorfor? Fordi i min forskning fandt jeg,
at de mennesker som ændrer verden,
som ændrer vores levemåde,
og den måde vi tænker på,
er de mennesker, som blev mødt af
umiddelbar og ofte voldelige afvisninger.
Mennesker som
Martin Luther King, Jr.,
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
endda Jesus Kristus.
De mennesker lod ikke
afvisninger definere dem.
De lod deres egen reaktion efter en
afvisning definere dem selv.
Og de omfavnede afvisning.
Vi behøves ikke være de mennesker
for at lære om afvisning,
og i mit tilfælde
var afvisning min forbandelse,
det var mit monster.
Det har generet mig hele mit liv,
fordi jeg prøvede at løbe væk fra det.
Så begyndte jeg at omfavne det.
Jeg gjorde det til den
største gave i mit liv.
Jeg begyndte at undervise folk i,
hvordan afvisninger bliver til muligheder.
Jeg bruger min blog, jeg bruger taler,
jeg bruger bogen, jeg lige har udgivet,
og jeg bygger endda teknologi til at hjælpe
folk med at overkomme deres frygt for afvisning.
Når du bliver afvist i livet,
når du står over for den næste udfordring
eller den næste fiasko,
så overvej mulighederne.
Løb ikke.
Hvis du bare omfavner dem,
kan de måske også blive dine gaver.
Tak.
(Bifald)
Als ich sechs Jahre alt war,
bekam ich meine Geschenke.
Meine Lehrerin in der ersten Klasse
hatte eine geniale Idee.
Sie wollte uns erfahren lassen,
wie es ist, Geschenke zu erhalten,
uns aber auch beibringen,
einander Komplimente zu machen.
Sie ließ uns alle im Klassenzimmer
nach vorne kommen.
In der Ecke stapelten sich
ihre Geschenke für uns.
Und sie sagte:
"Warum machen wir uns
nicht gegenseitig Komplimente?
Wenn euer Name gesagt wird,
nehmt euer Geschenk und setzt euch."
Eine wunderbare Idee, oder?
Was soll da schiefgehen?
(Lachen)
Am Anfang waren wir 40 Kinder.
Jedes Mal, wenn jemand
beim Namen genannt wurde,
jubelte ich von Herzen.
Dann waren noch 20 von uns übrig,
dann noch 10
und dann fünf ...
und dann noch drei.
Einer davon war ich.
Die Komplimente hörten auf.
In dem Moment weinte ich.
Und die Lehrerin flippte aus,
sagte sowas wie: "Sagt jemand bitte
etwas Nettes über diese Leute?"
(Lachen)
"Niemand? OK, nehmt
eure Geschenke und setzt euch.
Benehmt euch nächstes Jahr --
dann sagt jemand vielleicht
etwas Nettes über euch." (Lachen)
Da ich das jetzt beschreibe,
wissen Sie, dass ich mich
daran gut erinnere.
(Lachen)
Aber wer fühlte sich damals schlechter?
Ich oder die Lehrerin?
Sie muss erkannt haben,
dass ihre Teamentwicklung
für drei 6-Jährige
zur öffentlichen Demütigung wurde.
Und das ohne Spaß.
Wenn jemand im Fernsehen verrissen wird,
ist das lustig.
An dem Tag war nichts lustig.
Das war also eine Version von mir.
Ich wollte lieber sterben,
als nochmal zu erleben,
in aller Öffentlichkeit
zurückgewiesen zu werden.
Das ist eine Version.
Dann schnell acht Jahre weiter.
Bill Gates kam in meine Heimatstadt --
Peking, China --
für einen Vortrag,
und ich sah seine Nachricht.
Ich bewunderte den Typen.
Ich dachte: Wow, jetzt weiß ich,
was ich machen will.
In der Nacht schrieb ich einen Brief
an meine Familie: "Mit 25 werde ich
die größte Firma der Welt aufbauen,
und diese Firma wird Microsoft kaufen."
(Lachen)
Ich tauchte völlig in die Vorstellung ein,
die Welt zu erobern.
Das habe ich nicht erfunden.
Ich schrieb diesen Brief.
Hier ist er --
(Lachen)
Sie müssen das nicht durchlesen --
(Lachen)
Schlechte Handschrift,
aber einige Schlüsselworte sind markiert.
Sie verstehen schon.
(Lachen)
Also ...
das war eine andere Version von mir:
eine, die die Welt erobern wird.
Zwei Jahre später dann
bekam ich die Gelegenheit,
in die USA zu kommen.
Ich ergriff sie,
denn da lebte doch Bill Gates.
(Lachen)
Ich dachte, meine Laufbahn
als Unternehmer beginnt.
Springen wir 14 Jahre weiter.
Ich war 30.
Nein, die Firma habe ich nicht aufgebaut.
Ich fing nicht mal damit an.
Tatsächlich war ich Marketing Manager
bei einer "Fortune 500"-Firma.
Ich hatte das Gefühl festzustecken.
Ich stand still.
Warum war das so?
Wo war der 14-Jährige,
der den Brief schrieb?
Nicht, dass er es nicht versuchte.
Immer wenn ich eine neue Idee hatte,
etwas Neues ausprobieren wollte,
selbst bei der Arbeit --
Ich wollte einen Vorschlag machen,
wollte etwas vor einer Gruppe
von Personen ansprechen --
Ich spürte einen andauernden Kampf
zwischen dem 14-Jährigen
und dem 6-Jährigen in mir.
Der eine wollte die Welt erobern --
etwas verändern --
der andere hatte Angst vor Zurückweisung.
Jedes Mal gewann der 6-Jährige.
Diese Angst blieb auch,
nachdem ich meine Firma gründete.
Mit 30 gründete ich meine eigene Firma --
Wer Bill Gates sein will,
muss irgendwann anfangen, nicht wahr?
Als ich Unternehmer war,
bot man mir eine
Finanzierungsmöglichkeit an
und dann lehnte man mich ab.
Diese Ablehnung schmerzte.
Es schmerzte so sehr, dass ich
auf der Stelle aufgeben wollte.
Doch dann dachte ich mir,
würde Bill Gates nach einer
abgelehnten Finanzierung aufgeben?
Würde ein erfolgreicher Unternehmer
einfach so aufgeben?
Bestimmt nicht.
Und da wurde es mir klar.
Ich kann eine bessere Firma aufbauen,
ein besseres Team
und ein besseres Produkt,
doch eins ist sicher:
Ich muss als Führungskraft
und Mensch besser sein.
Ich kann diesen 6-Jährigen mein Leben
nicht weiter bestimmen lassen.
Ich muss ihn auf seinen Platz verweisen.
Also ging ich online und suchte Hilfe.
Google war mein Freund.
(Lachen)
Ich suchte: "Wie überwinde ich
die Angst vor Zurückweisung?"
Ich fand ein paar
Psychologie-Artikel darüber,
woher die Angst und der Schmerz kommen.
Dann stieß ich auf überschwängliches
Motivations-Blabla:
"Nimm es nicht persönlich,
überwinde das einfach."
Wer weiß das nicht?
(Lachen)
Warum war ich noch immer so verängstigt?
Dann fand ich zufällig eine Seite namens
rejectiontherapy.com [Ablehnungstherapie].
(Lachen)
"Rejection Therapy" war das Spiel
eines kanadischen Unternehmers.
Sein Name ist Jason Comely.
Die Grundidee ist, 30 Tage lang
auf die Suche nach Ablehnung zu gehen
und jeden Tag bei etwas
abgelehnt zu werden.
Am Ende wird man unempfindlich
gegen den Schmerz.
Ich liebte das Konzept.
(Lachen)
Ich sagte mir: "Weißt du was,
das mache ich.
Ich werde erleben, wie es ist,
100 Tage lang abgelehnt zu werden."
Ich plante, wie ich
abgelehnt werden könnte
und machte daraus einen Video-Blog.
Das hier habe ich gemacht.
So sah der Blog aus.
1. Tag ...
(Lachen)
Von einem Fremden 100 Dollar leihen.
Hier ging ich zur Arbeit hin.
Ich ging einen Stock tiefer
und sah einen großen
Typen am Schreibtisch.
Er sah wie ein Wachmann aus.
Also ging ich auf ihn zu.
Ich ging nur;
es war der längste Weg meines Lebens --
Die Haare in meinem Nacken sträubten sich,
ich schwitzte und hatte Herzklopfen.
Ich stand vor ihm und sagte:
"Hallo, kann ich
von Ihnen 100 Dollar leihen?"
(Lachen)
Er sah auf und sagte: "Nein.
Warum?"
Ich sagte nur: "Nein? Tut mir leid."
Dann drehte ich mich um und lief.
(Lachen)
Mir war das so peinlich.
Weil ich mich gefilmt hatte --
Am Abend sah ich mir an,
wie ich zurückgewiesen wurde
und sah nur, wie ängstlich ich war.
Ich sah aus wie der Junge
in "The Sixth Sense."
Ich sah Tote.
(Lachen)
Aber dann sah ich den Typen.
Er war nicht so bedrohlich.
Er war ein molliger, liebenswerter Typ
und fragte mich sogar: "Warum?"
Er bat mich sogar um eine Erklärung.
Ich hätte so vieles sagen können.
Ich hätte erklären und verhandeln können.
Nichts davon tat ich.
Ich lief nur weg.
Ich dachte: Das ist
der Mikrokosmos meines Lebens.
Wann immer ich die
geringste Ablehnung verspüre,
laufe ich so schnell ich kann davon.
Und wissen Sie was?
Am nächsten Tag, egal was passiert,
werde ich nicht weglaufen.
Ich werde dranbleiben.
2. Tag: "Burger-Nachschlag" verlangen.
(Lachen)
Ich ging in einen Burger-Laden,
aß zu Mittag, ging an die Kasse und sagte:
"Hi, gibt es noch einen Burger?"
(Lachen)
Ganz verwirrt sagte er:
"Gratis-Nachschlag?"
(Lachen)
Ich sagte: "Ja, wie gratis
Getränke nachfüllen, aber beim Burger."
Er sagte: "Leider gibt es hier
keine Burger nach."
(Lachen)
Hier passierte es: Ablehnung. Ich hätte
weglaufen können, doch ich blieb.
Ich sagte: "Ich liebe eure Burger.
Ich liebe euren Laden.
Bei einem gratis Burger-Nachschlag
würde ich euch noch mehr lieben." (Lachen)
Er sagte: " OK, ich sag's dem Manager,
vielleicht werden wir das machen,
aber heute geht das nicht."
Dann ging ich.
Übrigens glaube ich nicht,
dass es da jemals gratis Burger nachgab.
(Lachen)
Ich glaube, es gibt sie noch.
Aber das Gefühl, es ginge
um Leben oder Tod,
war nicht mehr da,
weil ich drangeblieben war --
weil ich nicht weglief.
Ich sagte mir: "Toll, ich lerne schon was.
Super."
Dann Tag 3: Olympische Donuts bekommen.
Das stellte mein Leben auf den Kopf.
Ich ging zu Krispy Kreme.
Das ist ein Donut-Laden,
hauptsächlich im Südosten der USA.
Hier gibt es die bestimmt auch.
Ich ging rein und sagte:
"Können Sie Donuts machen,
die wie die Olympischen Ringe aussehen?
Im Prinzip verkettet man fünf Donuts ..."
Die konnten doch
auf gar keinen Fall Ja sagen.
Die Donut-Bäckerin nahm mich ernst.
(Lachen)
Sie holte Papier raus,
notierte die Farben und die Ringe
und sagte: "Wie kann ich das machen?"
Und 15 Minuten später kam sie
mit einer Schachtel Donuts,
die wie die Olympischen Ringe aussahen.
Mich hat das tief berührt.
Ich konnte es einfach nicht fassen.
Das Video wurde auf YouTube über
5 Millionen Mal angesehen.
Die Welt konnte das auch nicht fassen.
(Lachen)
Deswegen kam ich in die Zeitungen,
in Talkshows, überallhin.
Ich wurde berühmt.
Leute schrieben mir E-Mails:
"Was du machst, ist großartig."
Aber der Ruhm und die Bekanntheit
gaben mir gar nichts.
Ich wollte nur etwas lernen
und mich verändern.
Also verwandelte ich den Rest der 100 Tage
in einen Spielplatz --
in ein Forschungsprojekt.
Ich wollte wissen, was ich lernen konnte.
Und dann lernte ich viel,
entdeckte so viele Geheimnisse.
Z. B. fand ich heraus, dass
wenn ich nicht weglief,
wenn man mich zurückwies,
ich "Nein" in "Ja" verwandeln konnte;
dabei ist das Zauberwort "warum".
Einmal ging ich zu einem fremden Haus.
Ich hatte eine Blume in der Hand,
klopfte an die Tür und sagte:
"Kann ich diese Blume
in Ihrem Garten pflanzen?"
(Lachen)
Und er sagte: "Nein".
Bevor er gehen konnte, sagte ich:
"Dürfte ich wissen, warum?"
Er sagte: "Nun ja, ich habe einen Hund,
der alles im Garten ausgraben würde.
Ich möchte Ihre Blume nicht vergeuden.
Wenn Sie das machen wollen,
gehen Sie über die Straße zu Connie.
Sie liebt Blumen."
Genau das tat ich.
Ich ging rüber und klopfte an Connies Tür.
Sie freute sich, mich zu sehen.
(Lachen)
Ein halbe Stunde später
war die Blume dann in Connies Garten.
Die sieht jetzt sicher besser aus.
(Lachen)
Wäre ich gleich nach
der ersten Ablehnung gegangen,
hätte ich gedacht:
Es liegt daran, dass er mir nicht traut,
dass ich verrückt bin,
nicht gut genug angezogen war,
nicht gut aussah.
Es war nichts davon.
Was ich angeboten hatte
und was er wollte, passte nicht.
Er vertraute mir genug,
um mich zu empfehlen,
um es wie beim Verkauf zu sagen.
Ich machte den Abschluss.
Eines Tages dann --
und ich lernte auch,
dass ich etwas sagen konnte,
das meine "Ja"-Chancen erhöhen konnte.
Z. B. ging ich eines Tages zu Starbucks
und fragte den Manager:
"Kann ich Starbucks-Begrüßer sein?"
Er meinte: "Was ist
ein Starbucks-Begrüßer?"
Ich: "Kennen Sie die Begrüßer bei Walmart?
Die Leute, die zu einem "Hallo" sagen,
bevor man in den Laden geht,
und aufpassen, dass nichts gestohlen wird.
Ich möchte, dass Starbucks-Kunden
das wie bei Walmart erleben."
(Lachen)
Ich bin mir nicht sicher,
ob das wirklich gut ist --
Eigentlich bin ich sicher,
dass es schlecht ist.
Und er sagte: "Oh" --
So sah er aus. Sein Name ist Eric --
Er sagte: "Ich weiß nicht recht."
So hörte ich mich an. "Weiß nicht."
Also fragte ich: "Ist das seltsam?"
Er: "Ja, das ist wirklich seltsam."
Aber als er das sagte,
veränderte sich sein Verhalten.
Es war, als würde er
die ganzen Zweifel ablegen.
Er sagte: "Du kannst das machen,
aber sei nicht zu verrückt."
(Lachen)
Die nächste Stunde lang
war ich Starbucks-Begrüßer.
Ich sagte jedem Kunden, der kam,"Hallo"
und wünschte schöne Feiertage.
Übrigens, ich kenne Ihre
beruflichen Ziele nicht --
Werden Sie kein Begrüßer.
(Lachen)
Das war stinklangweilig.
Doch ich hatte herausgefunden, dass
"Ist das seltsam?" es mir ermöglichte.
Ich sprach seinen Zweifel aus.
Dass ich "Ist das seltsam?" fragte,
hieß, dass ich nicht seltsam war.
Es hieß, dass ich eigentlich
genauso wie er dachte
und das als etwas Seltsames sah.
Immer wieder erfuhr ich,
wie ich das Vertrauen der Leute
dadurch erlangte,
dass ich vor meiner Frage
ihre Zweifel ansprach.
Die Leute sagten eher Ja zu mir.
Dann merkte ich, dass ich mir
meinen Lebenstraum erfüllen kann ...
durch Fragen.
Ich komme aus einer vier
Generationen langen Lehrerfamilie
und meine Großmutter sagte mir immer:
"Jia, du kannst alles machen,
was du willst,
aber es wäre toll, wenn du Lehrer wirst."
(Lachen)
Aber ich wollte Unternehmer
sein, nicht Lehrer.
Aber es war immer mein Traum,
tatsächlich etwas zu vermitteln.
Ich dachte: "Wenn ich
einfach am College frage,
ob ich eine Stunde unterrichten darf?"
Damals lebte ich in Austin,
also ging ich da zur University of Texas,
und fragte bei Professoren an:
"Kann ich eine Stunde unterrichten?"
Die ersten Male führte das zu nichts.
Aber weil ich nicht weglief --
Ich machte weiter --
Und beim dritten Versuch
war der Professor beeindruckt,
sagte: "Das hat noch niemand gemacht."
Ich kam vorbereitet zu ihm
mit Powerpoints und meiner Lektion.
Er sagte: "Das kann ich sogar brauchen.
Kommen Sie in zwei Monaten wieder?
Ich setze Sie in meinen Lehrplan."
Zwei Monate später unterrichtete ich.
Da bin ich -- kaum erkennbar.
Es ist ein schlechtes Bild.
Manchmal wird man vom Licht abgelehnt.
(Lachen)
Aber als ich mit der Stunde fertig war,
hatte ich Tränen in den Augen,
weil ich dachte, dass ich mir
durch bloßes Fragen
meinen Lebenstraum erfüllen konnte.
Ich dachte früher, ich müsse
so vieles erreichen --
ein toller Unternehmer sein
oder promovieren, um zu unterrichten --
Aber nein. Ich fragte einfach
und konnte unterrichten.
In dem Bild, das Sie nicht sehen können,
zitierte ich Martin Luther King, Jr.
Warum? Weil meine Recherche ergab, dass
Leute, die die Welt wirklich verändern,
die verändern, wie wir leben
und wie wir denken,
anfänglich auf Ablehnung stießen,
oft auch gewaltsame.
Leute wie Martin Luther King, Jr.,
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela
oder sogar Jesus Christus.
Diese Personen ließen sich nicht
durch Zurückweisung definieren.
Sie ließen sich durch ihre Reaktion
auf Zurückweisung definieren.
Sie nahmen die Zurückweisung an.
Wir müssen nicht solche Leute sein,
um Zurückweisung zu erlernen.
Für mich war Zurückweisung mein Fluch,
mein Schreckgespenst.
Sie hat mich mein Leben lang geplagt,
weil ich vor ihr davonlief.
Dann begann ich sie anzunehmen.
Ich machte daraus
das größte Geschenk in meinem Leben.
Ich begann anderen beizubringen,
Zurückweisung zur Chance zu machen.
Ich benutze meinen Blog, meinen Vortrag,
das Buch, das ich herausgebracht habe,
und auch Technologie, um Leuten zu helfen,
ihre Angst vor Ablehnung zu überwinden.
Wenn Sie zurückgewiesen werden,
wenn Sie mit dem nächsten Hindernis
oder Scheitern konfrontiert werden,
erwägen Sie die Möglichkeiten.
Laufen Sie nicht davon.
Wenn Sie die erfassen,
können das auch für Sie Geschenke sein.
Danke.
(Applaus)
Όταν ήμουν έξι χρονών,
έλαβα τα δώρα μου.
Η δασκάλα μου στην πρώτη δημοτικού
είχε την εξής εξαιρετική ιδέα.
Ήθελε να βιώσουμε την εμπειρία
της ανταλλαγής δώρων
αλλά ταυτόχρονα να μάθουμε
την αξία του αμοιβαίου επαίνου.
Έτσι μας έβαλε να σηκωθούμε στον πίνακα·
είχε αγοράσει σε όλους μας δώρα
και τα είχε βάλει στη γωνία.
Μετά είπε,
«Γιατί δεν λέμε ωραία πράγματα
ο ένας για τον άλλον;
Όποιος ακούει το όνομά του,
σηκώνεται, παίρνει το δώρο του
και κάθεται».
Τι φοβερή ιδέα, σωστά;
Τι μπορεί να πάει στραβά;
(Γέλια)
Ήμασταν 40 άτομα στην τάξη,
και κάθε φορά που άκουγα το όνομα κάποιου,
χειροκροτούσα δυνατά.
Μετά είχανε μείνει 20 άτομα,
δέκα άτομα,
πέντε...
και τρία...
Ήμουν ένας από αυτούς.
Οι φιλοφρονήσεις σταμάτησαν.
Μέχρι τότε εγώ είχα βάλει τα κλάματα,
και η δασκάλα είχε πανικοβληθεί.
Ρωτούσε: «Κάποιος να πει κάτι καλό
για αυτά τα παιδιά;»
(Γέλια)
«Κανένας; Ωραία,
πάρτε τα δώρα σας και καθίστε.
Να είστε φρόνιμοι στο εξής·
ίσως κάποιος πει κάτι καλό για εσάς».
(Γέλια)
Όπως σας το περιγράφω,
καταλαβαίνετε ότι ακόμη
το θυμάμαι πολύ καλά.
(Γέλια)
Αλλά δεν ξέρω ποιος ένιωσε πιο άσχημα,
εγώ ή η δασκάλα;
Πρέπει να συνειδητοποίησε ότι μετέτρεψε
μια ομαδική δραστηριότητα
σε δημόσιο εξευτελισμό τριών εξάχρονων.
Δεν είχε καθόλου πλάκα.
Όταν εξευτελίζουν κάποιον στην τηλεόραση,
αυτό ναι, είναι αστείο.
Δεν είχε τίποτα το αστείο εκείνη η μέρα.
Αυτή λοιπόν, ήταν μία εκδοχή μου,
και θα προτιμούσα να πεθάνω
παρά να βρεθώ ξανά σε αυτή τη θέση·
να με απορρίψουν δημόσια.
Αυτή είναι μία εκδοχή.
Οκτώ χρόνια μετά.
Ο Μπιλ Γκέιτς ήρθε στην πόλη μου,
το Πεκίνο, στην Κίνα,
για να δώσει μια ομιλία,
οπότε τον άκουσα προσεκτικά.
Με μάγεψε αυτός ο τύπος.
Σκέφτηκα, ναι, τώρα ξέρω τι θέλω να κάνω.
Έτσι έγραψα ένα γράμμα
στην οικογένειά μου
που έλεγε: «Μέχρι τα 25,
θα έχω κάνει την μεγαλύτερη
εταιρία του κόσμου,
και αυτή θα αγοράσει τη Μάικροσοφτ».
(Γέλια)
Είχα κολλήσει με την ιδέα
να κατακτήσω τον κόσμο,
να κυριαρχήσω.
Δεν σας λέω ψέματα,
όντως έγραψα εκείνο το γράμμα.
Να το.
(Γέλια)
Δεν χρειάζεται να το διαβάσετε όλο.
(Γέλια)
Είναι κακογραμμένο, αλλά σημείωσα
ορισμένες λέξεις-κλειδιά.
Πιάνετε το νόημα.
(Γέλια)
Λοιπόν...
αυτή ήταν μια άλλη εκδοχή μου·
αυτή του παγκόσμιου κατακτητή.
Δύο χρόνια μετά,
μου δόθηκε η ευκαιρία να έρθω στις ΗΠΑ.
Φυσικά την άδραξα,
γιατί εκεί ζούσε ο Μπιλ Γκέιτς.
(Γέλια)
Θεώρησα ότι ήταν η αρχή
της επαγγελματικής μου πορείας.
Δεκατέσσερα χρόνια μετά,
ήμουν τριάντα χρονών.
Όχι, δεν έκανα ποτέ εκείνη την εταιρία.
Βασικά, ούτε καν την ξεκίνησα.
Στην πραγματικότητα ήμουν υπεύθυνος
πωλήσεων για μία πολύ σημαντική εταιρία.
Όμως ένιωθα κολλημένος.
Ήμουν στάσιμος.
Γιατί συνέβη αυτό;
Που πήγε το δεκατετράχρονο παιδί
είχε γράψει εκείνο το γράμμα;
Δεν έφταιγε
το ότι δεν προσπάθησε.
Απλά σε κάθε νέα ιδέα,
κάθε φορά που ήθελα να δοκιμάσω κάτι νέο,
ακόμα και στην δουλειά,
αν ήθελα να προτείνω κάτι,
να μιλήσω μπροστά σε κόσμο,
υπήρχε μια συνεχής διαμάχη
μεταξύ του δεκατετράχρονου
εαυτού μου και του εξάχρονου.
Ο ένας ήθελε να κατακτήσει τον κόσμο,
να κάνει την διαφορά,
ο άλλος φοβόταν την απόρριψη.
Κάθε φορά νικούσε το εξάχρονο.
Αυτός ο φόβος παρέμεινε ακόμα
και αφού έκανα την δική μου εταιρία.
Την ίδρυσα στα 30 μου -
για να γίνεις ο Μπιλ Γκέιτς,
από κάπου πρέπει να αρχίσεις, έτσι;
Όταν ήμουν επιχειρηματίας,
μου παρουσιάστηκε μια επενδυτική ευκαιρία,
αλλά με απέρριψαν.
Αυτή η απόρριψη με πλήγωσε.
Τόσο πολύ, που θέλησα
να παραιτηθώ εκείνη τη στιγμή.
Όμως σκέφτηκα,
θα τα παρατούσε τόσο εύκολα ο Μπιλ Γκέιτς;
Θα τα παρατούσε ο οποιοσδήποτε
επιτυχημένος επιχειρηματίας;
Όχι βέβαια!
Εκεί το πήρα απόφαση.
Μπορώ να κάνω μια καλύτερη εταιρία,
μια καλύτερη ομάδα ή ένα προϊόν,
αλλά ένα πράγμα είναι σίγουρο·
έπρεπε να γίνω καλύτερος ηγέτης.
Καλύτερος άνθρωπος.
Δεν μπορώ να επιτρέψω στο εξάχρονο παιδί
να καθορίσει τη ζωή μου.
Πρέπει να το βάλω στη θέση του.
Γι' αυτό έψαξα βοήθεια στο διαδίκτυο.
Το Γκουγκλ ήταν δίπλα μου.
(Γέλια)
Έψαξα, «Πως να ξεπεράσω
το φόβο της απόρριψης;»
Βρήκα διάφορα ψυχολογικά άρθρα,
σχετικά με την προέλευση
του φόβου και του πόνου.
Μετά βρήκα τα κλασικά παρακινητικά άρθρα
του στυλ: «Μην το παίρνεις προσωπικά,
ξεπέρασέ το».
Ποιος δεν το ξέρει αυτό;
(Γέλια)
Αλλά γιατί φοβόμουν ακόμα;
Τότε έπεσα τυχαία επάνω
σ' αυτή την ιστοσελίδα.
Είναι η rejectiontherapy.com
(Γέλια)
«Θεραπεία κατά της απόρριψης» ήταν
ένα παιχνίδι ενός Καναδού επιχειρηματία.
Λέγεται Τζέισον Κόμελι.
Η βασική ιδέα είναι να ψάχνεις
την απόρριψη επί 30 μέρες,
κάθε μέρα να απορρίπτεσαι σε κάτι,
έτσι τελικά παύεις να νιώθεις τον πόνο.
Λάτρεψα αυτή την ιδέα.
(Γέλια)
Είπα: «Ξέρεις κάτι; Θα το δοκιμάσω.
Θα νιώσω την απόρριψη για 100 μέρες».
Σκέφτηκα δικές μου ιδέες για απόρριψη,
και ανέβαζα βίντεο στο διαδίκτυο.
Να τι έκανα.
Να πώς έμοιαζε η διαδικτυακή σελίδα.
Πρώτη μέρα...
(Γέλια)
Δανείσου 100 ευρώ από έναν άγνωστο.
Έτσι πήγα στη δουλειά μου,
πήγα στον κάτω όροφο
και είδα έναν τύπο πίσω από ένα γραφείο.
Έμοιαζε με σεκιουριτά.
Τον πλησίασα
και ενώ περπατούσα,
-ήταν η πιο μακρινή διαδρομή της ζωής μου-
ανατρίχιαζα,
ίδρωνα και είχα ταχυπαλμία.
Πήγα μπροστά του και είπα
«Συγνώμη, κύριε. Μπορώ να δανειστώ
100 ευρώ από εσάς;»
(Γέλια)
Με κοίταξε και μου κάνει, «Όχι».
«Γιατί;»
Και απλά είπα, «Όχι; Συγνώμη.»
Έκανα στροφή και το έβαλα στα πόδια.
(Γέλια)
Ένιωσα τόσο ντροπιασμένος.
Αλλά επειδή με βιντεοσκόπησα,
το ίδιο βράδυ είδα τον εαυτό μου
να βιώνει την απόρριψη.
Είδα πόσο τρομαγμένος ήμουν.
Έμοιαζα με το παιδί από την Έκτη Αίσθηση.
Έβλεπα νεκρούς.
(Γέλια)
Αλλά τότε είδα αυτόν τον τύπο.
Δεν έμοιαζε και τόσο απειλητικός.
Ήταν ένας χοντρούλης, αξιαγάπητος τύπος,
που με ρώτησε ακόμα «Γιατί;»
Όχι μόνο αυτό, αλλά
μου ζήτησε και να του εξηγήσω.
Θα μπορούσα να πω πολλά πράγματα.
Θα μπορούσα να εξηγήσω, να διαπραγματευτώ.
Αλλά δεν έκανα τίποτα απ' αυτά.
Απλώς το έβαλα στα πόδια.
Ένιωσα πως αυτή είναι
η μικρογραφία της ζωής μου.
Κάθε φορά, με την παραμικρή απόρριψη,
έτρεχα όσο πιο γρήγορα μπορούσα.
Και ξέρετε κάτι;
Την επόμενη φορά, ότι και αν συμβεί,
δεν πρόκειται να τρέξω.
Θα μείνω αφοσιωμένος.
Μέρα δύο: Ζήτα δεύτερο μπέργκερ δωρεάν.
(Γέλια)
Πήγα σε ένα φαστφουντάδικο,
τελείωσα το γεύμα μου,
πήγα στον ταμεία και του είπα:
«θα ήθελα ένα γέμισμα πιάτου».
(Γέλια)
Με ρώτησε με απορία: «Τι είναι αυτό;»
(Γέλια)
Είπα: «Είναι όπως όταν σου ξαναγεμίζουν
το ποτήρι, αλλά σε μπέργκερ».
Είπε: «Λυπάμαι φίλε,
δεν το συνηθίζουμε εδώ».
(Γέλια)
Μετά από την άρνησή του θα μπορούσα
να το βάλω στα πόδια αλλά έμεινα.
Είπα: «Βασικά λατρεύω τα μπέργκερ σας
και το μαγαζί σας,
και αν μπορείτε να κάνετε κάτι τέτοιο,
θα σας λατρέψω περισσότερο.
(Γέλια)
Απάντησε: «Εντάξει,
θα ρωτήσω το αφεντικό μου,
ίσως δεχτεί αλλά λυπάμαι,
δε μπορεί να γίνει σήμερα».
Και έφυγα.
Παρεπιπτόντως,
δεν νομίζω ότι το εφάρμοσαν ποτέ.
(Γέλια)
Νομίζω ότι παρέμειναν στα ίδια.
Αλλά το αίσθημα ζωής ή θανάτου
που ένιωσα την πρώτη φορά
είχε εξαφανιστεί,
απλά και μόνο επειδή είχα επικεντρωθεί
και δεν το έβαλα στα πόδια.
Είπα, «Τέλεια, επιτέλους μαθαίνω πράγματα.
Υπέροχα».
Μέρα τρίτη:
Πάρε ντόνατ ολυμπιακούς κύκλους.
Εδώ η ζωή μου έφερε τα πάνω κάτω.
Πήγα στα «Κρίσπι Κριμ»,
ένα μαγαζί με ντόνατ που υπάρχει
κυρίως στις Νοτιανατολικές ΗΠΑ.
Σίγουρα υπάρχει και εδώ επίσης.
Μπήκα λοιπόν μέσα,
και είπα: «Θα ήθελα το σύμβολο
των ολυμπιακών αγώνων με ντόνατ,
βασικά ενώνεις πέντε ντόνατ μαζί...»
Εννοώ δεν υπήρχε καμία
περίπτωση να δεχτεί, όχι;
Η υπάλληλος με πήρε πολύ στα σοβαρά.
(Γέλια)
Έβγαλε ένα χαρτί,
άρχισε να ενώνει τα χρώματα
και τους κύκλους,
σκεφτόταν «Πώς να κάνω κάτι τέτοιο;»
και 15 λεπτά αργότερα,
επέστρεψε με ένα κουτί ντόνατ
στο σχήμα των ολυμπιακών κύκλων.
Ήμουν τόσο συγκινημένος.
Δε μπορούσα να το πιστέψω.
Εκείνο το βίντεο πήρε πάνω από πέντε
εκατομμύρια προβολές στο YouTube.
Ούτε ο κόσμος μπορούσε να το πιστέψει.
(Γέλια)
Μετά απ' αυτό εμφανίστηκα
σε εφημερίδες, σε εκπομπές, παντού.
Έγινα διάσημος.
Πολλοί άνθρωποι άρχισαν
να μου γράφουν μέιλ
λέγοντας, «Αυτό που κάνεις είναι φοβερό».
Αλλά η διασημότητα
και η φήμη δε με άγγιζαν.
Αυτό που ήθελα πραγματικά
ήταν να μάθω, να αλλάξω.
Οπότε μετέτρεψα τις υπόλοιπες
100 μέρες της απόρριψης
σε παιχνίδι, σε μια έρευνα.
Ήθελα να δω πόσα πράγματα
μπορούσα να μάθω.
Έμαθα πολλά πράγματα.
Ανακάλυψα τόσα πολλά μυστικά.
Για παράδειγμα έμαθα
ότι αν δεν το βάζω στα πόδια
όταν με απορρίπτουν, μπορώ
να μετατρέψω το «όχι» σε «ναι»,
και η μαγική λέξη είναι «γιατί;»
Μια μέρα πήγα στο σπίτι ενός αγνώστου,
κρατώντας ένα λουλούδι στο χέρι,
χτύπησα την πόρτα και είπα,
«Μπορώ να φυτέψω
αυτό το λουλούδι στην αυλή σας;»
(Γέλια)
Απάντησε: «Όχι».
Αλλά πριν γυρίσει και φύγει, ρώτησα:
«Συγνώμη, μπορώ να μάθω το γιατί;»
Απάντησε: «Κοίτα, έχω ένα σκύλο
που τρελαίνεται να ξεθάβει
οτιδήποτε θάβω στον κήπο.
Δεν θέλω να χαραμίσω το λουλούδι.
Αν θέλετε να το χαρίσετε,
πηγαίνετε απέναντι στην Κόνι.
Λατρεύει τα λουλούδια».
Αυτό ακριβώς έκανα.
Πήγα απέναντι στην Κόνι.
Χάρηκε τόσο πολύ που με είδε.
(Γέλια)
Μισή ώρα αργότερα,
υπήρχε ένα λουλούδι στον κήπο της.
Σίγουρα έγινε πιο όμορφο από τότε.
(Γέλια)
Αν είχα φύγει μετά την αρχική απόρριψη,
θα έμενα με την εντύπωση,
ότι ο τύπος δεν με εμπιστευόταν,
επειδή του φάνηκα τρελός,
ότι δεν είχα ντυθεί καλά,
ή δεν φαινόμουν ευπρεπής.
Δεν ήταν τίποτα απ' αυτά.
Απλώς αυτό που είχα δεν ταίριαζε
με αυτό που χρειαζόταν.
Με εμπιστεύθηκε όμως
δίνοντας μου μια παραπομπή,
όπως λένε στις πωλήσεις.
Πέτυχα μια παραπομπή.
Μια μέρα...
Έμαθα επίσης ότι μπορώ
να πω κάποια πράγματα,
ώστε να πάρω πιο εύκολα θετική απάντηση.
Για παράδειγμα μια μέρα
πήγα στο Στάρμπακς,
και ρώτησα τον υπεύθυνο, «Γεια, μπορώ
να γίνω υποδοχέας στο Στάρμπακς;»
Με ρώτησε: «Τι εννοείς
υποδοχέας στο Στάρμπακς;»
«Ξέρεις τους υποδοχείς στο ΙΚΕΑ;
Αυτούς τους ανθρώπους
που σε καλωσορίζουν μόλις μπεις,
όμως βασικά φροντίζουν μην κλέψεις τίποτα;
Θέλω να το βιώσουν αυτό
και οι πελάτες εδώ».
(Γέλια)
Δεν είμαι σίγουρος
αν είναι και πολύ καλό αυτό.
Βασικά είμαι σίγουρος ότι είναι κακό.
Και ήταν σε φάση: «Ω...»
ναι κάπως έτσι έμοιαζε, τον έλεγαν Έρικ,
και έλεγε «Δεν είμαι σίγουρος».
Έτσι φαινόταν, αβέβαιος.
Τότε τον ρώτησα, «Είναι περίεργο;»
και είπε: «Ναι, πολύ περίεργο, ρε φίλε».
Αλλά με το που το είπε
άλλαξε όλη του η συμπεριφορά.
Σαν να άφηνε όλες τις αμφιβολίες του
να πέσουν στο πάτωμα.
Και είπε: «Ναι μπορείς να το κάνεις,
αλλά διακριτικά».
(Γέλια)
Έτσι για την επόμενη μισή ώρα
έγινα υποδοχέας.
Έλεγα «Γεια» σε κάθε πελάτη που έμπαινε,
δίνοντας του ευχές για τις γιορτές.
Δεν ξέρω τι επάγγελμα έχετε,
αλλά μη γίνετε υποδοχέας.
(Γέλια)
Ήταν απίστευτα βαρετό.
Αλλά έμαθα ότι μπόρεσα να το κάνω
γιατί ρώτησα «Είναι περίεργο;»
Επειδή σχολίασα την αμφιβολία που είχε,
και πρόσθεσα «Είναι περίεργο;»
Αυτό σήμαινε πως εγώ δεν ήμουν.
Αυτό σήμαινε ότι σκεφτόμουν όπως εκείνος,
βλέποντάς το σαν κάτι περίεργο.
Ξανά και ξανά,
έμαθα ότι αν ανέφερα τις αμφιβολίες
που ίσως έχουν οι άλλοι,
πριν κάνω μία ερώτηση,
με εμπιστεύονταν.
Μου απαντούσαν θετικά πιο εύκολα.
Τότε έμαθα ότι μπορούσα να εκπληρώσω
το όνειρο ζωής μου, ρωτώντας.
Προέρχομαι από τέσσερις γενιές καθηγητών·
η γιαγιά μου πάντα έλεγε,
«Τζια, μπορείς να κάνεις ότι θέλεις,
αλλά θα ήταν τέλειο αν γινόσουν δάσκαλος».
(Γέλια)
Εγώ όμως ήθελα να γίνω επιχειρηματίας.
Ήταν βέβαια πάντα όνειρό μου
να διδάξω κάποτε κάτι.
Οπότε είπα: «Γιατί δε ρωτάω
αν μπορώ να διδάξω στο πανεπιστήμιο;»
Έμενα στο Όστιν τότε,
οπότε πήγα στο τοπικό πανεπιστήμιο
και ρώτησα τους καθηγητές: «Μπορώ να κάνω
μια διάλεξη στο μάθημα σας;»
Δεν έβγαλε πουθενά τις πρώτες φορές.
Αλλά επειδή δεν το έβαλα στα πόδια,
αλλά επέμεινα,
ο τρίτος καθηγητής που ρώτησα
ήταν πολύ εντυπωσιασμένος.
Είπε: «Κανείς δεν το
έχει ξανακάνει αυτό».
Πήγα προετοιμασμένος με παρουσιάσεις
και πλάνο διδασκαλίας.
Είπε: «Μπορώ να το χρησιμοποιήσω αυτό.
Γιατί δεν έρχεσαι ξανά σε δύο μήνες;
Θα σε χωρέσω κάπου στο πρόγραμμα».
Δύο μήνες μετά δίδασκα μια τάξη.
Αυτός είμαι εγώ. Δεν φαίνομαι καλά,
η φωτογραφία δεν είναι καθαρή.
Μερικές φορές σε απορρίπτει
μέχρι και ο φωτισμός.
(Γέλια)
Αλλά ναι,
όταν τελείωσα το μάθημα έβαλα τα κλάματα,
γιατί σκέφτηκα ότι
μπορώ να καταφέρω ό,τι ονειρεύομαι
αρκεί να το ζητήσω.
Παλιά πίστευα ότι έπρεπε να κάνω
όλα εκείνα τα πράγματα,
έπρεπε να γίνω τέλειος επιχειρηματίας
ή να κάνω διδακτορικό για να διδάξω,
αλλά όχι, απλά ρώτησα,
και μπόρεσα να διδάξω.
Σε αυτή τη φωτογραφία
όπου δεν φαίνεται τίποτα,
παρέθεσα τα λόγια του Μάρτιν
Λούθερ Κίνγκ του νεότερου.
Γιατί; Γιατί στην έρευνά μου ανακάλυψα
ότι οι άνθρωποι που άλλαξαν τον κόσμο,
τον τρόπο που ζούμε και σκεφτόμαστε,
είναι οι άνθρωποι που αντιμετώπισαν
αρχικά και συχνά τη βία, την απόρριψη.
Άνθρωποι σαν τον Μάρτιν Λούθερ Κίνγκ,
σαν τον Μαχάτμα Γκάντι,
τον Νέλσον Μαντέλα,
ή Τον Ιησού Χριστό.
Αυτοί οι άνθρωποι δεν άφησαν
την απόρριψη να τους καθορίσει,
αλλά την αντίδρασή τους μετά από αυτήν.
Αγκάλιασαν την απόρριψη.
Δε χρειάζεται να γίνουμε ίδιοι
για να μάθουμε για την απόρριψη,
στην περίπτωση μου,
η απόρριψη ήταν η κατάρα μου,
ο δικός μου μπαμπούλας.
Με κυνηγούσε σε όλη μου τη ζωή
επειδή έτρεχα μακριά της.
Μετά άρχισα να την αποδέχομαι.
Την μετέτρεψα στο μεγαλύτερο
δώρο της ζωής μου.
Ξεκίνησα να διδάσκω σε άλλους ανθρώπους
πώς να κάνουν την απόρριψη ευκαιρία.
Χρησιμοποίησα τη σελίδα, τις ομιλίες μου,
το βιβλίο που μόλις εξέδωσα,
ενώ παράλληλα δομώ νέα μέσα
για να βοηθήσω κι' άλλους να ξεπεράσουν
τον φόβο της απόρριψης.
Όταν σε απορρίπτουν στη ζωή,
όταν αντιμετωπίζεις ένα ακόμη εμπόδιο,
ή άλλη μια αποτυχία,
συλλογίσου τις πιθανότητες.
Μην το βάλεις στα πόδια.
Αν τα αποδεχθείς,
ίσως γίνουν και δικά σου δώρα επίσης.
Σας ευχαριστώ πολύ.
(Χειροκροτήματα)
Cuando tenía seis años, recibí regalos.
Mi maestra de primer grado
tuvo una idea brillante.
Quería que recibiéramos regalos
pero también que aprendiéramos
a felicitarnos mutuamente.
Por lo tanto, nos pidió a todos
acercarnos delante de la clase
para ver los regalos que nos compró
y dejó en un rincón, y nos dijo
que permaneciéramos allí de pie
para felicitarnos unos a otros
y al oír nuestro nombre que recogiéramos
el regalo y nos fuéramos a sentar.
Qué idea maravillosa, ¿verdad?
¿Qué podría salir mal?
(Risas)
Bueno, para empezar, éramos 40 alumnos
y cada vez que escuché un nombre
aplaudí y saludé con entusiasmo,
hasta que quedaron 20, luego 10, 5 y 3.
Y yo era uno de los últimos tres.
Y nadie aplaudió.
Bueno, para entonces,
yo ya estaba llorando.
Y la maestra se puso nerviosa.
Dijo: "¿Puede alguno decir algo
bonito sobre estas personas?"
(Risas)
"¿Nadie? Muy bien, tomen
sus regalos y y siéntense.
Así que si se comportan bien el año
que viene, quizá les digan algo bonito".
(Risas)
Como vuelvo a contarlo ahora,
pueden darse cuenta
de que recuerdo esto muy bien.
(Risas)
Pero no sé quién se sintió peor
aquel día, si la maestra o yo.
Debió haberse dado cuenta de que
transformó una actividad colaborativa
en una burla pública sufrida
por tres niños de seis años
que no les hizo ninguna gracia.
Cuando vemos gente ridiculizada
por la tele, es gracioso.
Pero ese día no fue divertido en absoluto.
Es así como me recibieron,
y haría cualquier cosa para evitar
estar de nuevo en una situación similar
y ser rechazado en público otra vez.
Esa es una manera de que me perciban.
Ocho años más tarde:
Bill Gates visitó mi ciudad,
Beijing, China,
para dar una conferencia,
y entendí su mensaje.
Me enamoré de ese tipo.
Pensé, "Guau, ahora sé
lo que quiero hacer".
Ese noche escribí una carta
a mi familia diciéndoles:
"Antes de cumplir los 25, construiré
la empresa más grande del mundo,
y esta empresa comprará Microsoft".
(Risas)
Tenía todas las ganas de comerme
al mundo; dominación, ¿verdad?
Y no miento, realmente escribí la carta.
Aquí la tengo.
(Risas)
No hace falta que la lean por completo.
(Risas)
Está mal escrita, pero de verdad
que destaqué algunas palabras clave.
[Basic - Windows - Microsoft]
Ya se hacen a la idea.
(Risas)
Esa era otra versión de mí,
la de alguien que conquistaría el mundo.
Bueno, dos años después
tuve la oportunidad de venir a EE.UU.
La aproveché, tomando en cuenta que
era el sitio donde vivía Bill Gates.
(Risas)
Pensé que era el comienzo
de mi viaje empresarial.
Avancemos 14 años más,
cuando tenía 30 años.
No, no creé aún esa compañía.
Ni siquiera comencé.
De hecho, fui gerente comercial en una
de las empresas de la lista Fortune 500.
Me sentí varado y estancado.
¿Por qué?
¿Dónde estaba el adolescente
que escribió esa carta?
No es que no lo intenté,
sino porque cada vez tenía una idea
nueva, que quería probar algo nuevo,
-- incluso en el trabajo --
cuando quería proponer algo
o hablar delante de un grupo de personas,
sentía que había una batalla constante
entre el adolescente de 14 años
y el chico de 6 años,
entre uno que quería conquistar
el mundo, marcar la diferencia,
y el otro que tenía miedo al rechazo.
Y cada vez, el niño ganaba.
Y este miedo persistió aún hasta
después de crear mi propia empresa.
Creé mi primera empresa
después de cumplir los 30 años;
si quieres ser Bill Gates, hay que
empezar tarde o temprano, ¿no?
Cuando me convertí
en un hombre de negocios,
tuve la oportunidad de invertir
pero luego me la anularon
y el rechazo me hizo daño.
Me afectó tanto que en aquel mismo
instante quise renunciar a todo.
Pero luego pensé
si Bill Gates se dio por vencido
después de un simple rechazo
o si cualquier empresario exitoso
se rendiría de esta manera.
Ni hablar.
Fue entonces cuando entendí
que puedo crear una empresa mejor,
un equipo o un producto mejor
pero una cosa es cierta:
que tengo que ser un mejor líder,
una persona mejor,
que ya no puedo dejar a un niño
de 6 años controlar mi vida,
y que tengo que ponerle en su sitio.
Así que busqué ayuda en Internet
porque Google era mi amigo.
(Risas)
Busqué: "¿Cómo superar
el miedo al rechazo?"
Encontré varios artículos de psicología
que hablaban del origen
del miedo y del dolor.
Luego encontré varios artículos
motivadores y optimistas
acerca de cómo "no te lo tomes
como algo personal, solo supéralo".
¿Quién no lo sabe?
(Risas)
¿Pero por qué tenía tanto miedo todavía?
Luego me encontré por casualidad
con este sitio web: rejectiontherapy.com
(Risas)
"Tratamiento del rechazo" es un juego
creado por un empresario canadiense
llamado Jason Comely.
Básicamente, la idea es pasar
30 días en busca de rechazos;
ser rechazado por algo todos los días
y, al final, quedar insensible al dolor.
Me encantó la idea.
(Risas)
Me dije que lo haría;
lo de sentirme rechazado durante 100 días,
desarrollando mis propias ideas al respeto
y haciendo un videoblog con eso.
Y eso hice.
Así se ve mi blog.
Primer día:
(Risas)
Pedir USD 100 de préstamo a un extraño.
(Risas)
Aquí es donde acudí a donde trabajaba,
bajé a otra planta y vi a este tipo grande
sentado detrás de un escritorio;
parecía un guardia de seguridad.
Así que me acerqué.
Me acerqué caminando -- fue el paseo
más largo de mi vida --
tenía la piel de gallina, estaba sudando,
con el corazón a punto
de saltarme del pecho,
llegué y le dije: "Señor,
¿puede prestarme USD 100?"
(Risas)
Me miró y dijo: "No".
(Risas)
¿Por qué?"
Y yo dije: "A, ¿no? Lo siento".
Y me volví y me eché a correr.
(Risas)
¡Me sentí muy avergonzado!
Pero como me filmé,
esa noche me vi a mí mismo
siendo rechazado
y vi lo asustado que estaba.
Me parecía al chico del "Sexto sentido"
que decía: "Veo gente muerta".
(Risas)
Pero luego me fijé en ese tipo.
Saben, no era tan amenazante.
Era más bien un tipo regordete y simpático
que incluso me preguntó: "¿Por qué?"
De hecho, me invitó a que me explicase.
Pude haber dicho muchas cosas,
o explicado o negociado,
pero no hice nada de eso.
Todo lo que hice fue huir.
Vi un mini resumen de mi vida.
Cada vez que sentía el más leve rechazo,
huía a más no poder.
¿Y saben qué?
Decidí que al día siguiente,
no iba a huir fuera lo que fuese.
Me comprometí.
Segundo día: "Pedir
un suplemento de hamburguesa".
(Risas)
Acudí a una hamburguesería,
terminé de comer, me acerco
al cajero y le digo:
"Hola, ¿me sirves un suplemento
de hamburguesa?"
(Risas)
Estaba confundido: "¿Qué es eso?"
(Risas)
Dije: "Es como una bebida extra,
solo que en hamburguesas".
(Risas)
Me dijo: "Lo siento, no servimos eso".
(Risas)
Fue cuando se produjo el rechazo
y podría haber huido, pero me quedé.
Dije, "Me encantan sus
hamburguesas y este sitio,
y si tuvieran extras
de hamburguesas, aún más".
(Risas)
Y me dijo: "Bueno, muy bien,
hablaré con el gerente,
y tal vez lo haremos, pero no hoy".
Así que me fui.
Y, por cierto, no creo que jamás
lo pusieran en práctica.
(Risas)
Creo que sigue abierto.
Pero la sensación de morirme
que tuve la primera vez, desapareció.
Solo porque decidí no huir.
Era fantástico ir aprendiendo cosas,
genial.
El tercer día: que me regalen
rosquillas olímpicas.
Fue cuando mi vida se puso de cabeza.
(Risas)
Fui a una "Krispy Kreme", una tienda
que venden rosquillas principalmente
en la región sureste de EE.UU.
Tiene que haber alguna por aquí, también.
Entré y dije:
"¿Pueden hacer rosquillas
en forma de anillos olímpicos?
Solo tiene que conectar cinco rosquillas".
(Risas)
No había manera de que
estén de acuerdo, ¿verdad?
¡El encargado me tomó tan en serio!
(Risas)
Tomó un trozo de papel, comenzó
a añadir los colores en las rosquillas
preguntándose: "¿Cómo puedo hacer eso?"
Y 15 minutos más tarde,
apareció con una caja de donuts
que se parecían a los anillos olímpicos.
Estaba muy conmovido, no lo podía creer.
Y el vídeo tiene más de cinco
millones de visitas en YouTube.
El mundo tampoco se lo podía creer.
(Risas)
Debido a esto, salí en los periódicos,
en programas de TV, en todas partes.
Y me hice famoso.
Mucha gente comenzó a enviarme correos,
diciéndome: "Es fantástico
lo que estás haciendo".
Pero la fama y la notoriedad
no significaban nada para mí.
Realmente quería aprender
y cambiar quien era yo.
Así que cambié el resto
de los 100 días de rechazo
en esta acción, en este
proyecto de investigación.
Quería ver qué podía aprender.
He aprendido muchas cosas,
he descubierto muchos secretos.
Por ejemplo, descubrí que
si no huyo al ser rechazado,
puedo transformar un "no" en un "sí",
y la palabra mágica para eso es "por qué".
Así que un día, me acerqué a la casa
de un extraño con una flor en la mano,
llamé a la puerta y pregunté:
"¿Puedo plantar esta flor en su jardín?"
(Risas)
Y él dijo: "No".
Pero antes de marcharme, le pregunté:
"¿Puedo preguntar por qué?"
Y él dijo: "Bueno, tengo un perro
que desentierra todo lo que planto
y no quiero desperdiciar tu flor.
Si sigues queriendo hacerlo, ve al otro
lado de la calle y habla con Connie.
Le encantan las flores". (Risas)
Y es lo que hice: fui allí
y llamé a la puerta de Connie.
Y ella estuvo muy feliz de verme.
(Risas)
Media hora más tarde, mi flor
estaba en el jardín trasero de Connie.
Estoy seguro de que se ve mejor ahora.
(Risas)
Pero si me hubiera ido después
del primer rechazo hubiera pensado:
"Bueno, fue porque el hombre
no confiaba en mí, porque estaba loco,
o por que no estaba bien vestido,
tenía mal aspecto".
No era por nada de eso.
Era porque lo que ofrecía
no se ajustaba a lo que él quería.
Pero confió bastante como para remitirme,
por usar un término comercial.
E hice una inversión.
Y un día...
Y también he aprendido que
puedo decir ciertas cosas
y optimizar la oportunidad
de obtener un "sí".
Por ejemplo, un día fui a Starbucks
y le pregunté al gerente: "¿Puedo ser
un portavoz oficial en Starbucks?"
Y él preguntó: "¿Qué es eso?"
(Risas)
Dije: "Esos dependientes en Wal-Mart,
esas personas que nos dicen "Hola"
antes de entrar en la tienda
y que, en la práctica, se aseguran
de que nadie robe nada.
Quiero ofrecer una experiencia
Wal-Mart a los clientes de Starbucks".
(Risas)
De hecho, no creo que esto
sea una buena idea.
(Risas)
De hecho, estoy seguro
que es muy mala idea.
Y dijo: "Ah",
-- sí, este es él, se llama Eric --
Me dijo: "No sé".
Esta fue su reacción: "No sé".
Y yo le pregunté: "¿Es extraño?"
Y él: "Sí, es muy raro".
(Risas)
Pero tan pronto como lo dijo,
su actitud cambió.
Era como si dejara todos sus
miedos a un lado y me dijo:
"Bueno, bien, puedes hacerlo, solo
no te vuelvas demasiado extraño".
(Risas)
Así que fui portavoz de
Starbucks por una hora.
Dije "Hola" a cada cliente que entró
deseándole felices fiestas.
Por cierto, no sé qué carrera
quieren seguir, pero no de portavoz.
(Risas)
Es algo muy aburrido.
(Risas)
Pero descubrí que podía hacerlo
porque le pregunté si era raro.
Planteé la misma duda que él tenía.
Y preguntar si era algo extraño,
indicó que yo no era un bicho raro,
que estaba pensando
exactamente igual que él,
que veíamos la situación
como algo extraño.
Y aprendí una y otra vez que si menciono
las dudas que la gente puede tener,
antes de hacer la pregunta,
gano su confianza y es
más probable que me digan "sí".
He aprendido que puedo cumplir mi sueño...
preguntando.
Saben, vengo de cuatro
generaciones de maestros,
y mi abuela siempre me dijo:
"Jia, puedes ser lo que quieras,
pero sería genial si fueras maestro".
(Risas)
Pero yo quería ser empresario,
así que no me hice maestro,
no obstante siempre soñé con enseñar algo.
Pensé, "¿Y si solo pregunto si puedo
dar una clase en la universidad?"
Vivía en Austin, así que fui
a la Universidad de Texas, en Austin,
llamé a la puerta de los profesores
preguntando: "¿Puedo dar su clase?"
No tuve resultados positivos
en los primeros intentos.
Pero como no salí corriendo,
seguí intentándolo,
en el tercer intento, el profesor
se quedó impresionado.
Me dijo: "Nadie ha hecho esto antes".
Vine preparado,
con diapositivas y mi plan de lección.
Me dijo: "Guau, puedo usar esto.
¿Por qué no vuelves en dos meses?
Puedo encajarte en mi programa".
Y dos meses más tarde,
estaba dando una clase.
Ese soy yo; no se ve bien,
la imagen no es buena.
Ya saben, a veces somos
rechazados por la luz.
(Risas)
Pero, caramba, cuando terminé
de impartir la clase, salí llorando
porque vi que pude cumplir
mi sueño simplemente preguntando.
Pensé que había que cumplir
todas estas cosas,
ser un gran empresario o tener
un doctorado para enseñar.
Pero no: solo pregunté
y pude dar la clase.
Y en la foto que no se veía bien
cité a Martin Luther King Jr.
¿Por qué?
Porque en mi investigación, descubrí
que los que realmente cambian el mundo,
que cambian la forma de vivir y pensar,
son esas personas
que previamente se enfrentaron
a rechazos, a menudo incluso violentos.
La gente como Martin Luther King, Jr.,
como Mahatma Gandhi,
Nelson Mandela, o incluso Jesucristo.
Estas personas no han permitido
que el rechazo les definiera,
sino que dejaron que su propia
respuesta al rechazo lo haga.
Y aceptaron el rechazo.
No hace falta ser estas personas
para aprender sobre el rechazo.
En mi caso, el rechazo fue
mi maldición, el hombre del saco.
Me molestó toda la vida
porque yo estaba huyendo de él.
Luego empecé a aceptarlo.
Y empecé a verlo como
el mejor regalo de mi vida.
Empecé a enseñar a la gente
a convertir rechazos en oportunidades.
Uso mi blog, mis conferencias,
el libro que acabo de publicar,
y estoy desarrollando tecnología que
ayuda a vencer el miedo al rechazo.
Cuando sean rechazados en la vida,
cuando se enfrenten
al siguiente obstáculo o fracaso,
consideren las posibilidades.
No huyan.
Si los aceptan,
pueden convertirse en regalos también.
Gracias.
(Aplausos)
وقتی شش سالم بود،
هدایایی گرفتم.
معلم کلاس اولم
این ایده بینظیر را داشت.
میخواست که ما هدیه گرفتن را
تجربه کنیم
اما همچنین فضیلت تعریف کردن
از یکدیگر را هم بیاموزیم.
بنابراین همه ما را
جلوی کلاس جمع کرد
و هدیهها را آورد
و در گوشهای چید.
و گفت،
«چرا همین جا نایستیم
و از هم تعریف نکنیم؟
اگر شنیدید اسمتان را گفتند
بروید و جایزه خود را برداشته و بنشینید.»
چه ایده عالی، نه؟
چه اتفاقی میتونست بیفته؟
(خنده)
خب، در شروع ۴۰ نفر بودیم،
و هر بار که اسمی را میشنیدم،
فریاد شادمانی از ته دل میکشیدم.
و بعد ۲۰ نفر ماندیم،
و بعد ۱۰ نفر،
و ۵ نفر ...
و سه نفر.
و من یکی از آنها.
و تعریفها تمام شد.
خب آن لحظه داشتم گریه میکردم.
و معلم وحشت کرده بود.
گفت: «میشه یکی حرف خوبی
درباره اینها بگه؟»
(خنده)
«هیچ کس؟ خب چرا نمیروید
جایزهتان را بدارید و بنشینید.
پس سال بعد مراقب
رفتارتان باشید --
شاید کسی حرف خوبی
دربارهتان بزند.»
(خنده)
خب الان که دارم این را
برایتان شرح میدهم
شاید متوجه شدید که چقدر
این ماجرا خوب یادم مانده.
(خنده)
اما نمیدانم که از ما کدام یک
حس بدتری داشت؟
من یا معلم؟
حتما باید فهمیده باشد که رویدادی
با منظور ایجاد روحیه تیمی را
به دست انداختن جمعی سه کودک
شش ساله تبدیل کرده بود.
و از طنز هم خبری نبود.
میدانید وقتی آدمها در تلویویزیون
دست انداخته میشوند
بامزه است.
اما آن روز اصلاً خندهدار نبود.
خب آن یک نسخهای از من بود
و میمیرم اگر دوباره در
آن موقعیت قرار بگیرم --
در انظار رد شدن.
نسخهای بود خودش.
حالا بریم به هشت سال بعد.
بیل گیتس به زادگاهم آمد --
پکن، چین --
برای سخنرانی،
و من پیامش را دیدم.
عاشق این بشر شدم.
فکر کردم آره دیگر میدانم
که چه خواهم کرد.
آن شب نامهای برای خانوادهام نوشتم
با این مضمون: «تا ۲۵ سالگی،
بزرگترین شرکت جهان را خواهم ساخت،
و آن شرکت مایکروسافت را خواهد خرید.»
(خنده)
من حسابی این ایدهی
فتح جهان را بلعیده بودم --
استیلا، درسته؟
و از خودم درنیاوردم
که همچنین نامهای را نوشتم.
و اینجا آن را دارم --
(خنده)
لازم نیست کل آن را بخوانید --
(خنده)
دست خط بدی هم دارم،
اما کلید واژهها را برجسته کردم.
ایده را گرفتید.
(خنده)
خب ...
این هم یک روی دیگر من بود:
کسی که جهان را فتح خواهد کرد.
خب، دوسال بعد،
این فرصت به من داده شد
که به آمریکا بیایم.
دو دستی به آن چسبیدم،
چون جایی بود که بیل گیتس
آنجا زندگی میکرد، نه؟
(خنده)
فکر کردم که شروع
سفر کارآفرینی من خواهد بود.
بگذریم، سریع برویم به ۱۴سال بعد.
۳۰ ساله بودم.
نه آن شرکت را نساختم.
حتی شروع هم نکردم.
راستش مدیر بازاریابی یکی از ۵۰۰ شرکت
پردرآمد مجله فورچن بودم.
و حس گیر افتادن داشتم؛
راکد بودم.
چرا اینطور بود؟
آن پسر ۱۴ساله که آن نامه را
نوشته بود کجا بود؟
نه اینکه تلاش خود را نکرده باشد.
بلکه هر بار ایدهای نو داشتم،
هر بار میخواستم چیز نو را تجربه کنم،
حتی سر کار --
میخواستم پیشنهادی ارائه کنم،
میخواستم در جمعی بلند صحبت کنم --
حس میکردم نبردی دائمی وجود دارد
بین شش سالگی و ۱۴ سالگی من.
کسی که میخواست بر دنیا غلبه کند --
تفاوت ایجاد کند --
آن دیگری که از رد شدن میترسید.
و هر بار آن شش ساله برنده بود.
و این ترس حتی بعد از شروع
شرکت خودم هم ادامه داشت.
منظورم این است که وقتی در
۳۰ سالگی شرکتم را شروع کردم --
اگر قرار است بیل گیتس باشید،
بالاخره باید دیر یا زود شروع کرد.
وقتی یک کارآفرین بودم،
به من فرصت سرمایه گذاری ارائه شد،
و بعد ردم کردند.
این رد شدن اذیتم کرد.
طوری اذیت شدم که میخواستم
درجا بیخیال همه چیز شوم.
اما بعد فکر کردم،
آیا بیل گیتس هم بعد از یک عدم پذیرش
ساده سرمایه گذاری تسلیم میشد؟
آیا اصلاً هیچ کارآفرین موفقی
اینطور تسلیم میشد؟
به هیچ وجه.
و اینجا بود که برایم روشن شد.
بله من میتوانم یک شرکت بهتر بسازم.
میتوانم یک تیم بهتر یا محصول بهتر بسازم،
اما از یک چیز مطمئن بودم:
باید رهبر بهتری باشم.
باید شخص بهتری باشم.
نباید میگذاشتم آن شش ساله
به دیکته کردن بقیه زندگیام ادامه میداد.
باید او را سرجایش مینشاندم.
اینجا بود که آنلاین شدم
و کمک طلب کردم.
گوگل دوستم بود.
(خنده)
جستجو کردم، «چطور بر ترسم
از پذیرفته نشدن غلبه کنم؟»
به یکسری مقالههای روانشناسی درباره
منشأ ترس و درد برخورد کردم.
بعد رسیدم به یکسری مقالات الهامبخش
با عنوان «راه-راه»
درباره «شخصی نکردن موضوع و غلبه بر آن.»
خب چه کسی هست که آن را نداند؟
(خنده)
اما چرا من آنقدر ترس داشتم؟
بعد با خوش شانسی
این وب سایت را پیدا کردم.
به اسم
rejectiontherapy.com
(خنده)
«مداوای عدم پذیرش» بازی بود که
توسط این کارآفرین کانادایی ابداع شده بود.
جیسون کوملی.
و ایده این است که برای ۳۰ روز برید
دنبال موردی برای رد شدن بگردید،
و هر روز که
برای چیزی مردود شوید،
در نهایت خود را
در برابر درد بیحس میکنید.
از این ایده خوشم آمد.
(خنده)
گفتم، «میدانی چیست؟
این کار را انجام میدهم.
و ۱۰۰ روز این حس رد شدن
را تجربه میکنم.»
و ایدههای رد شدن خودم را داشتم
و ویدیو بلاگی از آنها ساختم.
و این کاری بود که کردم.
آن بلاگ این شکلی بود.
روز اول ...
(خنده)
۱۰۰ دلار از یک غریبه قرض کن.
پس رفتم جایی که کار میکردم.
از پلهها پایین آمدم
و یک یاروی گندهای را دیدم
که پشت میز نشسته.
شبیه نگهبانها بود.
به او نزدیک شدم.
و داشتم راه میرفتم
و این طولانیترین
راه رفتن زندگیم بود --
موهای پشت گردنم سیخ شده بود،
عرق میریختم و قلبم تند تند میزد.
به آنجا رسیدم و گفتم،
«هی آقا، میتوانم ۱۰۰ دلار
از شما قرض کنم؟»
(خنده)
و نگاهم کرد و گفت، «نه.»
«چرا؟»
و سریع گفتم، «نه؟ معذرت میخوام.»
و بعد راهم را کج کردم و در رفتم.
(خنده)
بشدت احساس شرمندگی کردم.
اما چون از خودم فیلم گرفتم --
آن شب فیلم رد شدنم را تماشا کردم،
دیدم چقدر ترسیده بودم.
مثل آن کودک توی فیلم «حس ششم» بودم.
مردهها را میدیدم.
(خنده)
اما بعد آن یارو را دیدم.
آنقدر هم تهدیدآمیز نبود.
یک آدم تپل دوست داشتنی،
و حتی از من پرسیده بود، «چرا؟»
در واقع، از من دعوت کرده بود
خودم را توضیح دهم.
و میتوانستم کلی چیزها بگم.
میتوانستم توضیح دهم و مذاکره کنم.
هیچکدام را انجام ندادم.
و در عوض فرار کردم.
حس کردم این مثل میکروکوزوم زندگیم میماند.
(مشت نمونه خروار)
هربار با کوچکترین رد شدنی مواجه میشدم،
با سرعت هر چه تمام در میرفتم.
و میدانید چیست؟
روز بعد، بیخیال از نتیجه،
دیگر نباید فرار میکردم.
باید درگیر میشدم.
روز دو: تقاضا برای «برگر اضافی.»
(خنده)
به یک برگر فروشی رفتم،
ناهارم را تمام کردم،
پیش صندوقدار رفتم و گفتم،
«میشه یک برگر اضافه
مجانی داشته باشم؟»
(خنده)
گیج شده بود، «برگر اضافه مجانی چیه؟»
(خنده)
گفتم «مثل نوشیدنی مجانی اضافه
میمونه اما با برگر.»
و او گفت،« متأسفم رفیق اما
برگر اضافه مجانی نداریم.»
(خنده)
خب اینجا دوباره رد شدم
اما جای فرار ماندم.
گفتم، «خب من عاشق برگرهانون هستم،
شعبه شما را دوست دارم،
و اگر شما رفقا یک برگر
اضافه مجانی بهم بدید،
بیشتر عاشقتان میشم.»
(خنده)
و او گفت، «خب باشه، بگذار به مدیرم بگم.
و شاید این کار را برات انجام بده.
اما متأسفانه امروز نمیشه.»
بعد رفتم.
و راستش
فکر نکنم هیچوقت برگر اضافه
مجانی را انجام داده باشند.
(خنده)
فکر کنم هنوز هم همانجا باشند.
اما دیگر خبری نبود از حس مرگ و زندگی
که اولین بار داشتم،
چون همانجا ماندم --
درگیرش شدم.
گفتم، «عالیه. دارم چیزهایی یاد میگیرم.
خوبه.»
و روز سوم: نوبت دوناتهای المپیک شکل بود.
اینجا بود که زندگیم زیر و زبر شد.
رفتم کریسپی کریم.
دونات فروشی عمدتاً در
بخش جنوبی آمریکاست.
شاید اینطرفها هم باشد.
و رفتم داخل،
و گفتم، «میتوانم دوناتهایی به
شکل نمادهای المپیک داشته باشم؟
اینطور که پنج تا دونات در هم حلقه شوند...»
منظورم اینه که به هیچ وجه
جواب مثبت نمیگرفتم.
زن دونات پز حرفم را جدی گرفت.
(خنده)
کاغذی را پهن کرد
و شروع کرد به ترکیب رنگها و حلقهها
و گفت «چطوری درستش کنم؟»
و ۱۵ دقیقه بعد
با جعبهای سراغم آمد
که شبیه حلقههای المپیک بود.
و شدیداً تحت تاثیر قرار گرفتم.
باورم نمیشد.
و آن ویدیو در یوتیوب بالای ۵ میلیون
بازدید کننده داشت.
حتی جهان هم باورش نمیشد.
(خنده)
میدانید بخاطر آن قضیه تو روزنامهها بودم،
در شوهای تلویزیونی، همه جا.
و معروف شدم.
یک عالمه آدم برایم ایمیل فرستادند
و گفتند، «کاری که میکنم فوقالعاده است.»
اما میدانید شهرت و بدنامی
به کارم نمیآمد.
واقعاً قصدم یاد گرفتن بود،
و اینکه تغییر کنم.
در نتیجه بقیه ۱۰۰ روز مردودی را
در این بازی به
پروژه تحقیقی تبدیل کردم.
میخواستم ببینم
چه میتوانستم یاد بگیرم.
و کلی چیز یاد گرفتم.
خیلی از رازهایم را کشف کردم.
برای مثال، فهمیدم اگر فرار نکنم،
اگر رد بشم،
راستش امکان تبدیل «نه» به «آری» هست
و کلمه جادویی «چرا.»
بنابراین یک روز به خانه غریبهای
رفتم و توی دستم گل داشتم.
در را زدم و گفتم
«سلام، میشه این گل را تو
باغچه شما بکارم؟»
(خنده)
و مردی گفت، «نه.»
و قبل از این که برود گفتم،
«میشه دلیلش را بدانم.»
و او گفت، «خب، من سگ دارم،
هر چیزی که تو باغچه باشه را میکنه.
نمیخوام گلت تلف شه.
اگر میخوای این کار را کنی،
برو آنطرف خیابان با کانی حرف بزن.
عاشق گلهاست.»
این کار را کردم.
رفتم آنطرف خیابان و در کانی را زدم.
و او از دیدنم خیلی خوشحال بود.
(خنده)
و نیم ساعت بعد
این گل در باغچه کانی بود.
مطمئنم الان وضعیت بهتری دارد.
(خنده)
اما آیا از زیر سایه مردودی اولیه
خارج شده بودم،
فکر کردم چرا،
خب، چون آن یارو بهم اعتماد نکرد.
چون فکر کرد دیوانهام،
چون خوب لباس نپوشیده بودم،
ظاهر خوبی نداشتم.
هیچکدامشان نبود.
به خاطر این بود که پیشنهادم
مناسب حال او نبود.
و آنقدر بهم اعتماد کرده بود
که ارجاعم دهد،
از لغت بازرگانی استفاده کردم.
آن را تبدیل به ارجاع کردم.
بعد یک روز --
و همچنین آموختم که میتوانم
راستش چیزهای خاصی را بگویم
و شانسم را برای جواب آری به
حداکثر برسانم.
پس برای مثال،
یک روز به استارباکس رفتم،
و از مدیرش پرسیدم،
«هی، میتوانم خوشامد گوی استارباکس بشم؟»
«خوشامد گوی استارباکس چه صیغهای هستش؟»
گفتم، «خوشامدگوهای والمارت را ندیدی؟
همانهایی که قبل از ورودت به فروشگاه
بهت سلام میدهند،
و در اصل میخواهند مطمئن
شوند که دزدی نمیکنی؟
میخواهم تجربه والمارت را به
مشتریان استارباکس را بدهم.»
(خنده)
خب، مطمئن نیستم
که راستش چیز خوبی باشه --
راستش، من واقعاً مطمئنم
چیز بدیه.
و او این شکلی بود، «اوه» --
بله، قیافهاش اینطوری بود،
اسمش اریک بود --
و اینکه، «مطمئن نیستم.»
و او من را اینطور شنیده بود.
«نه چندان مطمئن.»
بعد از او پرسیدم، «عجیب نیست؟»
و او: «آره، واقعاً عجیبه مرد.»
اما به محضی که این حرف را زد
یکباره کل رفتارش عوض شد.
جوریکه همه شک خود را گوشه زمین بگذارد.
و گفت «آره، این کار را انجام بده.
فقط خیلی عجیب و غریبش نکن.»
(خنده)
پس برای یک ساعت بعدی
خوشامدگوی استارباکس شدم.
به مشتریان که داخل میآمدند سلام میدادم،
و راجع به تعطیلات خوش و بش میکردم.
راستش، نمیدانم برنامه شما برای
حرفهای که دارید چیه،
اما خوشامد گو نشید.
(خنده)
واقعاً کسالتآور بود.
اما بعد فهمیدم که قادرم این کار
را انجام دهم چون گفتم «عجیبه، نه؟»
تردیدش را به زبان آورده بودم.
و چون گفتم، «عجیبه، نه؟»،
به معنای عجیب نبودن من بود.
یعنی که من راستش مثل او فکر میکردم،
آن را یک چیز عجیب میدیدم.
و دوباره و دوباره
آموختم که اگر پیش از مطرح کردن سوالم
تردید احتمالی افراد را
به زبان بیاورم
اعتمادشان را کسب میکردم.
احتمالاً جوابشان به من مثبت بود.
و بعد یاد گرفتم که میتوانستم
رویای زندگیم را محقق کنم ...
با پرسیدن.
میدانید، ازخانوده چهار نسل معلم میآیم
و مادر بزرگم همیشه به من گفته بود،
«هی جیا، هر کاری دلت میخواد بکن
اما اگر معلم بشی عالی میشه.»
(خنده)
اما من میخواستم یک کارآفرین باشم،
که نشدم.
اما همیشه آرزویم بود
که چیزی را درس بدم.
پس گفتم، «چطور میشه اگر برای
تدریس در کالج تقاضا کنم؟»
آن موقع در آستین زندگی میکردم
پس رفتم دانشگاه تگزاس در آستین
و در اتاق اساتید رو زدم و گفتم،
«میتوانم سر کلاستون درس بدم؟»
چند بار اول به جایی نرسیدم.
اما چون جا نزدم --
به کارم ادامه دادم --
و در تلاش سوم آن استاد
به شدت تحت تأثیر قرار گرفت.
«کسی قبل از تو این کار را نکرده بود.»
و من آماده با پاورپوینت
و درسم بودم.
او گفت، «منم میتونم ازش استفاده کنم.
چرا دو ماه دیگه بر نمیگردی؟
توی برنامه درسم براش جا باز میکنم.»
و دو ماه بعد سر کلاس بودم.
این منم -- احتمالاً من را نمیبینید،
عکس خوبی نیست.
میدانید یک وقتهایی
نور شما را پس میزند.
(خنده)
اما شگفتا --
وقتی درس دادنم در کلاس تمام شد،
با گریه از کلاس بیرون آمدم،
چون فکر کردم
میتوانستم رویای زندگیام
را صرفاً با پرسیدن محقق کنم.
قبلاً فکر میکردم باید همهی
اینها را به سرانجام برسانم --
کارآفرین بزرگی شوم یا
برای تدریس دکتری بگیرم --
اما نه، فقط درخواست کردم،
و توانستم تدریس کنم.
و در آن تصویر،
که نمیتوانید ببینید،
از مارتین لوتر کینگ پسر نقل قول کردم.
چرا؟ چون در تحقیقم دریافتم
آمهایی که واقعاً جهان را تغییر میدهند
کسانی که روش زندگی و طرز فکر
ما را تغییر میدهند،
آدمهایی هستند که در ابتدا و
اغلب با پس خوردنهای شدید مواجه شدند.
افرادی مانند مارتین لوتر کینگ پسر،
ماهاتما گاندی، نلسون ماندلا،
یا حتی عیسی مسیح.
این افراد نگذاشتند رد شدن معرفشان باشد.
گذاشتند که واکنش بعد از ردشدنشان
تعریفگر آنها شود.
و پذیرفته نشدن را به آغوش کشیدند.
و نباید آن افراد باشیم تا درباره
پذیرفته نشدن یاد بگیریم
و در مورد من،
پذیرفته نشدن نفرین من بود
و لولوخوره من.
همه زندگیام من را آزار داده
چون از آن فرار می کردم.
بعد شروع کردم به پذیرفتناش.
آن را تبدیل کردم
به بزرگتریم موهبت زندگیام.
شروع کردم به یاد دادن به آدمها که
پذیرفته نشدن را تبدیل به فرصت کنند.
از بلاگم استفاده کردم، از سخنرانیام،
از کتابی که منتشر کردم استفاده کردم،
و حتی فناوری ساختم که به آدمها کمک
میکرد بر ترس خود از رد شدن غلبه کنند.
وقتی در زندگی دچار رد شدن میشوید،
وقتی با مشکلات بعدی یا شکست بعدی
مواجه شدید،
احتمالات را در نظر بگیرید.
فرار نکنید.
اگر فقط در آغوششان بکشید،
آنها شاید هدایای شما هم بشوند.
متشکرم.
(تشویق)
À l'âge de six ans,
j'ai reçu mes cadeaux.
Ma maîtresse de maternelle
avait eu cette idée géniale.
Elle voulait que
nous recevions des cadeaux
tout en apprenant la vertu
de se complimenter les uns les autres.
Elle nous a tous fait venir au tableau.
Elle nous avait acheté des cadeaux
qu'elle avait empilés dans un coin.
Et elle a dit :
« Et si vous vous
complimentiez les uns les autres ?
Lorsque vous entendez votre nom,
prenez votre cadeau
et allez vous asseoir. »
Une merveilleuse idée,
n'est-ce pas ?
Comment cela aurait-il
pu tourner mal ?
(Rires)
Eh bien, au début nous étions 40
et à chaque fois que j'entendais un nom,
j'acclamais chaleureusement.
Puis nous n'étions plus que 20,
puis 10,
puis 5...
et enfin il en resta trois.
J'étais l'un d'eux.
Et les compliments avaient cessé.
À ce stade, j'étais en larmes.
Et la maîtresse était paniquée.
Elle a dit : « Personne ne peut
complimenter ces personnes ? »
(Rires)
« Personne ? D'accord, prenez
vos cadeaux et allez vous asseoir.
Tenez-vous bien l'année prochaine,
quelqu'un vous dira
quelque chose de gentil. »
(Rires)
Vu comment je vous raconte
cet événement,
vous avez deviné que
je m'en souviens très bien.
(Rires)
J'ignore qui s'est senti
le plus mal ce jour-là.
Était-ce moi ou la maîtresse ?
Elle a dû réaliser qu'elle avait
transformé un exercice de coopération
en une humiliation publique
pour trois enfants de 6 ans.
Et sans l'humour.
Vous savez, quand quelqu'un
se fait humilier à la télé,
c'est drôle.
Il n'y avait rien de drôle ce jour-là.
C'est donc une version de moi-même
et je préférerais mourir que
de me retrouver dans cette situation --
d'être rejeté en public à nouveau.
C'est une version.
Avançons maintenant de 8 ans.
Bill Gates est venu dans ma ville natale,
Pékin, en Chine --
pour faire un discours
et j'ai compris son message.
Je suis tombé amoureux de ce gars.
Je me suis dit : « Je sais
ce que je veux faire maintenant. »
Cette nuit-là, j'ai écrit
une lettre à ma famille
leur disant : « Avant mes 25 ans,
j'aurai fondé la plus grande
entreprise du monde
et cette entreprise achètera Microsoft. »
(Rires)
Je voulais absolument conquérir le monde,
le dominer.
Je n'ai pas inventé cela,
j'ai vraiment écrit cette lettre.
Et la voici --
(Rires)
Vous n'avez pas besoin de la lire --
(Rires)
C'est très mal écrit, cependant
j'ai surligné quelques mots-clés.
Vous voyez l'idée.
(Rires)
Donc...
C'était une autre version de moi,
qui voulait conquérir le monde.
Deux ans plus tard,
lorsque l'on m'a donné la chance
d'aller aux États-Unis,
j'ai sauté sur l'occasion,
c'est bien là où vit Bill Gates, non ?
(Rires)
C'était le début de mon aventure
en tant qu'entrepreneur.
Ensuite, 14 ans plus tard,
j'avais 30 ans.
Non, je n'avais pas bâti cette entreprise.
Je n'avais même pas commencé.
J'étais un directeur marketing
pour une entreprise du Fortune 500.
Et je me sentais coincé.
Je stagnais.
Pourquoi cela ?
Où était le garçon de 14 ans
qui avait écrit cette lettre ?
Ce n'est pas faute d'avoir essayé.
C'est parce qu'à chaque fois
que j'avais une nouvelle idée,
que je voulais essayer
quelque chose de nouveau,
même au travail --
je voulais faire une proposition,
je voulais m'exprimer en public,
dans un groupe --
je ressentais ce conflit perpétuel
entre le garçon de 14 ans
et celui de 6 ans.
Le premier voulait conquérir le monde,
changer les choses.
Le second avait peur du refus.
Et à chaque fois,
c'est l'enfant de 6 ans qui gagnait.
Et cette peur a même continué
après que j'ai lancé ma propre entreprise.
J'ai créé ma société à l'âge de 30 ans --
si vous voulez être Bill Gates,
mieux vaut s'y mettre
rapidement, n'est-ce pas ?
Quand j'étais un entrepreneur,
on m'a offert une opportunité
d'investissement.
Puis on me l'a refusée.
Et ce refus m'a blessé.
Cela m'a tant blessé
que j'ai pensé tout arrêté.
Mais je me suis dit :
« Bill Gates aurait-il abandonné
après un simple refus d'investissement ? »
Quel bon entrepreneur
se découragerait si vite ?
Absolument aucun.
C'est alors que j'ai compris.
Je peux fonder une meilleure entreprise,
une meilleure équipe
ou créer un meilleur produit,
mais une chose est sûre :
je dois être un meilleur dirigeant.
Je dois devenir
une meilleure personne.
Je ne peux plus laisser un enfant
de 6 ans contrôler ma vie.
Je dois le remettre à sa place.
Je suis donc allé en ligne
pour chercher de l'aide.
Google était mon ami.
(Rires)
J'ai tapé : « Comment
surmonter la peur du refus ? »
J'ai trouvé un tas
d'articles de psychologie
expliquant d'où venaient
la peur et la douleur.
Ensuite, j'ai trouvé des articles
encourageants disant :
« Ne le prenez pas personnellement,
soyez au dessus de ça ! »
Qui n'a pas déjà essayé cela ?
(Rires)
Mais pourquoi avais-je
encore tellement peur ?
Puis, j'ai trouvé ce site, par hasard,
nommé : « rejectiontherapy.com ».
(Rires)
« Rejection therapy » est un jeu
inventé par un entrepreneur canadien.
Il s'appelle Jason Comely.
Pour faire simple, il s'agit de
s'exposer au refus pendant 30 jours.
Chaque jour, on fait face à un refus
et à la fin, on se libère
progressivement de cette douleur.
J'ai adoré cette idée.
(Rires)
J'ai dit : « Vous savez quoi ?
Je vais essayer.
Je vais m'exposer au refus
pendant 100 jours. »
Je trouverai mes propres idées de refus
et j'en ferai un blog vidéo.
Alors, voilà ce que j'ai fait.
Voici ce à quoi ressemblait mon blog.
Jour 1...
(Rires)
Emprunter 100 dollars à un inconnu.
Alors je me suis rendu
sur mon lieu de travail.
Je suis descendu,
j'ai vu ce grand type
assis à un bureau.
Il ressemblait à un vigile.
Donc je me suis approché de lui.
Et j'avançais vers lui,
c'était la plus longue marche de ma vie.
Mes cheveux se dressaient sur ma tête.
J'étais en sueur
et mon cœur battait la chamade.
Une fois arrivé, j'ai dit :
« Monsieur, puis-je
vous emprunter 100 dollars ? »
(Rires)
Il m'a regardé et a répondu : « Non ! »
« Pourquoi ? »
Et j'ai simplement dit : « Non ? Désolé ».
Je me suis retourné
et me suis enfui en courant.
(Rires)
J'avais tellement honte.
Mais comme que je m'étais filmé,
cette nuit-là, je me voyais
au moment du refus,
j'ai vu à quel point j'étais terrifié.
Je ressemblais à ce gamin
dans « Sixième sens ».
J'avais vu des morts.
(Rires)
Mais ensuite j'ai vu ce type
et il n'avait pas l'air effrayant.
C'était un type sympa, joufflu,
et il m'a même demandé : « Pourquoi ? »
En fait, il m'a demandé de m'expliquer.
J'aurais pu dire un tas de choses.
J'aurais pu expliquer,
j'aurais pu négocier.
Je n'ai rien fait de tout cela.
Je n'ai fait que m'enfuir.
Je me suis dit : « Wahou,
c'est un microcosme de ma vie. »
À chaque fois que je ressens
le refus le plus infime,
je m'enfuis aussi vite que possible.
Et vous savez quoi ?
Le lendemain, quoi qu'il arrive,
je n'allais pas m'enfuir.
Je resterai.
Jour 2 : demander un burger gratuit.
(Rires)
Je me suis rendu dans un fast-food.
J'ai terminé mon déjeuner,
je suis allé à la caisse et j'ai dit :
« Bonjour, puis-je
avoir un burger gratuit ? »
(Rires)
Il avait l'air perdu :
« Comment ça, un burger gratuit ? »
(Rires)
J'ai dit : « Comme quand on remplit
votre boisson, mais avec un burger. »
Il a dit : « Désolé,
ça ne marche pas avec les burgers. »
(Rires)
Et quand ce refus est survenu,
j'aurais pu m'enfuir, mais je suis resté.
J'ai dit : « Écoutez, j'adore vos burgers,
j'adore votre restaurant
et si vous m'offrez un burger,
je vous aimerai encore plus. »
(Rires)
Et il a dit : « D'accord,
j'en parlerai à mon manager,
et peut-être qu'on le fera,
mais pas aujourd'hui, désolé. »
Puis, je suis parti.
Et, au fait,
je doute qu'ils aient instauré ce concept.
(Rires)
Je crois que rien n'a changé.
Mais le sentiment de terreur
que j'avais ressenti la première fois
avait disparu,
parce que j'étais resté --
parce que je ne m'étais pas enfui.
Je me suis dit :
« Génial, j'avance déjà.
C'est super. »
Et ensuite jour 3 : les donuts olympiques.
C'est le jour où ma vie a été bouleversée.
Je suis allé chez Krispy Kreme.
C'est une chaîne de donuts
surtout implantée
dans le sud-est des États-Unis.
Je suis sûr qu'il y en a ici aussi.
Je suis entré,
j'ai dit : « Avez-vous des donuts
en forme d'anneaux olympiques ?
En gros, vous imbriquez
cinq donuts ensemble... »
Il y a peu de chances
qu'ils acceptent, n'est-ce pas ?
La vendeuse de donuts m'a pris au sérieux.
(Rires)
Elle a pris une feuille de papier
et a fait un schéma
des couleurs et des anneaux,
se demandant : « Comment peut-on faire ? »
Et 15 minutes plus tard,
elle est revenue avec une boîte
d'anneaux olympiques.
J'étais tellement ému.
Je n'arrivais pas à y croire.
Et cette vidéo compte
plus de 5 millions de vues sur YouTube.
Le monde entier n'y croyait pas non plus.
(Rires)
Grâce à cela, j'étais dans les journaux,
des émissions de télé, partout.
Et je suis devenu célèbre.
Beaucoup de gens m'ont envoyé des e-mails
disant :
« Ce que vous faites est génial. »
Mais en réalité, la célébrité,
ça ne me faisait pas grand-chose.
Ce que je voulais, c'était apprendre
et changer.
J'ai donc transformé le reste
de mes 100 jours de refus
en ce terrain de jeu --
en ce projet de recherche.
Je voulais voir
ce que je pouvais en tirer.
Et j'en ai tiré énormément de choses.
J'ai découvert tant de secrets.
Par exemple, j'ai découvert
que si je ne m'enfuyais pas,
lorsqu'on me disait non,
je pouvais transformer
un « non » en « oui »,
et le mot magique, c'est « pourquoi ».
Un jour, je suis entré chez un inconnu
en tenant une fleur en main,
j'ai frappé à la porte et dit :
« Puis-je planter cette fleur
dans votre jardin ? »
(Rires)
Et il a dit : « Non. »
Mais avant qu'il ne parte, j'ai dit :
« Puis-je savoir pourquoi ? »
Et il a dit : « J'ai un chien
qui déterre tout
ce que je plante dans mon jardin.
Je ne veux pas gâcher votre fleur.
Si vous voulez faire ça,
traversez la rue, demandez à Connie.
Elle adore les fleurs. »
C'est ce que j'ai fait.
J'ai traversé la rue et frappé
à la porte de Connie.
Et elle était ravie de ma visite.
(Rires)
Une demi-heure plus tard,
il y avait cette fleur
dans le jardin de Connie.
Elle doit avoir
meilleure allure maintenant.
(Rires)
Mais si j'étais parti
après le premier refus,
j'aurais pensé :
« C'est parce que ce type
ne m'a pas fait confiance,
c'est parce que j'avais l'air fou,
parce que je n'étais pas
bien habillé... »
Ce n'était rien de tout ça.
C'était parce que mon offre
ne correspondait pas à ce qu'il voulait.
Mais il avait assez confiance
pour me recommander,
pour utiliser un terme commercial.
J'avais converti une recommandation.
Puis un jour --
j'ai aussi compris que je pouvais
dire certaines choses
pour maximiser mes chances
d'obtenir un « oui ».
Par exemple, un jour,
je suis allé chez Starbucks
et j'ai demandé au manager :
« Pourrais-je être un hôte Starbucks ? »
Il a demandé :
« Qu'est-ce qu'un hôte Starbucks ? »
J'ai dit : « Vous savez, comme
les agents d'accueil chez Walmart ?
Vous savez, ces gens qui vous saluent
quand vous entrez,
et vérifient que
vous ne volez rien, en gros ?
Je voudrais offrir une expérience Walmart
aux clients de Starbucks. »
(Rires)
Euh, je ne suis pas certain
que ce soit une bonne chose, en fait...
En réalité, je suis presque sûr
que c'est une mauvaise idée.
Et il a dit : « Oh... » --
C'est lui, sur la photo,
il s'appelle Eric --
et il a dit : « Je ne suis pas sûr. »
« Pas certain. »
Puis je lui ai demandé :
« C'est bizarre ? »
Il a dit : « Ouais, mec,
c'est vraiment bizarre. »
Mais aussitôt après avoir dit ça,
son comportement avait changé.
Comme s'il avait mis
tous ses doutes sur la table.
Et il a dit : « Tu peux essayer,
ne sois pas trop bizarre. »
(Rires)
Et pendant l'heure qui a suivi,
j'étais un hôte Starbucks.
Je saluais chaque client qui entrait
et lui souhaitais de bonnes fêtes.
Je ne connais pas votre plan de carrière,
mais ne soyez pas un hôte d'accueil.
(Rires)
C'était vraiment ennuyeux.
Mais j'ai réussi parce que
j'avais demandé : « C'est bizarre ? »
J'ai mentionné le doute qui le traversait.
Et en posant cette question,
j'ai signifié que je n'étais pas bizarre.
Cela voulait dire qu'en réalité,
nous pensions de la même façon,
voyant cela comme une chose bizarre.
Et encore, et encore,
j'ai compris que si je mentionnais
les doutes que les gens pouvaient avoir
avant de poser ma question,
je gagnais leur confiance.
J'avais plus de chances qu'on me dise oui.
Et j'ai ensuite compris
que je pouvais réaliser mes rêves...
simplement en demandant.
Vous savez, je suis issu
de quatre générations d'enseignants
et ma grand-mère m'a toujours dit :
« Jia, tu peux faire tout ce que tu veux,
mais ce serait génial
si tu devenais enseignant. »
(Rires)
Je voulais être entrepreneur,
donc cela n'est pas arrivé.
Mais j'ai toujours rêvé
d'enseigner quelque chose.
Je me suis donc dit :
« Et si je demandais
à enseigner un cours à la fac ? »
Je vivais à Austin à l'époque,
je suis allé à l'Université
du Texas à Austin,
j'ai demandé à des profs :
« Puis-je donner un cours ? »
Cela n'a rien donné
les premières fois.
Mais je ne me suis pas enfui.
J'ai continué à essayer --
et à ma troisième tentative,
le professeur était très impressionné.
Il a dit : « Personne n'a
jamais fait ça avant. »
Et j'étais venu préparé
avec des présentations et mon cours.
Il a dit : « Je peux en faire
quelque chose.
Et si vous reveniez dans deux mois ?
Je vous intégrerai au programme. »
Et deux mois plus tard,
je donnais un cours.
C'est moi ici -- on ne voit pas bien,
c'est une mauvaise photo.
Vous savez, parfois même
on vous refus la lumière...
(Rires)
Après avoir donné ce cours,
j'en suis sorti en larmes.
car je me suis dit
que je pouvais réaliser mon rêve
simplement en demandant.
Je pensais que je devais
accomplir toutes ces choses --
être un grand entrepreneur,
ou obtenir un doctorat pour enseigner --
mais non, j'ai juste demandé
et j'ai pu enseigner.
Et sur cette photo que
vous ne pouvez pas bien voir,
j'ai cité Martin Luther King.
Pourquoi ? Car ma recherche m'a montré
que ceux qui avaient changé le monde,
la façon dont nous vivons et pensons,
sont ceux qui ont d'abord fait face
à des refus, souvent violents.
Des personnes comme
Martin Luther King,
comme Mahatma Gandhi, Nelson Mandela
ou même Jésus-Christ.
Ils n'ont pas laissé
ces refus les définir.
Ce qui les a définis, ce sont
leurs propres réactions face à ces refus.
Ils ont accepté le refus.
Et nous n'avons pas à être ces personnes
pour comprendre le refus.
Dans mon cas,
le refus était ma malédiction,
ma bête noire.
Cela m'a dérangé toute ma vie,
parce que je m'enfuyais.
Puis j'ai commencé à l'accepter.
J'en ai fait le cadeau le plus
précieux que j'aie jamais reçu.
J'ai pu montrer aux gens comment
transformer chaque refus en opportunité.
Je m'appuie sur mon blog, mon discours,
le livre que je viens de publier.
Je crée même une technologie
qui aide à surmonter la peur du refus.
Quand vous faites face
au refus dans la vie,
quand vous faites face à un obstacle
ou un échec,
étudiez vos options.
Ne fuyez pas.
Si vous les acceptez,
tout simplement,
ils peuvent aussi devenir vos cadeaux.
Merci.
(Applaudissements)
Cando tiña seis anos,
recibín os meu regalos.
A miña mestra de primeiro
tivo unha idea brillante.
Quería que tivésemos
a experiencia de recibir regalos
e tamén a de aprender a
cumprimentarnos mutuamente.
Así que nos fixo ir a todos
á fronte da clase,
compráranos regalos
e puxéraos nunha esquina.
E dixo:
"Por que non nos
gabamos uns aos outros?
Cando escoitedes o voso nome,
ide, collede o voso regalo e sentade."
Que idea máis marabillosa, non si?
Como podía ir a cousa mal?
(Risos)
Pois, para comezar, eramos 40
e cada vez que eu oía
o nome de alguén
daba o viva máis intenso.
E quedaban só 20 persoas,
e quedaban só dez persoas,
e cinco...
e tres.
E eu era un deses.
E os cumprimentos pararon.
Nese momento, eu choraba.
A profesora púxose moi nerviosa.
Dicía "Ei, quen lle di
algo agradable a esta xente?"
(Risos)
"Ninguén? Ben, pois ide coller
o voso regalo e sentade.
E sede bos,
o ano que vén
quizais alguén diga
algo bonito de vós."
(Risos)
Ao describirvos isto,
seguro que vos decatastes
de que o lembro moi ben.
(Risos)
Mais eu non sei quen se
sentiu peor ese día.
Eu ou a profesora?
Ela debeu decatarse de que
convertera un xogo de cooperación
nun escarnio público para
tres nenos de seis anos.
E sen ningunha graza.
Cando vedes xente
da que se moquean na TV,
é gracioso.
Ese día non houbo nada gracioso.
Así que esa era unha versión de min,
e preferiría morrer antes
que volver a estar nesa situación,
volver a ser rexeitado en público.
Esa é unha versión.
Agora imos aos meus oito anos.
Bill Gates veu á miña cidade,
Pequín, China,
para dar unha charla,
e eu pillei a súa mensaxe.
Namoreime daquel tipo.
Pensei: "Xa sei o que quero facer".
Esa noite escribinlle
unha carta á miña familia
dicindo: "Aos 25 anos,
vou crear a compañía
máis grande do mundo
e esa compañía vai comprar Microsoft."
(Risos)
Aferreime a esa idea
de conquistar o mundo,
dominalo.
Non o inventei, de verdade
escribín esa carta.
E aquí está.
(Risos)
Non tedes que lela.
(Risos)
Tiña mala letra pero marcara
as palabras importantes.
Colledes a idea.
(Risos)
Así que...
Esa era outra versión de min:
alguén que ía conquistar o mundo.
Dous anos máis tarde,
xurdiume a oportunidade de
vir aos EUA.
Agarreina,
porque era
onde vivía Bill Gates, non?
(Risos)
Pensei que era o comezo do meu
camiño como empresario.
Agora, avancemos outros 14 anos.
Tiña 30.
Non, non creei aquela empresa.
Nin sequera comecei.
Era director comercial
nunha empresa Fortune 500.
E sentíame bloqueado;
estaba estancado.
Por que?
Onde está o rapaz de 14 anos
que escribiu esa carta?
Non é porque non o intentase.
É porque cada vez que tiña unha idea,
cada vez que quería intentar algo novo,
mesmo no traballo,
que quería facer unha proposta,
que quería falar en fronte
dun grupo de xente,
sentía que estaba nunha loita constante
entre o rapaz de 14 anos
e o de 6.
Un quería conquistar o mundo,
marcar a diferenza,
o outro tiña medo do rexeitamento.
E sempre gañaba
o rapaz de seis anos.
Este medo persistiu cando
creei a miña propia empresa.
Quero dicir, empecei a miña
empresa cando tiña 30,
se queredes ser Bill Gates
tedes que comezar antes ou despois, non?
Cando pasei a ser empresario,
presentóuseme a oportunidade
de que alguén investise,
e rexeitáronme.
E ese rexeitamento doeume.
E doeume tanto que quixen
abandonar todo alí mesmo.
Pero pensei:
"Ei, Bill Gates abandonaría
tras un rexeitamento para investir?
Abandonaría así calquera
outro empresario con éxito?
Nin falar."
E aquí é onde me dei de conta.
Ben, podo crear unha compañía mellor.
Podo crear un equipo
mellor ou un produto mellor,
pero unha cousa está clara:
Teño que ser un líder mellor.
Teño que ser unha persoa mellor.
Non podo deixar que aquel rapaz de
6 anos dirixa a miña vida.
Teño que poñelo no seu lugar.
Así foi como me metín na rede
e busquei axuda.
Google era o meu amigo.
(Risos)
Busquei: "Como superar
o medo ao rexeitamento?"
Atopei unha morea
de artigos psicolóxicos
sobre de onde veñen
o medo e a dor.
Despois atopei unha morea
de artigos inspiradores.
"Non o tomes como un asunto
persoal, supérao."
Quen non sabe iso?
(Risos)
Pero por que seguía
tan asustado?
Entón, atopei esta páxina por casualidade.
Chámase rejectiontherapy.com.
(Risos)
"A terapia do rexeitamento" era un xogo
inventado por un empresario canadiense.
O seu nome é Jason Comely.
Basicamente, a idea é que durante 30 días
saias e busques o rexeitamento,
e que cada día te rexeiten en algo
e, ao final, deixas
de ser sensible á dor.
Encantoume a idea.
(Risos)
Dixen: "Sabes que?
Vou facelo.
E vou sentirme rexeitado
durante 100 días."
E xurdíronme ideas propias
sobre o rexeitamento
e fixen un vídeo blog diso.
E aquí está o que fixen.
Así é o blog.
Día 1:
(Risos)
Pídelle prestados 100 dólares
a un descoñecido.
Así que fun a onde traballaba.
Baixei as escaleiras
e vin un home grande
sentado nun escritorio.
Parecía un garda de seguridade.
Así que me aproximei.
Ía camiñando
e foi o camiño
máis longo da miña vida,
o pelo da caluga de punta,
estaba suando, o corazón batíame.
Cheguei alí e dixen:
"Señor, pode prestarme
100 dólares?"
(Risos)
Miroume e dixo: "Non.
Por que?"
E simplemente dixen:
"Non? Canto o sinto."
Dei media volta e corrín.
(Risos)
Sentín moita vergoña.
Pero, como me gravara,
esa noite vinme a min
mesmo sendo rexeitado,
vin o asustado que estaba.
Parecía o rapaz de "O sexto sentido."
Vexo xente morta.
(Risos)
Pero despois vin o home.
Sabedes, non era tan ameazador.
Era un home gordiño e encantador,
mesmo me preguntou: "Por que?
De feito, convidoume a explicarme.
E puiden dicir moitas cousas.
Puiden explicarme.
Puiden negociar.
Non fixen nada diso.
Só corrín.
Sentín, uau, que aquilo era como
un microcosmos da miña vida.
Cada vez que sentía o mínimo rexeitamento,
corría o máis rápido que podía.
E sabedes que?
Ao día seguinte, pasase o que pasase,
non ía correr.
Ía quedar.
Día 2: Pide unha
"recarga de hamburguesa".
(Risos)
Fun a unha hamburguesaría,
rematei de xantar e fun
á caixa e dixen:
"Ola, podo reencher
a hamburguesa?"
(Risos)
El estaba moi confuso,
como "Que é iso?"
(Risos)
Dixen: "É como coa
bebida pero cunha hamburguesa."
E dixo: "Síntoo, non
o facemos, ho."
(Risos)
Aquí foi onde ocorreu o rexeitamento
e podería fuxir, pero quedei.
E dixen: "Encántanme as hamburguesas,
encántame este sitio
e se facedes unha recarga de hamburguesa,
encantarédesme máis."
(Risos)
E dixo: "Ben, direillo
ao meu xefe,
quizais o fagamos, pero síntoo,
hoxe non pode ser."
Despois marchei.
E a propósito,
non creo que fixesen
a recarga de hamburguesa.
(Risos)
Creo que aínda están alí.
Pero o sentimento de vida ou morte
que sentín a primeira vez
xa non estaba,
só porque quedei,
porque non fuxín.
Dixen: Xenial, estou
aprendendo cousas.
Xenial."
E despois, Día 3:
Consigue donuts olímpicos.
Aquí, a miña vida
púxose patas arriba.
Fun a un Krispy Kreme.
É unha tenda de donuts
que hai, sobre todo, no
Sueste dos EUA.
Seguro que tamén a hai aquí.
E entrei,
e dixen: "Podedes facerme donuts
que parezan símbolos olímpicos?
Basicamente, é entrelazar
cinco donuts xuntos..."
Non había maneira
de que dixesen que si, non?
A que facía os donuts
tomoume moi en serio.
(Risos)
Ela sacou papel,
comezou a debuxar
as cores e os aneis,
pensando como podería facelo.
E 15 minutos máis tarde,
saíu cunha caixa parecida aos
aneis olímpicos.
Eu estaba emocionado.
Non o podía crer.
Ese vídeo conseguiu máis de
5 millóns de visitas en Youtube.
O mundo tampouco podía crelo.
(Risos)
Sabedes, a causa diso,
aparecín nos xornais,
en charlas, en todo.
Fíxenme famoso.
Moita xente comezou a
escribirme correos
dicindo: "O que estás facendo
é incrible."
Pero, sabedes, a fama e a notoriedade
non me dicían nada.
O que eu quería era aprender
e cambiarme a min mesmo.
Así que cambiei o resto dos
100 días de rexeitamento
nun patio de xogos,
nun proxecto de investigación.
Quería saber o que podía aprender.
E aprendín moitas cousas.
Descubrín tantos segredos.
Por exemplo, atopei que
se non fuxía
ao ser rexeitado,
podía converter un "non"
nun "si",
e a palabra máxica é "por que".
Así que un día fun á casa dun estraño,
levaba esta flor na man,
chamei á porta e dixen:
"Podo plantar esta flor
no teu patio?"
(Risos)
E dixo: "Non."
Pero antes de que el marchase dixen:
"Podo saber por que?
E dixo: "Teño un can
que arrinca todo o que
planto no patio.
Non quero estragar
a túa flor.
Se o queres facer,
cruza a rúa e fala con Connie.
Encántanlle as flores."
Así que fixen iso.
Crucei a rúa e petei
na porta de Connie.
Estaba encantada de verme.
(Risos)
E media hora máis tarde,
a flor estaba no patio de Connie.
Seguro que loce mellor agora.
(Risos)
Mais se eu marchase
despois do rexeitamento inicial
pensaría que era
porque o tipo non se fiaba de min,
porque estaba tolo,
porque non vestía ben,
non tiña boa pinta.
Non era nada diso.
Era porque o que eu tiña
non encaixaba co que el quería.
Fiouse de min dabondo
para recomendarme,
usando un tecnicismo
das vendas.
Convertinme nun recomendado.
Entón, un día...,
tamén aprendín que podo
dicir certas cousas
e aumentar as posibilidades
de ter un si.
Así que, por exemplo,
un día fun a Starbucks,
e pregunteille ao xerente:
"Ei, podo ser un saudador de Starbucks?"
E el: "Que é un saudador de Starbucks?"
Dixen: "Coñeces os saudadores
de Walmart?
Sabes, esa xente que che di 'ola'
cando entras na tenda
e vixía para que non
roubes nada, basicamente?
Gustaríame darlles unha experiencia
Walmart aos clientes de Starbucks."
(Risos)
Ben, non estou seguro
de que sexa unha boa cousa...
De feito, estou bastante seguro
de que é algo malo.
E el: "Oh."
Si, era así, chámase Eric...
Di: "Non estou seguro."
Así foi a súa reacción:
"Non estou seguro."
Pregunteille: "É moi raro?"
E el: "Si, é moi raro, tío."
Pero tan pronto como o dixo,
o seu comportamento cambiou.
Foi coma se eliminase todas as dúbidas.
E dixo: "Si, podes facelo,
pero que non quede raro."
(Risos)
E durante unha hora
fun saudador de Starbucks.
Díxenlle "ola" a cada cliente
que entrou,
e desexeille boas vacacións.
A propósito, non coñezo
a vosa traxectoria laboral,
non sexades un saudador.
(Risos)
Foi moi aburrido.
Pero descubrín que puidera facelo
porque dixen: "É moi raro?"
Mencionei a dúbida que el tiña.
E que mencionase "É moi raro?"
significaba que eu non era raro.
Significaba que eu estaba
pensando xusto coma el,
véndoo como unha cousa rara.
E outra vez, e outra vez,
Aprendín que se mencionaba
algunha dúbida que a xente podía ter
antes de facer a pregunta,
xa gañaba a súa confianza.
A xente tendía máis a dicirme que si.
E aprendín que podía
acadar o soño da miña vida
preguntando.
Sabedes, veño de catro xeracións
de profesores,
a miña avoa sempre me dixo:
"Jia, podes facer o que queiras,
mais sería xenial se
foses profesor."
(Risos)
Pero eu quería ser un
empresario, e non o fun.
Pero sempre tiven o soño
de ensinar algo.
E pensei: "E se pregunto
e imparto unha clase na facultade?"
Vivía en Austin daquela,
fun á Universidade
de Texas en Austin,
petei ás portas dos profesores
e dixen: "Podo ensinar na túa clase?"
Non conseguín nada
as primeiras dúas veces.
Pero grazas a que non fuxín,
seguino intentando,
e no terceiro intento o
profesor quedou impresionado.
Dixo: "Ninguén fixo isto antes."
Eu entrara preparado
con presentacións e a miña lección.
Dixo: "Ei, podo usar isto."
Por que non volves en dous meses?
Encaixareino no currículo."
E dous meses máis tarde
eu daba unha clase.
Este son eu, pode que non o vexades,
é unha foto mala.
Sabedes, ás veces, somos
rexeitados pola iluminación.
(Risos)
Mais...,
cando rematei esa clase,
saín chorando,
porque pensei
que podería acadar o meu soño
simplemente preguntando.
Acostumaba pensar que tiña
que ser perfecto en todo,
ser un gran empresario, facer
un PhD para ensinar...,
mais non, só preguntei,
e puiden ensinar.
E nesa foto, que non podedes ver,
citei a Martin Luther King, Jr.
Por que? Porque na miña investigación
atopei que a xente que cambia o mundo,
que cambia a forma en que vivimos
e en que pensamos,
é a xente que ao comezo atopou
rexeitamentos a miúdo violentos.
Xente como Martin Luther King Jr.,
como Mahtama Gandhi, Nelson Mandela
ou mesmo Xesús.
Esa xente non deixou
que o rexeitamento a definise.
Permitiron que a súa propia reacción
ao seu rexeitamento os definise.
E aceptaron o rexeitamento.
E non temos que ser eles
para aprender sobre rexeitamento.
No meu caso,
o rexeitamento foi a miña maldición,
foi a miña besta negra.
Angustioume toda a miña vida
porque estaba fuxindo del.
E comecei a aceptalo.
Transformeino no
mellor regalo da miña vida.
Comecei a ensinarlle á xente como
mudar rexeitamento en oportunidade.
Usei o meu blog, usei o meu discurso,
usei o libro que acabo de publicar,
incluso estou creando tecnoloxía para
axudar a superar o medo ao rexeitamento.
Cando te rexeitan na vida,
cando enfrontas un obstáculo
ou un fracaso,
considera as posibilidades.
Non fuxas.
Se os aceptas,
tamén poden chegar a ser o teu regalo.
Grazas.
(Aplauso)
જયારે હું છ વષૅ નો હતો,
મને મારી ભેટો મળી.
મારા પહેલા ઘોરણ ના શિક્ષક ને
આ તેજસવી વિચાર હતો.
તેણી ઈરછતી હતી કે આપણે ભેટો
મેળવવાનો અનુભવ કરીએ
પણ સાથે સાથે એકબીજાની
પ્રશંસા નો ગુણ પણ શીખ્યા.
તેથી અમે બધા વગૅખંડ ની સામે આવી ગયા હતા,
અને તેણી એ અમને બધા ભેટો ખરીદી
અને ખૂણા માં મૂકી દીધા.
અને તેણી એ કહ્ચું,
આપણે અહીં કેમ ઊભા રહીને એકબીજાની
ખુશામત કરતા નથી?
જો તમે અહીં તમારૂં નામ બોલાવશો,
તો જાઓ અને તમારી ભેટ પસંદ કરો.
શું સરસ વિચાર છે,ખરૂં ને?
શું ખોટું થઈ શકે છે?
(હાસ્ય)
સારુ,શરૂ કરવા માટે
અમારા માંથી40 લોકો હતાં,
અને જયારે પણ મેં કોઈ નું નામ
બોલતા સાંભળ્યું,
ત્યારે હું ઉત્સાહપૂવૅક ઉત્સાહ આપીશ.
અને પછી ત્યાં 20 લોકો બાકી હતાં,
અને 10 લોકો બાકી છે,
અને 5 બાકી છે...
અને 3 બાકી છે.
અને હું તેમાં થી એક હતો.
અને ખુશામત બંધ થઈ ગઈ.
ઠીક છે,તે ક્ષણે ,હું રડતો હતો.
અને શિક્ષક બહાર આવતાં હતાં.
તેણી એ ક્હયું, "અરે,આ લોકો વિશે
કોઈ કંઈ પણ સરસ કહેશે?"
(હાસ્ય)
"કોઈ નહીં ?સારૂ,શા માટે તમે તમારી
ભેટ લેવા જાઓ અને બેસો નહીં.
તેથી આવતા વષૅએ વતેૅ--
કોઈ તમારા વિશે કંઈક સરસ કહેશે
(હાસ્ય)
જેમકે હું તેનું
તમને વણૅન કરુંછું,
તમે કદાચ જાણતા હશો કે મને
આ ખરેખર સારી રીતે યાદ છે
(હાસ્ય)
પણ મને ખબર નથી કે તે દિવસે
કોને ખરાબ લાગ્યું
તે હું હતો કે શિક્ષક ?
તેણી ને સમજાયું જ હશે કે તેણે
ટીમ બનાવવાની યોજના ફેરવી ને
ત્રણ છ વષૅ ના બાળકો માટે
જાહેર ભઠ્ઠી માં ફેરવી દીધી છે.
અને રમૂજ વિના
તમે જાણોછો,જ્યારે લોકો
ટીવી માં મગ્ન રહેલાં છે.
તે રમૂજી હતું
તે દિવસ વિશે કંઈક રમૂજી નહતું
જેથી તે મારી એક આવૃતિ હતી,
અને ફરીથી આવી પરિસ્થિતિમાં
ન આવવા માટે હું મરી જઈશ
ફરીથી જાહેર માં નકારી કાઢવા માટે.
તે એક સંસ્કરણ છે.
પછીના ઝડપી આઠ વષૅ
બિલ ગેટ્સ મારા ધરે આવ્યા--
બીજિંગ,ચાઈના--
બોલવું
અને મેં તેનો સંદેશ જોયો
મને તે વ્ચકિત થી પ઼ેમ થઈ ગચો
મેં વિચાયુઁ, વાહ, હું જાણું છું
કે મારે હવે શું કરવું છે.
તે રાત્રે મેં મારા પરિવાર ને એક પત્ર લખ્ચો
તેમને કહ્ચું,"25 વષૅ ની વચે,
હું વિશ્વ ની સૌથી મોટી કંપની બનાવીશ,
અને તે કંપની માઈક્રોસોફટ ખરીદશે"
(હાસ્ચ)
મેં વિશ્વ ને જીતવાના આ
વિચાર ને સંપૂણૅપણે સ્વીકાયો
પ્રભુત્વ, ખરું ને?
અને મેં આ બનાવ્યું નહીં,
મેં તે પત્ર લખ્યો.
અને અહીં તે છે--
(હાસ્ચ)
તમારે આ વાંચવાની જરૂર નથી--
(હાસ્ચ)
આ ખરાબ અક્ષર છે પણ મેં કેટલાક
કી શબ્દો ને પ્રકાશિત કયાૅ.
તમને ખ્યાલ આવે છે.
(હાસ્ચ)
તો....
તે મારું બીજું સંસ્કરણ હતું:
એક કે જે વિશ્વ જીતી જશે.
સારું, પછી બે વષૅ પછી,
મને યુનાઈટેડ સ્ટેટ માં આવવાની તક મળી
હું તેના પર ગયો,
કારણ કે ત્યાં બિલ ગેટ્સ રહેતાં હતાં,બરાબર?
(હાસ્ચ)
મેં વિચાયુઁ કે તે મારી ઉધોગસાહસિક
પ્રવાસની શરુઆત છે.
પછી બીજા 14 વષૅ ઝડપી આગળ ધપાવો.
હું 30 વષૅ નો હતો.
ના, મેં તે કંપની બનાવી નથી.
મેં શરુઆત પણ કરી ન હોતી
હું ખરેખર માં તો ફોચ્ચૅચુન 500 કંપની
માં માકેૅટિંગ મેનેજર હતો.
અને મને લાગ્ચુંકે
હું અટકી ગચો છુ;
હું સ્થિર હતો.
તે કેમ છે?
તે પત્ર લખનાર 14 વષીૅચ વચના કચાં છે ?
તેણે પ્રયત્ન ન કયોૅ તેવું નથી
તે એટલા માટે છે કે દરેક વખતે
મારો નવો વિચાર હતો.
દરેક વખતે હું કંઈક નવું કરવા માંગતો હતો,
કામ પર પણ-
હું પ્રસ્તાવ મૂકવા માંગતો હતો,
હું જૂથ ના લોકો ની સામે
વાત કરવા માંગુ છું--
મને લાગ્યું કે આ સતત યુદ્ધ છે
14 વષૅ ની અને છ વષૅ ની વય વચ્ચે.
એક વિશ્વ જીતી માગે છે--
કંઈક અલગ કરો--
બીજો અસ્વીકારથી ડરતો હતો.
અને દરેક વખતે તે છ વષૅ નો જીત મેળવતો હતો.
અને આ ડર મેં પોતાની કંપની શરૂ
કચાૅ પછી પણ ચાલુ રાખ્ચો હતો.
એટલેકે, જયારે હું 30 નો હતો
ત્યારે મેં મારી પોતાની કંપની શરૂ કરી--
જોતમે બિલગેટ્સ
બનવા ઈરછતા હો,
તો વહેલા અથવા મોડા
શરૂ કરવું પડશે, ખરૂ ને?
જયારે હું ઉધ્ધોગસાહસિક હતો,
મને રોકાણ ની તક મળી હતી,
અને ત્યાર બાદ હું બહાર નીકળી ગયો.
અને તે અસ્વીકાર થી મને દુૃઃખ થયું.
તેનાથી મને એટલું નુકશાન પહોંચ્યુ
કે મારે ત્યાંથી નીકળવું છે.
પણ પછી મેં વિચાયુઁ,
શું સરળ રોકાણ ના અસ્વીકાર
પછી બિલ ગેટ્સ છોડી દેશે?
શું કોઈ પણ સફળ ઉધ્ધોગસાહસિક
તે કરવાનું છોડી દેશે?
કોઈ રીતે નઈ.
અને આ તે મારા માટે ઉદાહરણ છે.
ઓકે, હું એક સારી
કંપની બનાવી શકું છું
હું એક સારી ટીમ અથવા
સારી વસ્તુ બનાવી શકુ છું.
પરંતુ ખાતરી માટે એક વસ્તુૃઃ
મારે એક વધુ સારો નેતા બનવું છે.
મારે એક વધુ સારો માણસ બનવું છે.
હું છવષૅ નું જીવન
ચાલાવી શકતો નથી.
મારે તેની જગ્યાએ
પાછો મૂકવો પડશે.
તેથી આ તે છે જયાં હું ઓનલાઈન મદદ માટે ગયો.
ગુગલ મારો મિત્ર હતો.
(હાસ્ય)
મેં શોધ્યું, "હુંઅસ્વીકાર ના
ડર ને કેઈરીતે દૂર કરું?"
હું મનૌવૈજ્ઞાનિક લેખ નો
સમૂહ લઈ ને આવ્યો છું.
કે ભય અને પીડા કયાંથી
આવે છે તે દશાૅવે છે.
પછી હું "rah-rah" પ્રેરણાત્મક
આટૅિકલ્સ નો સમૂહ લઈને આવ્યો.
કે, "તેને વ્યકિતગતરુપે ન લો,
ફકત તેનાથી દૂર રહો."
તે કોણ નથી જાણતું ?
(હાસ્ય)
પણ હું હજી આટલો ડરેલો કેમ હતો?
પછી મને આ વેબસાઈટ નસીબ દ્વારા મળી.
તેને રીજેકશનથેરાપી.કોમ કહેવાય છે.
(હાસ્ય)
આ કેનેડિયન ઉધોગસાહસિક
દ્વારા "રીજેકશન થેરાપી"રમત ની શોધ થઈ હતી.
તેનું નામ જેસન કોમલી છે.
અને મૂળભૂત રીતે આ વિયાર 30 દિવસ નો છે
કે તમે બહાર જાવ અને અસ્વીકાર કરો.
અને દરરોજ કોઈક વસ્તુ થી નકારાઈ જાઓ,
અને પછી અંત માં,તમે તમારી
જાત ને પીડા થી મુકત કરો.
અને મને તે વિચાર બહુ ગમે છે.
(હાસ્ય)
મે કીધું,શુંતમે જાણોછો
હુંઆ કરવા જઇરહ્યો છું
અને હું મારી જાત ને 100 દિવસ અસ્વીકાર
કરતો હોવાનું અનુભવું છું.
અને હું મારા નકારી
કાઢેલા વિચારો સાથે આવ્યોછું,
અને તેનો વિડીયો બનાવ્યો.
અને તેથી મેં જે કયુૅં તે અહીં છે.
આ બ્લોગ જેવું લાગતું હતું.
પહેલો દિવસ.....
(હાસ્ય)
કોઈ અજાણી વ્યકિત પાસે
થી 100 ડોલર ઉધાર લે છે.
તેથી આ તે છે જયાં હું
કામ કરતો હતો ત્યાં ગયો.
હું નીચે આવ્યો
મેંજોયું આ મોટો
વ્યકિત ટેબલ ની પાછળ બેઠો છે.
તે સિકયુરીટી ગાડૅ જેવો લાગતો હતો.
તેથી હું હમણાં જ તેની પાસે ગયો.
અને હું બસ ચાલતો રહયો.
અને એ જ મારા જીવન ની સૌથી લાંબી ચાલ હતી.--
મારા ગળા પાછળ ના વાળ ઊભા છે,
હું પરસેવા વાળો હતો અને
મારું હ્દય ધબકતું હતું.
હુંત્યાં પહોંચ્યોને કીધું
"ઓ સર, શું હું તમારી પાસેથી 100
ડોલર ઉધાર લઈ શકું છું"?
(હાસ્ય)
અને તેણે ઉપર જોયું,તે "ના" જેવું છે.
"શા માટે?"
મેં બસ કહયું, "ના? માફ કરજો."
પછી હું ફરયો અને દોડયો.
(હાસ્ય)
મને ખૂબ શરમ આવી.
પણ મેં પોતાનું ફિલ્માંકન કયુૅં
તેથી તે રાત્રે હું મારી જાત
ને નકારી કાઢતો હતો.
મેં હાલ જ જોયું કે હું કેટલો ડરી ગયો હતો.
હું "છઠ્ઠી સેન્સ" ના આ
બાળક જેવો લાગતો હતો.
મેં મૃત લોકો ને જોયા.
(હાસ્ય)
પણ પછી મેં આ વ્યકિત ને જોયો.
તમે જાણો છો, તે જોખમી વયક્તિ ન હતો.
તે ગોળમટોળ ચહેરાવાળો, પ્રેમી વયક્તિ હતો.
અને તેણે મને પૂછયું, "શા માટે"?
હકીકત માં, તેણે મને પોતાને
સમજાવવા આમંત્રણ આપ્યું.
અને હું ઘણી વાતો કહી શકતો હતો.
હું સમજાવી શકયો હોત તો
હું વાટાઘાટો કરી શકયો હોત
તેમાંથી મેં કઈ કયુૅ ન હતું.
મેં કરેલું બધું ચલાવ્યું.
મને લાગ્યું, સરસ, આ મારી
જીંદગી ના નાના ભાગ જેવું છે.
દરેક વખતે મને સહેજ અસ્વીકાર નો અનુભવ થયો.
હું જેટલી ઝડપથી ચાલી શકું
તેટવી ઝડપ થી દોડીશ
અને તમે જાણો છો?
બીજે દિવસે, ભલે જે થાય એ,
હું દોડવાનો નથી.
હું રોકાયેલો રહીશ.
બીજે દિવસે: "બગૅર રિફિલ" માટે વિનંતી કરી.
(હાસ્ય)
જયારે હું બગૅર જોઈન્ટ પર ગયો ત્યારે,
મેં બપોરનું ભોજન કયુૅ, અને મેં
કેશિયર પાસે જઈને કીધુ
"હાય, શું મને એક બગૅર ભરવા મળશે?"
(હાસ્ય)
તે બધા મૂંઝવણ માં હતા, જેમ કે,
"બગૅર ભરવું શું છે?"
(હાસ્ય)
મેં કહ્યું, "અરે, આ એક પાણી ભરવાની
જેમ જ છે પણ એક બગૅર સાથે."
અને તેણે કહ્યું, " માફ કરજો,
અમે બગૅર ભરતા નથી, યાર"
(હાસ્ય)
તેથી અહીંથી અસ્વીકાર થયો અને હું
દોડી શકયો હોત, પણ હું રોકાઈ ગયો.
મેં કહ્યું,"હું તમારા બગૅરસને
પ્રેમ કરુંછું,
હુંતમને બંનેને
પ્રેમ કરુંછું,
અને જો તમે લોકો બગૅર ભરશો તો,
હું તમને વઘુ
પ્રેમ કરીશ.
(હાસ્ય)
અને તેને કહ્યું," સારું, હુંમારા મેનેજરને
તે વિશે કહીશ,
અને કદાચ આપણે તે કરીશું પણ માફ કરજો,
આપણે આજે આ કરી શકતા નથી"
પછી હું ચાલ્યો ગયો.
અને એમ તો,
મને નથી લાગ્તું કે તેઓએ
કયારેય બગૅર ભયાૅ છે.
(હાસ્ય)
મને લાગેછે કે તેઓ હજી ત્યાંજ છે.
પરંતુ જીવન અને મૃત્યુની અનુભૂતિ
હું પહેલી વાર અનુભવી રહ્યો હતી.
તે હવે રહી ન હતી,
કારણ કે હું રોકાયેલો હતો--
કારણ કે હું દોડતો નથી.
મેં કહ્યું,"સરસ, હું આવસ્તુઓ
જ શીખી રહ્યો છું.
સરસ."
અને પછી ત્રીજા દિવસે : ઓલમપિક
ડોન્ટ્સ મેળવવા.
આ તે છે જયાં મારું જીવન ઊલટું ચાલું થયું.
હું ક્રિસમી ક્રિમ પર ગયો.
તે એક ડોનટ ની દુકાન છે.
યુનાઈટેડ સ્ટેટ્સના મુખ્યત્વે
દક્ષિણપૂવૅ ભાગમાં.
મને ખાતરી છે કે તેમની પાસે અહીં કંઈક છે
અને હું અંદર ગયો,
મેં કહ્યું, "શું તમે મને ડોનટ્સ બનાવી
શકો જે ઓલિમ્પિકના જેવા લાગે?
મૂળભૂત રીતે, તમે એક
સાથે પાંચ ડોનટ્સને જોડશો .. "
મારો મતલબ એવો કોઈ રસ્તો નથી કે
તેઓ હા કહે,ખરું?
મીઠાઈ ઉત્પાદકે મને આટલી ગંભીરતાથી લીધો.
(હાસ્ય)
તેથી તેણે કાગળ કાઢયો,
રંગો અને રિંગ્સ નીચે જોડાવાનું શરૂ કર્યું,
અને જેમ કે, "હું આ કેવી
રીતે બનાવી શકું?"
અને પછી 15 મિનિટ પછી,
તે ઓલિમ્પિકની રિંગ્સ જેવા
દેખાતા બોક્સ સાથે બહાર આવી
અને મને ખૂબ સ્પર્શ થયો
હું તેનો વિશ્વાસ કરી શકયો નહીં.
અને તે વિડીયો યુટયૂબ પર 5 લાખ
કરતાં પણ વધુ વાર જોવાયો.
દુનિયા કદાચ વિશ્વાસ પણ નઈ કરે.
(હાસ્ય)
તમે જાણો છો, તેના કારણે હું અખબારોમાં હતો,
ટોક શોમાં, દરેક વસ્તુમાં
અને હું પ્રખ્યાત થઈ ગયો
ઘણા લોકોએ મને ઇમેઇલ્સ લખવાનું શરૂ કર્યું
અને કહેતા, "તમે જે કરો છો તે અદ્ભુત છે."
પરંતુ તમે જાણો છો, ખ્યાતિ અને
બદનામીએ મારું કંઈ કર્યું નથી.
હું જે કરવા માંગતો હતો
તે શીખવું હતું
અને મારી જાતને બદલવામાટે.
તેથી મારા 100 દિવસના અસ્વીકારના બાકી છે
આ રમતના મેદાનમાં -
આ સંશોધન પ્રોજેક્ટ માં.
હું જોઈ શકતો હતો કે હું શું શીખી શકું.
અને પછી હું ઘણી વસ્તુઓ શીખ્યો.
મને ઘણા રહસ્યો મળયા.
ઉદાહરણ તરીકે, મને લાગ્યું કે જો
હું હમણાં દોડીશ નહિ,
જો હું નામંજૂર થઈ જઈશ,
હું ખરેખર "ના" ને "હા" માં ફેરવી શકું,
અને પછી જાદુઈ શબ્દ છે, "કેમ".
તેથી એક દિવસ હું કોઈ અજાણી વ્યક્તિના
ઘરે ગયો, મારા હાથમાં આ ફૂલ હતું,
દરવાજો ખટખટાવ્યો અને કહ્યું,
"અરે, હુંઆ ફૂલ તમારા
પાછલા વરંડામાં રોપી શકું?"
(હાસ્ય)
અને તેમણે કહ્યું, "ના".
પણ ત્યાં જતાં પહેલા મેં કહ્યું,
"હેય, હું કેમનો જાણી શકું?"
અને તેણે કહ્યું,"સારું,મારી પાસેઆ કૂતરો છે
તે પાછલા વરંડા માં મૂકેલું
કંઈ પણ ખોદી કાઢશે.
હું તમારા ફૂલો વેડફવા થી માંગતો.
જો તમે આ કરવા માંગતા હો, તો શેરી
માં જાવ અને કની ની સાથે વાત કરો.
તેણી ને ફૂલો પસંદ છે."
તેથી મેં તે કયુૅ.
મેં એ બાજુ જઈને કની નો દરવાજો ખટખટાવ્યો.
અને તે મને જોઈને ખૂબ ખૂશ થઈ.
(હાસ્ય)
અને પછી અડધો કલાક પછી,
કની ના પાછલા વરંડા માં આ ફૂલ હતું.
હવે તે વધુ સારું લાગે છે.
(હાસ્ય)
પરંતુ હું પ્રારંભિક અસ્વીકાર
પછી ચાલ્યો ગયો હતો.
મેં વિચાયુૅ હોત,
કેમ કે તે વ્યકિતએ મારા
પર વિશ્વાસ ન કયોૅ.
કારણ કે હું પાગલ હતો,
કારણકે મે સારા કપડા પહેૅયા નતા,
હુંસારો દેખાતો નતો.
તેમાંથી કંઈ નહોતું.
તે એટલા માટે હતું કે મેં જે ઓફર કરી છે
તે નથી જોઈતું.
અને તેણે મારા પર પૂરતો વિશ્વાસ કર્યો
મને તક આપી,
વેચાણ શબ્દનો ઉપયોગ કરીને
મેં સંદભૅ ફેરવી નાખ્યું.
પછી એક દિવસ -
અને હુંપણ શીખી શક્યોકે હુંઆ કરી શકુંછું
અમુક વસ્તુઓ બોલીના
અને હા પાડવા માટેની મારી તક વધારવી
તેથી દાખલા તરીકે,
એક દિવસ હું સ્ટારબક્સ પર ગયો,
અને મેનેજરને પૂછ્યું,"અરે, શું
હું સ્ટારબક્સ શુભેચ્છક બની શકું?"
તેજેવો હતો, "સ્ટારબક્સ શું શુભેચ્છક છે ?"
મેં કહ્યું, "તમે જાણો છો
તે વોલમાર્ટ શુભેચ્છા
તમે જાણો છો, તે લોકો જે
સ્ટોર પર ચાલતા પહેલા તમને 'હાય' કહે છે,
નકકી કરોકે તમે વસ્તુઓ ચોરી કરતાનથી,
મૂળભૂતરીતે?
હું સ્ટારબક્સ ગ્રાહકોને વોલમાર્ટનો
અનુભવ આપવા માંગું છું. "
(હાસ્ય)
ઠીક છે, મને ખાતરી નથી
તે એક સારી બાબત છે, ખરેખર -
ખરેખર, મને ખાતરી છે
તે ખરાબ વસ્તુ છે.
અને તે "ઓહ" જેવો હતો -
હા, તે આ રીતે દેખાતો હતો,
તેનું નામ એરિક છે
અને તે જેવો હતો, "મને ખાતરી નથી."
આ રીતે મારી વાત સાંભળી
હતી. "ચોક્કસ નથી."
પછી મે પૂછ્યુ, "શુંતે વિચિત્ર છે?"
તે જેવુંછે, "હા,તે ખરેખર
વિચિત્ર માણસ છે."
પરંતુ જલદી તેણે કહ્યું કે,
તેની આખી વર્તણૂક બદલાઈ ગઈ
તે જાણે મૂકી રહ્યું છે
જમીન પર તમામ શંકા.
અને તેણે કહ્યું, "હા, તમે આ કરી શકો,
ફક્ત ખૂબ વિચિત્ર ન થાઓ. "
(હાસ્ય)
તો પછીના કલાક માટે
હું સ્ટારબક્સ શુભેચ્છક હતો.
મેં દરેક ગ્રાહકને "હાય"કહ્યું
તે અંદર ચાલ્યો,
અને તેમને રજાના ઉત્સાહ આપ્યા.
આમ તો, મને ખબર નથી
તમારી કારકિર્દીનો માર્ગ શું છે,
શુભેચ્છક ન બનો
(હાસ્ય)
તે ખરેખર કંટાળાજનક હતું.
પરંતુ પછી મને લાગ્યું કે હું
આ કરી શકું છું કેમકે મે ઉલ્લેખ કયોૅ છે,
"શું તે વિચિત્ર છે?"
મેં જે શંકા રાખી હતી તેનો ઉલ્લેખ કર્યો.
અને કારણકે મેં કહ્યું, "શું તે વિચિત્ર
છે?",એટલે કે હું વિચિત્ર ન હતો.
એટલે કે હું તેની જેમ જ વિચારતો,
આ એક વિચિત્ર વસ્તુ તરીકે જોઈ.
અને ફરીથી અને ફરીથી,
હું શીખ્યો કે હું જો કેટલાક શંકા નો
ઉલ્લેખ લોકો હોઈ શકે છે
હું પ્રશ્ન પૂછતા પહેલા,
મેં તેમનો વિશ્વાસ મેળવ્યો.
લોકો મને હા પાડી શકે તેવી શક્યતા વધુ હતી.
અને પછી હું શીખ્યો
હું મારા જીવનનું સ્વપ્ન પૂર્ણ કરી શકું ...
પૂછીને.
તમે જાણો છો, હું આવ્યો છું
શિક્ષકોની ચાર પેઢી થી,
અને મારી દાદીએ હંમેશા મને કહ્યું છે,
"અરે જિયા, તમે જે ઇચ્છો તે કરી શકો છો,
પરંતુ તે મહાન હોત
જો તમે શિક્ષક બનો છો. "
(હાસ્ય)
પણ મારે બનવું હતું
એક ઉદ્યોગસાહસિક,તેથી હું નતો.
પરંતુ તે હંમેશા મારું સ્વપ્ન રહ્યું છે
ખરેખર કંઈક શીખવવું
તો મેં કહ્યું, "જો હું માત્ર પૂછું તો
અને કોલેજનો વર્ગ ભણાવે છે? "
હું ત્યારે ઓસ્ટિનમાં રહેતો હતો
હુટેકસાસ યુનિવસિટી ગયો
અનેપ્રોફેસરનો ડોર ખખડાવ્યો
અનેકહ્યું, "શુંહું તમારો વર્ગ ભણાવી શકુ?"
હું ક્યાંય મળ્યો નથી
પહેલા ના કલાકો.
પરંતુ કારણ કે હું દોડતો નથી -
મેં તે ચાલુ રાખ્યું -
અને ત્રીજા પ્રયાસ પર
પ્રોફેસર ખૂબ પ્રભાવિત હતા.
તેજેવો હતો, "કોઈ
આ પહેલા પણ કરી ચૂક્યું નથી"
અને હું તૈયાર થઈને આવ્યો
પાવરપોઇન્ટ્સ અને મારા પાઠ સાથે.
તેણે કહ્યું, “વાહ, હું આનો
ઉપયોગ કરી શકું.
તમે બે મહિનામાં કેમ પાછા ન આવો?
હું તમને મારા અભ્યાસક્રમમાં ફીટ કરીશ
અને બે મહિના પછી
હું એક વર્ગ ભણાવતો હતો
આ હું છું - તમે કદાચ જોઈ શકતા નથી,
આ એક ખરાબ ચિત્ર છે.
ક્યારેક તમે સહેલી રીતે અસ્વીકાર
મેળવો છો , તમે જાણો છો?
(હાસ્ય)
પણ વાહ -
જ્યારે મેતે વર્ગ ભણાવાનું સમાપ્ત
કર્યુ,હું રડતો બાર આયો,
કારણ કે મેં વિચાર્યું
હું મારા જીવનનું સ્વપ્ન પૂરું કરી શકું
ખાલી પૂછીને
હું માનું છું કે મારે પરિપૂર્ણ કરવું પડશે
આ બધી વસ્તુઓ -
એક મહાન ઉદ્યોગસાહસિક બનવું છે,
અથવા ભણાવવા માટે પી.એચ.ડી. મેળવો
પરંતુ ના, મેં હમણાં જ પૂછ્યું,
અને હું ભણાવી શક્યો.
અને તે ચિત્રમાં,
જે તમે જોઈ શકતા નથી,
મેં માર્ટિન લ્યુથર કિંગ,
જુનિયરનો હવાલો આપ્યો.
કેમ? કારણ કે મારુ સંશોધન મને મળ્યું છે
તે લોકો કે જેમણે ખરેખર દુનિયા બદલી છે,
જેમણે આપણી જીંદગીને બદલી છે
અને જે રીતે આપણે વિચારીએ છીએ,
જે લોકોને મળ્યા હતા
પ્રારંભિક અને ઘણીવાર હિંસક અસ્વીકાર સાથે.
માર્ટિન લ્યુથર કિંગ, જુનિયર, જેવા લોકો.
મહાત્મા ગાંધી, નેલ્સન મંડેલા જેવા,
અથવા તો ઈસુ ખ્રિસ્ત.
આ લોકોએ આમ કર્યું નહીં
ચાલો અસ્વીકાર તેમને વ્યાખ્યાયિત કરીએ.
તેઓએ તેમની પોતાની પ્રતિક્રિયા દોરી
અસ્વીકાર પછી પોતાને વ્યાખ્યાયિત કરે છે.
અને તેઓએ અસ્વીકાર અપનાવ્યો.
અને આપણે તે લોકો બનવાની જરૂર નથી
અસ્વીકાર વિશે જાણવા માટે,
અને મારા કિસ્સામાં,
અસ્વીકાર એ મારું શાપ હતું,
મારો પડછાયો હતો.
તે મને આખી જિંદગી પરેશાન કરે છે
કારણ કે હું તેનાથી ભાગતો હતો.
પછી મેંતેને સ્વીકારવાનું શરૂ કર્યું.
મેં તે ફેરવ્યું
મારા જીવનની સૌથી મોટી ભેટ.
મેં લોકોને ભણાવવાનું શરૂ કર્યું
કેવી રીતે તકો માં અસ્વીકાર ચાલુ કરવા માટે.
હું મારા બ્લોગનો અને વાતોનો ઉપયોગ કરુંછું,
મે હાલજ પ્રકાશિત
કરેલુ પુસ્તક વાપરુ છું,
અને હું સહાય માટે તકનીકી પણ બનાવું છું
લોકો તેમના અસ્વીકાર નો ડર દૂર કરવા.
જ્યારે તમે જીવનમાં નકારાઈ જાઓ,
જ્યારે તમે આગામી અવરોધનો
સામનો કરી રહ્યા છો
અથવા આગામી નિષ્ફળતા,
શક્યતાઓ ધ્યાનમાં લો.
દોડશો નહીં.
જો તમે ફક્ત તેમને ભેટી લો
તેઓ તમારી ભેટો પણ બની શકે છે.
આભાર.
(તાળીઓ)
כשהייתי בן שש,
קיבלתי את המתנות שלי.
למורה שלי בכיתה א' היה רעיון מבריק.
היא רצתה שנחווה
את הקבלה של המתנות,
אבל גם נלמד את הטוב
בלתת מחמאה לאחר.
היא ביקשה שנעבור אל קדמת החדר,
היא קנתה לנו מתנות ושמה אותן בפינה.
ואז אמרה:
"בואו נעמוד כאן ונחמיא אחד לשני.
"אם תשמעו את השם שלכם,
"קומו לקחת את המתנה ותחזרו למקום."
רעיון נהדר, לא?
מה כבר יכול להשתבש?
(צחוק)
אז בהתחלה היינו 40,
וכל פעם ששמעתי שם של מישהו,
הייתי מריע בלבביות מירבית.
ואז נשארנו 20 איש,
ונשארנו עשרה,
ונשארנו חמישה...
ואז שלושה.
הייתי אחד מהם.
ואז המחמאות פסקו.
בשלב זה כבר בכיתי.
והמורה היתה מבוהלת.
היא אמרה:"אולי מישהו
יגיד משהו נחמד עליהם?"
(צחוק קהל)
"אף אחד? טוב, תקחו
את המתנה שלכם ותשבו.
"ותהיו טובים שנה הבאה --
"אולי מישהו יגיד
עליכם דבר נחמד."
(צחוק)
בעודי מספר לכם את הסיפור,
אתם כנראה מבינים
שאני זוכר אותו די טוב.
(צחוק)
אבל אני לא יודע מי הרגיש
יותר גרוע באותו יום.
אני או המורה?
היא כנראה הבינה
שהפכה גיבוש קבוצתי
לירידה המונית על
שלושה ילדים בגיל 6.
אלא בלי ההומור.
מכירים את זה כשיורדים
על אנשים בטלויזיה,
זה מצחיק.
לא היה שום דבר
מצחיק לגבי אותו היום.
זו הייתה גרסה אחת של עצמי,
והייתי עושה הכל כדי להימנע
מלהיות שוב במצב הזה --
לקבל שוב את הדחייה בפומבי.
זוהי גרסה אחת.
נריץ קדימה שמונה שנים.
ביל גייטס הגיע לעיר שלי --
לביג'ינג, בסין --
להרצות,
וראיתי את המסר שלו.
התאהבתי בבחור הזה.
חשבתי לעצמי, זהו,
עכשיו אני יודע מה אני רוצה לעשות.
באותו לילה כתבתי מכתב למשפחה,
רשמתי להם:"עד גיל 25,
אקים את החברה הכי גדולה בעולם,
וחברה זו תרכוש את מייקרוסופט."
(צחוק)
לגמרי שקעתי ברעיון זה
של כיבוש עולמי --
של שליטה, כן?
ולא המצאתי את זה,
באמת כתבתי מכתב.
והנה הוא --
(צחוק קהל)
לא צריך לקרוא את כולו --
(צחוק קהל)
גם כתב היד לא ברור, אבל
כן הדגשתי את מילות המפתח.
אתם קולטים את הרעיון.
(צחוק)
אז...
זו הייתה גרסה אחרת שלי:
זו שתכבוש את העולם.
ואז, כעבור שנתיים,
ניתנה לי ההזדמנות לבוא לארה"ב.
אז קפצתי עליה,
כי שם מתגורר ביל גייטס, לא?
(צחוק)
חשבתי שזוהי תחילתו
של מסע היזמות שלי.
נריץ קדימה עוד 14 שנים.
אני בן 30.
ולא, לא הקמתי את אותה החברה.
אפילו לא התחלתי.
למעשה עבדתי בתור מנהל שווק
עבור חברת Fortune 500.
והרגשתי תקוע,
ללא תנועה.
מדוע?
איפה אותו ילד בן 14
שכתב את המכתב?
זה לא שהוא לא ניסה.
זה בגלל שכל פעם
שהיה לי רעיון חדש,
כל פעם רציתי
לנסות משהו חדש,
אפילו בעבודה --
כשרציתי לתת הצעה,
כשרציתי להביע את עצמי
מול אנשים, בקבוצה --
הרגשתי את המאבק המתמשך
בין הילד בן 14 לילד בן שש.
אחד רצה לכבוש את העולם --
ליצור שינוי --
והשני פחד מדחייה.
ובכל פעם ניצח הילד בן שש.
פחד זה נשאר גם אחרי
שהקמתי חברה משלי.
הקמתי את החברה שלי בגיל 30 --
אם רוצים להיות כמו ביל גייטס,
צריך להתחיל מתישהו, לא?
כשעסקתי ביזמות,
הוצגה בפניי הזדמנות להשקעה,
אבל קיבלתי סירוב.
ונפגעתי מדחייה זו.
זה פגע בי כל כך,
שבאותו רגע רציתי לעזוב את הכל.
אבל אז חשבתי לעצמי,
היי, האם ביל גייטס היה
מוותר אחרי סירוב קטן להשקיע?
האם כל יזם מצליח
היה מוותר בקלות זו?
מה פתאום.
וכאן הכל התחבר לי.
אז אני יכול להקים
חברה טובה יותר.
אני יכול לבנות צוות
או מוצר טוב יותר,
אבל דבר אחד בטוח:
אני חייב להפוך למנהיג טוב יותר.
אני צריך להיות אדם טוב יותר.
אני לא יכול לתת לילד בן שש
להכתיב לי את החיים.
אני צריך להחזיר אותו למקומו.
וכאן פניתי לאינטרנט
בחיפוש אחר עזרה.
וגוגל היה לי לחבר.
(צחוק קהל)
עשיתי חיפוש "איך להתגבר
על הפחד מפני הדחייה?"
ונתקלתי בכל מיני
מאמרים פסיכולוגיים
על מקורם של הפחד והכאב.
ואז נתקלתי במאמרים
"נלהבים" והשראתיים,
שאמרו "לא לקחת ללב,
ולהתגבר על זה."
מי לא יודע את זה כבר?
(צחוק)
אבל מדוע עדיין פחדתי?
ואז במקרה מצאתי את האתר.
שמו rejectiontherapy.com
(תרפיה בדחייה)
(צחוק)
"תרפיה בדחייה" היה
מין משחק, אותו המציא יזם קנדי.
קוראים לו ג'ייסון קומלי.
ועיקר הרעיון, הוא שבמשך
30 יום אתה יוצא ומחפש דחייה,
וכל יום אתה מקבל סירוב,
ולקראת הסוף, אתה כבר
מחוסן בפני הכאב.
ואהבתי את הרעיון.
(צחוק)
אמרתי:"יודעים מה?
אני הולך על זה.
"אחווה את הדחייה
במשך 100 ימים."
ישבתי על רעיונות דחייה חדשים,
ומזה יצא לי בלוג וידאו.
וזה מה שעשיתי.
כך נראה הבלוג.
היום הראשון...
(צחוק קהל)
תלווה 100 דולר מאדם זר.
אז הנה לאן הלכתי במקום עבודתי.
ירדתי למטה
וראיתי בחור גדול שישב בשולחן.
הוא נראה לי כמו מאבטח.
אז ניגשתי אליו.
ואני פשוט הלכתי שם
וזו הייתה ההליכה
הארוכה של חיי --
בעורף כבר נעמדו לי השערות,
כולי הזעתי ולבי דפק בחוזקה.
אז ניגשתי ואמרתי:
"שלום לך, אני יכול
לשאול ממך 100 דולר?"
(צחוק קהל)
הוא הסתכל עליי ואמר:"לא."
"למה?"
ואני רק אמרתי:"לא? סליחה."
ואז הסתובבתי
ופשוט ברחתי משם.
(צחוק קהל)
הרגשתי כזו מבוכה.
אבל כיוון שצילמתי את עצמי --
באותו הלילה ראיתי
את עצמי מקבל דחייה,
וראיתי כמה מפוחד הייתי.
נראיתי כמו הילד
מהסרט "החוש השישי".
ראיתי אנשים מתים.
(צחוק קהל)
אבל אז ראיתי את הבחור.
אתם יודעים, הוא לא
נראה כזה מאיים.
הוא היה בחור חביב ושמנמן,
והוא אפילו שאל אותי "למה?"
למעשה, הוא רצה
שאסביר את עצמי.
ויכולתי להגיד מלא דברים.
יכולתי לתת הסבר,
יכולתי לנהל איתו דיון.
לא עשיתי שום דבר.
כל מה שעשיתי זה לברוח.
הרגשתי, ואו, זה כמו
מיקרוקוסמוס של חיי.
בכל פעם שחשתי
בדחייה הכי קלה,
הייתי בורח מהר ככל יכולתי.
ויודעים מה?
יום למחרת, לא משנה מה יקרה,
אני לא מתכוון לברוח.
אני אתעקש להמשיך.
יום שני: לבקש "מילוי חוזר" להמבורגר.
(צחוק)
זה קרה כשהלכתי להמבורגריה,
סיימתי את הארוחה,
ניגשתי לקופאי ואמרתי:
"שלום, אפשר מילוי
חוזר להמבורגר?"
(צחוק קהל)
הוא נראה מבולבל, ואמר:
"מה זאת אומר מילוי חוזר?"
(צחוק)
עניתי:"זה בדיוק כמו מילוי
לשתייה, רק להמבורגר."
והוא אמר:"מצטער, אחי.
אנחנו לא עושים כזה דבר."
(צחוק)
אז פה קרתה הדחייה
ויכולתי לברוח, אבל נשארתי.
אמרתי:"אני אוהב את האוכל שלכם,
"את המקום שלכם,
"ואם תעשו לי מילוי חוזר להמבורגר,
אוהב אתכם עוד יותר."
(צחוק)
הוא ענה לי:"נו, טוב,
אגיד על כך למנהל,
"אולי נעשה את זה, אבל
מצטער, היום לא נוכל."
ואז עזבתי.
דרך אגב,
לא חושב שהם אי פעם עשו מילוי חוזר.
(צחוק קהל)
נראה לי שהם עוד שם.
אבל תחושת חיים ומוות
שהרגשתי בפעם הראשונה
כבר לא הייתה שם,
רק בגלל שהתעקשתי להמשיך,
בגלל שלא ברחתי.
אמרתי לעצמי:"ואו,
אני כבר לומד משהו.
"נהדר."
ואז היום השלישי:
לקבל סופגניות אולימפיות.
כאן החיים שלי התהפכו.
הלכתי לסניף Krispy Kreme.
מדובר בחנות סופגניות
שניתן למצוא בעיקר
בחלקה הדרומי של ארה"ב.
אני בטוח שיש
כמה סניפים גם כאן.
אז נכנסתי פנימה,
ואמרתי:"אתם יכולים להכין לי
סופגניות בצורת סמל אולימפי?
"בעיקרון, אתם מחברים
חמש סופגניות יחד..."
הרי אין סיכוי שהם יסכימו, נכון?
האופה לקחה אותי ברצינות רבה.
(צחוק)
היא הוציאה נייר,
והתחילה לרשום
את הצבעים ואת הטבעות,
במחשבה "איך אני עושה את זה?"
ואז כעבור 15 דקות,
היא יצאה עם קופסת סופגניות
שנראתה כמו טבעות אולימפיות.
כל כך התרגשתי.
לא יכולתי להאמין.
והוידאו הזה קיבל
חמש מיליון צפיות ביוטיוב.
גם העולם לא יכול היה להאמין.
(צחוק קהל)
בעצם, בגלל מקרה זה
הופעתי בעיתונים,
בתכניות ארוח, בכל מקום.
הפכתי למפורסם.
הרבה אנשים התחילו
לכתוב לי מכתבים
באמירה:"אתה עושה
דבר מגניב מאוד."
אבל התהילה והפרסום
לא השפיעו עליי כלל.
מה שרציתי באמת, זה ללמוד,
ולשנות את עצמי.
אז הפכתי את שארית
מאה ימי דחייה שלי
למגרש משחקים --
למין פרוייקט מחקרי.
רציתי לראות מה אוכל ללמוד.
ולמדתי הרבה דברים.
גיליתי מלא סודות.
למשל, גיליתי שאם לא אברח,
במידה ואקבל דחייה,
אוכל בעצם להפוך
את ה"לא" ל"כן",
ומילת הקסם היא "למה".
אז יום אחד ניגשתי לביתו
של מישהו, בידי החזקתי פרח,
דפקתי לו על הדלת ואמרתי:
"היי, אפשר לשתול
פרח זה בחצר האחורית שלך?"
(צחוק)
הוא ענה:"לא."
אבל לפני שעזב, שאלתי:
"אפשר לשאול למה?"
והוא ענה:"אתה מבין, יש לי כלב
"שחופר כל מה שאני שם בחצר.
"לא רוצה להרוס לך את הפרח.
"אם עדיין מתחשק לך,
דבר עם קוני בצד השני.
"היא אוהבת פרחים."
וזה בדיוק מה עשיתי.
חציתי את הרחוב
ודפקתי על הדלת של קוני.
והיא כל כך שמחה לראות אותי.
(צחוק קהל)
כעבור חצי שעה,
פרח זה היה בחצר
האחורית של קוני.
עכשיו הוא בטח נראה יותר טוב.
(צחוק קהל)
אילו עזבתי לאחר
הסירוב הראשוני,
הייתי חושב,
טוב, זה כנראה
כי הוא לא בטח בי,
כי נראיתי משוגע,
כי לא התלבשתי יפה,
לא נראיתי טוב.
לא אלו היו הסיבות.
אלא כי הצעתי משהו
שלא תאם את רצונו.
הוא בטח בי מספיק
כדי לתת לי הפניה,
אם להשתמש במושג מכירתי.
ניצלתי את זה.
ואז יום אחד --
גם גיליתי שאני יכול
להגיד משהו מסויים
ולהגדיל את הסיכוי שלי לקבל "כן".
אז למשל, יום אחד
הלכתי לסטארבקס,
ושאלתי את המנהל:"אני יכול
להיות המברך של סטארבקס?"
הוא ענה:"מה זה מברך של סטארבקס?"
אמרתי:"אתה מכיר את
המברכים האלה שבוול-מרט?
"אלא שאומרים לך
'שלום' בכניסה לחנות,
"שדואגים בעצם שלא תגנוב?
"אני רוצה ליצור חוויה של
וול-מרט ללקוחות סטארבקס."
(צחוק)
טוב, לא בטוח
שזה דבר טוב, האמת --
האמת, אני די בטוח
שזה דבר די גרוע.
הוא אמר:"אה --"
אה כן, כך הוא נראה, שמו אריק --
והוא אמר לי:"לא בטוח."
כך הוא הקשיב לי. "לא בטוח."
אז שאלתי אותו:
"זה דבר מוזר לבקש?"
והוא ענה:"כן, מאוד מוזר, אחי."
אבל מהרגע שהוא אמר
זאת, ההבעה שלו השתנתה.
כאילו שהוא נפטר
מכל הספקות שלו.
ואז אמר:"טוב, תעשה את זה,
רק אל תהיה מוזר מדי."
(צחוק)
אז במשך שעה שלמה
הייתי המברך של סטארבקס.
אמרתי "שלום" לכל לקוח שנכנס,
וזרקתי כל מיני ברכות של חג.
דרך אגב, לא יודע מהו
מסלול הקריירה שלכם,
אל תהיו מברכים.
(צחוק)
היה נורא משעמם.
אבל אז הבנתי, שעשיתי זאת,
כי שאלתי "זה דבר מוזר לבקש?"
הבעתי את הספק שהוא הרגיש.
ובגלל ששאלתי "זה מוזר?"
הפכתי ללא מוזר בעצמי.
כלומר חשבתי בדיוק כמוהו,
ראיתי בבקשה משהו מוזר.
ופעם אחר פעם,
למדתי שאם אביע
את הספקות של אנשים
לפני שאילת השאלה,
אוכל לזכות באמון שלהם.
אנשים נוטים יותר לענות לי בחיוב.
ואז גיליתי שאני יכול
להגשים את חלומי...
באמצעות בקשה.
אני שייך לארבע דורות של מורים,
וסבתא תמיד הייתה אומרת לי:
"היי ג'יה, אתה מסוגל
לעשות כל מה שתרצה,
אבל יהיה נהדר אם תהפוך למורה."
(צחוק)
אך רציתי להיום יזם, לכן לא הפכתי.
אבל תמיד היה זה
חלומי ללמד משהו באמת.
אז אמרתי:" אולי פשוט אבקש
ואלמד קורס באוניברסיטה?"
באותו זמן גרתי באוסטין,
אז הלכתי
לאוניבטרסטת טקסס שבאוסטין,
ודפקתי על דלתות של הפרופסורים
ושאלתי:"אני יכול ללמד בקורס שלך?"
לא השגתי כלום
בכמה פעמים ראשונות.
אבל מכיוון שלא ברחתי --
והמשכתי לנסות --
בנסיון השלישי
הפרופסור התרשם מאוד.
הוא אמר:"אף אחד עוד
לא ניסה דבר כזה."
גם באתי מוכן עם מצגות
הפאואר פוינט והשיעור שלי.
הוא אמר:"ואו, זה יכול לשמש אותי.
"אולי תחזור עוד חודשיים?
אכניס אותך לתכנית לימודים."
וכעבור חודשיים לימדתי קורס.
הנה אני -- אתם בטח
לא רואים, התמונה די גרועה.
טוב, לפעמים התאורה דוחה אותך, אתם יודעים.
(צחוק)
אבל ואוו --
כשסיימתי ללמד,
יצאתי משם בוכה,
כי חשבתי לעצמי,
אני יכול להגשים
את חלומי, אם פשוט אבקש.
נהגתי לחשוב שכדי
להשיג את כל זה --
צריך להיות יזם גדול, או
לקבל דוקטורט בהוראה --
אבל לא, פשוט ביקשתי,
ויכולתי ללמד.
בתמונה זו, שאותה לא רואים,
ציטטתי את מרטין לותר קינג, הבן.
למה? כי במחקרי גיליתי
שאנשים שעושים שינוי אמיתי בעולם,
המשנים את אורח חיינו
ואת אופן המחשבה שלנו,
הם אנשים שהתקבלו
בדחייה ראשונית ואף אלימה.
אנשים כמו מרטין לותר קינג, הבן,
כמו מהטמה גנדי, נלסון מנדלה,
ואפילו ישו.
אנשים אלה לא נתנו
לדחיות לאפיין את עצמם.
הם נתנו לתגובתם לדחייה
להיות המאפיין שלהם.
והם קיבלו את הדחייה.
אנחנו לא חייבים להיות
כמותם כדי ללמוד על דחייה,
במקרה שלי,
דחייה הייתה הקללה שלי,
השד שלי.
היא הפריעה לי כל חיי,
כי כל פעם ניסיתי לברוח.
ואז התחלתי לאמץ את התחושה.
הפכתי אותה למתנה
הכי גדולה בחיים שלי.
התחלתי ללמד אנשים
איך להפוך דחיות להזדמנויות.
אני משתמש בבלוג, בהרצאות שלי,
בספר שיצא לאור עכשיו,
ואפילו בונה טכנולוגיה שתעזור
לאנשים להתגבר על פחדם מדחייה.
כשדוחים אתכם בחיים,
כשאתם מתמודדים עם המכשול הנוסף,
או הכשלון הנוסף,
תשקלו את האפשרויות.
אל תברחו.
אם רק תאמצו אותן,
הן יכולות גם להפוך למתנות שלכם.
תודה רבה.
(מחיאות כפיים)
Kada sam imao šest godina,
primio sam darove.
Moja učiteljica u prvom razredu
imala je briljantnu ideju.
Htjela je da iskusimo primanje darova
ali i da naučimo vrlinu davanja
komplimenata.
Tako da smo svi došli
ispred razreda,
i kupila nam je darove
i složila ih u kutu.
I rekla je,
"Zašto ne bismo stajali ovdje
i dijelili si komplimente?
Ako čujete svoje ime,
idite i uzmite svoj dar i sjednite."
Koja divna ideja, zar ne?
Što može poći po krivu?
(Smijeh)
Pa, za početak, bilo nas je četrdeset,
i svakog puta kada su nekoga prozvali,
glasno sam vikao.
I onda je ostalo 20 ljudi,
i samo 10 ljudi,
a potom pet...
i samo troje.
I ja sam bio jedan od njih.
I komplimenti su stali.
Pa, u tom trenutku, plakao sam.
I učiteljica se brinula.
Rekla je: "Hej, hoće li netko reći
nešto lijepo o ovim ljudima?"
(Smijeh)
"Nitko? OK, zašto ne odeš
po svoj dar i sjedneš.
I dobro se ponašaj sljedeće godine --
možda netko kaže nešto lijepo
o tebi."
(Smiijeh)
Sad dok vam to opisujem,
jasno vam je da se toga dosta dobro
sjećam.
(Smijeh)
Ali ne znam kome je bilo gore
tog dana.
Meni ili učiteljici?
Vjerojatno je shvatila
da je izgradnju tima
pretvorila u javno ismijavanje
za tri šestogodišnjaka.
Bez humora.
Znate, ono kad vidite da se šale
s ljudima na TV-u,
to je smiješno.
No ništa nije bilo smiješno
toga dana.
To je bila jedna verzija mene,
i rađe bih umro
nego bio ponovno u toj situaciji --
da me tako odbiju u javnosti.
To je jedna verzija.
Onda ubrzajte osam godina.
Bill Gates je došao u moj
rodni grad --
Peking, Kina --
kako bi pričao,
i vidio sam njegovu poruku.
Zaljubio sam se u tog tipa.
Mislio sam:
Wow, sad znam što želim raditi.
Te noći pisao sam obitelji
rekavši: "Do 25. godine,
izgradit ću najveću tvrtku
na svijetu,
i ta tvrtka kupit će Microsoft."
(Smijeh)
Totalno sam prihvatio tu ideju
pokoravanja svijeta --
dominacija, zar ne?
I nisam ovo izmislio,
zaista sam napisao to pismo.
I evo ga ovdje --
(Smijeh)
Ne morate ovo čitati --
(Smijeh)
Ovo je također loš
rukopis, ali označio sam ključne riječi.
Shvaćate na što sam ciljao.
(Smijeh)
Dakle ...
to je druga verzija mene:
onaj koji će pokoriti svijet.
Dvije godine nakon toga,
pojavila se prilika da dođem u SAD.
Skočio sam na nju,
jer to je mjesto gdje živi
Bil Gates, zar ne?
(Smijeh)
Pomislio sam da je to početak
mog poduzetničkog putovanja.
Ubrzajte 14 godina.
Imao sam 30.
Ne, nisam izgradio tu tvrtku.
Nisam čak ni počeo.
Bio sam marketing menadžer
za Fortune 500 tvrtku.
Osjećao sam se kao da sam zapeo;
Stagnirao sam.
Zašto je tome tako?
Gdje je 14 godišnjak
koji je napisao to pismo?
Ne zato što nije pokušao.
Već zato što svakog puta
kada sam imao novu ideju,
svakog puta kada sam
htio probati nešto novo,
čak i na poslu --
htio sam dati prijedlog,
htio sam progovoriti
pred grupom ljudi --
osjećao sam tu stalnu borbu
između 14-godišnjaka
i šestogodišnjaka.
Jedan je htio osvojiti svijet --
promijeniti nešto --
drugi se bojao odbijanja.
I svakog puta bi
taj šestogodišnjak pobijedio.
I taj strah je čak ustrajao
kad sam pokrenuo vlastitu tvrtku.
Mislim, pokrenuo sam
tvrtku sa 30 godina --
ako želite biti Bill Gates,
morate početi prije ili kasnije, zar ne?
Kada sam bio poduzetnik,
pojavila se prilika za investiranje,
i onda su me odbili.
To odbijanje je boljelo.
Boljelo je toliko da sam tada htio
odustati.
Ali sam onda pomislio,
hej, bi li Bill Gates odustao
nakon jednostavnog odbijanja?
Bi li ijedan uspješan poduzetnik odustao?
Nema šanse.
I tu je za mene kliknulo.
OK, mogu napraviti bolju tvrtku.
Mogu izgraditi bolji tim
ili bolji proizvod,
ali jedna stvar je sigurna:
moram biti bolji vođa.
Moram biti bolja osoba.
Ne mogu dozvoliti šestogodišnjaku
da diktira mojim životom.
Moram mu pokazati gdje mu je mjesto..
Ovdje sam otišao online
i tražio pomoć.
Google je bio moj prijatelj.
(Smijeh)
Tražio sam, "Kako prevladati
strah od odbijanja?"
Dobio sam puno članaka
iz psihologije
o tome odakle dolaze
bol i strah.
Onda sam pronašao puno
"bla bla" inspiracijskih članaka
o tome "Kako ne treba uzimati
osobno, samo prevladati."
Tko to ne zna?
(Smijeh)
Ali zašto sam se i dalje bojao?
Onda sam slučajno naletio na ovu stranicu.
Zove se rejectiontherapy.com
(Terapija odbijanja)
(Smijeh)
"Terapija odbijanja" je igra
koju je osmislio kanadski poduzetnik.
Njegovo ime je Jason Comely.
I ideja je da 30 dana morate
tražiti odbijanje,
i svakog dana vas moraju odbiti za nešto,
i na kraju postanete neosjetljivi na tu bol.
Svidjela mi se ta ideja.
(Smijeh)
Rekao sam, "Znaš što? Pokušat ću ovo.
I osjećat ću odbijanje 100 dana."
I osmislio sam vlastite ideje o
odbijanju,
i napravio sam video blog od toga.
I evo što sam učinio.
Ovako je blog izgledao.
Dan Prvi ...
(Smijeh)
Posudi 100 dolara od stranca.
Ovdje sam otišao tamo gdje sam radio,
sišao niz stube
i vidio tog velikog tipa iza stola.
Izgledao je kao zaštitar.
Prišao sam mu.
I hodao sam
a to je bila najduža šetnja
mog života --
dlake na vratu nakostriješile su se,
znojio sam se i srce mi je tuklo.
I došao sam tamo i rekao,
"Hej gospodine, mogu li posuditi
100 dolara od tebe?"
(Smijeh)
I on me pogledao i rekao "Ne."
"Zašto?"
I onda sam rekao, "Ne? Žao mi je."
Okrenuo sam se i pobjegao.
(Smijeh)
Bilo mi je neugodno.
Ali zato što sam se snimio --
te večeri gledao sam kako sam bio odbijen,
i samo sam vidio koliko me strah.
Izgledao sam kao klinac iz "Šestog čula."
Vidio sam mrtvace.
(Smijeh)
A onda sam vidio tog tipa.
Nije bio tako strašan.
Bio je debeljuškast, simpatičan tip,
i čak me pitao "Zašto?"
Pozvao me da se objasnim.
I mogao sam reći svašta.
Mogao sam objasniti,
pregovarati.
Nisam napravio ništa od toga.
Samo sam pobjegao.
Pomislio sam, wow, ovo je kao
mikrosvemir mog života.
Svaki put kad bi osjetio i malo odbijanja,
samo bih pobjegao što brže mogu.
I znate što?
Sljedećeg dana, što god da se dogodi,
neću bježati.
Ostat ću uključen.
Dan Drugi: Tražiti da mi napune burger.
(Smijeh)
Otišao sam u prodavaonicu burgera,
dovršio sam ručak,
došao do blagajnika i rekao,
"Možete li mi
ponovno napuniti burger?"
(Smijeh)
Bio je zbunjen,
"Što znači napuniti burger?"
(Smijeh)
Rekao sam, "Kao da
mi dopunite piće, ali sa burgerom."
I rekao je, "Oprosti, to ne radimo čovječe."
(Smijeh)
I tu se dogodilo odbijanje
i mogao sam pobjeći, ali ostao sam.
Rekao sam, "Volim vaše burgere,
volim vašu prodavaonicu,
i ako mi dopunite burger,
volit ću vas još više."
(Smijeh)
I on je rekao, "OK, reći ću
svom šefu za to,
i možda to napravimo, ali
ne mogu to danas napraviti."
Onda sam otišao.
I usput,
mislim da to nisu nikad napravili.
(Smijeh)
Mislim da još postoje.
Ali osjećaj života i smrti
koji sam imao prvi put
nije više bio ondje,
samo zato što sam ostao uključen --
što nisam pobjegao.
I rekao sam, "Wow, super,
već učim stvari.
Odlično."
I onda Treći Dan:
Dobivanje Olimpijskih krafni.
Tu mi se život okrenuo naglavce.
Otišao sam u Krispy Kreme.
To je trgovina s krafnama
u jugoistočnom dijelu SAD-a.
Sigurno imaju neke i ovdje.
I ušao sam,
i rekao, "Možete li mi napraviti krafne
koje izgledaju kao Olimpijski simboli?
Samo povežete pet krafni zajedno .."
Nema šanse da bi pristali na to,
zar ne?
Ali pripravljačica krafni me shvatila ozbiljno.
(Smijeh)
Izvadila je papir,
počela pisati boje i prstenje,
i razmišlja, "Kako mogu to napraviti?"
I 15 minuta kasnije,
izašla je s kutijom koja je izgledala
kao Olimpijsko prstenje.
Bio sam tako dirnut.
Jednostavno nisam mogao vjerovati.
I taj video je pogledalo višeo od
5 milijuna ljudi na Youtubeu.
Ni svijet nije mogao vjerovati.
(Smijeh)
Znate, zbog toga sam bio u novinama,
na tv-u, posvuda.
I postao sam slavan.
Puno ljudi mi je počelo slati
e-mailove
i govoriti, "To što radiš je odlično."
Ali znate, slava i to što sam poznat
nisu utjecali na mene.
Ja sam samo htio naučiti,
i promijeniti sebe.
Tako da sam ostatak
100 dana odbijanja
pretvorio u ovo igralište --
u ovaj istraživački projekt.
Htio sam vidjeti što mogu naučiti.
I onda sam naučio puno stvari.
Otkrio sam tako puno tajni.
Na primjer, ako ne bježim,
kada me odbiju,
možda pretvorim "ne" u "da,"
i čarobna riječ je "zašto."
Jednog dana sam s cvijetom u ruci
otišao u kuću stranca,
pokucao na vrata i rekao,
"Mogu li zasaditi ovaj cvijet
u vašem dvorištu?"
(Smijeh)
Rekao je, "Ne."
Ali prije nego je otišao pitao sam,
"Mogu li znati zašto?"
I on je rekao, "Pa imam tog psa
koji bi iskopao bilo što što stavim
u dvorište.
Ne želim da potratiš cvijet.
Ako želiš to učiniti idi preko puta
i popričaj s Connie,
ona obožava cvijeće."
I to sam i učinio.
Prešao sam ulicu i pokucao na njena vrata.
Bila je tako sretna što me vidi.
(Smijeh)
I onda pola sata kasnije,
bio je cvijet zasađen u Connienom
dvorištu.
Siguran sam da sada izgleda bolje.
(Smijeh)
Ali da sam otišao poslije
prvotnog odbijanja,
pomislio bih,
to je zato što mi tip ne vjeruje,
zato što sam lud,
jer se nisam dobro obukao
ili nisam dobro izgledao.
Ali nije bilo ništa od toga.
Ponudio sam mu nešto
što nije odgovaralo njegovim potrebama.
I vjerovao mi je dovoljno
da me referira drugom kupcu,
da koristim termin iz prodaje.
I akvizirao sam tog kupca.
Onda jednog dana --
naučio sam i da mogu reći
određene stvari
i povećati šanse za potvrdan odgovor.
Na primjer, otišao sam u Starbucks,
i rekao sam upravitelju, "Hej,
mogu li ja biti Starbucks pozdravljač?"
On je pitao, "Što je to?"
Rekao sam, "Znate one pozdravljače
u Walmartu?
Ljudi koji vas pozdrave
prije nego uđete,
i paze da ne kradete?
Želim dati iskustvo Walmarta
Starbucks kupcu."
(Smijeh)
Pa, nisam siguran da je to dobra stvar --
Zapravo, poprilično sam siguran da je to loše.
I on je bio kao, "Oh" --
tako je izgledao, ime mu je Eric --
i on je rekao: "Nisam siguran."
Ovako me čuo. "Nisam siguran."
Onda ga upitam, "Da li je to čudno?"
On kaže, "Da, stvarno je čudno čovječe."
Ali čim je to rekao,
njegovo držanje se promijenilo.
Kao da je stavio svu sumnju na pod.
I rekao je, "Da, možeš to raditi,
samo nemoj da bude prečudno."
(Smijeh)
Sljedećih sat vremena
bio sam Starbucks pozdravljač.
Pozdravio sam svakog kupca
koji je ušao,
i dao sam im blagdanski pozdrav.
Usput, ne znam kakva vam je karijera,
ali nemojte biti pozdravljač.
(Smijeh)
Bilo je zaista dosadno.
Ali onda sam otkrio
da to mogu jer sam pitao "Je li to čudno?"
Spomenuo sam sumnju koju je on imao.
I zato što sam spomenuo "Je li to čudno?",
to znači da to nije bilo čudno.
To znači da sam razmišljao točno
kao i on,
vidjevši da je to čudna stvar.
I ponovno, i ponovno,
naučio sam da ako spomenem
sumnju koju ljudi možda imaju
prije nego postavim pitanje,
zadobit ću njihovo povjerenje.
Bilo je izglednije da će mi ljudi reći da.
I onda sam naučio
da mogu ispuniti svoj san...
pitajući.
Znate, potječem od četiri generacije
učitelja,
i moja baka mi je uvijek govorila,
"Hej Jia, možeš raditi što god želiš,
ali bilo bi super da budeš učitelj."
(Smijeh)
Ali htio sam biti poduzetnik,
pa nisam.
Ali uvijek je bio moj san
da zaista nešto podučavam.
Pa sam rekao, "Što ako samo pitam
i držim predavanje na fakultetu?"
Živio sam u Austinu u to vrijeme,
pa sam otišao na Sveučilište u Texasu,
pokucao na vrata profesora i pitao
"Mogu li držati vaše predavanje?"
Nisam dospio daleko prvih par puta.
Ali zato što nisam bježao --
nastavio sam to činiti --
i treći put profesor je bio impresioniran.
Rekao je, "Nitko to do sada nije napravio."
I došao sam spreman
sa prezentacijom i mojom lekcijom.
Rekao je, "Wow, mogu to koristiti.
Zašto se ne vratiš za dva mjeseca?
Uvrstit ću te u moj raspored."
I dva mjeseca kasnije
držao sam predavanje.
Ovo sam ja -- ne vidite vjerojatno,
jer je loša slika.
Znate, nekad vas odbije munja?
(Smijeh)
Ali wow --
kad sam završio s predavanjem,
izašao sam plačući,
jer sam mislio
da mogu ispuniti životni san
samo postavljanjem pitanja.
Nekad sam mislio da to sve moram postići --
da moram biti veliki poduzetnik,
imati doktorat da podučavam --
ali ne, samo sam pitao,
i mogao sam podučavati.
I na toj slici koju ne vidite,
citirao sam Martina Luthera Kinga Jr.
Zašto? Jer u mom istraživanju otkrio sam
da ljudi koji zaista mijenjaju svijet,
koji mije,njaju način na koji živimo
i mislimo
su oni ljudi koje je dočekalo
žestoko i često nasilno odbijanje.
Ljudi kao Martin Luther King Jr.,
kao Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
ili čak Isus Krist.
Ti ljudi nisu dozvolili da ih
definira odbijanje.
Oni su dozvolili vlastitim reakcijama
nakon odbijanja da ih definiraju.
I prihvatili su odbijanje.
I ne moramo biti ti ljudi da bi
naučili o odbijanju,
i u mom slučaju,
odbijanje je bilo moje prokletstvo,
moja babaroga.
Mučilo me cijeli život
jer sam od toga bježao.
Onda sam to prigrlio.
To sam pretvorio u najveći dar
u mom životu.
Počeo sam učiti ljude kako
da odbijanje pretvore u prilike.
Koristim blog, moj govor,
koristim knjigu koju sam objavio,
i čak gradim tehnologiju koja će pomoći
ljudima da prevladaju strah od odbijanja.
Kada vas odbiju u životu,
kada ste suočeni sa sljedećom preprekom
ili sljedećim neuspjehom,
razmislite o mogućnostima.
Nemojte bježati.
Ako ih samo prigrlite,
možda postanu i vaši darovi.
Hvala vam.
(Pljesak)
Quando avevo sei anni,
ricevetti dei regali.
La mia insegnante delle elementari
ebbe questa brillante idea.
Voleva che noi sperimentassimo
l'esperienza di ricevere regali,
ma che imparassimo anche la virtù
di complimentarsi reciprocamente.
Così ci fece andare tutti
di fronte alla classe,
comperò a tutti noi dei regali
e li impilò nell'angolo.
E disse,
"Perché non stiamo qui
a complimentarci a vicenda?
Quando sentite il vostro nome
prendete il vostro regalo
e sedetevi."
Che idea meravigliosa, vero?
Cosa può andare storto?
(Risate)
Beh, all'inizio, eravamo in quaranta
e ogni volta che sentivo
il nome di qualcuno
mi lanciavo in calorose
acclamazioni.
E poi rimasero 20 persone,
e poi 10,
e poi 5 ...
e 3.
E io ero uno di loro.
E i complimenti finirono.
Bene, a quel punto,
io iniziai a piangere.
E l'nsegnante andò nel panico.
E disse: " Ehi, nessuno ha qualcosa
di carino da dire a loro?"
(Risate)
"Nessuno? Perché non prendi
il tuo regalo e torni a sederti.
Comportati bene
così qualcuno potrà
parlare bene di te."
(Risate)
Bene, mentre ve lo descrivo
probabilmente intuite
che me lo ricordo molto bene.
(Risate)
Ma non so
chi è stato peggio, quel giorno.
Io o l'insegnante?
Deve aver capito di aver trasformato
un'attività di team-building
nella gogna pubblica
di tre bambini di sei anni.
Senza umorismo.
Quando vedete
qualcuno messo alla gogna in TV,
sembra divertente.
Quel giorno non fu divertente.
Quella era una versione di me,
morirei pur di evitare di ritrovarmi
in quella situazione,
di sentirmi rifiutato in pubblico.
Quella è una versione di me.
Poi, otto anni dopo.
Bill Gates venne nella mia città natale,
Pechino, Cina,
per un discorso,
e io ascoltai il suo messaggio.
Persi la testa per quel tipo.
Pensai, wow,
ora so cosa voglio.
Quella sera scrissi
alla mia famiglia
dicendo: "Entro i 25 anni
avrò realizzato
la più grande società del mondo
e quella società comprerà Microsoft."
(Risate)
Abbracciai totalmente l'idea
di conquistare il mondo --
il dominio, vero?
E non l'ho inventato,
ho scritto veramente quella lettera.
Eccola qui...
(Risate)
Non dovete leggerla tutta --
(Risate)
Pessima calligrafia,
ma ho evidenziato alcune parole chiave.
Potete farvi un'idea.
(Risate)
Quindi...
Quella era un'altra versione di me:
una che conquisterà il mondo.
Bene, allora due anni dopo,
mi si presentò l'opportunità
di venire negli Stati Uniti.
La colsi subito,
perché era dove viveva Bill Gates, giusto?
(Risate)
Pensavo fosse l'inizio di
un'avventura da imprenditore.
Poi passarono altri 14 anni.
Compii 30 anni.
Niente, non avevo fondato un'azienda.
Non avevo neanche iniziato.
Ero in effetti un marketing manager
per una delle 500 società di Fortune.
E mi sentivo bloccato;
non facevo progressi.
Perché?
Dov'è quel 14enne
che scrisse la lettera?
E non perché non ci provai.
Perché quando avevo una nuova idea,
ogni volta che volevo
qualcosa di nuovo
anche al lavoro -
volevo fare proposte,
volevo parlare davanti
a un gruppo di persone -
sentivo una costante battaglia
tra il ragazzo di 14 anni
e il bimbo di 6 anni.
Uno voleva conquistare il mondo -
fare la differenza -
l'altro aveva paura del rifiuto.
E ogni volta vinceva
il bambino di sei anni.
E questa paura persisteva
anche quando fondai la mia società.
Cioè fondai la mia società a 30 anni -
se volete essere Bill Gates,
dovete iniziare prima o poi, giusto?
Quando ero imprenditore,
mi si presentò un'opportunità
di investimento
e allora mi rifiutarono.
E quel rifiuto mi diede fastidio.
Mi diede così fastidio
che volevo abbandonare tutto.
Ma poi pensai,
ehi, Bill Gates smetterebbe
per un semplice rifiuto di finanziamento?
Qualsiasi imprenditore di successo
smetterebbe così?
No.
E qui mi scattò qualcosa.
Ok, posso creare
un'azienda migliore.
Posso costruire un team
o un prodotto migliori,
ma una cosa è sicura:
devo essere un leader migliore.
Una persona migliore.
Non posso più lasciare che un bambino
di sei anni comandi la mia vita.
Devo rimandarlo al suo posto.
A quel punto
cercai aiuto online.
Google era mio amico.
(Risate)
Cercai "Come superare
la paura del rifiuto?"
Trovai una manciata
di articoli di psicologia
sull'origine della paura
e del dolore.
Poi trovai una serie di articoli
entusiastici e ispiratori
su "Non prenderla sul personale,
superalo".
Chi non lo sa?
(Risate)
Ma perché ero ancora così spaventato?
Così per fortuna trovai questo sito.
Si chiama rejectiontherapy.com.
(Risate)
"Rejection Therapy" era un gioco
inventato da questo imprenditore canadese.
Si chiama Jason Comely.
E in pratica l'idea è che per 30 giorni
si vada in cerca di rifiuti
e ogni giorno si venga rifiutati
per qualcosa,
fino a desensibilizzarsi
dal dolore.
Mi piaceva questa idea.
(Risate)
Dissi: "Sai cosa? Lo farò.
E mi sentirò respinto
per 100 giorni."
Mi sono venute le mie idee
su come essere rifiutato,
e ho creato un video blog.
Ecco cosa ho fatto.
Questo era il blog.
Giorno 1...
(Risate)
Farsi prestare 100 dollari
da uno sconosciuto.
A questo punto andai sul luogo di lavoro.
Scesi le scale
e vidi questo ragazzone
a una scrivania.
Sembrava uno della sicurezza.
Lo avvicinai.
E mentre camminavo semplicemente
sembrava il percorso
più lungo della mia vita
i capelli dietro mi si rizzavano,
sudavo e il cuore esplodeva.
Arrivai là e dissi,
"Ehi, signore, mi può prestare
100 dollari?"
(Risate)
Lui mi guardò e disse "No".
"Perché?"
E io dissi, "No? Mi dispiace."
Mi voltai e scappai.
(Risate)
Mi sentivo così imbarazzato.
Ma dato che mi stavo filmando,
quella sera mi guardai
mentre venivo rifiutato
e vidi quanto ero spaventato.
Sembravo quel ragazzo
in "Il Sesto Senso".
Vedevo la gente morta.
(Risate)
Ma poi vidi questo ragazzo.
Sapete, non era minaccioso.
Era pacioccone, adorabile,
e mi chiese anche, "Perché?"
Infatti, mi invitò a spiegarmi.
E avrei potuto dire tante cose.
Avrei potuto spiegare, negoziare.
Ma non feci nulla di ciò.
Ciò che feci fu scappare.
Mi sentivo come fosse
un microcosmo della mia vita.
Ogni volta che sentivo
il minimo rifiuto,
correvo più veloce possibile.
E sapete perché?
Il giorno dopo,
qualunque cosa succeda,
non sarei scappato.
Dovrò impegnarmi.
Giorno 2: Chiedere di riempire
di nuovo un hamburger.
(Risate)
Fu quando andai in una paninoteca,
finii il pasto, andai in cassa e dissi
"Posso far riempire di nuovo
l'hamburger?"
(Risate)
Lui era confuso: "Un hamburger
riempito di nuovo?"
(Risate)
Dissi, "Insomma, come riempire
di nuovo una bevanda."
E lui, "Mi dispiace,
non ne facciamo."
(Risate)
Qui è dove venni rifiutato
ma non scappai, rimasi.
Dissi, "Beh, amo i vostri
hamburger,"
amo il vostro locale
e se riempite di nuovo l'hamburger,
vi amerò di più."
(Risate)
E disse "Beh, ok, lo dirò al manager
e forse lo faremo, ma non oggi."
Allora me ne andai.
E comunque,
non credo l'abbiano fatto.
(Risate)
Credo che ci siano ancora.
Ma i sentimenti di vita
e morte della prima volta
non c'erano più,
solo perché mi impegnai --
perché non scappai.
Dissi "Wow, imparo delle cose.
Fantastico."
E poi il Giorno 3: la Ciambella Olimpica.
Qui è dove la mia vita si capovolse.
Andai ad un Krispy Kreme.
È un negozio di ciambelle
che si trova
nel Sud Est degli Stati Uniti.
Credo ve ne siano anche qui.
Entrai,
dissi, "Potete farmi delle ciambelle
a forma di simbolo olimpico?
Praticamente, unite cinque ciambelle..."
Non c'era verso che dicessero sì, giusto?
La pasticciera mi prese sul serio.
(Risate)
Prese un foglio,
abbozzò i colori e gli anelli,
e disse, "Come posso fare?"
E 15 minuti dopo,
se ne uscì con una scatola
piena di ciambelle olimpiche.
E ne fui colpito.
Non potevo crederci.
E quel video fu visto più
di cinque milioni di volte.
Nemmeno il mondo ci credeva.
(Risate)
Sapete, per quello finii sui giornali,
nei talk show, ovunque.
E divenni famoso.
Tanta gente iniziò a scrivermi email
dicendomi "Quello che fai è fantastico."
Ma la fama e la notorietà
non mi fecero nulla.
Io volevo imparare,
e cambiare me stesso.
Quindi il resto dei 100 giorni di rifiuto
lo trasformai in terreno di gioco --
in questo progetto di ricerca.
Volevo vedere cosa avrei imparato.
E imparai tante cose.
Ho scoperto così tanti segreti.
Ho scoperto che se non scappo,
se mi rifiutano,
posso trasformare un "no" in "sì",
e la parola magica è "perché".
Un giorno andai da uno sconosciuto,
con un fiore in mano,
bussai alla porta e dissi,
"Posso piantare questo fiore
nel tuo cortile?"
(Risate)
E lui disse, "No."
Ma prima di andarmene dissi
"Ehi, posso sapere perché?"
E lui disse, "Beh, ho questo cane
che rovina tutto quello
che metto in cortile.
Non voglio rovinare il tuo fiore.
Se vuoi farlo, va' qui di fronte
da Connie.
Lei adora i fiori."
Ed è ciò che feci.
Attraversai e bussai alla porta di Connie.
E lei fu così felice di vedermi.
(Risate)
E poi, mezz'ora dopo,
c'era un fiore nel cortile di Connie.
Sono certo ora sia più bello.
(Risate)
Ma se avessi andato via
dopo il rifiuto iniziale,
avrei pensato,
beh, è perché il tipo
non si è fidato di me,
è perché ero pazzo,
perché non mi presentavo bene.
Niente di tutto ciò.
Fu perché ciò che offrii
non incontrava i suoi gusti.
E si fidò di me tanto
da darmi un referenza,
usando un termine commerciale.
Convertii una referenza.
Poi un giorno --
e ho anche imparato
che posso davvero dire certe cose
e massimizzare
la possibilità di un sì.
Ad esempio,
un giorno andai da Starbucks,
e chiesi al manager, "Posso essere colui
che da il benvenuto?"
E lui "Cos'è colui
che da il benvenuto?"
E io "Sai quelli che salutano
al Walmart?
Quelli che ti dicono "ciao"
all'ingresso del negozio,
e si accertano che tu non rubi,
in pratica?
Voglio dare un'esperienza Walmart
ai clienti di Starbucks."
(Risate)
Beh, non sono certo sia
una buona cosa, in realtà --
in realtà, so che è una brutta cosa.
E lui, "Oh"--
sì, fece così, si chiama Eric --
e disse "Non ne sono sicuro."
Lui mi sentiva così, "Non sono sicuro."
Allora gli chiesi, "È strano?"
E lui, "Sì, è molto strano, amico."
Ma nel momento in cui lo disse,
il suo atteggiamento cambiò.
Come se avesse messo
tutti i suoi dubbi da parte.
E disse, "Sì, lo puoi fare,
solo non troppo strano."
(Risate)
Quindi per l'ora dopo
fui l'omino di Starbucks.
Dicevo "salve" a ogni cliente
che entrava,
e gli facevo gli auguri delle vacanze.
Comunque, non so quale sia
la vostra carriera,
ma non fate gli omini del "ciao".
(Risate)
È stato davvero noioso.
Ma scoprii che potevo farlo
perché dissi, "È strano?"
dissi a voce alta il suo dubbio.
E proprio perché lo dissi,
significa che non era strano.
Vuol dire che stavo proprio pensando
come lui,
e lo vedevo come
una cosa strana.
E ancora, e ancora,
imparai che dicendo a voce alta
il dubbio che qualcuno può avere
prima della domanda,
avrei avuto la loro fiducia.
Le persone erano più propense
a dirmi di sì.
E allora imparai che potevo realizzare
il sogno della mia vita...
chiedendo.
Provengo da quattro generazioni
di insegnanti,
e mia nonna mi ha sempre detto
"Ehi Jia, puoi fare tutto ciò che vuoi,
sarebbe fantastico
se tu diventassi un insegnante."
(Risate)
Ma volevo fare l'imprenditore,
quindi no.
Ma è sempre stato un mio sogno
quello di insegnare qualcosa.
Quindi dissi, "E se chiedessi
di insegnare all'università?"
Vivevo ad Austin al tempo,
andai all'università
del Texas ad Austin
e bussai alla porta dei docenti dicendo,
"Posso insegnare al vostro corso?"
Non ottenni nulla le prime volte.
Ma proprio perché non scappai --
continuai a farlo --
e al terzo tentativo il docente
fu molto colpito.
Disse, "Nessuno ha mai fatto
una cosa così."
E gli portai i miei powerpoint
e la mia lezione.
Disse, "Wow, posso usarla.
Perché non torni tra due mesi?
Ti inserisco nel mio programma."
E due mesi dopo insegnavo ad un corso.
Questo sono io -- forse non vedete,
è una brutta foto.
Sapete, a volte anche la luce
vi rifiuta, vero?
(Risate)
Ma wow --
quando finii quel corso, uscii piangendo,
perché pensavo
che potevo realizzare
il mio sogno solo chiedendo.
Prima pensavo dovessi raggiungere
tutte quelle cose --
essere un grande imprenditore,
o avere un dottorato per insegnare --
ma no, chiesi soltanto,
e potei insegnare.
E in questa foto,
che non potete vedere,
ho citato Martin Luther King, Jr.
Perché? Perché nella mia ricerca
scoprii che le persone che cambiano
il mondo, il nostro modo di vivere
e di pensare,
sono le persone che all'inizio
ebbero anche violenti rifiuti.
Persone come Martin Luther King, Jr.,
come Mahatma Gandhi,
Nelson Mandela,
o persino Gesù Cristo.
Queste persone non si fecero definire
dal rifiuto.
Lo lasciarono fare alla loro
reazione dopo il rifiuto.
E sfruttarono il rifiuto.
E non dobbiamo essere
quelle persone per imparare dal rifiuto
e nel mio caso,
il rifiuto fu la mia maledizione,
il mio "uomo nero".
Mi ha tormentato per tutta la vita
perché ne stavo scappando.
Poi iniziai ad accoglierlo.
Lo resi il più grande dono
della mia vita.
Iniziai a insegnare come trasformare
i rifiuti in opportunità.
Uso il mio blog, le conferenze,
il libro che ho appena pubblicato,
sto anche producendo prodotti tecnologici
per superare il rifiuto.
Quando venite rifiutati,
quando siete di fronte
al prossimo ostacolo
o al prossimo fallimento,
considerate le possibilità.
Non scappate.
Se le sfruttate,
potrebbero diventare
anche i vostri doni.
Grazie.
(Applausi)
6歳のとき
私は贈り物を受け取りました
1年生の担任の先生が
すばらしいアイデアを思いついて
先生は私たちに
贈り物をもらうだけではなく
互いに褒め合う美徳を学ぶことも
体験させたいと考えました
先生はクラス全員を
教室の前の方に来させ
買っておいた全員分の贈り物を
教室の隅に積み上げました
そして先生は言いました
「ここに立って お互いに褒め合いましょう
褒められた人は
贈り物を取って席に戻ってください」
すばらしい考えでしょう?
問題なんて起きっこないと
(笑)
最初40人いました
誰かの名前が上がるたびに
私は心から応援しました
そして残り20人となり
10人となり
5人となり
そして3人が残りました
私はそのうちの1人でした
そして褒め言葉が止みました
その時点で 私は泣いていました
先生も慌て始めました
「この子たちに何か良いことを
言ってあげる人いないの?」
(笑)
「誰もいないの?だったら
贈り物を取って席に戻りなさい
来年は良い子にして
褒めてもらえるようになりなさい」と
(笑)
私の話を聞いて
私がこのことを すごくよく覚えているのが
おわかりでしょう
(笑)
でも 気まずい思いをしたのは
どっちでしょう?
私か先生か?
先生は 気づいたはずです
チーム作りのために行った自分の行為が
6歳児を公開処刑する
羽目になったとね
笑える要素なしにです
テレビで誰かが
こき下ろされるのを見ますよね
それは愉快です
その日の出来事に
愉快な要素は皆無でした
それが私の一面をなしており
そして私は死んでも
同じ目には2度と遭いたくない —
2度と公けの場で 拒絶されたくない
と思いました
それが一面です
8年ほど早送りしましょう
ビル・ゲイツが
私の住んでいた北京にやってきて
スピーチをしました
私はゲイツのメッセージを聞き
この人物に惚れ込みました
私は やったね
夢ができたと思いました
その夜 私は家族に手紙を書いて
伝えました
「25歳までに世界一大きな会社を作って
マイクロソフト社を買収する」と
(笑)
世界征服という考えに
私は取り憑かれました
作り話じゃなく
実際に手紙も書きました
これがその手紙です
(笑)
全部読まなくてもいいですよ
(笑)
ひどい字だし
キーワードをマークしたので
わかっていただけるかと思います
(笑)
だから —
それが 私のもう1つの面です
世界征服を企てる者です
それから 2年後
アメリカに来る機会が与えられて
私はそれに飛びつきました
だってそこは
ビル・ゲイツの住む国ですからね
(笑)
私はそれを自分の起業家人生の
始まりだと思っていました
それから さらに14年早送りして
私は30歳になっていました
私は そんな会社を
築き上げてはおらず
起業すらしていませんでした
実際には マーケティング・マネージャーとして
フォーチュン500企業で働いていました
私は行き詰まりを感じ
どんよりしていました
何故でしょう?
14歳で この手紙を書いた人物は
どこへ行ってしまったのか?
やってみようとしなかった
からではありません
新しいアイデアが浮かぶたび —
新しいことをやってみたいと思たびに
また職場においても
提案がしたいと思ったとき
グループの人たちの前で
発言したいと思ったとき
常に葛藤を感じていました
14歳の私と 6歳の私との間の葛藤です
1人の私が 世界征服を望み
世界を変えたいと考え
もう1人の私が 拒絶に恐れをなすのです
そして その度に6歳の私が勝つのでした
そして 自分の会社を始めた後も
この恐怖心はついて回りました
私が自分の会社を始めたのは
30歳のときでした
ビル・ゲイツになりたければ
遅かれ早かれ 始めなきゃいけません
起業したとき
投資を受けられるチャンスが
めぐってきましたが
却下されました
拒絶されて 私は傷つきました
あまりにも傷が大きくて
即座にやめたくなりました
でも そこでこう思いました
「1回出資を断られたくらいで
ビル・ゲイツは諦めようと思ったか?
成功した起業家で
こんなことでやめた人がいたか?
そんなはずはない」
ここで パッとひらめいたんです
自分には もっと良い会社を作れるし
もっと良いチームや製品だって
作れるけれど
でも 1つ確かなことがある
自分は もっと良いリーダーに
なる必要がある
もっと良い人間になる必要がある
これ以上自分の人生を
6歳児の自分に振り回される訳にはいかない
6歳の自分に退場願わねばなりません
そこで 私は
インターネットに助言を求めました
Googleは私の友達です
(笑)
私が検索したのは
「拒絶への恐怖を克服する方法」でした
ヒットしたのは
沢山の心理学の記事で
恐怖心や苦痛の原因について
書かれていました
それから 沢山の脳天気で
スピリチャルな記事もヒットし
「拒絶を個人的に受け取らず
乗り越えなさい」と書かれていました
言われなくたってわかります
(笑)
でも だったら何故それほど怖いのか?
それから偶然このサイトを見つけました
題して「拒絶セラピー・ドットコム」
(rejectiontherapy.com)
(笑)
「拒絶セラピー」は
カナダ人起業家が発明したゲームです
彼の名はジェイソン・コームリーです
基本的なアイデアは 30日間
出かけて行って 自ら拒絶を求め
毎日 何かで拒絶されることを通じて
最終的には拒絶の痛みに対する
免疫をつけるというものです
そのアイデアが気に入りました
(笑)
「そうだ これをやってやろう
100日間拒絶される気分を
味わってみせる」
拒絶されるネタを 考え出して
それから 動画ブログを作りました
これが 私のやったことです
ブログの体裁はこんな感じで
1日目・・・
(笑)
「初対面の人から100ドル借りる」
それはこんな感じでした
階下へ行くと
体格の良い男性が
デスクにいるのが見えました
警備員のようないでたちです
私は 彼に近づいて行きました
歩いていただけですが
人生で一番長い道のりでした
首元で後ろ髪が逆立ち
汗が出て 心臓がバクバクしました
たどり着くと 言いました
「こんにちは
100ドル貸してもらえませんか?」
(笑)
すると彼は 見上げて「まさか」と言います
「なんでまた?」
で 私は言いました
「ダメですか? ならいいです」
回れ右して 逃げ出しました
(笑)
ものすごく恥ずかしかったです
でも 自分の姿を動画に撮っていたので
その夜 拒絶されている自分の姿を見ました
自分の恐怖感の大きさが 分かりました
まるで 映画『シックス・センス』に
出てくる あの子供です
「死んだ人が見えるんだ」みたいな
(笑)
でも それから相手の男性を見ると
別に威圧的ではありません
彼は 太めの感じが良い人でした
しかも 彼は 「なんで?」って
聞いてくれたんです
つまり 私に説明の機会をくれた訳です
私は 色々言えたはずなのに
説明することも
交渉することだってできたのに
何もしませんでした
やったのは 逃げることだけです
「すげえ 俺の人生の縮図みたいだ」と
思いました
ちょっとでも 拒絶されそうだと感じるたびに
私は 速攻で逃げていたんです
で どうしたと思います?
次の日は 何が起きても
もう逃げない
とどまろうと決めました
2日目 「ハンバーガーの
無料のお代わりをリクエスト」
(笑)
ハンバーガー店に行ったときのことです
お昼ごはんを食べ終えると
カウンターへ行ってこう言いました
「ハンバーガーの無料お代わり
お願いできますか?」
(笑)
店員は 困惑して
「ハンバーガーの無料お代わりって?」
(笑)
「ドリンクお代わり無料の
ハンバーガー版みたいなやつです」と言うと
店員は 「すいませんが
バーガーの無料お代わりはやっていません」
(笑)
拒絶されて いつもなら逃げ出す場面ですが
私はとどまりました
そして言いました
「ここのバーガー大好きだし
お店も大好きだけど
ハンバーガーに無料お代わりがあったら
もっと好きになるんだけど」
(笑)
すると店員が言いました
「では店長に伝えておきます
実現されるかもしれませんが
今日はお出しできません」
で 私はそこを立ち去りました
ちなみに
ハンバーガーの無料お代わりが
実現したとは思いません
(笑)
お店は元のままでしょう
でも 私が 最初に感じた
生きるか死ぬかみたいな危機感は
もうありませんでした
そこにとどまって話し続け
逃げるのをやめただけで です
私は思いました「おおすごい
もう教訓が得られた
いいね」と
そして3日目
「オリンピックのドーナツを買う」
ここで 私の人生が ひっくり返りました
クリスピー・クリームのお店に行きました
ドーナツ屋さんで
主に アメリカの南東部にある
チェーン店です
ここにも 何店舗かあるはずです
お店に入って
言いました「五輪マークの形をした
ドーナツが欲しいんですが
つまり 5つのドーナツを
つなげたやつです・・・」
そんなの取り合うわけない
と思うでしょ?
ところが そのドーナツ屋さんは
真剣に受け止めたんです
(笑)
紙を取り出して
色と輪っかを書き出し
「どうしたらこれを 作れるかしら?」と
そして 15分後
五輪の形をしたドーナツの箱を
持って出てきたんです
私はとても感動しました
にわかには信じられませんでした
このときの動画はユーチューブで
500万回以上見られました
世界中のみんなも信じられなかったんです
(笑)
これがきっかけで 私は新聞に載り
トークショーなんかにも出演して
有名になりました
沢山の人から
メールをもらうようになりました
「素晴らしい活動ですね」と
でも 名声にも悪名にも
私は関心がありません
私が心から望んでいたのは 学ぶこと
そして 自分を変えることでした
そこで 私は100日間拒絶チャレンジの
残された期間を
活動の場に —
この調査プロジェクトに変更しました
自分に何を学べるか知りたかったのです
そして 私は多くのことを学びました
とても沢山の秘訣を発見しました
例えば
一旦断られても
逃げ出さなければ
「いいえ」を「はい」へと
覆せる可能性も出てきて
そのための魔法の言葉は
「なんで?」だということ
ある日 花を手に
知らない人の家へ行き
ドアをノックして 言いました
「ねえ お宅の裏庭に
この花を植えてもいいですか?」
(笑)
相手は 「ダメです」と言いました
でも その人が行ってしまう前に
尋ねました
「あの 理由を聞かせてもらえます?」
すると 「うちには犬がいて
裏庭に何を植えても
全部掘り返してしまうので
あなたのお花を無駄にしたくないんです
植えたいなら
この通りの向こうの コニーに聞いてみたら
彼女は花が大好きですから」
言われた通りにしました
通りを渡って
コニーの家をノックしました
そうしたら コニーはとても喜んでくれました
(笑)
そして30分後
コニーの裏庭に
この花が植えられました
今は もっと見栄えが良いはずです
(笑)
でも もし最初の拒絶で
その場を去っていたら
多分こう思っていたでしょう
この人が断ったのは
私を信用していなくて
私を変な人だと思ったからだとか
身なりのせいで
印象が悪かったからだとか
実際はそんなことはなく
私の提案が 相手の希望と
マッチしなかっただけです
しかも 相手は私を信頼して
紹介までしてくれました
セールス用語で言うと
私は紹介を顧客に変えたんです
それから別の時には
あることを口にすることで
承諾の可能性がずっと広がると学びました
例えば ある日私はスターバックスへ行き
店長に聞きました「ねえ スターバックスの
挨拶係にしてもらえませんか?」
「スターバックスの挨拶係って
何のことですか?」
「ウォルマートの入口で
挨拶している人がいますよね?
店に入る客に『こんにちは』って
言う係の人 —
基本的に万引を防止するための
係ですけどね
スターバックスの客にも
ウォルマートの体験を提供したいんです」
(笑)
まあ あんまり良いアイデアか
わかりませんが —
というか実際 かなりひどいアイデアです
で 彼は言いました 「うーん」
こんな表情で
彼はエリックっていうんですが
迷った様子で聞いていました
「どうかな」と
そこで私は訊きました
「変ですかね?」
すると「確かに変だね」と
でも そう言った途端
エリックの態度ががらりと変わりました
まるで 猜疑心を全部
振り払ったような感じでした
「いいですよ やっても
ただ変になりすぎないで」
(笑)
その後1時間 私は
スターバックスの挨拶係をやりました
来店するお客さん全員に
「こんにちは」と言って
クリスマスの乾杯をしたんです
ちなみに みなさんの経歴がどうあれ
挨拶係はおすすめしません
(笑)
本当に退屈な仕事でした
でも その時「変ですか?」と聞いたから
これが実現したのだと気づきました
私は彼が抱いていた猜疑心を
言葉にしたんです
「変ですか?」と口にしたことが
私は変でないことを示していた —
つまり 私が 挨拶係なんて変だと
彼同様に思っていた
ということです
そして 繰り返し私が学んだのは
相手が抱きそうな疑念を
聞かれる前に口にすれば
信頼を得られるということです
承諾してもらえる確率が上がるんです
それからただ聞いてみるだけで
夢の実現につながることも
私は学びました
私の家は4代にわたる
教師の家系ですが
祖母はいつも言っていました
「ジャ なんでもやりたいことをしなさい
だけど 先生になってくれたら
最高だけどね」
(笑)
私は起業家になりたかったので
教師にはなりませんでした
でも 何かを実際に教えることは
いつも私の夢でした
そこで思いました
「大学で授業を教えさせてと
頼んでみたらどうだろう?」
当時オースティンに住んでいたので
テキサス大学オースティン校に行き
教授たちのドアをノックして尋ねました
「あなたの授業で教えてもいいですか」
最初の2回は 良い返事はもらえませんでした
でも 逃げずに続けると
3度目の正直です
教授がとても感心してくれました
「そんなこと言ってきた人間は
初めてだよ」と
私は PowerPointで
授業内容の用意をしていました
教授が言いました
「ほう これは使えるね
どうかね 2ヶ月後にもう一度来たら
君をカリキュラムに組み込んでおくから」
そして2ヶ月後
私は授業で教えていました
これが私です —
画質が悪いので分かりにくいと思いますが
時には照明に拒絶されることもあります
(笑)
でも
授業を終えて外に出るとき
私は泣いていました
なぜならこう思ったからです
「ただ聞いてみるだけで
一生の夢を叶えることができた」と
以前は 教えるためには
何か達成していなければと思っていました
すごい起業家になるとか 博士号を取るとか
でも 実際は ただ聞いてみるだけで
教えることができたんです
そして皆さんには見えない
あの写真で
私は キング牧師の言葉を
引用していました
というのも 調査の中で気づいたことですが
本当の意味で世界を変えた人たち —
私たちの生き方や考え方を変えた人たちは
最初は一度ならず
暴力的な拒絶に遭っていました
キング牧師や
ガンジーや マンデラのような人たち
そして イエス・キリストもそうです
これらの人たちは 拒絶によって
自分の可能性を限定することなく
拒絶に対する自分の反応の仕方で
自分の道を決定していきました
拒絶に向き合ったんです
このような偉大な人にならずとも
拒絶について学ぶことはできます
私の場合は
拒絶が 呪縛であり
恐怖の対象でした
逃げ回ることで
ずっと拒絶に苛まれていました
それから拒絶に向き合い始め
拒絶を 人生最大の授かりものに変えたんです
私は 拒絶をチャンスに変える方法を
人に教えはじめました
ブログや 講演や
最近出した本を使い
そのための技術まで開発して
拒絶への恐怖心を克服する手助けをしています
人生で拒絶を経験したら
次に壁にぶつかり
失敗に直面したら
可能性について考えてみてください
逃げないで下さい
ただ 向き合うだけで
賜物に変わるかもしれません
ありがとうございました
(拍手)
Алты жасымда
сыйлық алдым.
Бірінші сыныптағы мұғалімімнің идеясы.
Бізге сыйлық қабылдауды үйреткісі келді
әрі алғыс айтуды үйретті.
Сонымен сыныптың алдына келіп,
бәріміздің сыйлығымызды
бір бұрышқа үйіп қойды.
Ол:
Енді бір-бірімізге
жылы сөз айтайық деді.
Егер есімің аталса,
келіп, сыйлығыңды ал.
Неткен тамаша идея, солай ма?
Несі жаман?
(Күлкі)
Жақсы, онда 40 едік
есімі аталғандар, шығып жатты.
Шын жүректен тілек айтқым келді
сонымен 20 адам қалды
10 адам қалды
және бесеуі
үшеу қалды.
Мен жалғыз қалдым.
Алғыстар тоқтады.
Осы кезде жылап жібердім.
Ұстазым байқамады.
"Кім мына балаға жылы сөз айтқысы келеді"
(Күлкі)
"Ешкім? Жақсы,сыйлығыңды алып отыра ғой.
Келесі жылы
біреу сен туралы жақсы нәрсе айтып қалар"
(Күлкі)
Мұны айтып отырғаным
есімде жақсы сақталыпты.
(Күлкі)
Бірақ кім өзін жаман сезінгенін білмедім.
Мен бе, әлде ұстаз ба?
Ұжым құруға бағытталған шарасы
баланы масқаралауға
айналғанын түсінбеді-ау.
Шын айтамын.
Адамдардың ТВ-да масқара болғанын көргенде
күлкілі болады.
Бірақ ол күні күлкілі ешнәрсе болмады.
Бұл менің бір қырым.
қайта осындай жағдай болса,
құтылу үшін барымды салар едім.
Өлімнен ұят күшті.
Бұл бір мысал.
Содан сегіз жыл өтті.
Билл Гейтс біздің қалаға келді.
Бейжің, Қытай
сөйлеу үшін
және оның хатын көрдім.
Бұл жігітке ғашық болдым.
Ойладым, уау, қазір не істеу
керегін білдім.
Сол күні үйіме хат жаздым
"25 жасымда
әлемдегі ең үлкен компания құрамын
бұл компания Microsoft-ті сатып алады"
(Күлкі)
Ғаламды жаулап алу идеясы
үстемдік, иә?
Мұны хатқа жаздым,
құрай алған жоқпын.
міне ол
(Күлкі)
Мұны оқу қажет емес
(Күлкі)
Жазуым да жаман,
бірақ біраз сөзді белгілеппін.
Идеяны табасыз.
(Күлкі)
Сонымен..
бұл менің басқа қырым
әлемді таңқалдыруы мүмкін біреу.
Осыдан екі жыл өте
Америкаға келуге мүмкіндік берілді.
Оған қатты қуандым,
себебі Билл Гейтс осында ғой, солай ма?
(Күлкі)
Бұл менің кәсіпкерлік саяхатымның басы
деп ойладым.
Содан 14 жыл өтті.
30 жастамын.
Жоқ, компания құрған жоқпын.
Бастаған да жоқпын.
Шындығында, Fortune 500 компаниясында
маркетинг-менеджер болдым.
Бір жерде тұрып қалғандаймын.
Сол баяғымын.
Неге олай?
14 жаста хат жазған бала қайда?
Себебі тырыспағанда емес.
Себебі әр уақыт идеям болды
әр уақыт жаңа нәрсе жасауды қаладым
жұмыс істесем де,
ұсыныс жасауды қаладым
адамдар алдында сөйлеуді қаладым---
үнемі қарсылықты сезіндім
14 жас пен 6 жас кезіндегі аралықтағы.
Біреу әлемді жаулағысы келді
өзгеше нәрсе жасауға--
біреуі меселі қайтудан қорықты.
Әр кез алты жастағы масқара жеңіп отырды
және ол қорқыныш өз компаниямды
бастаған кезде де сақталыпты.
Айтқым келгені 30 жаста
өз компаниямды аштым.
Билл Гейстке ұқсағың келсе,
ерте ме, кеш пе
бастау керек, солай ма?
Кәсіпкер болғанда,
инвестиция алуға мүмкіндігім болды
бірақ бас тарттым.
Сол ауыр тиді.
Ауыр тигені сонша, сол жерден қашқым келді
Бірақ ойладым
тоқта, Билл Гейтс қарапайым инвестициялық
бас тартудан қашып кетер ме еді?
Кәсіпкер солай жасай ма?
Ешқашан.
Бұл маған ой салды.
Ok. Одан жақсы компания құра аламын.
Күштірек топ, күштірек өнім
міндетті түрде
күштірек көшбасшы болуым,
жақсы адам болуым керек.
Алты жастағы жағдайға өмірімді
былғауға жол бермеймін.
Оны жайына қайта апарып қоюым керек.
Сонымен онлайн көмек іздей бастадым.
Гугл досым болды.
(Күлкі)
"Масқара болудан құтылу" деп іздедім.
Философиялық мақалалар шықты.
Қорқыныш, үрей қайдан келеді дегендей.
Содан ынталандыратын "ра-ра"
"Оны жеке қабылдама, тек жеңе біл"
Мұны кім білмейді?
(Күлкі)
Бірақ неге әлі де қорқамын?
Бағыма орай мына сайтты таптым.
rejectiontherapy.com деп аталады.
(Күлкі)
"Қорқынышқа терапия" ойынын
канадалық кәсіпкер құрастырған.
Есімі - Джейсон Комели.
Негізгі идеясы 30 күнде меселіңді
қайтаруға тырысуың
және әр күн бірнәрседен меселің
қайту керек.
Соңында аурудан жазыласың.
Идеяны ұнаттым.
(Күлкі)
"Несі бар, жасаймын" дедім.
100 күнде меселім қайту керек.
Меселім қайтқаны туралы
видеоблог жасадым.
Мынаны жасадым.
Міне осындай блогқа ұқсайды.
Бірінші күн
(Күлкі)
Бейтаныс адамнан 100 доллар сұрау.
Мынау жұмыс істейтін жерімнен
төменге түстім
тақта артында ірілеу жігіт отырды.
Күзетшіге ұқсады.
Жәй қасында бардым.
Жүріп келе жатыр едім,
бұл жүріс өмірімдегі ең ұзағы еді.
Шашым тік тұрған
терлеп, жүрегім қатты соқты.
Сол жерге жетіп айтқаным:
" Хей, мырза сенен 100 доллар ала тұрсам?
(Күлкі)
Маған қарап, "Жоқ"
"Неге?"
"Жақсы. Кешіріңіз" дедім.
Бұрылып, қаштым.
(Күлкі)
Қатты ұялдым.
Себебі өз дәрежемді түсірдім.
Түнде өзімнің меселім қайтқанын көрдім.
Қалай қорыққанымды көрдім.
"The Sixth Sense"-тегі балаға ұқсадым.
Өлген адамдарды көрдім.
(Күлкі)
Кейін мына жігітке кезіктім.
Қауіп төндіретін адамға ұқсамады.
Ол томпақ, тартымды жігіт
"Неге?" деп сұрады,
түсіндіруімді өтінді.
Көп нәрсе айтар едім.
Түсіндіріп көруге болатын еді.
Бірін де жасамадым.
Бар жасағаным қашу болды.
Міне қызық, бұл өмірімнің микрокосмасы.
Үнемі меселім қайтып отырған.
Бар жасағаным - қашу.
Сосын не болды дейсіз ғой?
Келесі күні не болғаны маңызды емес,
қашпаймын.
Қаламын.
Екінші күн: қосымша бургер сұрау
(Күлкі)
Бұл менің бургерге барғаным.
Тамақты тауысып, сатушыға бардым
"Қосымша бургер алуыма бола ма?
(Күлкі)
Түсінбей қалды: "Қандай қосымша бургер?"
(Күлкі)
"Тегін су бересің ғой, сол сияқты
қосымша бургер"
Кешір, қосымша бургер жасай алмаймыз"
(Күлкі)
Қорқыныш болды
қашуға болар еді, қалдым
"Бургерлеріңізді ұнатамын,
Осы жерді ұнатамын
тағы бургер жасасаңдар,
одан қатты ұнатар едім.
(Күлкі)
"Жарайды, менеджерге айтып көрейін
жасай алармыз, бірақ бүгін емес".
Содан кетіп қалдым.
Айтпақшы,
олар қосымша бургер берді деп ойламаймын.
(Күлкі)
Олар әлі де сонда.
Бірақ өмір мен өлім сезімін
бірінші рет сездім,
ұзақ емес
себебі сонда қалдым
қашқан жоқпын.
"Керемет, жаңа ғана үйрене бастадым
жақсы"
Үшінші күн: "Олимпиадалық бәліштер алу"
Өмірім бастан аяқ өзгерген кез.
Криспи Кремге бардым.
Бәліштер жәрмеңкесі.
Штаттың оңтүстік шығыс орталығы
Олар осында да бар болуы керек.
Бардым.
"Олимпиадалық символға ұқсас бәліш
жасай аласыз ба?"
Жалпы, бес бәлішті байланыстырасыз
Иә деуге ешқандай себеп жоқ солай ма?
Бәліш жасаушы шын қабылдады.
(Күлкі)
Қағазды алып
түстерді және сақинаны
қысқаша жаза бастады.
Қалай жасайтынын ойластырды.
15 минуттан кейін
Олимпиадалық сақинаға ұқсайтын
қораппен шықты
Таң қалдым.
Сене алмадым.
Бұл видео Youtube-та бес миллион рет
көрілді.
Әлем де сене алмады.
(Күлкі)
Осыдан кейін газетте,
токшоуларда болдым.
Атақты болдым.
Көп адам жеке хатқа
"Керемет істі қолға алдың" деді.
Даңқ пен атақ маған ешнәрсе жасай алмады.
Қатты қалағаным, үйрену
өзімді өзгерту болды.
100 күнімді меселімнің қайтуына бұрдым.
Ойын алаңына
зерттеу жобаға.
Не үйрене алғанымды көргім келді
Кейін көп нәрсе үйрендім.
Көп құпия аштым.
Мысалы, егер қашпасам
меселім қайтса,
Жоқты "иәға" айналдырдым,
ең бастысы "Неге?" деу керек.
Бір күні бір шоқ гүлмен
бөтен кісінің үйіне бардым.
Есігін қағып:
"Мына гүлді есік алдына
ексем бола ма?
(Күлкі)
Ол "Жоқ" деді.
Ол кетпей тұрып,
"Неге екенін білсем бола ма?"
"Итім бар. Еккен нәрсемнің бәрін
қазып тастайды.
Гүліңізді босқа құртқым келмейді.
Егер қатты қаласаңыз,
мына жолмен жүріп Конимен сөйлес
Ол гүлді жақсы көреді".
Не істедім дейсіз ғой
Конидің есігін қақтым.
Мені көргеніне қатты қуанды.
(Күлкі)
Төрт сағаттан кейін
әлгі гүлдер Конидің ауласына егілді
Әдемі болып тұрған болар.
(Күлкі)
Алғашқы қабылдамауды тастай алдым ба?
Ойландым.
Себебі жігіт маған сенген жоқ,
Себебі мақсара болдым
Жақсы киінген, әдемі көрінген жоқпын
Бұлардың ешқайсысы емес
себебі менің ұсынысым
оның қаламауында емес еді
Маған сеніп, жол көрсетті
сату терминін қолданып.
Бағытқа қарадым
Бір күні
Тағы біраз нәрсе айтып,
"Иә" деуді көбейттім.
Мысалы бір күні Старбаксқа бардым.
Менеджерге:" Старбакстың сәлемдесушісі
болғым келеді"
Ол: "Старбакс сәлемдесушісі?"
"Уалмарт сәлемдесушісін білесіз бе?
Ол адамдар дүкенге кіргендерге
"сәлем" дейді
дүкеннен ештеңе ұрланбауын
қадағалайды.
Уалмарттың тәжірбиесін старбаксқа
келушілерге ұсынғым келді.
(Күлкі)
Жақсы нәрсе екеніне сенімді емеспін.
Шынында, жаман нәрсе сияқты.
Ол "Імм"
мынау сол.
Есімі – Ерик.
"Сенімді емеспін" дегендей
Менен естігені
"Біртүрлі ме?"- деп сұрадым
Ол: "Иә, біртүрлі, бауырым"
Жаңа ғана айтқандай
оның бүкіл қылығы өзгерді
Күмәні жойылды.
Ол: "Жасай аласыз мұны.
Тым оғаш болып кетпесін"
(Күлкі)
Келесі бір сағаттта
Старбаск сәлемдесушісі болдым.
Әр келген клиентпен амандастым.
демалыс қуанышын сыйладым.
Айтпақшы, не жұмыс таңдасаң да
Сәлемдесуші болма.
(Күлкі)
Жалықтырарлық.
Кейін түсіндім. Мұны жасай аламын.
Себебі "Біртүрлі емес пе" дедім.
Оның күмәні бар екенін байқадым.
"Біртүрлі емес пе?" дегенім, біртүрлі
болғанымды білдірді.
Мен сол сияқты ойладым.
біртүрлі нәрсені көрдім.
Тағы да, тағы
Адамда болу мүмкін күмәнді
алдын-ала сұрап,
сеніміне ие болдым.
Иә деген адамдар көп болды.
Кейін біртүрлі тілектерім
орындала бастады.
Төрт ұрпаққа жалғасқан
мұғалім отбасыданмын.
Әжем үнемі
"Джай, не қаласаң соны жасай аласың
бірақ, мұғалім болғаның жақсы болар еді"
(Күлкі)
Бірақ, олай болмады,
кәсіпкер болғым келді.
менің арманым бірнәрсені үйрету болыпты.
"Колледжге барып,
мұғалім болсам ше?"
деген ой келді.
Ол кезде Остинде тұрдым,
Остиндегі Техас университетіне бардым.
Профессордың есігін қақтым
және"Сабақ бере алам ба?" дедім.
Біраз бос уақытым бар еді дедім.
Қашқан жоқпын,
Сонда тұрдым.
Профессор таң қалды.
Ол:"Мұны бұрын ешкім жасамаған"
Сабаққа презентациямды дайындап келдім
Ол" Мұны қолдана аламын"
Екі айдан кейін қайта келіңіз.
Оқу жоспарына қосамын.
Екі айдай мұғалім болдым.
Мынау мен--көрмеуіңіз де мүмкін
жаман сурет.
Кейде жарықтан да, еленбей қалуыңыз
мүмкін.
(Күлкі)
Уау--
сыныптағы сабағымды бітіріп,
жылап келе жаттым.
Себебі
арманымды жәй ғана сұрау арқылы
орындай алады екенмін.
Барлығын орындауым керек
жақсы кәсіпкер болу үшін
сабақ беру үшін дәрігер болуды
бірақ жоқ, мен жәй сұрадым
және сабақ бере алдым.
Сіз көре алмайтын мына суретте
Мартин Лютер Кингтің сөзін айтып тұрмын.
Неге? Себебі зерттеу жобамда
әлемді өзгерткен адамдарды таптым
олар өмір сүруді, ойлауды өзгерткен
Бастапқыда жиі
меселдері қайтқан.
Мартин Лютер Кинг сияқты
Махатма Ганди, Нелсон Манделла
Иса пайғамбар да.
Бұл адамдар меселі қайту арқылы
түңіліп кетпеген.
Олар бас тартуларға
жауап берді,
қабылдады.
Меселі қайтуды үйрететін
мұндай адамдар жоқ.
Менің жағдайымда
месел қайту - қарғыс,
менің үрейім болды.
Осыдан қашумен болдым.
Бүкіл өміріме алаңдаушылық болды.
Содан оларды қабылдауды бастадым.
Өмірімнің үлкен сыйлығына айналдырдым.
Меселдің қайтуын мүмкіндікке айырбастауға
адамдарға үйрете бастадым.
Блогты қолдандым, сөйледім.
жақында шыққан кітапты қолдандым
адамдарға көмектесу үшін меселдің қайтудан
құтылу технологиясын жасаудамын.
Өмірде бірдеңеден меселің қайтса,
тосқауылға,
не сәтсіздікке жолықсаң,
мүмкіндіктерді қарастыр.
Қашпа!
Оларды қабылдасаң,
сенің сыйлығың болуы мүмкін.
Рақмет.
Қошемет
여섯 살 때
선물을 받았습니다.
제 1학년 선생님은 멋진
아이디어를 생각해냈습니다.
저희에게 선물을 받는 기쁨을 누리고
동시에 칭찬하는 덕목을
가르치고 싶어했습니다
반 전체를 교실 앞으로 나오게 한 후
저희 모두에게 줄 선물을 사서
교실 구석에 쌓아두었죠.
그리고 말씀하셨습니다.
"우리 여기서 서로에게
칭찬을 해보면 어떨까요?
칭찬을 받은 친구는
선물을 들고 자기 자리로
돌아가 앉으면 돼요."
너무 좋은 아이디어죠?
잘못될 일이 뭐가 있겠어요?
(웃음)
일단 학생이 40명이었습니다.
매번 누군가가 칭찬을 받을 때마다
저는 진심으로 축하해줬습니다.
그리고 20명이 남아있었고
10명
다섯 명
마지막에는 세 명이 남았습니다.
제가 거기 있었습니다.
그리고 칭찬이 더 이상
나오지 않았습니다.
그 순간 저는 울고 있었습니다.
그리고 선생님도 기겁하셨죠.
"아무라도 여기 이 친구들한테
좋은 말 좀 해줄 수 없을까?"
(웃음)
"아무도 없어요? 그럼 그냥
선물을 들고 자리로 돌아가렴.
그리고 다음부턴 친구들에게 잘하렴.
그럼 다음엔 누군가가 너희를
칭찬해 줄 수 있을 거야."
(웃음)
이야기 하는 걸 보시면
제가 아주 생생하게 그 때를
기억하고 있음을 아시겠죠.
(웃음)
하지만 그날 누가 더 기분이
나빴는지는 모르겠네요.
저였을까요 아니면 선생님이었을까요?
그날 선생님은 아마 6살 짜리
아이들의 협력활동을
공개 비판의 자리로 만들었음을
깨달았을 겁니다.
유머없는 공개 비판이었고요.
TV에서 누군가가 혹평이나
비판을 받는 것을 보면
재미있습니다.
하지만 그날은 절대
재미있지 않았습니다.
이게 저의 한 모습이었습니다.
그런 상황에는 다시
있고 싶지 않습니다.
공개적으로 거절당하는 거 말이죠.
그 당시 저였고요.
시간을 당겨 8년 후입니다.
제 고향에 빌 게이츠가 왔었습니다.
중국 베이징에요.
연설을 하러 왔었는데
그가 하는 말을 듣고
한 눈에 반해버렸습니다.
'내가 이제 뭘 할지
알았어'라고 생각했죠.
그날 밤, 저의 가족에게
편지를 썼습니다.
편지에는 "저는 25살이 되었을 때
세계에서 가장 큰 회사를 만들 거예요.
그리고 그 회사로
마이크로소프트사를 살 거예요."
(웃음)
세계 정복의 개념을
그대로 받아들인 거죠.
지배, 맞죠?
지어낸 이야기가 아니고
진짜로 그 편지를 썼습니다.
바로 여기있습니다.
(웃음)
다 읽으실 필요는 없어요.
(웃음)
글씨체도 엉망이지만
핵심단어는 표시했습니다
대충 이해는 가시죠?
(웃음)
그래서
이 모습은 또 다른 저의 모습입니다.
세계를 정복하고자 했던 저입니다.
2년 후에
미국에 갈 기회가 생겼습니다.
바로 그 기회를 잡았죠.
왜냐면 빌 게이츠가 사는 나라니까요.
(웃음)
저는 그것이 제 사업 여정의
시작이라고 생각했습니다.
그리고 14년이 흘러갔습니다.
제 나이 서른이 되었죠.
아니요. 제가 바라던 회사를
만들지 못했습니다.
시작도 못했죠.
사실 포춘500이라는 회사의
마케팅 매니저였습니다.
막다른 길에 도달한 기분이었습니다.
침체 상태에 빠져있었죠.
어째서 그럴까요?
저 편지를 쓴 14살 짜리 소년은
어디로 가버린 걸까요?
노력하지 않아서는 아니었습니다.
새로운 아이디어가 있을 때마다
뭔가 새로운 것을
시도해보고 싶을 때마다
직장에서도 마찬가지로
제안을 하나 하고 싶어도
사람들 앞에서 말을 하려고 할 때마다
제 안에는 끊임없는
내면의 갈등이 있었던 겁니다.
14살과 6살 짜리의 갈등 말입니다.
한쪽은 세계를 정복하고
변화를 만들어내고 싶어했고
다른 한면은 거절에 대한
두려움이 있었습니다.
그리고 매번 6살 짜리가 이겼죠.
이 두려움은 제가 회사를 만든 후에도
계속 존재했습니다.
서른 살때 회사를 설립했거든요.
빌 게이츠처럼 되고 싶다면
곧 시작해야하는 거잖아요?
사업가가 된 후에
투자를 받을 수 있는 기회가 있었는데
거절당하고 말았습니다.
너무 고통스러웠습니다.
너무 힘들어 그 자리에서
다 포기하고 싶었습니다.
하지만 생각했죠.
빌 게이츠라면 투자를
거절당했다고 포기할까?
성공한 기업가 중에 이런 식으로
포기하는 사람이 있을까?
절대 아니지.
그 때 깨달았습니다.
더 좋은 회사를 만들 수 있고
더 좋은 팀 혹은 더 나은
제품을 만들 수 있어.
하지만 한 가지 분명한 것은
내가 더 좋은 리더가
되어야 한다는 거야.
내가 더 나은 사람이 되어야 해.
더 이상 그 여섯살 짜리에게
내 인생을 맡길 수는 없어.
그 꼬마는 자신의 자리로 돌려보내야 해.
그리고 인터넷을 뒤지기 시작했습니다.
구글이 제 친구가 되었죠.
(웃음)
"거절의 두려움을 극복하는 법"을
찾아 봤습니다.
심리학으로 설명하려는 글도 있었습니다.
두려움과 고통이 어디서 오는지 설명하고
"이러쿵 저러쿵"
영감을 주는 글들도 있었죠.
"개인적으로 받아들이지 말고
극복하세요"라고 하더군요.
누가 그걸 모르나요?
(웃음)
알고 있으면서 왜 저는
계속 두려워하는 걸까요?
그 때, 운좋게
이 웹사이트를 발견했습니다.
거부치료닷컴
(rejectiontheraphy.com)입니다.
(웃음)
"거부치료"란 캐나다 기업가가
발명한 게임인데요.
기업가는 제이슨 콤리입니다.
기본적으로 30일 동안 밖에 나가
거부를 당해보는 겁니다.
매일 무언가에 대해
거절을 당해보라는 거죠.
그리고 끝날 때 쯤이면,
고통에 대해 둔감해진다는 겁니다.
너무 마음에 들었습니다.
(웃음)
"좋아, 나도 해봐야겠어"
라고 생각했습니다.
" 100일 동안 거절 당하는
내 자신을 느껴보겠어."
그리고 저만의 거절당할
항목을 생각해 냈죠.
그리고 비디오 블로그도 만들었습니다.
바로 이렇게 했습니다.
블로그는 이렇게 생겼습니다.
첫째 날은
(웃음)
낯선 사람으로부터 100달러 빌리기.
제가 일하는 있는 곳에서
아래층으로 내려갔습니다.
거기에는 큰 책상 뒤에 앉아있는
덩치 큰 남자가 있었습니다.
보안 경비원 같아 보였어요.
그에게 다가갔습니다.
그저 걷고만 있었지만
제 인생에서 가장 긴 시간이었습니다.
뒷머리가 일어섰고
식은땀이 나고 심장이
쿵쾅거리고 있었습니다
그 앞에 도착했습니다
"실례지만 100달러만
빌릴 수 있을까요?"
(웃음)
저를 쳐다보더니 "안돼요.
무슨 일이신데요?" 라고 묻더군요
전 " 네. 죄송합니다"라고 하고
뒤돌아서서 달렸습니다.
(웃음)
너무 창피했습니다
하지만 영상을 찍고 있었기 때문에
그날 밤 저는 거절당하는
제 모습을 볼 수 있었습니다.
제가 얼마나 두려워하고
있는지 봤습니다.
식스센스에 나오는
주인공 소년 같아보였습니다.
귀신을 본 것 같았어요.
(웃음)
그때 그 남자를 봤습니다
그는 그렇게 위협적이진 않았어요.
통통하고 귀여운 사람이었죠.
저에게 무슨 일이냐고까지 물어봤죠.
제 사정을 듣고 싶어했어요.
저는 많은 이야기할 수 있었어요.
상황을 설명을 할수도 있었고,
협상을 할 수도 있었지만
전 아무것도 하지 않았죠
그저 도망만 쳤습니다
너무 신기한게 제 인생
축소판을 보는 것 같았어요.
매번 거절의 가능성이 조금이라도 보이면
저는 도망치기에 바빴습니다.
그리고 아세요?
다음 날에는 무슨 일이 있어도
도망치지 않기로 했습니다.
계속 남아 버티기로 했습니다.
둘째날: "햄버거 리필하기"
(웃음)
햄버거 체인점에 들어갔습니다.
다 먹고나서 주문대에
가서 물어봤습니다.
"여기, 햄버거 리필 될까요?"
(웃음)
점원은 좀 혼란스러운듯이
햄버거 리필이 뭐냐고 물었습니다.
(웃음)
"음료 리필 같은 건데
햄버거로 해주는 거죠"라고 하니까
"죄송한데 햄버거 리필은 안됩니다"
(웃음)
이 쯤에서 저는 전처럼 도망칠 수
있었으나 도망치지 않았습니다.
대신 저는 "난 여기 햄버거도 좋아하고
이 체인도 좋아하는데
리필을 해준다면
완전 팬이 될수 있는데"
라고 했습니다.
(웃음)
"그럼 매니저에게 말해 볼게요.
어쩌면 할 수도 있지만 오늘은 안돼요"
그리고 나왔습니다.
참고로
그 사람들 버거리필
한 적이 없을 겁니다.
(웃음)
그 체인점은 아직 거기에 있지만요.
하지만 제가 첫날 느꼈던
죽을 것 같은 느낌은
더 이상 없었습니다.
제가 남아서 노력했기에
저가 도망가지 않았기 때문이었죠.
"와 벌써 많은 걸 배우고 있네.
대단해."
그리고 셋째날: 올림픽 도넛 얻기
이날 제 인생이 바뀐 날입니다.
크리스피 크림 도넛 가게에 갔죠.
도넛 가게인데
미국 남동부에 많이 있어요.
여기에서 아마 있을 거예요.
가게 안으로 들어갔습니다.
"올림픽 오륜마크처럼 생긴
도너츠를 만들어 주실 수 있나요?
도넛 다섯 개를 서로
연결시키면 되는 건데요.."
해줄 리가 없을 것 같죠?
하지만 그 사람은 제 말을
굉장히 진지하게 생각했습니다.
(웃음)
종이를 꺼내서
색깔과 원을 그리기 시작하더라고요.
"이걸 어떻게 만들지?"
하면서 고민하더니
15분 후에
올림픽 마크가 들어있는
커다란 상자를 들고 나왔습니다.
감동적이었습니다.
믿을 수가 없었죠.
그 영상은 유튜브
조회수가 500만입니다.
세계인들도 믿기 힘들었나 봅니다.
(웃음)
이 사건으로 신문에도 나오고
토크쇼 등 여러 매체에도 나왔습니다.
유명인이 되었습니다.
많은 사람들이 제게
이메일을 쓰기 시작했습니다.
"당신이 하고 있는 일은
너무 멋져요"라면서요.
하지만 유명세는 제게
아무런 의미가 없었습니다.
제가 정말로 원한 것은 배움과
제 자신의 변화였거든요.
그래서 남은 100일의 거절을
거대한 연구 프로젝트
공간으로 만들었습니다.
내가 무엇을 배울 수
있는지 알고 싶었습니다.
많은 것을 배웠습니다.
수 많은 비밀도 발견했고요.
예를 들어, 제가 물러서지 않는다면
거절 당해도
"아니오"를 "네"로
바꿀 수 있다는 겁니다.
비결은 "왜"라는 단어에 있습니다.
어느날 손에 꽃나무를 들고
낯선 집에 가서 문을 두드리고 물었습니다.
"저기요. 이 꽃을 댁의
뒷뜰에 심어도 될까요? "
(웃음)
대답은 "아니오" 였습니다.
하지만 그가 뒤돌아서기
전에 물었습니다.
"그런데 왜 안되는지
알 수 있을까요?"
그는 설명했습니다.
"내가 개 한 마리 키우는데
이 개가 뒷뜰에 뭔가를
심기만 하면 다 파헤쳐버려요.
당신의 꽃만 낭비 될거요.
꽃을 심고 싶다면
길 건너 코니에게 가봐요.
코니는 꽃을 좋아해요."
알려주는 대로 했습니다.
길을 건너 코니네 집 문을 두드렸죠.
저를 보고 너무 반가워하더라고요.
(웃음)
그리고 30분 후
꽃나무는 코니의 집
뒷뜰에 심겨졌습니다.
지금은 이것보다
훨씬 더 좋아 보일 겁니다.
(웃음)
만약에 제가 처음 거절을
당했을 때 떠났더라면
온갖 추측을 다 했을겁니다.
그 남자가 날 믿지
못해서 그랬던 거야.
내가 미쳤던 거지.
옷을 제대로 입지 않거나
너무 못 생겨서 그런 거야.
이런 이유들 때문에
거절한게 아니였습니다.
제가 제공하는 것이 그 사람에게
맞지 않았기 때문이었죠.
실은 그분은 저에게 앞집을
추천해 줄 만큼 절 믿었습니다.
판매용어를 사용하자면 그런 거죠.
거절을 추천으로 바꾼 겁니다.
그리고 어느 날은
제가 어떻게 말하느냐에 따라
긍정적 답변을 받을 가능성을
높일 수 있다는 것도 배웠습니다.
예를 들어, 하루는 스타벅스에 가서
매니저에게 물었습니다.
"스타벅스 접대원을 해도 될까요?"
매니저는 "스타벅스 접대원이
대체 뭔가요?" 되물었죠.
"월마트 같은 곳에
손님에게 인사하는 접대원 아시죠?
점포에 들어가기 전에 '어서오세요'라고
인사하는 사람들 있잖아요.
그리고 물건을 훔지는지
보기도 하는 사람들 말이에요.
스타벅스 손님들에게
월마트 경험을 주고 싶어서요."
(웃음)
그게 좋은 건지는 잘 모르겠어요.
사실 안 좋은 거라고 생각해요.
매니저는 머뭇거렸습니다.
이렇게 생긴 분인데 이름이 에릭이에요.
"잘 모르겠네요," 라고 말했죠.
"잘 모르겠다."는 반응을 보인 거죠.
그래서 제가 물었죠. "좀 이상한가요?"
그는 "네, 정말 이상하네요."
라고 말했어요.
하지만 그가 그 말을 하는 순간
모든 의심이 다 없어진 것처럼
승락을 해줬습니다,
"해보도록 하세요.
하지만 너무 이상하게 하면 안됩니다."
(웃음)
그 후 몇 시간 동안 저는
스타벅스 접대원이었습니다.
들어오는 모든 손님들에게 인사를 하고
휴일 인사도 했습니다.
여러분의 직업 계획이
어떻게 되는지 모르지만
접대원은 하지 마세요.
(웃음)
너무 지루했거든요.
하지만 "그게 좀 이상한가요?"라고
제가 물었기 때문에 할 수 있었던 겁니다.
그가 불확실해 하는 걸 제가 얘기했죠.
"그게 이상한가요?"라는 했기 때문에
제가 이상한 사람은 아닌 겁니다.
이것은 결국 저도 그와
마찬가지로 같은 생각을 하고
이 일을 이상하게 본 거죠.
그리고 계속해서
상대방이 가진 의문점을
제가 언급을 한 후에
질문이나 요청을 하면
그 상대방의 신뢰를
얻게 됨을 알게되었습니다.
저에게 긍정적으로 대답할
가능성이 높아지는 겁니다.
그리고 꿈을 이룰 수
있다는 것을 깨달았습니다.
묻기만 하면 되는 거였습니다.
저희 집은 4대가 교육자 집안입니다.
제 할머니는 항상 저에게
"지아. 넌 네가 원하는 것은
뭐든 될 수 있단다.
그런데 네가 선생님이 되면
너무 좋을 것 같구나."
(웃음)
하지만 전 사업가가 되고 싶어
교사는 하지 않았죠.
하지만 무언가를 가르치고 싶은
꿈은 항상 가지고 있었습니다.
"대학 강의를 하도록 물어 보면 어떨까?"
라고 생각했습니다.
그 당시 텍사스 오스틴에
살고 있었습니다.
그래서 오스틴에 있는
텍사스대를 찾아 가서
교수님들을 찾아가 "제가 수업을
가르쳐봐도 될까요?" 물었습니다.
처음에 아무런 반응이 없었습니다.
하지만 제가 도망치지 않고
계속 시도했기에
세 번째쯤 되었을때 교수님이
저를 인상깊게 보기 시작했습니다.
"이런 걸 시도해 본 사람이
아무도 없었습니다."
파워포인트와 수업내용을
다 준비해서 갔습니다.
교수님은 "대단해요.
내 수업에 써도 되겠어요.
두 달 후에 다시 오세요.
커리큘럼에 시간을 넣어 드릴게요.
그리고 두 달 후 저는
수업을 하고 있었습니다.
이게 접니다. 아마 제가 잘 안보일 거예요.
사진이 잘 안나왔거든요.
아시죠? 살다보면 조명에게
거절당할 수도 있습니다.
(웃음)
하지만
수업을 마치고 나올 때,
저는 울면서 나왔습니다.
왜냐면 저는
그저 요청하는 것만으로도
제 꿈을 이룰 수 있구나 생각했으니까요.
성공하기 위해서는 많은 것을
해야한다고 생각하곤 했습니다.
성공한 사업가가 되어야하고,
가르치기 위해 박사 학위를 받아야하고
하지만 아니었어요.
그저 부탁했을 뿐인데
가르칠 수 있었습니다.
그리고 우리가 볼 수 없는 큰 그림에는
마틴 루터의 말을 인용했습니다.
왜냐고요? 제가 조사한 바에 의하면
세상을 변화시키는 사람들
우리 삶의 방식을 바꾸고
우리의 생각을 바꾸는 사람들은
초반에 격한 거부를 겪어본
사람들이었기 때문입니다.
마틴 루터 킹이 그 경우입니다.
마하트마 간디와 넬슨 만델라도 있고
예수 그리스도도 포함됩니다.
이 사람들은 거절에 의해
규정되지 않았습니다.
거절 이후에 나타낸 반응이
그들을 규정했습니다.
이들은 거절을 받아들였습니다.
거절을 알자고 이 사람들이
될 필요는 없습니다.
저의 경우에는
거절이 저의 저주이자
두려움의 대상이었고
이것에서 도망치고 있었기 때문에
제 평생 동안 저를 괴롭혔습니다.
그 다음부터 저는 거절을
받아들이기 시작했습니다.
거절을 제 인생 최고의
선물로 변화시켰습니다.
사람들에게 거절을 기회로 만드는 법을
알려주기 시작했습니다.
제 블로그 혹은 강연을 통해
혹은 제가 쓴 책을 통해서
거절의 두려움을 극복할 수 있도록
돕는 기술도 만들고 있습니다.
살면서 거절을 당하거나
인생의 장애물
혹은 실패를 겪었을 때
다양한 가능성들을 고려해보세요.
도망치지 마세요.
그 어려움들을 받아들이면
여러분들에게도 선물로
변화될 수 있습니다.
감사합니다.
(박수)
کاتؽک تەمەنم شەش ساڵان بوو،
دیارییەکانم وەرگرت.
مامۆستای پۆلی یەکەمم
ئەو بیرۆکە ناوازەیەی هەبوو.
دەیەویست لە وەرگرتنی دیارییەکان شارەزابین
لەهەمان کاتدا فێری چاکە و
ستایشکردنی یەکتری ببین.
بۆیە هەموومانی بۆ بەردەم پۆلەکە نارد،
دیاری بۆ هەموومان کڕیبو
لە لایەک کۆمەڵی کردبوو.
گوتی.
بۆچی لێرە نەوەستین و یەکتر ستایش بکەین؟"
ئەگەر گوێت لە ناوەکەت بوو،
هەستە دیارییەکەت هەڵبگرە و دابنیشە."
چەند بیرۆکەیەکی جوانە، وانییە؟
دەبێ چ هەڵەیەک ڕووبدات؟
(پێکەنین)
باشبوو، لەسەرەتادا ٤٠ قوتابی بووین.
هەموو جارێک گوێم لەناوی
کەسێک دەبو بانگ دەکرا،
منیش بە گڕوتینەوە هانم دەدا.
پاشان ٢٠ کەس مانەوە،
پاشان ١٠ کەس مانەوە،
دواتر ٥ کەس مانەوە...
دواتر ٣ کەس مانەوە.
و من یەکێك بووم لەوان.
ستایشکردن وەستا.
لەوکاتەدا، گریام.
مامۆستاکە هەستی کرد کۆنتڕۆڵ لەدەست دەدات.
وەک ئەوەبو بڵێ، "کەسێک هەیە
شتێکی جوان لەسەر ئەم کەسانە بڵێت؟"
(پێکەنین)
"کەس نییە؟ باشە، بۆ
دیارییەکەتان وەرناگرن و دانیشن.
هەڵسوکەوتتان باشبکەن
بۆ ساڵی داهاتوو --
لەوانەیە کەسێک شتێکی
باش دەربارەتان بڵێت."
(پێکەنین)
باشە، من باستان دەکەم،
دەزانن بەباشی ئەمەم لەبیر دەبێت.
(پێکەنین)
بەڵام نازانم ئەو ڕۆژە کێ هەستی خراپتر بوو.
ئایا من بووم یان مامۆستاکە؟
بۆی دەرکەوت کە بۆنەیەکی
دروستکردنی تیمی گۆڕی
بۆ بۆنەیەکی گاڵتەجاڕی
بۆ سێ منداڵی ٦ ساڵان.
بەبێ بوونی هیچ
هەستێکی گالتەجاڕی.
دەزانن، کاتێک لە تەلەزیۆن
خەڵک دەبینن فریو دەدرێن،
پێکەنیناوی دەردەکەوێت.
ئەو ڕۆژە هیچ شتێکی پێکەنیناوی نەبوو.
ئەوە یەک بەشی من بوو،
ئامادەم بمرم تا دووربکەومەوە لە
دووبارەبونەوەی ڕووداوێکی ئاوا.
دووبارە لەناو خەڵک ڕەتبکرێمەوە.
ئەوە یەک بەشی منە.
پاش هەشت ساڵ.
بیل گەیتس هات بۆ شارەکەم--
پەکین، چین--
بۆ قسەکردن،
نامەکەیم بینی.
ئەو پیاوەم خۆشویست.
بیرم کردەوە، بەڵێ،
ئیستا دەزانم دەمەوێ چی بکەم.
ئەو شەوە نامەیەکم بۆ خێزانەکەم نووسی
پێم گوتن: "لەتەمەنی ٢٥ ساڵی،
گەورەترین کۆمپانیا
لە جیهاندا دادەمەزرێنم،
ئەو کۆمپانیایە مایکرۆسۆفت دەکڕێت."
(پێکەنین)
بەتەواوەتی باوەڕم بە بیرۆکەی
کۆنتڕۆڵکردنی جیهان کرد--
کۆنتڕۆڵکردن، ڕاستە؟
ئەو نامەیەی نووسیم، جێبەجێم نەکرد.
ئەوەتا --
(پێکەنین)
پێویست ناکا بیخوێننەوە--
(پێکەنین)
هەروەها دەستنووسێکی خراپە،
بەڵام وشە گرنگەکانم دیاری کردووە.
بیرۆکەکەتان وەرگرت.
(پؽکەنین)
بۆیە...
ئەوە بەشێکی تری من بوو:
کەسێک کە بەسەرجیهاندا سەردەکەوێت.
باشە، پاش دوو ساڵ،
هەلم بۆ ڕەخسا تا بۆ
ویلایەتە یەکگرتووەکان بێم.
ئەو هەلەم قۆزتەوە،
چونکە بیل گەیتس لەوێ دەژیا، وایە؟
(پێکەنین)
پێموابوو ئەوە سەرەتای گەشتی کارەکەمە.
پاشان، ١٤ ساڵیتر تێپەڕی.
٣٠ ساڵ بووم.
نا، کۆمپانیاکەم دانەمەزراند.
تەنانەت دەستیشم پێ نەکرد.
لەڕاستیدا بەڕێوبەری مارکێت
بووم لە کۆمپانیای ٥٠٠ فۆرتیون.
هەستم دەکرد ناتوانم جووڵە بکەم؛
سارد و سڕ بووم.
ئەمە بۆچی؟
ئەو منداڵە ١٤ ساڵەی
ئەو نامەیەی نووسی لەکوێیە؟
لەبەر ئەوە نییە کە هەوڵی نەدا.
چونکە هەمووکات بیرۆکەی نوێم هەبوو،
هەموو کات دەمەویست هەوڵی شتی نوێ بدەم،
تەنانەت لەکاردا--
دەمەویست پێشنیار بکەم،
دەمەویست لەبەردەم کۆمەڵێك خەڵک قسە بکەم--
هەستم دەکرد جەنگێکی نەگۆڕ هەیە
لەنێوان ١٤ ساڵان و شەش ساڵان.
یەکیان دەیەویست بەسەر جیهاندا سەربکەوێت--
جیاوازی دروستکات--
ئەوەی تر ترسابوو لە ڕەتکردنەوە.
هەمووکات ئەو شەش ساڵە براوە بوو.
تەنانەت پاش دەستپێکردنی کۆمپانیاکەی
خۆم ئەو ترسە بەردەوام بوو.
مەبەستم، کاتێک ٣٠ ساڵ بووم
دەستم بە کۆمپانیاکەم کرد --
ئەگەر دەتەوێت بیل گەیتس بیت،
پێویستە زوو یان درەنگ دەستپێبکەیت، ڕاستە؟
کاتێک ڕابەری کارەکان بووم،
دەرفەتێکی وەبەرهێنانم بۆ هات،
پاشان ڕەتکرامەوە.
ئەو ڕەتکردنەوەیە ئازاریدام.
زۆر بەخراپی ئازاریدام
ویستم یەکسەر وازبهێنم.
بەڵام بیرم کردەوە،
ئایا، بیل گەیتس پاش رەتکردنەوەیەکی
بچووکی وەبەرهێنان وازیهێنا؟
ئایا هیچ خاوەن کارێکی سەرکەوتوو
بەم شێوەیە وازیهێناوە؟
مەحاڵە.
لێرەوە بیرۆکە دەستی پێکرد.
بەڵێ، دەتوانم کۆمپانیایەکی
باشتر دروستبکەم.
دەتوانم تیمێک یان بەرهەمێکی
باشتر دروست بکەم،
بەڵام لە یەک شت دڵنیابووم:
پێویستە ببم بەباشترین ڕابەر.
پێویستە ببم بە کەسێکی باشتر.
ناتوانم چیتر ڕێگە بدەم ئەو منداڵە
شەش ساڵە زاڵبێت بەسەر ژیانمدا.
پێویستە لە ڕابردوو لە شوێنی خۆی داینێم.
بۆیە دەستم کرد بە گەڕان
بۆ یارمەتی لە سەر هێڵ.
هاوڕێم بوو google.
(پێکەنین)
گەڕام، "چۆن بەسەر ترسی
ڕەتکردنەوەدا زاڵ دەبیت؟"
هەندێک بابەتی دەروونزانیم دۆزییەوە
دەربارەی ترس و ئازار لەکوێوە دێن.
پاشان هەندێک بابەتی هاندانم دۆزیەوە.
دەربارەی " بە شەخسی مەزانە،
تەنها زاڵبە بەسەریدا."
کێ ئەمە نازانێ؟
(پێکەنین)
بەڵام بۆچی هێشتا دەترسام؟
پاشان ئەو ماڵپەڕەم بە ڕێکەوت دۆزییەوە.
rejection therapy.com بەناوی.
(پێکەنین)
"چارەسەری ڕەتکردنەوە" یارییەک
بوو پیاوێکی بازرگانی کەنەدی دایهێنا.
ناوی جەیسن کەمڵییە.
بیرۆکەکە بەشێوەیەکی سەرەکی بۆ ٣٠
ڕۆژ چوونە دەرەوەو گەڕان بوو بۆ ڕەتکردنەوە،
هەموو ڕۆژێک لە شتێکدا ڕەتدەکرێیتەوە.
دواتر لە کۆتاییدا، خۆت لەسەر ئازار ڕادێنی.
ئەو بیرۆکەیەم بە دڵ بوو.
(پێکەنین)
گوتم، " دەزانی چی؟ ئەوکارە دەکەم.
وا هەست دەکەم ١٠٠ ڕۆژ ڕەتکراومەتەوە،
بیرۆکەی ڕەتکردنەوەی خۆم دۆزییەوە،
سایتی ئەلکتڕۆنی ڤیدیۆم دروست کرد.
ئەوەبوو کە ئەنجامم دا.
ئەوە سایتەکەیە بەم شێوەیە بوو.
ڕۆژی یەکەم...
(پێکەنین)
قەرزکردنی پارە بوو لە کەسێکی نامۆ.
بۆیە چووم بۆ ئەو شوێنەی کارم لێێ دەکرد.
بۆ قاتی خوارەوە چووم
پیاوێکی زلەم بینی لەپشت مێزێک دانیشتبوو.
لە پاسەوانێکی ترسناک بوو.
بۆیە بەرەو لای چووم.
تەنها هەنگاوم دەنا
ئەوە درێژترین هەنگاو بوو لە ژیانمدا--
مووی پشت ملم بەرزبووبوەوە،
عارەقم کردبوو دڵم بەخێرایی لێی دەدا.
بەوێ گەیشتم و گوتم،
"سڵاو گەورەم، دەتوانم ۱۰۰
دۆلارت لێ قەرز بکەم؟"
(پێکەنین)
سەری بەرزکرد ، گوتی، "نا."
"بۆ؟"
گوتم "نا؟ بمبوورە."
پاشان ڕووموەرگێڕاو بەپەلە ڕۆیشتم.
(پێکەنین)
زۆر شەرمەزار بووم.
بەڵام چونکە خۆم فلمەکەم کرد--
ئەو شەوە سەیری خۆم دەکرد ڕەتکراومەتەوە،
بینیم کە چەندە ترسابووم.
بووم "the six sense" وەک ئەو منداڵەی فلمی
خەڵکی مردووم بینی.
(پێکەنین)
بەڵام دواتر ئەو پیاوەم بینی.
دەزانن، ترسێنەر نەبوو.
قەڵەو و خۆشەویست بوو،
تەنانەت لێی پرسیم ، "بۆچی؟"
لە ڕاستیدا بانگهێشتی کردبووم
تا باسی خۆمی بۆ بکەم.
دەمتوانی زۆر شت بڵێم.
دەمتوانی ڕوونکردنەوە بکەم، گفتوگۆ بکەم.
هیچیانم نەکرد.
هەموو ئەوەی کردم ڕاکردن بوو.
هەستم کرد، ئەوە شتێکی بچووکە لە ژیانمدا.
هەموو کات هەستم بە
ڕەتکردنەوەیەکی کەم دەکرد،
دەمەویست ئەوەندەی دەتوانم خێرا ڕابکەم.
دەزانن چی؟
گرنگ نەبوو ڕۆژی دواتر، چی ڕوودەدات،
ڕاناکەم.
بەناچاری دەمێنمەوە.
ڕۆژی دوەم: داواکردنی
هامبرگرێک بێ بەرامبەر.
(پێکەنین)
کاتێک بۆ ڕێستۆرانتێکی هامبرگر چووم،
نانی نیوەڕۆم خوارد،
چووم بۆ لای ژمێریارەکەو گوتم،
"سڵاو، دەتوانم هامبرگرێکی
پڕکراو وەربگرم؟"
(پێکەنین)
تەواو شڵەژا بوو، گوتی"
هامبرگری بێ بەرامبەر چییە؟"،
(پێکەنین)
گوتم، وەکو خواردنەوەی بێ بەرامبەر
بەڵام بە هامبرگرەوە."
گوتی "ببوورە، ئەی پیاو،
هامبرگری وامان نییە."
(پێکەنین)
لەوێ ڕەتکردنەوە ڕوویدا و
دەمتوانی ڕابکەم، بەڵام مامەوە.
گوتم، "باشە، هامبرگرەکەتم بە دڵە،
ڕێستۆرانتەکەتم بە دڵە،
ئەگەر هامبرگرەکەم بدەنێ،
زیاتر خۆشم دەوێن."
(پێکەنین)
گوتی، "باشە، بە بەڕێوبەرەکەم دەڵێم،
لەوانەیە ئەوە بکەین،
بەڵام ببوورە، ئەمڕۆ ئەوە ناکەین."
پاشان ڕۆیشتم.
بەم بۆنەیەوە،
پێم وانەبوو هیچ هامبرگرێکی
بێ بەرامبەر هەبێت.
(پێکەنین)
پێم وایە هێشتا لەوێ ماون.
بەڵام هەستی ژیان و مردن بوو
یەکەم جار هەستم پێکرد لەوێ.
چیتر نەبوو،
تەنها لەبەرئەوەی بە ناچاری مامەوە--
لەبەر ئەوەی ڕامنەکرد.
گوتم، "نایابە، من ئیستا شت فێربووم.
نایابە."
دواتر ڕۆژی سێیەم: وەرگرتنی
دۆگناتی ئۆڵۆمپی.
لەوێوە ژیانم سەراو ژێر بوو.
بۆ کریپسی کریم چووم.
دووکانی دۆگناتە
بەزۆری لە بەشی باشووری
ویلایەتە یەکگرتووەکان هەیە.
لێرەش، دڵنیام هەندێک هەیە.
چوومە ژوورەوە،
گوتم،"دەتوانی دۆگناتم بۆ دروست
بکەیت وەکو هێمای ئۆڵۆمپی بێت؟
بەزۆری، پێنج دۆگنات بەیەکەوە دەلکێنیت..."
مەبەستم نەدەکرا بڵێن بەڵێ، وایە؟
دۆگنات دروستکەرەکە بەڕاستی لێی وەرگرتم.
(پێکەنین)
بۆیە کاغەزێکی دەرهێنا،
بەپەلە دەستی کرد بە نووسینی
ڕەنگ و بازنەکان،
گوتی، "چۆن دروستی بکەم؟"
،پاش ١٥ خولەک
هاتە دەرەوە بە سندوقێکەوە
شێوەی وەکو بازنەکانی ئۆڵۆمپی وابوو.
زۆر کاری تێکردم.
نەمدەتوانی باوەڕبکەم.
ئەو ڤیدیۆیە پێنج ملیۆن بینەر
زیاتری هەبوو لە یوتیوب.
جیهانیش باوەڕی بەوە نەدەکرد.
( پێکەنین)
دەزانن، لەبەرئەوەی لە ڕۆژنامەکاندا بووم،
لەبەرنامەی قسەکردن
و هەمووشتێک.
بەناوبانگ بووم.
خەڵکێکی زۆردەستیان
بە ناردنی ئیمەیڵ کرد بۆم
دەیانگوت. "ئەوەی کە تۆ دەیکەیت
سەرسوڕهێنەرە."
بەڵام دەزانن، ناوبانگ و
بەدناوی هیچیان بۆ نەکردم.
ئەوەی بەڕاستی دەمەویست فێربوون بوو،
بۆ گۆڕینی خۆم.
ڕۆژە ماوەکانی ١٠٠ ڕۆژی ڕەتکردنەوەم گۆڕی
بۆ ئەم یاریگایە--
بۆ ئەم پرۆژەی توێژینەوەیە.
دەموەست بزانم توانیم چی فێرببم.
دواتر زۆر شت فێربووم.
نهێنی زۆرم دۆزییەوە.
بۆ نموونە، فێربووم گەر ڕانەکەم،
ئەگەر ڕەتکرامەوە،
لەڕاستیدا توانیم "نا" بگۆڕم بۆ "بەڵێ،"
وشەی ئەفسوناوی، "بۆچی یە"
ڕۆژێک بۆ ماڵی بێگانەیەک چووم،
گوڵێکم لەناودەستدا بوو،
لە دەرگەم دا و گوتم،
"سڵاو، دەتوانم ئەم گوڵە
لەباخی ماڵەکەت بچێنم؟"
(پێکەنین)
گوتی، "نا."
بەڵام پێش ئەوەی بڕوا گوتم،
"تۆ، دەتوانم بزانم بۆچی؟"
گوتی، "باشە، ئەم سەگەم هەیە
هەرشتێک بچێنم لەباخەکە هەڵیدەکەنێت.
نامەوێت گوڵەکەت بەفیڕۆ بچێت.
ئەگەر دەتەوێت ئەمە بکەیت، بڕۆ
ئەوبەر شەقامەکە و لەگەل کۆنی قسە بکە.
ئەو گوڵی خۆش دەوێت."
بۆیە ئەوەم کرد.
بۆ ئەوبەر چووم و لەدەرگەی ماڵی کۆنیم دا.
زۆر دڵخۆش بوو کە منی بینی.
(پێکەنین)
دواتر پاش نیوکاتژمێر،
ئەم گوڵە لەباخچەی پشت ماڵەکەی کۆنی بوو.
دڵنیام ئیستا جوانترە.
(پێکەنین)
بەڵام ئەگەر بمویستایە لەسەرەتاوە
دوای ڕەتکردنەوە دەڕۆیشتم،
بیرم کردەوە،
باشە، لەبەرئەوەی کوڕەکە متمانەی پێ نەکردم،
لەبەر ئەوەی شێت بووم،
لەبەر ئەوەی جلی جوانم
نەپۆشیبوو، جوان دەرنەکەوتم.
هیچکام لەمانە نەبوو.
لەبەرئەوەبوو داواکەی من
نەدەگونجا لەگەل ویستی ئەو.
بەڕادەیەک باوەڕی پێکردم کە ڕەوانەی کردم،
بەبەکارهێنانی زاراوەیەکی فرۆشتن.
ئەوم ڕازیکرد کە منی بۆنارد.
دواتر ڕۆژێک--
فێربووم دەتوانم شتی باوەڕپێکراو بڵێم
دەرفەتم گەیاندە ئەوپەڕی
تا بەڵی بەدەستبێنم..
بۆ نموونە، ڕۆژێک بۆ ستاربەکس چووم،
لە بەڕیوبەرەکەم پرسی، "سڵاو،
دەتوانم ببمە پێشوازیکەری ستاربەکس؟"
گوتی، "پێشوازیکەری
ستاربەکس چییە؟"
گوتم، "ئەو پێشوازیکەرانەی واڵمارت دەناسی؟
ئەوکەسانەن دەڵێن
سڵاو پێش هاتنت بۆ ناو کۆگاکە،
تا کەس دزی نەکات؟
دەمەوێت تاقیکردنەوەی
واڵمارت بە کڕیارەکان بدەم ."
(پێکەنین)
باشە، لەڕاسیدا دڵنیا نیم شتێکی باشە--
لەڕاستیدا، تا ڕادەیەک دڵنیام شتێكی خراپە.
وادیاربوو، "کەیف خۆش" بێ--
بەڵێ، بەم شێوەیە دەرکەوت، ناوی ئێیریکە
وەکن ئەوەبوو بڵی، "دڵنیانیم."
ئەوەبوو چۆن منی فێرکرد، "دڵنیانیم."
دواتر لێم پرسی، "ئایا نامۆیە؟"
گوتی، "بەڵێ، بەڕاستی نامۆیە، پیاو."
بەڵام تەنها بە گوتنی ئەمە
هەڵسوکەوتی تەواو گۆڕا.
وەک ئەوەی هەموو
گومانەکانی لەئەرزەکە دانابێ.
گوتی، "بەڵێ، دەتوانی ئەوە بکەیت،
تەنها زۆر نامۆ مەبە."
(پێکەنین)
بۆیە کاتژمێری دواتر
سڵاوکەری ستاربەکس بووم.
لە هەرکەسێک دەهاتە ژوورەوە "سڵاو"م دەکرد.
خۆشی ڕۆژی پشووم پێیان دەدا.
بەم بۆنەیەوە، نازانم
ڕێبازی کارەکەتان چییە،
مەبن بە سڵاوکەر.
(پێکەنین)
بەڕاستی بێزارکەربوو.
بەڵام دواتر بۆمدەرکەوت توانیم ئەوە
بکەم چونکە باسم کرد، "ئایا نامۆیە؟"
باسی ئەو گومانانەم کرد کە هەیبوو.
چونکە باسم کرد، "ئایا نامۆیە؟"،
ئەوە واتا من نامۆ نەبووم.
لەڕاستیدا واتا وەکو ئەو بیرم دەکردەوە،
وەکو شتێکی نامۆ دەبینرا.
دووبارە و دووبارە،
فێربووم ئەو گومانانەی کە
لەوانەیە خەڵک هەیانبێ باسبکەم
پێش ئەوەی پرسیار بکەم،
متمانەیان بەدەست بهێنم.
ئەگەری زیاترە خەڵک پێم بڵێن بەڵێ.
دواتر فێربووم دەتوانم خەونی
ژیانی خۆم بەدیبهێنم...
بە پرسیارکردن.
لەچوار نەوەی مامۆستا هاتم،
داپیرەم هەمیشە پێی دەگوتم،
"تۆ جای، دەتوانیت هەرشتێک
کە دەتەوێت بیکەیت،
بەڵام شتێکی نایابە ئەگەر ببیت بە مامۆستا."
(پێکەنین)
دەمەویست ببم بە بەڕێوەبەر
،بۆیە نەبووم بە مامۆستا.
بەڵام لەڕاستیدا هەمیشە خەونی
من بووە وانە لە شتێکدا بڵێمەوە.
بۆیە گوتم، "چی ئەبێ
ئەگەر تەنها پرسیار بکەم
لە پۆلێکی زانکۆ وانە بڵێمەوە؟"
ئەوکات لە ئۆستن دەژیام،
بۆیە لە ئۆستن بۆ کۆلێژی تێکساس چووم
لەدەرگەی مامۆستاکەم دا و
گوتم، "دەتوانم لە پۆلەکەت وانە بڵێمەوە؟"
دووجاری یەکەم هیچ شوێنێکم دەست نەکەوت.
بەڵام ڕامنەکرد-- بەردەوام بووم
لە هەوڵی سێیەمدا،
پڕۆفیسۆرەکە زۆر سەرسام بوو.
گوتی، "پێشتر کەس ئەمەی نەکردووە."
بۆ ژوورەوە چووم وانەکەم ئامادەکردبوو.
گوتی، بەڵێ، دەتوانم ئەوە بەکاربێنم.
بۆچی دوومانگی تر نایەیتەوە؟
بەرنامەی وانەگوتنەوەت ڕێکدەخەم."
پاش دوومانگ لە پۆلێک وانەم وتەوە.
ئەوە منم-- لەوانەیە نەتوانن بمبینن،
ئەوە وێنەیەکی خراپە.
دەزانن هەندێک جار ڕەتدەکرێنەوە
لەلایەن ڕووناکییەوە؟،
(پێکەنین)
بەڵام سەرسوڕهێنەوە--
کاتێک وانەوتنەوەی پۆلەکەم
تەواوکرد، بۆ دەرەوە چووم گریام،
چونکە پێم وابوو
دەتوانم خەونەکانم بەدیبهێنم
تەنها بە پرسیاری سادە.
ڕاهاتم بیربکەمەوە کە پێویستە
هەموو ئەو شتانە بێنمەدی--
پێویستە ببم بە خاوەن کاری گەورە،
یاخود دکتۆرا بێنم لە فێرکردن--
بەڵام نا، تەنها پرسیارم کرد،
توانیم وانەبڵێمەوە.
لەم وێنەیەدا، کە ناتوانیت بیبینیت،
وتەی مارتین لوسەر کینگی
بچووکم دووبارە کردەوە.
بۆ؟ چونکە لە گەڕانمدا ئەو کەسانەم
دۆزیەوە کە بەڕاستی جیهانیان گۆڕی،
ئەو کەسانەی شێوازی ژیان
و بیرکردنەوەمانیان گۆڕی،
ئەو کەسانەی لەسەرەتادا ڕووبەڕوی
ڕەتکردنەوەی توند بوونەوە.
کەسی وەکو مارتن لوزەر کینگی بچووک.،
وەکو ماهاتما غاندی، نێڵسن ماندێلا،
یان تەتانەت مەسیح.
ئەو کەسانە ڕێگەیان نەدا
ڕەتکردنەوە پێناسەیان بکات.
ڕێیان دا کاردانەوەی خۆیان لەدوای
ڕەتکردنەوە خۆیان پێناسە بکات.
قایل بوون بە ڕەتکردنەوە.
ئێمە پێویست ناکات ئەو کەسانە بین
تا فێری ڕەتکردنەوە ببین،
لە بارودۆخی مندا،
ڕەتکردنەوە نەفرەتلێکردنی من بوو،
دێوەزمەی من بوو.
ژیانمی تەواو بێزار
کردبوو، چونکە لێی ڕامدەکرد.
پاشان پێێ قایل بووم.
گۆڕیم بۆ گەورەترین دیاری لە ژیانمدا.
دەستم کرد بە فێرکردنی خاڵک کە
چۆن ڕەتکردنەوە بۆ دەرفەت بگۆڕن.
بلۆگەکەم بەکارهێنا، قسەکانم بەکارهێنا،
ئەو پەرتووکەم بەکارهێنا کە بڵاومکردەوە،
تەنانەت تەکنۆلۆژیام دروستکرد بۆ هاوکاری
خەڵکی تا زاڵبن بەسەر ترسی ڕەتکردنەوەدا.
کاتێک ڕەتکرایتەوە لە ژیانتدا،
کاتێک کۆسپێکی تر ڕووبەڕوت دەبێتەوە
یان شکستێکی تر.
ئەگەرەکان ڕەچاو بکەن.
ڕامەکەن.
ئەگەر تەنها ڕازیبن پێیان،
لەوانەیە ببن بە دیاری ئێوەش.
سوپاس
(چەپڵەڕێزان)
Kad man bija seši gadi,
es saņēmu dāvanas.
Manai pirmās klases skolotājai
bija lieliska ideja.
Viņa vēlējās, lai piedzīvojam
dāvanu saņemšanu,
kā arī lai iemācāmies paslavēt citus.
Tā nu mums visiem
bija jāiet klases priekšā,
viņa bija nopirkusi visiem dāvanas,
salikusi tās kaudzē stūrī.
Un viņa teica: "Mēs varētu stāvēt šeit
un viens otru paslavēt.
Ja dzirdat savu vārdu,
ejiet izvēlēties dāvanu
un apsēdieties savā vietā."
Lieliska ideja, vai ne?
Kas gan varētu noiet greizi?
(Smiekli)
Sākumā mēs bijām 40,
un katru reizi, kad izdzirdēju kāda vārdu,
es to pavadīju ar priecīgu izsaucienu.
Tad palika 20 cilvēku,
tad 10 cilvēku,
un tad pieci...
un tad trīs.
Es biju viens no viņiem.
Tad uzslavas beidzās.
Tajā brīdī es jau raudāju.
Un skolotāja bija apjukusi.
Viņa sacīja: "Nu, kurš pateiks
ko jauku par šiem cilvēkiem?"
(Smiekli)
"Neviens? Labi, ņemiet dāvanas
un apsēdieties vietā.
Nākamgad uzvedieties labāk,
varbūt kādam būs
kas jauks sakāms par jums."
(Smiekli)
Tā kā es stāstu par to jums,
jūs droši vien nojaušat,
ka ļoti labi to atceros.
(Smiekli)
Nezinu, kas todien jutās sliktāk.
Es vai skolotāja?
Viņa droši vien saprata, ka pārvērtusi
komandas saliedēšanas aktivitāti
par trīs sešgadnieku publisku cepienu.
Un bez jokiem.
Kad televīzijā redzat
citu cilvēku cepināšanu,
tas ir smieklīgi.
Todien nebija nekā smieklīga.
Tā ir viena manis versija,
un es būtu gatavs mirt,
lai nekad vairs nenonāktu tādā situācijā –
publiski atraidīts.
Tā ir viena versija.
Astoņus gadus vēlāk.
Manā dzimtajā pilsētā - Pekinā, Ķīnā, -
uzstāties ieradās Bils Geitss.
Es redzēju viņa uzstāšanos.
Es viņā iemīlējos.
Domāju: "Oho, tagad zinu, ko gribu darīt."
Tovakar uzrakstīju vēstuli savai ģimenei,
sakot, ka "līdz 25 gadu vecumam
radīšu lielāko uzņēmumu pasaulē,
un šis uzņēmums nopirks Microsoft."
(Smiekli)
Mani pilnībā pārņēma
šī pasaules iekarošanas ideja –
valdīt pār pasauli.
Es to neesmu izdomājis,
tiešām uzrakstīju to vēstuli.
Te tā ir.
(Smiekli)
Jums nav viss jālasa.
(Smiekli)
Arī rokraksts ir slikts,
bet es izcēlu dažus atslēgas vārdus.
Jūs saprotat domu.
(Smiekli)
Tātad...
Tā ir vēl viena manis versija –
tā, kas iekaros pasauli.
Tad, divus gadus vēlāk,
man piedāvāja iespēju braukt uz ASV.
Es metos tajā,
jo tur taču dzīvo Bils Geitss, vai ne?
(Smiekli)
Domāju, ka tas būs
mana uzņēmējdarbības ceļa sākums.
Vēl 14 gadus vēlāk
man bija 30 gadu.
Nē, es neizveidoju to uzņēmumu.
Es pat nesāku.
Biju mārketinga vadītājs
vienā no Fortune 500 uzņēmumiem.
Jutos iestrēdzis.
Stagnēju.
Kāpēc tā?
Kur palicis čertpadsmitgadnieks,
kas rakstīja to vēstuli?
Tas nebija tādēļ, ka necentos.
Tas bija tādēļ, ka ikreiz,
kad man radās jauna ideja,
ikreiz, kad gribēju pamēģināt ko jaunu,
pat darbā,
kad gribēju kaut ko piedāvāt,
kad gribēju izteikt viedokli
citu cilvēku priekšā,
jutu nemitīgu cīņu
starp četrpadsmitgadnieku un sešgadnieku.
Viens vēlējās iekarot pasauli,
mainīt to,
bet otrs baidījās no atraidījuma.
Un sešgadnieks vienmēr uzvarēja.
Bailes saglabājās pat tad,
kad izveidoju savu uzņēmumu.
Savu uzņēmumu izveidoju, kad man bija 30.
Ja vēlaties kļūt par Bilu Geitsu,
kaut kad taču ir jāsāk, vai ne?
Kā uzņēmējam
man piedāvāja investīciju iespēju,
un tad mani atraidīja.
Un atraidījums mani aizvainoja.
Tas bija tik sāpīgi,
ka gribēju uzreiz visu pamest.
Bet tad padomāju:
"Vai Bils Geitss padotos
pēc vienkārša investīciju atteikuma?"
Vai kāds veiksmīgs uzņēmējs
tā vienkārši padotos?
Nekad.
Un tad es sapratu.
Labi, varu izveidot labāku uzņēmumu.
Varu izveidot labāku komandu vai produktu,
bet viens ir skaidrs:
man jākļūst par labāku vadītāju.
Man jākļūst par labāku cilvēku.
Nevaru atļaut tam sešgadniekam
turpināt vadīt manu dzīvi.
Man viņš jānoliek pie vietas.
Tad nu iegāju internetā
meklēt palīdzību –
mans draugs bija Google.
(Smiekli)
Meklēju: "Kā pārvarēt
bailes no atraidījuma?"
Atradu vairākus psiholoģijas rakstus
par to, no kurienes rodas bailes un sāpes.
Tad atradu vairākus bla-bla-bla tipa
iedvesmojošos rakstus
no sērijas "neuztver to personīgi,
un vienkārši tiec ar to galā".
Kurš gan to nezina?
(Smiekli)
Bet kāpēc man bija tik ļoti bail?
Tad laimīgā kārtā atradu kādu mājaslapu.
To sauc rejectiontherapy.com.
(Smiekli)
"Atraidījuma terapija"
ir kanādiešu uzņēmēja radīta spēle.
Viņu sauc Džeisons Kamlijs.
Būtībā doma ir 30 dienu garumā
meklēt atraidījumus.
Katru dienu saņemot atraidījumu,
cilvēks beigās kļūst nejutīgs pret sāpēm.
Man šī ideja ļoti iepatikās.
(Smiekli)
Noteicu: "Ziniet ko? Es to darīšu.
Un nofilmēšu šos 100 atraidījumus."
Es izdomāju pats savas atraidījuma idejas
un izveidoju par to visu video blogu.
Lūk, ko darīju.
Šādi izskatījās blogs.
Pirmā diena.
(Smiekli)
Aizņemties 100 dolārus no svešinieka.
Tā nu gāju uz savu darbavietu.
Nokāpu lejā,
kur ieraudzīju sēžam kādu lielu vīru.
Izskatījās pēc apsarga.
Es vienkārši piegāju viņam klāt.
Tā nu es gāju,
tas bija manas dzīves garākais gājiens.
Mati uz pakauša saslējās stāvus,
svīdu, un mana sirds strauji sitās.
Nonācu pie viņa un teicu:
"Sveiki, ser! Vai varu no jums
aizņemties 100 dolāru?"
(Smiekli)
Viņš palūkojās augšup: "Nē.
Priekš kam?"
Es tikai atteicu: "Nē? Atvainojiet!"
Tad pagriezos un metos skriet.
(Smiekli)
Jutos tik apkaunots.
Bet, tā kā biju sevi nofilmējis,
vakarā skatījos, kā tiku atraidīts.
Redzēju, cik nobijies biju.
Izskatījos pēc puikas no "Sestā prāta".
Es redzēju mirušos.
(Smiekli)
Bet tad paskatījos uz to puisi.
Ziniet, viņš nemaz nebija tik draudīgs.
Viņš bija apaļīgs, jauks puisis,
un viņš pat man pajautāja, priekš kam.
Patiesībā viņš aicināja mani
paskaidrot lūgumu.
Es varēju teikt jebko.
Varēju paskaidrot, varēju mēģināt sarunāt.
Bet es to nedarīju.
Es tikai bēgu.
Domāju, oho, tas ir
kā manas dzīves mikrokosmoss.
Ikreiz, kad sajutu kaut mazāko atteikumu,
es tikai bēgu, cik ātri vien varu.
Un ziniet ko?
Rīt, lai kas arī notiktu,
es nebēgšu.
Es stāšos tam pretī.
Otrā diena: palūgt papildināt burgeru.
(Smiekli)
Tā nu devos uz burgeru ēstuvi,
papusdienoju un devos pie kasiera:
"Sveiki, vai varu dabūt
burgera papildinājumu?"
(Smiekli)
Viņš bija apjucis:
"Kas ir burgera papildinājums?"
(Smiekli)
Atbildēju, ka tas ir tāpat
kā papildināt dzērienu, tikai burgeram.
Viņš teica: "Piedod,
mēs nepapildinām burgerus."
(Smiekli)
Bija noticis atraidījums,
varēju skriet, bet es paliku.
Teicu: "Man garšo jūsu burgeri.
Man patīk jūsu ēstuve.
Ja jūs piedāvātu burgeru papildināšanu,
jūs man patiktu vēl vairāk."
(Smiekli)
Viņš atbildēja: "Labi,
pateikšu to savam vadītājam.
Varbūt ieviesīsim, bet šodien gan
mēs to nevaram darīt."
Tad es gāju prom.
Starp citu, nedomāju, ka viņi
jebkad piedāvājuši burgeru papildinājumu.
(Smiekli)
Domāju, ka viņi arvien ir turpat.
Bet dzīvības un nāves sajūta,
kas bija pirmajā reizē,
šoreiz vairs nebija,
jo es stājos pretī,
jo nebēgu.
Nodomāju: "Oho, lieliski, es jau mācos.
Lieliski!"
Trešā diena: dabūt olimpiskos virtuļus.
Šeit mana dzīve sagriezās kājām gaisā.
Aizgāju uz Krispy Kreme.
Tas ir virtuļu veikaliņš,
pārsvarā ASV dienvidaustrumos.
Ticu, ka arī šeit tādi ir.
Iegāju iekšā un jautāju:
"Vai variet uztaisīt virtuļus,
kas izskatītos kā olimpiskie apļi?
Būtībā jāsavieno pieci virtuļi."
Domāju, nav iespējams,
ka viņi piekristu, vai ne?
Virtuļu pārdevēja
uztvēra mani ļoti nopietni.
(Smiekli)
Viņa izvilka papīru,
sāka pierakstīt apļu krāsas,
un domāt, kā to varētu dabūt gatavu.
Un pēc piecpadsmit minūtēm
viņa iznesa kasti
ar olimpiskajiem apļiem.
Es biju tik aizkustināts!
Nespēju tam noticēt.
Video YouTube savāca
vairāk nekā 5 miljonus skatījumu.
Arī pasaule tam nespēja noticēt.
(Smiekli)
Ziniet, pateicoties tam, es tiku avīzē,
uz sarunu šovu, visur.
Es kļuvu slavens.
Daudz cilvēku sāka man rakstīt e-pastus,
sakot: "Tas, ko dari, ir lieliski."
Bet ziniet, slava un atpazīstamība
man neko nedeva.
Es patiesībā gribēju mācīties
un mainīt sevi.
Atlikušās 100 atraidījuma dienas
pārvērtu rotaļu laukumā –
pētījumu projektā.
Gribēju redzēt, ko varu iemācīties.
Un iemācījos daudz ko.
Atklāju daudz noslēpumu.
Piemēram, ja, saņemot
atraidījumu, es nebēgu,
varu patiesībā "nē" pārvērst "jā",
un burvju vārdiņš ir "kāpēc".
Kādudien ar puķi rokās devos
uz kāda svešinieka māju,
pieklauvēju pie durvīm un teicu:
"Sveiki, vai varu šo puķi
iestādīt jūsu pagalmā?"
(Smiekli)
Viņš atbildēja: "Nē."
Pirms viņš paspēja aiziet, jautāju:
"Klau, vai varu uzzināt, kāpēc?"
"Nu, man ir suns,
kas izrok jebko, ko es iestādu pagalmā.
Negribu izniekot tavu puķi.
Ja tomēr gribi to iestādīt,
aprunājies pāri ielai ar Koniju.
Viņai patīk puķes."
Tā es arī darīju.
Gāju pāri ielai,
klauvēju pie Konijas durvīm.
Viņa ļoti priecājās mani redzēt.
(Smiekli)
Un pēc pusstundas
puķe jau bija Konijas pagalmā.
Esmu pārliecināts,
ka tagad tā izskatās labāk.
(Smiekli)
Bet, ja būtu devies prom
pēc sākotnējā atraidījuma,
būtu domājis,
tas bija tāpēc, ka viņš man neuzticējās,
jo esmu traks, jo nebiju sapucējies
un neizskatījos labi.
Tie nebija iemesli.
Viss tādēļ, ka tas, ko piedāvāju,
nebija tas, ko viņš gribēja.
Viņš man gana uzticējās,
lai – tirgotāju terminoloģijā –
ieteiktu mani kaimiņienei.
Es ieteikumu izmantoju.
Tad kādu dienu
es arī iemācījos,
ka ir lietas, kuras pasakot,
iespēja saņemt piekrišanu pieaug.
Tā, piemēram, kādudien devos uz Starbucks
un jautāju vadītājam:
"Vai varu būt Starbucks sagaidītājs?"
Viņš: "Kas ir Starbucks sagaidītājs?"
Teicu: "Ziniet tos Walmart sagaidītājus?
Tos, kuri jūs sveicina,
kad ienākat veikalā,
un pēc būtības pārliecinās,
ka kaut ko nenozogat?
Gribu piedāvāt Walmart pieredzi
Starbucks klientiem."
(Smiekli)
Neesmu pārliecināts, ka tā ir laba ideja.
Patiesībā esmu diezgan drošs,
ka tā ir slikta ideja.
Viņš atbildēja: "Nu..."
Jā, tas ir viņš, Ēriks,
un viņš teica: "Nezinu..."
Te viņš manī klausās: "Nezinu gan."
Tad es pajautāju: "Vai tas ir savādi?"
"Jā, vecīt, tas ir ļoti savādi."
Bet, tiklīdz viņš bija to izteicis,
viņa nostāja mainījās.
It kā viņš visas šaubas būtu nolicis malā.
Viņš noteica: "Jā, vari to darīt,
tikai nepadari visu pārāk dīvainu."
(Smiekli)
Tā nu nākamo stundu
biju Starbucks sagaidītājs.
Entuziastiski sveicināju
katru ienākušo klientu,
Starp citu, nezinu,
kādi ir jūsu karjeras plāni,
bet nekļūstiet par sagaidītājiem.
(Smiekli)
Tas bija galīgi garlaicīgi.
Bet tad sapratu, ka varēju to darīt,
jo pajautāju, vai tas ir dīvaini.
Es pieminēju viņa šaubas.
Tā kā apjautājos, vai tas ir savādi,
tas vairs nebija savādi.
Tas vienkārši nozīmēja,
ka domāju tāpat kā viņš,
uzskatot to par dīvainu rīcību.
Atkal un atkal
sapratu, ka, pieminot šaubas,
kas cilvēkiem varētu būt,
pirms uzdodu jautājumu,
es iegūstu viņu uzticību.
Ir lielāka iespēja, ka cilvēki piekritīs.
Un tad sapratu,
ka varu īstenot savu dzīves sapni.
Pajautājot.
Ziniet, manā ģimenē
ir skolotāji četrās paaudzēs,
un vecmāmiņa man vienmēr teikusi,
"Dzja, vari darīt ko vien vēlies,
bet būtu jauki,
ja tu kļūtu par skolotāju."
(Smiekli)
Gribēju būt uzņēmējs,
tāpēc par skolotāju nekļuvu.
Tomēr arvien esmu sapņojis,
ka varētu kaut ko mācīt.
Tā nu teicu sev: "Ja nu es pajautātu
un novadītu lekciju koledžā?"
Tobrīd dzīvoju Ostinā,
tāpēc gāju uz Teksasas Universitāti
un klauvēju pie pasniedzēju durvīm:
"Vai varu novadīt jūsu lekciju?"
Pirmās pāris reizes man neizdevās.
Bet, tā kā nebēgu, turpināju uzstāt,
un trešajā piegājienā,
profesors bija ļoti pārsteigts.
Viņš sacīja, ka neviens
tā vēl nav darījis.
Ierados ar prezentācijām,
ar sagatavotu nodarbību.
Viņš teica: "Tas varētu man noderēt.
Tu varētu atnākt pēc diviem mēnešiem.
Iekļaušu tevi programmā."
Pēc diviem mēnešiem es vadīju nodarbību.
Tas esmu es, jūs droši vien neredzat,
jo šī ir slikta bilde.
Dažreiz pat gaisma var būt pret jums.
(Smiekli)
Bet, oho, pēc nodarbības
izejot no telpas, es apraudājos,
jo sapratu,
ka varu piepildīt savas dzīves sapņus,
vienkārši pajautājot.
Man likās, ka jāīsteno visas ieceres,
jākļūst par lielisku uzņēmēju,
jāiegūst doktora grāds, lai varētu mācīt,
bet nē, es vienkārši pajautāju
un varēju mācīt.
Un bildē, ko nevariet redzēt,
es citēju Martinu Luteru Kingu jaunāko.
Kāpēc? Jo pētot sapratu,
ka cilvēki, kas mainījuši pasauli,
kas mainījuši to, kā dzīvojam un domājam,
ir tie, kas sākotnēji nereti sakārušies
pat ar vardarbīgiem atraidījumiem.
Tādi kā Martins Luters Kings jaunākais,
Mahatma Gandi, Nelsons Mandela,
pat Jēzus Kristus.
Šie cilvēki neļāvās atraidījuma ietekmei.
Šos cilvēkus raksturo
viņu reakcija uz atraidījumu.
Viņi pieņēma atraidījumu.
Mums nav jābūt viņiem,
lai iemācītos par atraidījumu,
un manā gadījumā
atraidījums bija mans lāsts,
mans bubulis.
Tas visu dzīvi man nelika mieru,
jo es no tā bēgu.
Tad es sāku to pieņemt.
Pārvērtu to par savas dzīves
lielāko dāvanu.
Sāku mācīt cilvēkiem,
kā atraidījumus pārvērst iespējās.
Izmantoju savu blogu, savas uzrunas,
izmantoju tikko iznākušo grāmatu,
pat veidoju tehnoloģiju, kas palīdzētu
cilvēkiem pārvarēt bailes no atraidījuma.
Kad tiksiet atraidīti,
kad saskarsieties ar nākamo šķērsli
vai nākamo neveiksmi,
padomājiet par iespējām.
Nebēdziet.
Ja pieņemsiet atraidījumus,
tie var kļūt arī par jūsu dzīves dāvanām.
Paldies.
(Aplausi)
Намайг зургаан настай байхад
олон бэлэг ирсэн.
Нэгдүгээр ангийн багшид маань
нэг гайхалтай санаа төрсөн юм.
Багш биднийг бэлэг авах ямар байдгийг,
мөн нэгнийгээ магтахын ашиг тусыг
мэдрээсэй гэж хүссэн.
Тэгээд багш бүх хүүхдүүдийг
ангийн өмнө гаргаад,
бидэнд авсан бэлгээ
ангийн буланд тавьсан байлаа.
Багш хэллээ:
“Бүгдээрээ энд зогсоод бие биендээ
магтаалын үгс хэлбэл ямар вэ?
Хэрвээ өөрийнхөө нэрийг сонсвол
очиж бэлгээ аваад байрандаа суугаарай."
Ямар гайхалтай санаа вэ, тийм ээ?
Буруудах зүйл юу л байв гэж?
(Инээд)
Эхэндээ нийт 40 хүүхэд байлаа.
Хэн нэгний нэрийг дуудах тутам
би чангаар алгаа ташиж байлаа.
Ингэсээр 20 хүүхэд үлдэв.
Тэгээд 10 үлдлээ,
5 болоод...
3 хүүхэд үлдлээ.
Би тэдний нэг байсан юм.
Энэ үед магтаалууд дууссан.
Тэр үед би уйлж байлаа.
Багш ч бүр сандарч эхлэв.
Тэр "Энэ хүүхдүүдийн талаар сайн зүйлс
хэлэх хүн байна уу?" гэв.
(Инээд)
"Хэн ч байхгүй юу? Та хэд бэлгээ очиж
аваад суувал ямар вэ?
Ирэх жил илүү сайн байгаарай
хэн нэгэн та нарыг магтаж магадгүй."
(Инээд)
Миний ярианаас энэ явдлыг
маш сайн санаж байгааг
та нар ойлгосон байх.
(Инээд)
Гэвч тэр өдөр хэн илүү гонсгор
хоцорсныг мэдэхгүй.
Би юу? Багш уу?
Тэр багийг илүү бататгах арга хэмжээг
гурван 6 настны элэглэл
болгосноо мэдсэн байх.
Ямар ч хошигнолгүйгээр шүү.
Зурагтаар хүмүүсийн элэглэлийг үзэхэд
инээд хүрдэг.
Тэр өдрийн тухайд инээдтэй
зүйл огт байгаагүй.
Энэ бол миний нэг хувилбар.
Олны өмнө шоовдорлогдож
дахин тийм байдалд орсноос
үхсэн минь дээр.
Энэ бол нэг хувилбар нь.
Найман жилийн дараа.
Билл Гейтс миний амьдардаг газар болох
Хятадын Бээжин хотод
илтгэл тавихаар ирсэн юм.
Би түүний хэлснийг уншаад,
тэр залууд шууд дурласан.
Би бодохдоо: "Хөөх, би юу хийхээ
одоо мэдлээ."
Ингээд тэр орой би
гэрийхэндээ захиа бичив:
“25 нас хүрээд
би дэлхий дээрх хамгийн
том компанийг байгуулаад
тэр компани Microsoft-ыг худалдаж авна.”
(Инээд)
Дэлхийг эзэгнэх энэ санаандаа
би автсан байлаа.
Би үүнийг зохиогоогүй,
үнэхээр тийм захиа бичсэн.
Энэ байна.
(Инээд)
Та нар бүгдийг нь унших албагүй.
(Инээд)
Бичгийн хэв маань их муухай байсан, гэвч
би гол үгнүүдийг дугуйлсан.
Гол санааг нь ойлгосон байх.
(Инээд)
Тэгэхээр
энэ бол миний бас нэг хувилбар.
Дэлхийг эзэгнэх нэгэн.
Үүнээс хоёр жилийн дараа
надад АНУ руу явах боломж гарсан.
Би тэр даруй энэ завшааныг ашигласан.
Яагаад гэвэл тэнд Билл Гейтс
амьдардаг биз дээ?
(Инээд)
Энэ миний энтрепренёр болох
замналын эхлэл байсан гэж хэлж болно.
Тэгээд дахиад 14 жил өнгөрөв.
Би 30 нас хүрлээ.
Үгүй ээ, би тэр компанийг босгож чадаагүй.
Би эхэлж ч чадаагүй.
Би Fortune 500-д багтдаг нэгэн компанид
маркетингийн менежер хийдэг байлаа.
Надад гацсан мэт
мэдрэмж төрсөн.
Би зогсонги байдалд орсон байв.
Яагаад ийм юм болов?
Тэр захидлыг бичсэн 14 настай хүү хаачив?
Тэр хичээгээгүйгээс ийм зүйл болоогүй.
Учир нь надад шинэ санаа төрөх болгонд,
шинэ зүйлийг туршиж үзэх болгонд,
ажил дээр хүртэл
санал дэвшүүлэхийг хүсэх болгонд,
олон хүний өмнө гарч ярих болгонд,
миний доторх 14 болон 6 настнууд
тэмцэлдэж байгааг мэдэрдэг.
Нэг нь дэлхийг эзэлж,
өөрчлөлтийг хийхийг хүсч байхад,
нөгөө нь үл тоогдохоос
айдаг байсан.
Ингэх бүрт зургаан настан дийлдэг байлаа.
Энэ айдас намайг өөрийн компаниа
эхлүүлэх хүртэл дагасан.
Би өөрийнхөө компанийг 30 хүрээд
эхлүүлсэн л дээ.
Билл Гейтс шиг болохыг хүсвэл,
үүнээс хамаагүй эрт
эхлэх ёстой биз дээ?
Энтрепренёр болсныхоо дараа
надад хөрөнгө оруулагч олох
боломж гарсан ч,
би татгалзсан хариу авсан.
Тэр явдал надад их хүндээр тусаж
тэр даруйдаа бүгдийг хаяад
бууж өгмөөр санагдсан.
Гэхдээ би: "Билл Гейтс
ганц хөрөнгө оруулалтын
татгалзсан хариунаас болж
бууж өгөх байсан уу?" гэж бодсон.
Ямар ч амжилттай этрепренёр
тийм амархан бууж өгөх үү?
Хэзээ ч үгүй.
Яг энэ үед надад
мэргэн санаа төрсөн.
Би илүү сайн компани босгож чадна.
Илүү сайн баг эсвэл
бүтээгдэхүүнтэй болж чадна.
Гэхдээ нэг зүйл
бол гарцаагүй.
Би илүү хүчтэй удирдагч
болох хэрэгтэй.
Би илүү дээр хүн
болох хэрэгтэй.
Тэр зургаан настнаар амьдралаа
удирдуулаад байж болохгүй.
Түүнийг байх ёстой байранд нь
тавих хэрэгтэй байсан.
Ингээд би интернетээс тусламж хайлаа.
Google миний сайн найз байсан л даа.
(Инээд)
Би "Үл тоогдох айдсыг хэрхэн
даван туулах вэ?" гэж хайв.
Айдас болон өвдөлт хаанаас үүдэлтэй талаар
баахан сэтгэлзүйн өгүүллүүд гарч ирсэн.
Үүний дараагаар зоригжуулсан өгүүллүүдэд:
"Өөр дээрээ битгий хүлээж ав,
зүгээр л даван туул" гэсэн байв.
Үүнийг мэдэхгүй хэн байна аа?
(Инээд)
Тэгвэл миний айдас яагаад
хэвээрээ байна вэ?
Тэгээд би азаар нэг вэбсайт олсон.
"бүтэлгүйтлийн-эмчилгээ.com"
гэсэн хаягтай.
(Инээд)
"Бүтэлгүйтлийн эмчилгээ" нь Канадын нэг
энтрепренёрын зохиосон тоглоом.
Түүнийг Жейсон Комли гэдэг.
Гол санаа нь 30 өдрийн турш
бүтэлгүйтэх арга замыг хайж
өдөр бүр нэг зүйлд татгалзсан хариу авах.
Тэгсээр эцэст нь айдсаа даван туулна.
Надад энэ санаа маш их таалагдсан.
(Инээд)
Би өөртөө: "Юу гээч, үүнийг хийнээ.
Би 100 өдрийн турш үл тоогдох болно"
гэж хэлсэн.
Өөрийн гэсэн бүтэлгүйтэх
аргуудыг бодож олоод
үүгээрээ би видео блог хөтөлсөн.
Энэ миний хийсэн зүйл.
Блог нэг иймэрхүү харагдаж байсан.
Эхний өдөр...
(Инээд)
Танихгүй хүнээс 100 доллар зээлэх.
Тэгээд би ажиллаж
байсан газраа очлоо.
Шатаар буугаад
ширээний ард сууж байсан
нэг том залууг харлаа.
Тэр яг харуул шиг харагдаж байсан.
Би түүн дээр очивоо.
Би алхаад л байсан.
Миний амьдралын хамгийн урт
алхалт байлаа.
Миний шилэн хүзүүний үс босоод,
хөлс гарч, зүрх минь
хүчтэй цохилж байлаа.
Би тэнд очоод:
"Эрхэм ээ, та надад 100 доллар
зээлэх үү?" гэлээ.
(Инээд)
Тэр над руу хараад: "Үгүй ээ."
“Яагаад?”
Би зүгээр л:
"Үгүй ээ? Намайг уучлаарай" гээд
эргэж хараад шууд гүйсэн.
(Инээд)
Би маш их ичсэн.
Гэхдээ би өөрийгөө бичиж авсан байсан учир
тэр орой би бүтэлгүйтэж
байгаа бичлэгээ үзээд
өөрийгөө маш их айсан
байсныг харсан.
"Зургаа дахь мэдрэхүй" дээр гардаг
хүүхэд шиг л харагдсан.
Үхсэн хүн харсан мэт.
(Инээд)
Тэгээд нөгөө залууг харлаа.
Тэр тийм аймаар
байгаагүй л дээ.
Тэр бага зэрэг махлаг,
дажгүй залуу байсан.
Надаас бүр "Яагаад?" гэж асуусан.
Үнэн хэрэгтээ, тэр надад өөрийгөө
тайлбарлах боломжийг олгосон.
Би зөндөө юм хэлж болох байсан.
Би тайлбар хийж,
тохиролцож болох байсан.
Би алийг нь ч хийгээгүй.
Би зүгээр л зугтсан.
Үүнийг амьдралын минь
бичил загвар гэдгийг харсан.
Бага зэргийн бүтэлгүйтэл тохиолдоход,
би хар эрчээрээ зугтдаг байлаа.
Тэгээд юу гээч?
Дараагийн өдөр
юу ч тохиолдсон бай хамаагүй,
би дахиж зугтахгүй.
Би тууштай байх болно.
Хоёр дахь өдөр:
"Бургер үнэгүй нэмүүлэх хүсэлт тавих".
(Инээд)
Би бургерийн газар очоод
хоолоо идэж дуусгаад,
касс дээр очоод хэллээ:
"Сайн уу, би бургер үнэгүй
нэмүүлж болох уу?"
(Инээд)
Тэр бүр гайхаж: "Бургер үнэгүй нэмүүлнэ
гэж юу юм бэ?"
(Инээд)
Би түүнд: "Ундаа үнэгүй нэмүүлдэгтэй
адилхан, гэхдээ бургер нэмүүлэх" гэв.
Тэр: "Уучлаарай, манайд
тийм зүйл байхгүй" гэв.
(Инээд)
Тэр мөчид бүтэлгүйтэж зугтмаар
байсан ч би үлдсэн.
Би түүнд хэллээ:
"Би танай бургерт үнэхээр дуртай,
танайхаар үйлчлүүлэх ч дуртай,
танайх бургерээ үнэгүй нэмдэг болбол
би танайд бүр их хайртай болох болно."
(Инээд)
Тэр: "За яахав, би менежертээ хэлье.
Яваандаа бид үнэгүй нэмж магадгүй л юм,
гэхдээ өнөөдөр болохгүй нь" гэв.
Тэгээд би явсан.
Сониноос
тэд ер нь бургер үнэгүй
нэмж үзээгүй байх.
(Инээд)
Тэд хуучнаараа л байгаа байх.
Гэхдээ миний анхандаа мэдэрч байсан
амьдрах уу? үхэх үү? гэсэн мэдрэмж
алга болсон байсан.
Би тууштай байж чадсан болохоор,
би зугтаагүй болохоор тэр шүү дээ.
Би: "Хөөх, гайхалтай. Би аль
хэдийнээ шинэ зүйл сурч байна.
Гайхалтай."
3 дахь өдөр: "Олимпийн цагирган
хэлбэртэй боорцог авах".
Энэ өдөр миний амьдрал
орвонгоороо өөрчлөгдсөн.
Би Krispy Kreme рүү очсон.
Энэ бол голдуу АНУ-ын зүүн хойд
хэсгээр байрладаг
цагирган нарийн боовны дэлгүүр.
Энд ч гэсэн байдаг байх.
Би дотогш ороод хэллээ:
"Олимпийн билэг тэмдэг шиг боорцог
хийж өгч болох уу?
Ерөнхийдөө таван донатыг
хооронд нь холбоод..."
Ер нь тэд яагаад ч зөвшөөрөхгүй биз дээ?
Тэнд ажилладаг хүн намайг маш
нухацтайгаар хүлээж авсан.
(Инээд)
Тэр цаас гаргаж ирээд,
цагираг болон өнгөнүүдийг зураад,
"Үүнийг яаж хийх вэ?" гээд л.
Үүнээс 15 минутын дараа
тэр Олимпийн цагираг шиг боорцогтой
хайрцаг авч ирсэн.
Миний сэтгэл маш их хөдөлсөн.
Би итгэж чадахгүй байлаа.
Тэр бичлэгийг Youtube дээр таван сая
гаруй удаа үзсэн байсан.
Бусад хүмүүс ч гэсэн
үүнд итгэж чадахгүй байлаа.
(Инээд)
Энэ явдлаас болж би сонин дээр гарч
зурагтын яриа гээд
олон юманд орсон.
Би олонд танигдсан.
Их олон хүн над руу и-мэйл бичиж:
"Чиний хийж буй зүйл чинь гайхалтай шүү"
гэж байв.
Нэр хүнд надад нөлөөлөөгүй.
Миний хүссэн зүйл бол суралцаж,
өөрийгөө өөрчлөх явдал байлаа.
Тэгэхээр би бүтэлгүйтэх 100 өдрөө
тоглох талбар,
судалгааны ажил болгож хувиргасан.
Би юу суралцаж чадахаа мэдмээр байсан.
Үүгээр дамжуулан би
маш олон зүйлийг сурсан.
Би маш олон нууц илрүүлсэн.
Жишээ нь, би хэрэв зугтахгүй л бол
бүтэлгүйтсэн ч
би "үгүй" гэдгийг "тийм"
болгож чадна.
Шидэт үг нь: "Яагаад?"
Тэгээд нэг өдөр би танихгүй айлд
гартаа цэцэг бариад очлоо.
Хаалгыг нь тогшоод асуулаа:
"Сайн уу? танай арын хашаанд энэ
цэцгийг суулгаж болох уу?"
(Инээд)
Тэр "Үгүй" гэж хэлсэн.
Түүнийг явахаас өмнө би:
"Яагаад гэдгийг нь мэдэж болох уу?"
гэсэн.
Тэр хэлэхдээ: "Манайх нэг нохойтой л доо,
тэр арын хашаанд юу ч байсан ухчихдаг юм.
Цэцгийг чинь хий дэмий
үрмээргүй байна.
Чи цэцэг таримаар байгаа бол эсрэг
гудамжны Конни дээр оч.
Тэр цэцгэнд дуртай."
Би түүний хэлснийг хийсэн.
Би явж очоод Коннигийн хаалгыг тогшлоо.
Тэр намайг ирсэнд маш их баярласан.
(Инээд)
Хагас цагийн дараа,
энэ цэцгийг Коннигийн хашаанд суулгасан.
Одоо илүү гоё ургасан байх.
(Инээд)
Би хэрэв эхний татгалзсан хариуг
сонсоод явчихсан бол
дотроо ингэж бодох байсан:
"Тэр залуу надаа итгээгүй,
би галзуу юм шиг санагдсан,
би сонин хувцастай байсан,
би онцгүй харагдсан."
Гэвч аль нь ч биш байсан.
Шалтгаан нь миний санал болгосон
зүйл түүнд хэрэггүй байсан.
Худалдааны үг ашиглавал
тэр өөр хүн санал болготлоо
надад итгэсэн.
Би санал болгосныг нь биелүүлсэн.
Тэгтэл нэг өдөр
би мөн зарим зүйлийг хэлснээр
"За" гэсэн хариулт авах боломжоо
нэмэгдүүлдгийг мэдсэн.
Жишээ нь, нэг өдөр би Starbucks-т очоод
менежерээс нь асуулаа:
"Би Starbucks-т угтагч хийж болох уу?"
"Старбаксын угтагч гэж юу юм бэ?"
Би хэллээ:
"Walmart-ын угтагч нарыг мэдэх үү?
Hүмүүс дэлгүүрт орж ирэхэд
"Сайн байна уу?" гэж хэлээд,
юм хулгайлахгүй байхыг нь
хариуцдаг хүмүүс.
Би Starbucks-ын үйлчлүүлэгчдэд
Walmart-ын мэдрэмжийг өгмөөр байна."
(Инээд)
Би үүнийг тийм ч хэрэгтэй гэж
бодохгүй байна л даа.
Үнэн хэрэгтээ муу зүйл байх.
Тэр тэгснээ: "Өө".
Энэ түүний зураг, нэрийг нь Эрик гэдэг.
"Би итгэлтэй биш байна."
Тэр тэгж л бодсон.
"Итгэлтэй биш".
Тэгэхээр нь би
"Энэ сонин байна уу?" гэлээ.
Тэр: "Тийм ээ, ёстой хачин байна."
Гэхдээ тэр үүнийг хэлэнгүүт түүний
байгаа байдал өөрчлөгдсөн.
Түүнд төрсөн бүх эргэлзээ
алга болсон мэт болов.
Тэгээд тэр хэллээ:
"Чи үүнийг хийж болно,
гэхдээ битгий хэтрүүлээрэй."
(Инээд)
Дараагийн нэг цагийн турш
би Starbucks-ын угтагч боллоо.
Орж ирсэн үйлчлүүлэгч
болгонтой мэндлэн
баярын мэнд хүргэж байв.
Сониноос, таныг ямар ажил
хийдгийг мэдэхгүй ч,
угтагч л битгий болоорой.
(Инээд)
Үнэхээр уйтгартай байсан.
"Энэ сонин байна уу?" гэж хэлснээс
болж тэр зөвшөөрснийг би олж мэдсэн.
Түүнд байсан эргэлзээг нь
би хэлсэн.
"Энэ сонин байна уу?" гэж хэлснээр
би өөрөө хачирхалтай байгаагүй.
Би түүнтэй яг адилхан юмыг бодсон учир
уг явдлын хачныг олж харсан.
Дахин бас дахин
хэрэв би хүмүүст төрсөн эргэлзээг
асуулт асуухаасаа өмнө олж хэлснээр
хүмүүсийн итгэлийг олсон.
Хүмүүс тийм гэх
магадлал өндөр болсон.
Ингээд би насан туршдаа хүссэн зүйлээ
асууснаар гүйцэлдүүлж болохыг мэдэв.
Би дөрвөн үеийн багш нарын гэрт өссөн.
Эмээ маань надад үргэлж:
"Жиа, чи юу ч хийж чадна.
Гэвч багш болбол үнэхээр сайхан"
гэдэг байсан.
(Инээд)
Гэвч би энтрепренёр болмоор байсан
тул багш болоогүй.
Гэхдээ би ямар нэг зүйл заахыг үргэлж
мөрөөддөг байсан.
Тэгээд би өөртөө хэллээ:
"Би их сургуульд
хичээл заавал ямар вэ?"
Тэр үед би Оустинд амьдардаг байсан.
Тэгээд Техасын их сургууль дээр очоод
багш нарын хаалгыг тогшин асуулаа:
"Таны хичээлийг зааж болох уу?"
Эхний хэдэн удаа
ямар ч үр дүнд хүрсэнгүй.
Би зугталгүй эцсийг хүртэл явсан учир
гурав дахь оролдлого дээр маань
нэг профессор намайг үнэхээр биширсэн.
Тэр: "Өмнө нь хэн ч ингэж байгаагүй" гэлээ.
Би заах материалаа бэлдээд
ирсэн байсан.
"Үүнийг ашиглаж болох юм байна.
Чи хоёр сарын дараа хүрээд ир, хичээлийн
хувиартаа оруулсан байя" гэв.
Тэгээд хоёр сарын дараа
би хичээл зааж эхэлсэн.
Энэ би. Их бүдэг гарсан болохоор
та хэдэд сайн харагдахгүй байж магадгүй.
Заримдаа гэрлэнд хүртэл үл тоогдох юм даа.
(Инээд)
Гэхдээ
эхний хичээлээ заагаад
гарч ирэхдээ би уйлсан.
Яагаад гэвэл
би зүгээр л асуусны үр дүнд
мөрөөдөлдөө хүрч чадна
гэдгийг ойлгосон.
Өмнө нь би энэ бүгдийг олж авахын тулд,
багшлахын тулд мундаг энтрепренёр эсвэл
докторын зэрэгтэй болох ёстой гэж бодсон.
Гэвч тийм биш,
зүгээр л асуух хэрэгтэй юм байна.
Ингээд би багшилж чадсан.
Тэгээд тэр сайн харагдахгүй
байгаа зурган дээр
би Мартин Лютер Кинг Жуниороос иш татсан.
Яагаад гэвэл миний хийсэн судалгаанаас
дэлхийг үнэхээр өөрчилсөн хүмүүс,
бидний амьдарч буй хэв маяг болон
бодож байгааг өөрчилсөн хүмүүс
хамгийн ихээр үл тоогдсон
хүмүүс байсан.
Мартин Лютер Кинг Жуниор,
Махатма Ганди, Нэлсон Мандела шиг хүмүүс,
бүр Есүс Христ ч байж магадгүй.
Эдгээр хүмүүс бүтэлгүйтлээр
өөрсдийгөө тодорхойлуулаагүй.
Тэд даван туулснаар
өөрсдийгөө илэрхийлж чадсан.
Тэд бүтэлгүйтлээ хүлээн зөвшөөрсөн.
Бид бүтэлгүйтлийг тэдэн шиг болж
байж ойлгох албагүй.
Миний хувьд,
үл тоогдох байдал миний хараал,
миний хар дарсан зүүд байсан.
Үүнээс зугтаад байсан нь
миний амьдралд саад болсоор ирсэн.
Хүлээн зөвшөөрч эхлэх үед
үүнийг өөрийн амьдралын
хамгийн том завшаан болгож чадсан.
Би хүмүүст бүтэлгүйтлийг хэрхэн боломж
болгон ашиглахыг зааж эхэлсэн.
Би өөрийн блог болон илтгэлүүд,
гаргаад уаагүй байгаа номыг ашиглаж,
бүр технологи бүтээн хүмүүсийг айдсаа
даван туулахад тусалж байна.
Та амьдралдаа татгалзсан хариу авахдаа
дараагийн саад эсвэл
бүтэлгүйтэлтэй нүүр тулахад,
боломжуудаа санаарай.
Зугтаах хэрэггүй.
Хэрэв хүлээн зөвшөөрч чадвал
энэ таны ч гэсэн онцгой чадвар
болох болно.
Баярлалаа.
(Алга ташилт)
जेव्हा मी सहा वर्षांचा झालो,
मला माझ्या भेटवस्तू मिळाल्या.
माझ्या पहिलीच्या बाईंची हि एक सुंदर
कल्पना होती.
त्यांना आम्हांला भेटवस्तू स्वीकारणं
अनुभवू द्यायचं होतं
पण त्याचवेळी एकमेकांची प्रशंसा करण्याचा
गुणही शिकवायचा होता.
म्हणून त्या आम्हां सर्वांना
वर्गात पुढे बोलवायच्या,
आणि आमच्यासाठी आणलेल्या भेटवस्तू
कोपऱ्यात रचून ठेवायच्या.
आणि त्या म्हणायच्या,
"आपण इथे उभं राहून एकमेकांची
प्रशंसा का करू नये?
जर तुमचं नाव पुकारलं गेलं,
तर तिथे जाऊन तुमची भेटवस्तू उचला
आणि जागेवर बसा
किती सुंदर कल्पना, बरोबर?
काय चूक घडू शकतं?
(हशा)
सुरुवातीला आम्ही ४० जण होतो,
आणि दरवेळी कुणाचं तरी
नाव पुकारल्याचं ऐकल्यावर,
मी अगदी मनापासून आनंद व्यक्त करायचो.
आणि मग २० जण उरले,
आणि १० उरले,
आणि पाच उरले...
आणि तीन उरले.
आणि मी त्यांपैकी एक होतो.
आणि प्रशंसोद्गार थांबले.
त्याक्षणी, मी रडत होतो.
आणि बाईंची अवस्था विचित्र झाली होती.
त्या म्हणत होत्या, "अरे, या लोकांबद्दल
कोणी काही चांगलं बोलेल का?"
(हशा)
"कुणीच नाही? ठीक आहे, तुम्ही तुमच्या
भेटवस्तू घेऊन जागेवर का बसत नाही.
पुढच्या वर्षी नीट वागा --
कुणीतरी तुमच्याबद्दल काहीतरी चांगलं
बोलेल."
(हशा)
हे सगळं वर्णन मी आपल्याला सांगत
असताना कदाचित तुम्हांला कळलं असेल कि
हे माझ्या लक्षात आहे.
(हशा)
पण त्यादिवशी नक्की कुणाला वाईट वाटलं हे
ठाऊक
नाही.
मला का बाईंना?
त्यांना कळून चुकलं असणार कि एका संघ
उभारणीच्या घटनेचं रूपांतर
त्यांनी तीन षड्वर्षीय बालकांसाठी
एका जाहीर फजितीत केलं होतं
आणि विनोदाशिवाय.
असं बघा,
जेव्हा आपण टीव्हीवर लोकांचा
पाणउतारा झालेला पाहतो,
ते मजेशीर असतं.
त्या दिवसाबद्दल काहीच मजेशीर नव्हतं.
ते माझं एक रूप होतं,
आणि तशी परिस्थिती पुन्हा ओढवण्याऐवजी
मी मरण पत्करेन --
जाहीररीत्या नाकारलं जाण्याची परिस्थिती.
ते एक रूप आहे.
नंतर आठ वर्षांनी पुढे येऊ.
बिल गेट्स माझ्या गावी आले होते --
बीजींग, चीन --
भाषण देण्यासाठी,
आणि मी त्यांचा संदेश पाहिला.
मी त्या माणसाच्या प्रेमात पडलो.
मी विचार केला, वा,
आता मला काय करायचं आहे हे मला कळलंय.
त्या रात्री मी माझ्या कुटुंबीयांना एक
पत्र
लिहीलं आणि कळवलं: "२५ वर्षांचा होईस्तोवर,
मी जगातील सर्वांत मोठी कंपनी उभारेन,
आणि ती कंपनी मायक्रोसॉफ्टला खरेदी करेल."
(हशा)
जग जिंकण्याच्या या कल्पनेला
मी पूर्णतः अंगीकारलं --
वर्चस्व, बरोबर?
आणि हि बनवाबनवी नाही,
मी खरंच ते पत्र लिहीलं.
आणि हे बघा ते --
(हशा)
तुम्ही ते खरंतर वाचण्याची गरज नाही --
(हशा)
हे एक खराब हस्ताक्षरदेखील आहे,
पण काही महत्वाचे शब्द मी ठळक केले आहेत
तुम्हाला कल्पना आलीच असेल
(हशा)
तर...
ते माझं दुसरं रूप होतं:
एक जो जगाला जिंकेल.
मग दोन वर्षांनंतर,
अमेरिकेला येण्याची एक संधी माझ्यासमोर आली.
मी त्यावर तुटून पडलो,
कारण तिथे बिल गेट्स राहत होते, बरोबर?
(हशा)
मला वाटलं उद्योजक बनण्याच्या
प्रवासाची ती सुरुवात होती.
मग, अजून १४ वर्षं पुढे येऊ.
मी ३० वर्षांचा होतो.
नाही, मी ती कंपनी उभारली नाही.
मी सुरुवातदेखील केली नाही.
एका फॉर्च्युन ५०० कंपनीत
मी विपणन व्यवस्थापक होतो.
आणि मला वाटत होतं मी स्थानबद्ध
झालो आहे; मी अचल होतो.
ते का आहे?
ते पत्र लिहिणारा तो
१४ वर्षीय कुठे आहे? त्याने
प्रयत्न केले नाहीत म्हणून नाही.
त्याचं कारण म्हणजे दरवेळी जेव्हा मला
नवीन कल्पना सुचायची तेव्हा,
दरवेळी जेव्हा मला काहीतरी नवीन आजमावायचं
असायचं तेव्हा, कामातही --
मला प्रस्ताव मांडायचा असायचा,
समूहातील लोकांसमोर मला बोलायचे असायचे --
मला वाटतं सतत एक द्वंद्व असायचं
१४ वर्षीय आणि सहा वर्षीय मुलामध्ये.
एकाला जग जिंकायचं असायचं --
बदल घडवायचा असायचा --
दुसरा नकारला घाबरायचा.
आणि दरवेळी तो सहा वर्षांचा मुलगाच जिंकायचा
मी माझी स्वतःची कंपनी सुरु केल्यानंतरही
हि भीती कायम होती.
म्हणजे, मी ३० वर्षांचा असताना माझी
स्वतःची कंपनी सुरु केली -- जर
बिल गेट्स व्हायचं असेल
तर लवकरात लवकर सुरुवात
करायला हवी, बरोबर?
मी जेव्हा उद्योजक होतो,
तेव्हा मला एक गुंतवणुकीची संधी पेश झाली,
आणि नंतर ती नाकारण्यात आली.
आणि तो नकार मला खुपला.
तो इतका खुपला कि मला
त्याक्षणी त्यातून बाहेर पडावंसं वाटत होतं.
पण मग मी विचार केला,
अरे, एका सध्या गुंतवणुकीच्या नकाराने बिल
गेट्सने हार पत्करली असती का?
कुठलाही यशस्वी उद्योजक अशी माघार घेईल का?
कदापि नाही.
आणि तिथेच मला कळून चुकलं.
हो, मी एक चांगली कंपनी उभारू शकतो.
मी एक चांगला संघ किंवा उत्पादन तयार करू
शकतो,
पण एक गोष्ट नक्की:
मला एक चांगला नेता व्हायला हवं.
मला एक चांगला माणूस व्हायला हवं
त्या सहा वर्षीय मुलाला मी माझं आयुष्य
यापुढे नाही लिहू देऊ शकत.
मला त्याला त्याच्या जागी परत पाठवायला हवं.
मग या ठिकाणी मी इंटरनेटवर मदतीचा शोध घेतला
गुगल माझा मित्र होता.
(हशा)
मी शोधलं, "मी नकाराच्या भीतीवर
कशी मात करू?"
मानसशास्त्रीय लेखांचा
एक समूह उत्तरादाखलआला
भीती आणि वेदनांचे उगमस्थान कोणते हे
सांगणारा.
मग एक उत्साहवर्धक प्रेरणादायी लेखांचा
समूह उत्तरादाखल आला
हे सांगणारा "व्यक्तिशः घेऊ नका, त्यावर
मात करा."
हे कुणाला ठाऊक नाही?
(हशा)
पण मी अजूनही इतका घाबरलेला का होतो?
मग नशिबानेच मला हे संकेतस्थळ सापडलं.
त्याचं नाव रिजेक्शनथेरपी डॉट कॉम.
(हशा)
या कॅनेडियन उद्योजकाने हा "रिजेक्शन थेरपी"
नावाचा खेळ शोधला.
त्याचे नाव जेसन कोमली.
आणि मूलतः कल्पना अशी आहे कि
३० दिवस तुम्ही बाहेर जाऊन नकार शोधायचा,
आणि रोज कशात तरी नाकारून घ्यायचे,
आणि मग अखेरीस तुम्ही स्वतःला,
दुःखाबाबत असंवेदनशील बनवायचे.
आणि मला ती कल्पना आवडली.
(हशा)
मी म्हणालो, "तुम्हाला ठाऊक आहे?
मी हे करणार.
आणि १०० दिवस मी स्वतःला नाकारून घेणार."
आणि नाकारून घेण्याच्या
मी स्वतः काही कल्पना लढवल्या
आणि मी त्याचा एक व्हिडीओ ब्लॉग तयार केला.
आणि मी हे केले.
ब्लॉग हा साधारण असा होता.
पहिला दिवस...
(हशा)
अनोळखी व्यक्तीकडून १०० डॉलर्स उधार घेणे.
जिथे मी काम करत होतो तिथे
या ठिकाणी मी गेलो.
मी खाली आलो
आणि मला हा धिप्पाड माणूस
डेस्कमागे बसलेला दिसला
तो सुरक्षा रक्षकासारखा दिसत होता.
म्हणून मी त्याच्या सहज जवळ गेलो.
आणि मी असच चालत राहिलो
आणि माझ्या आयुष्यातील
ते सर्वात लांबचं चालणं होतं
माझ्या मानेवरील केस उभे राहात होते,
मी घामाने निथळलो होतो
आणि माझं हृदय धडधडत होतं.
आणि मी तिथे पोचून म्हणालो
"श्रीमान, मला आपल्याकडून
१०० डॉलर्स उधार मिळतील काय?"
(हशा)
त्यांनी वर पाहिल्यावर "नाही" असा भाव होता.
"का?"
आणि मी म्हणालो, "नाही? मला माफ करा."
मग मी वळलो आणि पळत सुटलो.
(हशा)
मी एकदम गोरामोरा झालो होतो.
पण मी स्वतःचे चित्रीकरण केलेले
असल्याने - त्या रात्री मग मी स्वतःला
नाकारला जात असताना पाहात होतो,
मी पाहिलं कि मी किती घाबरलो होतो.
मी या "छठ्या अर्थात"
असलेल्या मुलासारखा दिसलो.
मला मृत लोक दिसले.
(हशा)
पण मग मला हा माणूस दिसला.
असं बघा कि, तो तेवढा धोकादायक नव्हता.
तो एक गुबगुबीत, प्रेमळ माणूस होता,
आणि त्याने मला "का?" म्हणून विचारलं देखील
खरंतर, त्याने मला विनम्र स्पष्टीकरण
मागितले होते.
आणि मी बरंच काही सांगू शकलो असतो.
मी स्पष्टीकरण देऊ शकलो असतो.
मी तडजोड केली असती.
पण मी त्यापैकी काहीच केले नाही
मी फक्त पळ काढला.
मला वाटलं, अरे, हि तर
माझ्या आयुष्याची छोटी प्रतिकृतीच आहे.
दरवेळी जेव्हा मला हलकासा नकार जाणवत असे,
मी शक्य तितक्या जोरात पळ काढत असे.
तुम्हाला माहिती आहे का?
पुढच्या दिवशी, काहीही झाले तरी,
मी पळ काढणार नाही.
मी तिथेच थांबेन.
दुसरा दिवस: "बर्गर पुनर्भरणाची" विनंती.
(हशा)
ते जेव्हा मी बर्गरच्या हॉटेलात गेलो,
मी जेवण संपवलं,
मी कॅशियरपाशी गेलो आणि विचारलं,
मला बर्गर पुनर्भरण करून मिळेल का?
(हशा)
तो पूर्णतः गोंधळला होता,
"बर्गरचे पुनर्भरण म्हणजे?"
(हशा)
मी म्हणालो, "म्हणजे ते पेयाच्या
पुनर्भरणासारखेच आहे फक्त बर्गरने करायचे."
आणि तो म्हणाला, "माफ कर,
मित्रा, आम्ही बर्गरचे
पुनर्भरण करत नाही."
(हशा)
म्हणजे इथे नकार मिळाला
आणि मी पळू शकलो असतो, पण मी थांबलो.
मी म्हणालो, "अहो, मला तुमचे बर्गर्स आवडतात,
मला तुमचे हॉटेल आवडते,
आणि तुम्ही जर बर्गरचे पुनर्भरण केले तर,
मला तुम्ही अधिक आवडू लागाल."
(हशा)
आणि तो म्हणाला, "ठीक आहे,
मी माझ्या व्यवस्थापकाला सांगतो
आणि कदाचित आम्ही ते करू,पण माफ करा,
हे आम्ही आज नाही करू शकणार.
मग मी निघालो.
आणि हो,
मला नाही वाटत त्यांनी
बर्गरचे पुनर्भरण कधी केले
असेल.
(हशा)
मला वाटतं ते अजूनही तिथे आहेत.
पण मला पहिल्यांदा वाटत असलेली
जीवन मृत्युची भावना
आता अजिबात नव्हती,
केवळ मी तिथे गुंतून राहिलो म्हणून --
केवळ मी पळ काढला नाही म्हणून.
मी म्हणालो, "अरे वा, छान,
मी गोष्टी शिकायलासुद्धा
लागलो. मस्त."
आणि मग तिसरा दिवस:
ऑलिम्पिकचे डोनट्स मिळवणे.
इथे माझे आयुष्य पूर्णतः बदलून गेले.
मी क्रिस्पी क्रीममधे गेलो होतो.
ते डोनटचे दुकान आहे
मुख्यतः अमेरिकेच्या दक्षिणपूर्व भागात आहे.
माझी खात्री आहे ते इथेही असतील.
आणि मी आत गेलो,
मी विचारलं, "ऑलिम्पिकच्या चिन्हासारखे
दिसणारे डोनट्स तुम्ही बनवू
शकता का? म्हणजे पाच डोनट्स एकमेकाला
जोडायचे..."
म्हणजे ते हो म्हणण्याचा प्रश्नच नव्हता,
बरोबर?
डोनट बनवणाऱ्याने माझे म्हणणे
खूप गांभीर्याने घेतले.
(हशा)
मग तिने एक कागद घेतला,
आणि रंग आणि वर्तुळं काढायला सुरुवात केली,
आणि म्हणाली, "हे मी कसं बनवू शकते?"
आणि १५ मिनिटांनंतर,
ती एक खोकं घेऊन आली
जे ऑलिम्पिकच्या वर्तुळांसारखं दिसत होतं.
आणि मला खूप भरून आलं.
माझा त्यावर विश्वासच बसला नाही.
आणि त्या व्हिडीओला युट्युबवर आतापर्यंत
पन्नास लाखवेळा पाहिलं गेलं आहे.
जगाचाही त्यावर विश्वास बसला नाही.
(हशा)
तुम्हाला माहित आहे, त्यामुळे मी
वर्तमानपत्रात, चर्चांमध्ये,
सगळ्यांत झळकलो.
आणि मी प्रसिद्ध झालो.
बऱ्याच लोकांनी मला ईमेल पाठवायला
सुरुवात केली
आणि म्हणू लागले, "तुम्ही जे करत
आहात ते जबरदस्त आहे."
पण प्रसिद्धी आणि कुप्रसिद्धीने माझे काही
झाले नाही.
मला खरंतर शिकायचे होते,
आणि स्वतःला बदलायचे होते.
म्हणून मग मी माझे नकाराचे
उर्वरित १०० दिवस
या मैदानात रूपांतरित केले --
या शोध प्रकल्पात रूपांतरित केले.
मला बघायचं होत मी काय शिकू शकतो ते.
आणि मग मी बऱ्याच गोष्टी शिकलो.
मला कित्येक गुपितं कळली.
उदाहरणार्थ, मला कळलं कि मी जर पळालो नाही,
मला नकार मिळालेला असताना,
मी नकारला होकारात बदलवू शकतो
आणि जादुई शब्द आहे, "का".
मग एका दिवशी मी एका अनोळखी व्यक्तीच्या
घरी गेलो, माझ्या हातात हे फुल होतं,
दार ठोठावलं आणि विचारलं,
"काय हो, हे फुल मी तुमच्या परसात लावू
शकतो का?"
(हशा)
आणि तो म्हणाला, "नाही".
पण तो जायच्या आत मी विचारलं,
"अरे, मला कारण कळू शकेल का?"
आणि तो म्हणाला, "माझ्याकडे कुत्रा आहे
जो मी परसात
ठेवलेली कुठलीही गोष्ट उकरून काढतो."
मला तुमचे फुल वाया जाऊ द्यायचे नाही.
जर तुम्हाला हे करायचेच असेल तर
रस्त्याच्या पलीकडे जा आणि कॉनीशी बोला.
तिला फुलं आवडतात."
मग मी तेच केले.
मी पलीकडे गेलो
आणि कॉनीचे दार ठोठावले.
आणि मला भेटून तिला खूप आनंद झाला.
(हशा)
आणि अर्ध्या तासानंतर,
हे फुल कॉनीच्या परसात होतं.
माझी खात्री आहे
ते आता अधिक चांगलं दिसत असेल.
(हशा)
पण सुरुवातीच्या नकारानंतर जर
मी निघून गेलो असतो तर,
मी विचार केला असता,
त्या माणसाचा माझ्यावर
विश्वास नसल्याने ते झालं,
मी वेडा झालो होतो
माझा पोषाख चांगला नव्हता,
मी चांगला दिसत नव्हतो म्हणून.
त्यापैकी काहीच नव्हते.
त्याचं कारण हे होतं कि मी जे दिलं होतं
ते त्याला पाहिजे
तसं नव्हतं. आणि त्याने
दुसरा संदर्भ देण्याइतका
विश्वास ठेवला, विक्रीची संज्ञा.
मी त्या संदर्भाचे रूपांतरण केले
मग एका दिवशी -
आणि मला हेही कळलं कि
मी काही गोष्टी खरंच म्हणू शकतो
आणि होकार मिळवण्याची
शक्यता वाढवू शकतो.
म्हणजे उदाहरणार्थ,
एका दिवशी मी स्टारबक्स मधे
गेलो आणि व्यवस्थापकाला विचारले,
"काय हो, मी स्टारबक्स ग्रीटर होवू शकतो का?
तो म्हणाला, "स्टारबक्स ग्रीटर म्हणजे?"
मी म्हणालो, "तुम्हाला ते वॉलमार्टचे
ग्रीटर्स
ठाऊक आहेत? ते लोक जे तुम्ही स्टोअरमधे जात
असताना तुम्हाला 'हाय' म्हणतात,
आणि खरंतर तुम्ही काही चोरणार नाही
याची खात्री करत असतात?
मला स्टारबक्सच्या ग्राहकांना
वॉलमार्टचा अनुभव द्यायचाय."
(हशा)
खरंतर ती चांगली गोष्ट आहे का नाही
याची खात्री नाही --
खरंतर मला हे पक्कं माहिती आहे कि
ती वाईट गोष्ट आहे.
आणि त्याने "ओह" असे केले --
हो, तो असा दिसला, त्याचे नाव एरिक आहे --
आणि तो म्हणाला, "मला माहिती नाही.
तो माझं म्हणणं असं ऐकत होता.
"नक्की नाही."
मी त्याला विचारलं "ते विचित्र आहे
का?" तो म्हणाला, "हो ते खरंच विचित्र आहे."
पण तो तसं म्हणताच त्याचे पूर्ण हावभावच
बदलले.
ते जणू काही त्याचा
पूर्ण संभ्रम बाजूला ठेवण्यासारखे होते.
आणि तो म्हणाला, "हो तू हे करू शकतोस,
फक्त खूप काही विचित्र करू नकोस."
(हशा)
मग पुढचा तासभर मी स्टारबक्स ग्रीटर होतो.
येणाऱ्या प्रत्येक ग्राहकाला
मी 'हाय' करायचो,
आणि सुट्टीच्या शुभेच्छा द्यायचो.
मला ठाऊक नाही तुमच्या कारकिर्दीची
कमान कशी आहे ते,
ग्रीटर होऊ नका.
(हशा)
ते खरंच कंटाळवाणं होतं.
पण मग मला कळलं कि मी ते करू शकलो
कारण मी म्हणालो, "ते विचित्र आहे का?"
त्याला असलेली शंका मी नमूद केली होती.
आणि "ते विचित्र आहे का?"
असं मी म्हणल्यानेच त्यातून मी विचित्र नाही
असा अर्थ निघतो, त्याचा अर्थ
मी खरंतर त्याच्यासारखा
विचार करत होतो
या गोष्टीकडे विचित्र म्हणून बघून.
आणि पुन्हा, आणि मग,
मला हे कळलं कि जर लोकांच्या मनात असलेली
शंका मी बोलून दाखवली,
मी प्रश्न विचारायच्या आधी,
तर मी त्यांचा विश्वास जिंकत असे.
लोकांची हो म्हणण्याची जास्त शक्यता होती.
आणि मग मला उमजलं कि
माझे स्वप्न पूर्ण करू शकतो...
प्रश्न विचारून.
असं बघा, माझ्या आधीच्या चार पिढ्या
शिक्षकांच्या होत्या,
आणि माझी आजी मला नेहमी सांगत असे,
"जिया, तुला हवं असेल ते
काहीही तू करू शकतोस,
पण तू शिक्षक झालास तर उत्तम होईल."
(हशा)
पण मला उद्योजक व्हायचे होते
म्हणून मी झालो नाही.
पण खरंच काहीतरी शिकवावे
हे माझे नेहमी स्वप्न होते.
म्हणून मी म्हणालो, "मी विचारलं
आणि कॉलेजच्या वर्गाला शिकवले तर काय होईल?"
त्यावेळेस मी ऑस्टीनमधे राहायचो
म्हणून मी ऑस्टीनच्या
टेक्सास विद्यापीठात गेलो
आणि प्राध्यापकांची दारं ठोठावून
विचारलं, "मी तुमच्या वर्गाला शिकवू?"
पहिल्या दोन वेळेस मला काहीच हाती लागलं
नाही.
पण मी पळालो नाही म्हणून
मी ते करत राहिलो --
आणि तिसऱ्या प्रयत्नाच्या वेळी
प्राध्यापक खूप प्रभावित झाले.
ते म्हणाले, "याआधी असे कोणीच केलेले नाही."
आणि मी पॉवरपॉईंट्स आणि शिकवायचा धडा
याची तयारी करून आलो.
ते म्हणाले. "छान, मी हे वापरू शकतो.
तू दोन महिन्यांनंतर का येत नाहीस?
मी तुला माझ्या अभ्यासक्रमात जागा देईन
आणि दोन महिन्यांनंतर
मी वर्गाला शिकवत होतो.
हा मी आहे -- कदाचित तुम्हाला दिसत नसेन,
हा खराब फोटो आहे.
असं बघा, कधी कधी प्रकाशाने
तुम्ही नाकारले जाता.
(हशा)
पण वा --
जेव्हा मी तो क्लास संपवला,
मी रडत बाहेर आलो,
कारण मला वाटलं
मी माझे आयुष्याचे स्वप्न पूर्ण करू शकलो
केवळ विचारल्याने.
मी विचार करायचो मला या सगळ्या गोष्टी
मिळवाव्या लागतील --
शिकवण्यासाठी एक महान उद्योजक बनावं लागेल,
किंवा पीएचडी मिळवावी लागेल --
पण नाही, मी फक्त विचारलं,
आणि मी शिकवू शकलो.
आणि त्या फोटोत जो तुम्ही पाहू शकत नाहीयेत,
मी मार्टिन ल्युथर किंग ज्यु.
यांचे शब्द वापरले होते
का? कारण माझ्या संशोधनात मला आढळलं कि
जे लोक खरंच जगात परिवर्तन घडवतात,
जे आपल्या जगण्याचा
आणि विचार करण्याचा मार्ग बदलतात,
ते असे लोक असतात ज्यांना प्रारंभी
आणि नेहमी तीव्र नकार मिळालेला असतो.
मार्टिन ल्युथर किंग ज्यु., महात्मा गांधी,
नेल्सन मंडेला किंवा जिझस क्राईस्टसुद्धा
यांसारखे लोक.
त्यांना मिळालेल्या नकाराने
ते ओळखले जात नाहीत.
नकारानंतरच्या त्यांच्या
प्रतिक्रियेमुळे ते ओळखले जातात.
आणि त्यांनी नकाराला कवेत घेतले.
आणि नकाराबाबत शिकण्यासाठी
आपल्याला ते लोक व्हायची गरज नाही,
आणि माझ्या बाबतीत,
नकार माझा शाप होता,
माझा बागुलबुवा होता.
माझ्या संपूर्ण आयुष्यभर त्याने मला छळलं
कारण मी त्यापासून दूर पळत होतो.
मग मी त्याला कवेत घ्यायला लागलो.
मी त्याचे रूपांतर आयुष्याच्या
सर्वात मोठ्या भेटीत केले.
नकारांचे रूपांतर संधींत कसे करावे
हे मी लोकांना शिकवायला सुरुवात केली.
मी माझा ब्लॉग, माझे व्याख्यान,
माझे नुकतेच प्रकाशित केलेले पुस्तक वापरतो,
आणि लोकांना नकाराच्या भयावर मात करता
यावी याकरता तंत्रज्ञानसुद्धा विकसित करतोय.
जेव्हा आयुष्यात तुम्हाला नकार मिळतो,
जेव्हा तुम्ही पुढच्या अडथळ्याचा
सामना करत असाल
किंवा पुढच्या अपयशाचा,
शक्यतांचा विचार करा.
पळू नका.
जर तुम्ही त्यांना कवेत
घेतले तर ते तुमचे वरदानही ठरू शकतील.
धन्यवाद.
(टाळ्या)
Waktu saya berumur enam tahun,
saya menerima hadiah saya.
Guru kelas pertama saya
ada idea menarik.
Dia ingin kelas kami mendapat pengalaman
menerima hadiah
dan juga kebaikan memuji
satu sama lain.
Jadi dia menyuruh seluruh kelas
ke hadapan bilik darjah.
Dia telah membeli hadiah untuk semua
dan susun di satu sudut.
Dia berkata,
"Bolehkah semua diri di sini
dan saling memuji?
Jika dengar nama anda dipanggil,
pilih satu hadiah dan duduk."
Idea yang bagus, kan?
Apa yang boleh jadi salah?
(Gelak)
Pertama, kami ada 40 orang,
setiap kali saya mendengar
nama dipanggil,
saya akan menyorak dengan semangat.
Kemudian, tinggal 20 orang,
dan 10 orang,
lima orang ...
dan akhirnya tiga orang.
Saya salah satu dari mereka.
Pujian terhenti.
Pada masa itu, saya menangis.
Cikgu pula cemas.
Dia berkata, "Ada sesiapa mahu cakap
perkara baik tentang murid-murid ini?
(Gelak)
"Tiada siapa? OK, awak boleh pergi
ambil hadiah dan duduk.
Tahun depan berkelakuan baik
mungkin ada orang akan puji awak
(Gelak)
Dari gaya saya bercerita,
anda mungkin sedar
saya sangat mengingatinya.
(Gelak)
Saya tak tahu siapa rasa
lebih teruk hari itu.
Adakah saya atau cikgu?
Dia mungkin sedar dia menukar
acara berkumpulan
kepada acara memalukan untuk
tiga budak berumur enam tahun.
Tanpa jenaka.
Bila anda tengok
orang dimalukan di TV,
Biasanya, lucu.
Tapi tiada yang lucu
tentang hari itu.
Itu satu versi saya,
dan saya sanggup mati untuk elak
melalui situasi itu lagi --
ditolak di khalayak umum.
Itu satu versi.
Lapan tahun kemudian.
Bill Gates datang ke kampung halaman saya --
Beijing, China --
untuk memberi ceramah,
saya melihat ceramahnya.
Saya mengaguminya.
Saya berfikir, wow,
saya tahu apa saya nak buat.
Malam itu, saya menulis sepucuk
surat ke keluarga saya
isinya: sebelum umur 25,
saya akan membina syarikat
terbesar di dunia,
dan syarikat itu akan beli Microsoft."
(Gelak)
Saya sangat percaya
menakluk dunia --
penguasaan, kan?
Saya tidak membuat-buat,
saya betul-betul menulis surat itu.
Inilah dia --
(Gelak)
Anda tidak perlu membaca semuanya --
(Gelak)
Ini juga tulisan buruk,
tetapi saya tekankan beberapa perkataan.
Awak faham-fahamlah.
(Gelak)
Jadi ...
itu adalah versi lain saya:
satu yang akan menakluki dunia.
Dua tahun kemudian,
saya diberi peluang untuk ke
Amerika Syarikat.
Saya tidak memikir panjang,
kerana di situ Bill Gates berada, bukan?
(Gelak)
Saya fikir itu adalah permulaan
keusahawanan saya.
14 tahun kemudian.
Saya mencapai 30 tahun.
Saya tidak membina syarikat itu.
Saya masih belum bermula.
Saya pengurus pemasaran untuk
sebuah syarikat Fortune 500.
Saya rasa tersangkut;
tidak ke mana-mana.
Kenapa?
Mana semangat budak 14 tahun
yang tulis surat itu?
Bukan kerana dia tidak mencuba.
Tapi kerana setiap kali saya mempunyai
idea baru,
setiap kali saya ingin cuba sesuatu baru,
walaupun di tempat kerja --
Bila saya ingin membuat cadangan,
atau bersuara di depan sekumpulan orang --
saya rasa pertempuran yang tiada henti
antara 14 tahun dan 6 tahun saya.
Satu yang ingin menakluki dunia --
melakukan perubahan --
satu lagi takut untuk ditolak.
Dan setiap kali si 6 tahun menang.
Dan ketakutan ini belarutan
selepas saya memulakan syarikat saya.
Saya memulakan syarikat saya
bila berumur 30 tahun --
jika nak jadi Bill Gates,
anda perlu bermula lambat laun, kan?
Bila saya menjadi usahawan,
saya diberi peluang pelaburan,
dan ditolak.
Penolakan itu menyakiti saya.
Kesannya begitu kuat membuat
saya ingin berhenti.
Tapi saya berfikir,
adakah Bill Gates akan berhenti
selepas ditolak pelaburannya?
Adakah usahawan yang berjaya
berputus asa begitu sahaja?
Mustahil.
Perkara itu menyedarkan saya.
OK, saya boleh bina syarikat
yang lebih mantap.
Saya boleh bina pasukan
atau produk yang lebih bagus,
tapi yang paling penting:
Saya perlu jadi pemimpin
yang lebih baik.
Saya perlu jadi seorang
yang lebih baik.
Saya tak boleh biarkan saya umur 6 tahun
tentukan hidup saya lagi.
Saya perlu pulangkan beliau ke tempatnya.
Jadi saya melayar internet
dan mencari pertolongan.
Google adalah kawan saya.
(Gelak)
Saya mencari, "Bagaimana mengatasi
ketakutan ditolak?"
Saya mendapat artikel-artikel psikologi
tentang sumber ketakutan dan kesakitan.
Kemudian saya temui
artikel-artikel berinspirasi
tentang, "Jangan ambil hati,
atasinya sahaja."
Siapa yang tidak tahu?
(Gelak)
Tapi kenapa saya masih begitu takut?
Kemudian, saya tercari laman web ini.
rejectiontherapy.com
(Gelak)
"Terapi Penolakan" adalah permainan
dicipta seorang usahawan Kanada.
Namanya Jason Comely.
Ideanya mencari penolakan untuk 30 hari
dan setiap hari ditolak untuk sesuatu,
dan akhirnya, anda kurang terpengaruh
dengan sakit yang disebabkan.
Saya suka idea itu.
(Gelak)
Saya cakap, "Tahu tak?
Saya akan lakukannya.
Saya akan mempunyai pengalaman
penolakan 100 hari."
Saya memikir sendiri idea untuk ditolak,
dan membuat vlog tentangnya.
Inilah hasilnya.
Blog saya seperti ini.
Hari Pertama ...
(Gelak)
Pinjam 100 dolar
dari orang yang tak dikenali.
Saya pergi ke tempat kerja saya
turun ke tingkat bawah
nampak seorang lelaki besar
duduk di tempatnya.
Dia nampak seperti pengawal keselamatan.
Jadi saya mendekatinya.
Bila saya berjalan
seperti perjalanan
paling lama dalam hidup --
saya mulai rasa gementar,
bulu roma berdiri
saya berpeluh
dan hati berdebar.
Saya sampai dan bertanya,
"Hai, bolehkah saya pinjam
100 dolar dari awak?"
(Gelak)
Dia melihat saya,
dan berkata, "Tidak."
"Kenapa?"
Saya menjawab, "Tidak? Maaf."
Saya berpaling,
dan berlari.
(Gelak)
Saya berasa begitu malu.
Tapi kerana saya telah merakam
jadi malam itu, saya melihat rakaman
saya bila ditolak,
saya nampak begitu takut.
Saya seperti budak
dalam filem "The Sixth Sense."
Saya nampak orang mati.
(Gelak)
Kemudian saya nampak lelaki ini.
Dia tidak begitu menakutkan.
Dia montel, senang disukai,
dan tanya saya, "Kenapa?"
Dia minta saya beri penjelasan.
Saya boleh memberi banyak alasan.
Saya boleh jelaskan,
atau merunding,
Saya tidak melakukannya.
Saya hanya berlari.
Saya sedar betapa kecilnya hal ini.
Setiap kali saya berasa ditolak,
saya akan berlari secepat mungkin.
Anda tahu tak?
Keesokan harinya, apa pun terjadi,
saya tidak akan berlari.
Saya akan bertekad.
Hari Kedua: Meminta isi semula burger
(Gelak)
Bila saya ke restoran burger,
Saya habis makan tengahari,
saya ke juruwang dan cakap
"Hai, boleh saya
isi semula burger saya?"
(Gelak)
Dia keliru and jawab,
"Apa itu isi semula burger?"
(Gelak)
Saya jawab, "Seperti isi semula air,
tapi dengan burger."
Dia kata, "Maaf, kita tak
isi semula untuk burger."
(Gelak)
Ini adalah penolakan dan saya patut lari,
tapi saya kekal.
Saya berkata, "Saya suka burger di sini,
saya suka restoran ini,
jika isi semula burrger wujud,
saya bertambah suka."
(Gelak)
Dia cakap, "OK, saya akan
beritahu pengurus tentangnya
dan mungkin kita akan melakukannya,
tapi maaf, bukan hari ini."
Kemudian saya pergi.
Sebenarnya,
saya rasa mereka takk pernah
beri isi semula burger.
(Gelak)
Saya rasa mereka masih sana.
Tetapi rasa takut dan cemas kali pertama
tiada lagi,
kerana saya kekal berbual --
kerana saya tidak lari.
Saya berfikir, "Wow, bagus,
saya belajar benda baru.
Bagus."
Kemudian Hari Ketiga:
Beli Donut Olimpik.
Inilah peristiwa yang mengubah
hidup saya.
Saya ke Krispy Kreme.
Sebuah gerai donut
kebanyakannya di bahagian tenggara
Amerika Syarikat.
Saya tentu mereka ada
cawangan di sini.
Saya melangkah masuk,
dan bertanya, "Bolehkah saya membeli donut
mirip simbol Olimpik?
Kamu hanya perlu menyambung
lima donut bersama ..."
Mereka tidak akan bersetuju, kan?
Pembuat donut bersetuju.
(Gelak)
Dia keluarkan kertas,
menulis warna dan bulatan
dan bertanya,
"Bagaimana nak buat?"
15 minit kemudian,
dia keluar dengan sebuah kotak
mirip bulatan Olimpik.
Saya berasa terharu.
Saya tidak boleh mempercayainya.
Video itu ditonton lebih lima juta
kali di Youtube.
Dunia ini tidak mempercayainya juga.
(Gelak)
Kerana peristiwa itu,
saya muncul disurat khabar,
program bual bicara, dan banyak lagi.
Saya menjadi terkenal.
Ramai orang mula menulis emel
kepada saya
berkata, "Apa yang awak lakukan
amat menarik."
Tapi tahukah anda, kemasyuran
tidak menolong saya.
Apa yang saya ingin adalah belajar,
dan merubah diri saya.
Jadi saya menukar 100 hari penolakan
saya yang lain
ke taman permainan ini --
projek penyelidikan ini.
Saya ingin lihat apa yang
saya boleh pelajari.
Kemudian saya pun belajar
banyak perkara.
Saya menemui banyak rahsia.
Contohnya, saya mendapati jika
saya tak berlari,
bila ditolak,
saya boleh merubah "tidak" kepada "ya",
dan kata keramatnya ialah, "kenapa".
Suatu hari, saya ke rumah seorang yang
tak dikenali, dengan bunga di tangan,
ketuk pintu dan bertanya,
"Hai, boleh saya tanam bunga
ini di belakang rumah awak?"
(Gelak)
Dia menjawab, "Tidak."
Sebelum saya pergi, saya bertanya,
"Bolehkah saya tahu kenapa?"
Dan dia menjawab, "Saya membela
seekor anjing
ia gali semua yang saya
tanam di belakang rumah.
Saya tak nak bazir bunga awak.
Jika awak nak tanam juga,
cuba pergi ke rumah depan
dan tanya Connie. Dia suka bunga."
Jadi saya pun melakukannya.
Saya melintas jalan dan ketuk
pintu Connie.
Dia gembira melihat saya.
(Gelak)
Setengah jam kemudian,
ada bunga di belakang rumah Connie.
Saya pasti ia nampak lebih
cantik sekarang.
(Gelak)
Tapi jika saya pergi selepas
penolakan pertama,
saya mungkin fikir,
mungkin lelaki itu tak percaya saya
mungkin sebab saya gila,
saya tak berpakaian kemas
tak nampak elok.
Itu bukan sebab-sebanya.
Ia kerana apa yang saya tawar
tidak bersesuaian dengan kemahuannya.
Dan dia percayakan saya untuk
beri rujukan,
menggunakan istilah jualan.
Saya berjaya dengan rujukan.
Kemudian suatu hari --
saya juga belajar
saya boleh cakap sesuatu
dan tinggikan peluang
dapat ya.
Contohnya, suatu hari
saya ke Starbucks,
dan tanya pengurus, "Hai,
boleh saya jadi penyambut Starbucks?"
Dia bertanya,
"Apa itu penyambut Starbucks?"
Saya cakap, "Awak tahu penyambut
di Walmart?
Orang yang menyambut pelanggan
dan berkata "hai" sebelum masuk kedai,
dan memastikan awak tidak mencuri,
Saya nak beri pengalaman Walmart
kepada pelanggan Starbucks."
(Gelak)
Sebenarnya, saya tidak pasti
ini perkara baik atau sebaliknya,
Sebenarnya, saya pasti ini
bukan idea bagus.
Dan dia berkata, "Oh"--
ini reaksinya, namanya Eric --
dia berkata, "Saya tak pasti."
Dia dengar saya kata.
"Tak pasti."
Kemudian saya tanya dia,
"Pelikkah?"
Dia jawab, "Ya, sangat pelik."
Sebaik dia mengaku, sikapnya berubah.
Seakan rasa ragu-ragunya hilang.
Dia berkata, "Ya, awak boleh buat
jangan buat terlalu pelik."
(Gelak)
Untuk satu jam kemudian,
saya jadi penyambut Starbucks.
Saya cakap "hai" kepada setiap
pelanggan yang masuk,
dan memberi mereka ucapan cuti.
Saya tidak tahu laluan kerjaya anda,
jangan jadi peyambut.
(Gelak)
Ia amat membosankan.
Tetapi saya dapati saya boleh buat
kerana saya bertanya, "Pelik ke?"
Saya menyebut keraguan yang hadir.
Dan kerana saya tanya, "Pelik ke?',
bermaksud saya tidak pelik.
Ini bermaksud saya berfikir
sepertinya,
mengakui ini sebenarnya pelik.
Berkali-kali,
saya mempelajari jika saya menyebut
keraguan yang orang mungkin ada
sebelum saya bertanya,
saya mendapat kepercayaan mereka.
Orang lebih cenderung berkata ya.
Kemudian saya juga menemui saya
boleh menyatakan impian hidup ...
dengan bertanya.
Saya datang dari empat generasi guru,
dan nenek saya selalu memberitahu saya,
"Jia, awak boleh jadi apa saja,
tapi ia amat bagus
jika awak seorang guru."
(Gelak)
Tetapi saya ingin jadi usahawan,
jadi saya jadi.
Sentiasa jadi impian saya
untuk ajar sesuatu.
Jadi saya cakap,
"Bagaimana kalau saya tanya
dan mengajar satu kelas kolej?"
Saya tinggal di Austin masa itu,
jadi saya ke University of Texas,
ketuk pintu profesor dan bertanya,
"Bolehkah saya ajar kelas awak?"
Saya tidak kemana beberapa
kali pertama.
Sebab saya tidak lari --
saya terus melakukannya --
dan dalam percubaan ketiga
profesor amat kagum.
Dia cakap, "Tiada siapa
pernah lakukannya."
Dan saya masuk siap dengan
powerpoint dan pengajaran saya.
Dia berkata, "Wow, saya boleh guna ini.
Boleh datang semula dua bulan lagi?
Saya masukkan awak dalam kurikulum."
Dua bulan kemudian
saya mengajar satu kelas.
Ini. Awak mungkin tak dapat lihat,
gambar ini kurang jelas.
Kadang kala lampu pun boleh menolak
awak, tahu tak?
(Gelak)
Tapi wow --
selepas habis mengajar kelas itu,
saya keluar menangis,
kerana saya berfikir
saya boleh menyatakan impian hidup
hanya dengan bertanya.
Saya fikir saya perlu
laksanakan semua perkara --
menjadi usahawan hebat, atau
mendapat PhD untuk mengajar --
tetapi tidak,
saya hanya tanya,
dan saya dapat mengajar.
Dalam gambar itu, anda
tak dapat lihat,
saya memaparkan petikan
Martin Luther King, Jr.
Kenapa? Sebab dalam kajian saya, saya
dapati orang yang menukar dunia,
menukar cara kita hidup dan
cara kita berberfikir,
adalah orang pada mulanya
sering ditolak.
Orang seperti Martin Luther King, Jr..
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
ataupun Jesus Christ.
Semua orang ini tidak membiarkan
penolakan mendifinisi mereka.
Mereka membenarkan reaksi sendiri
selepas penolakan mendifinisi mereka.
Mereka menerima penolakan.
Kita tidak perlu menjadi mereka
untuk pelajari tentang penolakan,
dan dalam kes saya,
penolakan adalah sumpahan saya,
ketakutan terbesar saya.
Ia menghantui saya seluruh hidup
kerana saya melarikan diri darinya.
Bila saya mula menerimanya,
saya menukarkannya ke hadiah
terbesar dalam hidup saya.
Saya bermula mengajar orang bagaimana
menukar penolakan kepada peluang.
Saya menggunakan blog dan ceramah
buku saya terbit,
dan membina teknologi membantu
orang mengatasi takut akan penolakan.
Bila anda ditolak dalam hidup,
bila anda berdepan halangan
atau kegagalan,
pertimbangkan kemungkinan.
Jangan lari.
Jika awak terima,
ia mungkin menjadi
kurniaan untuk anda.
Terima kasih.
(Tepukan)
Toen ik zes jaar was,
kreeg ik mijn geschenken.
Mijn leerkracht had een briljant idee.
Ze wilde ons de ervaring geven
van het ontvangen van geschenken,
maar ook de deugd
om elkaar complimenten te geven.
We moesten allemaal
vooraan staan in de klas.
Ze had voldoende geschenken gekocht
en opgestapeld in de hoek.
Ze zei: "Laat ons hier staan en
elk een compliment geven.
Als je je naam hoort,
haal dan je geschenk
en ga zitten."
Een geweldig idee, toch?
Wat kon er misgaan?
(Gelach)
Wel: we startten met 40
en elke keer ik iemands naam hoorde,
juichte ik heel luid.
Toen waren er nog 20 kinderen over
nog 10
nog 5
nog 3 ...
En ik was een van hen.
De complimenten stopten.
Op dat moment
was ik aan het huilen
De leerkracht sloeg in paniek.
Ze zei: "Wil iemand iets aardigs zeggen
over deze kinderen?"
(Gelach)
"Niemand? Ok, neem je geschenk
en ga zitten.
Wees braaf volgend jaar --
iemand zou iets aardigs
over je kunnen zeggen."
(Gelach)
Terwijl ik dit aan jullie vertel,
besef je allicht dat ik me
dit zeer goed herinner.
(Gelach)
Ik weet niet wie er zich
slechter voelde die dag.
Ik of de leerkracht?
Ze moet zich gerealiseerd hebben dat ze
een teambuilding-moment
deed omslaan in een publieke vernedering
van drie zesjarigen.
En zonder de humor.
Als je mensen door de mangel
ziet halen op tv,
is het grappig.
Er was echter niets grappigs
aan die dag.
Dat was één versie van mij,
en ik sterf nog liever dan opnieuw
die publieke afwijzing te voelen.
Dat is één versie.
Acht jaar later
kwam Bill Gates naar mijn stad,
Bejing, China,
om er te spreken.
Ik zag zijn overtuigingen
en ik werd verliefd op hem.
Ik dacht: nu weet ik wat ik wil doen.
Die avond schreef ik een brief
aan mijn familie
dat ik op mijn 25e
het grootste bedrijf ter wereld
zou gebouwd hebben,
en dat bedrijf zou Microsoft opkopen.
(Gelach)
Het idee om de wereld te veroveren,
had mij in zijn ban -- dominantie, juist?
Ik verzin dit niet,
ik schreef die brief echt.
Hier is hij.
(Gelach)
Je hoeft niet alles te lezen.
(Gelach)
Het is onduidelijk geschreven,
maar ik lichtte enkele woorden op.
Je snapt het.
(Gelach)
Dus ...
dat was een andere versie van mij:
degene die de wereld zou veroveren.
Twee jaar later,
kreeg ik de kans om naar de VS te gaan.
Ik sprong erop,
want daar woonde Bill Gates!
(Gelach)
Ik dacht: dit wordt de start
van mijn ondernemerschap!
Snel 14 jaar vooruit.
Ik was 30.
Nee, ik bouwde dat bedrijf niet,
ik startte zelfs niet.
Ik werd marketingmanager
voor een Fortune 500-bedrijf.
Ik zat vast,
ik stagneerde.
Waarom?
Waar is die tiener met zijn brief?
Het is niet omdat ik niet probeerde.
Telkens ik een idee had,
elke keer ik iets nieuw probeerde,
zelfs op het werk --
als ik een voorstel wilde maken,
als ik voor een groep wilde spreken,
voelde ik dit constante gevecht
tussen de tiener en de zesjarige.
De ene wilde de wereld veroveren,
een verschil maken,
de andere had angst voor afwijzing.
Elke keer won de zesjarige,
en de angst bleef aanhouden
toen ik mijn eigen bedrijf stichtte
op mijn dertigste.
Als je Bill Gates wilt zijn,
moet je op een of andere dag
toch starten, niet?
Toen ik ondernemer was,
kreeg ik de kans om een investering
te doen.
en ik werd afgewezen.
De afwijzing deed pijn,
zoveel pijn dat ik onmiddellijk wilde stoppen.
Maar ik dacht:
zou Bill Gates stoppen na
een simpele afwijzing voor een investering?
Zou een ander succesvolle ondernemer
zo stoppen?
Absoluut niet.
Daar maakte ik de klik.
Ok, ik kan een beter bedrijf maken,
ik kan een beter team en product maken,
maar één ding is zeker:
ik moet een betere leider worden.
ik moet een beter mens worden.
Ik kan me niet blijvend laten dicteren
door een zesjarig kind.
Ik moet hem terug
op zijn plaats zetten.
Ik zocht hulp online,
met Google als mijn vriend.
(Gelach)
Ik zocht hoe ik angst voor afwijzing
kon overwinnen.
Ik vond een hoop psychologische artikelen,
over waar de angst en
de pijn vandaan komt.
Ik vond een hoop
inspirerende 'hoera'-artikelen
"Neem het niet persoonlijk
en overwin het gewoon."
Wie weet dat niet?
(Gelach)
Waarom had ik nog steeds angst?
Toen vond ik toevallig een website
rejectiontherapy.com
(Gelach)
'Afwijzingstherapie' is een spel uitgevonden
door de Canadese ondernemer
Jason Comely.
Zijn idee is om 30 dagen
de afwijzing op te zoeken,
om elke dag voor iets afgewezen te worden
en je zo ongevoelig te maken
voor de pijn.
Ik vond het geweldig!
(Gelach)
Ik dacht: dit ga ik doen!
Ik zal 100 dagen de afwijzing voelen.
Ik bedacht mijn eigen afwijzingsideeën,
en maakte een vlog.
En zo gebeurde het.
Zo zag het eruit.
Dag één
(Gelach)
'Leen 100 Dollar Van Een Vreemde.'
Ik ging naar beneden waar ik werkte.
Ik zag een grote man,
zittend achter een bureau.
Hij zag eruit als een bewaker.
Ik benaderde hem.
Dat was de langste wandeling
die ik ooit in mijn leven maakte
Het haar in mijn nek stond rechtop,
Ik zweette en mijn hart klopte
uit mijn borst.
Ik was er en vroeg:
"Meneer, kan ik 100 dollar van je lenen?"
(Gelach)
Hij keek op en zei: "Nee.
Waarom?"
Ik zei: "Nee? Sorry."
Ik draaide me om en vluchtte.
(Gelach)
Ik voelde me zo beschaamd.
Maar omdat ik het filmde,
zag ik 's avonds hoe bang ik was
voor de afwijzing.
Ik zag eruit als het kind uit
'The Sixth Sense.'
"Ik zag dode mensen."
(Gelach)
Toen zag ik die man.
Hij zag er niet zo bedreigend uit.
Hij was een mollige, aardige kerel
En hij vroeg zelfs "Waarom"?
Hij nodigde mij uit om het uit te leggen.
Ik had veel dingen kunnen zeggen.
Ik had het kunnen uitleggen,
onderhandelen.
Ik deed niets.
Enkel vluchten.
Ik besefte dat dit de microkosmos
van mijn leven was.
Elke keer ik maar
de minste afwijzing voelde,
vluchtte ik zo snel ik kon.
En weet je wat?
De volgende dag,
wat er ook gebeurde,
ik zou niet vluchten,
ik zou doorzetten.
Dag twee: 'Vraag Een Extra Hamburger'
(Gelach)
Ik ging naar een hamburgertent.
Na de lunch vroeg ik aan de kassier:
"Kan ik een extra hamburger krijgen?"
(Gelach)
Hij was in de war: "Een extra hamburger?"
(Gelach)
Ik zei: "Ja, zoals een extra koffie,
een extra hamburger."
Hij antwoordde:
"Sorry, daar doen we niet aan."
(Gelach)
Ik werd afgewezen en had kunnen vluchten,
maar ik bleef.
Ik zei: "Ik houd van jullie hamburgers,
en ik houd van jullie tent.
Als jullie een extra hamburger
zouden geven,
houd ik nog meer van jullie."
(Gelach)
Hij antwoordde:
"Ok, ik vraag het aan mijn manager,
en misschien doen we het,
maar vandaag niet."
Toen vertrok ik.
Tussen haakjes:
ik denk niet dat ze al ooit
extra hamburgers gaven.
(Gelach)
Ze zijn er nog steeds,
denk ik.
Het leven-en-dood-gevoel
van de eerste keer,
was er niet meer.
Enkel omdat ik doorzette,
omdat ik niet vluchtte.
Ik zei: "Geweldig, ik leer al bij!"
Dag drie: 'Bestel Olympische donuts'
Hier werd mijn leven op zijn kop gezet.
Ik ging naar Krispy Kreme
een donutketen
in het zuidoosten van de VS.
Misschien zijn er hier ook.
Daar vroeg ik
of ze mij donuts wilden maken
in de vorm van olympische symbolen.
Je linkt de donuts aan elkaar...
Ik bedoel:
ze zou toch nooit ja zeggen, niet?
De donutmaker nam me zo serieus.
(Gelach)
Ze haalt papier,
en begint de kleuren en ringen te tekenen.
Ze vraagt zich af:
"Hoe kan ik dit maken?"
15 minuten later,
komt ze af met een doos
in de vorm van olympische ringen.
Ik was ontroerd.
Ik kon het niet geloven.
De video kreeg 5 miljoen views op Youtube.
De wereld kon het ook niet geloven.
(Gelach)
Ik kwam ermee in de kranten,
in talkshows, overal.
Ik werd beroemd.
Veel mensen begonnen me te e-mailen:
"Wat je doet, is geweldig."
Beroemd en bekend zijn, deden me niets.
Ik wilde echt leren
en mezelf veranderen.
De volgende periode
van mijn 100 dagen afwijzing
werden mijn speelterrein en
mijn onderzoeksproject.
Ik wilde zien wat ik kon leren.
En ik leerde heel veel.
Ik ontdekte veel geheimen.
Ik ontdekte dat als ik niet vluchtte
bij afwijzing,
ik een 'nee' in een 'ja'
kon doen veranderen.
En het magische woord is
'waarom'.
Op een dag stapte ik naar een willekeurig huis
met een bloem in mijn hand,
klopte op de deur en zei:
"Kan ik deze bloem
in je achtertuin planten?"
(Gelach)
Het antwoord was nee.
Voor de man kon weggaan,
vroeg ik:
"Mag ik weten waarom?"
"Ik heb een hond," zei hij
"en die zou de bloem toch maar opgraven.
Ik wil je bloem niet verkwisten.
Als je dit echt wilt doen,
ga naar Connie, aan de overkant.
Ze houdt van bloemen."
Dus dat deed ik.
Ik stak over en klopte op Connies deur.
Ze was heel blij me te zien.
(Gelach)
En en half uur later
stond er in Connies achtertuin een bloem.
Ze ziet er nu zeker beter uit.
(Gelach)
Was ik na de eerste afwijzing vertrokken,
zou ik gedacht hebben,
dat de man mij niet vertrouwde,
of dat het was omdat ik gek was,
omdat ik niet goed genoeg gekleed was.
Het was niets van dat alles.
Wat ik aanbood,
paste hem niet.
Hij vertrouwde mij genoeg
voor een verwijzing,
om een verkoopterm te gebruiken.
Ik zette een verwijzing om.
Op een dag --
en ik leerde ook dat ik iets kon zeggen
om het tij te keren
en mijn kansen op succes te vergroten.
Zo ging ik op een dag naar Starbucks
en vroeg de manager
of ik zijn Starbucks-begroeter mocht zijn.
"Starbucks-begroeter?" vroeg hij.
"Ja, je kent wellicht
de Walmart-begroeters?
De mensen die 'hallo' zeggen
als je de winkel binnenkomt,
en ervoor zorgen dat je niet steelt.
Ik wil de Walmart-ervaring naar
de Starbucksklanten brengen."
(Gelach)
Ik weet niet of het iets goed is,
ik ben er zeker van
dat het geen goed idee is.
En hij zegt: "Oh" --
Ja, zo keek hij, Eric --
Hij twijfelde:
"Ik ben niet zeker."
Hij voelde mijn twijfel aan.
"Vind je het gek?" vroeg ik.
Hij weer: "Ja, man, echt gek."
Zodra hij dit gezegd had,
veranderde zijn hele houding.
Alsof zijn twijfel als sneeuw
voor de zon wegsmolt
"Je mag het doen,
doe gewoon niet te gek."
(Gelach)
Het volgende uur was ik
de Starbucks-begroeter.
Ik zei 'hallo' tegen elke klant
en wenste hen fijne feesten.
Tussen haakjes: ik weet niet
welke carrière je wil,
maar wordt geen begroeter.
(Gelach)
Het is heel saai.
Ik leerde dat ik dit kon doen
omdat ik het benoemde als 'gek'.
Ik benoemde zijn twijfel
en dat betekende dat ik niet gek was.
Het betekende dat we hetzelfde dachten,
dat het gek was.
En steeds opnieuw
leerde ik dat als ik de twijfel
van mensen benoemde,
voor ik de vraag stelde,
ik hun vertrouwen won.
Ik kreeg meer ja's.
Toen leerde ik dat ik mijn levensdroom
kon waarmaken
door te vragen.
Ik kom van vier generaties leerkrachten,
en mijn grootmoeder vertelde me altijd
dat ik alles kon worden wat ik wilde,
maar dat het geweldig zou zijn
als ik leerkracht werd.
(Gelach)
Maar ik wilde ondernemer worden.
Toch droomde ik er altijd van
iets te kunnen doorgeven.
Ik bedacht: wat als ik
een les aan de universiteit zou geven?
Ik leefde toen in Austin
en stapte naar
de Universiteit Austin Texas,
klopte op de deur van een prof
en vroeg ik les mocht geven.
Ik kwam nergens de eerste keren.
Ik vluchtte niet
en vroeg het steeds opnieuw.
De derde keer was de prof
heel erg onder de indruk.
"Niemand deed dit ooit," zei hij.
Ik kwam goed voorbereid
met een powerpoint en mijn les.
Hij zei: "Ik kan dit gebruiken.
Kom binnen twee maanden terug.
Ik neem je op in het lessenpakket."
Twee maanden later
gaf ik mijn les.
Dit ben ik, moeilijk te zien
op de slechte foto.
Soms wordt je afgewezen door licht.
(Gelach)
Maar wow --
aan het einde van de les,
liep ik huilend naar buiten,
want ik dacht
dat ik mijn levensdroom kon vervullen
door gewoon te vragen.
Vroeger dacht ik dat ik
allerlei moest bereikt hebben
ondernemer zijn,
een diploma hebben om les te geven --
Nee, ik vroeg het gewoon,
en ik kon lesgeven.
Op de foto zie je
een quote van Martin Luther King Jr.
Omdat ik ontdekte dat mensen
die écht de wereld
en onze manier van denken en leven
veranderen,
mensen zijn die oorspronkelijk
en vaak gewelddadig werden afgewezen.
Mensen zoals Martin Luther King, Jr.
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
of zelfs Jezus Christus.
Deze mensen lieten afwijzing
niet hun leven bepalen.
Hun eigen reactie op afwijzing
bepaalde hun leven.
Ze omarmden afwijzing.
We moeten die mensen niet zijn
om te leren over afwijzing
In mijn geval
was afwijzing mijn vloek,
mijn boeman.
Ik had er gans mijn leven last van
omdat ik ervoor vluchtte.
Ik leerde het te omarmen,
en draaide het om
tot het grootste geschenk in mijn leven.
Ik begon mensen te leren
hoe ze afwijzing in kansen konden omzetten.
Ik gebruik mijn blog, mijn voordrachten,
het boek dat ik net gepubliceerd heb
en technologie waarmee mensen hun angst
voor afwijzing kunnen overwinnen.
Als je afgewezen wordt,
als je voor het volgende obstakel staat,
of de volgende struikelblok,
bekijk de mogelijkheden.
Loop niet weg.
Omarm het.
Het kunnen ook je geschenken worden.
Dank je.
(Applaus)
Gdy miałem 6 lat,
dostałem prezenty.
Moja nauczycielka
wpadła na wspaniały pomysł.
Chciała, żebyśmy doświadczyli,
jak to jest dostać prezent,
ale też, żebyśmy nauczyli się
prawić komplementy.
Wyszliśmy wszyscy z ławek,
a ona kupione prezenty
ułożyła w stertę w rogu.
I powiedziała:
"Może byśmy tak
powiedzieli sobie komplementy?
Jeśli ktoś wypowie twoje imię,
pójdź po swój prezent i usiądź".
Cudowny pomysł, prawda?
Co mogło pójść nie tak?
(Śmiech)
Na początku było nas 40
i ilekroć słyszałem czyjeś imię,
serdecznie się uśmiechałem.
Potem zostało nas 20,
potem 10,
potem 5...
i wreszcie troje.
Wśród nich ja.
Komplementy ustały.
W tamtej chwili już płakałem.
Nauczycielka zaczęła panikować.
"Hej, czy ktoś mógłby
powiedzieć tej trójce coś miłego?".
(Śmiech)
"Nikt? Dobrze, weźcie
swoje prezenty i usiądźcie.
Bądźcie grzeczni,
to może ktoś powie wam coś miłego za rok".
(Śmiech)
Z mojego opisu
pewnie domyślacie się,
że pamiętam to bardzo dobrze.
(Śmiech)
Nie wiem, kto czuł się gorzej tego dnia.
Ja czy nauczycielka?
Na pewno zdawała sobie sprawę,
że zmieniła zabawę integracyjną
w publiczne wyszydzanie trzech 6-latków.
To nie było zabawne.
Kiedy oglądacie w telewizji
wyśmiewanych ludzi,
to jest zabawne.
W tamtym dniu nie było nic zabawnego.
To była jedna z wersji mnie.
Zrobiłbym wszystko,
by uniknąć takiej sytuacji,
by uniknąć publicznego odrzucenia.
To jedna z wersji.
Przenieśmy się o 8 lat do przodu.
Bill Gates odwiedza moje rodzinne miasto,
czyli Pekin,
by wygłosić przemówienie,
a ja rozumiem jego przesłanie.
Zakochałem się w tym gościu.
Pomyślałem: "Teraz już wiem,
co chcę robić w życiu!".
Tamtej nocy napisałem do rodziny list,
w którym oznajmiałem:
"Przed 25. rokiem życia
zbuduję największą firmę na świecie,
która kupi Microsoft".
(Śmiech)
Naprawdę spodobał mi się pomysł
zawładnięcia światem...
dominacji, prawda?
Nie wymyśliłem sobie tego,
naprawdę napisałem ten list.
Oto on.
(Śmiech)
Nie musicie go czytać...
(Śmiech)
To niezbyt ładny charakter pisma,
ale podkreśliłem kluczowe słowa.
Łapiecie.
(Śmiech)
No więc...
to była inna wersja mnie,
ta, która zawładnie światem.
Dwa lata później
dano mi możliwość przyjazdu do USA.
Zgodziłem się od razu,
bo przecież to tam
mieszka Bill Gates, prawda?
(Śmiech)
Myślałem, że to początek
mojej przygody przedsiębiorcy.
14 lat później
miałem już 30 lat.
Nie założyłem firmy.
Nawet nie zacząłem.
Pracowałem jako kierownik marketingu
dla firmy z listy Fortune 500.
Czułem, że stoję w miejscu.
Uległem stagnacji.
Jak to się stało?
Gdzie ten 14-latek,
który napisał tamten list?
To nie tak, że nie próbował.
Po prostu ilekroć miałem nowy pomysł,
ilekroć chciałem spróbować czegoś nowego,
nawet w pracy,
gdy chciałem coś zaproponować
albo przemawiać przed grupą ludzi,
czułem, że trwa nieustanna bitwa
między tym 14-latkiem i 6-latkiem.
Pierwszy chciał zdobyć władzę nad światem,
coś zmienić.
Drugi bał się odrzucenia.
Za każdym razem 6-latek wygrywał.
Ten lęk nie ustąpił,
nawet gdy założyłem własną firmę.
Zrobiłem to, gdy miałem 30 lat.
Jeśli chcesz być Billem Gatesem,
musisz zacząć prędzej czy później, prawda?
Jako przedsiębiorca
miałem okazję dołączenia
do pewnej inwestycji,
ale moją propozycję odrzucono.
To bolało.
Tak bardzo, że miałem ochotę
natychmiast to wszystko rzucić.
Wtedy pomyślałem:
"Czy Bill Gates by tak postąpił
po zwykłym odrzuceniu w inwestycji?".
"Czy odnoszący sukcesy
przedsiębiorca by tak zrobił?".
W życiu.
Wtedy zrozumiałem.
Mogę stworzyć lepszą firmę.
Mogę stworzyć lepszy zespół albo produkt.
Jedno wiem na pewno.
Muszę być lepszym liderem.
Muszę być lepszą osobą.
Nie mogę już pozwalać temu 6-latkowi
rządzić moim życiem.
Muszę pokazać mu, gdzie jego miejsce.
Zacząłem szukać pomocy w sieci.
Google był mi przyjacielem.
(Śmiech)
Wpisałem: "Jak pokonać lęk
przed odrzuceniem?".
Znalazłem mnóstwo
artykułów psychologicznych,
o tym, skąd się biorą lęk i ból.
Znalazłem też masę entuzjastycznych,
inspirujących artykułów w stylu:
"Nie bierz tego do siebie, pokonaj to".
Kto tego nie wie?
(Śmiech)
Dlaczego wciąż tak się bałem?
Tę stronę znalazłem przypadkiem.
Nazywa się rejectiontherapy.com.
(Śmiech)
"Terapia odrzucenia" to gra stworzona
przez kanadyjskiego przedsiębiorcę.
Nazywa się Jason Comely.
Chodzi o to, żeby przez 30 dni
szukać odrzucenia,
każdego dnia doświadczyć odmowy,
żeby ostatecznie
znieczulić się na ten ból.
Pokochałem ten pomysł.
(Śmiech)
Powiedziałem: "Wiecie co? Zrobię to.
Przez 100 dni będę
doświadczał odrzucenia".
Wymyśliłem własne sposoby na odrzucenie
i stworzyłem o tym wideoblog.
Oto, co zrobiłem.
Tak wyglądał ten blog.
Dzień pierwszy...
(Śmiech)
"Pożycz 100 dolarów od nieznajomego".
Poszedłem do swojego miejsca pracy.
Zszedłem po schodach
i zobaczyłem za biurkiem dużego gościa.
Wyglądał jak ochroniarz.
Po prostu do niego podszedłem.
Szedłem
i to był najdłuższy spacer w moim życiu.
Włosy na karku stanęły mi dęba,
pociłem się i waliło mi serce.
Podszedłem i spytałem:
"Czy mogę od pana pożyczyć 100 dolarów?".
(Śmiech)
Podniósł wzrok i odparł: "Nie".
(Śmiech)
"Dlaczego?".
Odpowiedziałem: "Nie? Przepraszam".
Odwróciłem się i po prostu zwiałem.
(Śmiech)
Byłem tak zawstydzony.
Ale się nagrałem
i tej samej nocy patrzyłem,
jak ktoś mi odmawia.
Widziałem, jaki byłem przestraszony.
Wyglądałem jak ten dzieciak
z "Szóstego zmysłu".
Widziałem zmarłych.
(Śmiech)
Wtedy spojrzałem na tego gościa.
Nie był taki groźny.
Był uroczym, pulchnym facetem
i nawet zapytał: "Dlaczego?".
Zachęcał mnie, żebym mu to wyjaśnił.
Mogłem powiedzieć masę rzeczy.
Mogłem się wytłumaczyć, mogłem negocjować.
Nie zrobiłem żadnej z tych rzeczy.
Tylko uciekłem.
Miałem wrażenie,
że to mikro-wersja mojego życia.
Ilekroć czułem najmniejsze odrzucenie,
uciekałem najszybciej, jak się dało.
I wiecie co?
Postanowiłem, że kolejnego dnia
bez względu na wszystko
nie będę uciekał.
Pozostanę zaangażowany.
Dzień 2: Poproś o "dolewkę" burgera.
(Śmiech)
Poszedłem do burgerowni,
skończyłem jeść, podszedłem
do kasjera i spytałem:
"Mogę prosić dolewkę burgera?".
(Śmiech)
Był zbity z tropu.
"Co to jest dolewka burgera?".
(Śmiech)
"To jak dolewka napoju, tyle że burgera".
(Śmiech)
Odparł: "Nie robimy dolewek burgera".
(Śmiech)
Znowu mnie odrzucono
i mogłem uciec, ale zostałem.
Powiedziałem:
"Uwielbiam wasze burgery,
uwielbiam waszą burgerownię
i jeśli dacie mi dolewkę burgera,
będę was ubóstwiał".
(Śmiech)
Odparł: "Powiem o tym kierownikowi
i może tak zrobimy, ale nie dzisiaj".
Wtedy odszedłem.
Tak swoją drogą,
chyba nigdy nie zrobili dolewki burgera.
(Śmiech)
Chyba nic się nie zmieniło.
Poczucie, że to kwestia życia i śmierci,
zniknęło.
Bo pozostałem zaangażowany,
bo nie uciekłem.
Pomyślałem: "Super, już się uczę.
Świetnie".
Dzień 3: Dostać olimpijskie pączki.
To wtedy moje życie
wywróciło się do góry nogami.
Poszedłem do Krispy Kreme.
To sieć pączkarni
ze sklepami głównie na południu USA.
Tutaj też na pewno jakieś mają.
Wszedłem i spytałem:
"Czy może mi pani zrobić pączki
w kształcie logo Igrzysk Olimpijskich?
Po prostu połączcie pięć pączków".
Nie ma mowy, żeby się zgodzili, prawda?
Pani cukiernik wzięła mnie
zupełnie na serio.
(Śmiech)
Wyciągnęła kartkę papieru,
zaczęła notować kolory i okręgi i spytała:
"Jak to się robi?".
Po 15 minutach
przyszła z pudełkiem pączków
wyglądających jak logo Igrzysk.
Byłem naprawdę wzruszony.
Nie mogłem w to uwierzyć.
Nagranie ma ponad
5 milionów wyświetleń na YouTube.
Świat też nie mógł w to uwierzyć.
(Śmiech)
Dzięki temu byłem w gazetach,
w talk show, wszędzie.
Stałem się sławny.
Mnóstwo ludzi zaczęło do mnie pisać maile
i mówić: "To, co robisz, jest super".
Ale sława i rozpoznawalność
nic mi nie dały.
Tak naprawdę
chciałem uczyć się i zmieniać.
Zmieniłem te 100 dni odrzucenia
w plac zabaw,
w badanie.
Chciałem sprawdzić, czego się nauczę.
Nauczyłem się mnóstwa rzeczy.
Odkryłem tyle sekretów.
Przykładowo odkryłem, że jeśli nie ucieknę
po napotkaniu odmowy,
umiem zmienić "nie" w "tak"
za pomocą magicznego "dlaczego".
Raz poszedłem pod dom nieznajomego
z kwiatem w ręce,
zapukałem i spytałem:
"Czy mogę posadzić ten kwiat
w pana ogrodzie?".
(Śmiech)
Odmówił.
Zanim zamknął drzwi, spytałem:
"Mogę wiedzieć, dlaczego?".
On na to: "Mam psa,
który wykopie wszystko,
co posadzę w ogrodzie.
Nie chcę marnować pańskiego kwiatu.
Jeśli chce pan to zrobić,
proszę pomówić z Connie.
Ona kocha kwiaty".
Tak zrobiłem.
Zapukałem do drzwi Connie.
Była taka szczęśliwa, że mnie widzi.
(Śmiech)
Pół godziny później
kwiat był już w ogródku Connie.
Teraz na pewno wygląda lepiej.
(Śmiech)
Gdybym odszedł po pierwszej odmowie,
myślałbym,
że to dlatego,
że ten człowiek mi nie ufał,
bo miał mnie za wariata,
bo byłem źle ubrany,
nie wyglądałem dobrze.
Ale powód był inny.
Taki, że nie potrzebował tego,
co mu oferowałem.
Ufał mi na tyle, żeby mi kogoś polecić,
mówiąc językiem handlu.
Spożytkowałem tę informację.
Innego dnia
nauczyłem się, że niektóre słowa
mogą zwiększyć moje szanse.
Przykładowo poszedłem kiedyś do Starbucksa
i spytałem kierownika:
"Czy mogę witać waszych klientów?".
"Jak to, witać naszych klientów?".
"Kojarzy pan tych, co witają w Walmarcie?.
Wie pan, tych gości, którzy mówią
"dzień dobry", zanim się wejdzie,
i dbają, by niczego nie ukraść.
Chcę zapewnić klientom Starbucksa
doświadczenie w stylu Walmarta".
(Śmiech)
Tak naprawdę to nie jestem pewien,
czy to dobry pomysł.
(Śmiech)
Właściwie to uważam, że to zły pomysł.
Odparł coś w stylu: "Och",
tak właśnie wyglądał, miał na imię Eric,
"Nie jestem pewien".
Tak dla niego brzmiałem: "Niepewny".
Zapytałem: "Czy to dziwne?".
A on: "Tak, to naprawdę dziwne".
(Śmiech)
Ale gdy tylko to powiedział,
jego nastawienie uległo zmianie.
Jak gdyby odłożył
wszelkie wątpliwości na bok.
Odparł: "Tak, możesz to robić,
tylko nie przesadzaj".
(Śmiech)
Przez kolejną godzinę
witałem klientów w Starbucksie.
Mówiłem "dzień dobry" każdemu, kto wszedł,
i życzyłem wesołych świąt.
Swoją drogą, nie wiem, kim chcecie być,
ale nie idźcie tą drogą.
(Śmiech)
To było naprawdę nudne.
Potem odkryłem, że mogłem to robić,
bo spytałem: "Czy to dziwne?".
Wspomniałem o jego wątpliwościach.
Ponieważ spytałem, czy to dziwne,
znaczyło to, że nie jestem dziwny.
Myślałem dokładnie tak jak on,
widząc w tym coś dziwnego.
Raz za razem przekonywałem się,
że jeśli wspomnę wątpliwości,
które inni mogą mieć,
zanim zadam pytanie,
zyskam ich zaufanie.
Będą bardziej skłonni się zgodzić.
Wtedy zrozumiałem,
że mogę spełnić największe marzenie,
prosząc.
Pochodzę z rodziny
o tradycjach nauczycielskich
i moja babcia zawsze mi mówiła:
"Jia, możesz zrobić wszystko, co zechcesz,
ale byłoby świetnie,
gdybyś został nauczycielem".
(Śmiech)
Chciałem być przedsiębiorcą,
ale zawsze marzyłem, by czegoś uczyć.
Pomyślałem: "A gdybym zapytał,
czy mogę uczyć w szkole pomaturalnej?".
Mieszkałem wtedy w Austin,
więc poszedłem na uniwersytet,
pukałem do drzwi profesorów
i pytałem: "Mogę uczyć pańską grupę?".
Na początku stałem w miejscu.
Ale ponieważ nie uciekłem
i próbowałem dalej
za trzecim razem jeden
z wykładowców był pod wrażeniem.
Powiedział:
"Nikt tego wcześniej nie robił".
Przyszedłem przygotowany,
z prezentacjami i wykładem.
Powiedział: "To mi się przyda.
Może przyjdziesz za dwa miesiące?
Włączę cię w mój grafik".
Dwa miesiące później uczyłem studentów.
To ja, pewnie nie widzicie,
to kiepskie zdjęcie.
Czasem odrzuca nas nawet światło.
(Śmiech)
Ale...
po skończonych zajęciach
wyszedłem z płaczem,
bo uświadomiłem sobie,
że mogę spełnić swoje marzenie,
zwyczajnie prosząc.
Dawniej myślałem,
że muszę coś osiągnąć.
Być świetnym przedsiębiorcą
albo zrobić doktorat, żeby uczyć.
Ale nie, po prostu zapytałem
i mogłem uczyć.
Na tym zdjęciu, czego nie widać,
cytuję Martina Luthera Kinga.
Dlaczego?
Bo odkryłem, że ludzie,
którzy naprawdę zmieniają świat,
zmieniają to, jak żyjemy i co myślimy,
to ci, których początkowo
spotkało odrzucenie.
Ludzie tacy jak Martin Luther King,
jak Mahatma Gandhi, Nelson Mandela
czy nawet Jezus Chrystus.
Ci ludzie nie pozwolili,
by odrzucenie ich definiowało.
Pozwolili, by definiowała ich
reakcja na odrzucenie.
Doceniali odrzucenie.
Nie musimy nimi być,
żeby wiedzieć, czym jest odrzucenie.
W moim przypadku
odrzucenie było przekleństwem,
moim koszmarem.
Dręczyło mnie przez całe życie,
bo wciąż przed nim uciekałem.
Potem zacząłem je doceniać.
Zmieniłem je w największy dar od losu.
Zacząłem uczyć ludzi,
jak zmieniać odmowę w możliwości.
Używam do tego bloga, prelekcji,
książki, którą właśnie wydałem.
Tworzę nawet technologię, by pomóc innym
przezwyciężyć lęk przed odrzuceniem.
Gdy jesteście odtrącani,
napotykacie kolejną przeszkodę
albo ponosicie porażkę,
rozważcie możliwości.
Nie uciekajcie.
Jeśli je docenicie,
mogą stać się darem także dla was.
Dziękuję.
(Brawa)
Quando eu tinha seis anos,
recebi os meus presentes.
A minha professora do primeiro ano
teve uma ideia brilhante:
ela queria que nós recebêssemos presentes,
mas também que aprendêssemos
a virtude de nos saudarmos.
Por isso, juntou-nos a todos
na sala de aula,
comprou presentes para todos
e empilhou-os a um canto.
E disse:
"Porque é que não nos saudamos
uns aos outros?
"Quando ouvirem chamar o vosso nome,
"levantem-se, peguem no vosso presente
e voltem a sentar-se".
Uma ideia encantadora, não foi?
O que é que podia dar errado?
(Risos)
Para começar, éramos 40.
Sempre que eu ouvia chamar
o nome de qualquer um,
eu aplaudia-o calorosamente.
Faltavam só 20 pessoas,
depois 10 pessoas,
cinco...
Por fim, três.
Eu era um deles.
Os aplausos tinham acabado.
Nessa altura, eu já estava a chorar.
A professora ficou em pânico.
Disse: "Então, ninguém é capaz de dizer
uma coisa simpática sobre estes três?"
(Risos)
"Ninguém? Ok, vão buscar
os vossos presentes e sentem-se.
"Portem-se bem, no próximo ano
"talvez alguém diga uma coisa simpática".
(Risos)
Como estou a contar-vos isto,
já perceberam que me lembro disto
muito bem.
(Risos)
Mas não sei quem se terá
sentido pior naquele dia.
Fui eu ou a minha professora?
Ela deve ter percebido que transformara
uma tentativa de cooperação
numa humilhação pública
para três miúdos de seis anos.
Sem piada nenhuma.
Quando vemos pessoas
a serem gozadas, na TV,
achamos piada.
Mas aquele dia não teve piada nenhuma.
Aquela foi uma imagem de mim
e eu preferia morrer
a estar outra vez naquela situação,
voltar a ser rejeitado em público.
Esta foi uma versão.
Passaram-se oito anos.
Bill Gates foi à minha terra
— Pequim, na China —
para fazer uma palestra
e eu percebi a mensagem dele.
Apaixonei-me por aquele tipo.
Pensei: "Uau! Agora sei
o que quero fazer".
Naquela noite, escrevi uma carta
à minha família, dizendo:
"Quando tiver 25 anos,
"vou criar a maior empresa do mundo,
"e essa empresa vai comprar a Microsoft".
(Risos)
Queria mesmo conquistar o mundo
— dominá-lo.
Não estou a inventar isto,
escrevi mesmo essa carta.
Está aqui.
(Risos)
Mas não precisam de a ler.
(Risos)
Está um bocado mal escrita,
mas sublinhei as palavras importantes.
Devem apanhar a ideia.
(Risos)
Esta é uma outra versão de mim:
alguém que vai conquistar o mundo.
Dois anos depois,
tive a oportunidade
de vir para os EUA.
Aproveitei-a logo,
porque era onde vivia
o Bill Gates, não era?
(Risos)
Pensei que ia ser o início
do meu percurso de empresário.
Avancemos mais 14 anos.
Eu tinha 30 anos.
Não, não criei aquela empresa
Nem sequer comecei.
Era gestor comercial
duma empresa Fortune 500.
Sentia-me encalhado.
Estava a estagnar.
Porque seria?
Onde estava aquele rapaz de 14 anos
que escrevera aquela carta?
Não era que eu não tentasse.
Mas, sempre que eu tinha uma ideia nova,
sempre que queria tentar
qualquer coisa nova,
— mesmo no meu trabalho —
eu queria fazer uma proposta,
queria falar em frente
de um grupo de pessoas
sentia-me numa luta permanente
entre o rapaz de 14 anos
e o miúdo de seis anos.
Aquele que queria conquistar o mundo
— fazer a diferença —
e o outro que tinha medo da rejeição.
E o de seis anos ganhava sempre.
Este receio continuou
depois de eu criar a minha empresa.
Ou seja, eu criei a minha empresa
quando tinha 30 anos.
Se queremos ser um Bill Gates
temos que começar,
mais cedo ou mais tarde, não é?
Quando passei a ser empresário,
apareceu-me uma oportunidade
de investimento
que depois foi anulada.
Essa rejeição magoou-me.
Magoou-me tanto
que quis desistir ali mesmo.
Mas depois pensei:
"Espera, Bill Gates desistiria
"depois de uma única rejeição
de investimento?
"Algum empresário de sucesso
desistiria assim?
"Nem pensar".
Foi aí que tive uma inspiração.
Ok, posso criar uma empresa melhor,
posso criar uma equipa melhor
ou um produto melhor,
mas uma coisa é certa:
tenho que ser um líder melhor.
Tenho que ser uma pessoa melhor
Não posso permitir que o puto de seis anos
continue a ditar a minha vida.
Tenho que o pôr no seu lugar.
Foi aí que recorri à Internet
à procura de ajuda.
O Google era meu amigo.
Pesquisei: "Como ultrapasso
o medo da rejeição?"
Dei com um monte de artigos
de psicologia
sobre a origem do medo
e do sofrimento.
Depois encontrei um monte
de artigos inspirativos.
"Não leves a coisa muito a peito,
tens que a ultrapassar".
Quem é que não sabe isso?
(Risos)
Porque é que eu continuava
tão amedrontado?
Depois, por acaso, encontrei um site.
Chama-se rejectiontherapy.com.
(Risos)
"Terapia de rejeição" era um jogo
inventado por um empresário canadiano.
Chama-se Jason Comely.
A ideia é passar 30 dias
à procura de rejeições
e todos os dias ser rejeitado
por qualquer coisa.
No fim, ficamos insensíveis
ao sofrimento.
Adorei aquela ideia.
(Risos)
Pensei: "Sabem que mais?
Vou fazer isto.
"Vou sentir-me rejeitado
durante 100 dias".
Arranjei as minhas ideias de rejeição
e fiz um videoblogue com elas.
Foi isso que eu fiz.
O blogue tinha este aspeto.
Dia Um.
(Risos)
Pedir 100 dólares emprestados
a um desconhecido.
Aqui era onde eu estava a trabalhar.
Desci as escadas
e vi um tipo grandalhão
sentado a uma secretária.
Parecia ser um guarda de segurança.
Aproximei-me dele.
Comecei a andar
— foi o caminho mais longo
da minha vida —
os cabelos eriçados na nuca,
eu estava a transpirar,
o meu coração saltava.
Cheguei lá e disse:
"Oiça, pode emprestar-me
100 dólares?"
(Risos)
Ele olhou para mim e disse:
"Não. Porquê?".
Eu disse apenas: "Não? Desculpe".
Depois, dei meia volta
e fugi a correr.
(Risos)
Senti-me tão envergonhado.
Mas, como me tinha filmado,
naquela noite estive a ver-me
a ser rejeitado.
Vi como assustado eu estava.
Parecia aquele miúdo
de "O Sexto Sentido".
Via pessoas mortas.
(Risos)
Depois, observei aquele tipo.
Não era assim tão ameaçador.
Era um tipo gorducho, simpático,
até me tinha perguntado: "Porquê?"
Na verdade, tinha-me convidado
a dar uma explicação.
Eu podia ter dito muitas coisas.
Podia ter explicado,
podíamos ter negociado.
Eu não fizera nada disso.
A única coisa que fiz foi fugir.
Percebi que aquilo era
um microcosmos da minha vida.
Sempre que sentia
a mais pequena rejeição,
eu fugia o mais depressa que podia.
Sabem que mais?
No dia seguinte,
acontecesse o que acontecesse,
não iria fugir.
Havia de teimar.
Dia Dois:
Pedir uma "recarga de um hambúrguer".
(Risos)
Então, fui a uma hamburgueria,
acabei de almoçar,
fui ao caixa e disse:
"Oiça, pode arranjar-me
uma recarga de hambúrguer?"
(Risos)
Ele ficou confuso, tipo:
"O que é uma recarga de hambúrguer?"
E eu: "É como mais uma dose de bebida,
mas com um hambúrguer".
E ele: "Desculpa, não servimos
recargas de hambúrgueres".
(Risos)
Foi aqui que aconteceu a rejeição
e eu podia ter fugido, mas fiquei
e disse: "Eu adoro os vossos hambúrgueres,
"gosto imenso desta hamburgueria.
"Se vocês servirem
uma recarga de hambúrguer
"ainda fico a gostar mais de vocês."
(Risos)
E ele: "Ok, vou informar o meu chefe.
"Talvez venhamos a fazer isso,
mas lamento, hoje não pode ser".
Então, fui-me embora.
A propósito, acho que eles
nunca fizeram
recargas de hambúrguer.
(Risos)
Penso que continuam lá.
Mas aquela sensação de vida e morte
que eu sentira da primeira vez
tinha desaparecido,
apenas porque eu tinha teimado,
porque não tinha fugido.
Pensei: "Uau, ótimo,
já estou a aprender umas coisas.
"Ótimo".
Depois, Dia Três:
Arranjar dónutes olímpicos.
Foi aqui que a minha vida
se virou de pernas para o ar.
Fui a uma Krispy Kreme.
É uma cadeia de lojas de dónutes
sobretudo no sudeste dos EUA.
Penso que aqui também há.
Entrei e disse:
"Pode fazer-me dónutes
com o feitio dos símbolos olímpicos?"
Seria preciso interligar
cinco dónutes...
Ou seja, não podiam dizer
que sim, não acham?
Mas a senhora dos dónutes
levou-me muito a sério.
(Risos)
Agarrou num papel,
começou a desenhar
as cores e os anéis e disse:
"Como é que eu hei de fazer isto?"
Quinze minutos depois,
voltou com uma caixa
parecida com os anéis olímpicos.
Fiquei comovido.
Não podia acreditar.
Aquele vídeo teve cinco milhões
de visitas no YouTube.
O mundo também não acreditava.
(Risos)
Por causa disso, apareci nos jornais,
em programas de TV, em tudo.
E tornei-me conhecido.
Muita gente começou
a escrever-me emails, a dizer:
"O que está a fazer é espantoso".
Mas a fama e a notoriedade
não me afetaram nada.
O que eu queria era aprender e mudar.
Por isso, virei-me para o resto
dos meus 100 dias de rejeição,
para este campo de ação,
para este projeto de investigação.
Queria ver o que era capaz de aprender.
E aprendi uma data de coisas.
Descobri imensos segredos.
Por exemplo, descobri que,
se não fugisse,
se fosse rejeitado,
conseguia transformar
um "não" num "sim"
e a palavra mágica é "porquê?".
Um dia, fui a casa de um desconhecido
e levava uma flor na mão.
Bati à porta e disse:
"Oiça, posso plantar esta flor
no seu quintal?"
(Risos)
Ele disse: "Não".
Mas antes de ele fechar a porta, eu disse:
"Oiça, posso saber porquê?"
E ele: "Tenho um cão
"que escava tudo o que ponho no quintal.
"Não quero que estrague a sua flor.
"Se quer fazer isso, atravesse a rua
e fale com a Connie.
"Ela adora flores".
Foi o que eu fiz.
Atravessei a rua e bati à porta de Connie.
Ela ficou muito feliz ao ver-me.
(Risos)
Meia hora depois,
a flor estava no quintal de Connie.
De certeza que agora está mais bonito.
(Risos)
Se eu tivesse desistido
depois da rejeição inicial,
teria pensado:
"É porque aquele tipo
não confiava em mim,
"porque eu era maluco,
"não estava bem vestido,
não tinha bom aspeto".
Não era nada disso.
Era porque aquilo que eu oferecia
não se adaptava ao que ele queria.
Confiou em mim o suficiente
para me dar uma indicação,
para usar um termo comercial.
Aproveitei essa indicação.
Depois, um dia...
também aprendi que posso dizer
determinadas coisas
e otimizar as minhas hipóteses
de obter um "sim".
Por exemplo,
um dia fui a um Starbucks
e pedi ao gerente:
"Oiça, posso ser rececionista
do Starbucks?"
E ele: "O que é
um rececionista do Starbucks?"
E eu: "Conhece os rececionistas do Walmart?
"Aquelas pessoas que nos dizem 'olá'
antes de entrarmos na loja,
"e se asseguram de que não roubamos nada?
"Gostava de passar a experiência do Wal
para os clientes do Starbucks".
(Risos)
Eu não tinha a certeza
de que fosse uma boa ideia,
aliás, tinha a certeza
de que era uma má ideia.
E ele: "Oh"...
Era este o aspeto dele,
chama-se Eric.
E ele: "Não sei bem".
Era a reação dele. "Não sei bem".
Então, perguntei-lhe:
"É esquisito?"
E ele: "É, é mesmo esquisito".
Mas, logo que disse isso,
o seu comportamento mudou.
Foi como se deitasse fora
todas as dúvidas, e disse:
"Ok, pode fazer isso,
mas não seja muito esquisito".
(Risos)
Durante uma hora,
fui o rececionista do Starbucks.
Disse "olá" a todos os clientes
que entravam
e alegrava-os.
A propósito, não sei qual é
a trajetória da vossa carreira,
mas não sejam rececionistas destes.
(Risos)
Era muito aborrecido.
Depois descobri que pudera fazer aquilo
porque tinha dito: "É esquisito?"
Referi a dúvida que ele estava a ter.
Como referi: "É esquisito?
significava que eu não era esquisito.
Significou que eu estava
a pensar como ele,
a considerar aquilo uma coisa esquisita.
Vezes sem conta,
aprendi que, se eu referisse
qualquer dúvida que as pessoas tinham,
antes de fazer o pedido,
conquistava a confiança delas.
As pessoas tinham mais tendência
a dizer-me que sim.
Então, aprendi que podia realizar
o sonho da minha vida...
pedindo.
Eu pertenço a quatro gerações
de professores.
A minha avó dizia-me sempre:
"Ouve, Jia, podes fazer
tudo o que quiseres,
"mas seria ótimo
se vieres a ser professor".
(Risos)
Mas eu queria ser empresário,
não fui professor.
Mas foi sempre um sonho meu
ensinar qualquer coisa.
Por isso pensei:
"E se eu arranjasse e ensinasse
uma aula na faculdade?"
Na época, eu vivia em Austin,
por isso fui
à Universidade do Texas, em Austin,
bati às portas dos professores:
"Posso ensinar uma aula vossa?"
Não consegui nada
das duas primeiras vezes.
Mas, como não conseguia,
continuei a insistir.
À terceira tentativa,
o professor ficou intrigado.
"Nunca ninguém fez uma coisa assim".
E eu mostrei-lhe os meus
"powerpoints" e a minha lição.
E ele: "Uau, posso usar isso.
"Volte daqui a dois meses.
Encaixa-se no meu programa".
Dois meses depois,
eu estava a dar uma aula.
Este sou eu, talvez não me vejam,
é uma fotografia má.
Às vezes somos rejeitados
pela má iluminação.
(Risos)
Mas, uau,
quando acabei de lecionar aquela aula,
saí de lá a chorar
porque pensei
que podia realizar o sonho da minha vida
só por pedir.
Dantes pensava que tinha
que realizar todas aquelas coisas
— tinha que ser um ótimo empresário,
ou obter um grau académico para ensinar —
mas não, bastou-me pedir
e consegui ensinar.
Naquela fotografia
que não conseguem ver,
citei Martin Luther King, Jr.
Porquê? Porque, na minha investigação,
descobri que as pessoas que mudam o mundo,
que mudam a forma como vivemos
e a forma como pensamos,
são as pessoas que encontraram
rejeições iniciais, muitas vezes violentas.
Pessoas como Martin Luther King, Jr.
como Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
ou mesmo Jesus Cristo.
Essas pessoas não permitiram
que a rejeição os definisse.
Deixaram que fosse
a rejeição após rejeição a defini-los.
Aceitaram a rejeição.
Não temos que ser essas pessoas
para aprender a rejeição.
No meu caso,
a rejeição era a minha maldição,
era o meu papão.
Atormentou-me toda a vida
porque andava a fugir dela.
Depois comecei a aceitá-la.
Tornei-a no melhor presente
da minha vida.
Comecei a ensinar as pessoas
a transformar a rejeição em oportunidades.
Uso o meu blogue, as minhas palestras,
uso o livro que acabo de publicar.
Até estou a criar uma tecnologia
para ajudar as pessoas a ultrapassar
o seu medo da rejeição.
Quando forem rejeitados na vida,
quando enfrentarem o obstáculo seguinte,
ou o fracasso seguinte,
considerem as possibilidades.
Não fujam. Aceitem-nas.
Também podem vir a ser
os vossos presentes.
Obrigado.
(Aplausos)
Quando tinha seis anos,
eu recebi meus presentes.
Minha professora do primeiro ano
teve uma brilhante ideia.
Ela queria que sentíssemos
como era ganhar presentes,
mas que também aprendêssemos
a virtude de nos felicitarmos.
Então ela pediu que todos
fôssemos à frente da sala,
e ela comprou presentes para todos
e os deixou num canto.
E ela disse: "Vamos ficar aqui
e felicitar uns aos outros?
Quando ouvirem seus nomes,
peguem seu presente e sentem-se".
Que ideia maravilhosa, não é?
O que poderia dar errado?
(Risos)
Bem, pra começar, éramos 40 alunos,
e, toda vez que eu ouvia o nome de alguém,
aplaudia e celebrava entusiasmado.
E então sobraram 20 pessoas,
e depois dez,
e cinco,
e então três.
E eu era uma delas.
E os aplausos pararam.
Bem, nessa altura, eu estava chorando.
E a professora estava ficando nervosa.
Dizia: "Ei, alguém poderia dizer
uma coisa legal sobre essas pessoas?"
(Risos)
"Ninguém? Tudo bem, peguem
seus presentes e sentem-se.
Comportem-se no ano que vem, talvez
alguém diga algo legal sobre vocês."
(Risos)
Como estou dizendo isso para vocês
podem perceber que lembro muito bem disso.
(Risos)
Mas não sei quem se sentiu
pior naquele dia:
eu ou a professora.
Ela deve ter percebido que transformou
uma atividade de equipe
em ridicularização para três crianças.
E sem a parte do humor.
Quando vemos pessoas sendo
ridicularizadas na TV, é engraçado.
Aquele dia não foi nada engraçado.
Essa era uma versão minha,
e eu faria tudo para evitar
uma situação daquelas de novo,
de ser rejeitado em público.
Essa é uma versão.
Então, passaram-se oito anos.
Bill Gates veio à minha
cidade, Pequim, China,
para palestrar,
e eu entendi sua mensagem.
Eu me apaixonei por aquele cara.
Pensei: "Nossa, agora sei
o que quero fazer".
Naquele dia, escrevi uma carta
para minha família dizendo:
"Até os 25 anos, vou construir
a maior empresa do mundo,
e essa empresa vai comprar a Microsoft".
(Risos)
Aderi completamente à ideia de conquistar
o mundo, de dominação, certo?
E não estou mentindo,
eu escrevi mesmo a carta.
Aqui está.
(Risos)
Não precisam ler inteira.
(Risos)
A caligrafia está terrível,
mas destaquei algumas palavras.
[Básico - Windows - Microsoft]
Dá para ter uma ideia.
(Risos)
Essa era outra versão minha:
alguém que conquistaria o mundo.
Bem, dois anos depois,
tive a oportunidade
de vir aos Estados Unidos.
Aproveitei-a,
porque era onde Bill Gates morava, certo?
(Risos)
Achava que era o início
da minha jornada empreendedora.
Então, passaram-se mais 14 anos.
Eu tinha 30.
Não, não montei aquela empresa.
Nem comecei.
Na verdade, eu era gerente de marketing
em uma das empresas na Fortune 500.
Eu me sentia preso, estagnado.
Por que isso? Onde estava o adolescente
que escreveu aquela carta?
Não foi porque ele não tentou.
É porque, toda vez
que eu tinha uma ideia nova,
que eu queria tentar algo novo,
até mesmo no trabalho,
quando queria propor algo
ou me manifestar para um grupo de pessoas,
sentia que havia uma batalha constante
entre o adolescente
e a criança de seis anos.
Um queria conquistar
o mundo, fazer a diferença,
o outro tinha medo de rejeição.
E, toda vez, a criança ganhava.
E esse medo persistiu até depois
que abri minha própria empresa.
Abri minha empresa aos 30 anos,
se queremos ser Bill Gates, temos
que começar cedo ou tarde, certo?
Quando eu era empresário,
tive uma oportunidade de investimento,
mas ela foi recusada.
E a rejeição doeu em mim.
Doeu tanto que eu queria desistir ali.
Mas então pensei:
"Será que Bill Gates desistiria com uma
simples rejeição a um investimento?
Será que qualquer empresário
bem-sucedido desistiria assim?"
De jeito nenhum.
E foi aí que pensei:
"Bem, posso criar uma empresa melhor.
Posso criar um time ou um produto melhor.
Mas uma coisa é certa:
tenho que ser um líder melhor,
uma pessoa melhor.
Não posso mais deixar uma criança
de seis anos controlar minha vida.
Tenho que colocá-la em seu lugar".
Então procurei por ajuda na internet.
O Google era meu amigo.
Procurei "Como superar
o medo de rejeição?"
Encontrei vários de artigos de psicologia
falando de onde vêm o medo e a dor.
Depois, encontrei vários
artigos motivacionais otimistas
como "Não leve para o lado
pessoal, apenas supere".
Quem não sabe disso?
(Risos)
Mas por que eu ainda tinha tanto medo?
Então, encontrei um website, por acaso,
chamado rejectiontherapy.com.
(Risos)
"Rejection Therapy" é um jogo
criado por um empresário canadense.
O nome dele é Jason Comely.
Basicamente, a ideia é procurarmos
por rejeição durante 30 dias,
sermos rejeitados por algo todo dia e,
no final, nos dessensibilizamos da dor.
E eu adorei a ideia.
(Risos)
Pensei: "Quer saber? Vou fazer isso.
E vou me filmar sendo
rejeitado por 100 dias".
Elaborei minhas próprias
ideias de rejeição
e fiz um videoblog com elas.
Então, foi isso o que fiz.
Essa é a cara do blog.
Primeiro dia:
(Risos)
Empreste US$ 100 de um estranho.
Esse é o lugar aonde fui, onde trabalhava.
Desci ao térreo e vi um cara grande
sentado atrás da mesa.
Parecia um segurança.
Então o abordei.
E eu estava andando
e essa foi a maior
caminhada da minha vida,
os pelos na minha nuca todos arrepiados,
eu estava suando,
e meu coração palpitando.
Cheguei até ele e disse:
"Senhor, pode me emprestar US$ 100?"
(Risos)
Ele olhou para mim e disse: "Não.
Por quê?"
E eu disse: "Não? Me desculpe".
Então me virei e fugi.
(Risos)
Fiquei tão envergonhado!
Mas, como eu filmei,
naquela noite, eu estava assistindo
a mim mesmo sendo rejeitado,
e vi como eu estava com medo.
Parecia o garoto de "O Sexto Sentido":
"Eu vejo gente morta."
(Risos)
Mas eu vi aquele cara.
Sabem, ele não era tão ameaçador.
Era um cara gorducho e simpático
e até me perguntou: "Por quê?"
Na verdade, ele pediu
que eu me explicasse.
Eu podia ter dito muitas coisas.
Podia ter explicado, negociado.
Não fiz nada disso.
Apenas fugi.
Senti que aquilo era
um microcosmo da minha vida.
Toda vez que eu sentia uma leve rejeição,
fugia o mais rápido que podia.
"E sabe do que mais?
No dia seguinte, o que quer
que aconteça, não vou fugir.
Vou me empenhar."
Segundo dia: pedir
um "refil de hambúrguer".
(Risos)
Fui a uma lanchonete,
terminei de comer,
fui até o balconista e disse:
"Oi, pode me dar
um refil de hambúrguer?"
(Risos)
Ele ficou confuso: "O que é
um refil de hambúrguer?"
Eu disse: "É como um refil de bebida,
mas com o hambúrguer".
(Risos)
Ele disse: "Desculpe, não temos
refil de hambúrguer".
(Risos)
Foi então que houve rejeição
e eu podia ter fugido, mas eu fiquei.
Eu disse: "Eu adoro seus hambúrgueres,
adoro essa lanchonete,
e, se vocês tiverem refil de hambúrguer,
vou adorar ainda mais".
(Risos)
E ele disse: "Tudo bem,
vou falar com o gerente,
e talvez façamos isso mas
hoje não podemos fazer".
Então fui embora.
E, a propósito, acho
que eles não fizeram o refil.
(Risos)
Acho que estão do mesmo jeito.
Mas o sentimento de vida ou morte
que tive na primeira vez
não estava mais lá,
apenas porque me empenhei, não fugi.
Pensei: "Nossa, legal,
já estou aprendendo algo".
Então, o terceiro dia:
comprar donuts olímpicos.
Foi então que minha vida
virou de cabeça para baixo.
Fui até uma Krispy Kreme.
Eles vendem donuts principalmente
na região sudeste dos Estados Unidos.
Deve haver alguma aqui, também.
Eu entrei e disse:
"Vocês podem fazer donuts
no formato dos símbolos olímpicos?
Você só precisa interligar cinco donuts".
Não tinha como eles concordarem, certo?
A atendente me levou tão a sério!
(Risos)
Pegou um pedaço de papel, começou
a esboçar as cores e os anéis
e perguntou: "Como vou fazer isso?"
E, 15 minutos depois,
ela veio com uma caixa de donuts
que pareciam com os aros olímpicos.
E fiquei muito comovido,
não conseguia acreditar.
E o vídeo teve mais de 5 milhões
de visualizações no YouTube.
O mundo também não conseguia
acreditar naquilo.
(Risos)
Por causa disso, apareci em jornais,
em talk shows, em todo lugar.
E fiquei famoso.
Muitas pessoas começaram
a me mandar e-mails
e me dizer: "É fantástico
o que está fazendo".
Mas fama e notoriedade
não significavam nada para mim.
O que eu realmente queria era
aprender e mudar quem eu era.
Então transformei o restante
dos 100 dias de rejeição
em um playground,
em um projeto de pesquisa.
Queria ver o que conseguiria aprender.
E aprendi muitas coisas,
descobri muitos segredos.
Por exemplo, descobri que se eu
não fugir quando for rejeitado,
posso transformar um "não" em um "sim",
e a palavra mágica é "por quê".
Então, um dia, fui à casa
de um estranho com uma flor na mão,
bati à porta e perguntei:
"Posso plantar essa flor no seu quintal?"
(Risos)
E ele disse: "Não".
Mas, antes de ir embora, perguntei:
"Posso saber por quê?"
E ele disse: "Bem, eu tenho um cão
que desenterra tudo que planto
e não quero desperdiçar sua flor.
Se quiser, vá até o outro lado
da rua e fale com a Connie.
Ela adora flores".
(Risos)
Foi o que fiz: fui até lá
e bati à porta da Connie.
E ela ficou muito feliz em me ver.
(Risos)
Meia hora depois, lá estava
a flor no quintal da Connie.
Deve estar mais bonita agora.
(Risos)
Mas, seu eu tivesse ido embora
após a rejeição, teria pensado:
"Bem, foi porque o rapaz não confiou
em mim, porque fui louco,
não estava bem vestido,
tinha má aparência".
Não foi nada disso.
Foi porque o que ofereci
não era o que ele queria.
E ele confiou em mim
e me deu uma indicação,
usando um termo dos negócios.
Eu adaptei a indicação.
Também aprendi que posso
dizer certas coisas
e maximizar a chance de ouvir um "sim".
Por exemplo, um dia fui à Starbucks
e perguntei ao gerente:
"Posso ser um saudador da Starbucks?"
Ele perguntou: "O que é
um saudador da Starbucks?"
Eu disse: "Sabe aqueles
saudadores do Walmart?
Aquelas pessoas que nos dizem
'oi' antes de entrarmos na loja
e se certificam de que não roubemos nada?
Quero passar a experiência do Walmart
para os clientes Starbucks".
(Risos)
Não acho que isso seja bom.
Na verdade, tenho certeza
de que é muito ruim.
E ele disse: "Ah."
Sim, esse aqui é ele, se chama Eric.
Ele disse: "Não sei".
Ele estava me escutando. "Não sei."
E perguntei a ele: "É estranho?"
E ele: "Sim, é bem estranho, cara".
(Risos)
Mas, assim que ele disse isso,
sua atitude mudou.
Foi como se ele colocasse
todo seu receio de lado.
E ele disse: "Sim, pode ser,
só não seja muito esquisito".
(Risos)
Então, na hora seguinte,
fui um saudador da Starbucks.
Dizia "oi" a todo cliente que entrava
e lhes desejava boas festas.
Aliás, não conheço
sua trajetória profissional,
mas não seja um saudador.
(Risos)
Foi muito chato.
Mas descobri que podia fazer isso
porque perguntei se era estranho.
Mencionei a dúvida que ele estava tendo.
E, porque perguntei se era estranho,
significa que eu não era estranho.
Significa que eu estava pensando
exatamente como ele,
enxergando a situação como estranha.
E, repetidas vezes,
aprendi que, se eu mencionar
uma dúvida que as pessoas possam ter
antes de fazer a pergunta,
ganho a confiança delas,
é mais provável que elas me digam "sim".
E aprendi que posso realizar meu sonho
perguntando.
Sabem, venho de quatro
gerações de professores,
e minha avó sempre me disse:
"Jia, você pode fazer o que quiser,
mas seria ótimo se fosse professor".
(Risos)
Mas eu queria ser
empresário, então não fui.
Mas sempre tive o sonho de ensinar algo.
Então pensei: "E se eu apenas perguntar
se posso dar uma aula de faculdade?"
Morando em Austin naquela época,
fui à Universidade do Texas em Austin,
bater à porta dos professores
perguntando: "Posso dar sua aula?"
Não obtive resultados
nas primeiras tentativas.
Mas eu não fugi, continuei tentando,
e, na terceira tentativa,
o professor ficou impressionado.
Ele disse: "Ninguém fez isso antes".
E eu cheguei preparado,
com slides e minha aula.
Ele disse: "Nossa, posso usar isso.
Volte em dois meses.
Posso encaixá-lo na programação".
E, dois meses depois,
estava dando uma aula.
Esse sou eu. Não devem estar
vendo bem, é uma foto ruim.
Sabem, às vezes somos rejeitados pela luz.
(Risos)
Mas, nossa, quando terminei
a aula, saí de lá chorando,
porque vi que podia realizar meu sonho
simplesmente perguntando.
Eu pensava que tinha
que conquistar muitas coisas,
ser um grande empresário
ou ter um doutorado para lecionar.
Mas não: apenas perguntei
e consegui dar aula.
E, nessa foto, que não conseguem enxergar,
citei Martin Luther King Jr.
Por quê?
Na minha pesquisa, descobri
que pessoas que realmente mudam o mundo,
que mudam a forma como vivemos e pensamos,
são pessoas que previamente enfrentaram
rejeições até mesmo violentas.
Pessoas como Martin Luther King Jr.,
como Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
ou até mesmo Jesus Cristo.
Essas pessoas não deixaram
que a rejeição as definisse.
Deixaram que seu próprio reflexo
à rejeição as definisse.
E aceitaram a rejeição.
E não precisamos ser essas pessoas
para aprender sobre rejeição.
No meu caso, a rejeição
era minha maldição,
era meu bicho-papão.
Ela me incomodou a vida toda
porque eu estava fugindo dela.
Então, comecei a aceitá-la.
Transformei-a no maior
presente da minha vida.
Comecei a ensinar as pessoas
a transformar rejeições em oportunidades.
Uso meu blog, minhas palestras,
o livro que acabei de publicar,
e estou desenvolvendo tecnologia que ajuda
as pessoas com o medo da rejeição.
Quando forem rejeitados na vida,
quando estiverem encarando
o próximo obstáculo
ou o próximo fracasso,
considerem as possibilidades.
Não fujam.
Se vocês as aceitarem,
elas podem se tornar
seus presentes também.
Obrigado.
(Aplausos)
Când aveam șase ani, am primit cadouri.
Învățătoarea mea din clasa întâi
a avut o idee genială.
A dorit ca noi să trăim
experiența primirii unui cadou
și de asemenea, să învățăm
să ne facem complimente unii altora.
Așa că ne-a adunat pe toți în fața clasei,
ne-a cumpărat tuturor cadouri
și le-a pus pe toate într-un colț.
Și ne-a zis:
„Haideți să ne spunem
lucruri frumoase unii altora!
Dacă vă auziți numele,
mergeți să vă luați cadoul
și apoi stați jos.”
Ce idee grozavă, nu-i așa?
Ce putea să nu meargă bine?
(Râsete)
Ei bine, eram 40 de copii în clasă,
și de fiecare dată
când auzeam numele cuiva,
aclamam din toată inima.
Și apoi am rămas 20,
apoi zece, apoi cinci...
și apoi trei.
Iar eu eram unul dintre ei.
Și complimentele luaseră sfârșit.
În acel moment, plângeam,
iar învățătoarea intrase în panică.
A spus: „Ar putea cineva să spună
ceva frumos despre acești colegi?”
(Râsete)
Nimeni? Bine, atunci luați-vă
cadourile și stați jos.
Anul viitor fiți mai cuminți,
așa s-ar putea să primiți
complimente de la ceilalți.
(Râsete)
Întrucât vă descriu acest episod,
probabil vă dați seama
că mi-l amintesc foarte bine.
(Râsete)
Dar nu știu cine s-a simțit
mai prost în acea zi.
Eu sau învățătoarea?
Trebuie să fi realizat că a transformat
o activitate de colaborare în echipă
într-o umilire publică
pentru trei copii de șase ani.
Și asta fără pic de umor.
Când vedem oameni la TV
de care se face bășcălie,
ne amuzăm.
Nu a fost nimic amuzant în acea zi.
Aceea a fost o versiune a mea
și aș prefer să mor decât să trec
prin aceeași situație din nou,
să fiu iar respins în public.
Asta e o versiune.
Apoi, după opt ani.
Bill Gates a venit în orașul meu
în Beijing, China,
ca să țină un discurs
și i-am auzit mesajul.
M-am îndrăgostit de acel om.
M-am gândit: „Uau, acum știu
ce vreau să fac cu viața mea.”
În acea noapte am scris
o scrisoare familiei mele
spunându-le că înainte
să împlinesc 25 de ani,
voi construi cea mai mare
companie din lume,
iar acea companie va cumpăra Microsoft.
(Râsete)
Am îmbrățișat ideea de a cuceri
lumea... dominație, nu?
Nu am inventat asta,
chiar am scris scrisoarea.
Uitați-o!
(Râsete)
Nu e nevoie s-o citiți în întregime.
(Râsete)
Am un scris groaznic, dar am evidențiat
câteva cuvinte-cheie.
Înțelegeți ideea.
(Râsete)
Așadar...
aceea era o altă versiune a mea,
una care va cuceri lumea.
Ei bine, doi ani mai târziu,
mi s-a oferit șansa de a veni în SUA.
Nu am stat pe gânduri
deoarece acolo locuia Bill Gates, nu?
(Râsete)
Am crezut că acela era începutul
aventurii mele de antreprenor.
Să sărim peste 14 ani.
Aveam 30 de ani.
Nu, nu construisem acea companie.
Nici nu începusem.
Lucram ca manager de marketing
pentru o companie din Fortune 500.
Și mă simțeam blocat.
Stagnam.
De ce oare?
Ce se întâmplase cu băiatul de 14 ani
care redactase scrisoarea?
Nu e din cauză că nu a încercat.
Ci pentru că de fiecare dată
când aveam o idee nouă,
când voiam să încerc ceva nou
chiar și la serviciu,
când voiam să fac o propunere,
să vorbesc în fața unui grup de oameni,
simțeam acea bătălie constantă
dintre copilul care fusesem
la 14 ani și cel la șase ani.
Unul voia să cucerească lumea,
să aibă un impact,
iar celălalt se temea de respingere.
Și de fiecare dată băiețelul
de șase ani ieșea victorios.
Această teamă a persistat chiar
și după ce mi-am fondat propria companie.
Mi-am fondat compania
când aveam 30 de ani:
dacă vrei să fii Bill Gates
trebuie să te urnești la drum
mai devreme sau mai târziu, nu?
Când eram antreprenor,
s-a ivit oportunitatea unei investiții,
iar apoi am fost refuzat.
Iar acel refuz m-a durut.
M-a durut atât de tare încât am vrut
să las totul baltă chiar acolo.
Dar apoi m-am gândit:
„Hei... s-ar lăsa bătut Bill Gates
după un simplu refuz al investitorilor?
Ar renunța în felul ăsta
vreun antreprenor de succes?
Nici gând.”
Și atunci mi s-a aprins beculețul:
„OK, pot să construiesc
o companie mai bună.
Pot să creez o echipă
sau un produs mai bun,
dar un lucru e sigur:
trebuie să fiu un leader mai bun.
Trebuie să fiu o persoană mai bună.
Nu mai pot lăsa copilul
de șase ani să-mi dicteze viața.
Trebuie să-l dobor”.
Așa că am intrat pe net
și am căutat ajutor.
Google a fost prietenul meu.
(Râsete)
Am căutat: „Cum să depășesc
teama de respingere?”
Mi-au apărut o mulțime
de articole de psihologie
despre originea temerilor și a suferinței.
Apoi am dat de o serie de articole
conținând bla-blauri inspiraționale
de tipul: ”Nu o lua personal,
ci depășește-o.”
Cine nu știe asta?
(Râsete)
Dar de ce eram încă atât de speriat?
Apoi am găsit din întâmplare
acest website.
E vorba de rejectiontherapy.com.
(Râsete)
Terapia respingerii era un joc
inventat de antreprenorul canadian
pe nume Jason Comely.
În mare, ideea e că timp de 30 de zile
ieși în lume și cauți să fii respins.
Zi de zi ești respins la ceva,
iar în cele din urmă
te desensibilizezi în fața durerii.
Mi-a plăcut la nebunie ideea.
(Râsete)
Am spus: „Știi ce?
Chiar am de gând s-o fac.”
Și am să simt cum e să fii respins
timp de 100 de zile.
Am venit cu propriile mele
idei de respingere
și am creat un video blog din asta.
Iată ce am făcut: așa arată blogul.
Prima zi...
(Râsete)
Împrumută 100 de dolari
de la un necunoscut.
Aici m-am dus la locul de muncă.
Am coborât
și am văzut acest tip bine clădit
în spatele unui birou.
Părea a fi paznic.
M-am apropiat de el
și mergeam pur și simplu,
iar aceea a fost cea mai lungă
deplasare din viața mea.
Mi se ridicase părul de pe ceafă,
transpiram și îmi bătea inima.
Am ajuns acolo și am spus: „Domnule,
îmi puteți împrumuta 100 de dolari?”
(Râsete)
Și-a ridicat privirea spre mine
și a spus: „Nu.”
„De ce?”
Iar eu am spus doar: „Nu? Îmi cer scuze.”
Apoi m-am întors și am luat-o la fugă.
(Râsete)
Mi-a fost atât de rușine.
Dar deoarece m-am filmat,
în acea noapte, am văzut
episodul în care fusesem respins.
Am văzut cât de speriat eram.
Arătam ca acel băiețel
din filmul „Al șaselea simţ”.
Văzusem morți.
(Râsete)
Dar apoi l-am văzut pe tipul acela.
Nu arăta atât de amenințător.
Era un tip plinuț, simpatic
și chiar m-a întrebat: „De ce?”
De fapt, m-a încurajat
să vin cu explicații.
Și i-aș fi putut spune multe lucruri.
I-aș fi putut explica,
aș fi putut negocia.
Nu am făcut nimic de genul ăsta.
Tot ce am făcut a fost să o iau la fugă.
Mi-am spus: „Uau,
e ca un microcosm al vieții mele.”
De fiecare dată când simțeam
cea mai mică respingere,
o luam la fugă cât puteam de repede.
Dar știi ce?
Mâine, indiferent de ce se va întâmpla,
nu o voi lua la fugă.
Voi rămâne.
Ziua a doua: Cere un burger bonus.
(Râsete)
M-am dus la un fast food,
am luat prânzul și m-am dus
la casier și i-am spus:
„Bună! Pot primi un burger bonus?”
(Râsete)
Era chiar confuz, m-a întrebat:
„Cum adică un burger bonus?”
(Râsete)
Am spus: Așa cum se dă o băutură bonus,
dar de data asta un burger.
Și mi-a răspuns: „Îmi pare rău,
nu oferim burgeri bonus.”
(Râsete)
Astfel m-am confruntat cu respingerea,
aș fi putut să fug, dar am rămas.
Am spus: „Îmi plac la nebunie
burgerii voștri.
Ador localul vostru
și dacă mi-ați oferi un burger bonus,
v-aș iubi și mai mult.”
(Râsete)
Și a spus: „Bine, am să vorbesc
cu managerul meu despre asta
și poate o vom face,
dar din păcate, astăzi nu se poate.”
Apoi am plecat.
Și apropos,
nu cred că au oferit
vreodată burgeri bonus.
(Râsete)
Cred că încă se lucrează la asta.
Dar sentimentul de disperare
pe care l-am simțit prima dată
nu mai există
deoarece m-am implicat activ,
nu am dat bir cu fugiții.
Mi-am spus: „Uau, super,
deja învăț lucruri noi.
Minunat!”
Apoi, a treia zi:
comanda de gogoși olimpice.
În acea zi, viața mea a luat
o întorsătură la 180 de grade.
M-am dus la Krispy Kreme.
Este un magazin de gogoși
des întâlnit în partea de sud-est a SUA.
Sunt sigur că se găsesc și la voi aici.
Am intrat și am spus:
„Puteți să-mi faceți niște gogoși
în forma simbolurilor olimpice?
Practic, trebuie să lipiți
cele cinci gogoși una de alta.”
Doar nu ar fi de acord, nu-i așa?
Vânzătoarea de gogoși m-a luat în serios.
(Râsete)
A scos niște hârtii și a început
să traseze cercuri și culori
și apoi a spus: „Cum să fac
să-mi iasă asta?”
Peste 15 minute
vine cu o cutie care arăta
ca cercurile olimpice.
Și m-a emoționat.
Chiar nu-mi venea să cred.
Înregistrarea a primit peste 5 milioane
de vizualizări pe YouTube.
Nici lor nu le venea să creadă.
(Râsete)
Asta m-a făcut să apar în ziare,
în talk-show-uri, peste tot.
Și am devenit faimos.
Mulți oameni au început
să-mi trimită email-uri
și să-mi spună: „Ceea ce faci e grozav.”
Dar faima și notorietatea
nu au avut niciun efect asupra mea.
Ceea ce-mi doream era
să învăț și să mă schimb.
Și mi-am transformat restul
celor 100 de zile de respingere
în acest teren de joacă,
în acest proiect de cercetare.
Am vrut să văd ce pot să învăț.
Și apoi am învățat multe lucruri.
Am descoperit atât de multe secrete.
De exemplu, am învățat
că dacă nu dau bir cu fugiții
dacă sunt respins,
aș putea transforma un nu într-un da,
iar întrebarea magică este „de ce?”.
Într-o zi m-am dus acasă
la un necunoscut cu o floare în mână,
am bătut la ușă și am spus:
„Hei, pot planta această floare
la tine în curte?
(Râsete)
Mi-a spus: „Nu.”
Dar înainte să se retragă, am întrebat:
„Pot să știu de ce?”
A spus: „Am un câine care obișnuiește
să scormonească orice plantez în curte.
Nu vreau să-ți irosesc floarea.
Dacă vrei s-o plantezi, traversează
strada și vorbește cu Connie.
Ea adoră florile.”
Și asta am și făcut.
Am traversat și am bătut
la ușa lui Connie.
Și a fost atât de fericită să mă vadă!
(Râsete)
O jumătate de oră mai târziu,
Connie se alesese cu o floare în grădină.
Sunt sigur că grădina e mai arătoasă acum.
(Râsete)
Dar dacă aș fi plecat
după refuzul inițial,
aș fi crezut
că acel om nu a avut încredere în mine
pentru că sunt nebun,
pentru că nu eram
îmbrăcat bine, nu arătam bine.
Nici gând de așa ceva.
S-a întâmplat pentru că oferta mea
nu corespundea dorințelor sale.
Și s-a încrezut în mine suficient
încât să mă recomande,
ca să folosesc un termen comercial.
M-am ales cu o recomandare.
Apoi într-o zi am învățat
că pot spune anumite lucruri
ca să-mi sporesc șansele
de a obține un da.
De exemplu, într-o zi
m-am dus la Starbucks
și am întrebat managerul:
„Pot să fiu un amfitrion la Starbucks?”
M-a întrebat: „Cum adică
un amfitrion la Starbucks?”
Am spus: „Știți persoanele
care vă întâmpină la Walmart?
Acele persoane care vă salută
când intrați în magazin
și se asigură, de fapt,
că nu furați nimic?”
Vreau să ofer o experiență Walmart
clienților Starbucks.
(Râsete)
Nu sunt sigur că e o idee bună, de fapt...
De fapt, sunt destul de sigur
că e o idee proastă.
Și a spus: „Oh...”
- da, așa arăta, numele lui e Eric -
și mi-a spus: „Nu sunt sigur.”
Asta îi transmiteam eu: „Nu sunt sigur.”
Apoi l-am întrebat: „Sună ciudat?”
Mi-a răspuns: „Da, e foarte ciudat.”
Dar după ce spus asta,
comportamentul său s-a schimbat complet.
Ca și cum s-ar fi eliberat
de povara îndoielii.
Și mi-a spus: „Bine, poți s-o faci,
dar nu sări calul.”
(Râsete)
Așa că am devenit un amfitrion
en Starbucks timp de o oră.
Am salutat toți clienții
care ne pășeau pragul
și îi întâmpinam cu urări de sărbători.
Apropos, nu știu ce traiectorie
profesională veți urma,
dar mai bine nu deveniți amfitrioni.
(Râsete)
A fost foarte plictisitor.
Dar mi-am dat seama că a fost posibil
pentru că am menționat: „E ciudat?”
Am menționat îndoiala pe care o avea.
Și pentru că am menționat: „E ciudat?”,
înseamnă că nu eram ciudat.
Înseamnă că gândeam, de fapt, exact ca el
ambii considerând cererea mea ciudată.
Am învățat iar și iar
că dacă menționez îndoiala
pe care unii ar putea s-o aibă
înainte să adresez întrebarea,
le câștig încrederea.
Devenea mai probabil
să primesc un da de la cei din jur.
Apoi am învățat că-mi pot
îndeplini visul vieții...
cerând.
Mă trag din patru generații de profesori,
iar bunica mi-a spus mereu:
„Jia, poți șă-ți alegi orice meserie,
dar ar fi grozav dacă ai deveni profesor.”
(Râsete)
Mi-am dorit să fiu un antreprenor,
așa că nu am făcut-o.
Dar mereu am visat
să-i învăț ceva pe alții.
Mi-am spus: „Ce-ar fi
dacă aș cere să predau un curs?”
Trăiam în Austin la acea vreme,
așa că m-am dus
la Universitatea din Texas în Austin
și am bătut la ușile profesorilor:
„Pot să predau eu cursul dvs?”
Nu am avut sorți de izbândă la început.
Dar pentru că nu am luat-o
la fugă, am perseverat
și la a treia tentativă,
profesorul a fost foarte impresionat.
Mi-a spus: „Nimeni
nu a mai făcut asta înainte.”
Am avut la mine pregătite
prezentările și cursul.
A spus: „Uau, îi pot găsi o întrebuințare.
Ce-ar fi dacă ai reveni peste două luni?
O să te strecor în programa cursului.”
Două luni mai târziu predam cursul.
Aici sunt eu, probabil nu puteți
vedea, e o imagine neclară.
Uneori până și lumina
ne poate respinge, nu?
(Râsete)
Dar uauuu...
când am terminat de predat,
am ieșit afară în lacrimi
deoarece m-am gândit
că aș putea să-mi îndeplinesc
visul de-o viață doar cerând.
Credeam că trebuie să bifez
toate aceste lucruri ca să pot preda
să fiu un antreprenor grozav
sau să am un doctorat.
Însă nu, doar am cerut voie
și am putut preda.
Și în această imagine
pe care nu o puteți vedea clar
l-am citat pe Martin Luther King, Jr.
De ce?
Pentru că cercetarea mea mi-a arătat
că oamenii care schimbă cu adevărat lumea,
care schimbă felul
în care trăim și gândim,
sunt oamenii care au avut de înfruntat
inițial respingeri, adesea violente.
Oameni precum Martin Luther King Jr.,
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela
sau chiar lisus Hristos.
Aceștia oameni nu s-au lăsat
definiți de respingere.
Au lăsat propria reacție
după respingere să-i definească.
Și au îmbrățișat respingerea.
Și nu trebuie să fim acei oameni
ca să învățăm despre respingere.
În cazul meu,
respingerea mi-era blestem.
Mi-era călău.
M-a neliniștit întreaga viață
pentru că fugeam de respingere.
Apoi am început s-o îmbrățișez.
Am transformat-o
în cel mai mare dar din viața mea.
Am început să învăț cum respingerile
pot fi transformate în oportunități.
M-am folosit de blogul meu, de discurs,
de cartea pe care tocmai am publicat-o,
construiesc tehnologie ca să ajut oamenii
să-și depășească teama de respingere.
Când sunteți respinși în viață,
când vă confruntați
cu următorul obstacol sau eșec,
țineți cont de opțiunile existente.
Nu fugiți.
Dacă le îmbrățișați,
ar putea să vă devină daruri.
Mulțumesc.
(Aplauze)
Когда мне было шесть лет,
я получил подарки.
У моей первой учительницы
была блестящая идея.
Она хотела, чтобы мы испытали,
каково это — получать подарки,
и поняли всю прелесть одаривания других.
Учительница собрала нас всех у доски,
а купленные ею подарки сложила в угол.
Затем она сказала:
«Почему бы нам не сказать
друг другу добрые слова?
Когда услышите своё имя,
подойдите, возьмите подарок
и сядьте на место».
Прекрасная идея, да?
Что могло пойти не так?
(Смех)
Во-первых, нас было 40 человек,
и каждый раз, когда я слышал чужое имя,
я одобрительно кричал.
И вот осталось 20 человек,
затем 10,
всего пять...
и, наконец, три.
Я был одним из них.
А добрые слова закончились.
В ту минуту я уже плакал.
Учительница была в ужасе.
Она мямлила: «Может, кто-то хочет сказать
что-то хорошее об этих ребятах?»
(Смех)
«Никто? Ладно, возьми подарок и садись.
В следующем году веди себя хорошо,
и о тебе тоже скажут что-то приятное».
(Смех)
По тому, как я всё описываю,
понятно, что я помню
эту историю очень хорошо.
(Смех)
Но неясно, кому в тот день было хуже всех.
Мне или учительнице?
Она, должно быть, поняла,
что вместо того, чтобы сплотить класс,
устроила пытку трём шестилеткам.
И это было не смешно.
Когда вы видите,
как кого-то распекают по ТВ,
это смешно.
А в тот день ничего смешного не было.
Это был другой я,
и я бы всё отдал, чтобы не оказаться
снова в такой ситуации,
когда меня прилюдно отвергают.
Другой я.
Прошло восемь лет.
Билл Гейтс приехал в мой родной город,
Пекин, что в Китае,
чтобы выступить с речью.
Я увидел его выступление
и влюбился.
Я подумал, что отныне знаю, что делать.
Той ночью я написал письмо семье:
«К 25 годам
я построю крупнейшую компанию в мире,
и моя компания купит Microsoft».
(Смех)
Мне по душе пришлась идея завоевать мир,
доминировать.
Я не выдумываю,
я правда написал то письмо.
Вот оно.
(Смех)
Читать его целиком не обязательно.
(Смех)
Почерк ужасный, но основное я озвучил.
Суть ясна.
(Смех)
Итак...
это был другой я.
Я — завоеватель мира.
Ещё два года спустя
мне выдалась возможность посетить США.
Я не мог её упустить,
ведь там жил Билл Гейтс.
(Смех)
Я думал, что отныне буду
расти как предприниматель.
Прошло ещё 14 лет.
Мне стукнуло 30.
Нет, ту компанию я не построил.
Даже не начал.
Я был менеджером по маркетингу
в крупной корпорации,
но чувствовал, что увяз,
что не развивался.
Почему?
Куда делся тот 14-летний автор письма?
Дело не в том, что он не пытался.
Дело в том, что каждый раз,
когда у меня рождалась идея
или я хотел попробовать что-то новое,
даже на работе,
когда я хотел выступить с предложением,
хотел обратиться к людям,
я постоянно чувствовал борьбу
между собой 6-летним и 14-летним.
Один хотел завоевать мир,
сделать что-то значимое,
а другой боялся быть отвергнутым.
И всегда выигрывал 6-летний.
Этот страх не ушёл, даже когда у меня
появилась своя компания.
В 30 лет я основал компанию.
Хочешь быть как Билл Гейтс —
рано или поздно придётся начинать.
Когда я занимался бизнесом,
у меня была инвестиционная возможность,
но мне отказали.
Этот отказ был болезненным.
Мне было так больно,
что я хотел немедленно всё свернуть.
Но затем я подумал,
свернул бы Билл Гейтс свой проект,
если бы ему отказали в инвестировании?
Поступил бы так любой успешный бизнесмен?
Ни за что.
И тут меня осенило.
Я построю компанию и команду получше,
создам лучший продукт,
но для этого обязательно
самому стать лучшим лидером,
лучшим человеком.
Я не могу позволить себе 6-летнему
определять мою жизнь.
Его нужно поставить на место.
Тогда я зашёл в интернет
и стал искать помощи
у своего друга, у Google.
(Смех)
Я вбил: «Как преодолеть страх отказов?»
Поиск выдал кучу статей по психологии
о природе страха и боли.
Следующими мне встретились
полные энтузиазма статьи
вроде «Ничего личного, живите дальше».
Это всем известно!
(Смех)
Но почему мне всё ещё было так страшно?
Затем я случайно наткнулся
на вебсайт rejectiontherapy.com.
[терапия отказами]
(Смех)
Так называлась игра, придуманная
канадским бизнесменом
по имени Джейсон Коумли.
Суть в том, чтобы в течение 30 дней
намеренно попадать в ситуации,
когда тебе отказывают, тебя отвергают.
В итоге становишься менее чувствительным
к подобным вещам.
Идея мне понравилась.
(Смех)
Я сказал себе: «А что? Я попробую.
И не 30, а 100 дней».
У меня появились собственные идеи
неловких ситуаций,
и результатом стал мой видеоблог.
Вот что я делал.
Вот так выглядел блог.
День первый...
(Смех)
Займите 100 долларов у незнакомца.
Я пошёл к себе на работу,
спустился по лестнице
и увидел крупного парня,
сидящего за столом.
Он был похож на охранника.
Я подошёл к нему.
Я делал шаг за шагом,
и это были самые долгие шаги в моей жизни,
волосы встали дыбом,
я весь вспотел, сердце бешено колотилось.
Я подошёл к нему и сказал:
«Сэр, вы не одолжите мне 100 долларов?»
(Смех)
Он посмотрел не меня и ответил: «Нет».
«С чего бы?»
А я сказал: «Нет? Извините».
Потом повернулся и побежал.
(Смех)
Мне было так стыдно.
Всё было записано на камеру,
и я смог увидеть себя, жалкого,
со стороны.
Я увидел, насколько был напуган.
Я был похож на мальчишку
из «Шестого чувства».
Словно мертвеца увидел.
(Смех)
А ещё я рассмотрел охранника:
в нём не было ничего страшного.
Это был пухлый, добродушный парень.
Он даже спросил меня: «С чего бы?»
Он дал мне шанс объясниться.
И мне было что объяснить.
Я мог объяснить, мог договориться,
но ничего подобного не сделал.
Просто убежал.
«Ого, — подумал я. —
Да это вся моя жизнь в миниатюре».
В любой мало-мальски неловкой ситуации
я обращался в бегство.
И знаете что?
Что бы ни случилось,
завтра я не убегу.
Я останусь.
День второй: попросите добавки.
(Смех)
Я пошёл в бургерную, пообедал,
а затем подошёл к кассиру и спросил,
нельзя ли мне добавки.
(Смех)
Он весь замялся: «В смысле?»
(Смех)
Я ответил: «У вас же доливают напитки.
Дайте мне ещё бургер».
А он сказал: «Простите,
у нас так не принято».
(Смех)
Это был отказ, но я не убежал, а остался
и сказал: «Мне нравится ваше заведение,
нравятся бургеры
и, давай вы добавку,
мне бы здесь нравилось ещё больше».
(Смех)
Он ответил: «Хорошо. Я передам менеджеру.
Может, в будущем так и будем делать.
Но сегодня нет, извините».
И я ушёл.
К слову,
не думаю, чтобы они когда-то
на такое решились.
(Смех)
Думаю, они работают по старинке.
Но в этот раз я не испытал
того же смертельного ужаса,
что в первый день.
И всё потому, что не вышел из роли,
не сбежал.
И я сказал себе: «Класс. Я делаю успехи».
День третий: заказать олимпийские пончики.
Тогда моя жизнь изменилась.
Я пошёл в Krispy Kreme.
Это популярная на юго-востоке США
сеть кафе, где продают пончики.
Уверен, здесь такие кафе тоже есть.
И вот я вошёл со словами:
«Можете сделать мне пончики,
похожие на олимпийские кольца?
Знаете, их надо соединить между собой...»
Как на такое можно согласиться?
А девушка-продавец
отнеслась ко мне серьёзно.
(Смех)
Взяла листок бумаги
и набросала эскиз разноцветных колец:
«Как же мне это сделать?»
А 15 минут спустя
она вернулась с коробкой пончиков
в форме олимпийских колец.
Я был тронут.
Не мог в это поверить.
То видео на Youtube набрало
больше 5 миллионов просмотров.
Никто не мог в это поверить.
(Смех)
Из-за этой истории я попал в газеты,
в ток-шоу, повсюду.
Я стал знаменитым.
Многие стали писать мне имейлы,
они восхищались тем, что я делал.
Но слава, как хорошая, так и плохая,
ничего во мне не поменяла.
Я хотел учиться,
хотел меняться.
Оставшиеся 100 дней отказов
стали моей песочницей,
моим научным проектом.
Мне хотелось узнать,
чему я могу научиться.
И я многому научился,
открыл так много секретов.
Например, я узнал, что если не убегать,
то, даже когда мне отвечали «нет»,
я мог превратить «нет» в «да»
с помощью волшебного слова «почему».
Однажды я подошёл к чужому дому,
держа в руке цветок,
и постучал в дверь:
«Можно посадить этот цветок
у вас во дворе?»
(Смех)
Мне ответили: «Нет».
Но не успела дверь закрыться,
я спросил, нельзя ли узнать почему?
Хозяин ответил: «У меня собака,
которая выкапывает всё подряд.
Жаль будет ваш цветок.
Если нужно, поговорите с Конни,
она живёт на той стороне улицы
и любит цветы».
Так я и поступил.
Я пошёл к Конни.
Она приняла меня радушно.
(Смех)
Полчаса спустя
цветок поселился во дворе Конни.
Уверен, сейчас он выглядит лучше.
(Смех)
Но если бы я ушёл, услышав «нет»,
то решил бы,
что тот человек мне не доверяет,
что принял меня за психа,
что я выглядел как-то не так.
Но дело было в другом:
моё предложение не отвечало его интересам.
Он вполне доверял мне
и предложил другой вариант.
А я согласился на альтернативу.
Затем я выяснил,
что определёнными словами
могу увеличить свои шансы на успех.
Например, однажды в Starbucks
я спросил у менеджера,
могу ли быть у них «встречающим».
Он переспросил, кто такой «встречающий»?
Я ответил:
«В Walmart на входе есть человек,
который здоровается со всеми,
входящими в магазин,
а ещё следит, чтобы ничего не украли.
Я хочу, чтобы у гостей Starbucks
был такой же уровень обслуживания».
(Смех)
На самом деле я не уверен,
что это то, что нужно людям.
Скорее, наоборот.
А он, его, кстати, звали Эрик,
с таким вот видом ответил:
«Ну... Я не уверен».
Так он меня услышал. «Не уверен».
Тогда я спросил: «Это странно?»
А он ответил: «Очень странно».
Но едва он это сказал,
как всё его поведение изменилось.
Он признался в сомнении.
А затем сказал:
«Пожалуй, можешь попробовать,
но без странностей».
(Смех)
Весь следующий час
я встречал гостей Starbucks,
здоровался с каждым, кто входил в кафе,
и поздравлял их с праздниками.
Кстати, какую бы работу вы ни выбрали,
не становитесь «встречающим».
(Смех)
Было ужасно скучно.
Но работу я получил
из-за фразы «Это странно?»
Я озвучил его сомнение
и этим показал, что я вовсе не странный.
То есть я думал точно так же, как он,
мне тоже всё это казалось странным.
Снова и снова я убеждался,
что когда я озвучивал сомнения,
которые могли возникнуть у людей
из-за моего вопроса,
то завоёвывал их доверие.
Так они чаще говорили мне «да».
Тогда я понял, что могу осуществить
мечту своей жизни,
просто попросив.
В моей семье было
четыре поколения учителей,
и бабушка всегда мне говорила:
«Джиа, ты можешь заниматься чем захочешь,
но было бы здорово,
если бы ты стал учителем».
(Смех)
Однако им я не стал —
я хотел быть предпринимателем.
Тем не менее преподавать я тоже мечтал.
Поэтому я решил: а что, если попроситься
преподавателем в колледж?
Тогда я жил в Остине
и обратился там в Университет Техаса:
подходил к преподавателям с вопросом,
могу ли я провести их занятие.
Первые пару раз мне отказывали,
но я не сбежал и пробовал снова.
В третий раз мне удалось
впечатлить профессора:
никто ещё не обращался к нему
с такой просьбой.
Я вернулся,
подготовив занятие и презентацию.
Он ответил: «Полезный материал.
Заходите через пару месяцев,
я найду вам место в расписании».
И вот спустя два месяца я провёл занятие.
Вот я. Надеюсь, вам видно.
Картинка не очень.
Знаете, иногда отказывает техника.
(Смех)
О чудо!
Когда урок закончился,
я вышел оттуда со слезами радости
при мысли, что можно осуществить мечту,
просто попросив.
Раньше я думал, что всего этого —
стать крупным предпринимателем
или стать кандидатом наук и преподавать —
нужно достигать,
оказалось — можно просто попросить.
Так вот на той фотографии
я как раз цитировал Мартина Лютера Кинга.
Потому что в ходе подготовки понял,
что по-настоящему меняют мир,
меняют то, как мы живём и как думаем,
те, кого на первых порах
жестоко отвергали.
Люди как Мартин Лютер Кинг,
Махатма Ганди, Нельсон Мандела
и даже Иисус Христос.
Эти люди не позволили отказам
определять их жизнь.
Главным было то,
как они реагировали на отказы,
как они их принимали.
Не нужно быть Кингом,
чтобы научиться справляться с отказами.
Как в моём случае.
Отказы были моим проклятием,
моим кошмаром,
который не давал мне жить,
потому что я от него всегда бежал.
А потом я научился его принимать
и превратил его в бесценный дар.
Я начал учить других,
как находить возможности в отказах.
Я веду блог, выступаю,
недавно издал книгу
и даже работаю над технологией,
которая поможет людям преодолеть страх.
Когда вас отвергают,
когда вас постигает неудача
или вы сталкиваетесь с трудностями,
подумайте об открывающихся возможностях.
Не бегите.
Примите ситуацию,
и сложности обернутся возможностями.
Спасибо.
(Аплодисменты)
Kada mi je bilo šest godina,
dobio sam poklone.
Moja učiteljica u prvom razredu
je imala sjajnu ideju.
Želela je da iskusimo dobijanje poklona,
ali i da naučimo vrlinu
međusobnog pohvaljivanja.
Pa nas je sve izvela ispred table
i svima nam je kupila pokolone
i nagomilala ih u jedan ugao.
Rekla je:
"Hajde da svi stojimo ovde
i međusobno se poohvaljujemo?
Ako vas prozovu po imenu,
otiđite, pokupite svoj poklon i sedite."
Kakva divna ideja, zar ne?
Šta je moglo poći po zlu?
(Smeh)
Pa, na početku nas je bilo četrdesetoro
i svaki put kad bih čuo
da nekoga prozivaju,
iz sveg srca bih ga bodrio.
A onda je preostalo 20 ljudi,
pa 10 ljudi,
pa pet...
i ostalo je troje.
Ja sam bio jedan od njih.
I komplimenti su prestali.
Pa, u tom trenutku sam plakao.
A učiteljica je bila u panici.
Bila je u fazonu: "Hej, zar niko neće
da kaže nešto lepo o ovim ljudima?"
(Smeh)
"Niko? U redu,
uzmite svoje poklone i sedite.
Budite dobri dogodine -
možda neko kaže nešto lepo o vama."
(Smeh)
Pa, kako vam ovo opisujem,
verovatno razumete
da sam ovo dobro zapamtio.
(Smeh)
Međutim, ne znam
ko se tog dana osećao gore.
Ja ili učiteljica?
Mora da je shvatila da je pretvorila
ekipni događaj nadogradnje
u javno izrugivanje tri šestogodišnjaka.
I to bez humora.
Znate, kad vidite
kako se rugaju ljudima na TV-u,
to je smešno.
Ništa kod tog dana nije bilo smešno.
Pa, to je jedna verzija mene,
i ja bih umro da izbegnem
da se ponovo nađem u toj situaciji -
da me ponovo javno odbiju.
To je jedna verzija.
Zatim ćemo premotati osam godina.
Bil Gejts je došao u moj rodni grad -
Peking u Kini -
da održi govor,
i ja sam video njegovu poruku.
Zaljubio sam se u tog čoveka.
Pomislio sam, aha,
sad znam čime želim da se bavim.
Te noći sam napisao pismo svojima,
govoreći im: "Do 25. godine,
sagradiću najveću firmu na svetu,
i ta firma će da kupi Majkrosoft."
(Smeh)
Potpuno sam prigrlio
ideju osvajanja sveta -
dominacije, je l' da?
I ovo nisam izmislio,
napisao sam to pismo.
I evo ga -
(Smeh)
Ne morate da ga celog čitate -
(Smeh)
Takođe je rukopis loš,
ali sam istakao neke ključne reči.
Kapirate o čemu se radi.
(Smeh)
Pa...
to je još jedna verzija mene:
ona koja će da osvoji svet.
Pa, dve godine kasnije,
pružila mi se prilika
da dođem u Sjedinjene Države.
Jedva sam je dočekao
jer tu živi Bil Gejts, je li tako?
(Smeh)
Mislio sam da je to početak
mog preduzetničkog putovanja.
Potom, premotajmo narednih 14 godina.
Bilo mi je 30 godina.
Ne, nisam sagradio tu firmu.
Nisam čak ni počeo.
Zapravo sam bio marketinški menadžer
za firmu Fortune 500.
I osećao sam da sam u škripcu.
Da stagniram.
Zašto je tako?
Gde je 14-ogodišnjak
koji je napisao to pismo?
Nije da nije pokušao.
Radi se o tome da svaki put
kad bih imao novu ideju,
svaki put kad bih želeo
da pokušam nešto novo,
čak i na poslu -
kad bih želeo da predložim,
kad bih želeo da govorim
pred grupom ljudi -
osećao sam konstantnu borbu
između 14-ogodišnjaka i šestogodišnjaka.
Jedan je želeo da osvoji svet -
da bude značajan -
drugi se plašio odbijanja.
I svaki put bi šestogodišnjak pobedio.
A ovaj strah je opstao čak i nakon što sam
osnovao sopstvenu firmu.
Mislim, osnovao sam sopstvenu firmu
kad mi je bilo 30 godina -
želite li da budete Bil Gejts,
morate kad tad da počnete, zar ne?
Dok sam bio preduzetnik,
ponuđena mi je investiciona prilika,
a potom sam odbijen.
A to odbijanje me je povredilo.
Toliko me je povredilo
da sam odmah poželeo da odustanem.
Ali onda sam pomislio,
hej, da li bi Bil Gejts odustao
nakon prostog investiocionog odbijanja?
Da li bi ijedan uspešan preduzetnik
odustao tek tako?
Nema šanse.
I tu mi je kvrcnulo.
U redu, mogu da izgradim bolju firmu.
Mogu da napravim
bolju ekipu ili bolji proizvod,
ali jedno je izvesno:
moram da budem bolji vođa.
Moram da budem bolja osoba.
Ne mogu da dozvoljavam šestogodišnjaku
da upravlja mojim životom.
Moram da ga stavim gde mu je mesto.
Tad sam krenuo
da tražim pomoć na internetu.
Gugl mi je bio prijatelj.
(Smeh)
Tražio sam: "Kako da prevaziđem
strah od odbijanja?"
Naišao sam na gomilu psiholoških članaka
o tome odakle strah i bol potiču.
Potom sam naišao na gomilu
"bla-bla" inspiracionih članaka
u smislu: "Ne primaj to lično,
samo to prevaziđi."
Ko ne zna za to?
(Smeh)
Ali zašto me je i dalje bilo strah?
Onda sam slučajno otkrio ovaj vebsajt.
Zove se rejectiontherapy.com.
(Smeh)
"Terapija odbijanja" je igra
koju je smislio ovaj kanadski preduzetnik.
Zove se Džejson Komli.
I ideja je u suštini da 30 dana
tragate za odbijanjem
i da vas svaki dan odbiju za nešto,
i tako do kraja igre
postanete bezosećajni za taj bol.
A ideja me je oduševila.
(Smeh)
Rekao sam: "Znate šta? Uradiću to.
I iskusiću kako me odbijaju 100 dana."
Smislio sam sopstvene ideje za odbijanje
i napravio sam video blog o tome.
A evo šta sam radio.
Evo kako je blog izgledao.
Prvi dan...
(Smeh)
Pozajmiti 100 dolara od stranca.
Dakle, ovde sam krenuo
sa mesta na kom sam radio.
Sišao sam niza stepenice
i video sam krupnog čoveka
kako sedi za stolom.
Izgledao je kao obezbeđenje.
Pa sam mu prosto prišao.
I samo sam hodao
i to je bio najduži hod u mom životu -
kosa mi se podigla na potiljku,
znojio sam se i srce mi je lupalo.
I došao sam i upitao:
"Hej, gospodine, mogu li od vas
da pozajmim 100 dolara?"
(Smeh)
A on je podigao pogled, kao: "Ne".
"Zašto?"
A ja sam samo rekao: "Ne? Izvinjavam se."
Potom sam se okrenuo i samo pobegao.
(Smeh)
Tako me je bilo sramota.
No, pošto sam se snimao -
te noći sam gledao kako me odbijaju,
prosto sam video koliko me je bilo strah.
Izgledao sam kao onaj klinac
iz "Šestog čula".
Video sam mrtve ljude.
(Smeh)
No onda sam pogledao tog čoveka.
Znate, nije bio toliko strašan.
Bio je ljupki bucko,
čak me je i upitao: "Zašto?"
Zapravo me je pozvao da se objasnim.
I mogao sam da kažem štošta.
Mogao sam da objasnim,
mogao sam da pregovaram.
Nisam uradio bilo šta od toga.
Samo sam pobegao.
Osetio sam, opa,
ovo je poput mog životnog mikrokosmosa.
Svaki put kad bih osetio
i najmanje odbijanje,
prosto bih pobegao što je brže moguće.
I znate šta?
Sledećeg dana, šta god da se desi,
neću da pobegnem.
Ostaću pri svom.
Drugi dan: Zahtevati "dopunu pljeskavice".
(Smeh)
Tada sam krenuo u restoran brze hrane,
pojeo sam ručak, otišao do kasira i pitao:
"Ćao, možete li
da mi dopunite pljeskavicu?"
(Smeh)
Bio je sav zbunjen,
u stilu: "Šta je dopuna pljeskavice?"
(Smeh)
Rekao sam: "Pa, to je poput
dosipanja pića, ali s pljeskavicom."
A on je rekao: "Izvini,
ne dopunjavamo pljeskavice."
(Smeh)
Dakle, ovde sam bio odbijen
i mogao sam da pobegnem, ali sam ostao.
Rekao sam: "Pa, volim vaše pljeskavice,
volim vaš restoran
i ako biste dopunjavali pljeskavice,
još više bih vas voleo."
(Smeh)
A on je rekao: "Pa, u redu,
reći ću menadžeru za to,
možda ćemo to i da uradimo,
ali žao mi je, danas ne možemo."
Potom sam otišao.
I, usput,
mislim da nikad nisu
dopunjavali pljeskavice.
(Smeh)
Mislim da i dalje postoje.
Ali osećanje života i smrti
koje sam osetio prvog puta
više nije bilo prisutno,
samo zato što sam ostao pri svom -
jer nisam pobegao.
Rekao sam: "Aha, sjajno, već učim ponešto.
Sjajno."
A onda treći dan:
nabaviti olimpijske krofne.
Tad se moj život preokrenuo.
Otišao sam u Krispy Kreme.
To je radnja s krofnama,
uglavnom su u jugoistočnom delu
Sjedinjenih Država.
Siguran sam da imaju radnje i ovde.
I ušao sam, rekavši:
"Možete li da mi napravite krofne
koje izgledaju kao olimpijski simboli?
U suštini upletete pet krofni zajedno..."
Mislim, nema šanse da bi pristali, zar ne?
Kuvarica krofni
me je baš ozbiljno shvatila.
(Smeh)
Pa je izvadila papir,
počela je da pravi skicu boja i krugova,
i sva je u stilu: "Kako da ovo napravim?"
A onda, 15 minuta kasnije,
izašla je s kutijom koja je izgledala
poput olimpijskih krugova.
I bio sam toliko dirnut.
Prosto nisam mogao da verujem.
A taj snimak je imao
preko pet miliona pregleda na Jutjubu.
Svet takođe nije mogao da veruje.
(Smeh)
Znate, zbog toga sam bio u novinama,
tok šouovima, svuda.
Postao sam poznat.
Mnogo ljudi mi je pisalo mejlove
i govorili su: "To što radiš je sjajno."
Ali znate, slava i prepoznatljivost
me nisu dotakli.
Ja sam zaista samo želeo da učim
i da se promenim.
Pa sam pretvorio ostatak
mojih 100 dana odbijanja
u ovo igralište -
u ovaj istraživački projekat.
Želeo sam da vidim šta mogu da naučim.
I onda sam naučio svašta.
Otkrio sam toliko tajni.
Na primer, otkrio sam
da samo ako ne pobegnem,
kad me odbiju,
da mogu zapravo "ne" da pretvorim u "da",
a magična reč je: "Zašto".
Pa sam jednog dana pošao do kuće stranca,
imao sam neki cvet u ruci,
pokucao sam na vrata i pitao:
"Hej, mogu li da posadim ovaj cvet
u vaše dvorište?"
(Smeh)
I on je rekao: "Ne."
No pre nego što je otišao, pitao sam:
"Hej, mogu li da znam zašto?"
A on je rekao: "Pa, imam psa
koji iskopa sve što posadim u dvorištu.
Ne želim da vam proćerdam cvet.
Ako želite to da uradite,
pođite preko puta i razgovarajte s Koni.
Ona voli cveće."
Pa sam to i uradio.
Pošao sam preko puta
i pokucao na Konina vrata.
A njoj je bilo baš drago što me vidi.
(Smeh)
A onda je pola sata kasnije
ovaj cvet bio u Koninom dvorištu.
Sigurno danas lepše izgleda.
(Smeh)
Ali da sam otišao
nakon prvobitnog odbijanja,
pomislio bih,
pa, to je zato što mi čovek nije verovao,
to je zato što sam lud,
jer se nisam dobro obukao,
nisam izgledao dobro.
Nije bilo ništa od toga.
To je zato što moja ponuda
nije bila nešto što mu treba.
A verovao mi je dovoljno
da me uputi dalje,
da koristim trgovački termin.
Preobratio sam uput.
Jednog dana -
i takođe sam naučio
da mogu da kažem određene stvari
i da uvećam svoje šanse
za pozitivan odgovor.
Na primer, jednog dana
sam otišao u Starbaks
i upitao menadžera: "Hej, mogu li
da budem Starbaksova hostesa?"
Bio je u fazonu:
"Šta je Starbaksova hostesa?"
Rekao sam: "Znate one hostese u Volmartu?
Znate, oni ljudi koji vam kažu
"zdravo" pre ulaska u radnju,
i u suštini se staraju
da ne kradete stvari?
Želim Starbaksovim mušterijama
da pružim iskustvo iz Volmarta."
(Smeh)
Pa, nisam siguran
da je to zapravo dobra ideja -
Zapravo, prilično sam siguran
da je to nešto loše.
I bio je u fazonu: "Ah" -
da, ovako je izgledao, zove se Erik -
a bio je u stilu, "Nisam siguran."
Ovako me je čuo. "Nisam siguran."
Onda sam upitao: "Je li to čudno?"
A on će: "Da, zaista je čudno, čoveče."
Ali čim je to rekao,
celokupno ponašanje mu se promenilo.
Kao da je sve sumnje odložio na pod.
I rekao je: "Da, možeš to da uradiš,
samo ne budi suviše čudan."
(Smeh)
Narednih sat vremena
sam bio Starbaksova hostesa.
Rekao sam "zdravo"
svakoj mušteriji koja je ušla
i pružio im praznične pozdrave.
Usput, ne znam
kako vam se odvija karijera,
nemojte da budete hostesa.
(Smeh)
Bilo je zaista dosadno.
Ali sam tad otkrio da mogu ovo da uradim
jer sam pomenuo: "Da li je to čudno?"
Spomenuo sam sumnju koju je imao.
A zato što sam spomenuo: "Da li je to
čudno?" značilo je da nisam čudan.
Značilo je da zapravo mislim
baš što i on,
da uviđam kako je to nešto čudno.
I iznova i iznova,
naučio sam da ako pomenem
neku sumnju koju ljudi možda imaju
pre nego postavim pitanje,
zadobiću njihovo poverenje.
Ljudi su bili skloniji da mi kažu da.
I onda sam shvatio
da mogu da ostvarim životni san...
pitajući.
Znate, potičem
iz četiri generacije nastavnika,
i baka mi je uvek govorila:
"Hej, Đija, možeš da se baviš
čime god želiš,
ali bi bilo divno
kad bi postao nastavnik."
(Smeh)
No, ja sam želeo
da budem preduzetnik, te nisam.
Ali mi je oduvek bio san
da nešto zapravo predajem.
Pa sam rekao: "Šta ako bih prosto pitao
da predajem čas na fakultetu?"
Tada sam živeo u Ostinu,
pa sam pošao
do Univerziteta Teksas u Ostinu
i pokucao sam na vrata profesoru i pitao:
"Mogu li da održim vaš čas?"
Nigde nisam stigao prvih nekoliko puta.
No kako nisam pobegao
- nastavio sam s tim -
i trećeg puta profesor je bio
veoma impresioniran.
Bio je u stilu: "Niko to pre nije uradio."
A ja sam došao spreman sa prezentacijom
u Power point-u i lekcijom.
Rekao je: "Opa, ovo bi mi bilo korisno.
Dođi za dva meseca.
Ubaciću te u plan rada."
A dva meseca kasnije,
držao sam predavanje.
Ovo sam ja - verovatno ne možete
da vidite, ovo je loša slika.
Znate, nekad vas rasveta odbije.
(Smeh)
Ali, alal vera -
kad sam završio predavanje,
izašao sam plačući
jer sam pomislio
da sam mogao da ostvarim životni san
prosto pitajući.
Nekad sam mislio da moram
da postignem sve te stvari -
moram da budem sjajan preduzetnik,
ili da dobijem doktorat da bih predavao -
ali ne, samo sam pitao
i mogao sam da predajem.
A na toj slici, to ne možete da vidite,
citirao sam Martina Lutera Kinga mlađeg.
Zašto? Jer sam u svom istraživanju otkrio
da ljudi koji zaista menjaju svet,
koji menjaju način na koji živimo
i način na koji mislimo
su ljudi koji su u početku
dočekani sa često snažnim odbijanjem.
Ljudi, poput Martina Lutera Kinga mlađeg,
poput Mahatme Gandija, Nelsona Mandele,
pa čak i Isusa Hrista.
Ti ljudi nisu dopustili
da ih odbijanje definiše.
Dozvolili su sopstvenim reakcijama
nakon odbijanja da ih definišu.
I prigrlili su odbijanje.
I ne moramo da budemo ti ljudi
da bismo naučili o odbijanju,
a u mom slučaju,
odbijanje je bilo moja kletva,
moja babaroga.
Mučilo me je čitav moj život
jer sam bežao od njega.
Onda sam počeo da ga prihvatam.
Preokrenuo sam to
u najveći poklon u mom životu.
Počeo sam da podučavam ljude
kako da preobrate odbijanja u šanse.
Koristim svoj blog, koristim moj govor,
koristim knjigu koju sam upravo objavio
čak i pravim tehnologiju da pomognem
ljudima da prevaziđu strah od odbijanja.
Kada vas odbiju u životu,
kada ste suočeni s novom preprekom
ili novim neuspehom,
razmotrite mogućnosti.
Ne bežite.
Ako ih samo prigrlite,
mogle bi da postanu takođe vaši darovi.
Hvala vam.
(Aplauz)
ตอนที่ผมอายุหกขวบ
ผมได้รับของขวัญ
ครูชั้นประถมศึกษาที่หนึ่งผม
มีความคิดที่ยอดเยี่ยม
เธออยากให้พวกเรา
มีประสบการณ์กับการรับของขวัญ
อีกทั้งได้เรียนรู้เกี่ยวกับ
คุณงามความดีของการชื่นชมกัน
ดังนั้นเธอจึงให้พวกเราทุกคน
มาที่หน้าห้องเรียน
และเธอซื้อของขวัญให้พวกเราทุกคน
แล้วกองมันไว้ที่มุมห้อง
และเธอพูดว่า
"เรามายืนตรงนี้แล้วชื่นชมกันดีไหม
ถ้านักเรียนได้ยินชื่อตัวเอง
ให้ไปเอาของขวัญแล้วนั่งลง"
เป็นความคิดที่ดีเยี่ยม
ใช่ไหมครับ
แล้วจะมีอะไรผิดพลาดไปได้?
(เสียงหัวเราะ)
เรามีอยู่กัน 40 คน
แล้วทุกครั้งที่ผมได้ยิน
ชื่อใครถูกเรียก
ผมจะเชียร์อย่างสุดใจ
แล้วก็เหลืออยู่ 20 คน
และเหลืออยู่ 10 คน
และเหลืออยู่ 5
และเหลืออยู่ 3
และผมก็เป็นหนึ่งในนั้น
และคำชมเชยก็หยุดไป
ในตอนนั้นเอง ผมก็ร้องไห้
แล้วคุณครูก็ตกตื่นใจมาก
เธอพูดว่า "เฮ้ ใครสักคนก็ได้
พูดอะไรดีๆเกี่ยวกับนักเรียนพวกนี้หน่อยซิ"
(เสียงหัวเราะ)
"ไม่มีใครเลยหรอ โอเค
เธอไปเอาของขวัญแล้วนั่งลง
และทำตัวดีๆปีหน้า
อาจจะมีใครพูดอะไรดีๆเกี่ยวกับเธอ"
(เสียงหัวเราะ)
ที่ผมอธิบายให้คุณอยู่ตอนนี้
คุณคงจะรู้ว่าผมจำมันได้เป็นอย่างดี
(เสียงหัวเราะ)
แต่ผมไม่รู้ว่าใครรู้สึกแย่ที่สุดในวันนั้น
ผมหรือคุณครู
เธอควรนึกได้ว่า
เธอเปลี่ยนกิจกรรมสร้างทีม
เป็นการล้อเลียนมหาชน
สำหรับเด็ก 6 ขวบ 3 คน
แบบไม่มีอารมณ์ขัน
เมื่อคุณเห็นคนอื่น
โดนล้อเลียนในทีวี
มันตลกดี
มันไม่มีอะไรตลกเลยในวันนั้น
นั้นคือส่วนหนึ่งของผม
และผมจะหลีกเลี่ยงมันจนตาย
เพื่อไม่ให้อยู่ในสถานการณ์แบบนั้นอีก
ที่ถูกปฏิเสธในที่สาธารณะอีก
นั้นคือแบบหนึ่ง
ก้าวกระโดดไปแปดปี
บิล เกตส์มาที่บ้านเกิดผม
ที่ปักกิ่ง ประเทศจีน
มากล่าวสุนทรพจน์
และผมได้ฟังข้อความของเขา
ผมตกหลุมรักผู้ชายคนนี้
ผมคิดว่า
ว้าว! ผมรู้แล้วว่าตอนนี้ผมต้องทำอะไร
ในคืนนั้น ผมเขียนจดหมายให้ครอบครัวผม
บอกพวกเขาว่า "ภายในอายุ 25
ผมจะสร้างบริษัทที่ใหญ่ที่สุดในโลก
และบริษัทนั้นจะซื้อไมโครซอฟท์"
(เสียงหัวเราะ)
ผมดื่มด่ำกับความคิดที่จะครองโลก
การครอบงำไงครับ
และผมไม่ได้โม้นะ
ผมเขียนจดหมายนั้นจริงๆ
นี่ไงละ
(เสียงหัวเราะ)
คุณไม่ต้องอ่านทั้งหมด
(เสียงหัวเราะ)
ลายมือก็แย่ด้วย
แต่ผมมีเน้นคำหลักๆเอาไว้
คุณน่าจะเห็นภาพออก
(เสียงหัวเราะ)
และ...
นั้นเป็นอีกแบบหนึ่งของผม
คนหนึ่งที่อยากครองโลก
และสองปีผ่านมา
ผมได้โอกาสมาประเทศสหรัฐอเมริกา
ผมคว้ามันไว้เลย
เพราะว่านั้นคือที่ที่ บิล เกตส์อาศัยอยู่
(เสียงหัวเราะ)
ผมนึกว่านั้นคือการเริ่มต้น
ในการเป็นผู้ประกอบการ
และผ่านมา 14 ปี
ผมอายุ 30
ไม่เลย ผมไม่ได้สร้างบริษัทนั้นขึ้นมา
ผมไม่ได้เริ่มเลยด้วยซ้ำ
จริงๆ ผมเป็นผู้จัดการฝ่ายการตลาด
ที่บริษัทใน ฟอร์จูน 500 บริษัทหนึ่ง
และผมรู้สึกติด
ผมติดอยู่กับที่
ทำไมถึงเป็นแบบนี้?
เด็กผู้ชายอายุ 14 ที่เขียน
จดหมายนั้นอยู่ที่ไหน?
มันไม่ใช่เพราะว่าเขาไม่ได้ลอง
มันเป็นเพราะว่าทุกครั้งผมจะมีความคิดใหม่
ทุกๆครั้ง ผมอยากลองสิ่งใหม่ๆ
แม้แต่ที่ทำงาน
ผมอยากนำเสนอแผนงาน
ผมอยากพูดต่อหน้าคนในกลุ่ม
ผมรู้สึกว่าต้องสู้รบอยู่เสมอ
ระหว่างตอนอายุ 14 กับ ตอนอายุ 6 ขวบ
คนหนึ่งอยากที่จะครองโลก
ทำสิ่งที่สร้างความเปลี่ยนแปลง
และอีกคนหนึ่งกลัวถูกปฎิเสธ
และทุกๆ ครั้ง เด็ก 6 ขวบคนนั้นชนะ
และความกลัวนี้ก็ยังอยู่
หลังจากที่ผมเริ่มบริษัทตัวเอง
ผมหมายความว่า
ผมเริ่มบริษัทตัวเองตอนอายุ 30
และถ้าคุณอยากเป็น บิล เกตส์
คุณต้องเริ่มมันไม่ช้าก็เร็วนี้ ใช่ไหม?
ตอนที่ผมเป็นผู้ประกอบการ
ผมได้รับโอกาสลงทุน
แล้วผมก็ถูกปฎิเสธ
การถูกปฎิเสธครั้งนั้นทำให้ผมเสียใจ
มันทำให้ผมเสียใจมาก
จนผมอยากยอมแพ้ทันที
แต่แล้วผมคิดว่า
บิล เกตส์จะยอมแพ้หลังจาก
ที่ถูกปฎิเสธในการลงทุนไหม
จะมีผู้ประกอบการที่ประสบความสำเร็จ
คนไหนยอมแพ้อย่างนี้บ้าง?
ไม่มีทาง
และนี้คือตอนที่ผมนึกขึ้นได้
โอเค ผมจะสร้างบริษัทที่ดีกว่านี้
ผมจะสร้างทีมที่ดีกว่า
และผลิตภัณฑ์ที่ดีกว่านี้
แต่มีอยู่อย่างหนึ่งที่แน่นอน
ผมต้องเป็นผู้นำที่ดีกว่านี้
ผมต้องเป็นคนที่ดีกว่านี้
ผมไม่สามารถปล่อยให้เด็กหกขวบคนนั้น
มากำหนดชีวิตผมอีกต่อไป
ผมต้องนำเขากลับไปสถานที่ของเขา
และในตอนนั้นผม
ออนไลน์เพื่อหาความช่วยเหลือ
กูเกิลคือเพื่อนผม
(เสียงหัวเราะ)
ผมหา "ผมจะเอาชนะความกลัว
จากการถูกปฎิเสธได้ยังไง?"
ผมเจอแต่พวก
บทความทางจิตวิทยา
เกี่ยวกับว่าความกลัวและ
ความเจ็บปวดนั้นมาจากไหน
และผมก็เจอพวก
"แถ่นแท้น!" บทความให้กำลังใจ
บอกว่า "อย่าไปเอามาเป็นเรื่องส่วนตัว
แค่ต้องเอาชนะมันให้ได้"
มีใครไม่รู้บ้างล่ะ
(เสียงหัวเราะ)
แล้วทำไมผมยังกลัวอยู่?
แต่บังเอิญโชคดีผมเจอเว็บไซต์นี้
มันเรียกว่า rejectiontherapy.com
(เสียงหัวเราะ)
"Rejection Therapy" คือเกมส์
สร้างขึ้นมาโดยผู้ประกอบการคนแคนาดา
เขาชื่อว่า เจสัน คัมลี่
มันก็คือ ใน 30 วันให้คุณออกไป
แล้วไปหาการปฎิเสธ
และทุกๆวันต้องโดนปฎิเสธบางอย่าง
และตอนสุดท้าย
คุณจะไร้ความรู้สึกเจ็บปวดนั้น
ผมชอบความคิดนั้น
(เสียงหัวเราะ)
ผมบอกว่า "คุณรู้อะไรไหม ผมจะทำตามนี้ล่ะ
และผมจะทำให้ตัวเองรู้สึก
โดนปฎิเสธ 100 วัน"
ผมคิดการปฎิเสธของตัวเองขึ้นมา
ผมทำวีดีโอบล็อกออกจากมัน
และนี่คือสิ่งที่ผมทำ
นี่คือหน้าตาบล็อกของผม
วันที่หนึ่ง
(เสียงหัวเราะ)
ยืม 100 ดอลลาร์จากคนแปลกหน้า
และนี้คือที่ที่ผมไปจากที่ผมทำงาน
ผมลงมาข้างล่าง
และผมเห็นผู้ชายตัวใหญ่ๆนี้
นั้งอยู่ข้างหลังโต๊ะ
เขาดูเหมือนจะเป็นร.ป.ภ.
และผมก็เข้าไปหาเขา
ผมกำลังเดินอยู่
มันคือการเดินที่ยาวนานที่สุดในชีวิตผม
ผมกลัวมากๆ จนผมข้างหลังคอตั้งขึ้นมา
ผมเหงื่อแตกและหัวใจผมเต้นแรงมาก
พอผมถึงตรงนั้นผมบอกเขาว่า
"คุณครับ ผมขอยืม 100 ดอลลาร์ได้ไหม?"
(เสียงหัวเราะ)
เขามองขึ้นมา แล้วบอกว่า "ไม่"
"ทำไม?"
และผมแค่บอกไปว่า "ไม่หรอ? ผมขอโทษครับ"
และผมก็หันกลับไป
และวิ่งหนีไปเลย
(เสียงหัวเราะ)
ผมรู้สึกขายหน้ามาก
แต่เพราะว่าผม
ถ่ายวีดีโอตัวเองไว้
และในคืนนั้น ผมดูตัวเอง
ตอนที่กำลังถูกปฎิเสธอยู่
ผมเห็นว่าตัวเองกลัวขนาดไหน
ผมดูเหมือนเด็กที่เล่นใน
เรื่อง "ซิกซ์เซ้นส์...สัมผัสสยอง"
ผมเห็นคนตาย
(เสียงหัวเราะ)
แต่ผมดูผู้ชายคนนั้น
เขาไม่ได้ดูโหดเหี้ยมอะไรมากเลย
เขาเป็นคนจ้ำม่ำและน่ารักดี
และเขายังถามผมว่า "ทำไม"
ที่จริงแล้ว เขาเชิญชวน
ให้ผมอธิบายตัวเองด้วย
และผมสามารถบอกไปได้หลายอย่าง
ผมสามารถอธิบายไป
ผมสามารถต่อรองไป
ผมไม่ได้ทำอะไรเช่นนั้นเลย
ผมแค่วิ่งหนีไป
ผมรู้สึกว่า นี้คือพิภพเล็กๆของผม
ทุกครั้งที่ผมรู้สึกถูกปฎิเสธแม้แต่นิดเดียว
ผมจะวิ่งหนีมันอย่างเร็วที่สุด
และคุณรู้อะไรไหม?
วันรุ่งขึ้น ไม่ว่าอะไรจะเกิดขึ้น
ผมจะไม่วิ่งหนีอีกต่อไป
ผมจะอยู่สู้กับมัน
วันที่สอง: ข้อเติมแฮมเบอร์เกอร์
(เสียงหัวเราะ)
มันคือตอนที่ผมไป
ร้านแฮมเบอร์เกอร์แห่งหนึ่ง
ผมทานอาหารกลางวันเสร็จแล้ว
ไปที่แคชเชียร์และพูดว่า
"ผมขอเติมแฮมเบอร์เกอร์ได้ไหมครับ"
(เสียงหัวเราะ)
เขางงมากและตอบว่า
"อะไรคือเติมแฮมเบอร์เกอร์"
(เสียงหัวเราะ)
ผมบอกว่า "ก็เหมือนเติมเครื่องดื่ม
แต่เป็นแฮมเบอร์เกอร์"
เขาตอบว่า "ขอโทษด้วย
เราไม่บริการเติมแฮมเบอร์เกอร์"
(เสียงหัวเราะ)
และนี้คือการปฎิเสธที่เกิดขึ้น
ผมสามารถวิ่งหนีมันไปได้ แต่ผมอยู่ต่อ
ผมบอกเขาว่า "ผมชอบแฮมเบอร์เกอร์คุณมาก
ผมชอบร้านคุณ
และถ้าคุณบริการเติมแฮมเบอร์เกอร์
ผมจะยิ่งชอบพวกคุณเข้าไปอีก"
(เสียงหัวเราะ)
และเขาตอบว่า "โอเค
เดี๋ยวผมจะบอกผู้จักการให้
เราอาจจะทำมันในอนาคต
แต่ต้องขอโทษด้วยที่ไม่ใช่ว้นนี้"
แล้วผมก็ออกจากร้านไป
และมีอีกอย่างหนึ่ง
ผมว่าเขาไม่เคยมี
บริการเติมแฮมเบอร์เกอร์
(เสียงหัวเราะ)
ผมว่าพวกเขายังเปิดอยู่ที่นั้นนะ
แต่ความรู้สึกจะเป็นจะตาย
ที่ผมมีในครั้งแรก
มันไม่อยู่แล้ว
แค่เพราะว่าผมอยู่ต่อ
เพราะว่าผมไม่ได้วิ่งหนี
ผมคิดว่า "ว้าว ดีจัง ผมได้เรียนรู้บางอย่าง
เยี่ยมไปเลย"
และวันที่สาม: เอาโดนัทรูปโอลิมปิก
นี่คือตอนที่ชีวิตผมเปลี่ยนไป
ผมไปที่ร้านคริสปีครีม
มันคือร้านโดนัท
ส่วนใหญ่เปิดอยู่ที่
ภาคตะวันออกเชียงใต้ของสหารัฐ
ผมแน่ใจว่ามีร้านที่นี่ด้วย
และผมเข้าไปข้างใน
ผมถาม "คุณทำโดนัทที่ดูเหมือน
วงแหวนโอลิมปิกให้ผมได้ไหม
ง่ายๆก็คือ คุณเอาโดนัทห้าชิ้นมาเชื่อมกัน"
ผมว่าไม่มีทางที่เขาจะตอบว่าได้
คนทำโดนัทเอาผมอย่างจริงจัง
(เสียงหัวเราะ)
แล้วเธอก็เอากระดาษออกมา
เริ่มจดสีกับวงแหวนลงไป
เหมือนกับว่า "ฉันจะทำมันได้อย่างไร"
และ 15 นาทีต่อมา
เธอออกมากับกล่องที่มี
โดนัทคล่ายๆวงแหวนโอลิมปิกอยู่ข้างใน
ผมตื้นตันใจเป็นอย่างมาก
ผมไม่อยากจะเชื่อเลย
และวีดีโอนั้นมีคนดูห้าล้านคนบนยูทูบ
คนทั้งโลกก็ไม่อยากจะเชื่อเหมือนกัน
(เสียงหัวเราะ)
และเป็นเพราะว่าเรื่องนั้น
ผมก็เลยได้ลงหนังสือพิมพ์
อยู่ในรายการทอล์กโชว์ ในทุกอย่าง
ผมกลายเป็นคนดังไปเลย
หลายๆคนส่งอีเมล์มาหาผม
บอกว่า "สิ่งที่คุณทำ มันสุดยอดไปเลย"
ความดังกับชื่อเสียงไม่ได้ทำอะไรผมเลย
สิ่งที่ผมอยากทำคือการเรียนรู้
และเปลี่ยนตัวเอง
และผมเปลี่ยนวันที่เหลือ จาก
100 วันที่ถูกปฎิเสธ
เป็นสนามเล่น
เป็นโครงการวิจัย
ผมอยากดูว่าผมสามารถได้เรียนรู้อะไรบ้าง
และผมก็ได้เรียนรู้หลายอย่าง
ผมค้นพบหลากหลายความลับ
อย่างเช่น ผมพบว่า
ถ้าผมไม่วิ่งหนี
ถ้าผมถูกปฎิเสธ
ผมสามารถเปลี่ยน "ไม่ได้" เป็น "ได้"ได้
และคำวิเศษนั้นก็คือ "ทำไม"
วันหนึงผมไปบ้านคนแปลกหน้า
ผมมีดอกไม้อยู่ในมือ
ไปเคาะประตูแล้วพูดว่า
"ผมปลุกดอกไม้นี่ที่หลังสวนคุณได้ไหม"
(เสียงหัวเราะ)
แล้วเขาก็บอก "ไม่ได้"
แต่ก่อนที่เขาจะไป ผมถามเขาว่า
"ผมขอรู้ว่าทำไม"
เขาบอกว่า "ฉันเลี้ยงสุนัข
มันชอบขุดทุกอย่างที่ฉันไว้ในสวน
ฉันไม่อยากเปลืองดอกไม้คุณ
ถ้าคุณอยากทำ ลองข้ามถนนไป
และคุยกับคอนนี่
เธอชอบดอกไม้"
และผมก็ทำเช่นนั้น
ผมไปตรงข้ามและเคาะประตูของคอนนี่
เธอดีใจมากที่ได้เจอผม
(เสียงหัวเราะ)
และครึ่งชั่วโมงต่อมา
ดอกไม้นี่ก็อยู่ในหลังสวนของคอนนี่
ผมว่ามันคงดูดีขึ้นกว่านี้แล้วล่ะ
(เสียงหัวเราะ)
แต่หากผมเดินจากไป
หลังจากที่ถูกปฎิเสธตอนแรก
ผมคงจะคิดว่า
มันเป็นเพราะว่าเขาไม่ได้เชื่อใจผม
เพราะว่าผมเป็นบ้า
เพราะว่าผมไม่ได้แต่งตัวดี
ผมเลยดูไม่ดี
มันไม่ใช่สิ่งพวกนั้นเลย
แต่เป็นเพราะสิ่งที่ผมเสนอ
ไม่ตรงกับสิ่งที่เขาต้องการ
และเขาเชื่อใจผมพอที่
จะเสนอการส่งต่อ
ใช้คำของพนักงานขาย
ผมเปลี่ยนการส่งต่อ
และอยู่มาวันหนึง
ผมเรียนรู้ว่าผมสามารถพูดอะไรบางอย่าง
และทำให้โอกาสที่จะได้ตอบว่า ได้ เยอะขึ้น
อย่างเช่น
วันหนึงผมไปที่สตาร์บัคส์
และถามผู้จักการ
"ผมเป็นคนต้อนรับสตาร์บัคส์ได้ไหม"
เขาบอกว่า "อะไรคือคนต้อนรับสตาร์บัคส์"
ผมบอก "คุณรู้จักคนต้อนรับวอลมาร์ตไหม
คนที่บอกสวัสดีกับคุณ
ก่อนที่คุณจะเดินเข้าไปในร้าน
และเพื่อให้แน่ใจว่าคุณไม่ได้ขโมยของอะไร
ผมอยากจะให้ความรู้สึกวอลมาร์ตนั้น
กับลูกค้าสตาร์บัคส์"
(เสียงหัวเราะ)
ผมไม่แน่ใจว่านั้นเป็นเรื่องที่ดีหรือเปล่า
จริงๆแล้ว ผมคิดว่ามันเป็นสิ่งที่ไม่ดี
และเขาก็บอก "โอ้"
ใช่ เขาหน้าตาเป็นอย่างนี้
เขาชื่อเอริก
เขาบอกว่า "ผมไม่แน่ใจ"
และนี้คือตอนที่เขาฟังผม "ไม่แน่ใจ"
และผมก็ถามเขาว่า "มันแปลกใช่ไหม"
เขาบอก "ใช่มันแปลกมากเลย"
แต่เมื่อเขาพูดเสร็จ
พฤติกรรมเขาก็เปลี่ยนไป
เหมือนกับว่าเขาเอา
ความสงสัยปล่อยวางไป
และบอกว่า "ก็ได้ คุณทำได้
แต่อย่าทำให้มันแปลกเกินไป"
(เสียงหัวเราะ)
และในชั่วโมงต่อมา
ผมเป็นคนต้อนรับสตาร์บัคส์
ผมบอก "สวัสดี" กับลุกค้า
ทุกๆคนที่เดินเข้ามา
และให้อารมณ์วันเทศกาล
ยังไงซะ ผมไม่รู้ว่าแนววิถี
การงานของคุณคืออะไร
แต่อย่าไปเป็นคนต้อนรับ
(เสียงหัวเราะ)
มันน่าเบื่อมาก
แต่ผมพบว่า ผมสามารถทำแบบนี้ได้
เพราะว่าผมกล่าวถึง "มันแปลกใช่ไหม"
ผมกล่าวถึงความสงสัยที่เขามีอยู่
และเพราะว่าผมกล่าวถึง "มันแปลกใช่ไหม"
แปลว่าผมไม่แปลก
แปลว่าที่จริงแล้ว
ผมคิดเหมือนเขา
ที่เห็นว่านี้คือสิ่งที่แปลก
และซ้ำแล้วซ้ำเล่า
ผมเรียนรู้ว่าถ้าผมกล่าวถึง
ความสงสัยที่คนมี
ก่อนที่จะถามคำถาม
ผมได้ความเชื่อใจจากพวกเขา
คนจะตอบว่าได้มากขึ้น
และผมเรียนรู้ว่า
ผมสามารถทำตามความฝันผมได้
โดยแค่ถาม
ผมมาจากครอบครัวที่เป็นครูกันมาสี่รุ่น
คุณยายผมชอบบอกผมว่า
"เจีย เธอสามารถทำอะไรก็ได้ที่เธอต้องการ
แต่มันจะดีมากถ้าเธอเป็นคุณครู"
(เสียงหัวเราะ)
แต่ผมอยากเป็นผู้ประกอบการ
ดังนั้นผมเลยไม่ได้เป็นครู
แต่มันเป็นความฝันผม
ที่จะได้สอนอะไรบางอย่าง
ผมบอกว่า "จะเป็นอย่างไรถ้าผมลองถาม
เพื่อขอสอนเด็กมหาวิทยาลัย"
ผมอยู่ในออสตินขณะนั้น
ผมเลยไปที่มหาวิทยาลัย
เทกซัสที่ออสติน
และเคาะประตูอาจารย์แล้วถามว่า
"ผมจะมาสอนห้องคุณได้ไหม"
ผมไม่ได้ไปไหน
ในสองครั้งแรก
แต่เพราะว่าผมไม่ได้วิ่งหนี
ผมเอาแต่ทำมัน
ในครั้งที่สาม
อาจารย์เขาประทับใจมาก
เขาบอกว่า "ไม่มีใคร
เคยทำแบบนี้มาก่อน"
และผมเตรียมตัวมาอย่างดี
กับพาสเวอร์พ้อยท์และบทสอนผม
เขาบอกว่า "ว้าว ฉันเอามันไปใช้ได้
คุณลองกลับมาใหม่ในอีกสองเดือน
ผมจะให้คุณมาสอนในหลักสูตรของผม"
และสองเดือนต่อมา
ผมก็ได้มาสอนในห้องเรียน
นี่คือผม คุณอาจจะไม่เห็น
ภาพนี้แย่มาก
บางครั้งคุณโดนแสงไฟปฎิเสธ
(เสียงหัวเราะ)
แต่ ว้าว
เมื่อผมสอนห้องเรียนนั้นเสร็จ
ผมเดินออกมาร้องไห้
เพราะผมคิดว่า
ผมสามารถทำตามความฝันได้
เพียงแค่ต้องถาม
ผมเคยคิดว่าผมต้อง
ทำสำเร็จหลายอย่าง
ต้องเป็นผู้ประกอบการที่ดี
หรือจบปริญญาเอกเพื่อที่จะสอนได้
แต่ไม่ใช่เลย ผมแค่ถาม
และผมก็สอนได้
และในภาพนั้น
ที่คุณไม่เห็น
ผมอ้างอิงจาก มาร์ติน ลูเทอร์ คิง จูเนียร์
ทำไมหรอ? เพราะว่าผมพบว่า
คนที่เปลี่ยงแปลงโลกจริงๆ
คนที่เปลี่ยนว่าเราใช้ชีวิตยังไง
และความคิดของเรา
คือคนที่เจอกับการปฎิเสธ
ครั้งแรกและรุนแรงที่สุด
คนอย่าง มาร์ติน ลูเทอร์ คิง จูเนียร์
อย่าง มหาตมา คานธี และ เนลสัน แมนเดลา
หรือแม้กระทั่ง พระเยซู
คนพวกนี้ไม่ได้ปล่อย
ให้การปฎิเสธมากำหมดตัวเขาเอง
พวกเขาให้วิธีการตอบสนอง
หลังจากถูกปฎิเสธกำหนดตัวเขาเอง
และพวกเขายอมรับการปฎิเสธ
แต่เราไม่ต้องเป็นคนเหล่านั้น
ที่จะเรียนรู้เกี่ยวกับการถูกปฎิเสธ
และในกรณีของผม
การถูกปฎิเสธคือคำสาปของผม
เป็นผีในจินตนาการที่ขู่ผม
มันรำควานผมทั้งชีวิต
เพราะว่าผมวิ่งหนีจากมัน
และผมก็เริ่มโอบกอดมัน
ผมเปลี่ยนมันเป็น
ของขวัญที่ดีที่สุดในชีวิตผม
ผมเริ่มสอนคนอื่นๆว่าทำอย่างไรถึงให้
การถูกปฎิเสธเปลี่ยนมาเป็นโอกาสได้
ผมใช้บล็อกผม ผมใช้การเล่าเรื่อง
ผมใช้หนังสือที่ผมพึ่งพิมพ์จำหน่าย
ผมยังสร้างเทคโนโลยีเพื่อที่จะช่วยคนอื่นๆ
ให้เอาชนะกับความกลัวกับการถูกปฎิเสธ
เมื่อคุณโดนปฏิเสธในชีวิต
เมื่อคุณกำลังประเชิญหน้ากับอุปสรรคต่อไป
หรือความล้มเหลวต่อไป
ให้พิจราณาโอกาสที่เป็นไปได้
อย่าวิ่งหนี
ถ้าคุณโอบกอดมันไว้
มันอาจจะเป็นของขวัญของคุณเช่นกัน
ขอบคุณครับ
(เสียงปรบมือ)
Altı yaşımdayken
hediyelerimi aldım.
İlkokul öğretmenimin harika bir fikri vardı.
Bizim hediye alma olayını
tecrübe etmemizi
ama ayrıca birbirimize iltifat etme
erdemini öğrenmemizi de istedi.
Bu yüzden hepimizi sınıfın önüne getirdi
ve hepimize hediyeler aldı
ve onları köşeye koydu.
Ve şöyle söyledi:
"Neden şimdi burada durup
birbirimize iltifat etmiyoruz?
İsminiz çağırıldığında,
gidip hediyenizi alın ve oturun."
Ne kadar harika bir fikir, değil mi?
Ne olabilirdi ki?
(Gülüşmeler)
Öncelikle orada 40 kişiydik
ve ne zaman birinin ismini duysam
deli gibi alkışlıyordum.
Sonra 20 kişi kaldı,
10 kişi kaldı
ve beş kişi...
ve üç kişi.
Ben de onlardan biriydim.
Ve alkışlar sustu.
O anda, ağlıyordum.
Öğretmenin tepesi atmıştı:
"Bu insanlar hakkında güzel bir şey
söyleyecek kimse yok mu?" diyordu.
(Gülüşmeler)
"Hiçkimse mi? Pekâlâ,
neden hediyeni alıp oturmuyorsun?
Gelecek sene uslu ol ki--
birisi hakkınızda
güzel bir şey söyleyebilir."
(Gülüşmeler)
Bunu size anlatırken,
muhtemelen bunu çok iyi
hatırladığımı biliyorsunuz.
(Gülüşmeler)
Ama o gün kimin daha kötü
hissettiğini bilmiyorum.
Ben mi yoksa öğretmen miydi?
Birleştirici bir etkinliği
altı yaşındaki üç çocuk için
bir lince döndürdüğünü
fark etmiş olmalı.
Hem komik olmayan bir halde.
Televizyonda insanların
linç edildiğini gördüğünüzde
eğlencelidir.
O gün komik olan bir şey yoktu.
İşte o günkü, benim bir halimdi
ve o duruma bir daha düşmektense,
milletin içinde reddedilmektense
ölürüm daha iyi.
Bu böyle.
Sekiz yıl ileri saralım.
Bill Gates memleketime geldi --
Pekin, Çin --
konuşma yapmaya
ve onun mesajını gördüm.
O adama aşık oldum.
Vay be, şimdi ne yapmak
istediğimi biliyorum.
O gece aileme bir mektup yazdım:
"25 yaşına geldiğimde,
dünyanın en büyük şirketini kuracağım
ve o şirket Microsoft'u satın alacak."
(Gülüşmeler)
Dünyayı fethetme fikrini
tamamen benimsedim --
Hakimiyet, anlarsınız ya?
Ve bunu uydurmadım, o mektubu yazdım.
İşte burada --
(Gülüşmeler)
Okumak zorunda değilsiniz --
(Gülüşmeler)
Kötü bir el yazısı, ama bazı
anahtar kelimeleri vurguladım.
Fikri anladınız.
(Gülüşmeler)
Yani...
bu benim başka bir halim:
dünyayı kurtaracak olan.
İki sene sonra,
Amerika'ya gelme fırsatı yakaladım.
Üzerine atladım,
çünkü orası Bill Gates'in
yaşadığı yer, değil mi?
(Gülüşmeler)
Bunun, girişimcilik maceramın
başlangıcı olduğunu düşündüm.
Sonra, 14 yıl ileri saralım.
30 yaşındaydım.
Hayır, o şirketi kurmadım.
Hatta başlamadım bile.
Aslında Fortune 500 şirketinin
pazarlama müdürüydüm.
Sıkıştığımı hissettim;
durgundum.
Neden?
O mektubu yazan 14 yaşındaki çocuk nerede?
Sebebi denememesi değil.
Sebebi, ne zaman aklıma
yeni bir fikir gelse,
ne zaman yeni bir şey denemeyi istesem,
işte bile --
bir teklif yapmak istesem,
grup içinde insanların önünde
konuşmak istesem --
o 14 aşındaki çocukla altı
yaşındaki çocuk arasında
bitmek bilmez
kavgayı hissediyorum.
Biri dünyayı fethetmek istiyor --
fark yaratmak --
diğeri reddedilmekten korkuyor.
Ve her zaman o altı yaşındaki kazandı.
Bu korku kendi şirketimi
kurduktan sonra da sürdü.
Kendi şirketimi 30 yaşındayken kurdum --
eğer Bill Gates olmak istiyorsan,
er geç başlaman gerekir, değil mi?
Bir girişimciyken,
bana bir yatırım fırsatı buldum
ama sonra reddedildim.
Ve bu reddedilme beni incitti.
Beni o kadar incitti ki
o an orada bırakmak istedim.
Ama sonra şöyle düşündüm:
Basit bir yatırım reddinden sonra
Bill Gates bırakır mıydı?
Başarılı bir girişimci böyle vazgeçer mi?
Asla.
Ve işte orada işler değişti.
Tamam, daha iyi bir şirket kurabilirim.
Daha iyi bir takım ve ürün yapabilirim
ama bir şey kesin ki:
Daha iyi bir lider olmalıyım.
Daha iyi bir insan olmalıyım.
O altı yaşındaki ufaklığın artık hayatıma
yön vermesine izin veremem.
Onu çıktığı yere koymalıyım.
İşte o zaman internetten
yardım aramaya başladım.
Google benim arkadaşımdı.
(Gülüşmeler)
"Reddedilme korkusunu
nasıl yenerim?" diye aradım.
Korku ve acının nereden geldiği hakkında
bir çok psikoloji makalesiyle karşılaştım.
Sonra "Üzerinize alınmayın,
üstesinden gelin." konulu
birkaç ilham verici makaleyle karşılaştım.
Bunu kim bilmez?
(Gülüşmeler)
Fakat neden hâlâ bu kadar korkuyordum?
Sonra şansa bu siteyi buldum.
Adı rejectiontherapy.com.
(Gülüşmeler)
"Reddedilme Terapisi" Kanadalı girişimci
tarafından icat edilen bir oyun.
Adı Jason Comely.
Olay basitçe şu: 30 gün dışarı çıkıp
reddedilme arıyorsunuz
ve her gün bir konuda reddedilin
ve sonra sonunda,
acıya duyarlılığınızı yitiriyorsunuz.
Bu fikri sevdim.
(Gülüşmeler)
Kendime: "Biliyor musun? Bunu yapacağım.
Ve kendimi 100 gün reddedilmiş
hissedeceğim." dedim.
Ve kendi reddedilme fikirlerimi buldum
ve bununla bir video blog yaptım.
İşte bunu yaptım.
Blog böyle gözüküyordu.
Birinci gün...
(Gülüşmeler)
Bir yabancıdan 100 dolar borç al.
Çalıştığım yere gittim.
Aşağı kata indim
ve masanın arkasında oturan
büyük bir eleman gördüm.
Güvenlik görevlisine benziyordu.
Ona yaklaştım.
Yürüyordum
ve bu hayatımın en uzun yürüyüşüydü.
Ensemdeki saç dikleşmişti,
terliyordum ve kalbim atıyordu.
Oraya vardım ve konuştum:
"Selam efendim, sizden
100 dolar borç alabilir miyim?"
(Gülüşmeler)
Bana bakıp, "Hayır." dedi.
"Neden?"
"Hayır mı? Özür dilerim." dedim.
Sonra arkamı döndüm ve koştum.
(Gülüşmeler)
Çok utandım.
Çünkü kendimi kaydettim --
o gece kendimin reddedilişini izledim,
ne kadar korktuğumu gördüm.
"Altıncı His"teki çocuk gibi bakıyordum.
Ölü insanlar görüyorum.
(Gülüşmeler)
Ama sonra bu adamı gördüm.
O kadar korkutucu durmuyordu.
Şişman, sevimli bir adamdı
ve bana "Neden?" diye bile sordu.
Aslında, kendimi açıklamaya davet etti.
Birçok şey söyleyebilirdim.
Açıklayabilirdim, tartışabilirdim.
Hiçbirini yapmadım.
Tek yaptığım koşmak oldu.
Bunu hayatımın küçültülmüş
bir versiyonu gibi hissettim.
Ne zaman zerre kadar reddedilme hissetsem
sadece olabildiğince hızlı koşardım.
Biliyor musunuz?
Ertesi gün, ne olursa olsun,
koşmayacağım.
Tetikte kalacağım.
İkinci Gün: "burger dolum" talep et.
(Gülüşmeler)
Burger mağazasına gittiğimde
öğle yemeğimi bitirdim
ve kasaya gidip şöyle dedim:
"Selam, burgerimi doldurur musunuz?"
(Gülüşmeler)
Kafası karıştı, "Burger doldurma nedir?"
(Gülüşmeler)
"İçeceğin doldurulması gibi
ama burgerle yapılıyor." dedim.
O da: "Burger doldurma
yapmıyoruz, adamım." dedi.
(Gülüşmeler)
İşte reddedilme olmuştu
ve koşabilirdim ama kaldım.
"Burgerlerinize bayıldım,
mağazanıza bayıldım
ve burger doldurma yapsanız
sizi daha çok severim." dedim.
(Gülüşmeler)
"Tamam, yöneticime söylerim." dedi.
"Belki yaparız ama üzgünüm bugün olmaz."
Sonra ayrıldım.
Ve bu arada,
hiç burger doldurma yaptıklarını
sanmıyorum.
(Gülüşmeler)
Bence hâlâ oradadırlar.
Ama ilk seferde hissettiğim
ölüm kalım hissi
artık yoktu,
çünkü tetikte kaldım --
çünkü koşmadım.
Kendime: "Vay be, harika,
bu işi öğreniyorum.
Harika." dedim.
Ve Üçüncü Gün:
Olimpiyat Çöreği Al.
İşte burada hayatım ters düz oldu.
Krispy Kreme'ye gittim.
Burası esasen Amerika'nın
Güneydoğu kısmında bulunan
bir çörek dükkanı.
Burada da olduğundan eminim.
İçeri girdim,
"Olimpiyat amblemi şeklinde
çörek yapabilir misiniz?
"Beş çöreği birbirine
bağlayacaksınız." dedim.
Evet demelerine imkan yok, değil mi?
Çörek ustası beni çok ciddiye aldı.
(Gülüşmeler)
Bayan kağıt çıkardı,
renkleri ve halkaları çizmeye başladı,
ve "Bunu nasıl yapabilirim?" dedi.
15 dakika sonra,
Olimpiyat halkalarına benzeyen
bir kutuyla geldi.
Çok duygulandım.
İnanamadım.
Ve bu video YouTube'da
beş milyondan fazla izlendi.
Buna dünya da inanamadı.
(Gülüşmeler)
Bu yüzden gazetelere,
sohbet programlarına çıktım.
Ve ünlü oldum.
Birçok insan bana e-posta
göndermeye başladı:
"Yaptığın şey harika."
Ama şan ve şöhretin bana faydası olmadı.
Yapmak istediğim şey öğrenmek
ve kendimi değiştirmekti.
100 gün reddedilmenin geri kalanını
oyun alanına çevirdim --
bu araştırma projesine.
Neler öğrenebileceğimi görmek istedim.
Ve çok şey öğrendim.
Çok fazla sır keşfettim.
Örneğin, koşmazsam
reddedildiğimde,
"hayır"ı "evet"e çevirebilirim
ve sihirli kelime ise "neden."
Bir gün bir yabancının evine gittim,
elimde çiçek vardı,
kapıyı çaldım ve şöyle dedim:
"Selam, bu çiçeği avlunuza
dikebilir miyim?"
(Gülüşmeler)
Adam: "Hayır." dedi.
Ama ayrılmasından evvel sordum:
"Nedenini öğrenebilir miyim?"
O da: "Köpeğim var
ve avluya diktiğim her şeyi söküyor."
Çiçeğin zayi olsun istemem.
İstiyorsan yolun karşısındaki
Connie ile konuş.
Çiçekleri çok sever." dedi.
Öyle yaptım.
Karşıya geçtim ve Connie'nin
kapısını çaldım.
Beni gördüğüne çok sevindi.
(Gülüşmeler)
Yarım saat sonra,
çiçek Connie'nin avlusundaydı.
Eminim şu anda daha güzeldir.
(Gülüşmeler)
Ama ilk reddedilmeden sonra ayrılsaydım,
şöyle düşünecektim:
Çünkü adam bana güvenmedi,
çünkü deli gibiydim,
çünkü iyi giyinmemiştim,
iyi gözükmüyordum.
Bunlardan hiçbiri değildi.
Sebep teklifimin ona uygun olmamasıydı.
Ve bana beni yönlendirecek kadar
güvenmişti,
bir satış terimi kullanarak.
Bunu fırsata çevirdim.
Sonra bir gün,
evet cevabı alma şansımı yükseltmek için
belirli şeyler söyleyebileceğimi öğrendim.
Örneğin, bir gün Starbucks'a gittim
ve yöneticiye sordum:
"Starbucks karşılayanı olabilir miyim?"
"Starbucks karşılayanı nedir?" diye sordu.
"Walmart karşılayanlarını biliyor musun?
Hani, mağazaya girmeden önce
sana selam veren insanlar vardır
ve bir şeyler çalmayacağından
emin olurlar.
Starbucks müşterilerine Walmart
deneyimi sunmak istiyorum." dedim.
(Gülüşmeler)
Aslında bunun iyi bir şey
olduğunu düşünmüyorum.
Aslında, kötü bir şey olduğundan eminim.
Adam şaşırdı.
Evet, böyle bakıyordu,
adı Eric --
"Emin değilim." dedi.
Bana böyle diyordu:
"Emin değilim."
Sonra "Bu garip mi?" diye sordum.
O da: "Evet, bu çok garip, adamım." dedi.
Ama bunu der demez, tüm bu tavrı değişti.
Tüm şüphelerini kenara bırakıyor gibiydi.
"Evet, bunu yapabilirsin,
ama çok garipleşme." dedi.
(Gülüşmeler)
Sonraki bir saat için
Starbucks karşılayanı oldum.
İçeri giren her müşteriye "selam" dedim
ve onlara iyi tatiller diledim.
Bu arada, kariyer gidişatınız
ne yönde bilmiyorum ama,
karşılayan olmayın.
(Gülüşmeler)
Gerçekten çok sıkıcıydı.
Ama sonra bunu yapabileceğimi gördüm
çünkü "Bu garip mi?" diye sordum,
yaşadığı şüpheyi dile getirdim.
"Bu garip mi?" diye sormam
garip olmadığımı gösteriyordu.
Bunu garip bir şey olarak görmem aslında
tıpkı onun gibi düşündüğüm
anlamına geliyor.
Tekrar ve tekrar,
şunu öğrendim ki, soru sormadan önce
insanların kuşkularından bahsedersem
onların güvenini kazanırım.
İnsanlar evet demeye daha meyilli olurlar.
Ve öğrendim ki, hayatımın hayalini
soru sorarak
gerçekleştirebilirim.
Dört nesildir öğretmen olan
bir aileden geliyorum
ve büyük annem hep şunu demiştir:
"Hey Jia, istediğin her şeyi yapabilirsin,
ama öğretmen olursan harika olur."
(Gülüşmeler)
Ama bir girişimci olmak istedim,
yani olmadım.
Ama bir şeyler öğretmek
her zaman hayalim olmuştur.
O yüzden "Bir üniversite sınıfına
ders vermek istesem
nasıl olur?"diye düşündüm.
O dönem Austin'de yaşıyordum,
o yüzden Teksas Üniversitesine gittim
ve profesörlerin kapılarını çalarak:
"Sınıfınıza ders verebilir miyim?" dedim.
İlk denemelerimde sonuç elde edemedim.
Ama kaçmadığım ve denemeye
devam ettiğim için
üçüncü denememde profesör çok etkilendi.
"Bunu daha önce kimse yapmadı." dedi.
Dersime sunumlar yaparak hazırladım.
Profesör: "Bunları kullanabilirim.
İki ay sonra neden gelmiyorsun?
Programımı senin için ayarlarım." dedi.
İki ay sonra bir sınıfta ders veriyordum.
Bu benim -- muhtemelen göremiyorsunuzdur,
bu kötü bir resim.
Bazen ışık da sizi reddedebiliyor, değil mi?
(Gülüşmeler)
Ama --
sınıfa verdiğim ders bitince,
ağlayarak dışarı çıktım
çünkü sadece sorarak
hayatımın hayalini
gerçekleştirebileceğimi öğrendim.
Eskiden birçok şeyi başarmam
gerektiğini düşünürdüm,
harika bir girişimci olmam veya
doktoramı yapmam gerektiğini.
Ama hayır, sadece sordum
ve ders verdim.
Göremediğiniz bu resimde,
Martin Luther King, Jr.'dan alıntı yaptım.
Neden? Çünkü araştırmalarımda
dünyayı gerçekten değiştiren insanların,
yaşama ve düşünme şeklimizi
değiştiren insanların,
ilk başta ve çoğu kez reddedilen
insanlar olduğunu öğrendim.
Martin Luther King, Jr.,
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
veya hatta İsa Mesih gibi insanlar.
Bu insanlar reddedilmeyi önemsemediler.
Reddedilme sonrası gösterdikleri
tepkiyi önemsiyorlar.
Ve onlar reddedilmeyi kucakladılar.
Reddedilmeyi öğrenmek için
bu insanlar olmamız gerekmiyor
ve benim durumumda,
reddedilme benim lanetimdi,
benim öcümdü.
Tüm hayatım boyunca beni rahatsız etti
çünkü sürekli ondan kaçtım.
Sonra onu kucaklamaya başladım.
Bunu hayatımın en büyük
hediyesine dönüştürdüm.
İnsanlara reddedilmeleri nasıl fırsata
çevirebileceklerini öğretmeye başladım.
Blogumu kullandım,
konuşmalarımı kullandım,
yayınladığım kitabı kullandım.
Reddedilme korkusunun aşılmasına
yardımcı olacak teknoloji geliştiriyorum.
Hayatınızda reddedildiğinizde,
bir engelle karşılaştığınızda
veya başarısız olduğunuzda
olasılıkları göz önünde bulundurun.
Kaçmayın.
Eğer onları kucaklarsanız,
sizin hediyeniz olabilirler.
Teşekkür ederim.
(Alkışlar)
Коли мені було шість років,
я отримав подарунок.
У моєї першої вчительки
виникла геніальна ідея.
Вона захотіла, щоб ми
прожили досвід отримання подарунків
і познайомились з чеснотою
привітання одне одного.
Тож вона вишикувала нас
перед класною дошкою,
принесла усі наші подарунки
та склала їх у куток.
А потім сказала:
"Станьмо всі ось тут
і привітаймо одне одного.
Як тільки ви почуєте своє ім'я,
виходьте,
беріть свій подарунок і сідайте".
Яка чудова ідея, правда?
Що могло піти не так?
(Сміх)
Нас було 40 спочатку.
І кожного разу, коли я чув,
що когось викликали,
я з завзяттям сердечно вітав їх.
А потім нас залишилось 20,
залишилось 10,
п'ять
і троє.
А я був одним з них.
А привітання закінчились.
На цю мить я вже плакав.
А вчителька запанікувала.
Вона така: "Гей, може хтось
скаже щось приємне цим учням?"
(Сміх)
"Ніхто?
Тоді візьміть свої подарунки та сідайте.
Поводьтеся добре
наступного року -
і хтось скаже
вам щось приємне".
(Сміх)
Чуєте, як я вам це розповідаю?
Певно, ви зрозуміли,
що я дуже добре все пам'ятаю.
(Сміх)
Але я не знаю,
хто почувався гірше того дня.
Я чи вчителька?
Вона, напевно, усвідомила,
що задумане згуртування класу
перетворилось у публічне знущання
для трьох шестиліток.
І зовсім не смішне.
Знаєте, коли ви бачите,
як висміюють людей на ТБ,
то це смішно.
Але нічого смішного того дня
там не було.
Це була одна версія мене.
І я краще б помер, ніж потрапив би
у таку ситуацію знову,
коли мною знехтували привселюдно.
Це одна версія.
Пройшло вісім років.
Білл Ґейтс приїхав
до мого рідного міста
Пекін в Китаї,
щоб виступити з промовою,
і я дивився його виступ.
Я захопився цим хлопцем.
Я думав, вау,
я знаю, що я тепер хочу робити.
Тої ночі я написав листа моїй родині:
"До того, як мені стукне 25,
я побудую найбільшу
компанію у світі
і ця компанія купить Майкрософт".
(Сміх)
Я дійсно захопився ідеєю
підкорення світу,
домінування.
І я не вигадую,
я справді написав того листа.
Ось він.
(Сміх)
Вам не треба його читати повністю.
(Сміх)
До того ж, там поганий почерк,
але я виділив декілька ключових слів.
Ви зрозумієте.
(Сміх)
Отже...
Це була друга версія мене:
та, в якій я підкорював світ.
Через два роки
мені випала нагода
поїхати до Сполучених Штатів.
Я схопився за неї,
бо саме там жив Білл Ґейтс,
чи не так?
(Сміх)
Я вважав, що це буде початком
мого підприємництва.
Потім, швидко пролетіли ще 14 років.
Мені було 30.
Ні, я не побудував компанію.
Я навіть не розпочав.
Я був менеджером з маркетингу
в компанії зі списку Форчен-500.
Та я відчував, що застряг.
Я був у застої.
Але чому?
Де той 14-літній,
який написав того листа?
Це не тому,
що він не намагався.
Це тому, що кожного разу,
як з'являлася нова ідея,
кожного разу, коли я хотів
спробувати щось нове,
хоча б на роботі -
я хотів висловити пропозицію,
я хотів виголосити промову
перед групою людей...
Але я відчував постійну боротьбу
між 14-річним і 6-річним хлопцем.
Один хотів підкорити світ,
щось змінити,
а інший боявся отримати відмову.
І кожного разу 6-річний перемагав.
Цей страх зберігся навіть після того,
як я створив свою компанію.
Я маю на увазі, що створив
свою компанію, коли мені було 30.
Якщо хочеш бути Біллом Ґейтсом,
ти ж повинен створити її
раніше чи пізніше, так?
Коли я був підприємцем,
у мене з'явився шанс
отримати інвестицію,
але мені відмовили.
І ця відмова була для мене болючою.
Мені було так боляче,
що хотілося просто все кинути.
Але потім я подумав,
чи Білл Ґейтс кидав усе
після простої відмови в інвестуванні?
Чи хтось з успішних підприємців
зупинявся ось так?
Ні в якому разі.
І тоді мене осяяла думка:
добре, я можу побудувати
кращу компанію,
можу побудувати кращу команду,
зробити кращий продукт,
та одне без сумнівів:
я повинен стати кращим лідером.
Я повинен стати
кращою особистістю.
Я більше не можу дозволити,
щоб 6-річний хлопець
далі керував моїм життям.
Я повинен поставити його на місце.
Тож тоді я вийшов онлайн
і почав шукати допомогу.
Ґуґл був моїм другом.
(Сміх)
Я шукав:
"Як подолати страх отримати відмову?"
І знайшов купу статей з психології
про те, звідки приходять страх і біль.
Потім я знайшов купу
надихаючих статей
у стилі "не переймайтесь,
просто подолайте це".
Хто ж цього не знає?
(Сміх)
Але чому мені все ще лячно?
Тоді мені пощастило
знайти вебсайт,
що називався rejectiontherapy.com.
(Сміх)
"Терапія відмов" - це гра,
яку винайшов канадський підприємець.
Його звали Джейсон Комелі.
І головна ідея була така: 30 днів
ти ходиш і шукаєш відмови,
кожного дня тобі у чомусь відмовляють,
а наприкінці ти перестаєш відчувати біль.
Мені сподобалася ця ідея.
(Сміх)
Я сказав собі:
"Я це зроблю.
Відчую, як мною нехтують 100 днів".
Тоді у мене виникли мої власні ідеї
про відмови
і я зробив відеоблог про них.
Ось що я зробив.
Ось як виглядає цей блог.
День перший...
(Сміх)
Позичити 100 доларів у незнайомця.
Тож я прийшов на роботу,
спустився східцями
і побачив дужого хлопця,
що сидів за столом.
Він виглядав як охоронець.
Я просто наблизився до нього.
Просто підійшов.
Та це були найдовші
декілька кроків в моєму житті,
а волосся на моїй потилиці
стало сторчма.
Я пітнів і моє серце голосно калатало.
Та я дістався і вимовив:
"Сер, може ви позичите мені 100 доларів?"
(Сміх)
Від подивився і відповів:
- Ні. Нащо?
Та я просто сказав:
- Ні? Вибачте.
Тоді повернувся і просто втік.
(Сміх)
Я почувався так зніяковіло.
Та я ж спостерігав за собою
і цю ніч я досліджував того себе,
який отримав відмову.
Я побачив, яким я був наляканим.
Я виглядав, як дитина
у "Шостому відчутті",
наче я бачив мерців.
(Сміх)
А потім я згадав того хлопця.
Знаєте, насправді
він не був дуже грізний.
Він був пухленьким, приємним хлопцем,
І він спитав мене: "Нащо?"
Він дійсно запрошував мене пояснити.
І я міг би сказати багато чого.
Я міг би пояснити.
Я міг би домовитися.
Та я не зробив нічого цього.
Лише втік.
Я відчув, вау,
це ж як мікрокосмос мого життя.
Кожного разу,
коли я відчував найменшу відмову,
я втікав так швидко, як тільки міг.
І знаєте що?
Наступного дня, щоб не сталося,
я не збираюся втікати.
Я продовжу розмову.
День другий: попрохати "оновити бургер".
(Сміх)
Це коли я прийшов до бару,
з'їв ланч,
підійшов до касира і запитав:
- Привіт, чи можу я отримати
оновлення бургеру?
(Сміх)
Він зніяковів:
- Що таке "оновлення бургеру"?
(Сміх)
Я кажу:
- Це як напій оновити, але для бургеру.
Він каже:
- Вибачте, ми не оновлюємо бургери.
(Сміх)
В цей момент я отримав відмову
і міг би втекти, але я залишився.
Я продовжував:
- Що ж, мені сподобалися ваші бургери
та сподобався ваш бар,
а якщо ви будете
оновлювати бургери,
то ви мені сподобаєтесь
ще дужче.
(Сміх)
А він каже:
- Добре, я скажу менеджеру,
можливо, ми це виправимо,
але, вибачте, не сьогодні.
Тоді я пішов.
До речі,
я не сподіваюсь, що вони
колись оновлюватимуть бургери.
(Сміх)
Я думаю,
вони все залишили по-старому.
Але відчуття смертельної загрози,
як першого разу
більше не виникло,
лише тому, що я продовжував розмову,
тому, що я не втік.
Тож я зауважив:
"Я справді вчуся. Чудово".
День третій:
отримати олімпійську пампушку.
Саме тоді моє життя
перевернулося.
Я пішов до Кріспі Крем.
Це така крамниця з пампушками,
переважно на південному заході
Сполучених Штатів.
Я впевнений, що тут є також.
Я зайшов і спитав:
- Можете зробити мені пампушку,
що виглядатиме як олімпійський символ?
Просто з'єднайте
п'ять пампушок разом...
Вони аж ніяк не могли погодитись,
чи не так?
Пекар сприйняла мене дуже серйозно.
(Сміх)
Вона взяла папір,
швиденько намалювала
кольори та кільця,
щоб прикинути, як це зробити.
А через 15 хвилин
виходить з коробкою
у вигляді олімпійських кілець.
Я був дуже зворушений!
Я просто не міг повірити.
Це відео отримало понад п'ять мільйонів
переглядів на Youtube.
Світ також не міг повірити у це.
(Сміх)
Про мене написали газети,
запрошували на ток-шоу.
Я став відомим.
Люди почали писати
мені листи,
вони писали:
"Те, що ви зробили - чудово".
Але слава і знаменитість
були мені не потрібні.
Я насправді хотів навчитись
і змінити себе.
Тож я замінив решту
моїх "100 днів відмов"
на гру,
на дослідний проект.
Мені кортіло дізнатись,
чому я можу навчитись.
І я навчився багато чому.
Я розкрив багато таємниць.
Наприклад, я переконався,
що якщо не втікати
навіть отримавши відмову,
то можна змінити "ні" на "так"
магічним словом "чому?".
Одного дня я прийшов у дім незнайомця,
у мене в руках була квітка.
Я постукав у двері і спитав:
- Можна мені посадити цю квітку
в твоєму садку?
(Сміх)
А він каже:
- Ні.
Та поки він не пішов, я кажу:
- Можу я спитати чому?
А він відповідає:
- У мене є пес,
він викопує все,
що я саджаю в садку.
Я не хочу занапастити
твою квітку.
Якщо є бажання,
то на другому боці вулиці живе Коні.
Вона полюбляє квіти.
І ось що я зробив.
Я перейшов вулицю
і постукав у двері Коні.
Вона була дуже рада
зустрітися зі мною.
(Сміх)
І через півтори години
у садку Коні з'явилася квітка.
Я впевнений,
тепер квітка виглядає краще.
(Сміх)
Та якби я пішов
після першої відмови,
я б думав,
що хлопець просто не довіряє мені,
бо я божевільний,
бо я погано вдягнутий
і виглядаю не дуже.
Але це було зовсім не так.
Насправді, я запропонував йому те,
що йому не підходило.
І він довіряв мені досить,
щоб перенаправити мене.
У термінах маркетингу
я знайшов посередника.
Одного разу
я розібрався, що можу сказати
певну річ
і максимально збільшити свої
шанси на "так".
Наприклад,
одного дня я зайшов до Старбаксу
і спитав у менеджера:
- Можна мені бути зазивалою Старбакса?
А він:
- Хто такий зазивала Старбакса?
Я кажу:
- Ви ж знаєте Волмартовських зазивал?
Це люди, які кажуть "Привіт"
у дверях магазину
та приглядають, щоб ви нічого не вкрали.
Я хочу використати досвід Волмарту
для покупців Старбаксу.
(Сміх)
- Хоча, я не впевнений,
що це гарна думка.
Насправді я впевнений,
що це погана думка.
Він тоді каже:
- О, це саме так і виглядає.
Його звали Ерік.
Каже:
- Я не впевнений.
Тобто він почув: "Не впевнений".
А я питаю:
- Це ж дивно?
- О так, справді дивно.
Та як тільки він це промовив,
його поведінка змінилася,
наче він відкинув сумніви.
І каже:
- Добре, зроби це,
тільки не занадто дивно.
(Сміх)
Отже, наступну годину
я був Старбаксівським зазивалою.
Я казав "привіт" кожному покупцю,
який заходив
і дарував йому святковий настрій.
До речі, я не знаю,
як там з вашою кар'єрою,
але не ставайте зазивалами.
(Сміх)
Це дуже нудно.
Але потім я зрозумів, що зміг зробити це,
тому що я спитав: "Це ж дивно?"
Я висловив сумнів, який він відчував.
Тож коли я сказав, що це дивно,
це означало, що я не дивний.
Це означало, що я насправді
міркую так само, як і він,
розуміючи дивність цього.
І знову, знову
я навчився тому, що якщо висловити
сумніви, які можуть бути у людей
стосовно мого питання,
то можна викликати їхню довіру.
Люди схиляються до того,
щоб відповісти мені "так".
Потім я дізнався,
що можу здійснити свої мрії
питаючи.
Розумієте, чотири покоління моїх предків
були вчителями.
Моя бабця завжди казала мені:
"Джіа, ти можеш бути ким завгодно,
але було б чудово,
якби ти став вчителем".
(Сміх)
Та я захотів
стати підприємцем.
Але завжди мріяв
дійсно навчити когось чомусь.
Тож я сказав собі:
"А якщо я просто попрохаю
викладати у класі коледжу?"
Я тоді жив у Остіні,
тож я пішов
до університету Техасу в Остіні,
постукав у двері професора і запитав:
"Можна мені викладати у вашому класі?"
Перші декілька разів
у мене нічого не вийшло,
але я не тікав
і продовжував пробувати,
а на третій раз
професор був дуже вражений.
Він вимовив: "Ніхто
не робив цього раніше".
Тоді я приготувався до уроку і
виготовив слайди.
Він каже: "Що ж, це може бути корисно.
Повертайся через два місяці.
Я тебе впишу в навчальний план".
Через два місяці
я викладав у класі.
Це я. Можливо, ви не бачите,
це погана фотографія.
Знаєте, часом світло
відмовляє вам.
(Сміх)
Та вау,
коли урок закінчився,
я вийшов плачучи,
бо зрозумів,
що зміг здійснити мрію
просто питаючи.
Я звик вважати, що я повинен
виконувати усе це -
повинен бути гарним бізнесменом,
отримати докторську, щоб викладати,
але я просто запитав
і зміг викладати.
На цій картинці,
якої ви не бачите,
я цитую Мартіна Лютера Кінґа.
Бо завдяки моєму дослідженню
я дізнався, що люди, які змінюють світ,
які змінюють наше життя
і наші думки,
це люди, які на початку і частенько надалі
отримували відмови.
Такі люди, як Мартін Лютер Кінґ,
Махатма Ґанді, Нельсон Мандела,
або навіть Ісус Христос.
Ці люди не дозволяли відмовам
визначати себе.
Їх визначає їхня власна реакція
на отримання відмови,
їхнє сприйняття відмов.
Не обов'язково бути цими людьми,
щоб навчитись сприймати відмови.
У моєму випадку
відмови були моїм прокляттям,
були для мене бабаєм.
Вони турбували мене все життя,
тому що я втікав від них.
Тоді я почав їх приймати.
Я перетворив їх
у найбільший подарунок у своєму житті.
Я почав вчити людей,
як перетворити відмови в протилежність.
Я використовую свій блог,
виступаю з промовами,
написав книжку, яку недавно опублікував,
розробив технологію,
яка допомагає людям
навчитися долати страх відмови.
Коли вам відмовляють,
коли ви стикаєтеся з перешкодами
або поразками,
обмірковуйте можливості.
Не втікайте.
Якщо ви їх приймете,
вони можуть стати
і вашим подарунком.
Дякую.
(Оплески)
Men 6 yoshligimda
sovg'alar oldim.
Mening boshlang’ich sinf o’qituvchimda
shunday hayrotomuz g’oya tug'ildi.
U bizni sov’g’alar olish
hissiyotini tuyishimiz bilan birga
bir-birimizni maqtashning yaxshi
tomonini o’rganishimizni istadi.
Ustozim barchamizni sinfxona
oldiga jamladi, hammamizga
sovg’alar sotib olib, ularni
burchakka terib qo’ygan edi.
Va u:
"Shu yerda turib
bir-birimizni yaxshi so’zlar
bilan siylasak-chi?” dedi.
O’z ismingizni eshitsangiz,
sovg’angizni olishga borasiz,
so’ng o’tirasiz.
Ajoyib g’oya, to’g’rimi?
Nima o'xshamasligi
mumkin?
(Kulgu)
Xo’sh, dastlab biz 40 kishi edik,
va men har gal kimnidir ismini
eshitishim bilan
shodligimdan uree deb yuborardim.
So’ng 20 kishi qoldi,
keyin 10 kishi,
undan keyin 5 kishi…
nihoyat 3 kishi.
Va ulardan biri men edim.
Yoqimli so’zlar
ulashish to’xtadi.
Men o’sha daqiqada yig’layotgan edim.
Ustozning hafsalasi pir bo’lib,
“Kimdir bu insonlar haqida ham
biror iliq so’z aytadimi?”
(Kulgu)
“Hech kim? Mayli, sovg’angizni
olingda, joyingizga o'tiring.
O’zingizni yaxshi tuting,
kelasi yil kimdir siz haqda
iliq so’z aytar.
(Kulgu)
Tasvirlab berishimdan
buni juda yaxshi esga olishimni
bilgandirsiz.
(Kulgu)
Biroq o’sha kuni kim o’zini yomonroq his
qilganini bilmayman.
Menmi yoki o’qituvchi?
U jamoani shakllantirish jarayonini
3 nafar 6 yasharlik bolalar
uchun hajviy ko’rsatuvga
aylantirganini tushungandir.
Biroq bu kulgili emasdi.
Televizorda odamlar ustidan
hazil qilishsa,
miriqib kulardingiz.
Bu kun haqida biror kulgili narsani
eslolmayman.
Bu mening bir ko’rinishim edi
va bu vaziyatga, omma oldida
rad etilishga qayta duch kelmaslik uchun
o’limga ham tayyor edim.
Bu bir ko’rinishim.
Shiddatli sakkiz yildan so’ng,
shaxrimizga—Beijing, Xitoyga Bill Geyts
nutq so’zlash uchun
tashrif buyurdi
va men uning nutqini eshitdim.
Bu kishi menga yoqib qoldi.
Endi men nima qilishni istashimni
bilaman, deb o’yladim.
O’sha kecha oilamga shunday xat yozdim
"25 yoshimgacha
dunyodagi eng katta kompaniyani quraman
va bu kompaniya Microsoftni
sotib oladi."
(Kulgu)
Men dunyoni zabt etish g’oyasiga
tamoman yopishib oldim.
dominantlik, to’g’rimi?
buni ichimdan to’qiganim yo’q,
o’sha xatni yozgandim.
Mana o’sha xat.
(Kulgu)
Buni o’qib chiqishingiz shart emas
(Kulgu)
Qolaversa, bu yomon husnixat,
lekin ba’zi muhim so’zlarni belgilab
qo’ydim.
Tushunib oldiz.
(Kulgu)
Shunday qilib ...
bu boshqa bir ko'rinishim edi.
dunyoni zabt etuvchi.
Xo’sh, ikki yildan so’ng
menga Amerikaga borish
imkoniyati taqdim etildi.
Darhol rozi bo’ldim,
chunki u yerda Bill Geyts yashaydi,
to’g’rimi?
(Kulgu)
Bu biznesdagi ilk sayohatim, deb o’yladim.
So’ng, keyingi shiddatli 14 yil.
30 yoshda edim.
Yo’q, o’sha kompaniyani qurmadim.
Hatto boshladim ham.
Men o'zi Fortune 500 kompaniyalaridan
birida marketing menejer bo'lib ishlardim.
Bir yerda turib qolganimni bildim.
Bir yerda qotib qoldim.
Nega?
O’sha xatni yozgan 14 yoshli bola qani?
Bunga sabab uning urinib
ko’rmaganligi emas.
Bunga sabab har safar menda yangi g'oya
uyg’onganida, biror
yangi narsaga urinib
ko’rishni istaganimda,
hatto ishda ham taklif berishni
istardim guruhda odamlar orasida
o’z fikrimni bildirishni istardim
o’sha 14 yashar va 6 yashar o’rtasida
doimiy kurash mavjudligini his qildim.
Biri dunyoni zabt etishni,
o’zgarish qilishni
istasa,
boshqa biri esa rad javobidan qo’rqadi.
Va har gal o’sha 6 yashar yutib keldi.
Bu qo’rquv hatto o’z kompaniyamni
yaratganimda ham meni tark etmadi.
Ha, 30 yoshligimda o’z kompaniyamga
ega bo’ldim. Agar Bill Geyts
bo’lishni xohlasangiz,
ertami-kechmi boshlashingiz kerak
tog’rimi?
Tadbirkorlik faoliyatim davomida
sarmoya kiritish imkoniyatini
qo'lga kiritdim,
keyinroq esa rad etildim.
Bu rad javobi menga azob berdi.
Shunchalik qattiq azoblandimki, shundayoq
hammasidan voz kechishni istadim.
Ammo sal o’tib o’yladim.
Bill Geyts oddiygina sarmoya kiritishdan
rad etilish tufayli ortga chekinardimi?
Har qanday muvaffaqiyatli tadbirkor
shu tariqa chekinadimi?
Aslo.
Ana shunda men buni anglab yetdim.
Ok, yaxshi kompaniya qura olaman.
Yaxshi jamoa yoki yaxshi
mahsulot yaratishim
mumkin, biroq shu narsa aniqki,
men yaxshi lider bo’lishim kerak.
Yaxshi inson bo’lishim zarur.
Men buyog’iga o’sha 6 yashar hayotimda
hukmronlik qilishiga ortiq qo’yib
bermayman.
Uni o’z joyiga qaytarishim kerak.
Shunday qilib onlayn ko’mak
izlay boshladim.
Google mening do’stim edi.
(Kulgu)
“Qanday qilib rad etilish qo’rquvini
yengga olaman?”
deb qidiruv berdim. Qo’rquv va azoblar
qanday paydo bo’lishi
haqidagi bir qancha psixologik
maqolalarga ko’zim tushdi.
So’ng bir qancha “Har narsani o’zingga
olaverma, shunchaki yengib o’t”
shunga o’xshash ruhlantiruvchi
maqolalarni ko’rdim.
Buni kim ham bilmaydi?
(Kulgu)
Biroq nega hanuz qo’rquvdaman?
So’ngra omadim kelib shu vebsaytni topdim.
U radetilishterapiyasi.com deb nomlangan.
(Kulgu)
"Rad etilish Terapiyasi" bu kanadalik
tadbirkor tomonidan yaratilgan o’yin.
Uning ismi Jeyson Komeli.
Bu g’oyaning mag’zi shunday: siz 30 kun
davomida rad etilish uchun biror narsa
izlaysiz har kuni biror
narsada rad etilasiz
va oqibatda bu azob sizga
begona bo’ladi.
Bu g’oya menga yoqib tushdi.
(Kulgu)
O’zimga shunday dedim,
“Bilasanmi? Men buni
qilmoqchiman va o'zim rad etilish
hissini 100 kun tuymoqchiman.
Rad javobini olish uchun
o’z g’oyalarimni yaratdim
va undan video blog tayyorladim.
Mana bu mening ishlarim.
Blog shunday ko’rinishda edi.
Birinchi kun ...
(Kulgu)
Notanish kishidan 100 dollar qarz olish.
Ishlayotgan joyimga bordim.
Zinadan tushdim va
stol ortida o’tirgan gavdali
kishini ko’rdim.
U qo’riqchiga o’xshab ko’rindi.
Shu sababdan unga yaqinlashdim.
Yurib boryapman
va bu umrimdagi eng uzun yo’l edi,
bo'ynimning
orqa qismidagi
tuklar tik holatda,
terlayotgandim, yuragim
esa gupirlab urardi.
Borib shunday dedim
“Hoy, janob 100 dollar
qarz bera olasizmi?”
(Kulgu)
U menga qarab “Yo’q.”
“Nega?” dedi
Men esa “Yo’qmi? Kechirasiz.” dedim.
So'ng esa
orqamga o’girilib,
qochib qoldim.
(Kulgu)
Juda xijolat tortdim.
O’zimni videoga olgandim,
o’sha kecha o’zimni rad javobi
olganimni ko’rayotgandim.
O’zimni qanchalik qo’rquvga tushganimni
ko'rdim. Men xuddi “The 6th Sense”
filmidagi boladek
edim.
Men arvohlarni ko’rdim.
(Kulgu)
Keyin o’sha kishini ko’rdim.
Bilasizmi, u unchalik
qo’rqinchli emasdi
U to’lachadan kelgan, yoqimtoy yigit edi.
va u hatto mendan “Nega?” deb so’radi.
Rostdan ham, u buni tushuntirib
berishimni so’radi.
Ko’p narsalar aytishim
mumkin edi.
Tushuntirib berishim mumkin edi.
U bilan kelishib
olishim mumkin edi.
Bularning
birortasini qilmadim.
Qo’limdan
kelgani yugurish bo'ldi.
Bu xuddi hayotimning mikrodunyosiga
o’xshashini his qildim.
Har gal rad etilishimni his
qildimmi, oyog’imni
qo’limga olib yuguraman.
Bilasizmi nima?
Keyingi safar nima bo’lishidan qat’iy
nazar, hech qayerga ketmayman.
Vaziyatni qo’lga olaman.
2-kun: “Burger to’ldirish”
imkonini so’rash
(Kulgu)
Burger oshxonasiga borib,
tushlikni yeb oldim
va kassir oldiga borib, shunday dedim:
Salom,
burger to’ldirib berasizmi?
(Kulgu)
U chalkashib ketdi.
“Burger to’ldirish nima degani?”
(Kulgu)
Shunday dedim “Xo’sh, bu xuddi ichimlik
to’ldirib berishga o’xshaydi, lekin
o’rniga burger”
U: “Uzr, bizda burger to’ldirishning
imkoni yo’q” dedi.
(Kulgu)
Ana shunda rad javobini oldim. Ketib
qolsam bo’lardi, biroq bunday qilmadim.
Shunday dedim, “Burgerlaring menga yoqadi,
oshxonangiz ham chakkimas,
burger to’ldirish imkoniyatini
berganlaringda
sizlarni yanada
yaxshi
ko'rardim.
(Kulgu)
U esa “Mayli, menejerimga buni
aytaman, ehtimol
bunday imkoniyat berilar,
ammo bugun qila olmaymiz” dedi.
Keyin ketdim.
Ha aytgancha, menimcha ular hech qachon
burger to’ldirish imkoniyatini
joriy etmagan.
(Kulgu)
Menimcha, ular hali ham
ishlamoqda. Biroq, ilk marotaba men
his etgan hayot-mamot tuyg’usi
endi yo’q,
negaki vaziyatni o’z qo’limga oldim,
chunki ketib qolmadim.
O’zimga “Ajoyib, men allaqachon
buni o’rganyapman.
Zo’r” dedim.
So'ng 3-kun:
Olimpiya donutlariga ega bo’lish.
Ana shunda hayotim
butunlay o’zgarib ketdi.
Krispi Kremega bordim.
U Qo’shma Shtatlarning
janubi-sharqiy qismida joylashgan
donutlar do’koni edi.
Ular bu yerda ham borligiga
ishonchim
komil.
Ichkariga kirib:
“Olimpiya simvollariga o’xshash
donut tayyorlab bera olasizmi?
Oddiy qilib aytganda, 5 ta
donutni birlashtirasiz…” dedim.
Ularning bunga rozi bo’lmaydi,
to’g’rimi?
Donut tayyorlovchi meni o’ta
jiddiy qabul qildi.
(Kulgu)
U qo’liga qog’oz olib,
uning ranglari va halqalarini
yoza boshladi.
“Buni qanday tayyorlashim mumkin?” dedi.
15 daqiqadan so’ng esa,
u qo’lida Olimpiya halqalariga o’xshash
quti bilan chiqdi.
Juda hayajonda edim.
Bunga ishona olmasdim.
Men o’sha kun olgan video esa Youtubeda
besh million kuzatuvchiga ega bo’ldi.
Dunyo ham bunga ishona olmayotgan edi.
(Kulgu)
Shu sababdan men gazetalar,
tok-shoular, barchasining
mavzusiga aylandim.
Shu tariqa mashhur bo’ldim.
Ko’plab insonlar email orqali:
“Qilayotgan
ishlaringiz hayratlanarli”
deb yoza boshlashdi.
Biroq bilasizmi, shon-shuhrat va
mashhurlik menga hech narsa bermadi.
Mening chin istagim o’zimni o’rganish
va o’zgartirish edi.
Shu tariqa men 100 kunlik rad etilishni
o’yin maydoniga, tadqiqot
loyihasiga aylantirdim.
Nima o'rgana olishim
mumkinligini ko’rmoqchi edim.
Natijada ko’p narsalar o'rgandim.
Ko’plab sirlardan
boxabar bo'ldim.
Misol uchun, shunga amin
bo’ldimki, agar men chekinmasam,
rad javobini olsm,
"yo'q"ni
“ha” ga aylantira
olishim mumkin.
Sehrli so’z esa, “nega?”
Bir kuni qo’limda gul bilan bir notanish
kishining uyiga bordim, eshikni
taqillatib, shunday dedim:
shu gulni sizning tomorqangizda
eksam bo’ladimi?
(Kulgu)
U esa “Yo’q” dedi.
Eshikni yopishidan
oldin unga shunday dedim
“Negaligini bilsam bo’ladimi?
U “Tomorqaga ekkan hamma narsani
payhon qilib yuboradigan itim bor.” dedi.
Gulingiz
isrof bo’lishini xohlamayman.
Gul ekmoqchi bo’lsangiz, ko’chani
kesib o’tib Konniga ayting.
U gullarni yoqtiradi.
Xuddi shunday qildim.
Ko’chani kesib o’tib,
Konnining eshigini
qoqdim. U meni ko’rib
quvonib ketdi.
(Kulgu)
Va yarim soatdan so’ng
Konnining tomorqasida shu gul
paydo bo’ldi.
Hozir uning yaxshiroqligiga
ishonchim komil.
(Kulgu)
Biroq, ilk rad etilishdayoq ortga
chekinganimda
U kishi menga ishonmadi,
negaki men ahmoqman,
tuzuk kiyinmaganligim,
yaxshi ko’rinishda bo’lmaganim
uchun deb o’ylardim.
Bular sababli emas.
Sababi
men taklif etgan narsa
uning istagi bilan mos kelmagan-
-ligida edi.
U menga ishonch bildirib, kelishuv
qoidalariga asosan yo'l ko'rsatdi.
Men yo’nalishni o’zgartirdim.
Kunlardan bir kun
so’zlarim bilan ha javobini
olish imkoniyatini
oshirish mumkinligini bilib oldim.
Misol uchun bir kuni Starbucksga bordim
va menejerdan “Starbucks mezboni
bo’lsam maylimi? deb so'radim.
U shunday ohangda “Starbaks mezboni,
u nima degani?
“Wallmart mezbonlarini bilasizmi?” dedim.
Bilasizmi, ular do’konga kirishingizdan
oldin sizga salom beradi va
aslida hech narsa
o’g’irlamasligingizga ishonch
hosil qilishadi? Starbucks xaridorlariga
Wallmart ruhini ulashaman.
(Kulgu)
Xo’sh, bu yaxshi fikrligiga ishonchim
komil emas.
Aslida, bu yaxshimasligini aniq bilaman.
U esa qarab, “Ha”
Uning ismi Erik,
“Bilmasam.” dedi.
U meni shu
tariqa tinglayotgan edi. “Bilmasam.”
Undan “Bu g’alatimi?”deb so’radim.
U esa “Bu judayam g’alati.” dedi.
Biroq shuni aytishi bilan uning
munosabati butunlay o’zgardi.
Aftidan, u barcha shubhalarini
chetga surib qo’ydi.
U “Mezbon bo’lishingiz mumkin, lekin
o’ta g’alati tuyulmasin”
dedi.
(Kulgu)
Keyin 1 soat davomida Starbucksga
mezbonlik qildim.
Tashrif buyurgan har bir xaridorga
salom berib, dam olish kuni
zavqini ulashdim.
Ha aytgancha, sizning qaysi kasbga
yo’nalganligingizni
bilmayman, mezbonlik
qilmang.
(Kulgu)
Bu o’ta zerikarli edi.
Bu qo’limdan kelishini angladim,
chunki men “Bu g’alatimi?” deb so’radim.
Men undagi shubhani tilga oldim.
“Bu g’alatimi?” deb so’rashim g’alati
kishi emasligimni anglatadi.
Bu aslida xuddi unga o’xshab
fikrlayotganimni, bunga
g’alati narsa sifatida
qarayotganimni anglatadi.
Qayta-qayta shunga amin
bo'ldimki, savol so’rashdan
oldin odamlarda mavjud bo’lishi mumkin
bo'lgan shubhani aytganimda, ularning
ishonchini qozondim.
Menga ha deb javobini berish ehtimolli
oshdi. So’rash orqali hayotimdagi
orzularga erishishim mumkinligiga
amin bo’ldim..
Mening to’rt avlodim o’qituvchilik qilgan,
buvim menga doim shunday der edilar,
“Jia, seni qo’lingdan hamma narsa keladi,
lekin o’qituvchi bo’lsang zo’r bo’lardi”
(Kulgu)
Biroq men tadbirkor bo’lishni istagandim,
o'qituvchi bo'lmadim. Lekin ta’lim
berish bir umrlik orzuyim edi.
“Kollejda dars berishni
so’rab ko’rsamchi?” dedim.
O'sha paytlar
Ostinda yashardim.
Shu sabab
Ostindagi Texas Universitetiga borib
professor eshigini qoqdim,
“Talabalaringizga dars o’tsam bo’ladimi?”
deb so'radim. 1-2 urinishda
hech narsaga erishmadim.
Chekinmay, davom ettirdim.
Va uchinchi urinishimda professorni
lol qoldirdim.
U “Hali hech kim bunday qilmagan” dedi.
Slaydlarim va darslarim bilan
tayyorlanib kelar edim.
U “Qoyil, bularni ishlata olaman.
Ikki oydan
so’ng kelsangizchi? Sizni o’quv
dasturimga joylashtiraman.” dedi.
Va ikki oydan so’ng, men o’qita boshladim.
Bu men. Ehtimol, meni ko’ra olmaysiz.
Yomon surat.
Bilasizmi, ba’zida yorug’lik
sizni rad etadi?
(Kulgu)
Lekin...
Darsni tugatib, u yerdan ko’zimda
yosh bilan chiqdim.
Chunki, bor yog’i so'rash
orqali hayotdagi orzularimga erishish
mumkinligi haqida o’yladim.
Men har doim bularning barchasini
bajarishim kerak,
ya’ni eng zo’r tadbirkor bo’lishim yoki
o’qitish uchun PhD olishim kerak deb
o'ylardim.
Yo’q, men shunchaki
so'radim va o’qita oldim.
Sizga yaxshi ko’rinmayotgan ushbu rasmda
Martin Lyuter King
iqtibosini keltirgandim.
Nega deysizmi? Chunki o’z tadqiqotimda
shunga amin bo’ldimki, dunyoni o'zgartira
oladigan, yashash tarzimiz va
fikrlash tarzimizni
o’zgartiruvchi insonlar ilk va qattiq
tanqidga uchragan insonlar bo’lishgan.
Martin Lyuter King,
Mahatma Gandi, Nelson Mandela
kabi insonlar
va hatto Iso Masih ham.
Bu insonlar ularning aslida qanday
insonligini rad javobi aniqlashiga
qo'yib bermadi. Rad etilishdan so‘ng unga
bildirgan munosabati ularning aslida
kimligini aniqlashga
qo'yib berdi
Ular rad etilishga iliq qarashgan.
Rad etilishdan saboq olish uchun
bu insonlar kabi bo'lish
shart emas va mening vaziyatimda
rad javobi
menga tekkan la'nat,
mening qo’rquvim edi. U meni butun umr
ta’qib etdi, men esa undan qochayotgandim.
So’ng men u bilan
kelishishni boshlab
uni hayotimdagi eng katta
tuhfaga aylantirdim.
Rad etilish qanday qilib imkoniyatga ayla-
nishi mumkinligi haqda o’rgata boshladim.
Insonlarga rad etilish qo’rquvini yengish
uchun yordam berishda blogimdan,
nutq va
yaqinda chop etilgan kitobdan, hatto bu
uchun hozirda yaratayotgan texnologiyamdan
foydalanaman.
Hayotda rad etilganda,
keyingi safar qiyinchilik yoki
mag’lubiyatga uchraganingizda,
uning
imkoniyatlari haqida o’ylab ko’ring.
Chekinmang.
Agar u bilan
iliqlik o’rnatsangiz,
u sizning ham tuhfangizga
aylanishi mumkin.
Rahmat.
(Qarsaklar)
Khi tôi lên 6,
tôi nhận được nhiều quà.
Cô giáo lớp một của tôi
có ý tưởng tuyệt vời này.
Cô muốn chúng tôi
trải nghiệm việc nhận quà
và học cách khen ngợi người khác.
Cô bảo chúng tôi đứng trước lớp,
mua cho mỗi đứa một món quà
và xếp vào trong góc.
Sau đó cô hỏi,
"Tại sao chúng ta không đứng tại đây
và khen lẫn nhau?"
Nếu bạn nghe tên mình,
hãy đến nhặt lấy món quà và ngồi xuống."
Một ý tưởng thật tuyệt vời,
đúng không?
Có gì sai sai sao?
(Cười)
À, bắt đầu với 40 học sinh,
và mỗi lần tôi nghe gọi tên ai đó,
tôi sẽ cổ vũ nhiệt tình.
Và sau đó còn lại 20 người,
rồi 10 người,
và 5 người ...
rồi 3 người.
Tôi là một trong số đó.
Và lời khen ngừng lại.
À, lúc đó, tôi bật khóc.
Và cô giáo chợt hoảng hốt.
Cô hỏi "Nè, có ai muốn nói lời tốt đẹp
về những học sinh này không?"
(Cười)
"Không ai sao? OK, sao chúng ta
không nhận quà và ngồi xuống,
Vậy cư xử tốt vào năm sau
có người sẽ nói lời tốt đẹp với bạn."
(Cười)
Như tôi miêu tả
điều này với bạn,
chắc chắn bạn biết
tôi nhớ rất rõ chuyện này.
(Cười)
Tôi không biết
ai cảm giác tệ vào hôm đó.
Là tôi hay là cô giáo?
Cô chắc cũng nhận ra mình đã biến
sự kiện xây dựng đồng đội
thành buổi chỉ trích chung
cho những đứa trẻ 3 - 6 tuổi.
Không hề có sự hài hước.
Bạn biết đó, khi bạn xem ai đó
bị chế nhạo trên TV,
thật là nực cười.
Không có gì vui
trong ngày hôm đó.
Và đó là một cái tôi khác,
và tôi có thể chết để tránh
tình huống đó --
bị từ chối trước mặt mọi người.
Có một phiên bản khác.
Thấm thoát 8 năm trôi qua.
Bill Gates đến quê tôi.
Bắc Kinh, Trung Quốc --
diễn thuyết,
và tôi đã thấy thông điệp của ông.
Tôi mến người này.
Tôi nghĩ, wow,
giờ tôi biết mình phải làm gì.
Đêm đó tôi đã viết một lá thư cho gia đình
nói với họ: "Lúc tôi 25,
tôi sẽ mở một công ti lớn nhất thế giới,
và công ti đó sẽ mua luôn cả Microsoft."
(Cười)
Thât ra tôi luôn ôm ấp ý tưởng
chinh phục thế giới --
sự thống trị, đúng chứ?
Và tôi không hề bịa đặt,
tôi đã viết lá thư đó.
Và nó đây --
(Cười)
Bạn không phải đọc hết một lượt --
(Cười)
Lá thư với chữ viết tay xấu
nhưng tôi cũng làm bật lên ý chính.
Bạn hiểu chứ.
(Cười)
Cho nên ...
đó là một cái tôi khác:
một cái tôi muốn chinh phục thế giới.
À, 2 năm sau,
tôi được giới thiệu một cơ hội đến Mĩ.
Tôi vô cùng háo hức,
vì đó là nơi Bill Gates sinh sống,
đúng chứ?
(Cười)
Tôi nghĩ đó là sự bắt đầu
cho chuyến khởi nghiệp của tôi.
Sau đó, thấm thoát lại 14 năm trôi qua.
Tôi đã 30.
Không, tôi vẫn chưa mở được công ti đó.
Thậm chí tôi còn chưa bắt đầu.
Tôi đã là một quản lí marketing thực thụ
cho công ti Fortune 500.
Tôi cảm thấy mình bị tắt ý tưởng;
tôi bị mụ mẫm đầu óc.
Tại sao lại như vậy?
Cậu bé 14 tuổi viết lá thư đó đâu rồi?
Không phải vì cậu ta không thử.
Mà là vì mỗi lần tôi có ý tưởng mới,
mỗi lần tôi muốn thử điều gì đó mới,
thậm chí lúc làm việc --
Tôi muốn làm đơn đề nghị,
tôi muốn thuyết trình trước mọi người --
tôi cảm giác có cuộc chiến dai dẳng
giữa đứa trẻ 14 và 6 tuổi.
Một cái tôi muốn chinh phục thế giới --
tạo sự khác biệt --
một cái tôi lo sợ bị từ chối.
Và lần nào cái tôi 6 tuổi
cũng giành chiến thắng.
Và nỗi sợ này cứ tiếp diễn
sau khi thành lập công ti.
Ý tôi là, tôi đã mở công ti khi tôi 30 --
nếu bạn muốn giống Bill Gates,
bạn phải bắt tay vào ngay thôi, đúng chứ?
Khi tôi khởi nghiệp,
tôi được giới thiệu một cơ hội đầu tư,
và sau đó tôi bị từ chối.
Và sự từ chối đó làm tổn thương tôi.
Tôi cảm thấy rất tệ
và quyết định từ bỏ ngay.
Nhưng sau đó tôi nghĩ,
liệu Bill Gates có từ bỏ
sau khi bị từ chối cuộc đầu tư đơn giản?
Bất cứ nhà khởi nghiệp nào
cũng sẽ từ bỏ như vậy sao?
Không thể nào.
Và đây là nơi
OK, tôi có thể
tạo nên công ti tốt hơn.
Tôi có thể thành lập đội ngũ
hoặc sản phẩm tốt hơn,
nhưng chắc chắn một điều:
Tôi phải trở thành lãnh đạo tốt hơn.
Tôi phải trở thành người tốt hơn.
Tôi không thể để cái tôi 6 tuổi
áp chế cuộc đời tôi nữa.
Tôi phải để cậu ta lại phía sau.
Đây là nơi tôi lên mạng
và tìm kiếm sự giúp đỡ.
Google là bạn của tôi.
(Cười)
Tôi tìm "Làm thế nào
để vượt qua nỗi sợ bị khước từ?"
Tôi thấy có hàng tá bài báo tâm lí học
về nguồn gốc của nỗi sợ và sự đau đớn.
Sau đó tôi lại thấy nhiều bài báo
truyền cảm hứng vô cùng
"Đừng tự trách bản thân,
chỉ cần vượt qua thôi."
Ai không biết chuyện đó?
(Cười)
Nhưng tại sao tôi lại phải lo sợ?
Sau đó tôi tình cờ phát hiện
một trang web.
Có tên là rejectiontherapy.com.
(Cười)
"Liệu pháp trị từ chối" là trò chơi
do doanh nhân người Canada phát minh.
Tên anh ta là Jason Comely.
Cơ bản thì trong 30 ngày bạn ra ngoài
với ý tưởng này và tìm kiếm sự khước từ,
và mỗi ngày bị từ chối trong vài việc,
sau đó, bạn gây tê bản thân
từ cơn đau đó.
Và tôi thích ý tưởng đó.
(Cười)
Tôi nói, "Bạn biết không?
Tôi sẽ làm như vậy.
Và tôi cảm thấy mình bị từ chối 100 ngày."
Tôi nảy ra ý tường
cho sự từ chối của riêng mình,
và tôi bắt tay vào làm blog.
Và đây là những gì tôi đã làm.
Đây là giao diện của blog.
Ngày thứ nhất ...
(Cười)
Mượn 100 đô la từ một người lạ.
Đây là nơi tôi đi đến nơi tôi làm việc.
Tôi đi xuống lầu
và thấy một gã bự con ngồi sau cái bàn.
Có vẻ như anh ta là bảo vệ thì phải.
Và tôi tiếp cận anh ta.
Tôi chỉ đi bộ ngang qua
và đó là cuốc bộ dài nhất đời tôi --
tóc phía sau cổ tôi dựng đứng,
tôi đang đổ mồ hôi và tim đập thình thịch.
Tôi đã tới nơi và nói,
"Chào, ngài có thể cho tôi mượn
100 đô la được không?"
(Cười)
Và anh ta nhìn tôi, "Không."
"Tại sao?"
Và tôi nói, "Không? Tôi xin lỗi."
Sau đó tôi quay đầu bỏ chạy.
(Cười)
Tôi cảm thấy khá xấu hổ.
Nhưng vì tôi tự quay phim mình
nên tối đó tôi xem lại
mình bị từ chối ra sao.
Tôi chỉ thấy bộ dạng
hoảng sợ của bản thân.
Có vẻ tôi giống đứa trẻ trong
"Giác quan thứ sáu."
Tôi đã thấy nhiều người chết.
(Cười)
Sau đó tôi gặp lại người này.
Bạn biết đó, anh ấy không đe dọa.
Anh ta mập mạp, đáng yêu,
cà thậm chí còn hỏi tôi, "Tại sao?"
Thật ra, anh ta đã mời tôi tự giải thích.
Tôi không thể nói được gì nhiều.
Tôi có thể giải thích,
có thể thương lượng.
Tôi không hề làm như vậy.
Tôi chỉ lo bỏ chạy mà thôi.
Tôi cảm giác, wow, đây giống như
mô hình thu nhỏ cuộc đời mình.
Mỗi lần tôi cảm thấy bị từ chối
dù là nhẹ nhất,
tôi chỉ lo chạy nhanh nhất có thể.
Và bạn biết gì không?
Ngày hôm sau, mặc cho
chuyện gì xảy ra,
tôi sẽ không bỏ chạy nữa.
Tôi sẽ trấn tĩnh.
Ngày thứ hai: Yêu cầu
"thêm đầy cái burger"
(Cười)
Đó là khi tôi còn khoảng một ít burger,
tôi ăn trưa xong, và đến quầy thu ngân hỏi,
"Chào, tôi có thể
thêm đầy không?"
(Cười)
Anh ta khá là bối rối,
"Thêm đầy burger là sao?"
(Cười)
Tôi nói, "À, thay vì làm đầy nước
thì đổi lại là burger thôi."
Anh ấy nói "Rất tiếc,
chúng tôi không làm đầy burger."
(Cười)
Đây là nơi sự từ chối diễn ra
tôi có thể chạy trốn nhưng tôi đã ở lại.
Tôi nói, "À, tôi thích burger của anh,
tôi thích món ăn ở đây,
và nếu bạn làm đầy cái burger cho tôi,
tôi sẽ yêu bạn nhiều hơn."
(Cười)
Và anh ta nói, "À, được,
tôi sẽ nói lại với quản lí,
có lẽ chúng tôi sẽ làm,
nhưng rất tiếc không phải hôm nay."
Sau đó tôi bỏ đi.
Và nhân đây,
tôi không nghĩ họ đã từng
làm đầy cái burger.
(Cười)
Tôi nghĩ họ vẫn còn ở đó.
Nhưng cảm giác giữa sự sống và cái chết
thì đây là lần đầu tiên
không còn kéo dài nữa,
chỉ bởi vì tôi đã giữ lời --
bởi vì tôi không bỏ chạy.
Tôi nói, "Wow, tuyệt,
tôi đã học được nhiều thứ.
Thật tuyệt."
Và Ngày thứ ba:
Mua bánh doughnut Olympic.
Đây là nơi cuộc sống của tôi bị xáo trộn.
Tôi đến Krispy Kreme.
Đây là cửa hàng doughnut
ở trung tâm phía Đông Nam của Mĩ.
Tôi chắc chắn họ cũng có vài loại bánh.
Và tôi bước vào,
tôi nói "Cô có thể làm doughnut
có biểu tượng Olympic được không?
Cơ bản thì bạn nối
5 cái doughnut lại với nhau ..."
Ý tôi là họ không đồng ý, đúng chứ?
Người làm bánh doughnut
đối với tôi khá nghiêm túc.
(Cười)
Cô ấy lấy ra một tờ giấy,
bắt đầu tô màu và vẽ cái vòng,
"Làm sao
tôi có thể làm được như vậy?"
15 phút sau,
cô trở ra với một cái hộp
có vẻ giống những vòng Olympic.
Và tôi khá là cảm động.
Tôi không thể tin vào mắt mình.
Và video đó đạt
5 triệu lượt xem trên Youtube.
Thế giới cũng không tin vào điều này.
(Cười)
Vì chuyện này tôi được lên báo,
tham gia buổi talk show,
các chương trình khác.
Và tôi trở nên nổi tiếng.
Có người bắt đầu gửi email cho tôi
và nói "Những gì anh làm
thật là tuyệt vời."
Sự nổi tiếng khắp nơi
không ảnh hưởng gì đến tôi.
Điều tôi thật sự muốn đó là được học hỏi,
và thay đổi bản thân.
Tôi đã chuyển 100 ngày bị từ chối còn lại
thành sân chơi --
rồi chuyển thành dự án nghiên cứu.
Tôi muốn thấy những gì
mình có thể học hỏi.
Sau đó tôi đã học được rất nhiều thứ.
Tôi đã khám phá ra nhiều bí mật.
Ví dụ, tôi khám phá nếu không bỏ chạy,
nếu tôi bị từ chối,
tôi đã có thể chuyển "không" thành "có",
và từ ma thuật đó là "tại sao."
Một ngày nọ tôi đến một căn nhà xa lạ,
tôi cầm hoa này trong tay,
gõ cửa và nói,
"Tôi có thể trồng hoa
trong sân nhà bạn không?"
(Cười)
Và anh ta nói, "Không."
Trước khi anh ta rời khỏi, tôi nói,
"Tôi có thể biết lí do không?"
Và anh ta nói, "À, tôi có chú chó này
sẽ đào bới bất cứ thứ gì "
tôi để trong sân.
Tôi không muốn lãng phí hoa của anh.
Nếu bạn muốn làm vậy,
hãy qua đường và nói chuyện với Connie đi.
Cô ấy rất thích hoa."
Đó là những gì tôi làm.
Tôi băng qua đường và gõ cửa
nhà Connie.
Và cô ấy rất vui khi gặp tôi.
(Cười)
Và nửa tiếng sau,
có một bông hoa trong vườn của Connie.
Tôi chắc nó sẽ đẹp hơn lúc này.
(Cười)
Nhưng tôi đã đi khỏi
sau lần từ chối đầu tiên,
tôi sẽ nghĩ,
à, đó là vì người đó không tin tưởng tôi,
đó là vì tôi khá điên rồ,
tôi không ăn mặc lịch sự,
ngoại hình không ưa nhìn.
Không phải những lí do đó.
Vì những gì tôi đề nghị
không phù hợp điều anh ta muốn.
Anh ta tin tưởng viết cho tôi
giấy giới thiệu,
dùng từ chuyên ngành buôn bán.
Tôi đã thay đổi giấy giới thiệu.
Một ngày np5 --
và tôi cũng học được rằng
tôi có thể phát biểu điều gì đó
tận dụng hết mức
cơ hội để được chấp nhận.
Ví dụ, ngày kia tôi đến Starbucks,
hỏi quản lí, "Tôi có thể trở thành
người đứng chào cho Starbucks được không?"
Anh ta nói, "Người đứng chào
cho Starbucks là gì?"
"Anh có biết người đứng chào
cho Walmart không?"
Là những người "chào" bạn trước khi bạn
và đảm bảo bạn không lấy trộm thứ gì.
Tôi muốn đem trải nghiệm ở Walmart
đến với khách hàng Starbucks."
(Cười)
À, tôi không chắc đó là một việc tốt,
thật ra --
Thật ra, tôi khác chắc chắn
đó là một việc tồi tệ.
Và anh ta thốt lên, "Ồ" --
yeah, đây là dáng vẻ của anh ta,
anh ta nói, "Tôi không chắc lắm."
Anh ta đáp lại. "Tôi không chắc lắm."
Tôi hỏi, "Làm vậy là lạ lắm sao?"
Anh ta trả lời, "Uh, thật kì lạ."
Nhưng ngay khi anh ta nói,
cả cử chỉ cũng thay đổi.
Đó là nếu anh ta đặt hết
nghi ngờ lên sàn nhà,
Anh ta nói, "Uh, bạn có thể làm được,
chỉ là đừng có kì quặc."
(Cười)
Một tiếng sau, tôi là người đứng chào
ở Starbucks.
Tôi nói "chào"
với mỗi khách hàng bước vào,
và chúc họ ngày nghỉ vui vẻ.
Nhân đây, tôi không biết
quĩ đạo sự nghiệp của bạn là gì,
đừng là người đứng chào.
(Cười)
Thật sự rất chán.
Nhưng sau đó tôi biết tôi có thể làm được
vì tôi có hỏi "Như vậy là quái lắm sao?"
Tôi nói về chuyện anh ta đang nghi ngờ.
Và vì tôi có hỏi "Làm vậy là lạ lắm sao?"
có nghĩa là tôi bình thường.
Có nghĩa là tôi thật sự nghĩ
mình thích anh ta,
xem đây là một chuyện lạ.
Và cứ lặp đi lặp lại,
tôi đã học được nếu tôi đề cập
về mối nghi ngờ của người khác
trước khi tôi đặt câu hỏi,
tôi có được lòng tin của họ.
Mọi người nói đồng ý với tôi nhiều hơn.
Và sau đó tôi học được tôi có thể
hoàn thành giấc mơ của mình ...
chỉ bằng việc đặt câu hỏi.
Các bạn biết đó, gia đình tôi
4 đời đều là giáo viên,
và bà lúc nào cũng bảo tôi,
"Jia, con có thể làm
bất cứ chuyện gì con muốn,
nhưngtrở thành giáo viên thì tuyệt hơn."
(Cười)
Tôi muốn trở thành doanh nhân,
nên không nghe theo.
Nhưng lúc nào tôi cũng mơ
mình sẽ đi dạy.
Cho nên tôi nói, " Nếu tôi hỏi
việc đi dạy ở trường cao đẳng?"
Lúc đó tôi đã sống ở Austin,
nên tôi đến trường đại học Texas"
ở Austin
và gõ cửa những giáo sư ở đây
"Tôi có thể dạy ở đây không ạ?"
Tôi không
Nhưng vì tôi không chạy --
tôi vẫn tiếp tục làm --
và ngày thứ ba nói chuyện với giáo sư
quả thật gây ấn tượng.
Ông nói "Không ai làm như vậy bao giờ."
Và tôi bước vào với bài thuyết trình]
powerpoint đã được chuẩn bị.
Ông nói "Wow, tôi có thể dùng cái này.
Cậu nên quay lại trong vòng 2 tháng.
Tôi sẽ sắp xếp cho cậu dạy."
Và 2 tháng sau, tôi đã được dạy một lớp.
Đây là tôi -- bạn có lẽ không thể thấy,
đây là một bức ảnh xấu.
Bạn biết đó, có lúc bạn bị ánh sáng
bỏ qua.
(Cười)
Nhưng hiện tại --
khi dạy xong, tôi bước ra ngoài và khóc,
vì tôi nghĩ
tôi có thể hoàn thành giấc mơ đời mình
chỉ đơn giản là hỏi han.
Tôi từng nghĩ tôi phải
hoàn thành tất cả mọi thứ --
phải trở thành một doanh nhân lớn,
hoặc có bằng tiến sĩ để đi dạy --
nhưng không, tôi chỉ hỏi,
và tôi có thể dạy.
Và trong bức ảnh đó,
mà bạn không thể thấy được,
tôi có trích câu nói
của Martin Luther King, Jr.
Tại sao? Vì trong nghiên cứu tôi phát hiện
những người thật sự thay đổi thế giới,
thay đổi cách sống và cách suy nghĩ,
là những người được gặp mà bị từ chối
phũ phàng ngay từ đầu.
Những người như Martin Luther King, Jr.,
Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,
hoặc thậm chí là Chúa.
Những người này không để việc bị từ chối
làm nản chí.
Họ thể hiện hành động sau khi bị từ chối
để khẳng định bản thân.
Và họ nhớ lấy việc bị từ chối.
Và chúng tôi không phải những người
học cách bị từ chối,
trong trường hợp của tôi,
việc bị từ chối là lời nguyền đối với tôi,
là điều khủng khiếp.
Chuyện này làm cuộc sống tôi đảo lộn
vì tôi đang tìm cách tránh thoát.
Sau đó tôi đã bắt đầu ghi nhớ nó.
Tôi xem nó như là món quà
lớn nhất trong đời mình.
Tôi bắt đầu dạy mọi người cách
biến sự từ chối thành cơ hội.
Tôi dùng blog cá nhân, bài thuyết trình,
dùng quyển sách tôi vừa mới xuất bản,
thậm chí thiết kế công nghệ
để giúp vượt qua nỗi sợ bị từ chối.
Khi bạn bị từ chối trong cuộc sống,
khi bạn đối mặt với chướng ngại tiếp theo
hoặc thất bại kế tiếp,
cân nhắc những khả năng có thể xảy ra.
Đừng chạy trốn.
Nếu bạn chỉ ôm chúng,
chúng cũng có thể trở thành quà của bạn.
Cảm ơn.
(Vỗ tay)
当我6岁的时候,
我收到了份礼物。
我一年级的老师有一个很棒的主意。
她想让我们在接受礼物的同时
还能学习如何表扬他人。
所以她让我们走到教室前面,
她给我们每个人带了礼物,堆在墙角。
然后她说:“让我们在这里互相表扬吧。
如果你听到有谁表扬你,
就去拿一份礼物然后回座位。”
多棒的主意,对吗?
能出什么差错呢?
(笑声)
我们一共有40个孩子,
每一次别人被叫到名字,
我都会很高兴的叫好。
然后剩下20个人,
然后10个人,
5个人……
最后剩下了3个人。
而我是其中一个。
再也没有表扬了。
就在那时,我开始哭。
老师也不知所措。
她说:“嘿,有没有人
愿意表扬一下这些同学?”
(笑声)
“没有吗?好吧。那你们
去拿一份礼物然后回座位吧。
明年要好好表现哦,
说不定会有人表扬你。”
(笑声)
你看我记得如此清楚,
因为这是我心里永远的痛。
(笑声)
但我不知道当天谁的感觉更糟糕,
我还是我的老师?
她一定意识到自己
把一个团队建设活动
变成了3个6岁孩子的尴尬时刻。
而且这种尴尬一点都不好笑。
电视上演的那些尴尬时刻,
非常好笑。
但那天一点都不好笑。
所以那是一个版本的我,
我死也不要再次经历这种事情——
在众目睽睽下被拒绝。
这是一个版本。
时间快进8年。
比尔·盖茨来到我的家乡
——中国北京——
做演讲。
我看了他的演讲,
就被他深深迷住了。
我想,哇,我找到了人生目标。
当天晚上我给家人写了一封信,
信上说,“在25岁之前,
我要打造一个世界上最大的公司,
而这家公司会买下微软。”
(笑声)
我向他真心学到了征服世界的想法,
统治世界,对吧。
我没骗你们,我真的写了信。
就是这封——
(笑声)
你没必要看懂中文,
(笑声)
字也写得不好看,但我
划出了一些重点词。
你们就明白了。
(笑声)
所以……
这是另一个版本的我,
一个想要征服世界的我。
时间又过了两年,
我得到了一个来美国的机会,
我抓住了它,
因为这可是比尔·盖茨
的故乡啊,对吧?
(笑声)
当时我觉得这会是我
创业生涯的开始。
然后,再快进14年,
我三十岁了。
我并没有成立那家公司。
甚至没有开始。
而是成为了一家500强企业
里一个平凡的市场经理。
我感觉我卡住了,
停滞不前。
为什么呢?
那个写信的14岁孩子去哪了?
不是因为他没有尝试。
而是因为每次我有了新的主意,
每次我想尝试一些新的东西,
甚至在工作的时候——
我想提出一个方案,
我想在一群人面前讲话——
我感觉6岁的我和14岁的我之间
一直在斗争。
一个想征服世界,
改变现况,
另一个却害怕被拒绝。
然而每次那个6岁的我都赢了。
这个惧怕甚至持续到
我开了自己的公司。
我在30岁的时候成立了我的公司,
如果你想成为比尔·盖茨,
迟早要踏出第一步,对吗?
当我开始创业后不久,
遇见了一个被投资的机会,
但是我最终被拒绝了,
那次拒绝伤害了我。
严重到我想当场放弃。
但是我想,
嘿,比尔·盖茨会在一次
投资被拒后就放弃吗?
任何成功的创业人会像那样放弃吗?
当然不。
我突然间恍然大悟。
我能创立一个更好的公司。
我能建立更好的团队,
开发更好的产品,
但有一件事是必须的:
我要成为一个更好的领导者,
成为一个更好的人。
我不能让那个6岁的我
继续支配我的生活。
我要战胜他。
所以我上网寻求帮助。
谷歌是我的朋友。
(笑声)
我搜索:“怎么克服被拒绝的恐惧?”
跳出了很多心理学文章,
关于恐惧和痛苦的来源。
然后是一些励志的文章
关于“不要太在意,克服就好。”
废话,地球人都知道好吗。
(笑声)
但为什么我还是很害怕?
然后我意外找到了这个网站,
叫做 RejectionTherapy.com(被拒治疗法)
(笑声)
“被拒治疗法”是加拿大一个
创业者发明的游戏,
他叫杰森·康利。
游戏很简单,
你出门找拒绝,持续30天,
每天都主动找人因某些事拒绝你,
最后,你对被拒绝就会感到麻木了。
我太爱这个主意了。
(笑声)
我说:“好吧。我就这么干。
我要让自己被拒绝100天
而且把情景录制下来。”
我要自己想象出被拒绝的注意,
还为此创建了视频博客。
这就是我做的。
这就是那个博客。
第一天……
(笑声)
向一个陌生人借100美金。
所以我来到公司,
我走下楼,
看见桌子后面坐着一个壮汉。
可能是保安吧。
所以我接近他,
我走向他,
简直是我人生中最漫长一段路,
我觉得脖子后面的汗毛都竖起来了,
手心都是汗,心怦怦直跳。
我走到他面前,
说:“先生你好,
我能向你借100美金吗?”
(笑声)
他抬起头,说:“不行。
为什么?”
我说:“不行吗?真不好意思。”
然后我转身就逃了。
(笑声)
我感觉非常尴尬。
但是因为我录下了这段经历,
所以那天晚上,我
重看了一遍被拒绝的过程,
我看到了自己有多害怕。
像是《灵异第六感》里的孩子,
看见死人一样害怕。
(笑声)
但我又看了看那个人,
他并没有那么可怕。
看起来胖乎乎的,很可爱,
他甚至还问我,“为什么”。
事实上,他给了我解释的机会,
我本来可以说很多。
我可以解释,可以交涉。
但我什么都没做,
我只是逃走了。
我觉得,哇,这简直
就是我人生的缩影。
每次我遇到一点小小的拒绝,
我就撒腿就跑。
于是我决定了,
第二天,不管发生了什么,
我都不会逃跑。
我会继续交涉。
第二天:请求一个“汉堡续杯”
(笑声)
我来到一家汉堡店,
吃完午餐,走向收银员,说:
“你好,我能来一个汉堡续杯吗?”
(笑声)
他非常疑惑,“什么是汉堡续杯?”
(笑声)
我说:“就像饮料续杯啊,
只是换成汉堡。”
他说:“不好意思,哥们儿,
我们没有汉堡续杯。”
(笑声)
所以我被拒绝了,
我本可以逃跑,但我没有。
我说:“我超爱你们的汉堡,
超爱你们的店,
如果你们能做汉堡续杯,
我会爱死你们的。”
(笑声)
然后他说:“好吧,
我会向经理汇报的,
以后可能会有这项服务,
但抱歉,今天实在没有办法。”
然后我走了。
顺便说一句,
我觉得他们不会
推出汉堡续杯服务的。
(笑声)
他们的店还没倒闭。
但第一天那种紧张到死的感觉,
已经没有了,
仅仅因为我留了来交涉,
没有逃跑。
我说:“哇,好棒,
我已经有所长进了,
真的很不错。”
第三天:索要奥林匹克甜甜圈。
我的人生从此开始被颠覆。
我去了“卡卡圈坊”,
一家卖甜甜圈的店,
主要分布在美国的东南部。
当然这里应该也有。
我走进店里,说:
“你能为我做一些长得像
奥林匹克标志的甜甜圈吗?
就是把五个甜甜圈连起来……”
按理来说他们不可能答应,对吧?
但那个做甜甜圈的特别重视我的要求!
(笑声)
她居然拿出一张纸,
记下颜色和排列,
思考该怎么制作。
15分钟后,
她拿着一盒奥运五环甜甜圈出来了。
我感动极了,
简直难以置信。
这个视频在Youtube上
获得了超过5百万的浏览量。
看来整个世界也无法相信。
(笑声)
因为这件事,我上了报纸,
参加脱口秀,可忙了。
我出名了。
很多人开始给我写邮件
说:“你做的事情太棒了。”
但知名度并不是我想要的。
我真正想要的是学习,
和改变自己。
所以我把“被拒100天”剩下的经历
变成了个人游乐场,
变成了研究项目。
想看看我能学到什么。
我学到了很多事情,
我发现了很多秘密。
比如,我发现只要我在遭到拒绝后,
不逃之夭夭,
我可以把“不行”变成“行”,
秘诀就是问对方“为什么”
有一天,我去一个陌生人家,
捧着一束花,
敲他的门,
问:“嘿,我能把这束花
种在你家后院吗?”
(笑声)
然后他说:“不行。”
在他关门之前,我说:
”嘿,你能告诉我为什么吗?“
他说:“我有一只狗,
它会把后院所有东西都刨出来。
我不想浪费你的鲜花。
如果你想种花,
你可以到街对面,问问康妮,
她超爱花的。”
我照做了。
我穿过马路,敲开妮家的门。
她看到我可开心了。
(笑声)
一个半小时后,
我的花就种在了康妮的院子里。
我保证,它现在比这要美多了。
(笑声)
如果我在被拒后选择离开,
我可能会想,
也许那个人不相信我,
因为我的要求很疯狂,
可能因为我穿得不好,
看上去不怎么样。
结果都不是。
仅仅因为我提供的不是他想要的。
他其实很信任我,还给我推荐了别人,
用销售的行话来说,
我完成了一次转交处理。
然后有一天——
我又学到一招,我可以
通过表述一些确定的事情,
增加我的提议被接受的可能性。
比如,有一天我走进一家星巴克,
问经理,“我能成为
星巴克迎宾员吗?”
他问:”什么是星巴克迎宾员?“
我说:“你知道沃尔玛迎宾员吗?
就是那些在你进店前,跟你打招呼,
然后盯着你在店里别偷东西的人?
我想给星巴克顾客
带来沃尔玛式的体验。”
(笑声)
我不确定这种体验好不好,
实际上因该肯定不好。
然后他说:“哦,”
没错,就是他,他叫埃里克,
他说:“我不确定。”
这就是当时他的表情,“我不确定。”
然后我问他,“这很奇怪吗?”
他说:“没错,哥们儿,很奇怪。”
但是在他说完之后,
他的整个举止就变了。
像是这事儿提出来后他就把怀疑全倒干净了。
他说:“好吧,你做吧,
但希望你别太奇怪了。”
(笑声)
所以接下来的一个小时,
我成为了星巴克迎宾员。
我对每一个进门的顾客说“你好”,
祝他们节日快乐。
顺便提一句,我不知道
你们的职业规划是什么,
千万不要当迎宾员。
(笑声)
真的很无聊。
但后来我发现,我之所以能成功,
是因为我提到了“这很奇怪吗?”
我提出了他心里的疑问。
正因为我问了“这很奇怪吗”,
恰恰意味着我不奇怪。
这意味着我跟他想的一样,
也觉得这事儿很奇怪。
就这样一次又一次,
我体会到,如果在我
提出自己的要求之前,
我能说出对方心里的疑问,
我就能赢得他们的信任。
他们也更有可能答应我的要求。
然后我明白了,要想实现人生理想,
只要开口。
我家四代都是老师,
我的奶奶一直跟我说,
“阿甲(我的小名),你可以做任何你想做的事情,
但最好还是当老师。”
(笑声)
但我的理想是创业,
所以我没当老师。
但是给人讲课却一直是我的梦想。
所以我想:“如果我直接
请求去大学教一堂课呢?”
当时我住在奥斯汀,
所以我去了德州大学奥斯汀分校,
敲教授的门,问
“我可以教您的课吗?”
开始几次我没有成功,
但我没有逃,不停去尝试,
到了第3次,教授被打动了。
他说:“从没有人做过这事。”
我来之前就已经准备好幻灯片和课程。
他说:“哇,我真的能用上这些。
你两个月后过来吧,
我把你加到我的课表里。”
两个月后,我去教了一堂课。
这是我——你可能看不清楚,
照片拍得不好。
有的时候连光线都拒绝你,对吗?
(笑声)
但是,
当我教完那堂课,我是哭着走出来的,
因为我发现,
我可以实现人生理想,
只需要开口请求。
而原本我以为,要实现理想,
要先达到许多标准——
比如成为杰出的创业者,
或者成为博士才能教书——
并不是,我只要开口请求,
我就能教书。
在这张照片里,可能大家看不到,
我援引了马丁·路德·金的话,
为什么?因为我发现
那些改变了世界的人,
改变了我们生活方式和思维方式的人,
都是那些遭到开始的拒绝,甚至暴力拒绝的人。
比如马丁·路德·金,
圣雄甘地,尼尔森·曼德拉,
甚至耶稣基督。
这些人没有让拒绝定义自己,
而是用被拒绝后的行动定义了自己。
他们拥抱拒绝。
要了解拒绝,我们不需要成为这些人,
以我为例,
拒绝曾是我的诅咒,
曾是我的梦魔。
它困扰了我一生,
因为我曾经不敢面对它。
然后我开始拥抱它。
把它转变为我人生中最大的礼物。
我开始教别人如何把拒绝变成机会。
用我的博客,我的演讲,
用我刚刚出版的书,
我还发展科技,来帮助人们
克服被拒绝的恐惧。
当你在人生中遭到拒绝,
当你面对下一个障碍,
或下一次失败,
想想以下这个可能:
不要逃跑。
如果你拥抱它们,
它们也可能成为你的礼物。
谢谢大家。
(鼓掌)
當我六歲的時候,
我收到了禮物。
我一年級的老師有一個很棒的主意。
她想讓我們感受接受禮物
同時學習讚美別人的美德。
所以她讓我們所有人走到教室前面,
她給我們每個人帶了禮物,
堆在牆角。
然後她說:
「讓我們站在這裡並讚美對方吧。
如果你聽到你的名字,
走上前,領取你的禮物並坐下。」
多棒的主意,對嗎?
能出什麼錯?
(笑聲)
開始,有 40 個孩子,
每一次我聽到別人被叫到名字,
我都會送出真摯的讚美。
然後剩下 20 個人,
10 個人,
5 個人……
最後剩下了 3 個人。
而我是其中一個。
讚美停止了。
在那個時候,我在哭泣。
老師也不知所措。
她說:「嘿,有任何人願意
說一些這些同學的好話嗎?」
(笑聲)
「沒人?好吧。那你們
去領取禮物並坐下吧。
所以明年好好表現,
可能會有人說一些你的好話。」
(笑聲)
我向你描述這件事,
你可能會知道我對這件事記憶猶新。
(笑聲)
但是我不知道誰感覺更糟糕,
我還是我的老師?
她一定意識到了,
她把一個團結合作的活動,
變成了三個 6 歲孩子的尷尬時刻。
撇開幽默不談,
你知道當你在電視上
看到別人尷尬的時候,
那很好笑。
那天一點都不好笑。
所以那是一個版本的我,
我會以死避免那種情況的發生,
在眾目睽睽中被拒絕。
這是一個版本。
快進 8 年。
比爾蓋茨來到我的家鄉──
中國北京──
做演講。
我看到了他的演講,
我對他深深的著迷。
我認為,哇,
我現在我知道我想做什麼了。
那個晚上我給我的家人寫了一封信,
告訴他們:「在 25 歲之前,
我會建造世界上最大的公司,
而且那個公司會買下微軟。」
(笑聲)
我完全接受了這個征服世界的主意,
統治,對吧。
我不是憑空捏造,我真的寫了那封信。
就是這個——
(笑聲)
你沒必要看完,
(笑聲)
字跡很差,
但是我強調了一些重點詞。
你會明白。
(笑聲)
所以……
這是另外一個版本的我,
一個想要征服世界的我。
好吧,兩年後,
我發現了一個來美國的機會,
我接受了它,
因為這是比爾蓋茨生活的地方,對嗎?
(笑聲)
我認為這是我企業家生涯的開始。
然後,快進 14 年,
我三十歲。
沒,我沒有建立那家公司。
我甚至沒有開始。
我事實上是一個
500 強企業的營銷經理。
我感覺我卡住了,
我停滯不前。
為什麼?
那個寫了那封信的
14 歲的孩子去哪了?
不是因為他沒有嘗試。
是因為每次我有了新的主意,
每次我想嘗試一些新的東西,
甚至在工作,
我想提出一個提案,
我想在一群人面前說出來,
我感覺在 6 歲的我
和 14 歲的我之間
有著持續的戰鬥。
一個想征服世界,
做出一些改變,
另一個害怕拒絕。
然而每次那個 6 歲的我都贏了。
這個恐懼甚至持續
到我開始自己的公司。
我的意思是,我在
30 歲的時候成立我的公司,
如果你想當比爾蓋茨,
你遲早要開始的,對嗎?
當我是一個企業家的時候,
我遇見了一個投資機會,
然後我被拒絕,
那次拒絕傷害了我,
嚴重到我想當場放棄。
但是我想,
嘿,比爾蓋茨會在一次
簡單的拒絕投資後放棄嗎?
有任何成功企業家會像那樣放棄嗎?
沒有。
這使我茅塞頓開。
好,我能夠創立一個更好的公司。
我能夠建立一個更好的團隊或產品,
但是有一件事情是確定的:
我一定要成為一個更好的領導者。
我一定要成為一個更好的人。
我不能讓那個 6 歲的我
繼續統治我的生活。
我要把他壓抑住。
所以我上網尋求幫助。
谷歌是我的朋友。
(笑聲)
我搜索:「怎麼克服被拒絕的恐懼?」
跳出了很多心理學文章
關於恐懼和痛苦的來源。
然後是一些鼓勵和啟發人心的文章,
都在說「不要太在意,克服就好。」
誰不知道這個?
(笑聲)
但是為什麼我還是很害怕?
然後我意外找到了這個網站,
叫做拒絕治療法.com
(rejectiontherapy.com)
(笑聲)
「拒絕治療法」是一個加拿大
企業家發明的遊戲,
他的名字是杰森.康莉。
主旨就是 30 天,你出門尋找拒絕,
每天被某些事情拒絕,
最後,你會緩解痛苦。
我很喜歡這個主意。
(笑聲)
我說:「你知道嗎?我要像這樣做。
而且我會錄下被拒絕 100天。」
我想出了自己被拒絕的主意,
還為此創建了視頻博客。
所以這是我做的,
那個博客看起來是這樣的。
第一天……
(笑聲)
向一個陌生人借 100 美金。
所以我去了我工作的地方,
我走下樓,
我看見一個強壯的人
坐在一張桌子後面。
他看起來像是一個保安。
所以我接近他,
我走向他,
那好像是我人生中最漫長一段路,
我脖子後的頭髮豎起來了,
我流著汗,心怦怦地跳。
我走到那裡,說:
「先生你好,
我能向你借 100 美金嗎?」
(笑聲)
他抬起頭,說:「不行。」
「為什麼?」
我說:「不行?不好意思。」
然後我轉身跑著離開了。
(笑聲)
我感覺非常尷尬。
但是因為我錄下了這個經歷,
所以那個晚上,
我觀看了自己被拒絕,
我看到了我自己有多害怕。
我像是「靈異第六感」裡的孩子。
我看見了死人。
(笑聲)
但是我看到了那個男人,
他並不咄咄逼人。
他是一個胖乎乎的可愛的人,
他甚至問我為什麼,
事實上,他邀請我解釋,
我其實可以說很多事情,
我可以解釋,我可以溝通。
但是我什麼都沒做,
我只是跑走了。
我感覺,哇,
這就像是我人生的縮影,
每次我感覺到輕微的拒絕,
我就會盡力逃跑。
你知道嗎?
第二天,不管發生了什麼,
我都不會逃跑。
我會留下來。
第二天:請求一個「漢堡續杯。」
(笑聲)
當我去一家漢堡店,
我吃完午餐,走向收銀員,說:
「你好,我能來一個漢堡續杯嗎?」
(笑聲)
他非常疑惑:「什麼是漢堡續杯?」
(笑聲)
我說:「就像一個飲料續杯,
只是換成漢堡。」
他說:「不好意思,
我們不做漢堡續杯。」
(笑聲)
所以這就是當被拒絕,
我可以逃跑,但是我留了下來。
我說:「我喜歡你們的漢堡,
我喜歡你們的店,
如果你們能做漢堡續杯,
我會更喜歡你們的。」
(笑聲)
然後他說:
「好,我會向我的經理匯報的,
可能我們會做,但是
不好意思,今天我們沒有辦法。」
然後我走了。
順便說一句,
我不認為他們會有漢堡續杯。
(笑聲)
我覺得他們還是老樣子,
但是我在那裡經歷的
生死攸關的感覺,
已經不在那兒了,
只因為我留了下來,
因為我沒有逃跑。
我說:「哇,好棒,
我已經開始吸取教訓了,
好棒。」
然後第三天:索要奧林匹克甜甜圈。
我的人生就在這裡開始被顛覆。
我去了「Krispy Kreme」,
一個甜甜圈店鋪,
主要在美國的東南部。
我確定這裡也有一些。
我走進店裡,說:
「你能為我做一些長得像
奧林匹克標誌的甜甜圈嗎?
基本上就是五個甜甜圈……」
我覺得他們一定不會說好,
甜甜圈製作者把我當真了。
(笑聲)
所以她展開一張紙,
開始記下顏色和五環,
思考該怎麼制作,
然後 15 分鐘後,
她帶著一個像
奧林匹克五環的盒子走出來,
我非常感動,
我覺得難以置信。
那個視頻在 Youtube 上
獲得了超過 5 百萬的瀏覽量。
整個世界也無法相信。
(笑聲)
你知道,因為這個,我上了報紙,
脫口秀,各種媒體。
我出名了。
很多人開始向我寫郵件
並說:「你做的事情太棒了。」
但是知名度並不是我想要的。
我真正想要的是學習
和改變自己。
所以我把我剩下的被拒絕 100天
變成了遊樂場,
變成了研究項目。
我想知道我能學到什麼,
我學到了很多事情,
我發現了很多秘密。
比如,我發現如果我沒有逃跑,
如果我被拒絕,
我可以把「不行」變成「行,」
而且那個神奇的詞語就是「為什麼。」
所以有一天,
我去一個陌生人家,捧著一束花,
敲他的門,並說:
「嘿,我能把
這束花種在你的後院嗎?」
(笑聲)
然後他說:「不行。」
但是在他離開之前,我說:
「嘿,我能知道為什麼嗎?」
他說:「我有一隻狗,
會拔起我種在後院的所有東西。
我不希望浪費你的鮮花。
如果你想做這件事,
到街對面,詢問康妮,
她很愛花。」
我照著做了。
我走過街,敲康妮家的門。
她看到我非常開心。
(笑聲)
然後一個半小時後……
這就是在康妮後院的那束花。
我保證它現在看起來更好。
(笑聲)
但是如果我在初次拒絕後離開,
我可能會想
是因為那個人不信任我,
因為我瘋了,
因為我的穿著,因為我看起來不好。
都不是。
是因為我提出的不符合他所想的。
他足夠信任我給我推薦,
用一個銷售術語,
轉介。
然後又一天,
我學到我可以說一些事情,
最大化被接受的可能。
比如,有一天我去一家星巴克
問經理「我能成為一個
星巴克迎賓員嗎?」
他問:「什麼是星巴克迎賓員?」
我說:「你知道那些沃爾瑪迎賓員嗎?
就是那些在你走進店鋪前
對你打招呼,
保證你不偷東西的人?
我想給星巴克顧客一個沃爾瑪體驗。」
(笑聲)
我確定那不是一個好事,
我蠻確定那是一個壞事。
然後他說:「哦,」
他看起來是這樣的,
他的名字是艾瑞卡,
他說:「我不確定。」
他是這樣說的:「我不確定。」
然後我問他,「這很奇怪嗎?」
他說:「沒錯,這很奇怪。」
但是在他說完之後,
他的整個舉止發生了改變。
像是他提出了所有的疑問。
他說:「好,你可以做這個,
就是不要做的太奇怪。」
(笑聲)
所以下一個小時內,
我是星巴克迎賓員。
我對每一個進門的顧客說「你好,」
祝他們節日快樂。
順便說一下,
我不知道你做過什麼職業,
不要當一個迎賓員。
(笑聲)
這真的很無聊。
但是,然後我發現能夠做這件事,
是因為我提到了「這很奇怪嗎?」
我提出了他的疑問。
因為我提到了「這很奇怪嗎?」,
這意味著我不奇怪,
這意味著我像他一樣思考,
把這個當成一件奇怪的事情,
一次,又一次,
我學到了如果我提到
別人可能會有的疑問,
在我詢問之前,
我就得到了別人的信任。
人們會更有可能對我說「行」,
然後我學到了
我可以完成我的人生夢想,
通過詢問。
我來自一個四代是老師的家庭,
我的奶奶一直跟我說:
「甲,你可以做你想做的,
但是你能成為一名老師是最好的。」
(笑聲)
但是我想成為一個企業家,
所以我沒當老師。
但是教授一些東西一直是我的夢想。
所以我想:「如果我直接
請求教一節大學課程呢?」
那個時候我住在奧斯汀,
所以我去了德州大學奧斯汀分校
敲教授的門,並問
「我可以教你的課嗎?」
開始幾次我什麼也沒得到,
但是因為我沒有逃跑,我堅持下去,
第三次,教授對我印象深刻。
他說:「沒人做過這件事。」
我帶著準備好幻燈片和課程給他看。
他說:「哇,
我真的可以用這些東西。
你能在兩個月後回來,
我把你加到我的課表裡。」
兩個月後,我教了一堂課。
這是我,你可能看不到,
這張照片不清晰。
有的時候你會被光線拒絕,對嗎?
(笑聲)
但是,哇,
當我上完那堂課,我哭著走出來,
因為我覺得,
我能夠用簡單的詢問
完成我的人生夢想。
我原本認為我一定要
完成這些事情——
成為一個傑出的企業家,
得到一個博士學位來教書,
但是,我只需要詢問,
我就能教書。
在那張相片裡,你看不到,
我援引馬丁路德金恩,
為什麼?因為我的研究發現
改變世界的人,
改變我們生活和思考的方式的人,
都是那些受到長期強烈拒絕的人。
像馬丁路德金恩的人,
像聖雄甘地,尼爾森曼德拉,
甚至耶穌。
這些人沒有讓拒絕定義他們。
他們讓他們被拒絕後的
反應定義他們。
他們擁抱拒絕。
我們不需要成為那些人來學習拒絕,
我的情況下,
拒絕是我的詛咒,
是我的夢魔。
因為我從中逃跑,
它困擾我的整個人生。
然後我開始擁抱它。
我把它轉變為人生中最大的禮物。
我開始教導別人
如何把拒絕變成機會。
我用我的博客,我的演講,
我用我剛剛出版的書,
我還建造幫助人們
克服對拒絕的恐懼的科技。
當你在人生中被拒絕,
當你面對下一個障礙
或下一個失敗,
考慮那個可能性。
不要逃跑。
如果你擁抱它們,
它們也可能成為你的禮物。
謝謝。
(鼓掌)