When I was a kid, I was obsessed
with the Guinness Book of World Records,
and I really wanted
to set a world record myself.
But there was just one small problem:
I had absolutely no talent.
So I decided to set
a world record in something
that demanded absolutely no skill at all.
I decided to set a world record
in crawling.
(Laughter)
Now, the record at the time
was 12 and a half miles,
and for some reason,
this seemed totally manageable.
(Laughter)
I recruited my friend Anne,
and together we decided,
we didn't even need to train.
(Laughter)
And on the day of our record attempt,
we put furniture pads
on the outside of our good luck jeans
and we set off,
and right away, we were in trouble,
because the denim was against our skin
and it began to chafe,
and soon our knees were being chewed up.
Hours in,
it began to rain.
Then, Anne dropped out.
Then, it got dark.
Now, by now, my knees
were bleeding through my jeans,
and I was hallucinating from the cold
and the pain and the monotony.
And to give you an idea
of the suffer-fest that I was undergoing,
the first lap around
the high school track took 10 minutes.
The last lap took almost 30.
After 12 hours of crawling,
I stopped,
and I had gone eight and a half miles.
So I was short of
the 12-and-a-half-mile record.
Now, for many years, I thought
this was a story of abject failure,
but today I see it differently,
because when I was
attempting the world record,
I was doing three things.
I was getting outside my comfort zone,
I was calling upon my resilience,
and I was finding confidence in myself
and my own decisions.
I didn't know it then,
but those are not
the attributes of failure.
Those are the attributes of bravery.
Now, in 1989, at the age of 26,
I became a San Francisco firefighter,
and I was the 15th woman
in a department of 1,500 men.
(Applause)
And as you can imagine, when I arrived
there were many doubts
about whether we could do the job.
So even though I was a 5'10",
150-pound collegiate rower,
and someone who could endure
12 hours of searing knee pain --
(Laughter)
I knew I still had to prove
my strength and fitness.
So one day a call came in for a fire,
and sure enough,
when my engine group pulled up,
there was black smoke billowing
from a building off an alleyway.
And I was with a big guy named Skip,
and he was on the nozzle,
and I was right behind,
and it was a typical sort of fire.
It was smoky, it was hot,
and all of a sudden,
there was an explosion,
and Skip and I were blown backwards,
my mask was knocked sideways,
and there was this moment of confusion.
And then I picked myself up,
I groped for the nozzle,
and I did what a firefighter
was supposed to do:
I lunged forward,
opened up the water
and I tackled the fire myself.
The explosion had been caused
by a water heater,
so nobody was hurt,
and ultimately it was not a big deal,
but later Skip came up to me and said,
"Nice job, Caroline,"
in this surprised sort of voice.
(Laughter)
And I was confused, because
the fire hadn't been difficult physically,
so why was he looking at me
with something like astonishment?
And then it became clear:
Skip, who was by the way a really nice guy
and an excellent firefighter,
not only thought
that women could not be strong,
he thought that they
could not be brave either.
And he wasn't the only one.
Friends, acquaintances and strangers,
men and women throughout my career
ask me over and over,
"Caroline, all that fire, all that danger,
aren't you scared?"
Honestly, I never heard
a male firefighter asked this.
And I became curious.
Why wasn't bravery expected of women?
Now, the answer began to come
when a friend of mine lamented to me
that her young daughter
was a big scaredy-cat,
and so I began to notice,
and yes, the daughter was anxious,
but more than that,
the parents were anxious.
Most of what they said to her
when she was outside began with,
"Be careful," "Watch out," or "No."
Now, my friends were not bad parents.
They were just doing what most parents do,
which is cautioning their daughters
much more than they caution their sons.
There was a study involving
a playground fire pole, ironically,
in which researchers saw that little girls
were very likely to be warned
by both their moms and dads
about the fire pole's risk,
and if the little girls
still wanted to play on the fire pole,
a parent was very likely to assist her.
But the little boys?
They were encouraged
to play on the fire pole
despite any trepidations
that they might have,
and often the parents offered
guidance on how to use it on their own.
So what message does this send
to both boys and girls?
Well, that girls are fragile
and more in need of help,
and that boys can and should
master difficult tasks by themselves.
It says that girls should be fearful
and boys should be gutsy.
Now, the irony is that at this young age,
girls and boys are actually
very alike physically.
In fact, girls are often
stronger until puberty,
and more mature.
And yet we adults act
as if girls are more fragile
and more in need of help,
and they can't handle as much.
This is the message
that we absorb as kids,
and this is the message
that fully permeates as we grow up.
We women believe it, men believe it,
and guess what?
As we become parents,
we pass it on to our children,
and so it goes.
Well, so now I had my answer.
This is why women, even firewomen,
were expected to be scared.
This is why women often are scared.
Now, I know some of you
won't believe me when I tell you this,
but I am not against fear.
I know it's an important emotion,
and it's there to keep us safe.
But the problem is
when fear is the primary reaction
that we teach and encourage in girls
whenever they face something
outside their comfort zone.
So I was a paraglider pilot
for many years --
(Applause)
and a paraglider is a parachute-like wing,
and it does fly very well,
but to many people I realize
it looks just like a bedsheet
with strings attached.
(Laughter)
And I spent a lot of time on mountaintops
inflating this bedsheet,
running off and flying.
And I know what you're thinking.
You're like, Caroline,
a little fear would make sense here.
And you're right, it does.
I assure you, I did feel fear.
But on that mountaintop,
waiting for the wind
to come in just right,
I felt so many other things, too:
exhilaration, confidence.
I knew I was a good pilot.
I knew the conditions were good,
or I wouldn't be there.
I knew how great it was going to be
a thousand feet in the air.
So yes, fear was there,
but I would take a good hard look at it,
assess just how relevant it was
and then put it where it belonged,
which was more often than not
behind my exhilaration, my anticipation
and my confidence.
So I'm not against fear.
I'm just pro-bravery.
Now, I'm not saying
your girls must be firefighters
or that they should be paragliders,
but I am saying that we are raising
our girls to be timid, even helpless,
and it begins when we caution them
against physical risk.
The fear we learn
and the experiences we don't
stay with us as we become women
and morphs into all those things
that we face and try to shed:
our hesitation in speaking out,
our deference so that we can be liked
and our lack of confidence
in our own decisions.
So how do we become brave?
Well, here's the good news.
Bravery is learned,
and like anything learned,
it just needs to be practiced.
So first,
we have to take a deep breath
and encourage our girls
to skateboard, climb trees
and clamber around
on that playground fire pole.
This is what my own mother did.
She didn't know it then,
but researchers have a name for this.
They call it risky play,
and studies show that risky play
is really important for kids, all kids,
because it teaches hazard assessment,
it teaches delayed gratification,
it teaches resilience,
it teaches confidence.
In other words,
when kids get outside
and practice bravery,
they learn valuable life lessons.
Second, we have to stop
cautioning our girls willy-nilly.
So notice next time you say,
"Watch out, you're going to get hurt,"
or, "Don't do that, it's dangerous."
And remember that often
what you're really telling her
is that she shouldn't be pushing herself,
that she's really not good enough,
that she should be afraid.
Third,
we women have to start
practicing bravery, too.
We cannot teach our girls
until we teach ourselves.
So here's another thing:
fear and exhilaration
feel very similar --
the shaky hands,
the heightened heart rate,
the nervous tension,
and I'm betting that for many of you
the last time you thought
you were scared out of your wits,
you may have been feeling
mostly exhilaration,
and now you've missed an opportunity.
So practice.
And while girls should be getting
outside to learn to be gutsy,
I get that adults don't want
to get on hoverboards or climb trees,
so we all should be practicing
at home, in the office
and even right here getting up the guts
to talk to someone that you really admire.
Finally, when your girl is, let's say,
on her bike on the top of the steep hill
that she insists
she's too scared to go down,
guide her to access her bravery.
Ultimately, maybe that hill
really is too steep,
but she'll come to that conclusion
through courage, not fear.
Because this is not
about the steep hill in front of her.
This is about the life ahead of her
and that she has the tools
to handle and assess
all the dangers
that we cannot protect her from,
all the challenges that we won't
be there to guide her through,
everything that our girls here
and around the world
face in their future.
So by the way,
the world record for crawling today --
(Laughter)
is 35.18 miles,
and I would really love
to see a girl go break that.
(Applause)
في صغري، كنت مولعة بموسوعة
(جينيس) للأرقام القياسية العالمية
رغبت في تسجيل رقم قياسي بنفسي.
لكن واجهتني مشكلة صغيرة:
لم أكن أمتلك أي موهبة.
لذا قررت أن أسجل رقمًا قياسيًا
في أمر لا يتطلب أي موهبة على الإطلاق.
قررت أن أسجل رقمًا قياسيًا
في الحَبْو.
(ضحك)
كان الرقم حينها 12 ميل ونصف،
ولسبب ما، بدا ذلك سهل المنال للغاية.
(ضحك)
وظّفتُ صديقتي (آن)،
وقررنا معًا أننا لا نحتاج حتى للتدريب.
(ضحك)
وفي يوم محاولة تحطيم الرقم القياسي،
وضعنا أغطية الأثاث القطنية
على بنطالينا جالبيْ الحظ
وبدأنا الحبو،
وفي الحال وقعنا في ورطة،
لأن القماش الخشن التصق بالجلد مباشرةً
وبدأ القماش يهترئ،
وسرعان ما تضررت ركبتانا.
وبعد ساعات،
بدأت تمطر،
بعد ذلك، انسحبت (آن).
ثم حل الظلام.
كانت ركبتاي حينها تنزفان عبر بنطالي،
وكنت أهذي من البرد
والألم والملل.
ولأعطيكم فكرة عن حجم المعاناة
التي مررت بها،
استغرقت اللفة الأولى
حول مسار المدرسة 10 دقائق.
أما الأخيرة فحوالي 30 دقيقة.
بعد 12 ساعة من الحبو،
توقفت،
وكنت قد قطعت 8 أميال ونصف.
كنت قريبة من تحطيم رقم الـ12 ميل ونصف.
الآن، بعد مرور هذه السنوات
كنت أظن بأنها قصة فشل ذريع،
لكن اليوم أرى الأمر بنظرة مختلفة،
لأن أثناء محاولتي لتحطيم الرقم القياسي،
كنت أقوم بثلاثة أمور.
كنت أخرج من منطقة راحتي.
كنت أختبر قوة التحمل لدي.
كنت أبحث عن الثقة في نفسي
وفي قراراتي الخاصة.
لم أدرك ذلك حينها،
لكن هذه لم تكن سمات الفشل.
بل هي سمات الشجاعة.
في عام 1989 عندما بلغت عامي الـ26،
أصبحت إطفائية في (سان فرانسيسكو)،
كنت المرأة رقم 15
في قسم يتألف من 1500 رجل.
(تصفيق)
وكما تتخيلون، عندما وصلت
كان يتم التشكيك بقدرتنا على أداء العمل.
برغم أني كنت مجدّفة جامعية
بطول 177 سم ووزن 68 كجم،
وأتحمل 12 ساعة من ألم الركبة الحارق،
(ضحك)
عرفت أنني مضطرة لإثبات قوتي ولياقتي.
وفي يوم ما وردنا اتصال بنشوب حريق،
وتأكدت تمامًا عندما رأيت
الفريق المحرك يستعد،
كان يوجد دخان أسود ينبعث
من مبنى في أحد الأزقة.
وكنت مع رجل ضخم يدعى (سكيب).
وكان يمسك فوهة الخرطوم
بينما كنت خلفه مباشرةً،
كان ذلك مثالًا نموذجيًا للحريق.
كان الدخان كثيفًا وساخنًا،
وبشكل مفاجئ،
حدث انفجار،
مما دفعني أنا و(سكيب) للخلف،
سقط قناعي جانبًا،
كانت لحظة مليئة بالارتباك.
وبعدها استجمعت قواي،
تحسست بيداي باحثةً عن الخرطوم،
وفعلت ما يفترض أن يفعله أي إطفائي:
اندفعتُ للأمام،
وفتحت المياه
وتصديت للحريق بنفسي.
حدث الانفجار بسبب سخان المياه،
لم يتأذ أحد وفي النهاية
لم يكن الأمر خطيرًا،
جاءني (سكيب) لاحقًا وقال:
"أحسنت صنعًا يا (كارولاين)،"
بنبرة صوت توحي بالاندهاش.
(ضحك)
شعرت بالحيرة لأن الحريق
لم يكن شديدًا لهذه الدرجة،
إذن لماذا كان ينظر إلي بهذه الدهشة؟
واتضح لي الأمر بعد ذلك،
(سكيب) الذي كان بالمناسبة
رجلًا لطيفًا للغاية
وإطفائيًا بارعًا،
لم يكن يعتقد فقط أن المرأة
لا تستطيع أن تكون قوية،
بل أيضًا لا تستطيع أن تتحلى بالشجاعة.
ولم يكن الوحيد الذي يعتقد ذلك.
الأصدقاء والمعارف والغرباء،
الرجال والنساء على مدار مهنتي
سألوني مرارًا وتكرارًا،
"(كارولاين)، كل هذه النيران
وكل هذا الخطر،
ألا تشعرين بالخوف؟"
بصراحة، لم أسمع أحد يسأل
رجلًا إطفائيًا عن ذلك.
حينها أصابني الفضول.
لماذا لم تكن الشجاعة متوقعة من النساء؟
الآن بدأت الإجابة تتضح
عندما جاء صديق لي يشتكي
أن ابنته الصغيرة كانت تخاف بشدة،
ومن هنا بدأت ألاحظ،
أجل، الإبنة كانت قلقة،
لكن إضافةً لهذا، كان الآباء أيضًا كذلك.
معظم الكلام الذي يقولونه لها
عندما كانت تخرج من البيت،
"احذري أو انتبهي أو لا تخرجي."
لم يكن أصدقائي آباء سيئين.
لكنهم كانوا يتعاملون مثل معظم الآباء،
ألا وهو تنبيه بناتهم أكثر من أبنائهم.
اُجريت دراسة تتضمن عمود تسلق
في ساحة لعب، بشكل ساخر.
رأى فيها الباحثون أن الفتيات
الصغيرات أكثر عرضة للتحذير
بواسطة آبائهن وأمهاتهن من خطورة تسلقه،
وإذا أصرّت الفتيات على اللعب بعمود التسلق،
من المرجح جدًا أن يساعدها أحد الوالدين.
لكن الأولاد الصغار؟
كانوا يتلقون التشجيع للعب بعمود التسلق
برغم الذعر الذي قد ينتابهم،
وعادةً يقوم الآباء بإرشادهم
إلى كيفية تسلقه بأنفسهم.
إذن ما هي الرسالة الموجهة
إلى كل من الأولاد والفتيات؟
حسنًا، الرسالة هي أن الفتيات
ضعيفات ويحتجن دائمًا للمساعدة.
والأولاد قادرون على تولي المهام
الصعبة بأنفسهم بل ويجب عليهم ذلك.
وأن الفتيات يجب عليهن الشعور بالخوف
والأولاد يجب أن يكونوا شجعان.
حسنًا، المفارقة في هذه السن المبكرة،
أن البنات والأولاد في الواقع
متشابهين بدنيًا.
في الحقيقة، الفتيات هنّ أكثر قوة
حتى سن البلوغ،
وأكثر نضجًا.
وحتى الآن نتصرف نحن البالغين
كما لو أن الفتيات أكثر ضعفًا
وفي حاجة لمزيد من المساعدة،
ولا يستطعن الاعتماد على أنفسهن كثيرًا.
هذه هي الرسالة التي نستوعبها في صغرنا،
وهذه هي الرسالة
التي تتغلغل فينا بينما نكبر.
النساء يعتقدن هذا مثل الرجال،
واحزروا ماذا؟
وعندما نصبح آباء،
ننقل هذا الشعور لأطفالنا،
وهكذا يستمر الأمر.
حسنًا، حصلت على إجابتي الآن.
هذا هو سبب أن النساء حتى الإطفائيات منهن،
من المتوقع أن يكنّ خائفات.
هذا هو السبب عادةً في شعور النساء بالخوف.
الآن، أعلم أن بعضكم
لن يصدقني عندما أقول هذا،
لكني لست ضد الشعور بالخوف.
أعلم أنه إحساس مهم، ويعطينا الأمان.
لكن المشكلة هي عندما يكون الخوف
هو رد الفعل الرئيسي
الذي نعلمه للفتيات ونشجعهن عليه
في كل مرة يواجهن أمرًا
خارج نطاق منطقة الراحة.
كنت أحلق بمظلة (باراجليدر) لعدة سنوات،
(تصفيق)
وهي مثل جناح مشابه للباراشوت،
وتحلق بشكل جيد للغاية،
لكن بالنسبة للعديد من الناس
أدركت أنها تبدو مثل غطاء السرير
وبها خيوط كثيرة.
(ضحك)
وقضيت الكثير من الوقت فوق قمم الجبال
أنفخ غطاء السرير هذا،
أنطلق وأحلق.
وأعلم فيما تفكرون.
تقولون لي أن الشعور
ببعض الخوف هنا أمر منطقي.
وأنتم على صواب فيما تفكرون.
أؤكد لكم أنني شعرت بالخوف.
لكن فوق قمة الجبل،
انتظار هبوب الرياح في الوقت المناسب،
شعرت بأشياء أخرى أيضًا:
البهجة والثقة.
كنت أعرف أنني طيارة ماهرة.
كنت أعلم أن الظروف مهيأة
وإلا لما كنت هناك.
عرفت مدى روعة أن تكون
على ارتفاع ألف قدم في الهواء.
لذا أجل كنت أشعر بالخوف،
لكني كنت أتمعن بشدة في الأمر،
وأقيّم حجم الخوف ومدى صلته
وأضعه في مكانه،
وكان الأمر عادةً مقاربًا
للشعور بالبهجة والترقب
وشعوري بالثقة.
لذا لست ضد الشعور بالخوف.
أنا فقط مؤيدة للتحلي بالشجاعة.
لا أقول أن فتياتكم عليهن أن يصبحن إطفائيات
أو أنه عليهن أن يحلقن بمظلة (باراجليدر)،
لكني أقول أننا نربي فتياتنا
على الخوف وحتى العجز،
ويبدأ الأمر عندما نحذرهن ضد الخطر البدني.
نعلمهن الخوف ولا نعطيهن الخبرة
يظل الخوف معنا حتى نصبح راشدات
ونغير كل هذه الأمور التي نواجهها
ونلقي الضوء عليها:
التردد في التحدث بصراحة،
اختلافنا لأجل أن يحبنا الآخرون
وانعدام الثقة بقراراتنا الخاصة.
إذن كيف نتحلى بالشجاعة؟
حسنًا، إليكم الأخبار الجيدة.
الشجاعة صفة مكتسبة،
ومثلها مثل أي شيء نتعلمه،
لكنها تتطلب الممارسة.
لذا أولًا:
علينا أن نأخذ نفسًا عميقًا
ونشجع فتياتنا
على استخدام لوح التزلج وتسلق الأشجار
والصعود على عمود التسلق في ساحة اللعب.
هذا ما فعلته أمي.
لم تكن تعلم ذلك حينها،
لكن لدى الباحثون اسم لهذا.
يسمونه اللعب المجازف،
وتظهر الدراسات أن اللعب
بمجازفة مهم لجميع الأطفال
لأنه يعلّم مهارة تقييم المخاطر،
وتأجيل الشعور بالإرضاء،
ويعلّم القدرة على الصمود،
ويعلم الثقة.
بمعنى آخر،
عندما يكون الأطفال بالخارج
ويمارسون الشجاعة،
فهم يتعلمون الدروس القيمة من الحياة.
ثانيًا: علينا أن نتوقف
عن تحذير الفتيات تلقائيًا.
لاحظوا في المرة القادمة عندما تقولون:
"انتبهي، ستجرحين نفسك،"
أو "لاتفعلي ذلك إنه خطير."
وتذكروا عادةً أن ما تقولونه لها فعلًا
أنه لا يجب عليها أن تجهد نفسها،
وأنها ليست جيدة بما فيه الكفاية،
وأنها عليها أن تشعر بالخوف.
ثالثًا:
نحن بصفتنا نساء علينا أن نبدأ
في ممارسة الشجاعة أيضًا.
لا يمكننا أن نعلّم فتياتنا
قبل أن نعلّم أنفسنا.
لذا إليكم شيئًا آخر:
الخوف والبهجة
يتشابهان كثيرًا،
الأيدي المرتعشة ومعدل
ضربات القلب المرتفعة،
وتوتر الأعصاب،
وأستطيع التأكيد بأن العديد منكم
في آخر مرة اعتقدتم فيها أنكم خائفون بشدة،
قد يكون راودكم الشعور بالبهجة في الأغلب،
والآن قد فاتتكم الفرصة.
لذا عليكم بالممارسة.
وبينما يجب على الفتيات
أن يخرجن لتعلم الشجاعة،
أتفهم بأن الكبار لا يريدون
التزحلق أو تسلق الأشجار،
لذا علينا جميعًا أن نمارس الشجاعة
في البيت أو في العمل
وحتى هنا استجمعوا شجاعتكم
للتحدث مع من تحبون بشدة.
في النهاية، لنقل أنه عندما تكون فتاتكم
على الدراجة فوق قمة تل شديد الانحدار
وأنها خائفة للغاية من النزول لأسفل،
أرشدوها للتحلي بشجاعتها.
في النهاية قد يكون هذا التل منحدرًا بشدة،
لكنها ستصل لهذه النتيجة
عن طريق الشجاعة وليس الخوف.
لأن هذا لا يتعلق بالتل المنحدر أمامها،
بل يتعلق بالحياة أمامها
وأنها لديها القدرة
لتولي زمام الأمور
وتقييم كافة المخاطر
التي لا نستطيع حمايتها منها،
والتحديات التي لن نتواجد فيها
لمساعدتها في تخطيها،
وكل شيء ستواجهه فتياتنا هنا
وحول العالم
في مستقبلهن.
لذا بالمناسبة،
الرقم القياسي المسجَّل في الحبو اليوم،
(ضحك)
هو 35.18 ميل،
وأود بشدة أن أرى فتاة تحطم هذا الرقم.
(تصفيق)
Когато бях дете, бях обсебена от
Книгата за Рекорди на Гинес
и наистина много исках
да постая световен рекорд аз самата.
Но имаше само един малък проблем:
аз нямах абсолютно никакъв талант.
За това, реших да поставя
световен рекорд в нещо,
което не изисква абсолютно никакъв талант.
Реших да поставя световен рекорд
по пълзене.
(Смях)
Сега, рекордът тогава бе
12 мили и половина
и по някаква причина
това ми се струваше напълно постижимо.
(Смях)
Навих приятелката ми Ан
и заедно, решихме,
че дори не ни е нужно да тренираме.
(Смях)
И в деня на нашия опит за рекорд,
ние сложихме мебелни подложки
на късметлийските ни дънки
и потеглихме
и веднага се оказахме в беда,
защотото дънковия плат се
триеше в кожата ни
и започна да ни протрива
и не след дълго коленете ни бяха ожулени.
След часове,
започна да вали.
Тогава, Ан се отказа.
След това се стъмни.
Сега, до тук, коленете ми
кървяха през дънките ми
и аз халюционирах от студа
и от болката и монотонността.
И да ви дам представа за това какъв
панаир на страданието изживявах,
първата обиколка на пистата на стадиона
в гимназията отне 10 минути.
Последната обиколка отне почти 30.
След 12 часа пълзене,
аз спрях,
и бях изминала 8 и половина мили.
Така, че не достигнах рекорда от
12 и половина мили.
Сега, много години наред, аз смятах
тази история за жалък провал,
но днес я виждам по различен начин,
защото докато пробвах
световния рекорд,
аз вършех три неща.
Аз преминавах извън
моята комфортна зона,
призовавах моята устойчивост
и намирах увереност у себе си
и в собствените си решения.
Тогава не го знаех,
но това не са харатеристиките
на провал.
Това са характеристиките
на смелост.
Сега, през 1989, на 26 годишна възраст,
аз станах пожарникар в Сан Франсиско
и аз бях 15-тата жена
в отдел от 1500 мъже.
(Аплодисменти)
Представяте си,
когато пристигнах
имаше много съмнения дали
можем да се справим с работата.
Така, че въпреки, че бях 1м 78 см висока,
68 кг академична гребкиня,
и човек който може да издържи
12 часа изгаряща болка в коленете -
(Смях)
аз знаех, че все още трябва да докажа
моята сила и финтес.
Така един ден имаше
повикване за пожар
и разбира се,
когато нашият отряд пристигна,
бълваха черни облаци пушек
от една сграда до тясна уличка.
И аз бях с един едър мъж на име Скип,
и той държеше дюза,
а аз бях точно отзад,
и това представляваше типичен пожар.
Беше задимено, беше горещо,
и изведнъж,
имаше експлозия,
и Скип и аз бяхме отблъснати назад,
маската ми бе отметната настрани,
и имаше един такъв момент на объркване.
След което аз станах,
и слепешком напипах дюзата и
сторих това, което пожарникар
би трябвало да стори:
втурнах се напред,
пуснах водата
и се справих с пожара сама.
Избухването било причинено от
бързовар,
така, че никой не пострада
и в крайна сметка не бе
кой знае какво, но по-късно
Скип дойде при мен и ми каза:
"Добре се справи, Каролайн"
с един вид изненадан глас.
(Смях)
И аз бях объркана, защото
огънят не беше труден физически
така, че защо той ме гледа
с такова учудване?
И тогава стана ясно:
Скип, който беше, между другото,
много добър човек
и отличен пожарникар,
не само смяташе. че
жените не могат да са силни,
той смяташе, че те също
не могат да бъдат и смели.
И не беше единствен.
Приятели, познати и непознати,
мъже и жени през цялата ми кариера
ме питат отново и отново:
"Каролайн, всичкият този огън,
тази опасност,
не те ли е страх?"
Честно, никога не чух мъж да бъде попитан.
И ми стана любопитно.
Защо смелостта не бе очаквана от жените?
Сега, отговорът почна да се появява
когато една приятелка ми се оплака
как нейната по-малка дъщеря
е голяма страхливка
и аз започнах да забелязвам,
и да дъщерята бе неспокойна,
но още повече от това,
родителите бяха неспокойни.
Повечето неща които ѝ казваха
когато тя бе навън започваха с:
"Бъди предпазилва", "Внимавай", или "Не".
Е, моите приятели не бяха лоши родители.
Те просто правеха това, което
повечето родители правят,
което е да предупреждават дъшерите си
много повече отколкото синовете си.
Имаше едно изследване с участието на
пожарникарски стълб, по ирония,
в което учените забелязват, че малките
момиченца е много вероятно да бъдат
предупредени и от майките и от бащите
за рисковете на пожарникарския стълб,
и ако малките момиченца все още
искаха да играят на стълба,
бе много вероятно родител да ѝ помогне.
А малките момченца?
Те бяха окуражавани да играят на
пожарникарския стълб
въпреки всякакви притеснения,
които биха могли да имат,
и доста често родителите предлагали
инструкции как да го използват сами.
Е, какво съобщение изпраща това
и до момичета и до момчета?
Ами това, че момичетата са крехки
и имат нужда от повече помощ
и че момчетата могат и трябва да
се справят с трудни задачи сами.
Казва това, че момичетата трябва
да се страхуват,
а момчетата трябва да са куражлии.
Иронията е в това, че на
тази млада възраст,
момичетата и момчетата са всъщност
сходни физически.
Всъщност момичетата са често по-силни
до пубертета,
и по-разумни.
Въпреки това, ние възрастните
се държим
все едно момичетата са по-крехки
и с по-голяма нужда от помощ,
и не могат да се справят толкова.
Това е посланието,
което ние попиваме като деца,
и това е поуката, която напълно
се просмуква докато израстваме.
Ние жените го вярваме,
мъжете го вярват,
и познайте какво?
Когато станем родители го
предаваме на децата си,
и така продължава.
Ето сега имах отговора си.
Това е причината жените,
дори пожарникарките
бе очаквано да се страхуват.
Това е причината жените често
да се страхуват.
Сега, знам, че някои от вас няма
да ми повярват като ви кажа,
но аз не съм против страха.
Знам, че той е важна емоция,
и го има за да ни пази.
Но проблемът е, когато
страхът е основната реакция,
която ние учим и наставляваме
в момичетата
когато те се сблъскат с нещо
извън комфортната им зона.
И така аз пилотирах парапланер
много години наред -
(Аплодисменти)
и парапланера е крило
наподобявашо парашут
и лети доста добре,
но осъзнавам, че за много хора
прилича на чаршаф
с окачени нишки.
(Смях)
И аз прекарах много време на
върховете на планини,
надувайки този чаршаф,
спускайки се и политайки.
И знам какво си мислите.
Вие си казвате, Каролайн,
малко страх би бил на място тук.
И сте прави - на място е.
Уверявам ви, изпитвах страх.
Но на този планински връх,
чакайки вятъра да духне
по точния начин,
аз изпитвах толкова много
други емоции:
вълнение, самочувствие,
аз знаех, че съм добър пилот,
знаех, че условията са добри,
иначе нямаше да съм там.
Знаех, колко стрхотно ще бъде да си
хиляди фута във въздуха.
Така, че да - страхът беше там,
но аз ще го погледна добре
с остър поглед,
ще определя колко точно е уместен,
след което ще го сложа на
правилното място,
което по-често бе
след вълнението ми, очакването ми
и самочувствието ми.
Така, че аз не съм против страха.
Просто съм за смелостта.
Сега, не казвам, че вие момичета
трябва да сте пожарникарки
или, че те трябва да са
парапланеристи,
но казвам, че възпитаваме момичетата си
да бъдат плахи, дори безпомощни,
и това започва когато ги предупреждаваме
от физическия риск.
Страхът който учим и
преживяванията които изпускаме
остават с нас,
когато ставаме жени и
се впива във всички тези неща, с които
се сблъскваме и опитваме да преборим:
колебанието ни да се изказваме открито,
нашата почтителност за да бъдем харесани
и липсата ни на самоувереност в
собствените ни решения.
И така, как да станем смели?
Ами, ето я добрата новина.
Смелостта се научава,
и като всяко научаемо нещо,
просто трябва да се практикува.
Така, че първо
трябва да поемем дълбоко въздух
и да окуражим момичетата си
да карат скейтборд, да катерят дървета
и да се изклатушкат
на пожарникарския стълб.
Това направи
собствената ми майка.
Тя не знаеше тогава,
но учените имат име за това.
Те го наричат рискова игра,
и изследвания показват, че рисковата игра
е наистина много важна, за всички деца,
защото учи оценяване на опасността,
учи забавено удовлетворение,
учи устойчивост,
учи увереност.
С други думи,
когато децата излизат навън
и практикуват смелост,
те получават ценни житейски уроци.
Второ, трябва да спрем да предупреждаме
момичетата си за щяло и не щяло.
Така че обърнете внимание следващия път
като кажете:
"Внимавай, ще се нараниш,"
или:
"Не прави това, опасно е."
И запомнете, че често това,
което всъщност ѝ казвате е,
че тя не трябва да полага усилия,
че не е достатъчно добра,
че трябва да се страхува.
Трето,
ние жените също трябва да започнем
да практикуваме смелост.
Не можем да научим момичетата си
докато не научим себе си.
Така, че ето още нещо:
страхът и вълнението
се усещат много подобно --
треперещите ръце,
ускореното сърцебиене,
нервното напрежение,
и се обзалагам, че много от вас
последния път, когато сте мислили,
че сте страшно изплашени
може всъщност да сте чувствали
най-вече вълнението,
и така сте изпуснали
една възможност.
Така, че практикувайте.
И докато момичетата трябва да
излизат навън и да учат кураж
ясно ми е, че възрастни не искат да
карат ховер-борди и да катерят дървета,
така, че всички ние трябва да
се упражняваме
вкъщи, в офиса
и дори тук - събирайки смелост
да говорим
с някой, на когото наистина
се възхищаваме.
И накрая, когато момичето ви е,
да кажем,
на колело на върха на стръмен хълм,
настоявайки, че е твърде уплашена
за да се пусне,
насърчете я да има досег със
своята смелост.
В крайна сметка, може би този хълм
наистина е твърде стръмен,
но тя ще стигне до това заключение
чрез кураж, а не страх.
Защото не става дума за
стръмния склон пред нея.
Става дума за живота пред нея
и за това тя да има средствата
да се справя и преценява
всички опасности от които
ние не можем да я опазим,
всички трудности, когато нас
няма да ни има да ѝ помогнем,
всичко пред което нашите момичета тук
и навсякъде по света
ще се изправят в бъдещето си.
И между другото,
световният рекорд по пълзене днес --
(Смях)
е 35,18 мили,
и наистина бих се радвала да видя
момиче да го подобри.
(Аплодисменти)
Když jsem byla malá, byla jsem posedlá
Guinnessovou knihou rekordů
a sama jsem moc chtěla
nějaký rekord překonat.
Byl v tom ale malý háček:
vůbec na nic jsem neměla talent.
Takže jsem se rozhodla,
že stanovím rekord v něčem,
na co není třeba
vůbec žádná dovednost.
Rozhodla jsem se pro
vytvoření světového rekordu
v plazení.
(smích)
Tehdejší rekord byl 20,1 km
a z jakéhosi důvodu
se mi to zdálo jako brnkačka.
(smích)
Zatáhla jsem do toho kamarádku Anne
a spolu jsme došly k tomu,
že ani není třeba trénovat.
(smích)
Když přišel den pokusu
o rekord,
na své rifle pro štěstí
jsme si přidělaly podložky
a vyrazily jsme,
ale hned na to se vyskytl problém,
riflovina se nám totiž třela o kůži
a začalo to dřít,
a brzo to odnesla kolena.
Po pár hodinách
začalo pršet.
A pak to Anne vzdala.
A pak se setmělo.
Tou dobou mi krev z kolen
tekla přes rifle,
ze zimy jsem blouznila,
k tomu ta bolest a jednotvárnost.
Abyste měli představu,
jaká to byla parádní muka:
první kolo školního oválu
mi zabralo 10 minut.
To poslední skoro 30.
Po 12 hodinách plazení
jsem přestala
a za sebou jsem měla 13,7 km.
Takže rekord 20,1 km jsem nepřekonala.
Spoustu let jsem to brala
jako historku o naprostém propadáku,
ale dnes se na to dívám jinak,
protože když jsem se
snažila o světový rekord,
dokázala jsem tři věci.
Dostala jsem se ze své zóny pohodlí,
musela se spolehnout
na svou houževnatost
a objevila jsem důvěru v sebe sama
a ve svá rozhodnutí.
Tehdy mi to nedošlo,
ale to všechno nejsou
známky selhání.
Jsou to známky odvahy.
V roce 1989, když mi bylo 26,
jsem se stala hasičkou v San Franciscu.
Byla jsem 15. žena ve sboru
mezi 1500 muži.
(potlesk)
Asi si dovedete představit,
že se dost pochybovalo o tom,
jestli tu práci může dělat žena.
Takže i když jsem byla holka se 178 cm
a 68 kg, co na vysoké veslovala
a dokázala jsem vydržet 12 hodin
šílené bolesti kolen...
(smích)
bylo mi jasné, že budu muset dokázat,
že jsem silná a v kondici.
Jednou nás tak zavolali k požáru,
a když naše skupina dorazila,
z budovy se do ulice valil černý kouř.
Byla jsem se Skipem, chlapem jako hora.
On měl proudnici, já byla hned za ním
a ten požár byl celkem běžný.
Bylo tam plno kouře a horko
a najednou
došlo k explozi.
Mě se Skipem to odhodilo dozadu,
strhlo mi to masku
a chvilku jsem byla zmatená.
Pak jsem se ale zvedla,
vzala jsem hadici
a udělala to, co se od hasiče čeká:
vyrazila jsem vpřed,
pustila vodu
a sama se prala s ohněm.
Za výbuch mohl ohřívač vody,
nikdo nebyl zraněn
a nakonec se zas tak moc nestalo,
ale později za mnou přišel Skip a řekl:
"Dobrá práce, Caroline,"
s takovým tím překvapením v hlase.
(smích)
Zmátlo mě to, protože po fyzické stránce
nebylo těžké oheň zvládnout,
tak proč se na mě díval skoro užasle?
Ale pak mi to došlo:
Skip, mimochodem fakt super chlap
a skvělý hasič,
si nemyslel jen to,
že ženy nemůžou být silné,
ale i to, že nemůžou být ani odvážné.
A nebyl jediný.
Přátelé, známí i cizí lidé,
muži i ženy, se mě po celou mou kariéru
pořád dokola ptali:
"Caroline, co ten oheň
a všechno to nebezpečí,
nenahání ti to strach?"
Ale nikdy jsem neslyšela,
že by se na to někdo ptal chlapa.
Začalo mi to vrtat hlavou.
Proč nikdo nečekal odvahu od ženy?
Začalo mi to být jasnější,
když si jedna kamarádka stěžovala,
že je její dcera hrozný strašpytel
a to upoutalo mou pozornost.
Ano, dcera byla úzkostlivá,
ale co víc,
její rodiče byli úzkostliví.
Když šla ven, většinou jí hned říkali:
"Buď opatrná," "Dávej pozor," "Ne."
Mí přátelé nebyli špatní rodiče.
Jen dělali to,
co většinou rodiče dělávají.
Své dcery nabádají k opatrnosti
mnohem více než své syny.
Existuje studie, která zahrnuje
zrovna hasičskou tyč na dětském hřišti.
Bylo vypozorováno, že matky
i otcové obvykle varují své dcerky,
že je hasičská tyč nebezpečná
a pokud si dívka i tak
na ní chce hrát,
rodič jí obvykle pomáhá.
Ale chlapci?
Rodiče je ke hraní si na tyči povzbuzují,
i když se toho mohou bát
a často jim i chtějí ukázat,
jak po tyči mohou sami lézt.
Co to tedy chlapcům a dívkám napovídá?
Že jsou dívky křehké
a víc potřebují pomoc
a chlapci dokáží, a měli by,
zvládat těžké překážky sami.
Znamená to, že holky by se měly bát
a kluci by měli být odvážní.
Ironií ale je, že v tak nízkém věku
jsou na tom dívky a chlapci
fyzicky dost podobně.
Vlastně do puberty
jsou dívky často i silnější
a vyspělejší.
Přitom my dospělí jednáme,
jakoby byly dívky křehčí,
víc potřebovaly pomáhat
a tolik toho samy nezvládly.
Tohle si zafixujeme v dětství
a tohle přesvědčení
s námi roste.
My ženy tomu věříme, muži taky
a víte co?
Jako rodiče to předáváme
vlastním dětem
a tak to jde dál.
A tak jsem přišla na svou odpověď.
To proto se od žen, i od hasiček,
očekává, že budou mít strach.
Proto ho ženy často mají.
Teď mi možná někteří
nebudete věřit,
ale já proti strachu nic nemám.
Vím, že je to důležitá emoce,
která nás má držet v bezpečí.
Problém je, když dívky
naučíme a přesvědčíme je,
že strach je prvotní reakce,
kdykoli čelí něčemu,
co je mimo jejich zónu pohodlí.
Léta jsem dělala paragliding...
(potlesk)
Jde o létání s padákovým kluzákem
a létá to fakt dobře,
ale vím, že pro mnoho lidí
je to jako prostěradlo,
které drží na šňůrkách.
(smích)
Na horách jsem trávila hodně času,
s tím nafouklým prostěradlem
jsem se rozběhla a létala.
Vím, co si asi myslíte.
Jakože, Caroline, trochu strachu
by neškodilo.
A máte pravdu.
Strach jsem opravdu cítila.
Ale když jsem na vrcholku
čekala na dobrý vítr,
cítila jsem krom toho plno dalších věcí:
nadšení, sebedůvěru.
Věděla jsem, že jsem dobrý pilot,
že jsou podmínky dobré,
jinak bych tam nebyla.
Věděla jsem, jak skvělé to bude
stovky metrů nad zemí.
Ano, strach tam byl,
ale zaměřila jsem se na něj,
zhodnotila, jak moc je relevantní
a pak ho odsunula tam, kam patří,
což bylo zpravidla až
někam za pocit nadšení,
těšení se
a za pocit sebejistoty.
Takže já nemám nic proti strachu.
Jenom víc fandím odvaze.
Neříkám, že musí být
ze všech dívek hasičky
nebo, že by se měly dát na paragliding,
jen říkám, že naše výchova vede k tomu,
že jsou nesmělé, nebo dokonce bezradné.
A začíná to nabádáním k opatrnosti
při jakémkoli nebezpečí.
Učíme se strachu,
ale ne zkušenostem
a to nám zůstává do dospělosti,
stává se pak z toho to, čemu čelíme
a čeho se snažíme zbavit:
váháme, když máme vyjádřit svůj názor,
příliš nám záleží na tom, abychom
byly oblíbené,
nejsme si jisté svými rozhodnutími.
A jak se teda staneme odvážnými?
K tomu mám dobrou zprávu.
Odvaha se dá naučit
a jako vše, co se učíme,
ji prostě potřebujeme procvičovat.
Takže zaprvé,
musíme se pořádně nadechnout
a povzbuzovat své dcery,
aby jezdily na skateboardu,
lezly po stromech
a šplhaly po té tyči
na dětském hřišti.
Přesně tohle dělala moje máma.
Tehdy to nevěděla,
ale je pro to i odborný název.
Říká se tomu nebezpečná hra
(tzv. risky play),
která je podle studií pro všechny děti
opravdu důležitá,
protože je učí vyhodnocovat nebezpečí,
odložit uspokojení,
učí je odolnosti
a učí je sebedůvěře.
Jinak řečeno,
když jdou děti ven
a trénují svou odvahu,
jsou to pro ně cenné lekce do života.
Zadruhé, musíme je taky přestat
pořád bezděky upozorňovat.
Takže si příště všímejte, když řeknete:
"Dávej pozor, ublížíš si,"
nebo, "Nedělej to, je to nebezpečné."
A pamatujte, že často to
pro ni vlastně znamená,
že by se neměla snažit a překonat se,
že není dost dobrá,
že by se měla bát.
A zatřetí,
my ženy taky musíme
začít s trénováním odvahy.
Nenaučíme to své dcery,
dokud se to nenaučíme samy.
A ještě jedna věc:
strach a nadšení
se projevují dost podobně:
ruce se třesou,
srdeční tep se zrychluje,
nervy jsou napjaté
a vsadím se, že když si hodně z vás
naposledy myslelo,
že jste strachy bez sebe,
mohly jste spíš cítit nadšení
a přišly jste o příležitost.
Takže trénujte.
Malé holky by měly chodit ven,
aby se otrkaly,
ale chápu, že dospělí netouží
po kolonožce nebo lezení po stromech,
takže my všechny bychom měly trénovat
doma, v kanceláři
nebo se odhodlejte přímo tady
a popovídejte se s někým,
koho obdivujete.
Až bude vaše dcerka, dejme tomu,
na kole na vrcholku prudkého kopce,
který se bude opravdu bát sjet,
pomozte jí najít odvahu.
Možná ten kopec bude
vážně příliš strmý,
ale ona na to přijde sama
díky své kuráži, a ne strachu.
Protože tu nejde o prudký kopec,
který je před ní.
Jde o život, který ji čeká
a o to, aby byla schopná
zvládat a vyhodnocovat
všechna nebezpečí,
před kterými ji neochráníme,
všechny výzvy, u kterých nebudeme,
abychom jí pomohli.
Je to o tom všem, s čím se naše holky
tady a všude na světe
budou muset v budoucnu vypořádat.
Jo a mimochodem,
světový rekord v plazení je dnes...
(smích)
56,6 kilometrů
a fakt bych ráda viděla holku,
jak to překoná.
(potlesk)
Als Kind war ich vom Guiness-Buch
der Rekorde besessen
und wollte unbedingt selbst
einen Weltrekord aufstellen.
Da gab es nur ein kleines Problem:
Ich hatte überhaupt kein Talent.
Also wollte ich einen Weltrekord
in einer Disziplin aufstellen,
für die man überhaupt kein Talent braucht.
Ich beschloss, einen Weltrekord
im Kriechen aufzustellen.
(Lachen)
Der Rekord lag damals bei 20 Kilometern
und irgendwie erschien mir
das total machbar.
(Lachen)
Meine Freundin Anne machte mit
und gemeinsam beschlossen wir,
dass wir nicht mal trainieren müssten.
(Lachen)
Am Tag unseres Rekordversuchs
schnallten wir Möbepolster
auf unsere Glücksjeans
und legten los.
Wir hatten sofort Probleme,
weil der Jeansstoff begann,
auf unserer Haut zu scheuern
und rieben so bald unsere Knie auf.
Stunden später
begann es zu regnen.
Dann gab Anne auf.
Dann wurde es dunkel.
Zu dem Zeitpunkt bluteten
meine Knie durch meine Jeans
und ich hatte Halluzinationen vor Kälte,
Schmerz und Monotonie.
Um Ihnen eine Vorstellung
meines Leids zu geben:
Die erste Runde um die Strecke
der Highschool dauerte 10 Minuten.
Die letzte Runde dauerte fast 30.
Nach 12 Stunden Kriechen
hielt ich an
und war 14 Kilometer weit gekommen.
Ich lag also unter dem Rekord
von 20 Kilometern.
Jahrelang hielt ich das für eine
Geschichte erbärmlichen Versagens,
aber heute sehe ich das anders.
Denn als ich den
Weltrekordversuch unternahm,
tat ich drei Dinge.
Ich verließ meine Wohlfühlzone,
ich appellierte an meine Belastbarkeit
und ich fand Vertrauen in mich
und meine Entscheidungen.
Ich wusste es noch nicht,
aber das sind nicht
die Kennzeichen von Versagen.
Das sind die Kennzeichen von Mut.
Im Jahr 1989, als ich 26 Jahre alt war,
wurde ich Feurwehrfrau in San Francisco
und war die 15. Frau in einer
Abteilung mit 1500 Männern.
(Applaus)
Wie Sie sich denken können,
zweifelten viele daran,
dass ich dafür geeignet war.
Obwohl ich eine 1,77 m große
68-Kilo-College-Ruderin war
und irgendwie 12 Stunden stechende
Knieschmerzen ertragen konnte --
(Lachen)
musste ich dennoch meine
Stärke und Fitness beweisen.
Einmal kam ein Feuernotruf rein
und als meine Gruppe ausrückte,
quoll dicker schwarzer Rauch
aus einem Gebäude in einer Gasse.
Bei mir war ein großer Kerl namens Skip.
Er führte die Düse
und ich stand direkt dahinter.
Es war ein ganz typisches Feuer.
Es war rauchig, es war heiß,
und ganz plötzlich
gab es eine Explosion.
Skip und ich wurden
nach hinten geschleudert,
meine Maske wurde zur Seite geschlagen
und es gab einen Moment der Verwirrung.
Dann richtete ich mich auf,
griff nach der Düse
und tat, was Feuerwehrleute tun sollen:
Ich stürzte vorwärts,
öffnete die Wasserdüse
und kümmerte mich selbst um das Feuer.
Die Explosion war vom Boiler
verursacht worden,
es wurde niemand verletzt
und es war keine große Sache,
aber später kam Skip zu mir und sagte:
"Gut gemacht, Caroline",
in einem eher überraschten Tonfall.
(Lachen)
Ich war verwirrt, denn das Feuer
war körperlich nicht schwierig gewesen,
warum sah er mich dann so erstaunt an?
Und dann wurde mir klar:
Skip, der übrigens ein echt netter Kerl
und ein toller Feuerwehrmann war,
dachte nicht nur,
dass Frauen nicht stark sein könnten,
sondern er dachte auch,
dass sie nicht tapfer sein könnten.
Und da war er nicht der Einzige.
Freunde, Bekannte und Fremde,
Männer und Frauen
fragten mich immer wieder
während meiner Karriere:
"Caroline, das ganze Feuer, diese Gefahr,
hast du da keine Angst?"
Feuerwehrmänner wurden das,
soweit ich weiß, nie gefragt.
Und ich wurde neugierig.
Warum erwartete man
von Frauen keine Tapferkeit?
Die Antwort bekam ich,
als eine Freundin mir vorjammerte,
dass ihre kleine Tochter
so ein Angsthase war,
und da bemerkte ich allmählich,
ja, die Tochter war ängstlich,
aber mehr noch waren die Eltern ängstlich.
Das meiste, was sie zu ihr sagten,
wenn sie draußen war, begann mit:
"Sei vorsichtig", "pass auf" oder "nein".
Meine Freunde waren
keine schlechten Eltern.
Sie taten bloß das,
was die meisten Eltern tun:
Ihre Töchter viel mehr
zu warnen als ihre Söhne.
Es gab ironischerweise eine Studie
zu einer Spielplatz-Rutschstange,
bei der die Forscher merkten, dass
kleine Mädchen häufig von ihren Eltern
vor den Gefahren
der Rutschstange gewarnt wurden
und wenn die Mädchen trotzdem
an der Stange spielen wollten,
war es wahrscheinlich,
dass ihnen ein Elternteil half.
Aber die kleinen Jungs?
Sie wurden ermutigt,
an der Rutschstange zu spielen,
auch wenn sie vielleicht Angst hatten,
und oft zeigten die Eltern ihnen,
wie sie sie allein benutzen konnten.
Welche Botschaft sendet das
an Jungs und Mädchen?
Dass Mädchen schwach sind
und mehr Hilfe brauchen
und dass Jungs schwierige Aufgaben
allein meistern können und sollten.
Es bedeuet, Mädchen sollten Angst haben
und Jungs mutig sein.
Die Ironie ist: In diesem frühen Alter
sind Mädchen und Jungs
sich körperlich sehr ähnlich.
Bis zur Pubertät sind Mädchen oft stärker
und reifer.
Und doch tun wir Erwachsenen so,
als seien Mädchen zerbrechlicher,
bräuchten mehr Hilfe
und könnten weniger aushalten.
Diese Botschaft saugen wir als Kinder auf
und diese Botschaft dringt voll zu uns
durch, während wir groß werden.
Wir Frauen glauben sie,
Männer glauben sie,
und wissen Sie was?
Wenn wir Eltern werden,
vermitteln wir sie an unsere Kinder
und immer so weiter.
Jetzt hatte ich also meine Antwort.
Daher erwartet man von Frauen,
selbst Feuerwehrfrauen,
dass sie Angst haben.
Deshalb haben Frauen oft Angst.
Ich weiß, dass einige von Ihnen
mir nicht glauben werden,
aber ich habe nichts gegen Angst.
Ich weiß, dass es ein wichtiges Gefühl
ist, das uns Sicherheit geben kann.
Aber das Problem ist,
wenn Furcht die primäre Reaktion ist,
die wir Mädchen beibringen,
wenn sie ihren Wohlfühlbereich verlassen.
Ich war jahrelang Gleitschirmfliegerin --
(Applaus)
ein Gleitschirm ist
ein fallschirmähnlicher Flügel
und er fliegt sehr gut,
aber ich weiß, dass er
für viele wie ein Bettlaken
mit Schnüren aussieht.
(Lachen)
Ich verbrachte viel Zeit auf Berggipfeln,
blähte dieses Bettlaken auf,
lief los und flog.
Ich weiß, was Sie jetzt denken.
Sie denken: "Caroline,
hier wäre etwas Furcht sinnvoll."
Und da haben Sie recht.
Ich versichere Ihnen, ich spürte Furcht.
Aber auf dem Berggipfel,
als ich auf den richtigen Wind wartete,
fühlte ich auch so viele andere Dinge:
ein Hochgefühl, Selbstvertrauen.
Ich war eine gute Fliegerin.
Die Bedingungen waren gut,
sonst wäre ich nicht dort gewesen.
Ich wusste, wie toll es
300 m in der Luft sein würde.
Ja, die Furcht war da,
aber ich habe sie mir genau angesehen,
bewertet, wie relevant sie war,
und sie dahin gepackt, wo sie hingehörte,
was meistens
hinter Hochgefühl, Vorfreude
und Selbstvertrauen war.
Ich bin also nicht gegen Furcht.
Ich bin bloß für Mut.
Ich sage nicht, dass Ihre Töchter
Feuerwehrfrauen werden müssen
oder gleitschirmfliegen sollen,
aber ich sage, wir erziehen unsere
Töchter zu Schüchternheit, Hilflosigkeit,
und es beginnt, wenn wir sie
vor physischen Gefahren warnen.
Die erlernte Furcht und
die verpassten Erfahrungen bleiben,
während wir zu Frauen werden,
und verwandeln sich in all diese Dinge,
die wir versuchen, abzuwerfen:
Unser Zögern, uns zu äußern,
unsere Rücksichtnahme, damit man uns mag,
unser mangelndes Selbstbewusstsein
bei Entscheidungen.
Wie werden wir mutig?
Jetzt kommt die gute Nachricht.
Mut kann man lernen
und wie alles, was man lernt,
muss man es nur üben.
Zuerst
müssen wir also tief durchatmen
und unsere Töchter dazu ermutigen,
Skateboard zu fahren,
auf Bäume zu klettern
und an der Rutschstange rumzuturnen.
Das hat meine Mutter getan.
Sie wusste es damals noch nicht,
aber Forscher haben einen Namen dafür.
Sie nennen es risikoreiches Spiel
und Studien zeigen, dass es
für alle Kinder sehr wichtig ist,
denn es lehrt, Gefahren einzuschätzen,
es lehrt Belohnungsaufschub,
es lehrt Belastbarkeit,
es lehrt Selbstvertrauen.
Anders gesagt:
Wenn Kinder rausgehen und Mut üben,
lernen sie wichtige Lektionen fürs Leben.
Zweitens müssen wir aufhören,
unsere Mädchen ständig zu warnen.
Achten Sie darauf,
wann Sie das nächste Mal sagen:
"Pass auf, du wirst dir wehtun",
oder: "Tu das nicht, das ist gefährlich."
Und vergessen Sie nicht,
dass Sie ihr häufig in Wirklichkeit sagen,
dass sie sich nicht anstrengen soll,
dass sie gar nicht gut genug ist,
dass sie Angst haben sollte.
Drittens
müssen auch wir Frauen Mut üben.
Wir können Mädchen nichts lehren,
was wir nicht selbst lernen.
Hier ist also noch eine Sache:
Furcht und Hochgefühl
fühlen sich sehr ähnlich an --
die zitternden Hände,
der erhöhte Herzschlag,
die nervöse Anspannung
und ich wette, dass viele von Ihnen
das letzte Mal, als Sie dachten,
Sie hätten große Angst,
vielleicht hauptsächlich
ein Hochgefühl verspürten
und eine Gelegenheit verpassten.
Also üben Sie das.
Und während Mädchen
lernen sollten, mutig zu sein,
weiß ich, Erwachsene wollen nicht auf
Hoverboards steigen oder Bäume klettern,
also sollten wir alle
zu Hause, im Büro
oder sogar hier üben,
den Mut aufzubringen,
mit jemandem zu reden, den wir bewundern.
Und letztlich, wenn
Ihre Tochter, sagen wir,
mit dem Rad auf einem steilen Hügel steht
und darauf besteht, dass sie zu
viel Angst hat, um runterzufahren,
leiten Sie sie auf ihren Weg zum Mut.
Vielleicht ist dieser
Hügel wirklich zu steil,
aber sie wird durch Mut und nicht
durch Furcht zu diesem Schluss kommen.
Denn es geht hier nicht
um den steilen Hügel vor ihr.
Es geht um das Leben vor ihr.
Und um die Werkzeuge,
alle Gefahren, vor denen
wir sie nicht beschützen können,
zu meistern und zu bewerten,
alle Herausforderungen, durch
die wir sie nicht führen können,
alles, was unseren Töchtern hier
und in der ganzen Welt
in der Zukunft bevorsteht.
Übrigens
liegt der derzeitige
Weltrekord im Kriechen ---
(Lachen)
bei 56,62 Kilometern
und es würde mir sehr gefallen,
wenn ein Mädchen ihn bricht.
(Applaus)
Cuando era niña, estaba obsesionada
con el Libro Guinness de los récords,
y realmente yo misma quería
alcanzar un récord mundial.
Pero había un pequeño problema:
No tenía talento alguno.
Así que decidí establecer
un récord mundial en algo
que no exigiera ninguna habilidad.
Decidí establecer un récord mundial
en gatear.
(Risas)
El récord en ese momento era de 20 km,
y por alguna razón, esto me parecía
totalmente posible.
(Risas)
Recluté a mi amiga Anne,
y juntas decidimos que, ni siquiera,
necesitábamos entrenar.
(Risas)
Y en el día de nuestro intento de récord,
pusimos cojines en el exterior
de nuestros jeans de la buena suerte
y nos pusimos en marcha,
y de inmediato,
nos metimos en problemas,
debido a que la mezclilla
estaba pegada a nuestra piel
esta comenzó a irritarse,
y pronto nuestras rodillas
estaban abrasadas.
En horas,
empezó a llover.
Entonces, Anne desertó.
A continuación, se hizo de noche.
Para entonces mis rodillas sangraban
a través de mis jeans,
y yo estaba alucinando por el frío
y el dolor y la monotonía.
Y para darles una idea del sufrimiento
que estaba experimentando,
la primera vuelta en pista
de la escuela secundaria tomó 10 minutos.
La última vuelta tomó casi 30.
Después de 12 horas de gatear,
me detuve,
y había recorrido ocho millas y media.
Así que estaba por debajo del récord
de 14 km.
Por muchos años pensé que esto era
una historia de fracaso absoluto,
pero hoy lo veo de otra manera,
porque al intentar
el récord mundial,
estaba haciendo tres cosas.
Estaba fuera de mi zona de confort,
recurrí a mi poder de resistencia,
buscaba confianza en mí misma
y en mis propias decisiones.
Yo no sabía entonces,
pero esos no son atributos del fracaso.
Esos son atributos de la valentía.
Ahora, en 1989, a la edad de 26,
me convertí en bombero
de San Francisco,
yo fui la mujer número 15
en un departamento de 1500 hombres.
(Aplausos)
Y como se puede imaginar, cuando llegué
había muchas dudas sobre
si podría hacer el trabajo.
A pesar de ser una camiseta
de 5'10'' y 150 libras,
y alguien que podía soportar 12 hrs
de dolor abrasador en la rodilla -
(Risas)
Yo sabía que todavía tenía
que demostrar mi fuerza y aptitud.
Así que un día hubo una llamada
por un incendio,
y, efectivamente, cuando
el propulsor se detuvo,
un humo negro provenía
de un edificio en un callejón.
Y yo estaba con un tipo grande
llamado Skip,
y él estaba en la boquilla,
y yo estaba justo detrás,
y era el típico fuego.
Lleno de humo, caliente,
y, de repente,
hubo una explosión,
que nos aventó a Skip y a mí
hacia atrás,
mi máscara cayó a un lado,
y hubo un momento de confusión.
Y entonces me levanté,
busqué la boquilla,
e hice lo que se supone
que un bombero debe hacer.
Me lancé hacia adelante,
le abrí al agua
y enfrenté el fuego yo misma.
Un calentador de agua causó
la explosión,
nadie resultó herido,
y no fue un gran problema,
pero más tarde
Skip se acercó a mí y dijo:
"Buen trabajo, Caroline,"
con una voz de sorpresa.
(Risas)
Y yo estaba confundida, porque
el fuego no fue difícil físicamente,
¿por qué me estaba mirando
como con asombro?
Y entonces se volvió claro:
Skip, que por cierto era un tipo
muy agradable
y un excelente bombero,
no sólo creía que las mujeres
no eran fuertes,
pensó que no eran valientes tampoco.
Y no era el único.
Amigos, conocidos y desconocidos,
hombres y mujeres a lo largo de mi carrera
me preguntan una y otra vez,
"Caroline, todo ese fuego,
todo el peligro,
¿No te da miedo? "
Honestamente, nunca escuché que
a un bombero varón se lo preguntaran.
Y me dio curiosidad.
¿Por qué no se esperaba valentía
por parte de las mujeres?
La respuesta vino
cuando un amigo mío lamentaba
que su hija menor
era muy miedosa,
y así empecé a notar,
y sí, la hija estaba ansiosa,
pero más que eso,
los padres estaban ansiosos.
La mayor parte de lo que le decían
cuando iba a salir era,
"Ten cuidado", "Cuidado," o "No"
Mis amigos no eran malos padres.
Ellos sólo hacían lo que la mayoría
de los padres hace,
advertir a sus hijas mucho más
de lo que advierten a sus hijos varones.
Hubo un estudio en un patio de recreo
con un tubo de bomberos,
en el que los investigadores vieron
que las niñas eran advertidas
tanto por sus madres y padres
sobre el riesgo de los postes de bomberos,
y si las niñas todavía querían jugar
en el tubo de bomberos,
era muy probable que
uno de los padres la acompañara.
Pero, ¿y los niños?
Se les animaba a jugar
en el tubo de bomberos
a pesar de la inquietud
que ellos pudieran tener,
a menudo los padres ofrecían
orientación sobre cómo usarlo.
Así que ¿cuál es el mensaje que
envía se da a los niños y a las niñas?
Bueno, que las niñas son más frágiles
y necesitan más ayuda,
y que los niños pueden y deben dominar
las tareas difíciles por sí mismos.
Nos dice que las niñas
deben tener miedo
y los niños deben ser valientes.
La ironía es que a esta temprana edad,
las niñas y los niños
son muy parecidos físicamente.
De hecho, las niñas son a menudo
más fuertes hasta la pubertad,
y más maduras.
Sin embargo, los adultos actuamos
como si las niñas fueran más frágiles
y necesitaran más ayuda,
y no pudieran arreglárselas tanto.
Este es el mensaje
que absorbemos de pequeños,
y este es el mensaje que se extiende
conforme crecemos.
Las mujeres lo creemos,
los hombres lo creen.
¿y adivinen qué?
Cuando nos volvemos padres,
se lo pasamos a nuestros hijos,
y así continúa.
Bueno, ya tenía mi respuesta.
Por esto de las mujeres,
incluso las mujeres bomberos,
se espera de que estemos asustadas.
Por esta razón, las mujeres a menudo
tienen miedo.
Sé que algunos de Uds. no me creerán
cuando les digo esto,
pero no estoy en contra del miedo.
Sé que es una emoción importante,
y existe para mantenernos a salvo.
Pero es problema cuando el miedo
es la reacción primaria
que enseñamos
y promovemos en las niñas
cada vez que se enfrentan a algo
fuera de su zona de confort.
Fui piloto de parapente
durante muchos años --
(Aplausos)
y un parapente
es como un ala de paracaídas,
y vuela muy bien,
pero para muchas personas luce
como una una sábana
con cuerdas.
(Risas)
Pasé mucho tiempo en las cumbres
inflando esas sábanas,
corriendo y volando.
Sé lo que están pensando.
Piensan, Caroline, un poco de miedo
sí que da.
Tienen razón, da miedo.
Se lo aseguro, sentí miedo.
Pero en la cima de la montaña,
esperando a que llegase
bien el viento,
sentía muchas otras cosas, también:
euforia, confianza.
Yo sabía que era una buena piloto.
Sabía que las condiciones
eran buenas, si no, no estaría allí.
Yo sabía lo fantástico que sería
estar a mil pies en el aire.
Así que sí, el miedo estaba allí,
pero lo miraba de frente,
evaluaba cuán relevante era
y luego lo ponía en donde pertenecía,
que a menudo era
detrás de mi alegría, mi anticipación
y mi confianza.
Así que no estoy en contra del miedo.
Estoy a favor de la valentía.
No estoy diciendo que sus niñas
deberían ser bomberos
o que deberían de ser parapentistas,
sino que estamos enseñándoles
a ser tímidas, incluso impotentes,
y esto comienza cuando
les advertimos del riesgo físico.
El miedo que nos enseñan
y las experiencias que no tenemos
se quedan con nosotras
mientras crecemos
y nos transforman en esas cosas
que enfrentamos y repelemos:
nuestra vacilación al hablar,
nuestra deferencia
a fin de gustarle a los demás
y nuestra falta de confianza
en nuestras decisiones.
Entonces,
¿cómo nos volvemos valientes?
Bueno, aquí está la buena noticia.
La valentía se aprende,
y como todo lo aprendido,
sólo se necesita practicarla.
Así que, primero,
tenemos que respirar profundo
y animar a nuestras chicas
a montar en monopatín, trepar árboles
y trepar ese poste de bombero
en el patio.
Esto es lo que hizo mi madre.
Ella no lo sabía entonces,
pero los investigadores
tienen un nombre para esto.
Lo llaman el juego arriesgado,
y los estudios muestran
que el juego arriesgado
es muy importante para todos los niños,
porque enseña a evaluar el peligro,
enseña la gratificación retrasada,
enseña la resiliencia,
enseña a confiar en sí.
En otras palabras,
cuando los niños salen
a practicar la valentía,
aprenden valiosas lecciones de vida.
En segundo lugar, tenemos que dejar
de alertar a las niñas sólo porque sí.
Así que atentos a la próxima vez
que digan,
"Cuidado, te vas a lastimar",
o, "No hagas eso, es peligroso."
Y recuerden que a menudo
lo que realmente le están diciendo
es que ella no debería esforzarse,
que; en realidad,
no es lo suficientemente buena,
que ella debe tener miedo.
Tercero,
Las mujeres tenemos que
empezar a practicar la valentía, también.
No podemos enseñarle a nuestras niñas
si no lo aprendemos nosotras mismas.
Así que aquí hay otra cosa:
el miedo y la emoción
se sienten de forma parecida.
Manos temblorosas,
ritmo cardíaco elevado,
tensión nerviosa,
seguro que para muchos de Uds.
la última vez que pensaron
que estaban asustadísimos
en su mayoría sintieron euforia,
y se perdieron una oportunidad.
Es necesario practicar.
Mientras que las niñas deben salir
para aprender a ser valientes,
entiendo que los adultos no quieran
subirse a patinetas o trepar árboles,
por eso todos deberíamos
estar practicando
en casa, en la oficina
e incluso aquí mostrando agallas
para hablar con alguien
que realmente admiren.
Por último, cuando su niña esté,
digamos,
en su bicicleta en una colina empinada
e insista en que tiene mucho miedo
para bajarla,
guíenla para usar su valentía.
Tal vez esa colina
realmente está demasiado empinada,
pero ella llegará a esa conclusión
a través del coraje, no del miedo.
Porque no se trata
de la colina empinada delante de ella.
Se trata de su vida delante de ella
y de contar con las herramientas
para manejar y evaluar
todos los peligros
de los que no la podemos proteger,
todos los retos
a través de los que no podremos guiarla,
todo lo que nuestras chicas aquí
y en todo el mundo
enfrenten en su futuro.
Así que, por cierto,
el récord mundial de gateo hoy -
(Risas)
es de 57 km,
y realmente me gustaría ver
que una chica lo rompiera.
(Aplausos)
وقتی که بچه بودم،
دیوانه ی کتاب رکوردهای جهانی گینس بودم،
و خیلی دلم میخواست
که خودم یک رکورد جهانی ثبت کنم.
اما تنها یک اشکال کوچک در بین بود:
من هیچ گونه استعدادی نداشتم.
برای همین تصمیم گرفتم
در زمینهای رکورد بزنم
که هیچ نوع مهارتی نیاز نداشت.
تصمیم گرفتم
که رکورد خزیدن را بزنم.
(خنده)
خب رکورد آن زمان ۲۰ کیلومتر بود،
و به دلایلی فکر می کردم که کاملا از عهده اش
برمی آیم.
(خنده ی تماشاچیان)
من دوستم "آن" را استخدام کردم،
و با هم تصمیم گرفتیم که حتی به تمرین هم
نیازی نداریم.
(خنده ی تماشاچیان)
و در روز اجرای رکورد
به روی شلوار جینهایمان
لایی مبلمان چسباندیم
و راه افتادیم،
و درست از همان ابتدا، به دردسر افتادیم،
چون پارچه یجین در تماس با پوستمان بود،
و شروع به ساییدن کرد،
و در زمان کوتاهی زانوهایمان شروع به
پاره شدن کرد،
ساعتها گذشت و
باران گرفت.
سپس، "آن" تسلیم شد.
کمی بعد، هوا تاریک شد.
خب، تا این لحظه، زانوهایم زیر شلوارم
خونریزی می کرد،
و من از سرما، درد و یکنواختی
دچار توهم شده بودم،
و برای اینکه به شما تصوری از رنجی
که می کشیدم بدهم، باید بگویم:
اولین دور از مسیرِ دو در دبیرستان ۱۰
دقیقه طول می کشید،
و آخرین دور تقریبا 30 دقیقه.
بعد از 12 ساعت خزیدن
من ایستادم،
و ۱۳.۵ کیلومترطی کرده بودم.
بنابراین به رکورد ۲۰ کیلومتر نرسیدم.
برای سالها ی بسیاری، فکر می کردم که این
داستانِ شکستی تحقیرآمیز بود.
اما امروز جور دیگری به آن نگاه می کنم،
زیرا وقتی سعی داشتم رکورد جهانی را بشکنم،
سه کار انجام می دادم:
از محدوده آسایشم بیرون می آمدم،
جان سختی خود را به چالش کشیدم،
و به خودم و تصمیماتم
اعتماد پیدا می کردم.
آن زمان این را نمی دانستم،
که اینها نشانه های شکست نیستند،
بلکه نشانه های شجاعتند.
سال ۱۹۸۹، در سن ۲۶ سالگی
من در سان فرانسیسکو آتش نشان شدم.
و در بخشی که۱۵۰۰ مرد داشت،
من پانزدهمین زن بودم.
(تشویق)
و همان طور که می توانید تصور کنید،
وقتی که رسیدم،
تردیدهای بسیاری درباره
توانایی ما در انجام این کار وجود داشت.
بنابراین، حتی با وجود اینکه من یک پارو زن
دانشگاهی با ۱۷۷ سانتیمتر قد و ۶۸ کیلو وزن بودم
و کسی که می توانست ۱۲ ساعت درد سخت زانو
را تحمل کند،
(خنده)
می دانستم که هنوز باید قدرت و سازگاریم
را ثابت کنم.
پس یک روز گزارشی از آتش سوزی به ما رسید،
و طبعا زمانی که ماشین گروه ما به محل رسید،
از یکی از ساختمان های کوچه دود سیاه بلند
میشد.
و من با یک مرد درشت هیکل به نام اسکیپ بودم.
او روی دهانک لوله ی آب بود و من درست پشت
سرش قرار داشتم.
و این یک آتش سوزی معمول بود،
پر از دود و گرم،
و ناگهان،
انفجاری اتفاق افتاد،
و اسکیپ و من به عقب پرت شدیم،
ماسکم کنار رفته بود،
و برای لحظه ای گیج بودم،
اما بعد خودم را جمع و جور کردم،
به لوله ی آب چنگ زدم،
و کاری را انجام دادم که
یک آتش نشان باید انجام میداد:
به جلو دویدم،
آب را باز کردم،
و آتش را به تنهایی مهار کردم.
یک آبگرمکن باعث انفجار شده بود،
بنابراین کسی آسیب ندیده بود و درنهایت
مسئله ی بزرگی نبود،
اما بعدا اسکیپ پیش من آمد و گفت:
«کارت خوب بود، کارولاین»
با لحنی شگفت زده.
(خنده ی تماشاچیان)
و من گیج شده بودم چون آتش
از نظر فیزیکی دشوار نبود،
پس چرا او با حالتی شبیه به شگفتی به من
نگاه می کرد؟
و سپس برایم روشن شد:
اسکیپ، که البته مردی خیلی خوب
و آتش نشانی ممتاز بود،
نه تنها فکر می کرد که زنان
نمی توانند قوی باشند،
بلکه فکر می کرد که
آنها هم چنین نمی توانند شجاع باشند.
و او تنها کسی نبود
که اینطور فکر میکرد.
دوست، آشنا و غریبه،
زن و مردهای بسیاری در طول زندگی حرفه ایم،
مدام از من می پرسند،
«کارولاین، این همه آتش، این همه خطر،
نمی ترسی؟»
صادقانه بگویم، تا حالا نشنیدم کسی این
سوال را از یک آتش نشان مرد بپرسد.
پس کنجکاو شدم،
چرا از زنان انتظار شجاعت نمی رفت؟
پاسخ این سوال زمانی برایم روشن شد
که یکی از دوستانم پیش من شکایت کرد
که دختر جوانش یک ترسوی تمام عیار است،
پس من دقت کردم و متوجه شدم،
که بله، دختر مضطرب بود،
اما بیشتر از او پدر و مادرش مضطرب بودند.
بیشتر اوقات که دختر میخواست
بیرون برود، به او می گفتند:
«مراقب باش»، «حواست را جمع کن»
یا «نه».
البته دوستان من والدین بدی نبودند.
درست همان کاری را انجام می دادند
که بیشتر پدر و مادرها می کنند:
هشدار دادن به دخترانشان خیلی
بیشتر از پسرانشان.
در تحقیقی که درباره یک لوله فرار آتش نشانی
در زمین بازی انجام شده بود،
محققان متوجه شدند که احتمال
هشدار گرفتن دختربچه ها از پدر و مادرشان
درباره خطرات لوله فرار بسیار بیشتر بود.
و اگر دختربچه ها همچنان
اصرار به بازی با آن داشتند،
به احتمال بسیار قوی یکی از
والدین آنها را همراهی می کرد.
اما پسربچه ها؟
آنها به بازی بر لوله فرار تشویق می شدند
با وجود هرگونه ترس و تردیدشان
و اغلب والدین به پسرها درباره استفاده کردن
از آنها به تنهایی راهنمایی می کردند.
بنابراین، دختر و پسرها چه پیامی
از این رویکرد دریافت می کنند؟
اینکه دخترها شکننده اند
و به کمک بیشتری نیاز دارند.
و پسرها می توانند و باید به تنهایی
از پس کارهای سخت برآیند.
اینکه دخترها باید بیمناک
و پسرها بی باک باشند.
و نکته اینجاست که در این سن کم
دخترها و پسرها از نظر فیزیکی بسیار شبیهند.
در واقع، دختران اغلب تا
پیش از بلوغ از پسران قوی ترند.
و همینطور بالغ تر از نظر فکری.
و با وجود این ما بزرگترها
چنان رفتار می کنیم
که انگار دختربچه ها شکننده ترند
و بیشتر به کمک نیاز دارند،
و مثل پسرها از پس خودشان بر نمی آیند.
این پیامی است که ما در کودکی دریافت می کنیم،
و این پیامی است که کاملا
در بزرگسالی در ما درونی می شود.
ما زنها باورش می کنیم، مردها هم،
و حدس بزنید چی؟
زمانی که صاحب فرزند می شویم،
آن را به فرزندانمان انتقال می دهیم.
و همین طور ادامه می یابد.
خب، پس اکنون به جوابم رسیده بودم.
به این دلیل است که از زنها،
حتی زن های آتش نشان،
انتظار می رود که بترسند.
و به این دلیل است
که زنها اغلب می ترسند!
می دانم که بعضی از شما این
حرف من را باور نخواهید کرد،
ولی من با ترسیدن مخالف نیستم.
من می دانم که ترس احساس مهمی است
و برای امنیت ماست که وجود دارد.
ولی مشکل زمانی پیدا می شود
که ما به دختربچه ها آموزش می دهیم
که ترس اولین واکنشی باشد
که در زمان روبرو شدن با چیزی
خارج از محدوده ی آسایش خود نشان دهند.
برای سالهای زیادی
من خلبان پاراگلایدر بودم.
(تشویق)
و پاراگلایدار بالی شبیه به چترنجات است
و بسیار خوب پرواز می کند،
ولی فکر می کنم که به نظر
بیشتر مردم شبیه ملافه ای است
که به آن ریسمان آویزان کرده اند!
(خنده)
و من زمان زیادی را بر قله کوه ها
به باد کردن این ملافه ها،
دویدن و پرواز کردن سپری کرده ام.
و می دانم به چی فکر می کنید.
به این: کارولاین، کمی ترس
در این موقعیت منطقی است.
و حق با شماست، همین طور است.
به شما اطمینان می دهم
که من با ترس مواجه شده ام.
ولی برفراز آن قله،
در انتظار بادی که درست و به اندازه بوزد،
من چیزهای زیاد دیگری را هم احساس می کردم.
هیجان و اعتماد به نفس.
من می دانستم که خلبان خوبی هستم.
می دانستم که شرایط مناسب است،
در غیر این صورت من آنجا نبودم.
می دانستم که هزاران پا در هوا معلق بودن
چقدر فوق العاده خواهد بود.
پس بله، ترس آنجا بود،
ولی من با نگاهی سخت گیرانه به آن
میزان به جا بودن آن را ارزیابی می کردم
و بعد آن را در جای درستش قرار می دادم،
که در بیشتر مواقع
بعد از حس هیجان، انتظار و
اعتماد به نفسم بود.
پس من مخالف ترس نیستم.
فقط موافق شجاعتم.
البته منظورم این نیست
که دختران شما باید آتش نشان
یا خلبان پاراگلایدر شوند.
اما منظورم این است که ما دخترانمان
را ترسو و حتی درمانده بار می آوریم.
و این زمانی آغاز می شود که ما
در برابر خطرات فیزیکی به آنها هشدار می دهیم.
ترسی که می آموزیم و تجربیاتی
که بابت آن از دست می دهیم
در روند زن شدن با ما باقی می مانند
و تبدیل به تمام معضلاتی می شود که
با آن مواجهیم و تلاش می کنیم دور بیندازیم:
تردید ما در بیان نظراتمان
تسلیم بودنمان تا مورد پسند قرار بگیریم
و اعتماد نداشتنمان به تصمیمات خودمان.
پس چطور می شود شجاع شد؟
خب، خبر خوب اینجاست.
شجاعت آموختنی ست.
و مثل هرچیز آموختنی دیگر،
تنها نیاز به تمرین دارد.
پس اول،
باید یک نفس عمیق بکشیم
و بعد دخترانمان را تشویق کنیم
که اسکیت سواری کنند
و از درخت ها بالا بروند
و با دست و پا از آن لوله
آتش نشانیِ زمین بازی بالا بروند.
این کاری است که مادر من انجام داد.
او آن زمان نمی دانست،
اما محققان برای این موضوع نامی سراغ دارند.
آنها به این کار بازی پر مخاطره می گویند.
و مطالعات نشان می دهد که بازی پر مخاطره
برای کودکان بسیار ضروریست، برای همه آنها،
چرا که به آنها ارزیابی خطر را می آموزد،
و همینطور به تاخیر انداختن لذت،
مقاومت
و اعتماد به نفس را می آموزد.
به بیانی دیگر،
وقتی بچه ها بیرون می روند
و تمرین شجاعت می کنند،
درس های ارزشمندی از زندگی می آموزند.
دوم، ما باید در هر حال دست
از هشدار دادن به دخترانمان بر داریم.
پس حواستان باشد بار بعدی که گفتید:
«مواظب باش، ممکن است آسیب ببینی،»
یا «آن کار را نکن، خطرناک است.»
و به یاد داشته باشید پیام اصلی
که به او می دهید این است
که او نباید به خودش فشار بیاورد.
و اینکه او واقعا به اندازه
کافی خوب نیست.
و اینکه باید بترسد.
سوم،
خود ما زنان هم باید شروع
به تمرین شجاعت کنیم.
تا زمانی که به خودمان نیاموزیم،
نمی توانیم به دخترانمان بیاموزیم.
و یک نکته دیگر:
ترس و هیجان
در عمل بسیار به هم شبیه هستند،
دستان لرزان، تپش قلب،
فشار عصبی،
و من با بسیاری از شما شرط می بندم
آخرین باری که فکر کردید
دارید از ترس زهره ترَک می شوید،
به احتمال قوی بیشتر
دچار احساس هیجان بوده اید،
و به این دلیل فرصتی را از دست داده اید.
پس تمرین کنید.
و درحالی که دختر بچه ها باید به
بیرون بروند تا تمرین شجاعت کنند،
متوجه ام که بزرگترها چندان نمی خواهند
سوار هاوربُرد شوند یا از درخت بالا روند،
پس ما همه باید تمرین کنیم
درخانه یا در محل کار
و حتی همین لحظه با جرات به خرج دادن
و شروع صحبت با شخصی که تحسین می کنیم.
در پایان
وقتی که دخترتان سوار بر دوچرخه اش
بر فراز تپه ای با شیب تند است،
و اصرار دارد که خیلی
از پایین رفتن می ترسد،
همراهی اش کنید تا به شجاعتش دست یابد.
در نهایت، شاید سراشیبی
آن تپه واقعا تند باشد،
ولی دختر شما از مسیر شجاعت
به این نتیجه دست می یابد، نه ترس.
چراکه موضوع، سراشیبی تندِ پیش رویش نیست،
بلکه زندگی پیش روی اوست
و اینکه او
برای مدیریت و ارزیابی تمام خطراتی
که ما نخواهیم توانست دربرابرشان
از او محافظت کنیم،
و تمام چالش هایی که نخواهیم توانست
در آنها همراهی اش کنیم،
و تمام آنچه که او در اینجا و در سراسر دنیا
در آینده با آن مواجه خواهد شد،
ابزارهای لازم را دارد.
در ضمن،
امروز رکورد جهانی خزیدن
(خنده)
56.61 کیلومتر است
و من بسیار خوشحال خواهم شد که
روزی دختری آن را بشکند.
(تشویق)
Enfant, j'étais obsédée
par le livre Guinness des records
et je voulais établir un record moi-même.
Mais il y avait un petit problème :
je n'avais absolument aucun talent.
J'ai donc décidé d'établir un record
pour quelque chose
qui ne nécessitait aucune compétence.
J'ai décidé d'établir le record mondial
de quatre pattes.
(Rires)
A l'époque, le record
était de 20 kilomètres
et, pour une raison ou pour une autre,
cela me semblait faisable.
(Rires)
J'ai recruté mon amie Anne
et, ensemble, nous avons décidé
qu'il n'y avait pas besoin d'entraînement.
(Rires)
Le jour de notre tentative de record,
nous avons mis des patins à l'extérieur
de nos jeans porte-bonheur
et nous sommes parties.
Nous avons immédiatement
eu des difficultés
car le jean était contre notre peau,
il a commencé à frotter
et bientôt nos genoux étaient abîmés.
Après quelques heures,
il a commencé à pleuvoir.
Puis, Anne a abandonné.
Puis il a fait nuit.
Arrivée là, mes genoux
saignaient à travers mon jean
et j'avais des hallucinations
dues au froid,
à la douleur et à la monotonie.
Pour vous donner une idée
du festival de douleurs subies,
le premier tour de piste du lycée
a pris 10 minutes.
Le dernier en a pris presque 30.
Après 12 heures,
j'ai arrêté
et j'avais parcouru 13,7 kilomètres.
Je n'avais donc pas atteint
le record de 20 kilomètres.
Durant des années, j'ai vu cela
comme un lamentable échec
mais aujourd'hui, je le vois différemment
car en tentant d'établir
le record du monde,
je faisais trois choses :
je sortais de ma zone de confort,
je faisais appel à ma persévérance
et je trouvais de la confiance en moi
et en mes propres décisions.
Je l'ignorais à l'époque
mais ce ne sont pas
les attributs de l'échec.
Ce sont les attributs du courage.
En 1989, à l'âge de 26 ans,
je suis devenue pompier à San Francisco
et la quinzième femme
dans un département de 1 500 hommes.
(Applaudissements)
Vous pouvez l'imaginer, à mon arrivée
il y a eu des doutes
sur ma capacité à faire le travail.
Même si j'étais une rameuse universitaire
faisant 1,52 m et 68 kg
et que je pouvais endurer
12 heures d'intense douleur aux genoux --
(Rires)
je savais que je devais prouver
ma force, mon aptitude physique.
Un jour, on a reçu un appel pour un feu
et quand mon groupe est arrivé,
des volutes de fumées s'élevaient
d'un bâtiment au bout d'une allée.
J'étais avec un grand mec appelé Skip.
Il tenait la buse
et j'étais juste derrière,
c'était un feu typique.
Il y avait de la fumée, il faisait chaud
et, tout à coup,
il y a eu une explosion
et Skip et moi avons été
envoyés en arrière,
mon masque était de travers
et il y a eu un moment de confusion.
En me relevant,
j'ai cherché la buse
et j'ai fait ce qu'un pompier
est censé faire :
j'ai avancé,
ouvert l'eau
et j'ai éteint le feu moi-même.
L'explosion avait été causée
par un chauffe-eau
donc personne n'a été blessé
et ce n'était pas très grave,
mais après, Skip est venu
me voir pour me dire :
« Bon boulot, Caroline ! »
d'une voix un peu surprise.
(Rires)
J'étais déconcertée car le feu
n'avait pas été dur physiquement,
alors pourquoi me regardait-il avec
ce qui semblait être de l'étonnement ?
Puis c'est devenu clair :
Skip, qui était un mec très sympa
et un excellent pompier,
ne pensait pas seulement que les femmes
ne pouvaient pas être fortes,
il pensait qu'elles ne pouvaient pas
être courageuses non plus.
Il n'était pas seul.
Des amis, des connaissances, des inconnus,
hommes et femmes, au cours de ma carrière,
m'ont sans cesse demandé :
« Caroline, tout ce feu, tout ce danger,
n'as-tu pas peur ? »
Je n'ai jamais entendu
cette question posée à un homme.
Je suis devenue curieuse.
Pourquoi n'attendait-on pas
de courage de la part des femmes ?
Un début de réponse m'est apparu
quand une amie s'est lamentée
que sa jeune fille
était une grande peureuse.
J'ai commencé à le remarquer
et oui, sa fille était anxieuse,
mais plus que cela,
ses parents étaient anxieux.
Quand elle était dehors, ils lui disaient
des choses commençant par :
« Sois prudente »,
« Fais attention » ou « Non ».
Mes amis n'étaient pas de mauvais parents.
Ils faisaient juste
ce que la plupart des parents font :
mettre en garde leur fille
bien plus que leur fils.
Il y a eu une étude comportant,
c'est ironique, une rampe de pompier
où les rechercheurs ont vu que les filles
seraient probablement averties
du risque de la rampe de pompier
par leur mère et leur père
et, si elles décidaient
de jouer sur la rampe de pompier,
un parent l'aiderait sûrement.
Mais, et les garçons ?
On les encourageait
à jouer sur la rampe de pompier
malgré leur éventuelle inquiétude
et souvent les parents offraient
des conseils pour qu'ils arrivent seuls.
Quel message cela envoie-t-il
aux garçons et aux filles ?
Que les filles sont fragiles
et ont plus besoin d'aide,
que les garçons peuvent et devraient
accomplir les tâches difficiles seuls,
les filles être craintives
et les garçons courageux.
L'ironie de la chose
est qu'à ce jeune âge,
filles et garçons sont
très similaires physiquement.
Jusqu'à la puberté,
les filles sont souvent plus fortes
et plus matures.
Et pourtant les adultes se comportent
comme si les filles étaient plus fragiles,
avaient besoin de plus d'aide,
n'étaient pas autant capables.
Enfants, c'est le message
que nous absorbons
et c'est le message qui nous imprègent
alors que nous grandissons.
Nous, les femmes, y croyons,
les hommes y croient
et devinez quoi ?
En devenant parents, nous passons
ce message à nos enfants
et ainsi de suite.
J'avais donc ma réponse.
C'est pourquoi on s'attendait
à ce que les femmes,
même sapeurs-pompiers, aient peur.
C'est pourquoi les femmes
ont souvent peur.
Je sais que certains ne me croiront pas
quand je dirai ceci
mais je ne suis pas anti peur.
Je sais que c'est une émotion importante
qui est là pour nous protéger.
Ce qui pose problème, c'est quand
la peur est la réaction principale
que nous enseignons
et encourageons chez les filles
confrontées à quelques chose
sortant de leur zone de confort.
J'ai été parapentiste
durant de nombreuses années --
(Applaudissements)
Un parapente est une aile
ressemblant à un parachute
qui vole très bien,
mais beaucoup de gens
voient le parapente comme un drap
avec des ficelles.
(Rires)
J'ai passé beaucoup de temps
au sommet de montagnes
à faire gonfler ce drap,
courir et voler.
Je sais ce que vous pensez.
Vous vous dites
qu'un peu de peur serait censée.
Vous avez raison.
Je vous assure que j'avais peur.
Au sommet d'une montagne,
attendant que le vent
soit comme il fallait,
je ressentais aussi
plein d'autres choses :
de l'exaltation, de la confiance.
Je me savais bonne parapentiste,
je savais les conditions bonnes
ou je ne serais pas là,
à quel point cela allait être génial
d'être à 300 mètres dans les airs.
Oui, il y avait de la peur,
mais je la regardais sérieusement,
estimais son importance
puis la remettais à sa place,
ce qui le plus souvent était
derrière mon exaltation, mon anticipation
et ma confiance.
Je ne suis pas anti peur.
Je suis pour le courage.
Je ne dis pas que vos filles
devraient être sapeurs-pompiers
ou bien parapentistes,
je dis que nous éduquons nos filles
à être timides, voire impuissantes,
et que cela commence quand
nous les avertissons de risques physiques.
La peur apprise
et les expériences non vécues
demeurent quand nous devenons femmes
et se transforment en toutes ces choses
dont nous voulons nous débarrasser :
notre hésitation à nous exprimer,
notre déférence
dans le but d'être appréciées
et notre manque de confiance
en nos propres décisions.
Comment devenir plus courageuses ?
Voici la bonne nouvelle :
le courage s'apprend
et, puisqu'il s'apprend,
il suffit de s'entraîner.
Tout d'abord,
il nous faut respirer profondément
et encourager nos filles
à faire du skateboard,
à grimper aux arbres
et à escalader cette rampe de pompier.
C'est ce que ma mère a fait.
Elle ne le savait pas à l'époque,
mais les chercheurs ont un nom pour cela,
« le jeu risqué »,
et des études montrent que le jeu risqué
est très important pour tous les enfants
car cela leur enseigne
l'évaluation des risques,
la récompense déférée,
la persévérance,
la confiance.
En d'autres mots,
quand les enfants sortent
et s'entraînent à être courageux,
ils apprennent
de précieuses leçons de vie.
Deuxièmement, nous devons arrêter
d'avertir nos filles bon gré, mal gré.
Faites attention
la prochaine fois que vous dites :
« Attention, tu vas te faire mal »
ou « Ne fais pas ça, c'est dangereux ».
Souvenez-vous que souvent
ce que vous lui dites,
c'est qu'elle ne devrait pas
faire d'efforts,
qu'elle n'est pas assez bonne,
qu'elle devrait avoir peur.
Troisièmement,
nous, les femmes, devons commencer
à nous entraîner au courage.
Nous ne pouvons pas l'enseigner
à nos filles sans nous l'enseigner.
Il y autre chose :
la peur et l'exaltation
sont très similaires --
les mains qui tremblent,
le cœur qui s'accélère,
la tension nerveuse
et je parie que pour beaucoup,
la dernière fois que vous croyez
avoir été mort de peur,
c'était probablement
surtout de l'exaltation
et vous avez loupé une opportunité.
Entraînez-vous !
Si les filles doivent sortir
et apprendre à être courageuses,
je sais que les adultes ne veulent pas
monter sur un hoverboard ou dans un arbre,
nous devrions donc tous nous entraîner
à la maison, au bureau
et même ici en ayant le courage
de parler à quelqu'un que nous admirons.
Finalement, quand votre fille est, disons,
sur son vélo en haut d'une colline
et qu'elle dit avoir
trop peur de descendre,
guidez-la vers ce courage.
Au final, cette colline
est peut-être trop pentue
mais elle arrivera à cette conclusion
via le courage et non la peur.
Il ne s'agit pas de la colline
qui est juste devant elle.
Il s'agit de la vie qui est devant elle
et qu'elle ait les outils
pour gérer et évaluer
tous les dangers dont
nous ne pouvons pas la protéger,
tous les défis pour lesquels
nous ne serons pas là pour la guider,
tout ce à quoi les filles ici,
et à travers le monde,
feront face plus tard.
Au passage,
aujourd'hui, le record de quatre pattes --
(Rires)
est de 56,62 kilomètres
et j'aimerais vraiment
voir une fille le battre de nouveau.
(Applaudissements)
כשהייתי ילדה, הייתי אובססיבית
עם ספר השיאים של גינס,
וממש רציתי לקבוע שיא עולם בעצמי.
אבל הייתה רק בעיה אחת קטנה:
לא היה לי שום כשרון.
אז, החלטתי לקבוע שיא עולם במשהו
שלא דרש שום מיומנות בכלל.
החלטתי לקבוע שיא עולם
בזחילה.
(הקהל צוחק)
השיא בזמנו היה קצת יותר מ20 ק"מ,
ומשום מה, זה הרגיש לי לגמרי אפשרי.
(הקהל צוחק)
גייסתי את חברה שלי אן,
וביחד החלטנו שאין לנו צורך אפילו להתאמן.
(הקהל צוחק)
וביום שבו ניסינו לשבור את השיא,
שמנו רפידות רהיטים
בחלקו החיצוני של ג'ינס המזל שלנו.
ויצאנו לדרך,
ומיד, היינו בצרות,
כי הג'ינס נצמד לעור שלנו
והוא התחיל לשפשף,
ובמהרה הברכיים שלנו התחילו להיחתך.
תוך כמה שעות,
התחיל לרדת גשם.
ואז אן פרשה.
ואז החשיך.
עד אז הברכיים שלי כבר דיממו דרך הג'ינס,
והתחילו לי הזיות מרוב מהקור
ומהכאב ומהמונוטוניות.
ובשביל שתבינו את פסטיבל הכאב שעברתי,
הסיבוב הראשון סביב מסלול הריצה
של התיכון לקח 10 דקות.
הסיבוב האחרון לקח כמעט 30.
אחרי 12 שעות של זחילה,
עצרתי,
ועברתי קצת יותר מ13.5 ק"מ.
אז זה לא היה מספיק
בשביל השיא של מעל 20 ק"מ.
במשך שנים,
חשבתי שזה סיפור של כישלון מחפיר,
אבל היום אני רואה את זה אחרת,
כי כשניסיתי לשבור את שיא העולם,
עשיתי שלושה דברים.
יצאתי מאזור הנוחות שלי,
דאגתי להשתמש באיתנות שלי,
ומצאתי ביטחון בעצמי
ובהחלטות שלי.
לא ידעתי את זה אז,
אבל אלה לא התכונות של כשלון.
אלה התכונות של אומץ.
אז ב-1989, בגיל 26,
הפכתי לכבאית אש בסן פרנסיסקו,
והייתי האישה ה-15 באגף של 1500 גברים.
(מחיאות כפיים)
וכפי שתוכלו לדמיין, כשהגעתי
היו הרבה ספקות האם
נוכל לבצע את התפקיד.
אפילו שהייתי 1.55 מטר,
68 קילו ושייטת מקצועית,
ומישהי שיכולה לסבול 12 שעות
של כאב ברכיים מייגע --
(הקהל צוחק)
ידעתי שאני עדיין חייבת
להוכיח את הכוח והכושר שלי.
אז יום אחד, הגיעה קריאה על שריפה,
וכמובן, שברגע שצוות הכבאית הגיע למקום,
עשן שחור עלה מתוך בניין באחת הסמטאות.
ואני הייתי עם בחור מגודל בשם סקיפ,
והוא אחז את הפיה של הזרנוק,
ואני הייתי ממש מאחוריו,
וזו הייתה שריפה די טיפוסית.
היה מלא עשן, והיה חם,
ופתאום,
היה פיצוץ,
ואני וסקיפ עפנו לאחור,
המסכה שלי עפה לצד הפנים,
והיה רגע כזה של בלבול.
ואז הרמתי את עצמי,
תפסתי את הפיה של הזרנוק,
ועשיתי מה שכל כבאי אמור לעשות:
זינקתי לפנים,
פתחתי את המים
ונלחמתי באש לגמרי לבדי.
הפיצוץ התרחש בגלל דוד מים,
אז אף אחד לא נפגע,
ובסופו של דבר זה לא היה כזה סיפור,
אבל יותר מאוחר, סקיפ התקרב אלי ואמר,
"עבודה טובה, קרולין"
בקול שנשמע קצת מופתע.
(הקהל צוחק)
ואני הייתי מבולבלת, כי,
השריפה לא הייתה כזו קשה פיזית,
אז למה הוא מסתכל עלי
במבט מתפלא שכזה?
ואז זה הפך להיות מובן:
סקיפ, שאגב היה בחור ממש נחמד
ולוחם אש מצויין,
לא רק שחשב
שנשים לא יכולות להיות חזקות,
הוא גם חשב שהן לא יכולות להיות אמיצות.
והוא לא היה היחיד.
חברים, מכרים וזרים,
גברים ונשים במהלך כל הקריירה שלי
שאלו אותי שוב ושוב,
"קרולין, כל האש הזו, כל הסכנה הזו,
"את לא מפחדת?"
בכנות, מעולם לא שמעתי
ששואלים שאלה כזו מכבאי גבר.
והתחלתי להיות סקרנית.
למה לא מצפים מנשים שיהיו אמיצות?
התשובות התחילו להגיע
כשחברה שלי קוננה בפני
שהבת הקטנה שלה ממש פחדנית,
אז התחלתי לשים לב,
שכן, הבת שלה הייתה חרדתית,
אבל יותר מזה, ההורים היו חרדתיים.
רוב הדברים שהם היו אומרים לה
כשהם היו יוצאים איתה לחצר היו:
"תזהרי!", "תשמרי על עצמך" או "לא."
החברים שלי לא היו הורים רעים.
הם פשוט עשו מה שעושים רוב ההורים,
שזה להזהיר את הבנות שלהן הרבה יותר
משמזהירים את הבנים שלהם.
היה מחקר שכלל מתקן שעשועים
של מוט כבאים, למרבה האירוניה,
שבו חוקרים הבחינו שמאוד סביר
שילדות קטנות יוזהרו
גם על ידי אמם וגם על ידי אביהם
שהמתקן הזה מסוכן
ואם הילדות עדיין רצו לשחק במתקן,
קרוב לוודאי שאחד ההורים ילווה אותן.
אבל מה לגבי הבנים?
הבנים דווקא קיבלו עידוד לשחק במתקן
על אף חרדות כאלו ואחרות שאולי היו להם,
ולעיתים קרובות ההורים נתנו הדרכה
איך הילד יוכל לשחק במתקן בכוחות עצמו.
אז איזה מסר זה מעביר לבנים ולבנות?
ככל הנראה, שבנות הן שבירות,
שהן זקוקות יותר לסיוע,
ושבנים צריכים להתמודד
עם אתגרים קשים בכוחות עצמם.
זה אומר שבנות צריכות לפחד
ושבנים צריכים לאזור אומץ.
האירוניה היא שדווקא בגיל כזה צעיר,
בנים ובנות כמעט זהים מבחינה פיזית.
למעשה, לעיתים קרובות בנות הן דווקא
יותר חזקות עד גיל ההתבגרות, ויותר בוגרות.
ולמרות זאת, אנחנו המבוגרים מתנהגים
כאילו ילדות הן שבירות,
זקוקות יותר לעזרה,
ושהן לא יכולות להתמודד עם הרבה.
זה המסר שאנחנו סופגים בתור ילדים,
וזה המסר שדבק בנו כשאנו מתבגרים.
אנו הנשים מאמינות בזה, גברים מאמינים בזה,
ונחשו מה?
כשאנחנו הופכים להורים,
אנחנו מעבירים את זה לילדים שלנו,
והמעגל ממשיך.
אז עכשיו קיבלתי את התשובה שחיפשתי.
זו הסיבה שמצפים שנשים, אפילו לוחמות אש,
יפחדו.
וזו הסיבה שנשים
לעיתים קרובות באמת מפחדות.
אני יודעת שחלקכם לא תאמינו כשאספר את זה,
אבל אני לא נגד פחד.
אני מכירה בחשיבות שלו כרגש,
והוא שם כדי לשמור עלינו.
אבל הבעיה היא שפחד הוא התגובה העיקרית
שאנחנו מלמדים ומעודדים בילדות
בכל פעם שהן מתמודדות
עם משהו שמחוץ לאזור הנוחות שלהן.
אז, הייתי צנחנית רחיפה במשך שנים רבות --
(מחיאות כפיים)
ומצנח רחיפה הוא סוג של
כנף שעשויה ממצנח,
והוא דווקא עף די טוב,
אבל אני מבינה שלהרבה אנשים
זה נראה יותר כמו סדין
עם כמה חוטים שקשורים אליו.
(הקהל צוחק)
וביליתי הרבה מאוד זמן על כיפות הרים
בניפוח של הסדין הזה,
ובריצה לתעופה.
ואני יודעת מה אתם חושבים.
אתם כזה:
"קרולין, קצת פחד יהיה הגיוני פה".
ואתם צודקים, זה הגיוני.
ואני מבטיחה לכם שפחדתי.
אבל על כיפת ההר הזו,
בהמתנה לרוח שתגיע בדיוק בצורה הנכונה,
הרגשתי עוד כל כך הרבה דברים.
התרגשות, ביטחון עצמי.
ידעתי שאני צנחנית טובה.
ידעתי שהתנאים היו טובים,
או שאני לא הייתי שם.
ידעתי שזה הולך להיות מדהים
להיות אלפי מטרים באוויר.
אז כן, הפחד היה שם,
אבל אני הבטתי בו ארוכות,
הערכתי כמה הוא באמת רלוונטי
ואז שמתי אותו במקומו,
שלעיתים קרובות יותר מרחוקות
היה מאחורי ההתרגשות, הציפייה
והביטחון העצמי שלי.
אז אני לא נגד פחד.
אני פשוט בעד אומץ.
אני לא אומרת שהבנות שלכם
צריכות להיות לוחמות אש
או שהן צריכות לעסוק במצנחי רחיפה,
אני כן אומרת שאנחנו מגדלים את הבנות
שלנו להיות ביישניות ואפילו חסרות אונים,
וזה מתחיל בזה שאנחנו מזהירים אותן
מפני סכנות פיזיות.
הפחד שאנו לומדות וההתנסויות שאנחנו לא
נשארים איתנו כשאנו הופכות לנשים
וזה משתנה לכל אותם דברים
שאנו מתמודדות איתן ומנסות להיפטר מהם:
ההיסוס שלנו לומר את מה שאנחנו חושבות,
הכניעה שאנו מציגות כדי שיאהבו אותנו
והביטחון העצמי הנמוך בהחלטות שלנו.
אז איך אנחנו הופכות לאמיצות?
טוב, אלו החדשות הטובות.
אומץ זו תכונה נרכשת,
וכמו כל תכונה נרכשת
פשוט צריך לאמן אותה.
אז דבר ראשון,
אנחנו צריכים לקחת נשימה עמוקה
ולעודד את הילדות שלנו
לגלוש בסקייטבורד, לטפס על עצים
ולטפס על מוט הכבאים בגן השעשועים.
זה מה שאמא שלי עשתה.
היא לא ידעה את זה אז,
אבל לחוקרים דווקא יש שם לזה.
הם קוראים לזה "משחק מסוכן",
ומחקרים מראים שמשחק מסוכן
הוא ממש חשוב לילדים, לכל הילדים,
בגלל שזה מלמד אותם להעריך סכנות,
זה מלמד אותם לדחות סיפוקים,
זה מלמד אותם איתנות,
זה מלמד אותם ביטחון עצמי,
במילים אחרות,
כשילדים יוצאים לחצר
ומתאמנים בלהיות אמיצים,
הם לומדים לקחים מאוד חשובים לחיים.
הדבר השני שאנו צריכים לעשות הוא להפסיק
להזהיר את בנותינו בין אם הן רוצות או לא.
אז שימו לב בפעם הבאה שאתם אומרים,
"זהירות, את תפגעי"
או "אל תעשי את זה, זה מסוכן."
ותזכרו שלעיתים קרובות
מה שאתם בעצם אומרים לה
זה שהיא לא צריכה לדחוק בעצמה,
שהיא בעצם לא טובה מספיק,
שהיא צריכה לפחד.
דבר שלישי,
אנו הנשים חייבות להתחיל להתאמן באומץ גם.
אנחנו לא יכולות ללמד את הילדות שלנו
עד שלא נלמד את עצמינו.
אז הנה עוד משהו:
פחד והתרגשות משמחה,
מרגישים די דומים --
הידיים רועדות, פעימות לב מואצות,
המתיחות הדרוכה,
ואני מתערבת שרבים מכם
בפעם האחרונה שחשבתם
שאתם ממש מפחדים ממשהו
כנראה שבכלל הרגשתם התרגשות,
ועכשיו כבר פיספסתם את ההזדמנות.
אז תתאמנו.
ועל אף שבנות צריכות לצאת החוצה
כדי ללמוד להיות אמיצות,
אני מבינה שמבוגרים לא כל כך רוצים
לעלות על רכינוע או לטפס על עצים,
אז כולנו צריכות להתאמן
בבית, במשרד,
ואפילו ממש כאן
לאזור אומץ
לדבר עם מישהו שאת ממש מעריצה.
ולבסוף, כשהבת שלך נניח,
תרכב על האופניים שלה בראש גבעה תלולה,
שהיא מתעקשת שהיא מפחדת מדי לרדת,
תנחו אותה להיות אמיצה.
בסופו של דבר, אולי הגבעה הזו באמת תלולה,
אבל היא תגיע למסקנה הזו
דרך אומץ, ולא דרך פחד.
בגלל שזה לא קשור לגבעה התלולה הזו שלפניה,
זה קשור לחיים שלפניה
ושיש לה את הכלים
להעריך ולהתמודד
עם הסכנות שאנו לא נוכל להגן עליה מפניהן,
עם כל האתגרים שאנו לא נהיה שם
כדי להדריך אותה להתמודד איתם,
כל דבר שהבנות שלנו כאן
ומסביב לעולם
יתמודדו איתו בעתיד.
ודרך אגב,
שיא העולם בזחילה כיום --
(הקהל צוחק)
עומד על 56.6 קילומטר,
וממש הייתי שמחה לראות
ילדה שתנסה לשבור את השיא הזה.
(מחיאות כפיים)
बचपन मे मैं गिनेस बूक ऑफ़ वर्ल्ड
रिकार्ड्स की बडी शौक़ीन थी
और मैं चाहती थी की मै खुद एक
वर्ल्ड रिकॉर्ड बनाऊँI
बस एक छोटी सी समस्या थी:
मुझमे कोई हुनर नहीं थाI
तब मैने तय किया की मुझे उस चीज़
मे रिकॉर्ड बनानी है
जिसमे कोई हुनर या कौशल की ज़रुरत ना होI
तब मैंने निश्चय किया की
मैं वर्ल्ड रिकॉर्ड बनाऊंगी
'रेंगने' में I
(लोगों की हंसी)
रेंगने का रिकॉर्ड उस समय किसी ने
साडे १२ मिलों की बनाई थी,
और इसे पढ़के मुझे यह लगा कि इस रिकॉर्ड को
मैं आसानी से तोड़ पाऊँगी I
(लोगों की हंसी)
मेरे साथ मेरी सहेली
ऐनी भी जुड़ गई,
और हमने सोच लिया कि इस काम के लिए
हमें प्रशीक्षण की भी ज़रूरत नहीं पड़ेगीI
(लोगों की हंसी)
जब हमारे रिकॉर्ड बनाने का दिन आया,
हमने अपने कपड़ो पे फर्नीचर के गद्दे बांधकर
रिकॉर्ड बनाने के लिए तैयार हो गए,
मगर शुरू करते ही, हम मुसीबत में फस गए,
क्योंकि जो कपडे हमने पहने हुए थे,
जीन्स के,
वह हमारे त्वचा को मसलने लगी,
जिस वजह से घुटनों में खरोंच आ गईI
कुछ ही घंटों के बाद,
बारिश होने लगीI
फिर, ऐनी ने मुझे अलविदा कह दियाI
और उसके बाद अँधेरा होने लगाI
तब तक मेरे घुटनों से खून निकलने लगा था,
ठंड, दर्द और नीरसता के वजह से,
मैं दृष्टिभ्रम हो रही थीI
मेरी दुविधा आपको भीषण तब लगेगी
जब आप यह जानेंगे कि,
मैदान का एक दायरा खत्म करने
के लिए मुझे दस मिनट लगेI
आखरी दायरा खत्म होते होते तीस मिनट लग गएI
और बारह घंटे होने के बाद
मैंने रेंगना रोक दिया,
मैं सादे आठ मील रेंग चुकी थी
पर चुनौती थी साडे १२ मिलों की I
सालों तक इस अनुभव को मैंने असफलता
की नज़र से देखा
पर आज मेरा नजरिया बदल गया हैं I
जब मैं वर्ल्ड रिकॉर्ड की
प्रयास में लगी थी,
एक साथ तीन चीज़े करने की
प्रयास में लगी हुई थीI
अपने सुविधा क्षेत्र से बाहर निकली थी,
मैं अपने आप को सख्त बना रही थी
मैं अपने आप पर,
और मेरे फैसलों पर भरोसा करने लगी थी I
तब मुझे एहसास नहीं हुआ था,
कि वह असफलता के गुण नहीं हैं
बल्कि बहादुरी के लक्षण थेI
सन १९८९ में जब मैं २६ साल की थी,
मैं सॅन फ्रांसिस्को शहर की
फायर फाइटर बन गई
१५०० मर्दों के विभाग में
मैं १५ वी महिला थी I
(तालियाँ)
और जब मैं वहाँ पहुंची,
सब शंकित थे कि हम इस काम के लिए
काबिल थे या नहीं I
पाँच फुट दस इंच की थी, अड़सठ किलो की थी,
कॉलेज टीम की खिवैया थी,
और एक समय बारह घंटों तक
घुटनो की खरोच भी झेली थीI
(लोगों की हंसी)
इन सब के बावजूद मेरी ताकत का
इम्तिहान लिया गया I
एक दिन जब कही आग लगने की खबर आई I
जब हमारी फायर ब्रिगेड टोली घटना
स्थल पर पहुंची,
गली का एक मकान आग से
धुआंदार हो गया था I
मैं और मेरे टीम के साथी स्किप साथ जुड़ गए,
स्किप, पाइप के नौक पीछे और मैं उसके पीछे
आग की स्तिथि सहज के कुछ करीब थी,
धुआंदार और गरम,
पर अचानक,
एक विस्फोट हुआ,
जिसके वजह से स्किप और मैं
पीछे की ओर उड़ गए,
मेरा ऑक्सीजन मास्क चेहरे से हट गया,
और एक क्षण के लिए उलझन का माहौल छा गया I
अपने आप को संभालते हुए मैं खड़ी हो गई,
मैंने पाइप की नौक पकड़ ली,
और वह काम किया जो एक फायर फाइटर करता हैं:
निडर, मैं आगे बढ़ी,
पाइप से पानी का बहाव
शुरू किया,
और मैं अकेली उस आग का सामना करने लगी I
विस्फोट का कारण पानी का कोई हीटर था,
किसीको चोट ना लगने के कारण,
मामला गंभीर नहीं हुआ,
उसके बाद स्किप मेरी तरफ आये
और उन्होंने कहा,
"शाबाश कैरोलाइन",
और वह भी अचरज होकर
(लोगों की हंसी)
पर मैं उलझन में पड गई. आग बुझाना जब
मेरे लिए मुश्किल का काम नहीं लगा तो
स्किप मेरी तरफ ऐसे आश्चर्यचकित होकर
क्यों देख रहे थे?
और तब मुझे एहसास हुआ,
स्किप थे तो एक अच्छे आदमी और
एक बेहतरीन फायरमैन पर,
उनका यह मानना था कि महिलाये पुरुषों से
कम ताकतवर ही नहीं
बल्कि पुरुषों से कम बहादुर भी हैंI
और ऐसी सोच सिर्फ उनकी ही नहीं थीI
दोस्त, जान पहचानवाले, अजनबी,
आदमी या औरत, मेरे वृत्तिगत
जीवन के दौरान
सबने मुझसे हर बार यही सवाल किया
"कैरोलाइन, वह आग वह खतरा"
"क्या तुम्हे डर नहीं लगता?"
सच में, मैंने यह सवाल कभी भी कोई
पुरुष फायरमैन से पूछते हुए नहीं सुना।
और मुझे अजीब सा लगने लगा
लोग यह क्यों समझते हैं कि औरतों में
बहादुरी नहीं होती?
उस सवाल का जवाब मुझे तब मिला,
जब मेरी सहेली ने अपना दुखड़ा रोया
कि उसकी बेटी एक महान डरपोक हैं I
तब मेरे नज़र में यह आया कि
उसकी बेटी सच में चिंतित थी,
पर उससे ज़्यादा चिंतित उसके माँ और बाप थे I
जब भी वह बच्ची बाहर जाती थी तब उसके
माँ बाप उसे यही कहा करते कि
"संभलके जाना" या "यहाँ मत जाओ"
या"यह मत करो" I
मेरे दोस्त बुरे माँ बाप नहीं थे I
वह सिर्फ वही कर रहे थे जो अधिक
माँ बाप किया करते हैं,
अपने बेटों से ज़्यादा वह अपने बेटियों को
सावधान किया करते हैं I
खेल के मैदान में लगाए गए एक फायर के खम्बे
पर अध्ययन किया गया|
इसमें देखा गया की खम्बे से
फिसलते वक़्त लड़कियों को
उनके माता पिता खम्बे के जोखिम के बारे में
सावधान करते थे,
उसके बावजूद भी अगर लड़की
उस खम्बे के साथ खेलना चाहे तो,
माता या पिता उसकी सहायता के लिए दौड़ते हैI
पर लड़के?
खम्बे के साथ खेलने के लिए उनको
बढ़ावा दिया जाता हैI
उनमे घबराहट होने के बावजूद भी,
माता पिता खुद लड़कों को सिखाते हैं कि
खम्बे के साथ खेल कैसे जाता हैंI
यह करने से हम लड़कों और लड़कियों
को क्या संदेसा दे रहे हैं?
कि लड़कियां नाज़ुक हैं और उनको हर काम
में सहायता की ज़रुरत हैं,
और लड़के कोई भी मुश्किल काम आसानी
से करने में माहिर हैं?
लड़कियों को भयभीत होनी चाहिए?
और लड़के निडर?
जब बच्चे छोटे होते हैं तब,
लड़को और लड़कियों की ताकत एक
समान होती हैI
लड़कियां अधिकतर तारुण्यागम तक शक्तिशाली
और ज़्यादा समझदार होती हैI
पर हम बड़े, इसी वहम में रहते हैं कि
लड़कियां बहुत ही नाज़ुक हैं,
बिना मदद के वह कुछ कर नहीं सकती और
उनसे ज़्यादा कुछ हो नहीं पाताI
बचपन में इसी सोच को
हमारे दिमाग में भरा जाता हैं,
और बड़े होने के बाद भी इसी सोच को
सच मानने लगते हैं I
पुरुष एवं महिला, दोनों इस खयालात को
सच मानते हैं,
और तो और
हम अपने बच्चों को और वह
उनके बच्चों को यही सिखाते हैं,
और यह चलता रहता हैI
तो लीजिये मुझे मेरा जवाब मिल गया
औरतों से खासकर फायर फाइटर औरतों से भी
यही अपेक्षा रहती हैं कि वह भयभीत रहे I
सिर्फ इसीलिए कई महिलाये भयभीत रहती हैं
कुछ लोग मेरी बात मानने के लिए
तैयार नहीं होंगे अगर मैं यह कहूँ कि
मैं डरने के खिलाफ नहीं हूँI
क्योंकि डर एक महत्त्वपूर्ण भावना हैं
जो हमें सुरक्षित रखती हैं,
पर इस भावना को इतना भी
आवश्यक ना बनाये जिससे
लड़किया कोई भी नया काम करते वक़्त
अपने कदम झिझक झिझककर रखे I
कई साल मैं एक पैराग्लाइडर पायलट भी
रह चुकी हूँ
(तालियाँ)
एक पैराग्लाइडर पंख वाले हवाई
छत्री की तरह होती हैं
और उड़ती भी बहुत खूब हैं
पर लोगों के लिए एक पैराग्लाइडर पायलट
तार लगे हुए
चादर की तरह नज़र आते हैं|
(लोगों की हंसी)
और पहाड़ों के ऊपर इस चादर में हवा भरते
मैंने बहुत समय बिताएI
पहाड़ के ऊपर से भाग कर हवा में उड़ना
और आप यही सोच रहे हैं कि
'कैरोलाइन, इस मामले में
थोड़ा तो डरना ज़रूरी हैं'
और आप सही हैंI
सच मानिए मैं भी डरी,
पर उस पर्वत के ऊपर,
हवा का इंतज़ार करते वक़्त
मुझमे कई उमंग उमड़ आते थे:
ज़िंदादिली, विश्वासI
मैं एक अच्छी पायलट हूँ
यह मुझे पता था
और यह भी पता था की परिस्तिथि
अच्छे न होते तो मैं वहा नहीं होती I
ज़मीन से हज़ारों फ़ीट ऊपर हवा में
उड़ने का मज़ा कुछ और ही था
और हाँ डर भी था
पर उस डर को मैं
एक बार ग़ौर से परिशीलन करती,
उसके महत्वपूर्णता को निर्धारित करती
और उसे ऐसी जगह पंहुचा देती,
जो ठीक मेरे
ज़िंदादिली, अपेक्षा और विश्वास
के पीछे होती थी, एक कदम
भी आगे नहीं
मैं डर के खिलाफ नहीं हूँ
मैं सिर्फ बहादुरी के राह
पर चलना चाहती हूँ
मैं यह नहीं कह रही हूँ कि हर लड़की
को फायर फाइटर
या पैराग्लाइडर बनना चाहिए I
मैं यह कह रही हूँ की हम अपनी लड़कियों
को बुज़दिल और मजबूर बना रहे हैं
उन्हें कठिन शारीरिक कार्यों
के लिए बढ़ावा नहीं दे रहे हैं I
यही डर और मजबूरी हमारे साथ बढ़ने लगती हैं
और हमेशा के लिए हमारे
साथ रह जाती हैं
इन सब का प्रभाव हमारे हर कदम
पर पड़ने लगती हैं:
जी खोलकर बोलने में हमारी झिझक,
हमारे अपनेपन को छुपा के रखना
ताकि लोग हमें पसंद करे,
और खुद के निर्णय लेने में संकोचI
तो फिर हम महिलाये बहादुर कैसे बने?
बात यह हैं कि,
बहादुरी सीखी जा सकती हैं,
और सीखने के साथ साथ हमें
बहादुरी को एक प्रथा बनानी चाहिएI
तो पहले,
हम सबको एक गहरी सांस लेनी चाहिए
और हमारी लड़कियों को बढ़ावा देना चाहिए
स्केटिंग करने के लिए, पेड़ पर चढ़ने के लिए
या खेल के मैदान में बेझिझक खेलने के लिए
मेरी माँ ने भी मेरे साथ वही किया था
उनको तब यह बात मालूम नहीं था
पर शोधकर्ताओं के अनुसार
यह जोखिम भरी परिस्तिथि कहलाता हैं
और अध्ययन यह दिखता हैं की अगर बच्चों के
खेल में कुछ हद तक कठोरता हो
तो वह खुद खतरों का अंदाजा
लगाना सीख लेते हैं
प्रतिफल का इंतज़ार करना सीखते हैं,
लौटाव सिखाती हैं
आत्मविश्वास से कदम रखना सीखते हैं I
दूसरी तरह से कहा जाए तो,
जब बच्चे निडर होकर बाहर जाने लगते हैं,
तब ज़िन्दगी के कुछ अनमोल
सीख उन्हें मिलती हैंI
साथ साथ हमें अपनी लड़कियों में
खौफ भरना नहीं चाहिएI
अगली बार अपनी बच्ची से यह मत कहियेगा कि,
"संभलके, गिर मत जाना, चोट लग गई तो?"
"यह मत करना, इसमें खतरा हैं"
और कभी भी अपनी बेटियों से
यह मत कहियेगा कि
उसे ज़्यादा परिश्रम करना नहीं चाहिए,
वह इतनी भी समझदार नहीं हैं,
और उसे डर डर के जीना चाहिए I
और तो और
हम महिलाओं को खुद बहादुरी की
सीख लेनी चाहिए I
अगर हम नहीं सीखेंगे तो हमारी
बेटियों को कैसे सिखाएंगे?
तो यह रही एक और बात
डर और ज़िंदादिली
दोनों का एहसास एक जैसा हो सकता हैं
वह कांपते हाथ, दिल की तेज़ धड़कन
वह बेचैनी,
पर इतना ज़रूर कहूँगी कि,
पिछली बार वह शायद ज़िंदादिली थी
जिसको आप डर समझ बैठे थे,
और उसी वजह से आपने एक मौका खो दिया I
इसीलिए कोशिश जारी रखे I
लड़कियों को हर कदम निडर होकर रखना चाहिए
आज कल हम बड़े भी खेल कूद में या पेड़ चढ़ने
में दिलचस्पी नहीं रखते,
संकोच छोड़िये और लग जाइये वह
करने में जो आपका मन करे
घर हो या दफ्तर
या यही पे अगर आपको कोई पसंद आये
तो शर्माइये मत, उठिये और जाके उससे कहिये
अगर आपकी बेटी को आप साइकिल
चलाना सीखा रहे हैं,
और चोटी के ऊपर से नीचे आते वक़्त
उसके ज़ेहन में डर भर गया हो तो
उसका हौसला बढ़ाइएI
क्योंकि उस चोटी के ऊपर से वह साइकिल
चला पायेगी या नहीं,
इसका हिसाब वह खुद अपने दिलेरी से लगा लेगी
क्योंकि बात उस चोटी की नहीं हैं I
बात उसकी ज़िन्दगी की हैं
और उसके पास वह ताकत हैं जिससे
ज़िन्दगी में आने वाले
हर मुश्किल और चुनौती का
सामना कर सकती हैं,
बिना हमारी मदद के
और यह बात सिर्फ यहाँ की
लड़कियों के लिए ही नहीं
बल्कि दुनिया भर की लड़कियों के
भविष्य के लिए हैंI
वैसे,
रेंगने का वर्ल्ड रिकॉर्ड आज
(हंसी)
३५.१८ मिलों की हैं,
मैं यही चाहती हूँ कि कोई लड़की इसे तोड़ेI
(तालियाँ)
Gyerekkoromban imádtam
a Guinness Rekordok könyvét,
és én magam is nagyon szerettem volna
bekerülni a rekordok közé.
Volt azonban egy aprócska probléma:
semmihez sem volt tehetségem.
Így hát elhatároztam,
hogy olyan rekordot állítok fel,
amihez nem kell semmilyen tehetség.
Úgy döntöttem, hogy a világrekordot
mászásban fogom elérni.
(Nevetés)
Akkoriban 20 km volt a rekord,
és ez valamilyen oknál fogva
teljesen elérhetőnek tűnt.
(Nevetés)
Beszerveztem a barátnőmet, Anne-t,
és együtt elhatároztuk,
hogy még csak edzenünk sem kell.
(Nevetés)
A rekordkísérlet napján
bútorlapból térdvédőt rögzítettünk
a kedvenc farmerünkre,
és nekivágtunk.
Azon nyomban gondunk támadt,
ugyanis a farmer
kezdte kidörzsölni a bőrünket,
és térdünk lehorzsolódott.
Órákkal később
eleredt az eső.
Ezt követően Anne feladta.
Aztán besötétedett.
A térdem ekkora már vérzett
a farmeren keresztül,
és hallucináltam a hidegtől,
a fájdalomtól és a monotóniától.
Hogy érzékeltessem, milyen szuper
szenvedésben volt részem,
az első kör a középiskola udvarán
tíz percig tartott,
az utolsó majdnem fél óráig.
12 óra mászás után
abbahagytam,
közel 14 km-t tettem meg.
Tehát elmaradtam a 20 km-es rekordtól.
Sokáig úgy gondoltam,
hogy szánalmas kudarcot vallottam,
de ma már másképpen látom,
mert amikor megpróbáltam
megdönteni a rekordot,
három dolgot tettem.
Kiléptem a komfortzónámból,
próbára tettem a tűrőképességemet,
valamint megbíztam magamban
és a döntéseimben.
Akkor még nem tudtam,
hogy ezek nem a kudarc jellemzői.
Ezek a bátorság jellemzői.
1989-ben, 26 évesen
tűzoltó lettem San Franciscóban,
és én voltam a 15. nő a részlegünkben
az 1 500 férfi mellett.
(Taps)
Képzelhetik, hogy amikor beálltam,
mennyi kétség volt afelől,
hogy megálljuk-e a helyünket.
Hiába voltam 177 cm magas, 68 kg,
tagja az egyetem evezőcsapatának,
valamint égető térdfájdalmát 12 órán át
elviselni tudó személy;
(Nevetés)
tudtam, hogy bizonyítani kell
erőmet és alkalmasságomat.
Egy nap riasztás érkezett,
és amikor a tűzoltócsapatunk kivonult,
hatalmas füstfelhő gomolygott
egy sikátor épületéből.
Egy testes kollégámmal, Skippel voltam,
ő tartotta a sugárcsövet,
én pedig mögötte álltam;
amolyan tipikus tűzeset volt.
Füstfelhő, forróság,
majd hirtelen
robbanás történt,
Mindketten hátraestünk,
a gázmaszkom félreröpült,
és egy pillanatra zűrzavar támadt.
Aztán összeszedtem magam,
kitapogattam a sugárcsövet,
s tűzoltótól elvárható módon cselekedtem:
előrevetettem magam,
megnyitottam a vízcsapot,
és egymagam eloltottam a tüzet.
A robbanást egy vízmelegítő okozta,
senki sem sérült meg,
és alapvetően nem nagy ügy volt,
de később Skip odajött hozzám,
és azt mondta:
"Szép volt, Caroline!"
– ezzel a meglepődéssel a hangjában.
(Nevetés)
Nem értettem, mert a feladat
fizikailag nem volt nehéz,
akkor meg miért néz rám úgy,
mint aki csodálkozik?
Aztán leesett:
Skip, aki amúgy nagyon rendes ember
és kiváló tűzoltó volt,
nemcsak azt gondolta,
hogy a nők nem lehetnek erősek,
hanem azt is, hogy nem lehetnek bátrak.
Nemcsak ő gondolta így.
Barátok, ismerősök és idegenek,
férfiak és nők a pályafutásom során
újra és újra megkérdezik:
"Caroline, állandó veszélynek vagy kitéve,
nem félsz?"
Sosem hallottam, hogy férfi kollégáimtól
ilyet kérdeztek volna.
Kíváncsi lettem.
Miért nem feltételeznek
bátorságot a nőkről?
A válaszra akkor kezdtem rájönni,
amikor egy barátnőm panaszkodott,
hogy a kislánya olyan gyáva,
mint egy nyúl,
és kezdtem észrevenni,
hogy a lánya tényleg félős,
de a szülők még inkább félnek.
Amikor kint voltak a szabadban,
folyton azt mondogatták neki:
"Óvatosan!", "Vigyázz!" vagy "Ne!"
A barátaim nem voltak rossz szülők.
Csak azt tették, amit a legtöbb szülő:
a lányukat sokkal jobban óvták,
mint a fiukat.
Készült egy tanulmány, éppenséggel
egy játszótéri tűzoltórudat is
megfigyeltek a kutatók, és azt látták,
hogy a legtöbb esetben a lányokat
anyukájuk és apukájuk is figyelmeztette,
hogy az veszélyes,
és ha a kislányok még így is
játszani akartak rajta,
a szülők legtöbbször odamentek segíteni.
És a kisfiúknál?
Biztatták őket, hogy játsszanak rajta,
még akkor is, ha félnek,
és a szülők gyakran segítettek nekik,
hogy egyedül is tudják használni.
Mit sugall ez a lányoknak és a fiúknak?
Azt, hogy a lányok gyengék,
és többet kell segíteni nekik,
a fiúk pedig képesek rá, és saját maguknak
kell megoldaniuk a nehéz feladatokat.
A lányok félősek,
a fiúk pedig vagányak.
A természet iróniája, hogy kicsi korukban
a lányok és a fiúk fizikailag
nagyon hasonlóak.
Valójában serdülőkorig a lányok erősebbek
és érettebbek.
Mégis, mi felnőttek úgy teszünk,
mintha a lányok gyengébbek lennének,
és több segítségre lenne szükségük,
mintha kevesebbre lennének képesek.
Ezt az üzenetet szívjuk
magunkba gyermekként,
és mire felnövünk,
teljesen áthatja lényünket.
Elhisszük mi, nők, elhiszik a férfiak,
és szülőkké válva
továbbadjuk gyermekeinknek,
és ez így megy tovább.
Tehát, megkaptam a választ.
Ez az oka, hogy a nőkről,
még a tűzoltónőkről is
azt feltételezik, hogy félnek.
Ez az oka, hogy a nők gyakran félnek.
Tudom, különös, hogy ezt mondom,
de nem hadakozom a félelem ellen.
A félelem fontos érzés,
amely biztonságunkat szolgálja.
Akkor van baj, ha a félelem
az elsődleges reakció,
amit a lányokba nevelünk,
ha olyasmivel kerülnek szembe,
ami kívül esik a komfortzónájukon.
Siklóernyő-pilóta voltam évekig,
(Taps)
és a siklórepülő
egy ejtőernyő-szerű szerkezet,
amivel nagyon jól lehet repülni,
de sokaknak úgy tűnik,
mintha csak egy nagy lepedő lenne
madzagokkal.
(Nevetés)
Sok időt töltöttem hegytetőkön,
felfújtam azt a bizonyos lepedőt,
nekifutottam és repültem.
Tudom, mit gondolnak most.
"Tudja, Caroline, nem ártana
egy kicsit félni!"
Igazuk van.
Biztosíthatom önöket, hogy féltem.
De fenn a hegytetőn,
amikor vártam, hogy jöjjön a szél,
annyi minden mást is éreztem:
izgatottságot, magabiztosságot.
Tudtam, hogy jó pilóta vagyok.
Tudtam, hogy jók a feltételek,
máskülönben nem is mentem volna.
Tudtam, milyen nagyszerű lesz odafent,
900 méteres magasságban.
Igen, ott volt a félelem,
de alaposan kiértékeltem,
felmértem, hogy mennyiben megalapozott,
és rangsoroltam oda, ahová való,
mégpedig többnyire
az izgatottságom, a várakozásom,
a magabiztosságom mögé.
Tehát nem hadakozom a félelem ellen,
csak a bátorság pártján állok.
Nem azt mondom,
hogy a lányok legyenek tűzoltók,
vagy siklóernyő-pilóták,
hanem azt állítom, hogy a lányainkat
félénkké, sőt kiszolgáltatottá neveljük,
és ez ott kezdődik, amikor óvjuk őket
a fizikai veszélytől.
A félelem, amit elsajátítunk,
és a tapasztalat hiánya
ott van bennünk, amikor nővé válunk,
és ott lesz mindenben,
amitől meg akarunk szabadulni:
a határozatlanságunkban,
hogy merjünk-e kiállni,
a belenyugvásunkban,
hogy szeressenek minket,
az önbizalomhiányunkban,
hogy jól döntünk-e.
Hogyan legyünk akkor bátrak?
Jó hírem van.
A bátorság elsajátítható,
és mint minden ilyen,
csak gyakorlás kérdése.
Tehát, mindenekelőtt
vegyünk egy nagy levegőt,
és bátorítsuk lányainkat,
hogy gördeszkázzanak, másszanak fára,
és csússzanak le
azon a játszótéri tűzoltórúdon.
Édesanyám ilyen volt.
Akkor még nem tudta,
de a szakemberek nevet adtak
ennek.
Kockázatos játéknak nevezik,
ami a tanulmányok szerint
minden gyermeknek nagyon fontos,
mert megtanítja felmérni a veszélyt,
önfegyelemre nevel,
erősíti a tűrőképességet,
önbizalmat ad.
Más szóval,
amikor a gyerekek kimennek
és gyakorolják a bátorságot,
életre szóló, értékes leckéket kapnak.
Másodszor: fejezzük be, hogy folyton óvjuk
lányainkat, ha kell, ha nem.
Figyeljünk oda, ha ezt mondjuk:
"Vigyázz, megütöd magad!",
vagy "Azt ne csináld, veszélyes!"
Jusson eszükbe, hogy ezzel
gyakran azt mondják,
hogy ne is strapálja magát,
hogy nem elég ügyes,
hogy jobb, ha fél.
Harmadszor:
nekünk nőknek is
gyakorolnunk kell a bátorságot.
Nem taníthatjuk erre lányainkat,
amíg nem tanítottuk meg magunknak.
És még valami:
félelem és izgatottság:
egymáshoz nagyon hasonló érzések –
a remegő kezek, a szaporább szívverés,
az izgatott feszültség,
és fogadok, hogy sokan,
akik azt hitték, hogy legutóbb is
halálra ijedtek,
lehet, hogy inkább csak
izgatottságot éreztek,
és ezzel elmulasztottak egy lehetőséget.
Tehát gyakoroljanak!
Ugyanis miközben a lányoktól elvárjuk,
hogy legyenek vagányak,
nem hiszem, hogy a felnőttek akarnának
légdeszkára szállni vagy fára mászni,
tehát mindannyiunknak gyakorolni kell
otthon és a munkahelyen,
sőt itt is, összeszedve
minden bátorságot,
hogy beszéljünk ahhoz,
akit nagyra becsülünk.
Végezetül, tegyük fel, ha a lányuk
a biciklijével egy meredek domb tetejéről
semmiképpen nem mer lemenni,
segítsenek, hogy bátorságot nyerjen.
Lehet, hogy a domb tényleg túl meredek,
de a bátorságán, ne a félelmén
keresztül jusson erre a következtetésre.
Mert nemcsak az előtte álló
meredek dombról van szó.
Az előtte álló életről van szó,
arról, hogy megvannak-e az eszközei,
hogy kezelje és felmérje a veszélyeket,
amelyektől nem óvhatjuk meg,
a kihívásokat, amelyeken
nem tudjuk őt kézen fogva átvezetni,
és mindazt, amivel lányainknak
itt és mindenütt a világban
szembesülniük kell a jövőben.
Mellesleg,
a mászás rekordja jelenleg –
(Nevetés)
56,6 kilométer,
és nagyon örülnék, ha egy lány
megdöntené.
(Taps)
Da bambina adoravo
il libro del Guinnes dei Primati,
e volevo veramente
entrare a far parte di quel libro.
Dovevo solo superare un piccolo problema:
non avevo assolutamente alcun talento.
Così decisi di stabilire
un record in un campo
che non richiedesse
alcune competenze.
Decisi di stabilire un primato del mondo
di gattonamento.
(Risate)
Il record detenuto all'epoca
era poco più di 20 chilometri,
e per qualche ragione,
mi sembrò del tutto gestibile.
(Risate)
Coinvolsi la mia amica Anne,
ed insieme decidemmo che non avevamo
neanche bisogno di allenarci.
(Risate)
Il giorno stabilito,
indossammo delle ginocchiere
sopra i nostri jeans fortunati
e ci avviammo,
e quasi subito cominciarono i guai,
perché il denim lottava contro la pelle
e cominciò a logorarsi,
e presto le ginocchia
iniziarono a diventare poltiglia.
Alcune ore dopo,
cominciò a piovere.
Allora, Anne lasciò perdere.
Poi, cominciò a scurire.
A quel punto le mie ginocchia
sanguinavano dai jeans,
e stavo allucinando dal freddo,
dal dolore e dalla monotonia.
E per darvi un'idea del festival
della sofferenza che stavo vivendo,
per fare il primo giro intorno alla pista
della scuola superiore impiegai 10 minuti.
Per l'ultimo ne impiegai almeno 30.
Dopo 12 ore di gattonamento,
mi fermai,
e scoprì di aver percorso
13 chilometri e mezzo.
Sotto i 20 chilometri del record.
Per molti anni ho pensato a questa storia
come a un completo fallimento,
ma oggi la vedo in modo diverso,
perché mentre tentavo di superare
il record mondiale,
stavo facendo tre cose.
Stavo uscendo dalla mia comfort zone,
facevo appello alla mia resilienza,
e trovavo la fiducia in me stessa
e nelle mie decisioni.
Allora non lo sapevo,
ma questi non sono
aspetti tipici di un fallimento.
Questi sono
gli elementi tipici del coraggio.
Nel 1989, all'eta di 26 anni,
diventai vigile del fuoco
a San Francisco,
ed ero la 15° donna
in un dipartimento di 15.000 uomini.
(Applausi)
E come potete immaginare,
c'erano molti dubbi
sulle nostre capacità.
Anche se ero 1,77 metri, 68 kg,
parte del Circolo Canottieri del College,
e una che ha sopportato 12 ore
di bruciante dolore alle ginocchia --
(Risate)
Sapevo di dover dar prova
della mia forza e capacità atletica.
Un giorno arrivò una chiamata,
e ovviamente,
quando il gruppo salì sul camion,
c'era una nube nera che usciva
da un edificio a una uscita autostradale.
Ero con un grande ragazzo
di nome Skip,
lui era al comando del tubo
e io subito dietro,
ed era un tipico incendio.
Fumo, caldo,
e all'improvviso,
un'esplosione,
e io e Skip fummo spinti indietro,
la mia maschera fu spostata di lato,
e ci fu un momento di confusione.
E quando mi rialzai,
tentai di afferrare la bocchetta,
e feci ciò che un vigile del fuoco
dovrebbe fare:
mi buttai avanti,
aprii l'acqua,
e puntai contro il fuoco.
L'esplosione era stata causata
da uno scaldabagno,
quindi nessuno si era ferito,
e non ci fu molto danno,
ma dopo Skip si avvicinò
e mi disse,
"Gran lavoro, Caroline,"
con un tono di voce
leggermente stupito.
(Risate)
Ero confusa, perché l'incendio
non era stato fisicamente impegnativo,
quindi, perché mi guardava
con quell'espressione di sorpresa?
E dopo ho capito:
Skip, che a proposito,
era un ragazzo veramente gentile
e un eccellente vigile del fuoco,
non soltanto era convinto che le donne
non potessero essere forti,
ma pensava
che non fossero neanche coraggiose.
E non era l'unico.
Amici, conoscenti e non conoscenti,
uomini e donne per tutta la mia carriera
mi hanno chiesto di continuo,
"Caroline, tutti quegli incendi,
tutto quel pericolo,
non hai paura?"
Onestamente, non l'ho mai sentito
chiedere a un uomo.
E questo mi ha incuriosita.
Perché le donne
non dovrebbero essere coraggiose?
Le risposte sono iniziate ad arrivare
quando un mio amico mi ha confidato
che la figlia
si spaventava facilmente,
e ho cominciato a notare,
che sì, la bambina era ansiosa,
ma i suoi genitori
erano ancora più ansiosi.
Gran parte di ciò che le dicevano
quando era fuori iniziava con,
"Sii prudente," "Fai attenzione," o "No."
I miei amici non erano cattivi genitori.
Stavano solo agendo
come la maggior parte dei genitori,
ovvero allertare le figlie
molto più di quanto allertano i figli.
In uno studio fatto in un campo-giochi
con il palo di discesa, ironicamente,
i ricercatori dissero che le ragazzine
avevano più probabilità di essere avvisate
da entrambi i genitori
sui possibili rischi,
e se le ragazzine volevano ancora giocare
con il palo da discesa,
c'era almeno un genitore ad assistere.
Ma i ragazzini?
Loro erano incoraggiati
a giocare sul palo di discesa
nonostante le eventuali paure,
e spesso i genitori offrivano consigli
su come giocarci autonomamente.
Qual è il messaggio
rivolto a ragazzi e ragazze?
Che le ragazze sono fragili
e hanno più bisogno di aiuto,
e che i ragazzi possono affrontare
compiti difficili da soli.
Significa che le ragazze
dovrebbero aver paura
e i ragazzi dovrebbero mostrare coraggio.
L'ironia è che a questa giovane età,
le ragazze e i ragazzi
sono molto simili fisicamente.
le ragazze spesso
sono più forti prima della pubertà,
e più mature.
E gli adulti si comportano ancora
come se le ragazze fossero più fragili
e avessero più bisogno di aiuto,
e che non possano sopportare molto.
Questo è il messaggio
che assorbiamo da bambini,
e questo è il messaggio
che diffuso quando cresciamo.
Le donne ci credono,
gli uomini ci credono,
e sapete cosa?
Appena diventiamo genitori,
lo trasmettiamo a figli e figlie,
e così va avanti.
Adesso avevo le mie risposte.
Questo è perché dalle donne,
anche se Vigili del fuoco,
ci si aspettava
si spaventassero facilmente.
Questo è perché spesso
le donne sono intimorite.
So che alcuni di voi
non mi crederanno se dico questo,
ma io non sono contro la paura.
Lo so che è un'emozione importante,
e che serve a mantenerci al sicuro.
il problema è quando la paura
diventa la reazione principale
che insegniamo
ed incoraggiamo nelle ragazze
quando si troveranno
al di fuori della zona comfort.
Sono stata pilota di parapendio
per molti anni --
(Applausi)
e un parapendio
è un paracadute simile a un'ala,
e vola davvero molto bene,
ma ho capito che per molte persone
è solo un lenzuolo
con delle funi attaccate.
(Risate)
E ho trascorso molto tempo
in cima alle montagne
a gonfiare questo lenzuolo,
correre via e volare.
E so cosa state pensando.
State per dirmi, "Caroline,
un po' di paura qui avrebbe senso."
E avete ragione, è così.
Vi assicuro, ho provato paura.
Ma in cima alla montagna,
aspettando che il vento
arrivi giusto,
ho provato anche molte altre cose:
euforia, fiducia.
Sapevo di saper pilotare.
Sapevo che le condizioni erano buone,
o non sarei stata lì.
Sapevo quanto era grandioso stare
a 300 metri da terra.
Quindi, sì. La paura c'era,
ma l'avrei guardata duramente,
valutato quanto fosse rilevante
e dopo ricacciata dove apparteneva,
dove stava più spesso
dietro la mia euforia,
la mia anticipazione
e la mia fiducia.
Quindi non sono contro la paura.
Sono solo a favore del coraggio.
Non dico che tutte le ragazze
dovrebbero essere Vigili del fuoco
o che dovrebbero fare parapendio,
ma sto dicendo che cresciamo
le nostre ragazze come timide, o indifese,
e questo comincia quando le avvertiamo
contro i rischi fisici.
Le paure che apprendiamo
e le esperienze che non abbiamo
rimangono con noi mentre cresciamo
e si trasformano in quelle cose
che affrontiamo e proviamo a superare:
la nostra esitazione nell'esporci,
il nostro mostrarci carine
così da poter piacere
e la mancanza di fiducia
nelle nostre stesse decisioni.
Come diventiamo coraggiose?
C'è una buona notizia.
Il coraggio si impara,
e come ogni cosa appresa,
ha solo bisogno di pratica.
Quindi per primo,
dobbiamo fare un respiro profondo
e incoraggiare le nostre ragazze
ad andare sullo skateboard,
arrampicarsi sugli alberi
arrampicarsi intorno
al palo di discesa del parco.
Questo è quello che ha fatto mia madre.
Allora non lo sapeva,
ma i ricercatori gli hanno dato un nome.
Lo chiamano gioco rischioso,
e ricerche mostrano che è molto importante
per tutti i ragazzi, proprio tutti,
perché insegna la valutazione del rischio,
insegna a rimandare la gratificazione,
insegna la resilienza,
insegna la fiducia.
In altre parole,
quando ragazze e ragazzi escono
e praticano il coraggio,
apprendono importanti lezioni di vita.
Secondo, dobbiamo smettere di allertare
le nostre ragazze volenti o nolenti.
Fateci caso la prossima volta che dite,
"Fai attenzione, potresti farti male,"
o, "Non farlo, è pericoloso."
E ricordate che spesso
ciò che le state realmente dicendo
è che non dovrebbe impegnarsi,
che non è brava abbastanza,
e che dovrebbe essere spaventata.
Terzo,
noi donne dobbiamo anche cominciare
a praticare il coraggio.
Non lo possiamo insegnare
finché non lo insegniamo a noi stesse.
Dunque c'è un altro aspetto:
paura ed euforia
si avvertono allo stesso modo --
mani sudate,
aumento del battito cardiaco,
tensione nervosa,
e scommetto che per molte di voi
l'ultima volta che avete pensato
di essere spaventate
potreste aver provato maggiormente
l'euforia,
e adesso avete perso un'opportunità.
Quindi allenatevi.
E mentre le ragazze dovrebbero uscire
per imparare il coraggio,
riconosco che gli adulti non vogliono
fare lo skate o arrampicarsi sugli alberi,
quindi dovremmo impegnarci
a casa, in ufficio
e ovunque la situazione
richieda il coraggio
di parlare a qualcuno
che davvero ammirate.
Infine, quando la vostra ragazza si trova,
diciamo,
sulla bici in cima ad una collina ripida
ed è convinta di essere troppo spaventata
per andare giù,
guidatela a richiamare il coraggio.
Alla fine, forse quella collina
è davvero troppo ripida,
ma deve arrivare a quella conclusione
attraverso il coraggio, non con la paura.
Perché non c'entra
con la collina ripida che ha di fronte.
Ha a che fare con la vita futura
e che lei ha gli strumenti
per gestire e valutare
tutti i pericoli
da cui non possiamo proteggerla,
tutte le sfide
per cui non saremmo lì a guidarla
tutto ciò che le nostre ragazze qui
e in tutto il mondo
affronteranno nel loro futuro.
E a proposito,
il record mondiale di gattonamento oggi--
(Risate)
è di 56,61 chilometri,
e vorrei davvero vedere
una ragazza batterlo.
(Applausi)
子供の頃 ギネス世界記録に
すっかりハマっていました
そして 記録を作ってみたいと
本気で思っていましたが
ちょっとした問題が
1つだけありました
全くもって特技がなかったのです
だから決めたんです
これといった特技がなくとも
世界記録を残せるものを
見つけようと
そんな私がたどり着いたのは
「四足歩行耐久レース」でした
(笑)
当時の世界記録は
距離にして約20㎞でしたが
どういう訳か 自分でも
簡単に破れそうだと感じました
(笑)
友人のアンを仲間に誘い
話し合いの結果 訓練するまでもない
ということになりました
(笑)
そして 大会当日
お気に入りのジーンズに
家具用の保護パッドを付け
レースに臨みましたが
すぐに困った事態に陥りました
ジーンズが肌に食い込み
擦り傷ができ始め
程なく膝の調子が
悪くなりました
そして 数時間後
雨が降り出しました
それから アンが脱落し
辺りは暗くなりました
この頃になると
膝には血が滲み
寒さや膝の痛み、倦怠感から
幻覚まで見えてきたのです
参考までにお伝えしますが
苦しい戦いの結果
トラックを1周するのに
最初は10分だったのが
最終周では約30分も
かかってしまいました
12時間に及ぶ四足歩行の結果
ついに諦め
14㎞の記録に終わりました
ギネス記録の20㎞には
及ばなかったのです
この経験は 無残な失敗だったと
長い間 思っていましたが
今では 違った風に
とらえています
私がギネス記録に挑んだとき
次の3つのことをしていました
居心地の良い環境を抜け出し
持てる体力を振り絞り
自分自身とその決断に
自信を感じていました
今だからこそ言えるのは
この3つは
失敗に由来するものではなく
勇敢さから来るものです
1989年 26歳の私は
サンフランシスコの
消防士になり
1500人の男性がいる部門に
配属された15番目の女性となりました
(拍手)
ご想像の通り 当初は
女性に務まる仕事かと
疑問視する声が多かったのです
身長155㎝ 体重68Kg
大学ではボート部に所属し
12時間も膝の痛みに
耐え抜いた私ですらー
(笑)
自分の強さと適性を
証明しなくてはと思っていました
ある日 火事の知らせが入り
当然のごとく
消防隊が到着すると
ビルの路地から 黒い煙が
立ち上がっていました
一緒にいたのは
スキップという大柄の男性で
ホースの先端を抱え
私はそのすぐ後ろにいました
良くありがちな火事でした
煙と熱が物凄く―
そして 突然
爆発が起こりました
スキップと私は
後方へ吹き飛ばされ
マスクは顔から外れ
一瞬の混乱がありました
それから 私は立ち上がって
ノズルをたぐり寄せて
消防士として
やるべきことをしました
前に向かって進み
消火栓を開き
自分1人で
火災に立ち向かいました
爆発の原因は
湯沸かし器でした
負傷者はゼロで
大惨事にはいたりませんでしたが
あとでスキップが
こう言いました
「キャロライン よくやったな」
何だか驚いたような口調で―
(笑)
大規模な火事でもなかったので
私は困惑しました
どうしてスキップは
驚きの眼差しを向けているのかと
それで はっきり自覚しました
スキップは
とても素晴らしい男性で
優秀な消防士でもありましたが
彼は女性が
強くなれないだけでなく
勇敢にもなれないと
考えていたのでした
スキップだけじゃありません
私が働いていた間 ずっと
性別に限らず
友人や知り合い 他人までが
私に何度もこう尋ねるのです
「キャロラインって
火事や危険な状況で
怖くないの?」
はっきり言って
男性消防士は聞かれない質問です
私は知りたくなりました
なぜ女性には
勇敢さが求められないのでしょう?
その答えが見えてきたのは
友人が自分の幼い娘について
気弱な猫のようだと
愚痴をこぼしたときでした
それで気づくようになったんです
友人の言う通り
彼女は臆病でしたが
それ以上に 彼女の両親も
臆病だったのです
彼女が外にいると 両親は
いつもこう声をかけていました
「気をつけて」「危ない」「やめなさい」
友人に非があるとは言いません
親として一般的なことを
していただけです
息子よりも 娘に対して
頻繁に注意を促すようなしつけです
面白いことに 昇り棒の遊具に関する
調査があります
昇り棒で遊ぼうとするする女の子は
怪我をするからやめなさいと
親から注意を受ける可能性が
非常に高いそうです
また それでも女の子がポールに
興味を示し続ける場合は
親が手を貸してくれるのです
男の子はどうでしょうか?
ポールで遊びたくないと
怖がっている場合でも
遊ぶようにと 親から勧められ
しかも 1人でどう遊べばいいか
教えてもらうことが多いのです
ここから どんなメッセージが
伝わるでしょうか?
女の子はか弱くて
助けが必要な存在で
男の子は自力で困難な状況も
乗り越えるべきだと思われているのです
つまり 女の子は
臆病であるべきで
男の子は勇敢であるべきだ
ということです
面白いことに 幼少期の子供は
性別に関係なく
同じくらいの体力があります
実際 思春期を迎えるまでは
女の子の方が強くて
大人びています
それなのに 大人は
女の子が か弱くて
助けが必要な存在で
1人ではできないことも
多いと考えます
子供の頃に聞いた
こんなメッセージは
大きくなるにつれて
当たり前のことになります
私たち女性も男性も
そう信じます
それからどうなるでしょう?
私たちが親になったとき
同じことを子供に教えるのです
これが延々と続きます
私は答えにたどり着きました
こういう訳で
女性は消防士であっても
怖がるだろうと
思われていたのです
こういう訳で
女性に怖がりが多いのです
こう申し上げると
信じられない方もいるかと思いますが
恐れることは悪くないと思います
人間として抱く大切な感情であり
恐れを抱くことで身を守れるのです
それでも問題なのは
女の子が落ち着かない環境に陥ったとき
まずは恐れる気持ちを抱くよう
刷り込まれるのです
私は長年
パラグライダーに乗っておりー
(拍手)
パラグライダーの翼は
パラシュートのようで
非常によく飛びますが
ベッドのシーツに
紐がついただけの乗り物に
見えるかとも思います
(笑)
山の頂上へは何度も赴き
このシーツを膨らませながら
地面を蹴って飛び上がりました
皆さんはこうお考えでしょう
「キャロライン こんな状況だと
怖くて当然じゃない?」
ええ 皆さん その通りです
私にも 恐れの感情はありました
でも 山の頂に立って
ちょうどいい風が訪れる瞬間を
待っていると
高揚感や自信といった
色んな感情に包まれます
私は優秀なパイロットですが
状況次第では
飛べないことだって知ってますし
地上1000メートルを飛ぶのが
どんなに爽快なのか知っています
だから 恐れの感情はありましたが
私はその感情とよく向き合い
自分の状況との
関係性を見極め
また元の場所へと
戻してやります
と言っても大抵は
高揚感や期待
自信の方が勝ります
恐れの感情自体は
悪くありませんが
勇敢であることを
尊重しているのです
消防士になるべきだとか
パラグライダーに乗るべきだと
娘さん方に
勧める訳ではありませんが
女の子は 怖がりで無力な存在になるよう
育てられていると思います
それは怪我をするよといった
注意の仕方に始まります
子供の頃に学んだ 恐れの感情や
体験しなかった出来事は
大きくなっても 記憶に残り
私たちが止めたいと思う
あらゆることにつながります
はっきりと意見を
言いたくない気持ちや
他人から好かれようと
大人しくすること
自分の決断に自信を持てない
といったものです
では どうしたら
勇敢になれるでしょう?
いいお知らせがあります
勇敢さは習得するものです
あらゆるものと同じように
練習が必要なのです
まずは
深呼吸をして
女の子を
後押ししましょう
スケートボードや木登りをしたり
遊び場の滑り棒に
よじ登れるようにとー
私の母は そうしてくれました
当時の母は
知りもしませんでしたが
こういう専門用語が
あるそうです
「危険な」遊びと呼ばれ
それは すべての子どもにとって
欠かせないものとされています
危険を判断できるようになり
目先の欲求を
我慢できるようになり
根気強さが身につき
自信が生まれます
つまりは
子供が外で遊び
勇気を出す練習をすると
貴重な人生の教訓を
学ぶことになります
2つ目に 女の子に何でもかんでも
注意するのはやめましょう
今度 注意するときには
気を配りましょう
「気をつけないと 怪我をするよ」
「やめなさい 危ないんだから」
こういった注意には 大抵
次のような真意が隠されています
あなたは努力の限界まで
頑張るべきではないし
そんなに努力できるほど
強くはないし
怖がるべきだと
3つ目に
私たちも女性として
勇気を出す練習を始めましょう
自分が学ばない限りは
娘に勇気を出せと教えられません
それからもう1つ
恐れの感情と高揚感は
非常に似ています
手が震え
心拍数が高まり
神経が圧迫されます
皆さんも経験が
おありでしょう
死ぬほど怖かった
かつての経験を思い出すと
心の大部分を占めるのは
高揚感ではなかったでしょうか
そんな経験が無くなるのも
残念なことです
だから 練習しましょう
女の子は外で遊んで
勇気を身に付けるべきとする一方で
大人はホバーボードに乗ったり
木登りをしたいとは思わないでしょう
大人の私たち全員も
練習として
自宅でも 職場でも
この会場でも
勇気を振り絞って
自分が心から尊敬する人に
話しかけましょう
最後に 皆さんの娘さんが
自転車に乗って―
急な丘の頂上にいて
怖くて降りられないと
訴えてきたとしたら
勇気を出せるよう
手を差し伸べましょう
結果として 丘が
本当に急なこともあるでしょうが
恐れからではなく勇気から
その結論に至ることでしょう
ここでの問題は
目の前の 急な丘ではなく
皆さんの娘さんが
これから先も続く人生を
うまく判断して
進んでいく方法です
親たちが守ってあげられない
あらゆる危険や
最後まで手を差し伸べられない
あらゆる困難に対する手段であり
これから先
いたるところで経験する
いろんな状況への手段でもあります
ちなみにですが
四足歩行耐久レースの
現在の世界記録はー
(笑)
56.6㎞だそうです
ぜひとも 女の子に
破ってもらいたい記録です
(拍手)
저는 어릴 적에 기네스북을
즐겨 읽곤 했습니다.
그러다 제가 직접 세계 기록을
세우고 싶다는 생각이 들었죠.
그런데 작은 문제가 하나 있었어요.
저는 잘하는 게 하나도 없었거든요.
그래서 저는 세계기록을 세우려면
뭐든 기술이 없어도 되는 분야를
노려야겠다고 생각했죠.
그래서 결심한 세계기록 종목은 바로..
'기어 다니기' 였어요.
(웃음)
당시 세계기록은 20.1 km였는데요.
왠지 그 기록은
깰 수 있을 것 같았죠.
(웃음)
저는 제 친구 앤을 끌어들여
함께 하기로 했습니다.
훈련할 필요도 없었죠.
(웃음)
기록에 도전하는 날이 되자
우리 행운의 청바지를 입고,
겉에 가구 보호용 패드를 붙였습니다.
그리고 도전을 시작했죠.
그런데 시작하자마자 문제가 생겼어요.
청바지가 피부에 바로 닿아서
무릎이 까지기 시작했습니다.
얼마 안 돼서 무릎이 엉망이 되었죠.
몇 시간쯤 지나자
비가 내리기 시작했어요.
앤은 도중에 포기했습니다.
그리고 어두워지기 시작했어요.
무릎에서 피가 나서 청바지까지 배어났고
저는 추위와 고통, 반복된 동작 때문에
환각을 느끼기 시작했어요.
그때 고통이 어느 정도였냐면 말이죠.
학교 트랙을 처음 돌 때는
10분 정도 걸렸는데
마지막으로 돌 때는
30분 정도 걸렸어요.
그렇게 12시간을 기어다닌 후에
도전을 멈췄어요.
13.6 km 정도 기었더군요.
20.1 km의 기록을 넘지는 못했죠.
몇 년 동안, 저는 그것을
비참한 실패담이라 여겼습니다.
하지만 이제는 시각이 달라졌어요.
이유는 제가 세계기록에 도전하며
세 가지 일을 했기 때문이죠.
저는 제 한계를 넘어 도전했고
저의 강인함을 알았고
제 자신과 스스로의 결정에 대해
자신감을 갖게 되었습니다.
그 당시에는 몰랐지만
그것들은 실패의 속성이 아닙니다.
오히려 용기의 속성이죠.
1989년, 26살이었을 때는
저는 샌프란시스코시의
소방관이 되었습니다.
1500명의 남성들 틈에서
저는 15번째 여성 소방관이었죠.
(박수)
예상하셨겠지만, 제가 그곳에 갔을 때
우리 여성이 그 일을 할 수
있을지 다들 의심스러워 했죠.
저는 70kg급 대학생 조정경기에서
5분 10초의 기록을 세운 선수였고
무릎의 고통을 12시간 동안
견뎌낸 사람임에도 불구하고 --
(웃음)
여전히 제 힘과 체력을 증명해
보여야 한다는 걸 알았습니다.
하루는 화재신고 전화를 받았는데
당연히, 우리 소방차들이 도착했을 때는
골목 뒤편 건물에서 검은
연기가 치솟고 있었죠.
저는 스킵이라는 이름의 건장한
남성 대원과 함께 있었는데
그가 방화수 분출구를 잡았고
저는 바로 그 뒤에 있었어요.
보통 일어나는 형태의 화재였죠.
연기가 나고, 뜨거웠습니다.
그런데 갑자기
폭발이 일어났어요.
스킵과 저는 뒤로 밀려났고
제 마스크는 옆으로 틀어졌죠.
잠시 정신이 멍한 채로 있었습니다.
그리고 저는 다시 정신을 차리고
방화수 노즐을 더듬어 찾아서
소방관이 해야 할 일을 했죠.
다리를 앞으로 구부리고
분출구를 열어
불과 맞서 싸웠어요.
폭발은 온수기 때문에
일어난 것이었습니다.
그래서 아무도 다치지 않았고
결국 심각한 상황도 아니었죠.
나중에 스킵이 제게 오더니
이렇게 말하더군요.
"잘했어, 캐롤라인."
약간 놀란 듯한 목소리였어요.
(웃음)
저는 좀 당황했어요. 왜냐하면 특별히
다루기 어려운 화재도 아니었거든요.
그런데 그는 왜 그렇게 놀란
눈으로 저를 쳐다보았을까요?
나중에 확실히 알게 되었죠.
스킵은 정말 멋진 남자이고
훌륭한 소방관이지만
여성이 그렇게 강하리라고
생각하지도 않았고
여성이 그렇게 용감하리라고
생각하지도 않았던 거였습니다.
그 사람만 그런 건 아니죠.
친구, 지인, 모르는 사람들.
사회생활에서 만난
여성과 남성 모두가
한결같이 이런 질문을 했어요.
"카롤라인, 그 불과 위험한 일들이
무섭지도 않아?"
솔직히, 전 남자 소방관이 이런
질문을 받는 건 들어본 적이 없어요.
그리고 이런 의문이 생겼죠.
왜 다들 여성에게서는 용기를
기대하지 않는 걸까요?
그 이유를 알게 된 건
제 친구가 자신의 어린 딸이
무척 소심한 겁쟁이 같다고
제게 한탄할 때였습니다.
그때 깨달은 것이 있어요.
물론 아이가 불안해하는 것도 있지만
그보다도 그 부모들이 더
불안해하기 때문이라는 거예요.
아이가 밖에 나갈 때마다
부모는 늘 이런 말부터 하죠.
"조심해라", "차 조심해"
아니면.. "안돼" 라고요.
제 친구들이 엄한 부모여서가 아니에요.
대부분의 부모들이 그렇듯이
그들도 아들보다 딸에게
더 주의를 주는 것일 뿐이죠.
놀이터에 있는 장대 놀이기구에
관한 연구 결과가 있는데요.
연구 결과에 따르면,
여자 아이들의 경우에
엄마와 아빠 모두가 놀이기구의
위험성에 대해 주의를 준다고 해요.
그리고 만약 그 여자 아이들이
그 장대 놀이기구로 놀고 싶어하면
부모가 나서서 아이를 돕는다고 합니다.
그런데 남자 아이는요?
오히려 그 놀이기구에서
놀도록 부추긴다고 해요.
아이들이 무서워해도 말이죠.
때로는 놀이기구로 노는 방법을
부모가 직접 알려주기도 하죠.
그렇다면 이것이 남녀 아이들에게
어떤 의미로 다가올까요?
여자 아이들은 연약하며
더 많은 도움을 필요로 하고
남자 아이는 힘든 일을 스스로 할 수
있고, 직접 해내야 한다는 의미겠죠.
여자 아이는 겁이 많아야 하고
남자 아이는 용감해야 한다고
가르치고 있는 것입니다.
재밌는 사실은, 이렇게 어린 나이에는
여자와 남자 아이들은 실체로
비슷한 체력을 갖고 있습니다.
사실, 사춘기 전까지는 여자아이들이
더 힘도 세고 성숙한데도 말이죠.
하지만 우리 어른들은
여자 아이들을 더 나약하고
더 많은 도움이 필요하고
별 능력도 없는 것처럼 대합니다.
우리는 어릴 때부터
이런 인식을 갖게 되고
이런 선입견은 우리가
커서도 남아있게 되죠.
여자는 이렇고, 남자는 이렇다라고요.
그래서 어떻게 되죠?
우리가 부모가 되면
우리 아이들도 똑같이 대하고
그렇게 계속 이어지겠죠.
그게 제 의문에 대한 해답이었습니다.
그것이 여성, 심지어 소방관인 여성들도
겁이 많을 거라 생각한 이유였던 거죠.
여성들이 겁이 많은
이유가 그 때문입니다.
제 말을 믿지 않는 분도 계시겠지만
저는 공포를 반대하는 것이 아닙니다.
공포가 우리를 안전하게 지켜주는
중요한 감정임을 알고 있어요.
하지만 문제점은 여자 아이들이
위기에 직면하였을 때
가장 먼저 겁부터 먹도록
가르치고 있다는 점이에요.
저는 몇 년 동안
패러글라이딩을 즐겼습니다.
(박수)
패러글라이더는 마치
낙하산 모양의 날개에요.
굉장히 잘 날 수 있죠.
하지만 사람들 눈에는 그저
끈 달린 침대커버처럼 보일 뿐이죠.
(웃음)
저는 수없이 많은 시간을
이 침대 커버를 펼치고
산 정상에서 뛰어내려 날아다녔습니다.
다들 어떤 생각인지 알아요.
이렇게 말하고 싶겠죠.
"캐롤라인, 약간은 겁이 났을텐데."
네, 맞아요. 그렇습니다.
여러분 생각대로, 저도 무서웠습니다.
하지만 그 산 정상에 서서
적당한 바람이 불어오기를 기다리며
다른 많은 감정 역시 느낍니다.
쾌감, 자신감 같은 거죠.
스스로 훌륭한 비행가라고 생각했죠.
물론 조건도 좋았을 거예요.
아니라면 하지 않았겠죠.
수천 미터 상공을 나는 것이 얼마나
대단한 일인지 알고 있었습니다.
네. 두려움을 느꼈어요.
하지만 저는 그런 감정에 맞서고
그와 연관된 것을 생각해 보았습니다.
그리고 있는 그대로 받아들이고
쾌감, 기대감, 자신감을
앞세우기로 마음 먹었습니다.
그래서 저는 두려움을
반대하지 않습니다.
다만 용기에 지지를 보낼 뿐이죠.
저는 여러분의 따님이
무조건 소방관이 되거나
패러글라이더가 되어야 한다고
말하려는 것은 아닙니다.
제 말은 우리는 여자 아이들을 겁 많고
무기력한 아이로만 키우고 있고
그것은 신체적 위험에 대해 주의를
주는 것에서 시작된다는 것입니다.
우리가 배운 두려움과 회피의 경험은
성인이 되어서도 우리 안에 남아서
어떤 일이 닥쳤을 때 포기하려고
하는 태도로 바뀌게 됩니다.
말하는 걸 주저하고
얌전해야 사랑받는다 생각하고
자신의 결정에 자신감을 갖지 못하죠.
그럼 용기를 가지려면
어떻게 해야 할까요?
좋은 소식이 있는데요.
용기는 배울 수 있습니다.
다른 걸 배울 때처럼
연습이 필요할 뿐이에요.
우선 첫째로
우리도 일단 심호흡을 하고
여자 아이들에게 용기를 북돋아서
스케이트보드를 타거나, 나무도 오르고
놀이터의 장대 놀이기구도
기어올라보라고 하는 거예요.
저희 어머니도 그렇게 하셨어요.
어머니는 그때는 몰랐지만
연구자들이 여기에 붙인
용어가 있습니다.
"위험성 감수 놀이"라고 하죠.
연구 결과에 따르면 모든 아이들에게
위험성 감수 놀이가 중요하다고 해요.
왜냐하면 이를 통해
위험성 판단력을 배우고
욕구 만족에 대한 억제력을 배우고
강인함을 배우고
자신감을 배우기 때문입니다.
바꿔 말하면
아이들이 밖에서 놀고
용기내는 법을 연습하면서
소중한 인생 교훈을 얻게 된다는 거죠.
둘째로
싫든 좋든 여자 아이들에게
조심하라는 말을 하지 마세요.
다음에 혹시 이런 말을
하는지 신경 써보세요.
"조심해, 다칠지도 몰라." 아니면
"하지마. 위험해." 이런 말이요.
아이에게 그렇게 말할 때마다
이런 의미로 전해짐을 명심하세요.
스스로 도전하지 말라거나
능력이 충분하지 않다거나
겁을 내라고 얘기하고 있는 겁니다.
세번째로
우리 여성들도 용기를 배워야 해요.
우리 스스로가 배워야만
여자 아이들을 가르칠 수 있어요.
그리고 한가지 덧붙이면
공포와 쾌감은
매우 유사한 감정입니다.
손이 떨리고, 심장도 뛰고
신경이 곤두서죠.
그리고 장담하건대
여러분이 가장 무서웠다고
느낀 때를 떠올려보면
그때가 바로 가장 쾌감을
느낀 때였을 거예요.
이제는 그럴 기회가 없잖아요.
그러니 연습하세요.
여자 아이들에게는 밖에 나가
용기를 기르는 것이 중요하지만
어른이 나무에 오르거나 보드를
타려고 하지는 않잖아요.
그러니 우리 어른이 연습해야 한다면
집이나 사무실
혹은 어려운 상대와 대화하며
용기를 연습해야 합니다.
마지막으로, 여러분의 따님이
가파른 언덕에서 자전거를 타고
내려오기가 너무 무섭다고 하면
용기를 갖도록 도와주세요.
결국, 그 언덕이 실제로
너무 가파를지는 모르지만
두려움이 아니라 용기를 냄으로써
그렇다는 것을 알게 해야 합니다.
왜냐하면 이것은 단순히
가파른 언덕이 아니라
아이 앞에 펼쳐질 인생이기 때문입니다.
그러면 우리 여자 아이들은
우리가 지켜줄 수 없는
온갖 위험을 극복하고
우리가 도울 수 없는 온갖 도전과
여기 그리고 전세계 여자 아이들이
언젠가 마주하게 될 어떤 일이라도
극복할 도구를 갖게 될 것입니다.
그건 그렇고
현재 '기어 다니기' 세계기록은
(웃음)
56.6 km입니다.
그 기록을 깨는 여자 아이가
나타나기를 정말 고대합니다.
(박수)
Būdama vaikas itin domėjausi
Gineso rekordų knyga
ir labai norėjau pati pasiekti rekordą.
Tačiau buvo tokia mažytė problema –
aš neturėjau visiškai jokio talento.
Taigi, nusprendžiau
pasiekti rekordą srityje,
kuri nereikalauja jokio talento.
Nusprendžiau pasiekti pasaulio rekordą
ropojime.
(Juokas)
Tuo metu rekordas buvo
12 su puse mylios (~20 km)
ir dėl kažkokių priežasčių
tai atrodė visiškai įveikama.
(Juokas)
Pasamdžiau savo draugę Anne
ir kartu nusprendėme, kad mums
net nereikia praktikuotis.
(Juokas)
Pirmojo mūsų bandymo dieną
prie savo sėkmingų džinsų
prisitvirtinome baldų pagalvėles
ir pasileidome.
Nesisekė jau nuo pat pradžių
nes džinsai lietėsi su oda,
ėmė trinti
ir neužilgo mūsų keliai
jau buvo nubrozdinti.
Po kelių valandų
ėmė lyti.
Tuomet Anne pasidavė.
Tuomet sutemo.
Tada mano keliai jau kraujavo per džinsus,
aš haliucinavau nuo šalčio,
skausmo, ir monotonijos.
Kad geriau suprastumėte
kokį skausmą tuo metu kenčiau –
pirmas ratas aplink mokyklą
užtruko 10 min.
Paskutinis ratas - beveik 30.
Po 12-os valandų ropojimo
sustojau –
buvau įveikusi 8-ias su puse mylios
(~13,6 km).
Taigi 12-os su puse mylių rekordo
nepasiekiau.
Daugybę metų maniau kad tai –
apgailėtinos nesekmės istorija.
Tačiau šiandien matau ją kitaip,
nes kai mėginau pasiekti pasaulio rekordą
aš dariau tris dalykus.
Aš išėjau už savo komforto ribų,
pasitelkiau savo atsparumą,
ir atradau savyje pasitikėjimą savimi ir
savo sprendimais.
Tuomet nežinojau,
bet tai nėra nesėkmės požymiai.
Tai – drąsos požymiai.
1989-aisiais būdama 26-erių metų
tapau San Fransisko ugniagese.
1500-ų vyrų skyriuje buvau 15-ta moteris.
(Plojimai)
Galite įsivaizduoti, kai atvykau
ore tvyrojo abejonės, ar tikrai
galiu atlikti šį darbą.
Netgi jei buvau 5 pėdų 10 colių (177,8 cm)
150 svarų (68 kg) koledžo irkluotoja
ir galėjau iškęsti 12 valandų
degančių kelių skausmą.
(Juokas)
Žinojau, kad vis tiek privalau įrodyti
savo jėgą ir pasirengimą.
Vieną dieną sulaukėme
skambučio apie gaisrą
ir, žinoma, kai atvykome
iš pastato siauroje gatvėje
kilo juodi dūmai.
Aš buvau kartu su dideliu
vaikinu vardu Skip.
Jis stovėjo prie purkštuvo,
o aš buvau tiesiai už jo.
Tai buvo tipinis gaisras.
Pilna dūmų, karšta.
Staiga
įvyko sprogimas,
jis parbloškė Skip ir mane atgal,
mano kaukė nuo smūgio persisuko.
Tai buvo sumišimo pilnas momentas.
Ir tuomet aš atsikėliau,
griebiau purkštuvą
ir padariau tai, ką
ugniagesys ir privalo –
pasvirau į priekį,
atisukau vandenį
ir pati ėmiausi gesinti gaisrą.
Sprogimą sukėlė vandens šildytuvas,
taigi niekas nenukentėjo
ir tai nebuvo didelis įvykis,
bet vėliau Skip priėjo
prie manęs ir pasakė:
„Puikus darbas Caroline“
tokiu nustebusiu balsu.
(Juokas)
Aš nustebau, nes gaisras
nebuvo fiziškai sudėtingas,
tai kodėl jis žiūrėjo į mane
su kažkokiu susižavėjimu?
Tuomet supratau –
Skip, kuris šiaip jau yra
tikrai puikus vaikinas
ir nepriekaištingas ugniagesys,
ne tik manė kad moterys
negali būti stiprios,
jis taip pat manė kad
jos negali būti drąsios.
Ir jis nebuvo vienintelis toks.
Draugai, pažįstami ir nepažįstami,
vyrai ir moterys per mano karjerą
nuolatos manęs klausia:
„Caroline, visas šis gaisras ir pavojus –
ar tau nebaisu?“
Nuoširdžiai, niekuomet negirdėjau
kad kas to klaustų vyrų ugniagesių.
Man pasidarė įdomu.
Kodėl nesitikime drąsos iš moterų?
Atsakymas pamažu paaiškėjo,
kai mano draugė pasiguodė man,
kad jos jaunesnioji dukra visko bijo.
Ir aš ėmiau pastebėti,
kad taip, dukra buvo nerimastinga,
tačiau ir tėvai buvo nerimastingi.
Jai išeinant iš namų,
jie itin dažnai kartojo:
„Būk atsargi“, „Prisižiūrėk“ arba „Ne“.
Mano draugai nėra blogi tėvai.
Jie daro tą patį, ką ir dauguma tėvų –
įspėja dukras kur kas daugiau nei sūnus
būti atsargiems.
Vaikų žaidimų aikštelėje prie karstynės
buvo atliktas tyrimas
ir tyrėjai pastebėjo, kad mažos mergaitės
buvo dažnai perspėjamos
abiejų – mamos ir tėčio,
apie karstyklės pavojų.
Ir jei jos vis tiek norėjo karstytis,
vienas iš tėvų dažniausiai joms padėdavo.
O berniukai?
Berniukai buvo skatinami karstytis
nepaisant jų pačių nerimo,
ir tėvai dažnai parodydavo kaip
jie galėtų karstytis patys.
Taigi, ką tai pasako
mergaitėms ir berniukams?
Kad mergaitės yra trapios
ir joms kur kas labiau reikia pagalbos,
ir kad berniukai gali ir turi
susitvarkyti su iššūkiais patys.
Tai sako, kad mergaitės
turėtų būti bailios,
o berniukai turėtų būti drąsūs.
Ironiška, tačiau šiame amžiuje
mergaitės ir berniukai, iš tiesų,
fiziškai yra labai panašūs.
Mergaitės iki brendimo
dažnai net yra stipresnės
ir brandesnės.
Ir vis tiek mes, suaugusieji,
elgiamės taip
lyg mergaitės būtų labiau pažeidžiamos
joms labiau reikėtų pagalbos,
ir jos negalėtų susitvarkyti pačios.
Tai žinutė, kurią perimame
būdami vaikais,
ir tai žinutė kuri išsipildo
kai užaugame.
Mes moterys tuo tikime,
vyrai tuo tiki,
ir žinote ką?
Kai tampame tėvais, mes
perduodame tai savo vaikams
ir tai tęsiasi.
Taigi, aš radau atsakymą.
Štai kodėl iš moterų, netgi ugniagesių,
tikimasi baimės.
Štai kodėl moterys dažnai patiria baimę.
Kai kas nepatikėsite,
kai pasakysiu,
kad neturiu nieko prieš baimę.
Žinau, kad tai yra svarbi emocija
ir jos paskirtis mus apsaugoti.
Problema atsiranda tada, kai
baimė tampa pirmine reakcija,
kurios išmokome mergaites,
ir kurią skatiname
kai jos susiduria su iššūkiais
už jų komforto ribų.
Aš daugybę metų pilotavau parasparnį.
(Plojimai)
Parasparnis tai į parašiutą panašus
sparnas,
kuris labai puikiai skrenda,
tačiau suprantu, kad daugumai žmonių
tai atrodo lyg paklodė su virvelėmis.
(Juokas)
Aš praleidau daugybę laiko
ant kalnų viršūnių
pūsdama šią paklodę,
bėgdama ir skrisdama su ja.
Ir žinau ką jūs galvojate.
Jūs galvojate: „Caroline,
truputis baimės čia būtų naudinga.“
Ir jūs esate teisūs.
Patikinu jus, aš jaučiau baimę.
Tačiau ant to kalno viršūnės,
laukdama tinkamo vėjo,
aš jaučiau ir daugybę kitų dalykų:
jaudulį, pasitikėjimą.
Aš žinojau, kad esu puiki pilotė.
Žinojau, kad sąlygos skrydžiui – geros,
kitaip ten nebūčiau.
Žinojau, kaip nuostabiai jausiuosi ore,
tūkstančio pėdų aukštyje (~300m).
Tad taip, baimė buvo su manimi,
tačiau aš pažiūrėdavau į ją,
įvertindavau, kiek ji buvo svarbi
ir padėdavau ją ten kur ji dažniausiai
ir priklausydavo –
už mano jaudulio, nuojautos
ir pasitikėjimo savimi.
Aš nesu prieš baimę.
Aš tiesiog esu už drąsą.
Aš nesakau, kad jūsų mergaitės
turėtų būti ugniagesės
ar kad jos turėtų skraidyti parasparniais.
Aš sakau, kad mes auginame
savo mergaites nedrąsiomis, bejėgėmis
ir tai prasideda kai perspėjame jas
apie fizinius pavojus.
Baimė, kurios išmokstame,
ir patirtys, kurių neišmokstame
lieka su mumis kai tampame moterimis,
ir virsta visais tais dalykais,
su kuriais susiduriame
ir kurių stengiamės atsikratyti:
mūsų neryžtingumu
išreikšti savo nuomonę
mūsų prisitaikymu siekiant patikti
ir mūsų pasitikėjimo savimi
ir savo sprendimais stygiumi.
Tad, kaip tapti drąsiomis?
Štai ir geros naujienos.
Drąsa yra išmokstama,
ir kaip ir viskas, kas išmokstama,
mums tereikia praktikuotis.
Taigi, pirmiausia
turime įkvėpti
ir paskatinti mūsų mergaites
važinėtis riedlente, lipti į medžius,
karstytis žaidimų aikštelėje.
Mano mama būtent tai ir darė.
Ji tuomet nežinojo,
bet mokslininkai sugalvojo tam pavadinimą.
Jie tai vadina
rizikingais vaikų žaidimais,
ir tyrimai rodo,
kad rizikingi vaikų žaidimai
yra itin svarbūs vaikams, nes
moko juos įvertinti pavojų,
moko juos uždelsto pasitenkinimo,
atsparumo,
pasitikėjimo savimi.
Kitais žodžiais,
kai vaikai žaidžia ir praktikuoja drąsą,
jie išmoksta vertingų gyvenimo pamokų.
Antra, privalome noromis nenoromis
nustoti įspėjinėti mūsų mergaites.
Tad kai kitą kartą sakysite:
„Atsargiai, užsigausi.“
arba: „Nedaryk taip, tai – pavojinga.“
Atsiminkite, kad dažnai tai,
ką iš tiesų jai sakote
yra tai, kad ji neturėtų bandyti,
kad ji nėra pakankama,
kad jai turėtų būti baisu.
Trečia,
mes moterys taip pat privalome
pradėti praktikuoti drąsą.
Negalime išmokyti mergaičių,
kol nemokame pačios.
Dar vienas dalykas,
baimė ir jaudulys
yra labai panašūs jausmai:
drebančios rankos,
pagreitėjęs širdies ritmas,
nervinga įtampa.
Lažinuosi, kad dauguma jūsų
paskutinį kartą kai galvojote
jog einate iš proto iš baimės,
jūs tikriausiai tiesiog jautėte
didelį jaudulį.
Tuomet jūs praleidote galimybę.
Tad praktikuokitės.
Kol mergaitės turėtų mokytis
drąsos kieme,
aš suprantu, kad suaugę
nenori lipti and riedlentės ar į medį,
tad mes visi turėtume praktikuotis
namuose, ofise,
ir netgi čia, sukaupiant drąsą
ir užkalbinant kažką, kuo žavitės.
Galiausiai, kai jūsų mergaitė, pavyzdžiui,
sėdi ant dviračio stataus kalno viršuje
ir atkakliai tvirtina,
kad bijo nusileisti,
padėkite jai atrasti drąsos.
Galbūt tas kalnas
iš tiesų per status,
tačiau ji pati tai supras per drąsą,
ne baimę.
Nes tai nėra tik apie tą statų kalną,
tai – apie jos gyvenimą priešaky,
ir tai, kad ji būtų tam pasiruošus
ir žinotų kaip atlaikyti
ir įvertinti visus pavojus,
nuo kurių mes negalime jos apsaugoti,
iššūkius, per kuriuos nebūsime šalia
joms padėti,
ir visą kitą, su kuo mūsų mergaitės čia
ir aplink pasaulį
susidurs ateityje.
Tiesa,
šiandieninis pasaulinis ropojimo rekordas
(Juokas)
yra 35.18 mylios (56,62 km),
ir aš būčiau labai laiminga
matydama mergaitę jį viršijant.
(Plojimai)
Би багадаа Гиннесийн дэлхийн дээд
амжилтын тухай номонд их дуртай,
өөрөө дэлхийн шинэ амжилт
тогтоохыг их хүсдэг байлаа.
Гэхдээ, бага зэргийн асуудал байсан нь:
Надад ямар ч авъяас байсангүй.
Тэгээд би ямар нэгэн авъяас шаарддаггүй
шинэ амжилт тогтоохоор шийдсэн юм.
Би дэлхийн шинэ амжилтыг
мөлхөлтийн төрлөөр тогтоохоор шийдэв.
(Инээд)
Тухайн үед дээд амжилт нь 20 км байв.
Энэ нь яагаад ч юм ядах юмгүй
хийж болохоор санагдаж байлаа.
(Инээд)
Би Анн гэдэг найзаа элсүүлж,
бэлтгэл ч хийх шаардлагагүй гэдэг
шийдвэрийг хамтран гаргав.
(Инээд)
Тэгээд бид 2 шинэ амжилт тогтоохоор
оролдсон өдрөө
азын жинснүүд дээрээ
тавилгын зөөлөвч зүүгээд,
гараанаас гарав.
Дөнгөж эхлээд л асуудалд орлоо.
Жинсний материал
бидний арьсыг урж, холгож,
тун удалгүй бидний өвдөг
гэмтэж эхлэв.
Хэдэн цагийн дараа
бороо орж эхлэв.
Тэгээд Анн тэмцээнийг орхив.
Удалгүй, гадаа харанхуй болов.
Тэр үед миний өвдөгнөөс жинс нэвтэртэл
цус гарч байлаа.
Хүйтнээс, өвдөлтөөс,
нэгэн хэвийн байдлаас үүдэн
би хий юм харж эхлэв.
Та нарт өөрийнхөө ямар их зүдэрсэн талаар
ойлгуулахын тулд дараах баримтыг хэлье.
Би сургуулийн гүйлтийн замын эхний
нэг тойрогт 10 минут зарцуулсан.
Харин сүүлийн тойрогт
бараг 30 минут болов.
Ингээд 12 цагийн турш мөлхөсний эцэст
би зогсов.
Нийт явсан замаа тооцоход
13,6 км байлаа.
20,5 км-ийн дээд амжилтыг
эвдэж чадаагүй.
Би маш олон жилийн турш энэ түүхийг
хөгийн бүтэлгүйтэл гэж бодож явлаа.
Гэхдээ өнөөдөр би өөрөөр хардаг.
Учир нь би дэлхийн шинэ амжилтыг
тогтоохоор оролдож байх үедээ
3 зүйл хийж байсан юм.
Би өөрийн тухтай бүсээсээ гарсан,
би өөрийн хүч чадлаа сорьсон,
мөн би өөртөө болон гаргасан шийдвэртээ
итгэх итгэлээ олсон юм.
Тухайн үедээ мэдээгүй ч гэсэн
эдгээр нь бүтэлгүйтлийн шинж тэмдэг
биш байлаа.
Харин эр зоригийн илрэл байв.
Би 1989 онд 26 настайдаа
Сан Франциско хотын гал сөнөөгч болж,
тэнд 1500 эрэгтэй ажилтантай хэлтсийн
15 дахь эмэгтэй болж байлаа.
(Алга ташилт)
Та нарын төсөөлж байгаачлан,
намайг очиход
тухайн ажлыг хийж чадах эсэх
эргэлзээ маш их байлаа.
Хэдийгээр би 177 см өндөртэй, 68 кг
жинтэй коллежийн сэлүүрчин,
мөн 12 цагийн турш өвдөгний халуу дүүгсэн
өвдөлтийг тэсч чадсан хүн байсан ч,
(Инээд)
би өөрийнхөө хүч чадал, тэвчээрээ
нотлох хэрэгтэй гэдгээ мэдэж байлаа.
Удалгүй нэг өдөр галын дуудлага ирж,
манай багийнхан очиход,
зөрөг зам дээрх барилгаас
хар утаа нүүгэлтэж байлаа.
Би Скип гэдэг том залуутай хамтран
тэр ус шүрших хоолой урд,
би ардаас нь явав.
Гал яг л асдгаараа асч
утаатай, их халуун байлаа.
Гэтэл гэнэтхэн
дэлбэрэлт болж,
Скип бид 2 хойш шидэгдэж,
миний маск цохигдон далийсан байлаа.
Хэсэг хугацаанд багагүй толгой эргэв.
Түүний дараагаар би босоод
цоргыг олохоор тэмтэрч
гал сөнөөгчийн хийх ёстой зүйлийг хийсэн:
би урагшаа зүтгэн,
усыг нээж,
өөрийн гараар галыг унтраасан.
Уг дэлбэрэлтийн шалтгаан нь
ус халаагч байв.
Хүн шархдаагүйгээр зогсохгүй
тийм ч сүртэй осол биш байв.
Гэхдээ дараа нь Скип над дээр ирээд,
"Сайн ажиллалаа, Каролин"
гэж гайхширсан хоолойгоор хэлэв.
(Инээд)
Галыг унтраах тийм ч хэцүү байгаагүй,
гэтэл яагаад тэр над руу
гайхсан маягтай хардаг билээ?
Тэгээд бүх зүйл тодорхой болов:
Скип их сайхан залуу,
мөн маш сайн гал сөнөөгч хэдий ч
эмэгтэй хүнийг хүчтэй биш
гэж бодоод зогсохгүй,
зоригтой ч биш гэж боддог байв.
Мөн тэр тэгэж боддог
цорын ганц хүн нь ч биш байв.
Найзууд, танилууд болон танихгүй хүмүүс,
мэргэжлийн маань замд таарсан
эрэгтэй, эмэгтэй хүмүүс
бүгд надаас нэг зүйлийг
дахин дахин асуудаг:
"Каролин, тэр их гал, тэр их аюулаас
чи айхгүй байна уу?" гэж.
Үнэндээ би хэзээ ч эрэгтэй гал сөнөөгчөөс
энэ асуултыг асууж байхыг сонсоогүй.
Тэгээд би сонирхож эхлэв.
Яагаад хүмүүс эмэгтэй хүнийг
зоригтой байж чадна гэж боддоггүй юм бол?
Энэ асуултын хариу нь
ингэж тодорхой болсон юм.
Нэг найз маань бага охиныхоо
маш аймхай талаар надад гомдоллов.
Ингээд би найзын маань охин
үнэхээр аймхайг анзаарч,
гэхдээ түүнээс илүүтэйгээр
эцэг эх нь санаа зовсон байдалтай байв.
Тэд охиноо гадаа байхад нь ихэнхдээ
дараах зүйлсийг хэлж байв:
"Болгоомжтой бай", "Анхаараарай",
эсвэл "Үгүй".
Миний найзууд мэдээж муу эцэг эх биш.
Тэд зүгээр л ихэнх эцэг, эхчүүдийн
хийдэг зүйлийг хийж байлаа.
Тэр нь хөвгүүдээс илүү охиддоо
анхаарал тавьж, болгоомжилж байв.
Инээдтэй нь тоглоомын талбайд байрладаг
галын шонтой холбоотой нэг судалгаа байв.
Түүний үр дүнд бяцхан охидуудад
галын шонгийн аюулын талаар
аав ээж нь сануулга өгөх магадлал
их байсан байна.
Тэгсэн хэдий ч бяцхан охидууд
галын шон дээр тоглохыг хүсвэл,
эцэг, эх нь хажууд нь туслах элбэг байв.
Гэхдээ бяцхан хөвгүүдэд?
Тэдэнд ямар ч айдас байсан хамаагүй,
галын шон дээр тоглохыг нь дэмжиж,
ихэнхдээ яаж хэрэглэдэг талаар
зааварчилгаа өгч байв.
Тэгэхээр энэ нь охид, хөвгүүдэд
ямар ойлголт өгдөг вэ?
Ерөнхийдөө охид эмзэг бөгөөд
тусламж их хүсдэг бол
хөвгүүд ямар ч хэцүү даалгаврыг
өөрсдөө даван туулах ёстой.
Энэ нь охид аймхай байж,
хөвгүүд зоригтой байх ёстой
гэдэг мэссэж өгч байна.
Инээдтэй нь бага насандаа
охид болон хөвгүүд
бие махбодын хувьд их төстэй байдаг байна.
Үнэндээ бэлгийн бойжилт хүртлээ
ихэнх охид илүү хүчтэй бөгөөд
томоожсон байдаг.
Гэсэн хэдий ч насанд хүрсэн бид нар
охидыг илүү эмзгээр төсөөлж,
тэдэнд тусламж илүү хэрэгтэй,
тэд их зүйлийг даван туулж
чадахгүй мэтээр аашилдаг.
Энэ нь бидний багадаа
хүлээн авдаг мэдээлэл ба
биднийг өсч бойжих үед
бүрэн шингэсэн байдаг.
Эмэгтэйчүүд бид нар үүнд итгэдэг,
эрэгтэйчүүд ч үүнд итгэдэг,
тэгээд яадаг гээч?
Бид эцэг, эх болох үедээ,
энэ мэдээллийг хүүхдүүддээ дамжуулдаг,
тэгээд дахин үргэлжилдэг.
Тэгэхээр одоо би хариултаа оллоо.
Ийм л учраас эмэгтэйчүүд,
бүр гал сөнөөгч эмэгтэйчүүд хүртэл
айх ёстой мэт нийгмийн
хүлээлттэй учирдаг.
Ингээд л эмэгтэйчүүд илүү
аймхай болж төлөвших нь.
Харин одоо намайг ингэж хэлэхэд
та нарын зарим нь итгэхгүй байх,
гэхдээ би айдсыг эсэргүүцдэг хүн биш.
Айдас биднийг хамгаалахын тулд оршдог
чухал мэдрэмж гэдгийг мэднэ.
Гэхдээ асуудал нь юу вэ гэхээр
охид өөрсдийн тухтай бүсээсээ гадуур
ямар нэг зүйлтэй учрахад
бидний зааж дэмждэг хамгийн эхний
хариу үйлдэл нь айдас байгаа юм.
Би олон жилийн турш
параплан нисгэгч байлаа.
(Алга ташилт)
Параплан гэдэг нь шүхэр маягийн
далавч бөгөөд
үнэхээр сайн нисдэг,
гэвч энэ нь олон хүний хувьд
уяагаар холбогдсон
орны даавуу шиг л харагддаг.
(Инээд)
Тэгээд би уулын орой дээр маш их хугацааг
тэрхүү орны даавууг хийлэхэд,
гүйхэд болон нисэхэд зарцуулсан.
Би одоо та нарын юу гэж бодож байгааг
мэдэж байна.
Та нар, Каролин багахан ч гэсэн
айсан байх учиртай гэж байгаа байх.
Мэдээж та нарын зөв.
Би үнэхээр айж байсан.
Гэхдээ уулын орой дээр
салхины зөв чиглэлийг хүлээн зогсохдоо,
би өөр маш олон зүйлийг мэдэрсэн:
сэтгэл догдлол, өөртөө итгэх итгэл.
Би өөрийгөө сайн нисгэгч гэдгээ
мэдэж байсан.
Би нөхцөл байдал сайн байгааг, үгүй бол
тэнд зогсохгүй байснаа мэднэ.
Би агаар дээр мянган бээрийн өндөрт
ямар гайхамшигтай байхыг мэдэрсэн.
Мэдээж айсан,
гэхдээ би айдсаа нухацтай
шинжилж үзээд,
хэр чухал болохыг
нь тодорхойлоод,
байх ёстой газар нь байрлуулсан:
миний сэтгэл догдлол, төсөөлөл,
өөртөө итгэх итгэлийн ард.
Тэгэхээр би айдсын эсрэг хүн биш.
Би зүгээр л их зоригтой хүн.
Би таны охидыг заавал гал сөнөөгч,
эсвэл параплан шүхэрчин
болох ёстой гээгүй,
зүгээр л бид охидоо хулчгар, бүр нэмэргүй
хүн болгон өсгөж байна гэдгийг,
бие махбодын эрсдэлээс сэргийлэн
анхааруулсан цагаас
энэ байдал эхэлдэг л гэж хэлж байна.
Бидний сурсан айдас болон
туулж өнгөрүүлээгүй туршлага
бидэнтэй хамт өсч томордог.
Түүнчлэн бидний даван туулж буй бүх зүйлд
уусан шингэж дараах байдлаар илэрч байна:
илэн далангүй ярилцахаас татгалзах,
бусдад таалагдахын тулд дүр эсгэх,
мөн өөрийн гаргасан шийдвэртээ
эргэлзэн, итгэлгүй байх гэх мэт.
Тэгэхээр бид яаж зоригтой болдог вэ?
Сайхан мэдээ нь гэвэл
зоригтой байхад
суралцаж болдог.
Тэгээд суралцаж болдог
бүх л зүйлийн адилаар,
дасгалжуулалт хэрэгтэй.
Тэгэхээр нэгдүгээрт,
бид гүнзгий амьсгаа аваад
өөрсдийн охидоо тэшүүрээр гулгахад нь,
модонд болон
тоглоомын талбайн галын шон дээр
авирахыг нь дэмжих хэрэгтэй.
Миний ээж ийм л зүйл хийсэн.
Тухайн үед түүний мэдэлгүй
хэрэгжүүлсэн зүйлийг
судлаачид Эрсдэлтэй Тоглоом
гэж нэрлэдэг байна.
Судалгааны үр дүнд эрсдэлтэй тоглоом нь
хүүхэд бүрт маш хэрэгтэйг тогтоосон:
Яагаад гэвэл энэ тоглоомын хэлбэр
аюулын үнэлгээ,
сэтгэл ханамжийн үнэ цэнэ,
уян хатан чанар,
мөн өөртөө итгэх итгэлийг сургадаг юм.
Өөрөөр хэлбэл
хүүхэд гадаа тоглон
зоригтой байхад суралцахдаа давхар
амьдралын үнэт хичээлийг сурдаг юм.
Хоёрт, бид охиддоо хэт их
сэрэмжлүүлэг өгөхөө болих хэрэгтэй.
Тэгэхээр дараагийн удаа
"Болгоомжтой байгаарай, гэмтэх нь" эсвэл
"Битгий, аюултай" гэж хэлэхээ
азнаарай.
Яг үнэндээ дараах зүйлсийг
ихэвчлэн хэлж байгаагаа санаарай:
тэр өөрийгөө дайчлах хэрэггүй,
тэр хангалттай сайн биш,
тэр аймхай байх ёстой.
Гуравт,
эмэгтэйчүүд бид ч гэсэн зоригтой байхад
сурч эхлэх хэрэгтэй.
Бид өөрсөддөө заахгүй л бол
охидууддаа зааж өгч чадахгүй.
Тэгэхээр бас нэг зүйл байна:
айдас болон сэтгэл догдлол нь
үнэхээр төстэй мэдрэмж юм.
Чичирсэн гар, түргэссэн зүрхний цохилт,
сандарсан байдал,
би та нарын ихэнх нь
өөрсдийгөө айж байна гэж бодсон
сүүлийн удаадаа,
зүгээр л сэтгэл догдлолыг мэдэрч байсан
болов уу гэж мөрийцөхөд бэлэн байна.
Тэгээд та нэг боломжоо алдсан байна.
Тийм учраас сайн давт.
Охидууд гадаа гарч зоригтой байхыг
сурдаг бол,
томчууд тэшүүрээр гулгаж, модонд авирахыг
хүсдэггүйг ойлгож байна.
Тэгэхээр бид энэ занг
байнга сургуулилж байх хэрэгтэй.
Гэртээ, ажил дээрээ
энд хүртэл,
өөрийнхөө биширдэг хүнтэй
ярилцах зоригтой байх хэрэгтэй.
Эцэст нь, таны охин
эгц уулын орой дээрээс
дугуйтай доошоо буухаас
хэтэрхий айж байна гэж бодъё.
Ийм үед түүнийг зоригтой байдалдаа
хүрэхэд нь чиглүүл.
Эцсийн үр дүнд тэр уул
үнэхээр эгц байсан ч гэсэн
таны охин айдсаар биш эр зоригоор
үр дүнд хүрдгийг мэдэх болно.
Яагаад гэвэл урд нь байгаа
эгц уул гол нь биш.
Түүний өмнө байгаа амьдралд
чухал нөлөөтэй.
Охид бидний хамгаалж чадахгүй
бүхий л аюул,
бидний зөвлөн туслаж чадахгүй
бүхий л бэрхшээлүүдийг
үнэлж, зохицуулж сурна.
Энд байгаа бидний охид болон
дэлхийг тойрсон бүх охидын
ирээдүйд нь тохиолдох л зүйл.
Дашрамд дурдахад,
мөлхөлтийн төрлөөр дэлхийн дээд амжилт
(Инээд)
өнөөдрийн байдлаар 56 км байгаа,
би энэ дээд амжилтыг
эмэгтэй хүн эвдэхийг хармаар байна.
(Алга ташилт)
Als kind was ik geobsedeerd
door het Guinness Book of Records
en ik wilde heel graag
zelf een wereldrecord neerzetten.
Er was maar een klein probleem:
ik had absoluut geen talent.
Dus besloot ik een wereldrecord
neer te zetten in iets
waar je geen enkele vaardigheid
voor hoefde te hebben.
Ik besloot een wereldrecord neer te zetten
met kruipen.
(Gelach)
Destijds was het wereldrecord
twintig kilometer
en om een of andere reden
leek dit absoluut haalbaar.
(Gelach)
Ik vroeg mijn vriendin Anne
en samen besloten we dat we zelfs
niet hoefden te trainen.
(Gelach)
En op de dag van onze recordpoging
deden we kussens om onze geluksjeans heen
en we begonnen.
En we zaten meteen in de problemen ook,
want het denim zat tegen onze huid
en het begon te schuren
en al gauw werden onze knieën rauw.
Na een paar uur
begon het te regenen.
Toen gaf Anne op.
Toen werd het donker.
Mijn knieën bloedden door mijn jeans heen
en ik begon te hallucineren door de kou
en de pijn en de eentonigheid.
En om je een idee te geven
van het lijden dat ik leed,
de eerste ronde om de atletiekbaan
van de school kostte tien minuten.
De laatste ronde kostte bijna 30.
Na 12 uur kruipen
stopte ik
en had ik 13-en-een-halve
kilometer afgelegd.
Dus ik had het wereldrecord
van 20 kilometer niet gehaald.
Lange tijd dacht ik dat dit een verhaal
van rampzalige mislukking was,
maar nu zie ik dat anders,
want toen ik het wereldrecord
probeerde te behalen,
deed ik drie dingen.
Ik trad buiten mijn comfortzone,
ik sprak mijn veerkracht aan,
en ik vond vertrouwen in mezelf
en mijn eigen beslissingen.
Ik wist dit toen niet,
maar dat zijn niet
de eigenschappen van falen.
Dit zijn de eigenschappen van dapperheid.
In 1989, op 26-jarige leeftijd,
ging ik bij de brandweer in San Francisco
en ik was de vijftiende vrouw
in een afdeling van 1.500 mannen.
(Applaus)
En toen ik aankwam,
waren er veel twijfels
of wij het werk wel aankonden.
Dus ondanks dat ik 1 meter 75 was,
70 kilo woog, roeide op hoog niveau,
en 12 uur ondraaglijke
pijn in mijn knieën kon doorstaan --
(Gelach)
wist ik dat ik mijn kracht
en kunde nog steeds moest bewijzen.
Op een dag kwam er een brandmelding
en inderdaad, toen mijn groep arriveerde,
walmde er zwarte rook
uit een gebouw bij een steeg.
En ik was met een stevige kerel, Skip,
en hij stond aan de spuitmond
en ik er direct achter
en het was een typische brand.
Er was rook, het was heet
en plotseling
was er een explosie
en Skip en ik werden teruggeblazen,
mijn masker werd opzij geslagen
en er was een moment van verwarring.
Toen raapte ik mezelf op,
greep naar de spuitmond
en deed wat er verwacht werd
van de brandweer:
ik sprong naar voren,
deed het water open
en ik pakte zelf het vuur aan.
De explosie was veroorzaakt
door een boiler,
dus niemand was gewond
en het was geen groot probleem,
maar later kwam Skip naar me toe en zei:
"Goed gedaan, Caroline",
met verrassing in zijn stem.
(Gelach)
En ik begreep het niet, want de brand
was fysiek niet moeilijk,
dus waarom keek hij naar me
met iets als verwondering?
En toen werd het me duidelijk:
Skip, echt een aardige vent hoor
en een hele goede brandweerman,
dacht niet alleen
dat vrouwen niet sterk konden zijn,
hij dacht ook dat ze
niet dapper konden zijn.
En hij was niet de enige.
Vrienden, kennissen én vreemden,
mannen én vrouwen,
vragen me tijdens mijn loopbaan steeds:
"Caroline, al dat vuur, dat gevaar,
ben je niet bang?"
Deze vraag stellen ze nooit
aan een mannelijke brandweerman.
En ik werd nieuwsgierig.
Waarom werd heldhaftigheid
niet van vrouwen verwacht?
Het antwoord begon te komen
toen een vriendin bij me kwam klagen
dat haar dochtertje
een grote angsthaas was,
en ik begon op te merken
dat haar dochtertje inderdaad angstig was,
maar meer dan dat,
de ouders waren angstig.
Het meeste dat ze tegen haar zeiden
als ze buiten was, begon met:
"Voorzichtig", "Kijk uit", of "Nee".
Mijn vrienden zijn geen slechte ouders.
Ze doen gewoon wat de meeste ouders doen,
ze waarschuwen hun dochters
veel meer dan hun zoons.
Er was een studie met, ironisch genoeg,
een brandweerpaal in een speeltuin,
waarin onderzoekers zagen dat meisjes
veel vaker gewaarschuwd werden
door zowel hun moeder als hun vader,
voor de risico's van de brandweerpaal,
en als de meisjes er nog steeds
op wilden spelen,
was het heel waarschijnlijk
dat een ouder meehielp.
Maar de jongetjes?
Die werden aangemoedigd
om op de paal te spelen,
ongeacht enige twijfel
die ze misschien hadden,
en vaak lieten de ouders
zien hoe ze er zelf op konden spelen.
Wat voor boodschap is dit
richting jongens en meisjes?
Nou, dat meisjes breekbaar
en meer hulpbehoevend zijn,
en dat jongens moeilijke taken
kunnen en moeten beheersen.
Het zegt dat meisjes bang moeten zijn
en jongens moedig.
De ironie is dat op deze jonge leeftijd
meisjes en jongens
fysiek erg op elkaar lijken.
In feite zijn meisjes vaak sterker
tot aan de pubertijd,
en volwassener.
En toch doen wij volwassenen
alsof meisjes kwetsbaarder zijn,
en meer hulp nodig hebben,
en dat ze niet zoveel aankunnen.
Dit is de boodschap
die we als kind krijgen
en dit is de boodschap
die tot wasdom komt als we opgroeien.
Wij vrouwen geloven het,
mannen geloven het,
en weet je?
Als we zelf kinderen krijgen,
geven we dit aan hen door,
en zo gaat het.
Dus nu had ik mijn antwoord.
Dit is waarom vrouwen,
zelfs brandweervrouwen,
bang zouden moeten zijn.
Dit is waarom vrouwen vaak bang zijn.
Ik weet dat sommigen van jullie
me niet geloven als ik dit zeg,
maar ik ben niet tegen angst.
Ik weet dat het een belangrijke emotie is,
die er is om ons te beschermen.
Maar het is een probleem
als angst de primaire reactie is
die we meisjes aanleren
telkens als ze iets tegenkomen
buiten hun comfortzone.
Ik was jarenlang paragliderpiloot --
(Applaus)
en een paraglider
is een parachute-achtige vleugel,
en hij vliegt erg goed,
maar ik realiseer me dat veel mensen
het zien als een laken
met touwtjes eraan.
(Gelach)
En ik heb veel tijd
doorgebracht op bergtoppen
met het opblazen van dit laken,
met aanlopen nemen en vliegen.
En ik weet wat je denkt.
Je denkt, Caroline, in dit geval
zou een beetje angst logisch zijn.
En daar heb je gelijk in.
Ik verzeker je, ik voelde inderdaad angst.
Maar bovenop die berg,
terwijl ik wachtte op de juiste wind,
voelde ik ook heel veel andere dingen:
uitgelatenheid, vertrouwen.
Ik wist dat ik een goede piloot was.
De omstandigheden waren goed,
anders was ik er niet geweest.
Ik wist hoe geweldig het ging worden
op driehonderd meter hoogte.
Dus ja, er was angst,
maar ik keek er goed naar,
beoordeelde hoe relevant het echt was
en dan stopte ik het daar
waar het thuishoorde,
en dat was in veel gevallen
achter mijn vreugde, mijn anticipatie
en mijn zelfvertrouwen.
Dus ik ben niet tegen angst.
Maar ik ben pro-dapperheid.
Ik zeg niet dat jullie dochters
bij de brandweer moeten gaan
of dat ze paraglider moeten worden,
maar ik zeg wel dat onze dochters opgevoed
worden om timide, zelfs hulpeloos te zijn
en het begint als we waarschuwen
voor lichamelijk risico.
De aangeleerde angst
en niet-aangeleerde ervaringen
blijven bij ons als we vrouw worden
en kruipt in alles wat we tegenkomen
en proberen af te schudden:
onze twijfel om ons
over iets uit te spreken,
onze terughoudendheid
om maar aardig gevonden te worden
en ons gebrek aan vertrouwen
in onze eigen beslissingen.
Maar hoe worden we dapper?
Nou, hier is het goede nieuws.
Heldhaftigheid is aangeleerd
en net als bij andere dingen
hoeven we het alleen maar te oefenen.
Dus als eerste
moeten we diep ademhalen
en onze meiden aanmoedigen
om te skateboarden, in bomen te klimmen
en om rond te klauteren
bij die paal in de speeltuin.
Dit is wat mijn eigen moeder deed.
Ze wist het toen niet,
maar onderzoekers
hebben hier een naam voor.
Ze noemen het risicovol spel
en uit onderzoek blijkt dat risicovol spel
belangrijk is voor alle kinderen,
want het leert ons gevaren te beoordelen,
het leert ons uitgesteld genoegen,
het leert ons veerkracht,
het leert ons vertrouwen.
Met andere woorden,
als kinderen naar buiten gaan
en oefenen op heldhaftigheid,
leren ze waardevolle levenslessen.
Ten tweede moeten we stoppen
onze meisjes voor alles te waarschuwen.
Opletten dus de volgende keer dat je zegt:
"Pas op, je gaat jezelf pijn doen"
of "Doe dat nou niet, het is gevaarlijk."
En vergeet niet dat je vaak eigenlijk zegt
dat ze zichzelf niet moet uitdagen,
dat ze niet goed genoeg is
en dat ze bang moet zijn.
Ten derde,
wij vrouwen moeten
ook oefenen om dapper te zijn.
We kunnen het meiden pas aanleren
als we het zelf hebben geleerd.
En dan nog iets,
angst en uitgelatenheid
voelen hetzelfde aan --
de trillende handen,
de verhoogde hartslag,
de nerveuze spanning,
en ik wed dat velen van jullie
de laatste keer dat je dacht
buiten jezelf van angst te zijn,
je eigenlijk vooral uitzinnigheid voelde,
en dan heb je een mogelijkheid gemist.
Dus oefen.
En ook al moeten meisjes
naar buiten om dapper te leren zijn,
begrijp ik dat volwassenen niet
op hoverboards of in bomen willen klimmen,
dus moeten we allemaal oefenen,
thuis, op kantoor,
zelfs hier, om het vertrouwen te krijgen
iemand aan te spreken
die je echt bewonderd.
Ten laatste, als je dochter bijvoorbeeld
op de fiets bovenaan
een steile heuvel staat
en ze te bang is
om naar beneden te fietsen,
moedig haar dan aan om dapper te zijn.
Uiteindelijk is die heuvel
misschien echt te steil,
maar ze zal tot die conclusie komen
door moed, niet door angst.
Want het gaat niet
om de steile heuvel die voor haar ligt.
Het gaat om het leven dat voor haar ligt,
dat ze dingen aankan en kan inschatten,
alle gevaren waarvoor we haar
niet kunnen beschermen,
alle uitdagingen waar wij haar
niet doorheen kunnen leiden,
alles wat onze meiden hier
en over de hele wereld
in hun toekomst zullen tegenkomen.
En voor de goede orde,
het wereldrecord kruipen
staat vandaag de dag --
(Gelach)
op ruim 56 kilometer
en ik zou het echt geweldig vinden
als een meisje dat zou verbreken.
(Applaus)
Quando era criança, era obcecada
com o livro de recordes
mundiais do Guinness,
e queria muito estabelecer
o meu próprio recorde mundial.
Havia só um pequeno problema:
Eu não tinha qualquer talento.
Então decidi estabelecer
um recorde mundial em algo
que não requeria qualquer talento.
Decidi estabelecer
um recorde mundial
em rastejar.
(Risos)
O recorde na altura era de 20 km
e por algum motivo
parecia-me alcançável.
(Risos)
Recrutei a minha amiga Anne,
e juntas decidimos que nem sequer
precisávamos de treinar.
(Risos)
No dia da nossa tentativa,
colocámos protetores por cima
das nossas calças da sorte
e lá fomos nós.
Começámos logo a ter problemas,
porque a ganga roçava na nossa pele
e começou a criar irritações.
Depois, os joelhos
começaram a criar feridas.
Horas depois,
começou a chover.
Depois, a Anne desistiu.
Depois, ficou de noite.
Naquela altura, os meus joelhos
sangravam através das calças,
e eu estava a alucinar
devido ao frio.
à dor e à monotonia.
Para vos dar uma ideia
do que eu estava a passar,
a primeira volta à volta
da escola demorou 10 minutos.
A última quase 30.
Depois de 12 horas a rastejar,
parei.
Tinha feito 13 km.
Estava ainda um pouco longe do recorde.
Durante muitos anos, pensei nesta história
como um fracasso miserável,
mas hoje penso de forma diferente,
porque quando estava
a tentar bater o recorde,
estava a fazer três coisas.
Estava a sair da minha zona de conforto,
estava a apelar à minha resiliência,
e estava a encontrar confiança em mim
e nas minhas decisões.
Não o sabia na altura,
mas esses não são
os atributos de um fracasso
São os atributos da coragem.
Em 1989, com 26 anos,
tornei-me bombeira em São Francisco.
Era a 15.º mulher
num quartel com 1500 homens.
(Aplausos)
Como podem imaginar,
quando cheguei
havia muitas dúvidas acerca
das minhas capacidades.
Apesar de ser uma remadora
colegial com 1,78 m e 68 kg,
e ser capaz de aguentar 12 horas
com os joelhos em brasa...
(Risos)
... sabia que ainda tinha
de provar o meu valor.
Então, um dia houve um incêndio.
Claro, quando o meu grupo chegou,
havia uma nuvem negra de fumo
a sair de um edifício num beco.
E eu estava com
um grandalhão chamado Skip.
Ele estava com a agulheta
e eu estava mesmo atrás.
Era um incêndio típico.
Fumarento, quente.
De repente,
houve uma explosão.
O Skip e eu fomos projetados para trás,
a minha máscara caiu para o lado,
e houve um momento de confusão.
Depois, levantei-me,
agarrei na agulheta
e fiz o que é suposto
um bombeiro fazer:
Avancei,
abri a água
e ataquei o incêndio.
A explosão fora causada
por um esquentador.
Ninguém se magoou,
e acabou por não ser nada de grave.
Mais tarde o Skip
veio ter comigo e disse-me:
"Bom trabalho, Caroline,"
num tom surpreendido.
(Risos)
Fiquei confusa, porque
não tinha sido fisicamente difícil.
Porque é que ele olhava
para mim com tal espanto?
Então tornou-se claro:
o Skip — que, já agora,
é um tipo impecável
e um excelente bombeiro —
não só pensava que
as mulheres não eram fortes,
como pensava também
que não podiam ser corajosas.
Mas não era o único.
Amigos, conhecidos e estranhos,
homens e mulheres
durante toda a minha carreira
perguntam-me vezes sem conta:
"Caroline, os incêndios, o perigo,
"não tens medo?"
Honestamente, nunca ouvi perguntar isso
a nenhum bombeiro.
E fiquei curiosa.
Porque é que não se espera
coragem das mulheres?
A resposta começou a formar-se
quando um amigo meu se lamentou
que a sua filhinha
era um pouco medricas.
Então, comecei a observá-la,
e sim, ela era ansiosa
mas. mais do que isso,
os pais era ansiosos.
A maior parte das coisas
que lhe diziam começava com:
"Tem cuidado",
"Olha por onde andas" ou "Não".
Os meus amigos não era maus pais.
Faziam apenas
o que maioria dos pais fazem,
que é advertir as filhas muito mais
do que fazem com os filhos.
Ironicamente, houve um estudo envolvendo,
um varão de bombeiros, num recreio.
Os investigadores observaram
que as mães e os pais
chamavam a atenção às filhas
para o perigo do varão,
e, se elas quisessem
brincar na mesma no varão,
um dos pais ia ajudá-la.
E os rapazes?
Eram encorajados a brincar
no varão de bombeiro
apesar dos receios que pudessem ter.
Muitas vezes os pais davam-lhes orientações
de como o podiam fazer sozinhos.
Qual é a mensagem que passa tanto
para os rapazes como para as raparigas?
Que as raparigas são frágeis
e precisam de ajuda,
e que os rapazes podem e devem
dominar tarefas difíceis sozinhos.
Que as raparigas devem ser receosas
e o rapazes corajosos.
A ironia é que, nestas idades,
rapazes e raparigas são
muito parecidos fisicamente.
Muitas vezes,
as raparigas são mais fortes,
e mais maduras, até à puberdade,
No entanto, nós adultos agimos
como se as raparigas
fossem mais frágeis
precisassem de ajuda
e não consigam
lidar com as coisas.
Esta é a mensagem que absorvemos
enquanto crianças,
e é esta mensagem que fica
impregnada em nós enquanto crescemos.
Nós mulheres acreditamos nela,
os homens acreditam nela,
e sabem que mais?
Quando nos tornamos pais
passamos isso aos nossos filhos,
e por aí fora.
Agora já tinha a minha resposta.
É por isso que se espera
que as mulheres, mesmo as bombeiras,
tenham medo.
É por isso que as mulheres
muitas vezes têm medo.
Eu sei que alguns de vocês
não acreditam quando digo isto,
mas eu não sou contra o medo.
Eu sei que é uma emoção importante
e que existe para nos manter seguros.
Mas o problema é quando
o medo é a principal reação
que ensinamos e incentivamos
nas raparigas
sempre que enfrentam algo
fora da sua zona de conforto
Eu fiz parapente
durante muitos anos.
(Aplausos)
Um parapente é como
um paraquedas com asas,
e voa bastante bem,
mas percebo que, para muitas pessoas,
pareça apenas um lençol
com cordéis agarrados.
(Risos)
Passei muito tempo
em cumes de montanhas
a insuflar este lençol,
a correr e a voar.
E sei o que estão a pensar.
Tipo "Caroline, um pouco de medo
faz sentido nessa situação".
E têm razão, faz mesmo.
Asseguro-vos, eu tive medo.
Mas no topo daquela montanha,
à espera que o vento estivesse certo,
sentia muitas outras coisas também:
euforia, confiança.
Eu sabia que era um bom piloto.
Sabia que as condições
eram boas ou não estaria ali.
Sabia que ia ser espetacular
estar a 300 metros no ar.
Por isso sim, o medo estava lá,
mas eu olhava bem para ele,
pensava na sua relevância
e depois colocava-o onde ele pertencia,
o que era, muitas vezes,
atrás da minha euforia,
da minha expetativa
e da minha confiança.
Por isso, eu não sou contra o medo.
Sou apenas a favor da coragem.
Não estou a dizer que as vossas filhas
têm de ser bombeiras
ou que devem fazer parapente,
só estou a dizer que as estamos a educar
para serem tímidas ou até indefesas,
e isso começa quando
as advertimos para os riscos físicos.
O medo que aprendemos
e as experiências que não vivemos
ficam connosco quando
nos tornamos adultas
e transforma-se em todas aquelas coisas
que enfrentamos e tentamos esconder:
a nossa hesitação
em falar abertamente,
a nossa deferência
para que gostem de nós
a falta de confiança nas nossas decisões.
Como nos tornamos destemidas?
Aqui estão as boas notícias.
Podemos aprender a coragem,
e como qualquer
coisa que se aprende,
só precisa de ser praticada.
Primeiro,
temos de respirar fundo
e incentivar as nossas filhas
a fazer skate, a trepar às árvores
e a subir àquele varão
de bombeiro no recreio.
Foi isso que a minha mãe fez.
Ela não o sabia na altura,
mas os investigadores
têm um nome para isso.
Chamam-lhe brincadeira de risco,
e os estudos mostram
que a brincadeira de risco
é muito importante
para todas as crianças,
porque ensina a avaliar o perigo,
ensina o que é uma recompensa diferida,
ensina resiliência,
ensina confiança.
Por outras palavras,
quando as crianças vão
para a rua praticar a coragem,
aprendem lições de vida
muito importantes.
Segundo, temos de deixar de advertir
as raparigas por tudo e por nada.
Tenham atenção
da próxima vez que disserem:
"Cuidado, vais-te magoar,"
ou "Não faças isso, é perigoso."
Lembrem-se que, muitas vezes,
o que lhe estão a dizer
é que ela não devia puxar por ela,
que ela não é boa o suficiente,
que deveria ter medo.
Terceiro,
Nós mulheres temos
de praticar coragem também.
Não podemos ensinar as nossas filhas
se não aprendermos primeiro.
E há outra coisa:
o medo e a euforia
são muito parecidos:
as mãos a tremer,
o batimento cardíaco acelerado,
a tensão nervosa.
Aposto que muitos de vocês
da última vez que pensaram
estar assustados,
estavam sim a sentir euforia,
e agora perderam
uma oportunidade.
Então pratiquem.
E se as raparigas deviam estar lá fora
a aprender a serem corajosas,
percebo que os adultos não queiram andar
de skate voador ou trepar às árvores,
por isso, todos devíamos praticar
em casa, no escritório
e mesmo aqui a ganhar coragem
para falar com alguém que admiramos.
Por fim, quando a vossa filha,
por exemplo,
estiver na bicicleta, no topo da colina,
e insistir que está demasiado
assustada para descer,
ajudem-na a ganhar coragem.
A colina pode até ser demasiado alta,
mas ela vai chegar a essa conclusão
através da coragem e não do medo.
Porque isto não é sobre
a colina à sua frente.
É sobre a vida à sua frente,
e que ela tenha as ferramentas
para lidar e avaliar
todos os perigos dos quais
não a podemos proteger,
todos os desafios durante os quais
não a vamos poder guiar,
tudo aquilo que
as nossas filhas aqui
e em todo o mundo
irão enfrentar no futuro.
Já agora,
o recorde mundial
em rastejar está hoje...
(Risos)
... nos 57 km.
Gostaria muito de ver
uma rapariga a bater o recorde.
(Aplausos)
Quando criança, eu era obcecada pelo
livro dos recordes mundiais, o Guinness,
e eu queria muito ser
uma recordista mundial.
Só que havia um pequeno problema:
eu não tinha talento nenhum.
Decidi então me tornar
recordista mundial em algo
que não exigisse qualquer habilidade.
Decidi me tornar recordista mundial
em engatinhar.
(Risos)
Bom, o recorde mundial
na época era de 20 quilômetros
e, por alguma razão,
me parecia perfeitamente possível.
(Risos)
Recrutei minha amiga Anne
e juntas decidimos
que nem precisaríamos treinar.
(Risos)
No dia em que tentamos o recorde,
prendemos almofadas
nos nossos bons e velhos jeans
e partimos.
De cara, já tivemos um problema:
o jeans, em contato com a nossa pele,
começou a causar irritação
e logo nossos joelhos
estavam sendo corroídos.
Horas depois,
começou a chover.
(Risos)
E então, a Anne desistiu.
(Risos)
Depois, escureceu.
(Risos)
A essa altura, meus joelhos
já estavam sangrando pelo jeans
e eu estava tendo alucinações
por causa do frio, da dor e da monotonia.
Para vocês terem uma ideia
do meu sofrimento,
a primeira volta na pista da escola
levou dez minutos.
A última levou quase 30.
Após 12 horas engatinhando,
eu parei.
Já tinha feito 13,5 quilômetros.
Faltaram 6,5 quilômetros
para bater o recorde.
Por muitos anos, achei que essa era
uma história horrorosa de fracasso,
mas hoje vejo de forma diferente,
porque, ao tentar o recorde mundial,
fiz três coisas:
saí da minha zona de conforto,
recorri à minha resiliência
e comecei a confiar em mim mesma
e em minhas próprias decisões.
Não sabia na época, mas essas não são
as características de fracasso,
são as características de bravura.
Bem, em 1989, aos 26 anos,
entrei para o corpo de bombeiros
de São Francisco.
Eu era uma das 15 mulheres
em uma instituição com 1,5 mil homens.
(Aplausos)
Como podem imaginar, quando cheguei lá,
muitos duvidaram que poderíamos
fazer o trabalho.
E embora eu fosse uma remadora
de 1,78 m de altura e 68 quilos,
e alguém que poderia suportar 12 horas
de dor excruciante no joelho,
(Risos)
sabia que ainda precisava provar
minha força e preparo físico.
Um dia, recebi um alerta de incêndio,
e, quando meu grupo chegou ao local,
havia fumaça preta
saindo de um prédio em um beco.
Eu estava com um cara grande chamado Skip,
ele segurava o bocal da mangueira,
e eu estava logo atrás.
Era um tipo comum de incêndio.
Tinha muita fumaça, estava quente,
e, de repente,
houve uma explosão.
Skip e eu fomos jogados para trás,
minha máscara caiu para o lado,
e houve um momento de confusão.
Então, me levantei,
peguei o bocal da mangueira
e fiz o que um bombeiro deveria fazer:
fui em frente,
liberei a água
e enfrentei o fogo sozinha.
A explosão foi causada
por um aquecedor de água.
Ninguém tinha se ferido,
então, não foi grande coisa,
mas, depois, Skip veio até mim e disse:
"Bom trabalho, Caroline".
E pela voz, parecia surpreso.
(Risos)
Eu estava confusa,
não tinha sido difícil fisicamente,
então, por que ele olhava
para mim com espanto?
E depois ficou claro:
Skip, que a propósito
é um cara muito legal
e um excelente bombeiro,
não só pensava que as mulheres
não podiam ser fortes
mas também que não podiam ser corajosas.
E ele não era o único.
Amigos, conhecidos e desconhecidos,
homens e mulheres ao longo
da minha carreira me perguntam sempre:
"Caroline, todo esse fogo,
todo esse perigo,
você não tem medo?"
Honestamente, nunca vi alguém
perguntar isso a um bombeiro,
e fiquei curiosa.
Por que não se espera
que mulheres sejam corajosas?
Tive a resposta para isso
quando um amigo se lamentou comigo
que sua filha era muito medrosa,
e então comecei a perceber
que a filha dele estava com medo,
mas mais do que isso,
os pais estavam com medo.
Quando ela saía, o que mais ouvia
deles começava com:
"Tenha cuidado",
"Preste atenção" ou "Não".
Meus amigos não eram pais ruins,
estavam apenas fazendo
o que a maioria faz,
alertando a filha muito mais
do que fariam com um filho.
Houve um estudo sobre o cano de bombeiro
do playground, ironicamente.
Pesquisadores descobriram
que, na infância,
era bem provável uma menina ser advertida
pelos pais sobre o risco do brinquedo,
e, se ainda assim
ela quisesse brincar nele,
provavelmente um dos pais a ajudaria.
Mas, e os meninos?
Eles eram encorajados a brincar lá,
apesar de toda a insegurança
que pudessem ter.
E, muitas vezes, os pais orientavam
sobre como subir por conta própria.
Então, qual mensagem
isso passa para as crianças?
Que as meninas são frágeis
e necessitam mais de ajuda,
e os meninos podem e devem realizar
tarefas difíceis sozinhos.
Ela afirma que as meninas devem ter medo,
e os meninos devem ser corajosos.
Mas a ironia é que, na infância,
meninas e meninos são muito
parecidos fisicamente.
Geralmente, as meninas são mais fortes
até chegarem à puberdade, e mais maduras.
No entanto, os adultos agem
como se elas fossem mais frágeis,
necessitassem mais de ajuda
e não pudessem lidar com tudo.
Essa é a mensagem
que absorvemos na infância,
é a mensagem que fica
à medida que crescemos.
As mulheres acreditam nisso
e os homens também, e adivinha?
Quando nos tornamos pais,
passamos essa mensagem aos filhos,
e por aí vai.
Então, pude responder aquela pergunta,
por isso esperam que mulheres,
mesmo as bombeiras,
tivessem medo.
É por isso que, geralmente,
as mulheres vivem com medo.
Sei que alguns não vão acreditar
em mim quando eu disser isto,
mas não tenho nada contra o medo,
sei que é uma emoção importante
e que está lá para nos manter seguros.
Mas o problema é quando o medo
é a reação primária
que ensinamos e encorajamos
as meninas a ter
sempre que forem enfrentar algo
fora da zona de conforto delas.
Fui pilota de parapente por muitos anos.
(Aplausos)
A asa do parapente
se parece com um paraquedas
e ele voa muito bem,
mas, para muitas pessoas, percebo
que ele parece um lençol com amarras.
(Risos)
Passei muito tempo no topo
de montanhas inflando este lençol,
correndo e saltando.
E eu sei no que estão pensando:
"Caroline, um pouco de medo
faria sentido aqui".
(Risos)
Vocês têm razão, ele faz.
Admito, senti medo.
Mas no topo daquela montanha,
esperando o vento entrar do jeito certo,
senti várias outras coisas também,
como euforia e confiança.
Eu sabia que era uma boa pilota
e que as condições eram boas,
ou eu não estaria lá.
Eu sabia como me sentiria bem
por estar no ar a mil pés de altura.
Então, sim, o medo estava lá,
mas eu quis aproveitar
e olhar bem para ele,
avaliar o quanto ele era relevante
e depois colocá-lo onde ele pertencia,
que era, na maioria das vezes,
abaixo da minha euforia,
minha expectativa e minha confiança.
Então, eu não sou contra o medo,
só sou a favor da coragem.
Não estou dizendo que suas filhas
devem ser bombeiras
ou voar de parapentes,
mas estamos criando as meninas
para serem tímidas, até mesmo impotentes.
E isso começa quando as alertamos
sobre riscos físicos.
O que aprendemos a temer
e as experiências que não temos
ficam conosco enquanto
nos tornamos mulheres
e se transformam naquilo
que enfrentamos e tentamos esquecer:
nossa hesitação ao nos expressar,
nossa submissão para sermos apreciadas
e nossa falta de confiança
em nossas próprias decisões.
Então, como nos tornamos corajosas?
Bem, aqui está a boa notícia:
podemos aprender a ter coragem,
e assim como qualquer coisa
que aprendemos, só precisamos praticar.
Então, primeiro,
temos que respirar fundo
e incentivar as meninas
a andar de esqueite, subir em árvores
e brincar no cano
de bombeiro do playground.
Foi isso que minha mãe fez.
Ela não sabia, mas os pesquisadores
têm um nome para isso,
eles chamam de "percepção de risco",
e estudos mostram
que certo risco ao brincar
é muito importante para todas as crianças,
porque ensina a avaliar o perigo,
a adiar a gratificação,
a ter resiliência e confiança.
Em outras palavras,
quando as crianças saem
e praticam a coragem,
elas aprendem lições
valiosas sobre a vida.
Em segundo lugar, temos que parar
de alertar as meninas à toa.
Então, na próxima vez que disserem
"Cuidado, você vai se machucar!"
ou "Não faça isso, é perigoso!",
lembrem-se de que, muitas vezes,
o que estão realmente dizendo a elas
é que elas não devem se esforçar,
que não são boas o suficiente,
que devem ter medo.
Em terceiro lugar,
as mulheres precisam começar
a praticar a coragem também.
Só podemos ensinar às meninas
o que nós mesmas praticamos.
E mais uma coisa,
medo e euforia
causam reações muito parecidas:
mãos trêmulas, frequência cardíaca
aumentada e tensão nervosa.
Eu aposto que na última vez que muitas
de vocês pensaram estar morrendo de medo,
na verdade pode ter sido euforia,
e vocês perderam uma oportunidade.
Então, pratiquem.
Enquanto as meninas estão lá fora
aprendendo a ser corajosas,
vejo que os adultos não querem
testar "hoverboards" ou subir em árvores,
por isso todos devemos praticar,
em casa, no trabalho,
e mesmo aqui, tomando coragem para falar
com alguém que vocês admiram muito.
E por último, quando a filha
de vocês estiver, digamos,
andando de bicicleta
no topo de uma ladeira íngreme,
mas ela insistir que está
com muito medo de descer,
ajudem-a a encontrar a coragem.
No final das contas, talvez aquela ladeira
seja mesmo muito íngreme,
mas ela chegará a essa conclusão
através da coragem, não do medo.
Porque o importante não é
a ladeira íngreme na frente dela,
é a vida que ela tem pela frente
e as ferramentas que ela
precisa ter para avaliar e encarar
todos os perigos dos quais
não podemos protegê-la,
todos os desafios com os quais
não poderemos ajudá-la,
tudo o que ela e outras meninas
ao redor do mundo
enfrentarão no futuro.
A propósito,
há um novo recorde mundial em engatinhar.
(Risos)
É de 57 quilômetros.
E eu gostaria muito
de ver uma menina quebrá-lo.
(Aplausos)
В детстве я обожала
«Книгу мировых рекордов Гиннесса»
и очень хотела установить
мировой рекорд сама.
Но возникла одна маленькая проблема:
у меня совершенно не было талантов.
Поэтому я решила установить
мировой рекорд в том,
что не требовало никаких умений.
И выбрала
ползание.
(Смех)
На тот момент рекорд составлял
20 с лишним километров,
и почему-то мне казалось,
что побить его очень легко.
(Смех)
Я уговорила свою подругу Энн
участвовать в этом вместе,
и мы решили, что нам
не нужно даже тренироваться.
(Смех)
Настал день, когда мы пытались
установить новый мировой рекорд.
Нацепив на «счастливые» джинсы
защитные накладки для мебели,
мы двинулись вперёд.
Проблемы появились сразу же:
джинсы плотно прилегали к коже
и стали натирать.
Скоро наши колени все были в ссадинах.
Через несколько часов
пошёл дождь.
Затем Энн сдалась.
Потом стемнело.
К тому моменту кровь с коленей
пропитала мои джинсы,
и от холода, боли и монотонности
у меня начались галлюцинации.
Чтобы вы могли представить,
какие муки я испытывала, скажу:
первый круг по школьному стадиону
я проделала за 10 минут,
а последний занял у меня почти 30.
После 12 часов ползания
я остановилась.
Всего я проползла почти 14 километров.
Так что до мирового рекорда
мне оставалось немного.
Долгие годы я считала,
что это — история плачевного провала,
но сейчас думаю об этом совсем по-другому,
потому что когда я пыталась
побить мировой рекорд,
я делала три вещи:
выходила за пределы зоны комфорта,
призывала на помощь всю свою стойкость
и отыскивала уверенность в себе
и своих решениях.
Тогда я не знала,
что всё перечисленное
не относится к поражению.
Это — признаки смелости.
В 1989 году, когда мне было 26,
я стала пожарным в Сан-Франциско,
где на 1 500 мужчин
было всего 15 женщин, включая меня.
(Аплодисменты)
Как вы понимаете, когда я туда приехала,
меня одолевало много сомнений:
справимся ли мы с этой работой?
Хотя я занималась академической греблей,
была ростом почти 178 сантиметров,
весила 68 килограммов и смогла 12 часов
выносить страшную боль в коленях…
(Смех)
я знала: мне ещё нужно доказать,
что рабочая нагрузка мне по силам.
Однажды поступил звонок о пожаре,
и, конечно, когда наша команда прибыла,
от одного здания в переулке
валил чёрный дым.
Со мной был крупный такой парень
по имени Скип,
я стояла за ним, а сам он держал форсунку.
Это был самый обычный пожар,
было дымно и жарко.
И вдруг
прогремел взрыв,
который отбросил нас со Скипом назад.
Моя маска отлетела в сторону.
Возник момент замешательства.
Потом я собралась,
нашла на ощупь форсунку и сделала то,
что должен был сделать пожарный:
бросилась вперёд,
пустила воду
и сама потушила огонь.
Взрыв произошёл из-за водонагревателя,
никто не пострадал и, в сущности,
всё было не так уж страшно,
но позже Скип подошёл ко мне и сказал:
«Молодчина, Кэролайн» —
и в его голосе звучало удивление.
(Смех)
Я смутилась: потушить пожар
не было физически сложно,
так почему в его взгляде
было нечто похожее на изумление?
А затем стало понятно:
Скип — который, между прочим,
был очень хорошим парнем
и отличным пожарным —
считал, что женщины
не могут быть сильными.
Более того, он полагал, что они
и смелыми не могут быть.
Он оказался не единственным,
кто так думал.
Друзья, знакомые и незнакомцы,
и мужчины, и женщины
за всё время моей работы
задавали мне один и тот же вопрос:
«Кэролайн, там же огонь и так опасно!
Тебе не страшно?»
Хотя, признаться, у мужчин-пожарных
никогда не спрашивали об этом.
Мне стало любопытно:
почему от женщин не ждут смелости?
Я приблизилась к пониманию этого,
когда моя подруга пожаловалась,
что её младшая дочь — ужасная трусишка,
и я начала наблюдать за девочкой.
Да, она была пугливой, но, что хуже,
её родители тоже много беспокоились.
Когда она была на улице, часто
они обращались к ней со словами:
«Будь внимательна», «Осторожно»
или «Не надо».
Мои друзья не были плохими родителями.
Они просто делали то же,
что и большинство родителей:
следили за дочерью намного
больше, чем за своим сыном.
Проводилось исследование на детской
площадке, где стоял пожарный шест.
Учёные заметили, что все: и мамы, и папы
очень часто предупреждали дочерей
о том, что игры с ним могут быть опасными.
Если девочки всё-таки хотели играть,
родители чаще всего помогали им.
А что насчёт мальчиков?
Несмотря на все возможные опасения,
родители поддерживали
игры с пожарным шестом
и часто даже рассказывали
о том, как он используется.
Какое послание они несли своим детям:
и девочкам, и мальчикам?
Что девочки хрупкие
и им часто нужна помощь,
а мальчики могут и даже должны
справляться со сложными задачами сами.
Они сообщали, что девочки должны бояться,
а мальчикам необходимо быть храбрыми.
Ирония состоит в том,
что в таком нежном возрасте
мальчики и девочки физически
вообще-то очень похожи.
До периода полового созревания
девочки часто более сильные и развитые.
При этом мы, взрослые, ведём себя так,
словно они слабее,
больше нуждаются в помощи
и со многим не могут справиться.
Вот послание, которое мы впитываем,
будучи детьми,
и оно становится частью нас,
когда мы вырастаем.
Женщины в это верят, и мужчины.
Становясь родителями,
мы передаём его своим детям —
так оно и продолжается.
Что ж, вот мне и был ответ.
Вот почему люди ждали, что женщины,
даже те из них, кто был пожарным,
будут бояться.
Вот почему женщины часто испытывают страх.
Знаю, что некоторые из вас
не поверят мне, когда я это скажу,
но я не против страха.
Я считаю, это важная эмоция,
которая защищает нас.
Проблема возникает, когда страх
становится первичной реакцией,
которой мы учим девочек
и культивируем в них,
когда они выходят из зоны комфорта.
Я много лет была парапланеристкой…
(Аплодисменты)
Параплан — это похожее на парашют крыло.
Он действительно очень хорошо летает,
но, как я поняла, многим
он кажется похожим на простыню
с прикреплёнными стропами.
(Смех)
Я провела много времени в горах,
надувая эту простыню,
разбегаясь и взлетая.
Знаю, вы думаете:
«Кэролайн, некоторый страх
был бы здесь уместен».
И вы правы, так и есть.
Уверяю вас, я правда боялась.
Но стоя на вершине горы
в ожидании подходящего ветра,
я чувствовала и много другого:
радостное возбуждение, уверенность в себе.
Я знала, что я хороший пилот.
Знала, что условия прекрасные,
иначе меня бы там не было.
Знала, как здóрово будет оказаться
в нескольких сотнях метров над землёй.
Так что да, я боялась.
Но ещё я по-серьёзному взглянула на страх,
оценила, насколько он
соответствовал ситуации,
и затем мысленно поместила туда,
где ему положено быть,
и страх очень часто перекрывался
чувствами восторга, предвкушения
и уверенности в себе.
Так что я не против страха.
Я всего лишь за смелость.
Я не утверждаю, что ваши дочери
должны стать пожарными
или парапланеристками.
Я говорю о том, что мы растим дочерей
пугливыми, даже беспомощными,
начиная с того, когда мы предостерегаем их
от физических опасностей.
Страх, которому мы учимся,
и опыт, который не приобретаем,
остаются с нами, когда мы вырастаем,
и превращаются во всё то, с чем
мы сталкиваемся и пытаемся преодолеть:
боязнь открыто высказывать своё мнение,
излишняя уступчивость для того,
чтобы нравиться людям,
и неуверенность в собственных решениях.
Как же нам стать смелыми?
У меня для вас хорошая новость:
смелости можно научиться.
И как всё, чему люди учатся,
её нужно тренировать на практике.
Прежде всего,
нужно глубоко вздохнуть
и начать поддерживать дочерей
в желании кататься на скейтборде,
лазать по деревьям
и взбираться по тому
пожарному шесту на детской площадке.
Это то, что делала моя мама.
Тогда она не знала о подобном,
но учёные дали этому название:
«рисковая игра».
Исследования показали,
что она и впрямь важна для детей,
причём обоих полов,
потому что учит оценивать опасность,
терпеливо дожидаться вознаграждения,
обучает гибкости
и уверенности в себе.
Другими словами,
когда дети выходят на улицу
и тренируют смелость,
они получают ценные жизненные уроки.
Во-вторых, перестаньте волей-неволей
предостерегать дочерей от всего на свете.
Следите за тем, когда будете говорить:
«Осторожнее, ты можешь пораниться»
или: «Не делай так, это опасно».
Помните: часто в действительности
вы говорите дочке,
что она не должна так стараться,
что она недостаточно хороша
и что она должна бояться.
В-третьих,
мы, женщины, тоже должны
начать тренировать смелость.
Мы не можем научить дочерей тому,
чем не владеем сами.
И вот ещё что.
Страх и радостное возбуждение
проявляются примерно одинаково:
руки трясутся, сердце бьётся чаще,
нервы напряжены.
Могу поспорить: многие из вас,
когда в последний раз думали,
что напуганы до смерти,
ощущали, скорее, радостное возбуждение,
а сейчас возможность уже упущена.
Так что тренируйтесь.
Итак, девочки должны выйти
на улицу, чтобы научиться быть смелыми,
но я понимаю, что взрослые не хотят
кататься на гравидосках
или лазать по деревьям,
поэтому мы все должны тренироваться
дома, на работе
и даже прямо здесь, набираясь храбрости
для разговора с тем,
кем мы действительно восхищаемся.
Наконец, когда ваша дочь, скажем,
стоит с велосипедом
на вершине крутого холма,
с которого ей слишком страшно
съезжать вниз,
помогите девочке отыскать в себе смелость.
Возможно, этот холм
действительно слишком крутой,
но она придёт к этому заключению
с помощью храбрости, а не страха.
Потому что дело не в крутом холме,
который находится перед ней.
Дело в жизни, которая ждёт её впереди.
У неё должны быть инструменты для того,
чтобы оценивать опасности и справляться
с тем, от чего вы не можете защитить её,
со всеми трудностями, через которые
вы не сможете помочь ей пройти,
потому что вас не будет рядом,
со всем, чем девочки и в этой стране,
и во всём мире
столкнутся в будущем.
Кстати,
сейчас мировой рекорд по ползанию…
(Смех)
составляет 56 километров,
и я бы очень хотела увидеть,
как девочка побьёт его.
(Аплодисменты)
Keď som bola dieťa, bola som posadnutá
Guinnesovou knihou rekordov
a aj ja som chcela vytvoriť rekord.
Bol tu však jeden malý problém,
nemala som žiaden talent.
Tak som sa rozhodla vytvoriť
svetový rekord v niečom,
na čo žiaden talent netreba.
Rozhodla som sa vytvoriť
svetový rekord v plazení.
(smiech)
V tom čase bol tento rekord 12 a pol míle
a z nejakého dôvodu som si myslela,
že nie je problém to zvládnuť.
(smiech)
Nahovorila som kamarátku Anne
a spoločne sme sa rozhodli,
že ani nepotrebujeme trénovať.
(smiech)
V deň pokusu o náš rekord
sme si obliekli džínsy pre šťastie,
nalepili na ne plstené podložky,
a pustili sme sa do toho.
Hneď zo začiatku sme narazili na problém.
Tesná džínsovina nám odierala kolená
a čoskoro boli úplne spálené.
Po pár hodinách začalo pršať.
Vtedy to Anne vzdala.
Nato sa zotmelo.
V tomto štádiu mi už kolená
krvácali cez džínsy
a mala som halucinácie zo zimy,
z bolesti a monotónosti.
Aby ste mali predstavu
o tom, ako veľmi som trpela,
prvý okruh okolo školskej bežeckej dráhy
mi trval 10 minút.
Posledný okruh mi trval skoro pol hodiny.
Po 12 hodinách
som sa prestala plaziť.
Podarilo sa mi prejsť 8 a pol míle.
Nestačilo to na 12 a pol míľový rekord.
Veľa rokov som si myslela,
že to bolo moje totálne zlyhanie.
Ale dnes to vidím inak,
pretože keď som sa pokúšala
o svetový rekord,
dokázala som tri veci.
Vystúpila som zo svojej zóny pohodlia,
testovala svoju odolnosť
a nadobúdala sebavedomie
a dôveru vo vlastné rozhodutia.
Vtedy som to nevedela,
no toto nie sú znaky zlyhania.
Sú to atribúty odvahy.
V roku 1989, vo veku 26
som sa stala požiarníčkou v San Franciscu
a bola som pätnástou ženou
na oddelení s 1500 mužmi.
(potlesk)
Ako si viete predstaviť, keď som prišla,
mnohí pochybovali,
či ženy zvládnu túto prácu.
Aj napriek tomu, že som bola veslárka
vysoká 180 metrov, s hmotnosťou 70 kg,
schopná vydržať 12 hodín
pálivej bolesti kolien,
(smiech)
vedela som, že budem musieť
dokázať svoju silu a spôsobilosť.
Jedného dňa sme mali poplach
a keď moja skupina
dorazila na miesto požiaru,
z jednej budovy v uličke stúpal hustý dym.
Mojím partnerom bol
veľký chlap menom Skip.
On bol na tryske,
ja som stála hneď za ním.
Bol to typický požiar:
veľa dymu, páľava...
A zrazu niečo vybuchlo.
Skipa a mňa odhodilo dozadu,
z tváre mi strhlo štít,
bola som zmätená.
O chvíľu som sa spamätala,
schmatla som trysku
a urobila to, čo sa očakáva
od každého hasiča:
vyrazila som vpred,
pustila vodu
a sama bojovala s ohňom.
Výbuch bol zapríčinený ohrievačom vody,
takže nikto nebol zranený,
nebolo to až také vážne,
ale neskôr za mnou prišiel Skip
a s prekvapením v hlase povedal:
„Dobrá práca, Caroline.“
(smiech)
To ma zmiatlo.
Ten požiar nebol fyzicky náročný,
tak prečo sa na mňa pozeral s údivom?
A potom mi to došlo.
Skip, ktorý je mimochodom
veľmi milý chlap a skvelý požiarnik,
si nielenže myslel, že ženy nie sú silné,
ale taktiež, že nie sú dostatočne odvážne.
A nebol jediný.
Priatelia, známi i neznámi ľudia,
muži i ženy
sa ma počas mojej kariéry neustále pýtajú:
„Caroline, všetok ten oheň,
všetko to nebezpečenstvo,
nebojíš sa?“
Popravde, nikdy som nepočula,
že by sa to spýtali hasiča-muža.
A tak ma začalo zaujímať,
prečo neočakávame, že aj
ženy môžu byť statočné?
Na odpoveď som prišla,
keď sa kamarátka sťažovala,
že jej malá dcéra je veľký bojko.
Tak som si to začala všímať.
Áno, jej dcéra bola úzkostlivá,
ale naviac, aj jej rodičia boli úzkostliví.
Väčšina toho, čo jej hovorili,
keď bola vonku, začínalo:
„Buď opatrná“, „Dávaj si pozor“,
alebo „Nie“.
Moji kamaráti nie sú zlí rodičia.
Iba robia to, čo väčšina rodičov,
napomínajú svoje dcéry
oveľa viac než svojich synov.
Existuje štúdia, týkajúca sa
preliezačiek na detských ihriskách,
kde si výskumníci všimli,
že rodičia oveľa častejšie
varujú dievčatá pred rizikom
veží s požiarnickými tyčami,
a pokiaľ dievčatá trvajú na tom,
že sa tam hrať chcú,
často im jeden z rodičov pri tom pomáha.
Ale malí chlapci?
Napriek obavám, ktoré rodičia pociťujú,
oni chlapcov povzbudzujú,
aby sa na veži hrali,
a často im dávajú rady, ako
prekážku zdolať samostatne.
Aký odkaz tým dávame chlapcom a dievčatám?
Nuž, že dievčatá sú krehké
a potrebujú pomoc
a že chlapci si vedia a musia vedieť
poradiť s ťažkými úlohami sami.
Že dievčatá by mali byť bojazlivé
a chlapci by mali byť odvážni.
Iróniou je, že v tomto mladom veku,
dievčatá a chlapci sú si
fyzicky veľmi podobní.
V skutočnosti, dievčatá sú
do puberty dokonca silnejšie
a vyspelejšie.
A my dospelí sa napriek tomu správame,
ako keby dievčatá boli krehké
a potrebovali viac pomoci
a neboli schopné poradiť si
tak ako chlapci.
Toto je odkaz, ktorý ako deti vstrebávame,
je to odkaz, ktorý do nás naplno
prenikne počas dospievania.
My ženy tomu veríme, muži tiež,
a môžete hádať, čo nasleduje.
Keď sa staneme rodičmi,
posúvame tento odkaz na naše deti
a tak ďalej.
A tak som dostala odpoveď.
Toto je dôvod, prečo sa od žien,
dokonca aj od požiarničiek,
očakáva strach.
Preto sa ženy často boja.
Viem, že niektorí z vás
mi nebudú veriť, keď poviem,
že nie som proti strachu.
Ja viem, že je to dôležitý pocit,
ktorý nás drží v bezpečí.
Ale problémom je, keď sa strach
stane primárnou reakciou,
ktorú povzbudzujeme a
vštepujeme dievčatám,
kedykoľvek narazia na niečo nové.
Roky som sa venovala paraglidingu.
(potlesk)
Klzák je niečo ako padák podobný krídlu,
ktorý dobre lieta,
mnohým pripomína posteľnú plachtu
s pripevnenými šnúrkami.
(smiech)
Strávila som veľa času na vrcholkoch hôr,
nafukovaním tejto plachty,
bežaním a lietaním.
A viem, že si myslíte:
„Caroline, trochu strachu
by ti tu nezaškodilo.“
A máte pravdu.
A môžem vás uistiť, že som sa bála.
Ale na vrchole hory,
keď som čakala na ten správny vietor,
prežívala som taktiež
veľa ďalších pocitov:
radosť, sebadôveru...
Vedela som, že som dobrý pilot.
Vedela som, že podmienky sú dobré,
ináč by som tam nebola.
Vedela som, aké skvelé je
byť tisíc stôp nad zemou.
Áno, strach tam bol,
ale dobre som sa naň pozrela
a ohodnotila jeho dôležitosť
a umiestnila ho tam, kam patril,
čo väčšinou bolo až za vzrušenie,
očakávanie a moju sebaistotu.
Takže nemám nič proti strachu.
Ale som za odvahu.
Tým nechcem povedať, že
vaše dcéry musia byť hasičky,
alebo že by mali byť paraglajderky,
len tvrdím,
že vychovávame naše dievčatá,
aby boli bojazlivé, dokonca bezbranné
a začína to, keď ich varujeme
pred fyzickým rizikom.
Strach, ktorému sa učíme,
a zážitky, ktoré neprežijeme,
zostávajú s nami, aj keď sa staneme ženami
a formujú sa na veci,
s ktorými zápasíme celý život:
na našu zdráhavosť
pri verejných vystupovaniach,
na podriadenosť, ktorú ukazujeme,
len aby sme boli obľúbené,
na nedostatok sebaistoty pri
vlastných rozhodnutiach.
Ako sa teda stať odvážnymi?
Mám dobrú správu.
Odvahe sa dá naučiť
a ako všetko, čo sa dá naučiť,
potrebuje len tréning.
A tak po prvé,
musíme sa zhlboka nadýchnuť
a povzbudiť naše dievčatá,
aby sa vozili na skateboarde
a liezli po stromoch
a aby sa šplhali po preliezačkách
na detskom ihrisku.
To spravila moja mama.
Vtedy si toho nebola vedomá,
ale výskumníci majú na to pomenovanie.
Hovoria tomu riskantné hranie.
A štúdie ukázali, že je to
pre všetky deti dôležité,
pretože ich učí posúdiť riziko
a predčasne sa neradovať,
trénuje ich odolnosť a sebaistotu.
Inými slovami,
keď deti idú von a testujú svoju odvahu,
dostávajú hodnotné lekcie života.
Po druhé,
musíme prestať neustále
upozorňovať naše dievčatá.
Takže všímajte si sami seba,
keď nabudúce poviete:
„Dávaj si pozor, lebo sa zraníš“,
alebo „Nerob to, je to nebezpečné“.
A pamätajte, že čo jej
v skutočnosti vravíte je,
že sa nemá príliš snažiť,
že nie je dosť dobrá
a že by sa mala báť.
Po tretie,
musíme aj my ženy začať cvičiť odvahu.
Nemôžme učiť naše dievčatá,
pokiaľ sa to sami nenaučíme.
Ďalej,
strach a radosť prežívame podobne,
trasenie rúk,
zrýchlený tep,
napäté nervy.
A stavila by som sa,
že skúsenosť, pred ktorou ste cúvli
lebo vás na smrť vyľakala,
by väčšinu z vás posilnila
a vy ste tak o túto príležitosť prišli.
Takže začnite skúšať.
Zatiaľ čo dievčatá môžu ísť von
učiť sa byť odvážnymi,
dospelí nebudú jazdiť na hoverboardoch
a liezť po stromoch.
Ale môžeme trénovať doma, v práci,
alebo aj tu,
nájsť odvahu a prihovoriť sa
niekomu, koho obdivujete.
A na záver,
keď je vaša dcéra na bicykli,
povedzme na vrchole strmého kopca
a bojí sa zísť dole,
veďte ju k tomu, aby sama
zhodnotila svoju odvahu.
Napokon, ten kopec je možno
naozaj príliš strmý,
ale k tomuto záveru musí dospieť
vďaka odvahe a nie zo strachu.
Pretože toto nie je o tom
strmom kopci, ktorý je pred ňou.
Je to o živote, ktorý má pred sebou,
a o tom, že má prostriedky na to,
aby ohodnotila a zvládla
všetky riziká, pred ktorými
ju ochrániť nemôžeme,
a výzvy, pri ktorých
jej nebudeme môcť radiť,
všetko, čomu naše dievčatá tu
a všade budú musieť v budúcnosti čeliť.
A mimochodom,
momentálny svetový rekord v plazení
(smiech)
je 35,18 míľ
(úžas)
a rada by som videla nejaké dievča
pokúsiť sa prekonať ho.
(potlesk)
Ko sem bila otrok, sem bila obsedena
z Guinnessovo knjigo rekordov,
in resnično sem tudi sama
želela postaviti rekord.
Obstajal je samo en majhen problem:
imela nisem absolutno nobenega talenta.
Zato sem se odločila
postaviti rekord v nečem,
kar ni zahtevalo popolnoma nobene veščine.
Odločila sem se, da postavim rekord
v plazenju.
(Smeh)
Takrat je rekord znašal 20km,
in to se mi je zdelo čisto izvedljivo.
(Smeh)
Rekrutirala sem prijateljico Anne
in skupaj sva se odločili,
da nama niti ni treba trenirati.
(Smeh)
Na dan najinega poskusa
podiranja rekorda sva na svoje
srečne kavbojke nalepili filc
in se odpravili,
in že takoj so se pojavile težave,
ker se je denim drgnil on najino kožo
in se začel cefrati,
in najina kolena so bila kmalu oguljena.
Po nekaj urah
je začelo deževati.
Potem je Anne odstopila.
Potem je postalo temno.
Torej, sedaj so moja kolena
krvavela skozi moje kavbojke,
in imela sem privide zaradi hladu
in bolečine in monotonije.
In če vam poizkusim pričarati
občutek trpljenja, ki sem ga prestajala,
prvi krog okoli šolske proge
sem naredila v desetih minutah.
Za zadnjega sem potrebovala
skoraj pol ure.
Po dvanajstih urah plazenja,
sem se ustavila,
in preplazila sem 13,5 km.
Torej nisem uspela podreti
20 km dolgega rekorda.
Veliko let sem mislila, da je to
zgodba o popolnem polomu,
ampak danes na to gledam drugače,
ker ko sem poizkušala
postaviti svetovni rekord,
sem delala tri stvari,
podajala sem se izven
svoje cone udobja,
uporabila sem svojo trmo,
in našla sem zaupanje vase
in svoje odločitve.
Takrat tega nisem vedela,
ampak to niso lastnosti neuspeha.
To so lastnosti poguma.
Leta 1989, pri starosti 26 let,
sem postala gasilka v San Franciscu,
in bila sem petnajsta ženska
v oddelku s 1500 moškimi.
(Aplavz)
Lahko si predstavljate, ko sem prišla,
jih je veliko dvomilo, da bom
lahko opravljala službo.
Čeprav sem bila 178 cm visoka,
70 kilogramov težka akademska veslačica,
in nekdo, ki lahko prenese
12 ur neznosne bolečine v kolenih -
(Smeh)
sem vedela, da moram svojo moč
in pripravljenost še dokazati.
Nekega dne smo dobili klic za požar,
in seveda, ko je naš avto prispel,
se je iz hiše v ulici že valil črn dim.
Delala sem z velikim možakom
po imenu Skip,
on je bil na ročki, jaz pa takoj za njim,
in bil je tipičen požar.
Bilo je polno dima, bilo je vroče,
in kar naenkrat
je prišlo do eksplozije.
Mene in Skipa je odneslo nazaj,
mojo masko je izbilo na stran,
obstala sva v trenutku zmedenosti.
In potem sem se pobrala,
zagrabila ročko,
in naredila, kar bi
moral narediti vsak gasilec:
Pognala sem se naprej,
odprla vodo
in se sama borila z ognjem.
Eksplozijo je povzročil grelnik vode,
tako da nihče ni bil poškodovan,
in konec koncev ni bilo, ne vem kaj,
ampak kasneje je Skip
prišel do mene in rekel:
"Dobro opravljeno, Caroline,"
s tem presenečenim glasom.
(Smeh)
Bila sem zmedena, ker požar
ni bil fizično zahteven,
zakaj me je potem gledal tako presenečeno?
In potem mi je postalo jasno:
Skip, ki je bil mimogrede res super fant,
in odličen gasilec,
ne samo, da je mislil, da
ženske ne morejo biti močne,
mislil je tudi, da ne morejo biti pogumne.
In ni bil edini.
Prijatelji, znanci in tujci,
moški in ženske skozi celotno mojo kariero
so me venomer spraševali:
"Caroline, ves ta ogenj, vsa ta nevarnost,
se nič ne bojiš?"
Odkrito povedano, nikoli nisem slišala,
da bi kdo to vprašal moškega gasilca.
In postala sem zvedava.
Zakaj se od žensk ne pričakuje poguma?
No, odgovor se je pojavil,
ko mi je prijateljica zaupala,
da je njena hčerka ena velika boječka,
in tako sem začela opažati,
in da, njena hči je bila prestrašena,
vendar še huje,
njena starša sta bila prestrašena.
Večina izrečenega, ko je bila zunaj,
se je začelo z:
"Bodi previdna", "Pazi" ali "Ne."
Moja prijatelja nista bila slaba starša.
Delala sta samo tisto,
kar počne večina staršev,
veliko večkrat opozarjajo svojo hčerke,
kot opozarjajo svoje sinove.
Narejena je bila študija, ki je, ironično,
vključevala gasilski drog na igrišču,
v kateri so raziskovalci ugotovili, da
bodo deklice zelo verjetno opozorjene
s strani tako mam kot očetov
na nevarnosti uporabe droga,
in če so si deklice vseeno želele
igrati na gasilskem drogu,
je bilo zelo verjetno,
da ji bo starš pri tem pomagal.
Kaj pa fantki?
Spodbujali so jih, naj se igrajo na drogu,
kljub strahu, ki so ga morda imeli,
in pogosto so starši ponudili nasvet,
kako naj ga samostojno uporabljajo.
Kakšno sporočilo to pošilja
fantom in dekletom?
No, da so dekleta krhka
in bolj potrebujejo pomoč,
in da fantje lahko in morajo obvladovati
težke naloge brez pomoči.
Sporoča, da naj bodo dekleta boječa
in naj bodo fantje pogumni.
Ironija je, da so pri tej starosti
deklice in fantje fizično precej podobni.
Pravzaprav, deklice so pogosto
močnejše do pubertete,
in bolj zrele.
In vendar se mi odrasli vedemo,
kot da so deklice bolj krhke
in bolj potrebne pomoči,
in niso tako sposobne.
To je sporočilo, ki smo ga
dobili kot otroci,
in to je sporočilo, ki nas
popolnoma prežema, ko odraščamo.
Me ženske mu verjamemo,
moški mu verjamejo,
in veste kaj?
Ko postanemo starši,
ga prenesemo na naše otroke,
in tako gre naprej.
Tako, sedaj sem imela svoj odgovor.
Zaradi tega se od žensk, tudi gasilk,
pričakuje, da jih bo strah.
Zaradi tega ženske tudi pogosto je strah.
Vem, da mi nekateri ne boste verjeli,
ko vam bom to povedala,
ampak jaz ne nasprotujem strahu.
Vem, da je pomembno čustvo,
in skrbi, da smo varni.
Problem nastane, ko strah postane
primarni odziv,
ki ga učimo in spodbujamo pri dekletih,
ko se soočijo z nečim izven
njihove cone udobja.
Veliko let sem bila jadralna padalka -
(Aplavz)
in jadralno padalo je samo vrsta padala
in leti zelo dobro,
ampak zavedam se, da se
marsikomu zdi kot kakšna rjuha
s pritrjenimi vrvicami.
(Smeh)
Veliko časa sem preživela na vrhovih gora,
napihovala to rjuho,
se pognala po klancu in letela.
In vem, kaj si mislite.
Mislite, Caroline,
malo strahu ti ne bi škodilo.
In prav imate, res mi ne bi.
Zagotavljam vam, občutila sem strah.
Ampak na tem vrhu gore,
čakajoča na ravno pravi veter,
sem občutila tudi veliko drugega:
navdušenje, samozavest.
Vedela sem, da sem dobra pilotka.
Vedela sem, da so pogoji dobri,
drugače ne bi bila tam.
Vedela sem, kako super bo leteti
stotine metrov nad tlemi.
Ja, strah je bil prisoten,
vendar sem ga dobro pogledala,
ocenila, koliko je dejansko pomemben
in ga potem pospravila kamor sodi,
ki je bil večkrat kot ne
za mojim navdušenjem, mojim pričakovanjem
in mojo samozavestjo.
Torej, nimam nič proti strahu.
Jaz sem samo za pogum.
Ne pravim, da bi vaše deklice
morale postati gasilke,
ali da bi morale postati jadralne padalke,
pravim, da naše deklice vzgajamo,
da bodo pohlevne, celo nebogljene,
in začne se, ko jih opozarjamo
o fizičnem tveganju.
Strah, ki se ga naučimo,
in izkušnje, ki se jih ne,
ostanejo z nami, ko postanemo ženske
in se prelevi v vse te stvari, s katerimi
se soočamo in se jih poizkušamo otresti:
naše oklevanje pri izražanju mnenja,
naše priklanjanje, da bi nas imeli radi
in naše pomanjkanje samozavesti
pri sprejemanju odločitev.
Kako torej postanemo pogumne?
Imam dobro novico.
Poguma se lahko naučimo,
in kot vsako naučeno stvar,
ga je potrebno vaditi.
Najprej,
moramo globoko zajeti zrak
in spodbujati naša dekleta,
naj rolkajo, plezajo po drevesih
se zvirajo po tistem
gasilskem drogu na igrišču.
To je počela moja mama.
Takrat tega ni vedela,
ampak raziskovalci imajo ime za to.
Temu pravijo tvegana igra,
in študije kažejo, da je tvegana igra
zelo pomembna za otroke, vse otroke,
ker uči ocenjevanje nevarnosti,
uči zakasnjeno nagrajevanje,
uči vztrajnost,
uči samozavest.
Z drugimi besedami,
ko gredo otroci ven in vadijo pogum,
se naučijo pomembne življenjske nauke.
Drugič, zavestno moramo prenehati
opozarjati naše deklice.
Pazite, ko naslednjič rečete:
"Pazi, poškodovala se boš,"
ali: "Ne počni tega, nevarno je."
In zapomnite si,
da ji pogosto s tem govorite,
da se ne bi smela boriti,
da pravzaprav ni dovolj dobra,
da bi jo moralo biti strah.
Tretjič,
tudi me ženske moramo začeti vaditi pogum.
Ne moremo naučiti svojih deklet,
dokler ne naučimo sebe.
Zato je tu še ena stvar:
strah in navdušenje
občutimo zelo podobno -
tresoče roke, povišan utrip srca,
živčna napetost,
in upam staviti, da je veliko od vas
nazadnje, ko ste mislile,
da se boste zgrudile od strahu,
večinoma čutilo vznemirjenje,
in sedaj ste zamudile priložnost.
Torej vadite.
In medtem ko naj bi šle
punce ven in se učile poguma,
mi je jasno, da odrasli nočejo voziti
hoverbordov in plezati po drevesih,
zato bi morali mi vsi vaditi
doma, v pisarni
in celo prav tukaj, zbrati pogum
in ogovoriti nekoga, ki ga res občudujete.
In končno, ko je vaše dekle recimo
na kolesu na vrhu strmega klanca,
kjer vztraja, da jo je preveč strah,
da bi se spustila,
ji pomagajte, da bo našla svoj pogum.
Na koncu je klanec
mogoče res preveč strm,
ampak do tega spoznanja bo prišla
skozi pogum in ne strah.
Ker ne gre za strm klanec pred njo.
Gre za življenje pred njo
in da ima orodja,
da ga obvlada in oceni vsa tveganja,
pred katerimi je ne moremo obvarovati,
vse izzive, pri katerih ji
ne bomo mogli pomagati,
vse, kar dekleta tu
in okoli sveta
doživijo v prihodnosti.
Še mimogrede,
današnji svetovni rekord v plazenju -
(Smeh)
je 56,6 km,
in res bi bila vesela,
če bi ga dekle podrlo.
(Aplavz)
Kad sam bila dete, bila sam opsednuta
Ginisovom knjigom svetskih rekorda
i zaista sam želela
da sama postavim svetski rekord.
Ali postojao je jedan mali problem:
uopšte nisam bila talentovana.
Pa sam odlučila da postavim
svetski rekord u nečemu
što ne zahteva apsolutno nikakve veštine.
Odlučila sam da postavim svetski rekord
u puzanju.
(Smeh)
Sad, tadašnji rekord je iznosio 20,1 km
i iz nekog razloga
se ovo činilo potpuno izvodljivim.
(Smeh)
Regrutovala sam prijateljicu Anu
i zajedno smo odlučile
da nam nije potreban trening.
(Smeh)
A na dan kad smo napale rekord,
stavile smo uloške za nameštaj
sa spoljašnje strane srećnih farmerica
i krenule smo,
i odmah smo bile u nevolji
jer nam je teksas bio do kože
i počeo je da žulja
i uskoro je počeo da nam izjeda kolena.
Satima kasnije,
počela je kiša.
Onda je Ana odustala.
Potom se smračilo.
E sad, do tad su mi kolena
krvarila kroz farmerice
i halucinirala sam od hladnoće
i bola i monotonije.
A da bih vam dala ideju
o agoniji kroz koju sam prolazila,
prvi krug po stazi oko srednje škole
trajao je deset minuta.
Poslednji krug je trajao skoro 30.
Nakon 12 sati puzanja,
stala sam,
a bila sam prešla 13,7 kilometara.
Dakle, bila sam ispod
rekorda od 20,1 kilometar.
Sad, mnogo godina sam mislila
da je ovo priča o ubedljivom porazu,
ali danas na to gledam drugačije
jer kad sam napadala svetski rekord,
radila sam tri stvari.
Izlazila sam iz stanja udobnosti,
izazivala sam svoju otpornost
i tragala sam za samopuzdanjem u sebi
i u sopstvenim odlukama.
Tada nisam znala
kako to nisu atributi za neuspeh.
To su atributi za hrabrost.
Sad, 1989, u 26. godini,
postala sam vatrogaska u San Francisku
i bila sam 15. žena
u odseku od 1500 muškaraca.
(Aplauz)
I kao što pretpostavljate, kad sam stigla
mnogo se sumnjalo u to
da li možemo da obavljamo posao.
Pa, iako sam bila
studentska kajakašica od 177,8 cm i 68 kg,
i neko koje mogao da istrpi
12 sati razornog bola u kolenima -
(Smeh)
Znala sam da moram da dokažem
svoju snagu i kondiciju.
Jednog dana
stigao je poziv zbog požara
i čim se moja grupa u vozilu zaustavila,
videli smo tamni dim kako kulja
iz zgrade pored ulice.
Ja sam bila sa krupnim momkom
po imenu Skip,
i on je držao crevo
a ja sam bila tik iza njega,
i bio je to nekako tipičan požar.
Bilo je mnogo dima, vrelo
i iznenada
desila se eksplozija,
a Skip i ja smo odgurnuti unazad,
maska mi se oborila sa strane
i nastao je trenutak zbunjenosti.
I onda sam se podigla,
opipala sam crevo
i uradila sam ono
što bi vatrogasci trebalo da rade:
trgnula sam se napred,
pustila vodu
i sama sam se izborila s vatrom.
Eksploziju je izazvao bojler,
te niko nije povređen
i naposletku nije bilo strašno,
ali mi je kasnije prišao Skip i rekao:
"Odličan posao, Karolin",
nekako iznenađenim glasom.
(Smeh)
A ja sam bila zbunjena
jer požar nije bio fizički zahtevan,
pa zašto me je gledao nekako zapanjeno?
A potom mi je postalo jasno:
Skip, koji je usput zaista fin momak
i odličan vatrogasac,
ne samo da je smatrao
kako žene ne mogu da budu jake,
smatrao je da ne mogu ni da budu hrabre.
A on nije bio usamljen.
Prijatelji, poznanici stranci,
muškarci i žene čitavu moju karijeru
pitaju me iznova i iznova:
"Karolina, sva ta vatra, sva ta opasnost,
zar te nije strah?"
Iskreno, nikad nisam čula
da muškog vatrogasca to pitaju.
Pa sam postala znatiželjna.
Zašto se hrabrost ne očekuje od žena?
Sad, odgovor je počeo da se začinje
kad mi se prijateljica požalila
da joj je mlađa kćerka
velika plašljivica-cica,
pa sam počela da obraćam pažnju,
i, da, kćerka je bila anksiozna,
ali više od toga
su roditelji bili anksiozni.
Većina onoga što su joj govorili
kad je bila napolju, počinjalo je sa:
"Pazi", "Čuvaj se", ili "Ne".
Sad, moji prijatelji
nisu bili loši roditelji.
Samo su radili što i većina roditelja,
a to je nadziranje svojih kćerki
mnogo više nego što nadziru svoje sinove.
Rađeno je istraživanje u vezi sa
požarnom šipkom na igralištu, ironično,
u kome su istraživači primetili
da je velika prilika da će devojčice
i mama i tata da upozore
na rizike u vezi sa požarnom šipkom,
a ako bi devojčice i dalje želele
da se igraju na požarnoj šipki,
jedan roditelj bi joj
najverovatnije pomagao.
Dečaci međutim?
Njih ohrabruju
da se igraju na požarnoj šipki,
uprkos bojaznima koje mogu da imaju,
a često bi roditelji ponudili
uputstva kako da je samostalno koriste.
Dakle, kakvu poruku ovo šalje
i dečacima i devojčicama?
Pa, da su devojke krhke
i da im je više potrebna pomoć,
a da dečaci mogu i trebaju
da savladavaju teške zadatke samostalno.
Govori nam da bi devojke
trebalo da budu plašljive,
a dečaci bi trebalo da budu odvažni.
Sad, ironija je da su u ovom uzrastu
devojčice i dečaci zapravo
fizički veoma slični.
Zapravo, devojčice su često
snažnije do puberteta
kao i zrelije.
A ipak se mi odrasli ponašamo
kao da su devojke krhkije
i da im je potrebnija pomoć
i da ne mogu jednako da podnesu.
Ovo je poruka koju kao deca upijamo,
i to je poruka koja nas
potpuno prožima kad odrastemo.
Mi žene verujemo u nju,
muškarci veruju u nju
i znate šta?
Kad postanemo roditelji,
prenosimo je na našu decu
i tako to ide.
Dakle, sad sam imala odgovor.
Evo zašto žene, čak i vatrogaske,
bi trebalo da se plaše.
To je razlog zašto žene često jeste strah.
Sad, znam da neki od vas
mi neće verovati kad vam ovo kažem,
ali ja nisam protiv straha.
Znam da je to važno osećanje
i tu je radi naše bezbednosti.
Ali problem je kad je strah
primarna reakcija
koju podučavamo i podstičemo kod devojaka
kad god se suoče s nečim
što ih izbacuje iz stanja udobnosti.
Dakle, dugo godina sam bila
pilotkinja paraglajdera -
(Aplauz)
a paraglajder je krilo nalik padobranu
i leti dosta dobro,
ali shvatam da mnogim ljudima
izgleda upravo kao čaršav
sa zakačenim konopcima.
(Smeh)
I ja sam provela mnogo vremena
na vrhovima planina
pumpajući ovaj čaršav,
hitajući se i leteći.
I znam na šta mislite.
U stilu ste, Karolina,
malo straha bi imalo smisla.
I u pravu ste, bi.
Uveravam vas, osećala sam strah.
Ali na tom vrhu planine,
čekajući baš odgovarajući vetar,
osećala sam i toliko drugih stvari:
uzbuđenje, samopouzdanje.
Znala sam da sam dobar pilot.
Znala sam da su uslovi dobri,
inače ne bih bila tu.
Znala sam kako će sjajno da bude
stotinama kilometara u vazduhu.
Dakle, da, strah je bio prisutan,
ali bih se dobro zagledala u njega,
pozabavila bih se njegovim značajem
i smestila ga gde mu je mesto,
a to je češće puta bilo
iza mog uzbuđenja, mog iščekivanja
i mog samopouzdanja.
Dakle, nisam protiv straha.
Samo sam zagovornica hrabrosti.
Sad, ne govorim da vaše devojke
moraju da budu vatrogaske
ili da bi trebalo da budu paraglajderke,
ali govorim da vaspitavamo naše devojke
da budu plašljive, čak bespomoćne,
a to počinje kada ih upozoravamo
na fizičke rizike.
Strah koji naučimo
i iskustva koja ne steknemo
ostaju sa nama dok postajemo žene
i srastaju sa svim tim stvarima s kojima
se suočavamo i pokušavamo da odagnamo:
naše oklevanje od govorenja,
naša popustljivost kako bi nas voleli
i naš nedostatak samopouzdanja
u sopstvene odluke.
Dakle, kako da postanemo hrabre?
Pa, evo dobrih vesti.
Hrabrost se uči
i kao bilo šta što se uči,
prosto mora da se vežba.
Dakle, prvo
moramo duboko da udahnemo
i da ohrabrimo naše devojke
da voze skejtbord, penju se na drveće
i da se pentraju oko te
vatrogasne šipke na igralištu.
To je moja majka radila.
Nije tada bila svesna toga,
ali istraživači imaju naziv za ovo.
Nazivaju to rizičnom igrom,
a istraživanja pokazuju da je rizična igra
zaista važna za decu, svu decu
jer uči o proceni opasnosti,
podučava o odloženom zadovoljenju,
podučava otpornosti,
podučava samopouzdanju.
Drugim rečima,
kada deca izađu napolje
i vežbaju hrabrost,
uče vredne životne lekcije.
Pod dva: moramo da prestanemo
da nonšalantno opominjemo naše devojke.
Zato primetite sledeći put kada kažete:
"Pazi, povredićeš se!"
ili: "Ne radi to, to je opasno."
I setite se da im često zapravo govorite
da ne bi trebalo da se naprežu,
da one zaista nisu dovoljno dobre,
da bi trebalo da budu uplašene.
Treće:
i mi žene moramo da počnemo
da vežbamo hrabrost.
Ne možemo da podučavamo devojke,
dok ne podučimo nas.
Stoga, evo još nešto:
strah i ushićenost
imaju sličan osećaj -
ruke se tresu, srce brže kuca,
nervoza
i kladim se da su mnogi od vas
kad ste poslednji put mislili
da ste uplašeni van pameti,
možda ste osećali uglavnom ushićenost
i sad ste propustili priliku.
Zato vežbajte.
I dok bi devojke trebalo da izlaze napolje
i uče da budu odvažne,
razumem da odrasli ne žele
da voze hoverbord ili se penju na drveće,
zato bi svi trebalo da vežbamo
kod kuće, u kancelariji,
pa čak i ovde, sakupljajući hrabrost
da razgovaramo s nekim
kome se zaista divimo.
Naposletku, kada je devojčica, recimo,
na svom biciklu na vrhu strmog brda
insistirajući da je suviše uplašena
da se spusti,
uputite je da pristupi svojoj hrabrosti.
Konačno, možda je to brdo
uistinu suviše strmo,
ali će doći do tog zaključka
putem hrabrosti, a ne straha.
Jer se ne radi o strmom brdu ispred nje.
Radi se o životu koji je pred njom
i tome da ona poseduje oruđa
kako bi se izborila i pristupila
svim opasnostima
od kojih je ne možemo zaštititi,
svim izazovima kod kojih nećemo
biti tu da je vodimo kroz njih,
sa svime sa čime će se naše devojke ovde
i širom sveta
suočiti u budućnosti.
Dakle, usput,
trenutni svetski rekord u puzanju -
(Smeh)
je 56,62 kilometra
i zaista bih volela
da vidim devojku kako ga obara.
(Aplauz)
När jag var liten var jag besatt
av Guinness Rekordbok.
Jag ville verkligen slå ett världsrekord.
Det var bara ett problem:
Jag var helt talanglös.
Så jag bestämde mig för att slå
världsrekordet i något
som inte krävde några färdigheter alls.
Jag bestämde mig för att
slå världsrekordet
i att krypa.
(Skratt)
På den tiden låg rekordet
på 12,5 engelska mil,
och av någon anledning
verkade det helt hanterbart.
(Skratt)
Jag värvade min vän Anne,
och vi bestämde oss för att vi
inte ens behövde träna.
(Skratt)
När det var dags för vårt rekordförsök
fäste vi möbeltassar på knäna
utanpå våra tur-jeans
och satte igång.
Vi fick problem på en gång,
för jeanstyget låg mot huden
och började skava
och snart hade vi sår på knäna.
Efter flera timmar
började det regna.
Sedan gav Anne upp.
Sedan blev det mörkt.
Vid det laget var byxknäna blodiga
och jag hallucinerade på grund av kylan
och smärtan och enformigheten.
För att ni ska förstå hur mycket
jag led kan jag berätta att
det första varvet runt skolans löparbana
tog 10 minuter.
Det sista tog nästan 30.
Efter 12 timmars krypande
slutade jag.
Då hade jag krupit 8,5 engelska mil
och missade världsrekordet
som låg på 12,5.
I många år trodde jag att det här
var ett totalt misslyckande,
men idag ser jag annorlunda på saken.
För när jag försökte slå världsrekordet
gjorde jag tre saker.
Jag klev utanför min bekvämlighetszon,
jag prövade min uthållighet
och jag hittade tron på mig själv
och mina egna beslut.
Jag visste det inte då,
men det där är inte tecken
på misslyckanden.
Det är tecken på mod.
1989, när jag var 26 år gammal,
blev jag brandsoldat i San Francisco.
Jag var den femtonde kvinnan
i en kår med 1 500 män.
(Applåder)
Ni kan säkert föreställa er
att många tvivlade på att vi
skulle klara av jobbet.
Trots att jag var en 177 cm lång,
68 kilo tung universitetsroddare,
som klarade 12 timmars knäsmärtor ...
(Skratt)
visste jag att jag skulle behöva
bevisa hur stark och vältränad jag var.
En dag fick vi ett larm
och när min grupp kom dit
böljade den svarta röken från
en byggnad på en bakgata.
Jag jobbade med en stor
kille som hette Skip.
Han höll i munstycket och jag
var precis bakom honom.
Det var en helt vanlig eldsvåda.
Det var rökigt och hett
och plötsligt
exploderade något.
Skip och jag flög baklänges,
min mask hamnade på sned
och ett ögonblicks förvirring följde.
Sedan reste jag mig,
fick tag i munstycket
och gjorde vad en brandsoldat ska göra:
Jag ryckte fram,
slog på vattnet
och bekämpade elden själv.
Explosionen orsakades av
en varmvattenberedare
så ingen blev skadad och det
var egentligen ingen fara,
men efteråt kom Skip fram till mig och sa
"Bra jobbat, Caroline,"
med ganska förvånad röst.
(Skratt)
Jag blev förvirrad, för branden
hade inte varit så allvarlig.
Varför såg han så överraskad ut?
Sedan förstod jag:
Skip, som förresten var
en riktigt trevlig kille,
och en utmärkt brandsoldat,
trodde inte bara att kvinnor
inte kunde vara starka.
Han trodde också att de
inte kunde vara modiga.
Och han var inte den enda.
Vänner, bekanta och främlingar,
män och kvinnor jag mötte
under hela karriären
frågade mig om och om igen,
"Caroline, det är så mycket eld och fara.
Blir du inte rädd?"
Jag har aldrig hört en manlig
brandsoldat få den frågan.
Och det gjorde mig nyfiken.
Varför väntade sig folk inte att
kvinnor skulle vara modiga?
Det började klarna
när en vän klagade över
att hennes lilla dotter
var en sådan fegis.
Jag började tänka på det,
och visst, dottern var orolig av sig.
Men föräldrarna var ännu mer nervösa.
Det mesta de sa till henne när hon
var utomhus började med
"Var försiktig," "Akta," eller "Nej."
Mina vänner var inte dåliga föräldrar.
De gjorde bara samma sak som
de flesta andra föräldrar.
De varnar sina döttrar mycket mer
än de varnar sina söner.
Det finns en studie som, ironiskt nog,
innefattar en brandstång på en lekplats.
Forskarna såg att små flickor
väldigt ofta varnades
för riskerna med brandstången
av både mammor och pappor.
Och om flickorna ändå ville
leka på brandstången
var det väldigt troligt att
en förälder hjälpte till.
Men pojkarna?
De uppmuntrades att leka på brandstången
även om de själva var oroliga,
och föräldrarna kom ofta med råd om hur
de skulle använda den på egen hand.
Vad sänder detta för budskap
till pojkar och flickor?
Jo, att flickor är sköra och
behöver mer hjälp,
medan pojkar kan och bör hantera
svåra uppgifter på egen hand.
Det lär oss att flickor ska vara rädda
och att pojkar ska vara modiga.
Det ironiska är att i den åldern
är flickor och pojkar
väldigt lika fysiskt sett.
Flickor är faktiskt ofta starkare
fram till puberteten,
och mer mogna.
Ändå beter vi vuxna oss som om
flickor är bräckligare,
behöver mer hjälp,
och inte klarar av lika mycket.
Det är budskapet vi lär oss som barn,
och budskapet som genomsyrar
allt när vi växer upp.
Vi kvinnor tror på det, män tror på det,
och gissa vad?
När vi blir föräldrar för vi
det vidare till våra barn,
och så vidare.
Nu hade jag svaret.
Det här är varför kvinnor,
även som brandsoldater,
förväntas vara rädda.
Det här är varför kvinnor ofta är rädda.
En del av er kanske inte tror mig,
men jag är inte emot rädsla.
Jag vet att det är en viktig känsla
som finns för att skydda oss.
Problemet uppstår när rädslan blir
den främsta reaktionen
som vi lär flickor och
uppmuntrar hos dem
när något ligger utanför
deras bekvämlighetszon.
Jag var skärmflygare i många år.
(Applåder)
En flygskärm liknar en fallskärm
och flyger väldigt bra,
men jag vet att många tycker
att den liknar ett lakan
med fastknutna snören.
(Skratt)
Jag tillbringade mycket tid
uppe på bergstoppar
där jag fyllde lakanet med luft,
sprang iväg och flög.
Jag vet vad ni tänker nu.
"Caroline, lite rädsla skulle vara
vettigt i det här fallet."
Och det har ni rätt i.
Jag var rädd, det försäkrar jag.
Men där uppe på berget,
när jag väntade på precis rätt vind
kände jag också så många andra saker:
upprymdhet, självförtroende.
Jag visste att jag var en bra pilot
och att jag inte skulle ha varit där
utan rätt förutsättningar.
Jag visste hur härligt det skulle
kännas tusen fot uppe i luften.
Så ja, rädslan fanns där.
Men jag såg den i vitögat,
bedömde hur relevant den var
och placerade den där den hörde hemma.
För det mesta var det
långt efter min upprymdhet,
min förväntan och
mitt självförtroende.
Så jag är inte emot rädsla.
Jag är bara för mod.
Jag menar inte att alla flickor
ska bli brandsoldater
eller syssla med skärmflygning.
Det jag menar är att vi lär våra flickor
att vara försagda, till och med hjälplösa,
och det börjar när vi varnar dem
för fysiska risker.
Rädslan vi lär oss och de
uteblivna erfarenheterna
följer med oss när vi blir kvinnor.
och förvandlas till allt det där vi måste
hantera och försöker sluta med.
Vår tvekan inför att
göra våra röster hörda,
hänsynen vi visar för att bli omtyckta
och vår brist på tilltro
till våra egna beslut.
Så hur blir vi modiga?
Här är den goda nyheten.
Mod är något man kan lära sig
och som med allt annat
behöver vi bara öva oss på det.
Först och främst
måste vi ta ett djupt andetag
och uppmuntra våra flickor
att åka skateboard, klättra i träd
och klänga på den där
brandstången på lekplatsen.
Så gjorde min mamma.
Hon visste det inte då,
men forskarna har ett ord för det här.
De kallar det riskfyllt lekande
och undersökningar visar att det
är viktigt för barn, alla barn,
eftersom det lär dem att bedöma faran,
att skjuta upp belöningar,
uthållighet
och självförtroende.
Med andra ord,
när barn är ute och gör modiga saker
lär de sig värdefulla saker om livet.
För det andra måste vi sluta varna
flickorna utan anledning.
Lägg märke till nästa gång du säger,
"Akta dig, du kan bli skadad,"
eller, "Gör inte så, det är farligt."
Kom ihåg att det du egentligen
säger till henne är att
hon inte ska utmana sig själv,
att hon faktiskt inte är tillräckligt bra,
att hon borde vara rädd.
För det tredje
måste vi kvinnor också börja vara modiga.
Vi kan inte lära våra döttrar det
förrän vi kan det själva.
Och en annan sak:
rädsla och upprymdhet
känns väldigt lika.
Darrande händer, snabb puls,
den nervösa spänningen.
Jag slår vad om att många av er,
sist ni trodde att ni var vettskrämda,
kanske mest var upprymda,
och nu har ni gått miste om tillfället.
Så öva er.
Och även om flickor borde vara
utomhus och lära sig att våga
förstår jag att vuxna inte vill
åka airboard eller klättra i träd,
så vi borde alla öva oss
hemma, på kontoret
och till och med här på att våga
prata med någon vi verkligen beundrar.
Slutligen, när din dotter till exempel
sitter på cykeln högst upp
i en brant backe
och säger att hon är för rädd
för att cykla utför den,
lär henne hitta sitt mod.
I slutänden kanske backen
faktiskt är för brant
men hon når den slutsatsen
genom mod istället för rädsla.
För det här handlar inte om
den branta backen.
Det handlar om livet som
ligger framför henne
och om att ge henne verktygen
för att hantera och bedöma
alla faror som vi inte
kan skydda henne från,
alla utmaningar som vi inte
kan vägleda henne genom,
allt som våra flickor här
och i andra delar av världen
kommer att möta i framtiden.
Och förresten,
idag ligger världsrekordet i att krypa...
(Skratt)
på 35,18 engelska mil,
och jag skulle verkligen älska
att få se en tjej slå det.
(Applåder)
สมัยฉันยังเด็ก
ฉันหมกมุ่นกับหนังสือบันทึกสถิติโลก
และฉันอยากจะมีสถิติโลกของตัวเอง
แต่มีปัญหาเล็กน้อยอยู่อย่างหนึ่ง
ฉันไม่มีความสามารถพิเศษอะไรเลย
ฉันจึงเลือกที่จะทำสถิติโลก
ในอะไรสักอย่างหนึ่ง
ที่ไม่ใช้ความสามารถอะไรทั้งสิ้น
ฉันจึงเลือกที่จะทำสถิติโลก
ใน "การคลาน"
(เสียงหัวเราะ)
ทีนี้ สถิติที่บันทึกไว้ในตอนนั้น
คือประมาณ 20 กิโลเมตร
แต่ไม่รู้ว่าทำไม
มันถึงดูไม่ยากเท่าไหร่นะ
(เสียงหัวเราะ)
ฉันชวน แอนน์
เพื่อนซี้มาร่วมด้วย
เราทั้งคู่ตกลงกันเสร็จสรรพ
เราไม่ต้องฝึกอะไรเลยด้วยซ้ำ
(เสียงหัวเราะ)
และเมื่อถึงวันแห่งการพยายามบันทึก
เราก็เอาผ้าคลุมเฟอร์นิเจอร์มาติดไว้
ที่ผิวด้านนอกของกางเกงยีนส์ตัวเก่ง
จากนั้น เราก็เริ่มออกตัว
แล้วเราก็มีปัญหาในทันทีทันใด
เพราะเนื้อผ้ากางเกงนั้นเสียดสีกับผิวเรา
แล้วมันก็เริ่มขูดจนเป็นแผล
ไม่นาน เข่าของเราทั้งคู่
ก็ถลอกปอกเปิก
ชั่วโมงต่อมา
ฝนก็เริ่มตก
จากนั้น แอนน์ก็ล้มเลิกไป
แล้วฟ้าก็มืดครึ้มลง
คราวนี้ เลือดไหลรินจากเข่า
ซึมผ่านกางเกงยีนส์ของฉัน
และฉันก็เกิดภาพหลอนจากความหนาวเย็น
ความเจ็บปวด และความซ้ำซาก
และเพื่อให้คุณเห็นภาพ
การผ่านความทุกข์ทรมานอันแสนสาหัส
ฉันคลานรอบ โรงเรียนมัธยมปลาย
รอบแรกใช้เวลาไป 10 นาที
รอบสุดท้ายใช้เวลาเกือบครึ่งชั่วโมง
หลังจาก 12 ชั่วโมงแห่งการคลานผ่านไป
ฉันก็หยุดลง
ฉันมาได้ไกลถึง 13.7 กิโลเมตร
ดังนั้น ฉันจึงอดคว้าบันทึกสถิติโลก
การคลาน 20 กิโลเมตรไปครอง
เป็นเวลาหลายปีที่ฉันคิดว่า
นี่คือเรื่องราวแห่งความล้มเหลวอันย่อยยับ
แต่ในวันนี้ ฉันมองมันต่างออกไป
เพราะตอนที่ฉันพยายามจะบันทึกสถิติโลก
ฉันได้ทำสามสิ่งด้วยกัน
หนึ่ง คือ ฉันได้ก้าวออกจากคอมฟอร์ทโซน
สอง ฉันได้ปลุกการฟื้นตัวจากความปวดร้าว
และสาม ฉันก็ได้ค้นหาความมั่นใจในตนเอง
ตลอดจนความเชื่อมั่นในการตัดสินใจ
ฉันมิเคยล่วงรู้ตราบจนวันนี้
แต่สิ่งเหล่านั้น
ไม่ใช่เครื่องหมายแห่งความล้มเหลว
สิ่งเหล่านั้น คือ
ตราประทับแห่งความกล้าหาญ
ต่อมา ในปี ค.ศ. 1989
ฉันมีอายุได้ 26
ฉันเป็นนักผจญเพลิงจากซานฟรานซิสโก
และฉันเป็นผู้หญิงคนที่ 15 ของสำนักงาน
จากผู้ชาย 1,500 คน
(เสียงปรบมือ)
และคุณคงจะนึกภาพออกนะคะ
เมื่อฉันไปถึง
มีข้อกังขามากมายว่าเราจะทำงานได้หรือไม่
แม้ว่าฉันจะเป็น นักกีฬาพายเรือ มหาวิทยาลัย
ที่สูง 178 ซม. หนัก 68 กิโล
และใครคนหนึ่งที่ทนพิษบาดแผลที่เข่า
ได้นานถึง 12 ชั่วโมงก็ตาม
(เสียงหัวเราะ)
ฉันรู้ดีว่า
ฉันยังต้องพิสูจน์ความเข้มแข็งอยู่
วันหนึ่ง มีสายแจ้งเหตุเพลิงไหม้เข้ามา
และแน่นอน
เมื่อทีมดับเพลิงของฉันไปถึงที่เกิดเหตุ
ควันทะมึนพวยพุ่งออกมาจากทางเข้าอาคาร
ฉันอยู่กับชายร่างกำยำคนหนึ่ง
ชื่อว่า "สกิป"
เขาเป็นผู้ถือหัวฉีดน้ำดับเพลิง
ส่วนฉันก็อยู่ทางด้านหลัง
มันเป็นไฟประเภทที่เกิดขึ้นทั่วไป
มันเต็มไปด้วยกลุ่มควัน
มันร้อนมาก
และทันใดนั้นเอง
ก็เกิดระเบิดขึ้น
ทั้งสกิปกับฉันต่างเซไปข้างหลัง
หน้ากากของฉันถูกกระแทกไปอยู่ด้านข้าง
ในชั่วขณะแห่งความวุ่นวายสับสน
ฉันพยุงตัวเองขึ้นมา
ควานหาหัวฉีดน้ำดับเพลิง
และทำในสิ่งที่นักผจญเพลิงสมควรทำ
ฉันพุ่งตรงเข้าไป
เปิดน้ำ
และฉีดน้ำสกัดไฟด้วยตัวเอง
การระเบิดนั้นเกิดขึ้นจากเครื่องทำน้ำร้อน
ดังนั้น จึงไม่มีใครได้รับอันตราย
และไม่ใช่เรื่องราวใหญ่โต
แต่ต่อมา สกิปกลับเข้ามาหาฉันแล้วพูดว่า
"เธอทำได้เยี่ยมมาก แคโรไลน์"
ด้วยน้ำเสียงแฝงไว้ด้วยความแปลกใจเช่นนี้
(เสียงหัวเราะ)
ฉันเลยสับสน เพราะการดับไฟนั้น
ไม่ได้ยากเย็นอะไรเลย
แล้วทำไมเขาถึงมองฉันราวกับ
เป็นสิ่งที่สุดแสนอัศจรรย์ล่ะ
จากนั้น ฉันจึงได้เข้าใจ
สกิป ชายหนุ่มผู้มีจิตใจดีงาม
และนักผจญเพลิงที่เก่งกาจ
ไม่เพียงคิดว่าผู้หญิงไม่มีทางเข้มแข็งได้
แต่ยังคิดว่าผู้หญิงกล้าหาญไม่ได้อีกด้วย
และไม่ได้มีเพียงเขาแค่คนเดียว
ทั้งเพื่อน ๆ คนรู้จัก อีกทั้งคนแปลกหน้า
รวมถึงผู้ชายและผู้หญิงในวงการเดียวกัน
ถามฉันซ้ำแล้วซ้ำเล่า
"แคโรไลน์ ทั้งไฟ ทั้งอันตรายสารพัด
เธอไม่กลัวบ้างเหรอ"
พูดตามตรง ฉันไม่เคยได้ยิน
นักผจญเพลิงผู้ชายถูกถามแบบนี้เลย
ฉันจึงเริ่มอยากรู้
ว่าทำไมจึงไม่มีใครคิดว่าผู้หญิงต้องกล้าหาญ
คำตอบก็เริ่มปรากฏเด่นชัดขึ้นมา
เมื่อเพื่อนคนหนึ่งมาคร่ำครวญให้ฟัง
ว่าลูกสาวตัวน้อยของเธอ
เป็นคนที่ขี้ตื่นได้ง่ายมาก
ฉันจึงเริ่มสังเกตเห็นว่า
จริงอยู่ ที่ลูกสาวของเธอหวาดวิตก
แต่ยิ่งไปกว่านั้น
คนเป็นพ่อแม่กลับหวาดหวั่นหนักยิ่งกว่า
ส่วนใหญ่ เวลาเธอออกไปข้างนอก
พวกเขามักจะพูดกับเธอว่า
"ระวัง" หรือไม่ก็ "อย่า"
เพื่อน ๆ ของฉันไม่ไช่พ่อแม่ที่แย่หรอกค่ะ
พวกเขาเพียงทำสิ่งที่
คนเป็นพ่อแม่ส่วนใหญ่เขาทำกัน
ซึ่งจะคอยตักเตือนลูกสาวของพวกตน
มากกว่าจะตักเตือนลูกชาย
น่าตลก ที่มีการศึกษาที่เกี่ยวข้องกับ
"เสาผจญเพลิงเด็กเล่น"
นักวิทยาศาสตร์พบว่า เด็กผู้หญิง
มักจะถูกเตือนเรื่องอันตราย
จากทั้งพ่อ และแม่ ว่าเสาผจญเพลิง
อาจก่อให้เกิดอันตรายได้
และถ้าเด็กผู้หญิง
ยังยืนยันจะเล่นเสาผจญเพลิงอยู่
พ่อหรือแม่ก็มักจะเข้าไปช่วย
แต่เด็กผู้ชายล่ะ
พ่อแม่กลับสนับสนุนพวกเขาให้เล่นมัน
แม้ว่าเด็กอาจกลัวว่ามันจะเกิดอันตราย
พ่อแม่ก็มักจะให้คำแนะนำแก่เด็ก
ให้เล่นเสาผจญเพลิงได้ด้วยตัวเอง
แล้วการทำเช่นนี้
เป็นการส่งสารอะไรถึงตัวเด็ก
มันสื่อว่า เด็กผู้หญิงเปราะบาง
และต้องการความช่วยเหลือมากกว่า
และเด็กผู้ชายควรจะ
เรียนรู้เรื่องยาก ๆ ได้ด้วยตัวเอง
มันบ่งบอกว่าเด็กผู้หญิงควรหวาดกลัว
และเด็กผู้ชายควรกล้าหาญ
และอีกเรื่องที่แปลกคือ
เมื่ออายุยังน้อยเท่านี้
ร่างกายของเด็กชายกับเด็กหญิง
มีความคล้ายคลึงกันอย่างมาก
อันที่จริง เด็กหญิงมักแข็งแรงกว่า
จนย่างเข้าสู่ช่วงวัยรุ่น
และมีความคิดที่เติบโตกว่า
แต่ผู้ใหญ่อย่างเรากลับทำราวกับ
เด็กผู้หญิงนั้นเปราะบางกว่า
ต้องการความช่วยเหลือมากกว่า
และรับมือกับเรื่องยาก ๆ ไม่ได้นัก
นี่คือข้อความที่เราซึมซับตั้งแต่เด็ก
และเป็นข้อความที่ปลูกฝังเรา
เมื่อเติบโตขึ้น
ทั้งผู้หญิงเรา
และผู้ชายก็เชื่อข้อความนั้น
แล้วทราบไหมคะ
เมื่อเราเป็นพ่อแม่คนแล้ว
เราก็ส่งต่อข้อความนั้นให้ลูกของเรา
สืบไปเป็นทอด ๆ
ตอนนี้ ฉันได้คำตอบแล้ว
ว่าทำไมผู้หญิง ต่อให้เป็นนักดับเพลิง
ถึงได้ถูกสังคมคาดหวังให้หวาดกลัว
และนี่เป็นสาเหตุ
ที่ทำให้ผู้หญิงมักกลัวสิ่งต่าง ๆ เสมอ
ฉันรู้ว่าใครบางคนคงไม่เชื่อ
ถ้าฉันบอกเรื่องนี้ให้คุณฟัง
แต่ฉันไม่ได้ต่อต้านความกลัวหรอกนะคะ
ฉันรู้ดีว่า ความกลัวเป็นความรู้สึกที่สำคัญ
เรามีไว้เพื่อคุ้มครองตัวเราให้ปลอดภัย
แต่ปัญหานั้นก็คือ
เราสอน และสนับสนุนให้เด็กหญิง
มีความรู้สึกกลัว
เป็นปฏิกิริยาตอบสนองอย่างแรก
ทุกครั้งเมื่อเธอเจอสิ่งที่ไม่คุ้นเคย
ฉันจึงเป็นนักเล่นร่มร่อนมาหลายปีแล้ว
(เสียงปรบมือ)
ร่มร่อนจะเป็นร่มชูชีพที่คล้ายปีก
และมันร่อนได้ดีมาก
แต่ก็มีหลายคนคิดว่า
มันเหมือน ผ้าปูที่นอน
ที่มีสายเชือกขึงอยู่
(เสียงหัวเราะ)
แล้วฉันก็ใช้เวลาไปมาก
กับการสูบลมผ้าปูพวกนี้
วิ่งลงเขา แล้วร่อนไปในอากาศ
ฉันเข้าใจค่ะ ว่าคุณคิดอะไรอยู่
คุณคงคิดว่า
"แคโรไลน์ กลัวหน่อยก็ดีนะ"
ซื่งแน่นอน คุณพูดถูกค่ะ
ฉันขอยืนยันว่า ฉันก็กลัวเป็น
แต่บนยอดเขานั้น
ขณะรอโอกาส
ให้ลมเหมาะ ๆ พัดผ่านมา
ฉันกลับมีความรู้สึกมากมาย
หลั่งไหลเข้ามาไม่ขาดสาย
ความลุ้นระทึก ความมั่นใจ
ฉันรู้ตัวว่าฉันร่อนได้ดี
ฉันรู้ว่าสภาพอากาศดี
ไม่เช่นนั้น ฉันคงไม่ไปอยู่บนเขา
ฉันรู้ว่า มันรู้สึกสดชื่นสักปานใด
ที่ได้โบยบินอยู่บนท้องฟ้า
ฉันขอย้ำว่า ตัวเองก็รู้สึกกลัว
แต่ฉันจะพิจารณาให้ละเอียดถี่ถ้วน
ไตร่ตรองก่อนว่า เข้ากับกาลเทศะไหม
แล้วจึงกลัว ในสิ่งที่ควรจะกลัว
ซื่งบ่อยครั้ง
ความกลัวก็ไม่ได้ยิ่งหย่อนไปกว่า
ความลุ้นระทึก,
ความตั้งตารอคอยอย่างใจจดจ่อ
และความมั่นใจของฉันหรอกค่ะ
ดังนั้น ฉันไม่ได้ต่อต้านความกลัว
ฉันเพียงแต่ส่งเสริมความกล้าหาญ
เอาล่ะ ฉันไม่ได้บอกว่า
ลูกสาวคุณต้องมาเป็นนักผจญเพลิง
หรือต้องมาโดดร่มนะคะ
แต่ฉันกำลังบอกว่า เราเลี้ยงลูกสาวเรา
ให้ขี้กลัว หรือแม้แต่ช่วยเหลือตนเองไม่ได้
ทั้งหมด เริ่มต้นเมื่อเราห้ามไม่ให้พวกลูก ๆ
เล่นอะไรผาดโผน
ความกลัวที่เราได้เรียนรู้
ประสบการณ์ที่เราไม่เคยได้รับ
คงอยู่กับเราจวบจนเป็นหญิงสาว
และกลายเป็นอุปสรรคนานัประการ
ที่เราประสบและพยายามจะลบเลือน
ความลังเลต่อการเอ่ยปากพูด
การอ่อนน้อมเพื่อให้ได้เป็นที่รัก
และการขาดความมั่นใจ
ในการตัดสินใจของเราเอง
ถ้าเช่นนั้นแล้ว
เราจะกล้าหาญได้อย่างไร
ฉันมีข่าวดีมาฝากค่ะ
ความกล้าหาญ ได้มาด้วยการเรียนรู้
เหมือนกับการเรียนรู้ทุกสิ่งทุกอย่าง
เพียงแต่มันจำเป็นต้องมีการฝึกฝน
ข้อแรก
เราต้องหายใจเข้าลึก ๆ
แล้วส่งเสริมลูกสาวเรา
ให้เล่นสเก็ตบอร์ด หรือปีนต้นไม้
หรือตะเกียกตะกายเสาผจญเพลิงนั่น
แม่ของฉัน เลี้ยงดูฉันมาแบบนี้
เมื่อก่อน ท่านยังไม่รู้
ว่านักวิจัยตั้งชื่อเรียกให้มันว่า
"Risky Play" (การเล่นแบบเสี่ยงอันตราย)
และผลวิจัยบอกว่า Risky Play
สำคัญต่อการเรียนรู้ของเด็กทุก ๆ คน
เพราะมันฝึกการประเมินอันตราย
ฝึกการรอคอยความยินดีในผลสำเร็จ
ฝึกความไม่ย่อท้อ
ฝึกความมั่นใจ
หรือพูดอีกอย่างหนึ่ง
เมื่อลูกเราออกไปสู่โลกภายนอก
แล้วฝึกปรือความกล้าหาญ
พวกเขาได้เรียนรู้ประสบการณ์ชีวิตอันล้ำค่า
ข้อสอง เราต้องเลิกจู้จี้จุกจิกกับลูกสาวเรา
ดังนั้น ให้สังเกตตัวเองเวลาเตือนลูกคราวหน้า
"ระวังนะ เดี๋ยวหนูจะบาดเจ็บเอา"
หรือว่า "อย่าทำอย่างนั้น มันอันตราย"
จงจำไว้ว่า สิ่งที่คุณเพียรบอกกับลูก
จริง ๆ แล้วก็คือ
"ลูกสาวคุณไม่ควรผลักดันตัวเอง"
"ลูกคุณยังเก่งไม่พอ"
"ลูกคุณควรจะรู้สึกกลัว"
ข้อสาม
ผู้หญิงอย่างเราเอง
ก็ต้องฝึกให้มีความกล้าด้วย
เราไม่อาจสอนลูก ๆ ได้
ถ้าเราไม่เริ่มจากสอนตัวเองก่อน
จำไว้อีกอย่างหนึ่ง
"ความกลัว" กับ "ความลุ้นระทึก"
ให้ความรู้สึกคล้าย ๆ กัน
มือเราสั่น หัวใจเต้นเร็วขึ้น
และความรู้สึกกดดัน
ฉันเชื่อว่า ใครหลายคนในที่นี้
ครั้งสุดท้ายที่คุณกลัวจนลนลาน
คุณอาจจะรู้สึกตื่นเต้นสุดขีด
แล้วก็พลาดโอกาสตรงนั้นไป
ฉะนั้น ฝึกเถอะค่ะ
และถึงลูกเราควรจะเล่นข้างนอก
เพื่อฝึกให้มีความแน่วแน่
ฉันเข้าใจว่า ผู้ใหญ่คงไม่อยาก
ปีนต้นไม้หรือเล่นสเก็ตบอร์ดเหมือนเด็ก ๆ
ดังนั้น ผู้ใหญ่อย่างเราควรจะฝึก
ทั้งที่บ้าน และที่ทำงาน
หรือฝึกที่นี่เลย โดยรวบรวมความกล้า
เข้าไปคุยกับคนที่คุณนับถือ
สุดท้าย สมมุติว่าหากลูกเรา
ขี่จักรยานบนยอดเขาสูงชัน
ที่เธอดึงดันว่ากลัวเกินกว่าจะขี่ลงเขาได้
ขอให้ส่งกำลังใจถึงเธอไปพบกับความกล้า
ท้ายที่สุดแล้ว เขาลูกนั้นอาจจะชันเกินไป
แต่เธอจะตัดสินใจได้
ด้วยความกล้า ไม่ใช่ความกลัว
เพราะแท้จริงแล้ว
นี่ไม่ได้เกี่ยวข้องกับเขาสูงชันตรงหน้า
แต่มันคือ ชีวิตในวันข้างหน้าของลูกเรา
ให้พวกเธอมีเครื่องมือ
เพื่อที่จะรับมือ และประเมิน
กับอันตรายที่เราปกป้องให้ลูกไม่ได้
หรือปัญหาทั้งมวลที่เราไม่อาจชี้แนะ
ในยามที่เราไม่อยู่อีกต่อไปแล้ว
ทุก ๆ อย่างที่ลูกของเรา ณ ที่แห่งนี้
และแห่งหนใดก็ตามบนโลก
จะเจอในชีวิตวันหน้าของพวกเธอ
จะว่าไปแล้ว
สถิติโลกของการคลานในตอนนี้ --
(เสียงหัวเราะ)
คือ 56.6 กิโลเมตร
และฉันอยากเห็นเด็กผู้หญิงสักคน
มาทำลายสถิตินั้น
(เสียงปรบมือ)
Çocukken, Guinnnes Rekorlar
Kitabı'na bayılırdım ve
kendi rekorumu kırmayı
gerçekten çok istiyordum.
Ama küçük bir problem vardı:
Ciddi anlamda yeteneksizdim.
Ben de herhangi bir yetenek gerektirmeyen
bir şeyle ilgili
rekor kırmaya karar verdim.
Emeklemekte
dünya rekoru.
(Gülüşmeler)
O zamanki rekor 20 km. idi
ve bu kesinlikle yapılabilir
gibi geliyordu.
(Gülüşmeler)
Arkadaşım Anne'den yardım aldım
ve birlikte antreman yapmaya bile gerek
olmadığına karar verdik.
(Gülüşmeler)
Rekor deneme günü geldiğinde
uğurlu kotlarımızın dışına
keçeden pedler yerleştirdik
ve emeklemeye başladık.
Çok zaman geçmeden başımız beladaydı,
çünkü kot pantalon cildimizi tahriş etmişti
ve dizlerimiz sürtünmeden
dolayı acıyordu.
Saatler sonra
yağmur yağmaya başladı.
Anne pes etti.
Daha sonra hava karardı
ve dizlerim pantalonumun
içinde kanıyordu ve
soğuktan ve acıdan dolayı
halüsinasyonlar görüyordum.
Ve gerçekten nasıl çok
acı çektiğimi şöyle anlatayım:
Lisenin parkuru etrafındaki ilk tur
10 dakika sürdü.
Son tur ise 30 dakika.
12 saatlik emeklemeden sonra
durdum ve
toplamda 13 km. katetmiştim.
Yani rekorun 7 km. gerisindeydim.
Yıllar boyunca bu deneyimimin küçük
düşürücü bir şey olduğunu düşündüm,
fakat şu anda farklı olarak bakabiliyorum,
çünkü bu rekoru kırmak isterken
üç şey yapıyordum.
Rahatlık bölgemden çıkıp
dayanıklılığımı test ederek
kendime olan güvenimi bulmaya çalışıyordum
ve kendi kararlarımı verebiliyordum.
O zaman bunu fark etmemiştim
ama bu bir başarısızlık örneği değildi.
Bu cesaretin bir örneğiydi.
1989 yılında 26 yaşımda
San Francisco'da itfaiyeciliğe başladım
ve içinde 1500 erkek
olan birimde, 15. kadındım.
(Alkışlar)
Tahmin edebileceğiniz üzere,
bu işi yapıp yapamayacağıma dair bir
çok şüphe vardı.
175 cm. 68 kiloluk bir kürek
sporcusu olmama ve
12 saatlik diz ağrılarına dayanabilen
biri olmama rağmen --
(Gülüşmeler)
Gücümü ve sağlamlığımı kanıtlamam
gerektiğini biliyordum.
Bir gün, bir yangın çağrısı aldık ve
elbette ekibimiz olay yerine vardığında
dar sokaktaki bir binadan siyah
dumanlar çıkıyordu.
Skip adlı iri yarı arkadaşımla beraberdim.
O, hortumun hemen başındaydı ve
ben hemen arkasındaydım.
Tipik bir yangın vakasıydı.
Ortalık dumanlı ve sıcaktı.
Aniden bir patlama
meydana geldi
ve Skip ile ben arkaya doğru uçtuk,
maskem sağa sola vurdu
ve bir süre şaşkınlık yaşadım.
Ayağa kalktım ve
hortumu elime alarak
bir itfaiyecinin yapması gereken
şeyi yaptım:
İleri doğru bir hamle yaparak
suyu açtım ve
yangını kendim söndürmeye çalıştım.
Patlamanın sebebi bir su ısıtıcısıydı.
Kimse yaralanmamıştı ve çok
büyütülecek bir şey yoktu.
Daha sonra Skip yanıma geldi ve
şaşırmış bir ses tonuyla:
'İyi iş çıkardın, Caroline' dedi.
(Gülüşmeler)
Bu tepkisine şaşırmıştım, çünkü yangın
fiziksel olarak çok da zorlayıcı değildi.
Öyleyse neden bana şaşkınlık
içerisinde bakıyordu?
Olay daha sonra açıklığa kavuştu.
Çok nazik ve iyi bir itfaiyeci olan Skip,
sadece kadınların
bu kadar güçlü olabileceğini değil
aynı zamanda
bu kadar cesur olabileceğini de
düşünmemişti.
Ve bunu düşünen sadece o değildi.
Arkadaş, eş dost, beni tanıyan tanımayan,
herkes kariyerim boyunca
bana bu soruyu sordular:
'Caroline onca ateşin ve tehlikenin içinde
hiç korkmadın mı?'
Doğrusu, bir erkek itfaiyeci
hiç böyle bir soru sormamıştı.
Ben de merak etmeye başladım.
Cesaret neden kadınlardan
beklenen bir şey değil ki?
Cevabı arkadaşlarımdan birinin bana
genç kızının çok ürkek bir yapıya
sahip olduğunu yakınmasıyla aldım.
Kızının ürkek olduğunu
ama bunun da ötesinde ailelerinin
kızlarından daha çok
ürkek olduklarını fark ettim.
Kızlarına sürekli 'dikkatli ol,'
'dikkat et,' 'hayır'
deyip duruyorlardı.
Arkadaşlarım kötü ebeveyn değillerdi.
Sadece çoğu ebeveynin yaptığı
şeyleri yapıyorlardı.
Kızlarını, erkek çocuklarından
daha fazla tembihliyorlardı.
Parkta oynayan çocukları inceleyen
bir araştırmada,
araştırmacılar ironik bir şekilde itfaiye
direğiyle oynamak isteyen küçük kızların
anne ve babaları tarafından
uyarıldığını ve kız çocukları
bu direkle oynamakta ısrar ettiklerinde,
ebeveynlerden birinin
mutlaka yardım ettiğini söylüyor.
Peki erkek çocuklar?
Herhangi bir kaygının aksine,
aileleri tarafından
cesaretlendirilerek genellikle
kendi başlarına oynamaları
konusunda yönlendiriliyorlardı.
Bunun kız ve erkek çocuklara nasıl
bir mesaj verdiğini düşünün.
Kızların narin ve yardıma
daha çok ihtiyacı olduğu,
erkeklerin ise zor görevlerin üstesinden
kendi başlarına gelebildikleri algısı.
Mesaj, kızların korkak, erkeklerin ise
gözü pek olması gerektiğini söylüyor.
Küçük yaştaki kız ve erkek çocukların
fiziksel olarak
oldukça benzer yapıda
olması da ayrı bir ironi.
Aslında, kızlar genellikle ergenliğe
kadar daha güçlü
ve daha olgundur.
Ama, yine de biz yetişkinler,
kızlar daha narinmiş
ve yardıma ihtiyaçları varmış
gibi davranırız.
Bu çocukken özümsediğimiz ve
büyüdükten sonra da
devam ettirdiğimiz bir mesaj.
Kadınlar ve erkekler olarak
bunun böyle olması
gerektiğine inanıyoruz.
Biz de, ebeveyn olduğumuzda,
aynı şeyi kendi çocuklarımıza yapıyoruz
ve böyle devam ediyor.
Artık cevabımı aldım.
Bu yüzden kadınların, hatta itfaiyeci
kadınların bile
korkması bekleniyordu.
Bu yüzden kadınlar genelde korkuyordu.
İçinizden bazılarının bu söylediğime
inanmayacağını biliyorum,
ama ben korkuya karşı değilim.
Bunun önemli bir his olduğunu ve bizi
korumak için var olduğunu biliyorum.
Ama sorun, kızların konfor
alanlarının dışında herhangi bir şeyle
karşılaştıklarında onlara öğrettiğimiz
ve teşvik ettiğimiz ilk tepkilerinin
korku olmasıdır.
Bu yüzden yıllarca yamaç paraşütü
pilotluğu yaptım.
(Alkışlar)
Yamaç paraşütü bir kanat gibidir
ve çok iyi uçar.
Birçok insan için bu,
birbirine iplerle bağlı
çarşaf gibi bir şeydir.
(Gülüşmeler)
Dağların zirvesinde
çarşafıma sarılıp
uçarak çok zaman geçirdim.
Ne düşündüğünüzü biliyorum.
Sizler, Caroline burada biraz
korkmak gerekir diyebilirsiniz.
Evet gerçekten haklısınız.
Sizi temin ederim, ben
o korkuyu hissettim.
Ama bir dağın zirvesinde
rüzgârın doğru zamanda
gelmesini beklerken
başka şeyler de hissettim:
Canlılık ve kendime güven.
İyi bir pilot olduğumu biliyordum.
İyi olduğumu bilmesem orada olmazdım.
Havada o kadar yüksekte olmanın nasıl iyi
hissettirebileceğini biliyordum.
Evet, korku oradaydı
ama ona şöyle bir göz atıp
ne kadar yersiz olduğunu anladıktan sonra
ait olduğu yere, hayat enerjimin,
beklentilerimin ve
kendime olan güvenimin önünde tutmayarak
uzaklaştırdım.
Yani korkuya karşı değilim.
Sadece cesaretten yanayım.
Kızlarınızın itfaiyeci ya da paraşütçü
olması gerektiğini söylemiyorum.
Söylemeye çalıştığım, kızlarımızı
ürkek ve aciz yetiştiriyoruz
ve bu, fiziksel risklere karşı
uyarılarla başlar.
Öğrendiğimiz korku ve
öğrenmediğimiz deneyimlerimiz
kadın olunca bizimle kalıyor
ve bazı tavırlarımız, yüksek sesle
konuşma tereddütümüz,
beğenilmek için gösterdiğimiz tevazu
ve kararlarımızı vermedeki
güvensizliğimiz gibi
bunların birer yansımasıdır.
Peki nasıl cesur oluruz?
İşte iyi haber.
Cesaret öğrenilir
ve her öğrenilen şey gibi
sadece alıştırma yapılması gerekir.
İlk olarak,
derin bir nefes almalıyız
ve kızlarımızı
kaykaya binme, ağaca tırmanma
ve parktaki itfaiye direğinde oynamaları
için yüreklendirmeliyiz.
Benim annem de, tam olarak bunu yaptı.
Başlangıçta bilmiyordu,
ama araştırmacılar buna bir isim verdiler.
Buna riskli oyun dediler ve
çalışmalar bu riskli oyunun bütün çocuklar
için ne kadar önemli olduğunu gösteriyor.
Bu, çocuklara risk değerlendirmesini,
geciktirilmiş tatmin duygusunu,
dirençliliği,
kendisine güveni öğretiyor.
Bir başka deyişle,
çocuklar dışarı çıktıklarında ve cesaret
gösterdiklerinde,
önemli hayat dersleri öğreniyorlar.
İkinci olarak, kızlarımızı
gerekli gereksiz uyarmaya son vermeliyiz.
Bir dahaki sefere,
'dikkat et, yaralanacaksın,' veya
'yapma, çok tehlikeli' derken dikkat edin.
Gerçekte ona söylediğiniz şeylerin,
kendini zorlamaması gerektiği,
gerçekten yeterince iyi olmadığı,
korkması gerektiği anlamlarına
geldiğini hatırlayın.
Üçüncü olarak,
biz kadınlar da cesaret duygusunu
hayatlarımızda uygulamalıyız.
Kendimize öğretmediğimiz
taktirde, kızlarımıza da öğretemeyiz.
Başka bir nokta da şu:
Korku ve neşe
gerçekten çok benzer duygulardır --
Titreyen eller, hızlı kalp atışları,
sinir gerginliği.
Bahse girerim birçoğunuz
en son korktuğunuzu düşündüğünüzde,
aslında kendinizi canlı hissetmişsinizdir
ve şimdi bir fırsatı kaçırdınız.
Öyleyse alıştırma yapın.
Kızlar dışarıdaki hayatta
cesur olmayı öğrenirken,
yetişkinlerin ağaca tırmanmaktan veya yeni
şeyleri denemekten çekindiğini görüyorum.
Bu yüzden hepimiz cesur olma
alıştırması yapmalıyız.
Evde, ofiste,
hatta burada hayranı olduğunuz biriyle
konuşma fırsatını yakalamak
için cesur olun.
Son olarak, kızınızın bisikletiyle
dik bir tepeden aşağıya inmeye
korktuğunu hissettiğinizde,
içindeki cesareti keşfetmesine
öncülük edin.
Sonuç olarak, belki de o tepe
gerçekten çok diktir,
ama bunu korkuyla değil cesaret
sayesinde öğrensin.
Çünkü bu önündeki dik tepeyle
alakalı değil.
Bu, onun önündeki hayatla ve
onu koruyamayacağımız
tehlikeli durumlarla,
ona yol gösteremeyeceğimiz zorluklarla,
buradaki ve dünya üzerindeki
kızlarımızın gelecekte
karşılaşacakları her şeyle
baş etmesi için
yeterli malzemeye
sahip olduğu gerçeği ile ilgilidir.
Bu arada, yeri gelmişken,
bugünün emekleme rekoru --
(Gülüşmeler)
56.61 km.
ve bir kızın bu rekoru
aştığını görmeyi çok isterim.
(Alkışlar)
В дитинстві я була одержима
Книгою рекордів Гіннеса
і дуже хотіла встановити власний рекорд.
Проте була одна невеличка проблема:
у мене не було жодного таланту.
Тому я вирішила встановити
світовий рекорд у чомусь,
що взагалі не вимагало вмінь.
Я вирішила встановити світовий рекорд
у повзанні.
(Сміх)
Отже, рекорд на той час
становив 19 кілометрів,
і чомусь це здавалось
абсолютно здійсненним.
(Сміх)
Я завербувала свою подругу Анну,
і ми спільно вирішили, що
нам навіть не треба тренуватись.
(Сміх)
У день спроби встановлення рекорду
ми наклеїли наліпки для меблевих ніжок
на свої щасливі джинси
і вирушили,
і одразу ж у нас з'явились проблеми,
тому що джинсова тканина на нашій шкірі
почала натирати,
і дуже скоро наші коліна були подерті.
За кілька годин
почало дощити.
Пізніше Анна вибула.
Далі звечоріло.
Отже, до того часу з моїх колін
крізь джинси вже текла кров,
і в мене почались галюцинації від холоду,
болю і монотонності.
І щоб допомогти вам уявити тест
на витривалість, який я проходила,
перше коло на шкільному стадіоні
зайняло 10 хвилин.
Останнє - майже 30.
Після 12 годин повзання
я зупинилась.
Я подолала 13 з половиною кілометрів.
Не дотягнула до
рекорду у 19 кілометрів.
Багато років я вважала це
історією ганебної поразки,
проте сьогодні я сприймаю її по-іншому,
бо намагаючись
встановити світовий рекорд,
я зробила три речі.
Вийшла із власної зони комфорту,
виявила гнучкість,
і знайшла впевненість у собі
і своїх власних рішеннях.
Тоді я цього не знала,
проте це не атрибути поразки.
Це - атрибути хоробрості.
Отже, у 1989, коли мені було 26,
я стала пожежницею Сан-Франциско:
15-тою жінкою
у відділі з 1,500 чоловіків.
(Оплески)
Як ви розумієте, коли я прибула,
було багато сумнівів щодо того,
чи ми можемо виконувати цю роботу.
І хоч я була веслярем у коледжі
зі зростом 177 см і вагою 68 кілограмів
і могла витримати 12 годин
пекучого болю в колінах,
(Сміх)
я знала, що все одно буду змушена
доводити свою силу і форму.
Тож одного дня надійшов
дзвінок про пожежу,
і, звичайно,
коли моя бригада під'їхала,
з будинку в провулку
здіймався чорний дим.
Я була з хлопцем на ім'я Скіп,
він тримав брандспойт,
а я була одразу позаду,
і це був звичайний вогонь.
Було задимлено, було гаряче,
і раптом
щось вибухнуло,
і нас зі Скіпом відкинуло назад,
моя маска злетіла,
і стався момент непорозуміння.
А потім я взяла себе в руки,
намацала брандспойт
і зробила те, що пожежниця
і має робити:
кинулась вперед,
відкрила воду
і розібралась із вогнем власноруч.
Вибух спричинив
водонагрівач,
тож ніхто не був ушкоджений,
і загалом це було не велике діло,
проте пізніше Скіп підійшов до мене
і сказав:
"Гарна робота, Керолайн"
дещо здивованим тоном.
(Сміх)
Я зніяковіла, адже
пожежа не була складна фізично,
то чому він дивився на мене
з таким подивом?
І тоді мені стало зрозуміло:
Скіп, який, між іншим,
був дійсно хорошим хлопцем
і прекрасним пожежником,
не тільки вважав, що жінки
не можуть бути сильні,
він також вважав, що
вони не можуть бути мужні.
І не він єдиний.
Друзі, знайомі та незнайомці,
чоловіки та жінки впродовж моєї кр'єри
постійно мене питають:
"Керолайн, всі ці пожежі, вся небезпека -
тобі не страшно?"
Чесно кажучи, я жодного разу не чула,
щоб у чоловіка-пожежника
таке питали.
І мені стало цікаво,
чому від жінок не очікували мужності?
Відповідь почала вимальовуватись,
коли моя подруга пожалілась мені,
що її донька -
страшна боягузка,
і, отже, я почала помічати,
і так, дочка була налякана,
проте більше того,
батьки були налякані.
Більшість того, що вони їй казали,
коли вона була надворі,
починалось із: "Будь обережна",
"Стережись" або "Ні".
Мої друзі не були поганими батьками.
Вони лише робили те,
що робить більшість батьків:
застерігали своїх доньок набагато
більше, ніж синів.
Якось провели дослідження, використовуючи
пожежний шест на дитячому майданчику:
дослідники помітили, що дівчаток
майже завжди застерігали
щодо ризику пожежного шесту,
одночасно і мами, і тати,
і якщо дівчатка все ще хотіли
бавитись на пожежному шесті,
найчастіше один із батьків
супроводжував її.
А що з хлопчиками?
Їх заохочували гратись
на пожежному шесті,
незважаючи на будь-які
сумніви, що в них могли бути,
і часто батьки пропонували
вказівки, як користуватись ним самотужки.
Тож яку думку це вселяє
хлопчикам та дівчаткам?
Ну, таку що дівчатка тендітні
і більше потребують допомоги,
а хлопчики можуть і повинні
розв'язувати складні завдання самотужки.
Дівчатка повинні боятися,
а хлопчики мають бути безстрашними.
Іронія полягає в тому,
що в такому юному віці
хлопчики і дівчатка досить
подібні фізично.
До того ж, дівчатка часто
сильніші до підліткового віку
і більш зрілі.
Проте ми, дорослі, поводимось,
наче дівчатка тендітніші,
більше потребують допомоги
і не можуть витримати стільки.
Це думка, яку ми засвоюємо
в дитинстві,
і це думка, яку ми повністю поглинаємо,
коли дорослішаємо.
Жінки в неї вірять, чоловіки в неї вірять
і вгадайте що?
Коли ми стаємо батьками,
ми передаємо її власним дітям
і так воно продовжується.
Отже, я отримала свою відповідь.
Ось чому від жінок, навіть пожежників,
чекали страху.
Ось чому жінки часто і є налякані.
Я знаю, що дехто з вас не повірить,
коли я скажу,
що я не проти страху.
Я знаю, що це важлива емоція,
яка існує, щоб вберегти нас.
Проблема в тому, що
страх - основна реакція,
якій ми вчимо і яку заохочуємо в дівчатках
щоразу, як вони стикаються з
чимось поза зоною комфорту.
Отже, я була пілотом параплану
багато років...
(Оплески)
а параплан - це схоже на парашут крило,
яке дуже добре літає,
проте я знаю, що для багатьох
воно більше схоже на простирадло,
до яког вчепили мотузки.
(Сміх)
Я провела багато часу на вершинах гір,
наповнюючи простирадло повітрям,
збігаючи та злітаючи.
І я знаю, про що ви думаєте.
Ви думаєте: "Керолайн,
трохи страху тут не зашкодило б",
і маєте рацію - не зашкодило б.
І я запевняю вас, я відчувала страх.
Проте на тій вершині гори,
чекаючи на правильний вітер,
я відчувала ще стільки всього іншого:
захоплення, впевненість.
Я знала, що я хороший пілот.
Я знала, що умови гарні,
інакше мене б там не було.
Знала, як це прекрасно - бути
на тисячах метрів високо у повітрі.
Тож - так, страх був присутній,
проте я дуже уважно на нього подивилась,
оцінила, наскільки він доцільний
і поставила його туди, де йому і місце,
яке частіше було позаду
мого захоплення, мого прагнення
та моєї впевненості.
Тож я не проти страху.
Я просто за хоробрість.
Я не кажу, що ваші дівчатка
повинні бути пожежницями
чи парапланеристками,
але я кажу, що ми виховуємо наших дівчаток
боязкими і навіть безпомічними,
і це починається тоді, коли ми
застерігаємо їх від фізичного ризику.
Страх, якому ми вчимося
і враження, яких не отримуємо,
залишаються з нами, коли ми стаємо
жінками,
і перетворюються у всі ті речі,
з якими стикаємось і яких стараємось позбутись:
наші сумніви у висловленні думки,
наша розважливість, щоб подобатись,
і наш брак упевненості
у власних рішеннях.
То як нам стати хоробрими?
Ось гарні новини.
Хоробрості можна навчитись,
і як усе, чого вчаться,
вона потребує практики.
Отже, спочатку
ми повинні глибоко вдихнути
і заохочувати наших дівчаток
кататись на скейтборді, лазити по деревах
і кружляти на пожежному шесті
на дитячому майданчику.
Це те, що зробила моя власна мати.
Вона тоді цього не знала,
проте у дослідників є для цього назва.
Вони називають це ризикованою грою,
і дослідження показують, що ця гра
дуже важлива для дітей, всіх дітей,
бо вона вчить оцінювати небезпеку,
вона вчить відкладати задоволення,
вона вчить гнучкості,
вона вчить впевненості.
Іншими словами,
коли діти виходять надвір
і практикують хоробрість,
вони засвоюють цінні уроки життя.
По-друге, ми маємо припинити
застерігати наших дівчат, навмисно чи ні.
Тож зауважне наступного разу, коли кажете:
"Будь обережна, бо поранишся",
чи "Не роби цього, це небезпечно".
І пам'ятайте, що часто
під цими словами ховається натяк:
ти не повинна докладати зусиль,
ти не вмієш нічого робити,
що маєш боятися.
По-третє,
ми, жінки, також повинні
практикувати хоробрість.
Ми не можемо навчити наших дівчат,
поки ми не навчимо себе.
Тож от іще одна річ:
страх і захоплення
дають дуже схожі відчуття...
руки, що тремтять,
підвищене серцебиття,
нервове напруження,
і я б'юсь об заклад, що багато з вас
коли востаннє вважали, що вам
до смерті страшно,
насправді відчували
здебільшого захоплення,
проте ви втратили можливість.
Тож практикуйте.
І якщо дівчатка повинні виходити і
вчитись бути безстрашними,
я розумію, що дорослі не хочуть
вилазити на гіроборди чи дерева,
тож ми всі повинні практикувати
вдома, в офісі
і навіть прямо тут -
зібратися з духом
і поговорити з тим, ким ви захоплюєтесь.
Врешті-решт, коли ваша дівчинка, скажімо,
зупинилась на своєму велосипеді
на крутому пагорбі,
з якого їй надто страшно
з'їжджати,
вкажіть їй на її хоробрість.
Врешті, може цей пагорб і
справді надто крутий,
проте вона дійде до такого висновку
через мужність, а не страх.
Бо це стосується не
крутого схилу перед нею.
Це стосується життя перед нею
і того, що вона має всі інструменти,
щоб пережити і оцінити
всі небезпеки,
від яких ми не можемо її вберегти,
всі виклики, в яких нас не буде поруч,
щоб допомогти,
все, з чим наші дівчатка тут
і у всьому світі
стикатимуться у майбутньому.
І, між іншим,
світовий рекорд із повзання сьогодні...
(Сміх)
...56 кілометрів,
і я б дуже хотіла побачити,
як якась дівчина поб'є його.
(Оплески)
جب میں بچی تھی، تو مجھے گینیز بک آف
ورلڈ ریکارڈ کا جنون کی حد تک شوق تھا،
اورمیری خواہش تھی کہ میں خود بھی
ایک ریکارڈ بناؤں۔
لیکن ایک چھوٹا سا مسئلہ تھا:
مجھ میں کوئی ذہانت تھی ہی نہیں۔
تو میں نے کسی ایسی چیز میں
ریکارڈ بنانے کا فیصلہ کیا
جس میں کسی مہارت کی بالکل ضرورت نہ ہو۔
میں نے ایسا ریکارڈ بنانے کا فیصلہ کیا
جس میں گھٹنوں کے بل چلنا ہو۔
(قہقہے)
اس وقت گھٹنوں کے بل چل کرسب سے زیادہ فاصلہ
طے کرنے کا ریکارڈ ساڑھے بارہ میل تھا،
اور شاید کسی وجہ سے مجھے لگا،
کہ میں یہ کر سکتی ہوں۔
(قہقہے)
میں نے اپنی سہیلی این کو ساتھ ملایا،
اور ہم نے اکٹھے فیصلہ کیا کہ ہمیں تو
تربیت کی بھی ضرورت نہیں۔
(قہقہے)
اور جس دن ہم نے ریکارڈ بنانا تھا،
ہم نے اپنی خوش بخت جینز کے اوپر
فرنیچر کا فوم باندھا
اور شروع ہو گئے،
اور اُسی وقت ہماری مشکل شروع ہو گئی،
کیوں کہ جینز کا کپڑا ہماری جلد کے ساتھ تھا
اور اس سے ہماری جلد رگڑنے لگی،
اور جلد ہی ہمارے گھٹنے چھِل چکے تھے۔
گھنٹوں بعد،
بارش شروع ہو گئی۔
پھر، این نے حوصلہ ہار دیا۔
پھر، اندھیرا چھا گیا۔
اس وقت تک میرے گھٹنوں سے خون
جینز کے باہر آنے لگا،
میرے حواس ٹھنڈ، تکلیف
اور یکسانیت سے معطل ہو رہے تھے۔
اپنے شوق کی وجہ سے میں جس تکلیف میں مبتلا
تھی اس کا اندازہ یوں لگائیے،
ہائی سکول کی روش کے پہلے چکر میں
10 منٹ لگے۔
اور آخری چکر تقریباً 30 منٹ میں مکمل ہوا۔
12 گھنٹے گھٹنوں کے بل چلنے کے بعد،
میں رک گئی،
اور میں نے ساڑھے آٹھ میل فاصلہ طے کیا تھا۔
اس کا مطلب ہے کہ میں ساڑھے بارہ میل فاصلے
کے ریکارڈ سے پیچھے تھی۔
اس وجہ سے کئی سال تک میں یہی سوچتی رہی کہ
یہ انتہائی ناکامی کی کہانی ہے،
لیکن آج میں اس کو مختلف انداز سے
دیکھتی ہوں،
کیونکہ جب میں ورلڈ ڑیکارڈ بنانے کی
کوشش کر رہی تھی،
تو میں تین چیزیں کر رہی تھی،
میں اپنے روزمرہ کے معمول سے ہٹ رہی تھی،
میں اپنی سختی کا امتحان لے رہی تھی،
اور میرا اپنی ذات پر اعتماد بڑھ رہا تھا
اور اپنے فیصلوں پر بھی۔
مجھے تب اس کا علم نہیں تھا،
لیکن یہ ناکامی کی نشانیاں نہیں ہیں۔
یہ بہادری کی علامات ہیں۔
پھر، 1989 میں، 26 سال کی عمر میں،
میں سان فرانسسکو میں
آگ بجھانے والی بن گئی،
اور میں 1500 آدمیوں کے محکمے میں
پندرہویں خاتون تھی۔
(تالیاں)
اورجیسا کہ آپ سوچ سکتے ہیں، جب میں پہنچی
تومیرے ذہن میں شکوک تھے کہ ہم یہ کام
کر سکتی ہیں یا نہیں۔
تو اگرچہ میں 5 فٹ 10 انچ لمبی اور 150
پاؤنڈ وزنی اپنے کالج کی کشتی ران تھی،
اور ایسی خاتون تھی جس نے 12 گھنٹے شدید
گھٹنے کا درد برداشت کیا تھا --
(قہقہے)
مجھے پتہ تھا کہ پھر بھی مجھے اپنی طاقت اور
تندرستی ثابت کرنی تھی۔
پھر ایک دن آگ لگنے کی اطلاع آئی،
اور یقینی طور پر جب ہماری
آگ بجھانے والی گاڑی رکی،
تو عمارت کی پچھلی طرف سے کالا سیاہ
دھواں باہر آرہا تھا۔
اور میں ایک بڑے سے آدمی سکِپ کے ساتھ تھی،
اس کے ہاتھ میں پریشر والا پائپ تھا اور
میں اسکے پیچھے تھی،
اور یہ ایک عام طور پر لگنے والی آگ تھی۔
ہر طرف دھواں تھا، تپش تھی،
اور اچانک،
ایک دھماکہ ہوا،
اور سکِپ اور میں پیچھے جا گرے،
میرا ماسک ایک طرف ہٹ گیا،
اور یہ ایک غیر یقینی صورتحال تھی۔
اور پھر میں نے خود کو اٹھایا،
پریشر والا پائپ پکڑا،
اور وہ کیا جو ایک آگ بجھانے والے کو
کرنا چاہیے تھا:
میں آگے بڑھی،
پانی کھولا
اور آگ کو بجھا دیا۔
دھماکے کی وجہ پانی گرم کرنے والا ہیٹر تھا،
اس لیے کوئی زخمی نہ ہوا،
نتیجتاً یہ کوئی بڑی بات نہ تھی،
لیکن بعد میں سکِپ میرے پاس آیا اور بولا،
"بہت زبردست کام کیا تم نے کیرولائن"،
اس کی آواز میں ایک حیرت تھی۔
(قہقہے)
مجھے بات کچھ سمجھ نہ آئی، کیونکہ آگ بجھانے
میں زیادہ مشکل نہیں ہوئی تھی،
تو وہ مجھے ایسے کیوں دیکھ رہا تھا
جیسے میں نے کوئی کارنامہ کیا ہو؟
بعد میں سب واضح ہو گیا:
سکِپ، جو کہ ایک بہت اچھا انسان تھا،
اور ایک زبردست آگ بجھانے والا،
اس کے خیال میں خواتین نہ تو
مضبوط ہو سکتی ہیں،
اور نہ ہی بہادر۔
اور وہ اس سوچ میں اکیلا نہیں تھا۔
دوست، شناسا، اور اجنبی،
مرد و خواتین میری پیشہ ورانہ زندگی
کے دوران
بار بار مجھ سے پوچھتے رہے،
"کیرولائن، اتنی آگ اور اتنے خطرے میں،
کیا تمہیں ڈر نہیں لگتا؟"
ایمانداری سے میں نے کبھی نہیں سنا کہ کسی
مرد آگ بجھانے والے سے یہ پوچھا گیا ہو۔
اور مجھ میں تجسس پیدا ہوا۔
کہ خواتین سے بہادری کی توقع کیوں
نہیں کی جاتی؟
پھر مجھے اس کا جواب ملنا شروع ہوا
جب ایک دوست نے مجھ سے شکوہ کیا
کہ اس کی نوعمر بیٹی بہت ڈرپوک ہے،
یوں میں نے توجہ دینی شروع کی،
اور ہاں اس کی بیٹی جلدی پریشان ہو جاتی تھی
لیکن اس سے زیادہ،
اس کے والدین پریشان ہوتے تھے۔
جب بھی وہ باہر ہوتی تھی تو زیادہ تر ان
کی بات یوں شروع ہوتی تھی،
"محتاط رہنا"، "دھیان سے" یا "نہیں"۔
لیکن میرے دوست برے والدین نہیں تھے۔
وہ صرف وہی کر رہے تھے جو زیادہ تر والدین
کرتے ہیں۔
اپنی بیٹیوں کو اپنے بیٹوں کی نسبت
زیادہ ڈراتے رہتے ہیں۔
کھیل کے میدان میں لگائے جانے والے فائر پول
(جھولے) پر ایک تحقیق کی گئی، عجیب بات ہے،
اس تحقیق میں یہ بات سامنے آئی کہ ننھی
بچیوں کو ان کے ماں باپ
زیادہ خبردار کرتے تھے کہ وہ
فائر پول جھولتے وقت محتاط رہیں،
اور اگر ننھی بچیاں پھر بھی فائر پول جھولے
سے کھیلنا چاہیں، تو امکان ہے کہ
ان کے والدین میں سے کوئی ان کے ساتھ ہو گا۔
لیکن ننھے لڑکے؟
ان کی حوصلہ افزائی کی جاتی تھی کہ وہ
فائر پول جھولے سے کھیلیں
باوجود ان کے اپنے خدشات کے،
بلکہ والدین ننھے لڑکوں کی رہنمائی کرتے تھے
کہ اسے خود سے کیسے جھولا جائے۔
اس رویے سے لڑکوں اور لڑکیوں کو کیا پیغام
دیا جاتا ہے؟
واضح ہے، کہ لڑکیاں کمزور ہوتی ہیں اور
انھیں مدد کی زیادہ ضرورت ہوتی ہے،
اور لڑکے مشکل کام کر سکتے ہیں اور انھیں یہ
مشکل کام خود کرنے چاہیں۔
یہ پیغام دیا جاتا ہے کہ لڑکیوں کو ڈرتے
رہنا چاہیے
اور لڑکوں کو باہمت ہونا چاہیے۔
مضحکہ خیز بات یہ ہے کہ اتنی کم عمری میں،
لڑکے اور لڑکیاں جسمانی طور پر
ایک جیسے ہوتے ہیں۔
درحقیقت، بلوغت تک لڑکیاں زیادہ طاقتور
ہوتی ہیں،
اور زیادہ سمجھدار۔
پھر بھی ہم بڑے ایسے پیش آتے ہیں
جیسے لڑکیاں زیادہ کمزور ہوں،
اورانھیں مدد کی زیادہ ضرورت ہو،
اور وہ حالات کا مقابلہ نہ کر سکتی ہوں۔
یہ وہ پیغام ہے جو ہم اپنے بچپن سے سنتے
چلے آتے ہیں،
اور بڑے ہوتے ہوتے ہم اسی پیغام کے
مکمل زیرِاثر ہو جاتے ہیں۔
ہم خواتین اور مرد اس پر یقین رکھتے ہیں،
اور ذرا اندازہ لگائیں؟
جب ہم خود والدین بنتے ہیں، تو ہم اپنے
بچوں کو بھی یہی پیغام دیتے ہیں،
اور یہ سلسلہ چلتا رہتا ہے۔
خیر، اب مجھے میرا جواب مل چکا تھا۔
یہی وجہ ہے کہ خواتین، حتیٰ کہ آگ بجھانے
والی خواتین کے
متعلق بھی یہی سوچا جاتا ہے کہ وہ
ڈرپوک ہوں گی۔
یہی وجہ ہے کہ خواتین اکثر ڈری رہتی ہیں۔
میں جانتی ہوں کہ آپ میں سے کچھ اس بات کو
تسلیم نہیں کریں گے جب میں کہوں گی،
کہ میں ڈر کے خلاف نہیں ہوں۔
میں جانتی ہوں کہ یہ ایک اہم احساس ہے،
اور اس کی وجہ سے ہم محفوظ رہتے ہیں۔
لیکن مسئلہ یہ ہے کہ جب خوف بنیادی احساس
بن جائے
اور ہم اپنی بیٹیوں کو یہ سکھائیں کہ وہ
ڈریں جب بھی وہ کسی ان دیکھی صورتحال کا
سامنا کریں۔
میں کافی سالوں تک ایک پیرا گلائیڈر پائلٹ
تھی ۔۔
(تالیاں)
اور پیرا گلائیڈر ایک پیرا شوٹ کا
پر ہوتا ہے
اور یہ بہت اچھا اُڑتا ہے،
لیکن مجھے احساس ہوا کہ بہت سے لوگوں کو
یہ ایک چادر لگتی ہے
جس کے ساتھ رسیاں بندھی ہوں۔
(قہقہے)
اور میں بہت سا وقت پہاڑوں کی چوٹیوں پر
گزارتی ہوں
اس چادر کو پھیلا کر،
بھاگ کر اور اڑتے ہوئے۔
مجھے پتہ ہے آپ کیا سوچ رہے ہیں۔
آپ سوچ رہے ہوں گے کہ کیرولائن، تھوڑا سا
تو ڈرنا چاہیے۔
اور آپ ٹھیک ہیں، ڈرنا چاہیے۔
میں آپ کو یقین دلاتی ہوں، مجھے بھی ڈر
لگتا ہے۔
لیکن اس پہاڑی چوٹی پر،
موافق ہوا کے آنے کا انتظار کرتے ہوئے،
میں نے اور بہت سی چیزیں محسوس کیں:
بے پناہ خوشی، خود اعتمادی۔
مجھے پتہ تھا میں ایک اچھی پائلٹ ہوں۔
مجھے علم تھا، حالات سازگار ہیں، ورنہ
میں وہاں نہ ہوتی۔
مجھے علم تھا کہ 1000 فٹ اوپر ہوا میں ہونے
کا احساس کیسا ہوتا ہے۔
تو ہاں، ڈر بھی تھا،
لیکن میں اس پر ایک گہری نظر ڈالتی،
اورسوچتی کہ اس حالت میں ڈر کی کتنی جگہ
بنتی ہے
اور پھر اس ڈر کو پس پشت ڈال دیتی،
جو کہ اکثر
میری بے پناہ خوشی، میری توقعات
اور میرےاعتماد کے پیچھے چھپ جاتا۔
تو میں ڈر کے خلاف نہیں ہوں۔
میں بس بہادری کے حق میں ہوں۔
اس کا یہ مطلب نہیں کہ لڑکیوں کو ضرور
آگ بجھانے والی بننا چاہیے
یا پھر پیرا گلائیڈر بننا چاہیے،
کہنا میں یہ چاہ رہی ہوں کہ ہماری پرورش
لڑکیوں کو نازک مزاج اور مجبور بنا رہی ہے۔
اور اس کی شروعات تب ہوتی ہے جب ہمیں انھیں
جسمانی خطرے کے خلاف ڈراتے ہیں۔
یہ ڈر جو ہم سیکھتی ہیں اور
تجربات جن سے ہم نہیں گزرتیں،
عورت بننے تک ہمارے ساتھ رہتے ہیں
ان تمام چیزوں کی شکل اختیار کرتے ہیں جن کا
کا ہم سامنا کرتی ہیں اور پیچھا چھڑاتی ہیں:
بولتے وقت ہماری جھجھک،
اپنی خواہش مارنا تاکہ ہمیں پسند کیا جائے
اور ہمارے اپنے فیصلوں میں
اعتماد کی کمی۔
تو ہم بہادر کیسے بنتے ہیں؟
یہاں آپ کے لیے ایک اچھی خبر ہے۔
بہادری سیکھی جاتی ہے
اور ہر سیکھی جانے والی
چیز کی طرح،
اس کی مشق ضروری ہے۔
سب سے پہلے،
ہمیں ایک گہرا سانس لینا چاہیے
اور لڑکیوں کی حوصلہ افزائی کرنی چاہیے
کہ سکیٹ بورڈ کریں اور درختوں پر چڑھیں
اور فائر پول جھولے پر جھولیں۔
اور یہی سب میری والدہ نے بھی کیا۔
انھیں اس وقت یہ نہیں پتہ تھا،
لیکن محقیقین نے اس کا ایک نام بھی رکھا ہے۔
وہ اسے خطروں سے کھیلنا کہتے ہیں،
اور تحقیق یہ کہتی ہے کہ خطرات سے کھیلنا
تمام بچوں کے لیے بہت اہم ہے،
کیوں کہ اس سے خطرات کا اندازہ لگانے کا
سبق ملتا ہے،
اس سے لمبے عرصے تک رہنے والی خوشی ملتی ہے،
اس سے ہم اپنے اندر ہمت پیدا کرتے ہیں،
یہ خود اعتمادی سکھاتا ہے۔
دوسرے الفاظ میں،
جب بچے باہر جاتے ہیں اور
بہادری کی مشق کرتے ہیں،
وہ زندگی کے قیمتی گُر سیکھتے ہیں۔
دوسرا، ہمیں بلاوجہ لڑکیوں کو ڈرانا
بند کرنا چاہیے۔
تو اگلی دفعہ جب بھی آپ یہ کہیں
"خیال کرو، تم زخمی ہو جاؤ گی،"
یا "یہ نہ کرو، یہ خطرناک ہے۔"
یہ یاد رکھیں کہ اکثر آپ جو حقیقت میں
اسے بتا رہے ہوتے ہیں
وہ یہ ہوتا ہے کہ اسے زیادہ کوشش
نہیں کرنی چاہیے,
کہ وہ اتنی باصلاحیت نہیں ہے،
کہ اسے ڈرنا چاہیے۔
تیسرا،
ہم عورتوں کو بھی بہادری کی
مشق کرنی چاہیے
ہم اپنی بیٹیوں کو تب تک نہیں سکھا سکتے
جب تک ہم خود نہ سیکھیں۔
ایک اور چیز یہ ہے کہ:
ڈر اور بے پناہ خوشی
ایک ہی جیسے محسوس ہوتے ہیں --
کانپتے ہوئے ہاتھ
دل کی تیز دھڑکن،
پریشانی سے ہونے والا تناؤ،
اور میں شرطیہ کہتی ہوں کہ
آپ میں سے اکثر کو
جب آخری بار لگا کہ آپ اپنی ہوشیاری سے
خوفزدہ تھے،
تو آپ اس وقت بے پناہ خوشی بھی
محسوس کر سکتے تھے،
لیکن آپ نے یہ موقع ضائع کر دیا۔
تو مشق کیجیے۔
اور جب لڑکیاں خوداعتمادی اور ہمت سیکھنے
کے لیے باہر جا رہی ہوں،
مجھے پتہ ہے بڑے درختوں یا ہوور بورڈز
ہر نہیں چڑھنا چاہتے،
تو ہم سب کو مشق کرنی چاہیے
گھر پر، دفتر میں
اوراس وقت یہاں بھی، کھڑے ہو کر ان لوگوں سے
بات کرنے کی ہمت جو آپ کو پسند ہوں۔
آخر میں، جب آپ کی بیٹی، مثال کے طور پر،
اپنے سائیکل پر کسی ڈھلوان پہاڑی پر ہو
اور وہ اصرار کرے کہ
اسے نیچے جانے سے بہت ڈر لگ رہا ہے،
اسے بہادر بننے میں مدد کریں۔
شاید، وہ پہاڑی واقعی بہت ڈھلوان ہو،
لیکن وہ اس نتیجے پر اپنی ہمت سے پہنچے گی
نہ کہ ڈر کی وجہ سے۔
کیونکہ اس کے سامنے ڈھلوان پہاڑی نہیں ہے۔
اس کے سامنے ساری زندگی ہے
اور اگر اس کے پاس ایسے طریقے ہوں
جن سے وہ اس کا سامنا اور جانچ کر سکے
اُن تمام خطرات کی، جن سے
ہم اس کی حفاظت نہیں کر سکتے،
یا وہ تمام کارِ دشوار جن کا سامنا کرنے
کے لیے ہم اس کی رہنمائی نہیں کر سکیں گے،
ہر وہ چیز جو یہاں موجود ہماری بیٹیاں
اور پوری دنیا میں
جن کا مستقبل میں سامنا کریں گی۔
تو ویسے،
گھٹنوں کے بل چلنے کا نیا ریکارڈ --
(قہقہے)
35.18 میل ہے،
اور مجھے انتہائی خوشی ہو گی کہ
کوئی لڑکی اس ریکارڈ کو توڑ دے۔
(تالیاں)
Khi tôi còn nhỏ, tôi đã bị ám ảnh
bởi kỉ lục thế giới Guinness
và tôi thực sự muốn lập kỷ lục
cho bản thân mình.
Nhưng có một vấn đề nhỏ:
tôi hoàn toàn không có tài năng
vì vậy tôi đã quyết đặt kỷ lục
thế giới vào một điều gì đó
mà không đòi hỏi kỹ năng nào cả.
Tôi quyết định lập kỷ lục thế giới
về trườn bò.
(Cười)
Bây giờ, kỷ lục lúc 12 tuổi là nửa dặm,
và vì vài lý do,
điều này hoàn toàn làm được.
(Cười)
Tôi tuyển Anne- bạn tôi,
và chúng tôi cùng quyết định,
chúng tôi không cần huấn luyện.
(cười)
Và trong ngày chúng tôi cố lập kỷ lục,
chúng tôi dán miếng dán đồ gỗ
bên ngoài quần jeans may mắn của chúng tôi
và chúng tôi bắt đầu,
và ngay lập tức, chúng tôi gặp rắc rối,
bởi vì vải dày xát vào da chúng tôi
và bắt đầu làm trầy da,
và không lâu sau đầu gối chúng tôi sưng.
Vài giờ trôi qua,
trời bắt đầu mưa.
Sau đó, Anne bỏ cuộc.
Rồi, trời tối.
Bay giờ, ngay bây giờ, đầu gối tôi
rỉ máu ngoài lớp vải,
và tôi bị ảo giác bởi trời lạnh
bởi vết thương và sự buồn tẻ.
Và tôi cho bạn ý tưởng
về luyện tập gian khổ tôi đang trải qua.
vòng đầu, vòng quanh
trường mất 10 phút.
nhưng vòng cuối mất gần 30 phút.
Sau 12 giờ trườn bò,
tôi dừng,
và tôi đã đi được tám dặm rưỡi.
Vậy là tôi kiểu đã đạt được kỷ lục
12.5 dặm.
Bây giờ, sau nhiều năm, tôi đã nghĩ
đây là chuyện thất bại khốn khổ,
nhưng ngày nay tôi nghĩ khác,
bởi khi tôi cố gắng lập kỷ lục thế giới,
tôi đã đang làm ba thứ,
Tôi đã ra khỏi vùng an toàn của mình,
Tôi đã khơi dậy sự kiên cường của mình,
và tôi đã tìm được sự tự tin của bản thân
và sự tự quyết.
Tôi đã không biết chúng,
nhưng chúng không phải là
thành tố của thất bại.
Chúng là thành tố của dũng cảm.
Và bây giờ, vào năm 1989, ở tuổi 26,
Tôi trở thành lính cứu hỏa của San
Francisco,
và tôi là người phụ nữ thứ 15 của
đơn vị 1,500 người đàn ông.
(Vỗ tay)
Và bạn có thể tưởng tượng, khi tôi đến
có nhiều nghi ngờ rằng tôi có thể làm
việc này không.
Và kể cả vì tôi cao 1m77, nặng
68kg, thuộc đội chèo thuyền,
và là người có thể chịu đựng nổi đau chai
đầu gối suốt 12 tiếng--
(Cười)
Tôi biết tôi vẫn cần phải chứng tỏ sức
mạnh và độ dẻo dai.
Để ngày kia khi cần phải cứu hỏa,
và chắc rằng,
khi nhóm động cơ của tôi vào guồng,
sẽ có cột khói đen cuồn cuộn từ
căn nhà trên đường.
Và tôi là với người mạnh mẽ tên Bỏ qua,
và anh ta với vòi chữa cháy,
còn tôi đứng ngay sau,
và đó là một kiểu cháy phổ biến.
Có khói, rất nóng,
và nó bất ngờ,
và cũng có vụ nổ,
và Bỏ qua cùng tôi bị thổi ra sau,
mặt nạ của tôi bị hất văng ra đường,
và giây phút đó tôi thực sự bối rối.
Và tôi vực mình dậy,
tôi cầm vòi chữa cháy,
và tôi làm những gì người lính cứu hỏa
phải làm:
Tôi tiến về phía trước,
mở nước
và tôi tự mình chặn đám cháy.
Vụ nổ có thể do máy nước nóng,
do đó không ai bị thương,
và đó không phải là vấn đề lớn,
nhưng sau đó Bỏ qua đến bên tôi và nói,
"Làm tốt lắm, Caroline,"
với giọng kiểu ngạc nhiên.
(Cười)
Và tôi bối rối, bởi lửa thực sự không khó,
vậy tại sao ông ta nhìn tôi với vẻ
bàng hoàng như vậy?
Và sau đó thì rõ hơn:
Bỏ qua, người mà theo đó là một người
đáng yêu.
và là lính cứu hỏa tuyệt vời,
không chỉ nghĩ rằng phụ nữ không thể mạnh
mẽ,
ông nghĩ rằng chúng tôi còn không thể nào
can đảm cả.
Và ông không là người duy nhất.
Bạn bè, người thân và người lạ,
đàn ông phụ nữ trong ngoài ngành
hỏi đi hỏi lại tôi,
"Caroline, đó là lửa, rất nguy hiểm,
cô không sợ sao?"
Thật lòng, tôi chưa nghe người lính cứu
hỏa nam nào hỏi vậy.
Và tôi tò mò.
Tại sao phụ nữ được xem là không can đảm?
Bây giờ, câu trả lời xuất hiện
khi bạn tôi than thở với tôi
rằng con gái nhỏ của cô nhát cáy,
và tôi bắt đầu nhận ra,
vâng, con gái lo lắng,
nhưng hơn thế, bố mẹ lo lắng.
Đa phần những gì họ nói với cô khi cô
đi ra ngoài bắt đầu với:
"cẩn thận", "coi chừng" hoặc "không".
Nào, bạn tôi không phải là phụ huynh tệ.
Họ chỉ làm điều các bậc phụ huynh làm,
là cảnh báo con gái họ nhiều hơn cảnh báo
con trai của họ.
Có nghiên cứu bao gồm cả trụ cứu hỏa
trong sân chơi, cách châm biếm,
theo đó nhà nghiên cứu thấy trẻ em gái
thường được cảnh báo
bởi cả bố và mẹ về nguy hại của
trụ cứu lửa,
và nếu bé gái vẫn muốn chơi trên
trụ cứu hỏa,
phụ huynh thường hỗ trợ cô bé.
Nhưng bé trai thì sao?
Chúng được khuyến khích chơi với
trụ cứu hỏa
bất chấp những sang chấn mà chúng có
thể gặp phải,
và thường phụ huynh hướng dẫn
cách chơi theo kiểu của riêng chúng.
Vậy thông điệp được gửi đến cho cả
bé trai và bé gái là gì?
À, rằng con gái mong manh và cần trợ giúp,
và con trai phải tự vượt qua khó khăn.
Nó nói rằng các em gái phải sợ hãi
và em trai phải cứng cỏi.
Vậy, mỉa mai thay tại lứa tuổi nhỏ,
bé trai, bé gái thực sự giống nhau
về mặt thể chất,
Thực ra, bé gái thường mạnh hơn
cho đến lúc dậy thì,
và trường thành hơn.
Và người lớn chúng tôi hành động
như thể con gái mong manh hơn
và cần nhiều trợ giúp hơn,
và em gái không thể tự làm nhiều.
Đây là thông điệp chúng ta tiếp
thu khi ta là trẻ con,
và đây là thông điệp ăn sâu
vào tâm trí cả khi ta trưởng thành.
Phụ nữ chúng ta tin, đàn ông cũng tin,
và rồi sao?
Khi thành bố thành mẹ,
chúng ta truyền nó cho con chúng ta,
và thế nó lại tiếp diễn.
Nào, và bây giờ tôi có câu trả lời.
Đây là lý do tại sao phụ nữ,
kể cả là lính cứu hỏa,
được kỳ vọng phải sợ hãi.
Đó tại sao phụ nữ thường sợ hãi.
Bây giờ, tôi biết vài người không tin
khi tôi nói với bạn điều này,
nhưng tôi không chống lại sự sợ hãi.
Tôi biết đó là cảm xúc quan trọng, và
nó giúp chúng ta an toàn.
Nhưng vấn đề là khi sợ hãi thành
phản ứng cơ bản
rằng chúng ta dạy và khuyến khích bé gái
bất cứ lúc nào chúng đối mặt với điều gì
ngoài vùng an toàn.
Và tôi là phi công nhảy dù nhiều năm--
(vỗ tay)
và dù lượn là một loại dù cánh,
và nó bay tốt lắm,
nhưng với nhiều người tôi nhận ra
nó giống y như tấm mền
với dây nhợ dính vào.
(Cười)
Và tôi đã dành thời gian trên đỉnh núi
bơm phồng tấm mền này,
chạy đà và bay.
Và tôi biết điều bạn đang nghĩ.
Như kiểu, Caroline, nên sợ hãi một chút
thì hợp lý.
Và bạn đúng, nó đúng là thế.
Tôi đoan chắc rằng, tôi cũng sợ lắm.
Nhưng trên định núi,
đợi gió đúng hướng,
tôi cảm thấy nhiều thứ khác nữa:
hồ hởi, tự tin.
Tôi biết tôi là phi công giỏi.
Tôi biết điều kiện đang tốt không thì
tôi không nên ở đó.
Tôi biết nó tuyệt diệu thế nào khi lượn
trăm mét trên không.
Và đúng rồi, có sợ hãi,
nhưng tôi xem xét nó nghiêm túc,
xem nó phù hợp thế nào
và để cảm xúc ấy về đúng chỗ,
mà bình thường vốn chỉ để sau
niềm vui, hy vọng,
và sự tự tin của tôi.
Do đó tôi không chống lại sợ hãi.
Tổi chỉ quá can đảm thôi.
Ý của tôi không phải là các bé
gái hãy làm lính cứu hỏa
hay rằng các em nên làm lính dù,
nhưng điều tôi muốn nói là chúng ta đang
nuôi dạy chúng trở nên rụt rè, yếu đuối,
và nó bắt đầu khi ta cảnh báo chúng khỏi
những rủi ro thể chất.
Nỗi sợ ta thu được và kinh nghiệm
ta không trải qua
sẽ còn mãi khi ta trở thành
phụ nữ
và khuôn mẫu của tất cả những thứ ta
đối mặt và gắng truyền tải:
sự do dự không dám lên tiếng,
việc nghe lời để được yêu mến
và sự tự ti trong những quyết định
mang tính cá nhân.
Vậy sao ta có thể can đảm được?
Tin vui là thế này.
Can đảm học được,
như mọi thứ đều học được,
nó chỉ cần luyện tập.
Vậy trước hết,
ta cần phải hít sâu,
và khuyến khích các bé gái
chơi ván trượt, leo cây
và leo trèo quanh sân chơi có
trụ cứu hỏa.
Đây là điều chính mẹ tôi đã làm.
Bà không biết điều đó,
nhưng chuyên gia đã đặt tên cho nó.
Họ gọi nó là chơi mạo hiểm,
và nghiên cứu chỉ ra chơi mạo hiểm cần
cho trẻ em, mọi trẻ em,
bởi vì nó dạy đánh giá nguy hiểm,
nó dạy kiềm chế,
nó dạy sự kiên cường,
nó dạy sự tự tin,
Hay nói cách khác,
khi đứa trẻ bước ra và thực tập
can đảm,
chúng học bài học giá trị về cuộc sống.
Thứ đến, ta cần phải dừng việc
cảnh báo bé gái bất cẩn.
Vậy để ý khi lần tới bạn nói,
"Cẩn thận, con sẽ đau đó,"
hoặc, "Đừng làm vậy, nguy hiểm."
Và nhớ rằng nếu bạn thường xuyên bảo bé
rằng bé không nên cố gắng,
rằng bé không đủ giỏi,
rằng bé phải sợ hãi.
Thứ ba,
phụ nữ chúng ta cũng phải bắt đầu tập
can đảm.
Chúng ta không thể dạy con chúng ta cho
đến khi ta tự dạy mình.
Do đó đây là điều khác:
sợ hãi và vui sướng
cảm giác tương tự nhau--
đôi tay run,
tim đập nhanh,
cảm giác căng thẳng,
và tôi cá rằng nhiều người ở đây
lần cuối bạn nghĩ mình đã sợ hãi
mất lý trí,
cũng là lúc có thể bạn thấy mình đang
gần như hưng phấn,
và rồi bạn đã mất cơ hội.
Vậy luyện tập đi.
Và khi các bé gái nên đi ra ngoài luyện
can trường,
tôi thấy người lớn không muốn leo lên xe
cân bằng hay leo cây,
vậy chúng ta đều phải luyện tập
ở nhà, trong văn phòng
và kể cả ngay tại đây đánh thức lòng
can đảm
để nói với người mà bạn thực sự
ngưỡng mộ.
Cuối cùng, khi con gái của bạn, cho là,
nó đạp xe lên đỉnh dốc đứng
rằng bé khăng khăng
nó quá sợ để đi xuống,
hướng dẫn bé cách để khơi dậy
can đảm của bé,
Sau cùng, có thể đồi dốc quá thật,
nhưng bé sẽ đi xuống để chứng tỏ rằng
với sự khuyến khích, không sợ hãi.
Bởi vì đây không phải về con dốc
đứng trước mắt cô bé.
Đây là về cuộc sống phía trước của bé
và rằng bé có công cụ
để giải quyết vấn đề
tất cả hiểm nguy
mà ta có thể bảo vệ bé,
tất cả những thách thức mà ta không có mặt
ở đó để hướng dẫn bé vượt qua,
tất cả những gì các cô gái ở đây
và khắp thế giới
đối mặt trong tương lai.
Vì vậy nhân tiện,
kỷ lục trườn bò hôm nay--
(cười)
là 35.18 dặm (55 km)
và tôi thực sự muốn thấy
một cô gái phá vỡ kỷ lục đó.
(Vỗ tay)
在我小的时候,
对吉尼斯世界纪录大全很着迷,
并且真的很想创造一个
属于我自己的世界纪录。
但是有一个小问题:
那就是我完全没有什么天赋。
所以我决定去创造一个
完全不需要任何技巧
就能达成的世界纪录。
我决定去创造一个
爬行的世界纪录。
(笑声)
当时的纪录是12.5英里,
而且出于某种原因
这看起来很容易办到。
(笑声)
我找来了我的朋友安妮,
我们一起决定行动了,
甚至都不需要训练。
(笑声)
在我们挑战纪录那一天,
我们将家具垫绑在
幸运牛仔裤外面,
然后我们开始了,
很快,我们就遇到麻烦了,
因为牛仔布料会产生磨擦,
开始擦伤皮肤,
所以很快我们的膝盖就磨破了。
几个小时后,
开始下雨了。
然后,安妮退出了。
再然后,天黑了。
到了这会儿,我的膝盖血流不止,
并且透过了牛仔裤,
寒冷的天气、疼痛,
以及单调的动作使我产生了幻觉。
可以给你们形容一下
我当时遭受的痛苦,
爬完第一圈跑道花了我们10分钟。
而最后一圈差不多是30分钟。
在12个小时的爬行后,
我停下了,
我总共爬了8.5英里。
离12.5英里的纪录还有一定距离。
此后很多年,我一直认为
这是一个关于悲惨失败的故事,
但是今天我对此有了另一种看法,
因为当我向世界纪录冲刺的时候,
我做着三件事。
我在走出我的安乐窝,
我在号召我的恢复力,
我在为我自己以及我所做的
决定找回自信。
当时我并没有意识到,
但是这些都不是失败所具有的特质。
而是勇气的特征。
到了1989年,我26岁时
成为了旧金山的一名消防员,
而我是这个有着1500人的
部门中的第15位女性员工。
(掌声)
正如你们所想象的,当我入职时
面临着许多对于我是否
能胜作这份工作的质疑。
虽然我曾是身高177cm,
体重150磅的大学赛艇手,
并且能够忍受膝盖上
长达12个小时的剧烈疼痛——
(笑声)
但我知道我依然不得不证明
我的实力以及我能够适应这里。
有一天,一个火警电话打了进来,
当我们消防小队赶到的时候,
我非常确定
滚滚黑烟正从一个
小巷中的一栋建筑中冒出。
而我当时正跟一个叫做
斯基普的大个子在一起,
他在消防车喷头那里,我在他后方,
这是一次很典型的火灾。
浓烟弥漫,高温炙热,
突然之间
发生了爆炸,
斯基普和我被震得朝后飞去,
我的面罩被撞到了路边,
这一刻一切都陷入了混乱之中。
然后我迅速的爬起来,
去摸索寻找喷头,
我做了一个消防员应该做的:
我向前冲过去,
打开了水龙头,
一个人扑灭了大火。
爆炸是由一个热水器引起的,
所幸没人受伤,
最终也没酿成大的灾难。
然而稍后斯吉普过来,
用那种带着吃惊的声音对我说,
“干得好,卡洛琳。”
(笑声)
我当时就懵了,因为
这场大火并不是很激烈,
那么他为什么会用这种
惊讶的神情看着我呢?
后来我就明白了:
斯吉普,当然他是一个很好的人,
而且也是一个出色的消防员,
但他不仅不认为女性能够足够强壮,
也不认为女性可以非常勇敢。
而且他并不是唯一一个这么想的人。
不管是朋友、熟人还是陌生人,
不分男女,在我的整个职业生涯中
一遍又一遍的问我,
“卡洛琳,面对所有的这些大火,
所有的这些危险,
你害怕过吗?”
说实话,我从来没听过一个
男消防员被问这些问题。
所以我变得好奇。
为什么人们都不对
女性的勇敢抱有期待?
当我的一个朋友对我
感叹道她年轻的
女儿很容易受到惊吓时,
答案在我的脑海中开始显现出来,
从那时起我开始留意,
是的,那个朋友的女儿很焦虑,
但不仅如此,她的父母也很焦虑。
当她去室外玩耍时,
她父母对她说得最多的就是,
“当心点”、“注意点”或者“不行”。
我朋友他们是很好的父母。
他们只是做了大部分父母做的,
即对女儿的担心程度要比儿子大得多。
曾经有一个涉及到游乐场里
消防滑杆的研究,讽刺的是,
研究人员发现小女孩
通常很有可能会被
她的父母们警告消防滑杆的危险性,
如果那个小女孩还是想要玩消防滑杆,
那么父母中的一个会
很可能陪伴她一起玩。
但是如果换成小男孩子呢?
他们通常被鼓励去玩消防滑杆,
也不管他们是否会害怕,
并且通常父母会指导他们
怎样独自去玩消防滑杆。
那么这个行为给这些男孩和
女孩传递了怎样的信息呢?
那就是,女孩是脆弱的,
更需要获得帮助,
而男孩能够并且应该
自己处理好困难的任务。
人们说女孩应该谨小慎微,
而男孩应该勇敢。
但讽刺的地方是在这么小的年纪,
事实上男孩和女孩在
身体上是非常相似的。
事实上,在青春期
之前女孩通常更强壮,
也更成熟。
然而我们成年人表现出来的却是
好像女孩子更加的脆弱,
更需要帮助,
以及她们不能应付很多事情。
这是我们从小就接受的信息,
这个信息也渗透进我们
整个成长的过程中。
我们女人相信这一点,
男人也相信这一点,
猜一下怎么着?
当我们成为父母时,我们
把它又传给了下一代,
就这样一代代传下去。
现在我已经有了答案。
这就是为什么女人,甚至是女消防员,
也被认为是胆怯的。
这也是为什么女人
通常胆小害怕的原因。
我知道你们中的一部分人
不会相信我跟你说的这些,
但是我并不是反对恐惧感。
我知道它是一种很重要的
情绪,使我们保持安全。
但是如果每当我们的
女儿在外遇到困难,
我们的第一反应就是
教导和鼓励她们
去害怕的话,这就是个问题了。
我曾经做过很多年的滑翔伞运动员——
(掌声)
滑翔伞就是一个
像降落伞一样的翅膀,
它能够很好的飞翔,
但是我意识到对很多人来说它看起来
就像是一张系了绳子的床单。
(笑声)
我花了很多时间在山顶
给这些床单充气,
然后一跃而下并飞翔。
我知道你们在想什么。
你们在想,卡洛琳,人们
对此有些害怕也是应该的。
没错,你们是对的,的确如此。
我的确也害怕过。
但是站在山顶上,
等待正确的风向时,
我也会感受到很多其它的东西:
比如快乐、自信。
我知道我是一个很好的滑翔伞运动员,
只有当我确认条件适合的
时候才会站在那里。
我知道飞翔在300米的
高空中是多么的了不起。
是的,有过害怕,
但是我会仔细的审视它,
评估它的重要性,
然后把它放在正确的位置,
而它通常是排在
我的愉快、期待
和信心之后。
因此我不是反对害怕。
我只是支持勇敢。
我不是说女孩子必须要成为消防员,
或者滑翔伞运动员,
而是想说我们正在把我们的
女孩们培养得胆小,甚至无助,
这一切都从我们提醒她们
注意身体上的危险开始。
我们学到的恐惧感和那些
我们不曾有过的经历
伴随着我们长大成为女人,
然后演变成那些我们所面对
并且试图去摆脱的事情:
我们因犹豫而不敢发声,
我们顺从以招人喜欢,
以及对自己的决定缺乏信心。
那么我们如何变得勇敢呢?
这里有一些好消息。
勇敢是可以学来的,
就像任何可以学的事情一样,
它只需要多加练习。
所以首先,
我们需要做一个深呼吸。
然后鼓励我们的女孩们
去玩滑板、去爬树,
以及围绕游乐场的消防滑杆攀爬。
我的母亲就是这么做的。
她当时并不知道什么理论,
但是研究人员对此有一个专门的名称,
叫做危险游戏。
研究表明危险游戏真的
对小孩子很重要,对所有的小孩子,
因为它教会你去评估危险,
它教会你延迟享乐,
让你更有你韧性,
为你带来你信心。
换而言之,
当孩子们走到室外并练习勇敢时,
他们在学习非常有价值的人生课程。
第二,不管愿不愿意,
都不要再去警告女孩们。
所以要留意下次想说
“小心点,你会受伤的,”
或者“不要那样做,很危险”的时候。
请记住通常你真正想告诉她的是
她不应该去逼自己,
她的能力有限,
以及她应该害怕。
第三,
女性也需要开始去练习勇敢。
在我们教会自己之前
我们没资格去教女孩们。
还有一件事:
害怕和愉快
是很相似的感受——
发抖的双手,加快的心跳,
紧绷的神经,
我敢说对于大多数的你们来说,
上一次当你被吓到的时候,
你很可能更多感到的是愉快,
但是现在你已失去这一机会。
因此要不断练习。
同时女孩们应该出去学习变得胆大,
我知道成年人不会想去滑板或者爬树,
所以我们所有的人都需要练习,
不管是在家,还是在办公室,
甚至就在此时此刻鼓起勇气
跟那个你钦佩的人交谈。
最后,当你的女儿,比方说,
坐在陡坡上的自行车上时,
如果她坚持认为她
太害怕了不敢骑下去,
那么指导她去接近勇敢。
最终,也许那个坡的确太陡,
但是她会用勇气而不是害怕去克服它。
因为这与她面前的陡坡无关。
这关乎她以后的人生
而她获得了这些工具
去处理和接近
所有那些我们不能保护她远离的危险,
所有那些我们不能指导她通过的挑战,
以及所有今天在座的女孩
以及全世界的女孩
在未来可能面对的事情。
顺便说一下,
那个爬行的世界纪录现在是——
(笑声)
已经是35.18英里了,
而我真的很想看到一个女孩去打破它。
(掌声)
我小的時候曾著迷於金氏世界紀錄,
而且我非常希望
能夠創一個世界紀錄,
但有個小問題:
我沒有任何才能。
所以我決定創一個
不需要任何技巧的世界紀錄。
我決定挑戰:
爬行。
(笑聲)
當時爬行的紀錄是 20.1 公里,
不知為何,
我覺得自己完全可以達成。
(笑聲)
我約了我的朋友:安,
我們一致認為:
我們根本不需要什麽訓練。
(笑聲)
在我們嘗試的那天,
我們將家具保護墊貼在牛仔褲外
就出發了,
然而我們馬上就遇到困難,
因為牛仔褲緊貼著皮膚,
造成了擦傷,
不久後我們的膝蓋就被磨爛了。
幾小時後,
開始下雨了。
安,她放棄了。
然後,天也黑了。
我的牛仔褲沾滿了
膝蓋摩擦所流出的血,
當時的低溫、疼痛、單調的動作,
讓我神遊到不知道魂跑去哪了。
讓我再說明一下當時承受的痛苦,
繞着高中操場的第一圈,
只花了我 10 分鐘。
而最後一圈花了我快 30 分鐘。
就在爬了 12 小時後,
我停下了,
結果我只爬了 13.68 公里。
總計下來還差 6.44 公里
才能達到紀錄。
有很多年,我一直認為
這是嚴重失敗的經驗,
但現在,我不這麼認為,
因為當我嘗試挑戰金氏世界紀錄時,
我同時也在做三件事。
我在離開我的舒適圈,
我在挑戰我的韌性,
我在找尋自信,不管是對自己
還是對我下的決定。
我當時還不了解,
那些並不是失敗。
而是勇氣的象徵。
1989 年,我 26 歲,
我在舊金山當消防員,
在有 1500 個男人的消防局裡,
我是第 15 位女性。
(掌聲)
你能想像,我到職的時候,
有很多人懷疑我們能不能勝任。
即使我 178 公分高,68 公斤重,
在大學時擔任划船手,
又能夠承受 12 小時的膝蓋疼痛——
(笑聲)
我知道,我還是得證明自己的能力。
有一天有人通報火災,
當然,我們抵達的時候,
在小巷裡,黑煙從大樓竄出。
我跟叫做史吉普的壯漢一起,
他握著噴水口,我站在後面,
這是場普通的火災。
很多煙,很熱,
但突然間,
爆炸了,
我跟史吉普被震得後退,
我的面罩被震偏了,
那時有一剎那的困惑。
但我重振精神,
抓起水管,
做了消防員應該做的事:
我往前衝,
打開水管,
獨自解決了這場火災。
爆炸是由熱水器引發的,
沒有人受傷,
最終也不是什麼大事件,
但這之後,史吉普走向我,說了句:
「卡洛琳,幹得不賴!」
他聲音帶著點驚訝。
(笑聲)
我覺得很困惑,因為
處理這場火災又不是特別困難,
為什麼他會這樣驚訝地看著我呢?
接著我漸漸了解了:
史吉普,順帶一提他是個好人,
是非常傑出的消防員,
不只覺得女人不可能是強壯的,
也覺得女人不可能是勇敢的。
他不是唯一一個有這種想法的。
朋友、熟人和陌生人,
無論男女,他們在我的工作生涯中
都一直問我,
「卡洛琳,你不覺得火啊,
像這種危險啊
很可怕嗎?」
老實說,我從沒聽過
男性消防員被問這種問題。
我開始覺得好奇。
為什麼女人不被期待是勇敢的呢?
答案逐漸浮現,
當我的朋友向我訴苦說,
他的女兒是超級膽小鬼,
我發現,
沒錯,他女兒很焦慮,
但更糟的是,她的父母也都焦慮。
女兒出門在外的時候,
他們最常用這幾句開頭:
「小心」 「注意」 或是「不行」。
我的朋友並不是很糟的家長,
他們只是做了大部分家長會做的事,
也就是比起兒子
他們對女兒更加小心。
有個關於遊樂場消防桿的研究,
很諷刺的是,研究者發現,
小女孩常被自己的父母警告,
說消防桿是很危險的,
如果小女孩還是想玩,
她的父母有很高的機率會協助她。
那男孩呢?
他們通常是被鼓勵玩消防桿的,
雖然可能還是會擔心不安,
父母通常會教小男生
怎麼自己玩消防桿。
所以這告訴小孩怎樣的訊息呢?
女孩子是脆弱而且比較需要幫忙的,
男孩則是可以,
也必須自己處理難題。
這是在說女孩應該要感到害怕,
男孩應該要很勇敢。
諷刺的是在小時候,
男孩女孩在生理上是非常相似的。
事實上女孩直到
青春期前常是更強壯的,
也是更成熟的。
然而我們大人,
卻表現得好像女孩是更脆弱,
更需要幫助的,
而且不能應付跟男孩一樣多的事的。
這是我們在小時候就接收到的想法,
在我們長大的期間
越來越相信這個想法。
不論男女都這麼相信,
然後你看,
當我們成為家長,
我們將這個傳給小孩,
就這樣一直下去。
我現在有了答案。
這就是為什麼女人,
甚至是女消防員,
都被認為應感到害怕。
這也是為什麼女人常常感到害怕。
我知道有些人不會相信我現在說的,
但我並不是反對害怕這件事。
我知道這是重要的情緒,
也知道害怕是為了讓我們保持安全。
但問題是,
我們教導和鼓勵女孩們,
遇到在她們舒適圈外的事物時,
首先就應感到害怕。
我是多年的滑翔傘飛行員——
(掌聲)
滑翔傘是像降落傘的翅膀,
可以飛得很好,
但我知道對很多人來說,
它就像有繩子繫著的床單而已。
(笑聲)
我在山頂花很多時間,
展開床單,
起跑,然後飛行。
我知道你在想什麼。
你想著,卡洛琳,
這時候覺得有點害怕是正常的。
你說得對,的確很正常。
我跟你保證,我真的感到害怕。
但站在山上,
當我等待順向的風颳起來的時候,
我也感覺到很多其他東西:
興奮和自信。
我知道我是好的飛行員。
我知道當時狀況很好,
不然我就不會去了。
我知道飛在幾千英尺的
高空中感覺多棒。
是的,我感到害怕,
但我仔細地去分析它,
衡量害怕的相關性,
然後就把它放在它該在的位置,
而它通常被我的興奮、
期待和自信壓過。
所以我並不是反對害怕。
我只是更嚮往勇敢。
我並不是要說女孩都得當消防員,
或者都應該玩滑翔翼,
我是在說我們正在教導女孩
變得膽小甚至無助,
而這都開始於我們
警告她們可能會受傷。
這種恐懼是我們學來
卻沒有經驗過的,
而這一直跟著我們直到成人,
接著轉化成為那些我們遇到
而且嘗試擺脫的事,
例如:我們對發聲的遲疑,
我們為了被喜歡而展現順從,
我們對自己的決定沒有自信。
這樣我們要如何變得勇敢呢?
好消息是:
勇敢是可以學習的,
就像所有可以被學習的東西一樣,
只是需要練習罷了。
第一,
我們得先深呼吸,
鼓勵女孩,
去溜滑板,爬樹,
攀爬遊樂場的消防桿。
我母親就是這麼做的。
那時候她並不知道,
但研究人員對此有那麼一個說法。
他們說這是「風險策略」,
研究指出風險策略
對於所有孩子來說都是重要的,
因為這教孩子們評估危險,
延遲享樂,
韌性,
和自信。
換句話說,
當孩子們到外面練習勇敢的時候,
他們學到很珍貴的生命課程。
第二,我們必須停止
慌張地不斷警告女孩。
你得注意下一次你說,
「小心,你會受傷」
或 「別做這個,這很危險」,
記住,你這麼說的時候
其實是在告訴她,
她不應該勉強自己,
她其實沒那麼優秀,
她應該要感到害怕。
第三,
我們身為女人,也要開始練習勇敢。
教女孩之前我們得先教自己。
還有一點:
害怕和興奮的感覺,
是非常相似的——
手會顫抖,心跳會變快,
緊張的情緒,
我敢打賭在座的很多人,
上次你覺得自己被嚇壞的時候,
其實,你大多是感到興奮,
那你就錯過了一次練習勇敢的機會。
開始練習吧。
然而當女孩應該到外頭
學習變得勇敢的時候,
我知道大人不想
踏上懸浮滑板或爬樹,
所以我們都應該在家裡練習,
或是在辦公室,
甚至是這裡練習——
鼓起勇氣與你仰慕的人聊一聊。
最後,當你的女兒
在山頂的陡坡上騎車,
她說她不敢下去的時候,
帶著她找到她的勇敢。
最終,她可能會了解到
斜坡真的太陡了,
但是是透過自己的勇氣了解,
而不是透過害怕。
因為這跟在她面前的陡坡沒有關係,
而是跟她未來的人生有關。
而她有工具,
可以掌控和衡量
所有我們不能為她免除的危險,
所有我們不能帶著她走過的挑戰,
所有在這裡的女孩,
和世界上的其他女孩,
將面對的未來。
順帶一提,
直至今日,爬行的世界紀錄——
(笑聲)
是 56.62 公里,
如果有個女孩打破這個紀錄,
我會很開心。
(掌聲)