Záliba v optimismu

Rodíme se spíše jako optimisté nebo spíše jako realisté? Tali Sharot s námi sdílí poznatky ze svého výzkumu, které naznačují, že sklon vidět věci z té lepší stránky je v našem mozku hluboce zakořeněn -- a jak to může být zároveň nebezpečné i prospěšné.

Budu vám vyprávět o optimismu,

přesněji, o sklonu k optimismu.

Jedná se o kognitivní iluzi,

kterou jsme v mé laboratoři
studovali několik posledních let.

Tuto iluzi má 80 % z nás.

Je to naše tendence přeceňovat

pravděpodobnost, že během našeho
života zažijeme pozitivní události

a podceňování pravděpodobnosti,
že zažijeme události špatné.

Tudíž podceňujeme možnost,
že dostaneme rakovinu

nebo že se nám stane autonehoda.

Přeceňujeme naši dlouhověkost,
vyhlídky na kariéru.

Jsme tedy mnohem více
optimističtí než realističtí,

ale nechceme si to přiznat.

Vezměte si například manželství.

V západním světě činí míra
rozvodovosti asi 40 %.

To znamená, že z pěti manželských párů

skončí dva tak, že si budou
muset rozdělit majetek.

Ale když se zeptáte novomanželů,
jaká je pravděpodobnost jejich rozvodu,

odhadnou tuto pravděpodobnost na 0 %.

Dokonce rozvodoví právníci,
kteří by o tom měli něco vědět,

velmi podceňují pravděpodobnost
svého vlastního rozvodu.

Takže se ukazuje, že optimisté
se nikoliv spíše rozvedou,

ale spíše se znovu vdají či ožení.

Slovy Samuela Johnsona:

„Opětovný sňatek je vítězstvím
naděje nad zkušeností.“

(Smích)

Pokud žijeme v manželství, je pravděpodobnější, že budeme mít děti.

A všichni si myslíme, že naše děti
budou výjimečně talentované.

Mimochodem, tohle je můj dvouletý synovec Guy.

A chci, aby bylo úplně jasné,

že on je opravdu špatným příkladem
sklonu k optimismu,

protože je vskutku výjimečně talentovaný.

(Smích)

V tomhle nejsem sama.

Tři ze čtyř Britů říkají,

že jsou optimističtí, co se týče
budoucnosti svých rodin.

To je 75 %.

Avšak jen 30 % si myslí,

že rodinám se obecně

daří lépe, než před několika generacemi.

Tohle je velmi důležitý poznatek,

protože jsme optimističtí
ohledně sebe samých,

ohledně našich dětí

a našich rodin,

ale nejsme tak optimističtí, co se týče
člověka sedícího vedle nás,

a jsme poněkud pesimističtí,

pokud se jedná o osud
našich spoluobčanů a naší země.

Ovšem osobní optimismus týkající se
naší vlastní budoucnosti,

se nemění.

Neznamená to, že si myslíme,
že se věci kouzlem spraví,

ale spíše to, že máme výjimečnou schopnost
tohoto sami dosáhnout.

Já jsem vědec, provádím experimenty.

Takže abych vám ukázala, co mám na mysli,

provedu tu s vámi experiment.

Dám vám seznam schopností a vlastností

a chci, abyste u každé
z těchto schopností přemýšleli,

kde se nacházíte v poměru ke zbytku populace.

První z nich je schopnost
dobře vycházet s ostatními.

Kdo z vás věří, že jsou ve spodních 25 %?

Dobře, to je asi 10 lidí z 1 500.

Kdo věří, že jsou v horních 25 %?

To je většina z nás tady.

Dobře, teď to samé s vaší schopností řídit.

Nakolik jste zajímaví?

Atraktivní?

Upřímní?

A konečně, nakolik jste skromní?

Většina z nás vidí sama sebe nad průměrem

ve většině z těchto schopností.

Toto je ovšem statisticky nemožné.

Nemůžeme být všichni lepší než ostatní.

(Smích)

Ale když věříme, že jsme
lepší než někdo jiný,

znamená to, že je pravděpodobnější,
že budeme povýšeni, zůstaneme v manželství,

protože jsme více společenští, zajímavější.

A tohle je celosvětový fenomén.

Sklon k optimismu je sledován

v mnoha různých zemích --

v západních kulturách,
v jiných než západních kulturách,

u mužů i žen,

dětí, starých lidí.

Je to celkem rozšířené.

Otázkou však je, zda je to pro nás dobré.

Někteří říkají, že ne.

Někteří lidé říkají,
že tajnou cestou ke štěstí

jsou nízká očekávání.

Myslím, že logika tu pracuje asi takto:

Pokud neočekáváme velké věci,

pokud neočekáváme, že najdeme lásku,
budeme zdraví a úspěšní,

nebudeme pak zklamaní, pokud
k tomu nakonec nedojde.

Pokud nejsme zklamaní,
když se nám nedějí dobré věci,

a jsme příjemně překvapeni,
když naopak ano,

jsme šťastní.

To je velmi dobrá teorie,

ale je chybná ze tří důvodů.

Důvod č. 1: Cokoliv se stane,
ať už jste úspěšní či ne,

lidé s vysokými očekáváními se vždy cítí lépe.

Protože to, jak se cítíme, když dostaneme vyhazov
nebo jsme zvoleni zaměstnancem měsíce,

závisí na tom, jak tuto událost interpretujeme.

Psychologové Margaret Marshall a John Brown

studovali studenty s vysokými
a nízkými očekáváními.

Zjistili, že když jsou lidé
s vysokými očekáváními úspěšní,

připisují tento úspěch
svému vlastnímu charakteru.

„Jsem geniální a tak jsem dostal jedničku,

tudíž dostanu jedničku
znovu a znovu i v budoucnu.“

Pokud neuspěli, nebylo to proto,
že jsou hloupí,

ale protože zkouška nebyla férová.

Příště si povedou lépe.

Lidé s nízkým očekáváním dělají pravý opak.

Takže když propadnou,
je to proto, že jsou hloupí,

a když se setkají s úspěchem

je to jenom proto,
že zkouška byla prostě snadná.

Příště už jim realita ukáže,
zač je toho loket.

Takže se cítí hůř.

Důvod č. 2: Bez ohledu na výsledek,

samotný akt očekávání
nám přináší pocit štěstí.

Behaviorální ekonom George Lowenstein

požádal studenty na své univerzitě,

aby si představili, jak je
vášnivě líbá nějaká celebrita.

Pak řekl: „Kolik jste ochotní zaplatit

za polibek této celebrity,

pokud vás políbí okamžitě,

za 3 hodiny, za 24 hodin, za 3 dny,

za rok, za 10 let?“

Zjistil, že studenti byli
ochotni zaplatit nejvíce

ne za okamžité políbení,

ale za polibek za 3 dny.

Byli ochotni zaplatit více,
aby si mohli počkat.

Nebyli ale ochotni čekat rok nebo 10 let,

o stárnoucí celebritu nikdo nestojí.

Ale 3 dny se zdají být optimální.

Proč je tomu tak?

Jestliže dostanete polibek nyní,
je to hned hotovo a šmytec.

Ale když máte dostat polibek za 3 dny,

znamená to 3 dny
neklidných předtuch a vzrušeného čekání.

Studenti chtěli mít čas

a představovat si, co se stane,

jak se to stane.

Očekávání jim přinášelo radost.

Mimochodem, proto mají
lidé raději pátek než neděli.

Je to opravdu zajímavý fakt,

protože pátek je pracovní den
a neděle je den volna.

takže by se dalo čekat,
že lidé budou mít raději neděli,

ale není to tak.

Není to proto, že by tak
strašně rádi seděli v kanceláři

a nesnášeli procházky v parku

ani lenošivé pozdní snídaně.

Víme to, protože když se lidí ptáme,

který den v týdnu mají nejraději,

překvapivě je na prvním místě sobota,

pak pátek a pak neděle.

Lidé mají raději pátek,

protože s pátkem přichází očekávání víkendu

a plány, jak jej strávit.

V neděli se můžete těšit tak leda

na další pracovní týden.

Optimisté jsou lidé, kteří očekávají
v budoucnu více polibků,

více procházek v parku.

A toto očekávání posiluje jejich pocit štěstí.

V podstatě bychom bez záliby v optimismu

byli všichni lehce deprimování.

Lidé s lehkou depresí

nemají očekávání ohledně budoucnosti.

Jsou ve skutečnosti
realističtější než zdraví jedinci.

Ale lidé s těžkou depresí

mají zálibu v pesimismu.

Mají sklon očekávat, že v budoucnu

bude hůř, než jak to ve skutečnosti dopadne.

Takže optimismus mění subjektivní realitu.

To, jaký svět očekáváme,
mění způsob, jak svět vidíme.

Mění ale také objektivní realitu.

Funguje jako sebenaplňující předpověď.

Což je třetí důvod,

proč snížení vašich očekávání
nepřináší pocit štěstí.

Řízené experimenty ukázaly,

že optimismus je s úspěchem nejen spojen,

ale že k němu vede.

Optimismus vede k úspěchu
ve škole, sportu i politice.

Asi nejpřekvapivějším přínosem
optimismu je zdraví.

Pokud očekáváme šťastnou budoucnost,

snižuje se stres a strach.

Takže optimismus má nakonec spoustu přínosů.

Ale opravdu mě trápila otázka,

jak si uchováváme optimismus
tváří v tvář realitě?

Mátlo mě to obzvláště jako neurovědce,

protože podle veškerých teorií

bychom měli svá očekávání změnit,
když se nenaplňují.

Ale zjišťujeme, že je to jinak.

Pozvali jsme lidi do naší laboratoře,

abychom zjistili, jak to funguje.

Požádali jsme je o odhad pravděpodobnosti,

že zažijí během svého života strašné věci.

Například jaká je pravděpodobnost,
že dostanete rakovinu?

Pak jsme jim řekli, jaká je
průměrná pravděpodobnost,

že se někomu jako oni
toto neštěstí přihodí.

Například pro rakovinu je to asi 30 %.

Pak jsme se znovu zeptali:

„Jaká je pravděpodobnost,
že dostanete rakovinu?“

Chtěli jsme zjistit,

zda lidé přijmou informace,
které jsme jim podali

a změní své přesvědčení.

Což se stalo --

ale většinou tehdy, pokud informace,
které jsme jim dali,

byly lepší, než jejich očekávání.

Například když někdo řekl:

„Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu,

je asi 50 %,“

a my jsme řekli: „Máme dobrou zprávu.

Průměrná pravděpodobnost je jen 30 %,“

příště by řekl:

„No, má pravděpodobnost je asi 35 %.“

Takže se rychle a efektivně poučili.

Ale když někdo začal takto:

„Pravděpodobnost, že budu
mít rakovinu, je asi 10 %,“

a my na to: „Máme špatnou zprávu.

Průměrná pravděpodobnost je asi 30 %,“

příště by řekl:

„Ano, ale přesto si myslím,
že je to asi 11 %.“

(Smích)

Takže není to tak,
že by se nepoučili -- poučili --

ale mnohem méně, než když jsme jim dali

pozitivní výhled do budoucnosti.

Ne že by si nepamatovali čísla,
která jsme udali,

každý si zapamatuje, že průměrná
pravděpodobnost onemocnění rakovinou

je asi 30 %

a průměrná pravděpodobnost
rozvodu je asi 40 %.

Ale mysleli si, že pro ně ta čísla neplatí.

Což znamená, že taková varování

mají možná jen omezený dopad.

Ano, kouření zabíjí,
ale většinou jen ty druhé.

Chtěla jsem vědět,

co v lidském mozku

brání tomu, abychom
tato varování vztáhli na sebe.

Ale když slyšíme,

že ceny nemovitostí porostou,

myslíme si: „Cena mého domu
se určitě zdvojnásobí.“

Abych na to přišla,

požádala jsem účastníky experimentu,

aby si lehli do skeneru,
který snímá obrázky mozku.

Takto to vypadá.

Použitím metody funkční magnetické rezonance

jsme v mozku identifikovali oblasti,

které reagovaly na pozitivní informace.

Jedna z těchto oblastí se jmenuje
levý dolní čelní závit.

Takže když někdo řekl: „Pravděpodobnost,
že dostanu rakovinu, je 50 %,“

a my na to: „Máme dobrou zprávu.

Průměrná pravděpodobnost je 30 %,“

levý dolní čelní závit
by prudce reagoval.

Bez ohledu na to, zda jste
extrémní optimista, mírný optimista

či spíše pesimista,

levý dolní čelní závit u všech lidí

perfektně fungoval,

ať už jste Barack Obama nebo Woody Allen.

Na opačné straně mozku

je pravý dolní čelní závit
reagující na špatné zprávy.

A tady to máme: nefunguje úplně dobře.

Čím větší jste optimista,

tím hůře tato oblast reaguje

na neočekávané negativní informace.

A pokud se vašemu mozku nedaří

zpracovat špatné vyhlídky do budoucnosti,

budete mít stále nasazeny růžové brýle.

Chtěli jsme vědět, zda to lze změnit.

Mohli bychom změnit
sklon lidí k optimismu

ovlivněním mozkové
aktivity v těchto oblastech?

Existuje způsob, jak to udělat.

Toto je můj kolega Ryota Kanai.

Pouští malý magnetický impuls

lebkou účastníka naší studie

do jeho levého dolního čelního závitu.

Takto ovlivní

aktivitu této mozkové oblasti

asi na půl hodiny.

Pak se vše vrátí k normálu, nebojte se.

(Smích)

Takže se podívejme, co se děje.

Nejprve vám ukážu

průměrnou velikost očekávání.

Kdybych nyní otestovala vás všechny,

bude toto číslo znamenat, nakolik jste se poučili

více z dobrých zpráv v poměru ke zprávám špatným.

Nyní ovlivníme oblast, o které víme,

že integruje negativní
informace v tomto úkolu

a sklon k optimismu vzroste ještě více.

Ovlivnili jsme způsob, jakým lidé zpracovávají informace.

Pak jsme působili na mozkovou oblast,

o které víme, že zpracovává
dobré zprávy v tomto úkolu

a sklon k optimismu zmizel.

Tyto výsledky nás velmi překvapily,

protože se nám povedlo odstranit

hluboce zakořeněnou lidskou tendenci.

Zde jsme se zastavili a ptali se sami sebe,

zda opravdu chceme rozbít
iluzi optimismu na tisíc kousků.

Pokud bychom toho byli schopni,
chceme lidi připravit o sklon k optimismu?

Už jsem vám říkala o přínosech
sklonu k optimismu,

které byste si asi za každou cenu rádi ponechali.

Ale má to i háčky,

a bylo by opravdu hloupé je ignorovat.

Například tento email jsem dostala

od hasiče z Kalifornie.

Píše: „Vyšetřování nehod požárníků

často zmiňuje: Netušili jsme, že oheň se tak rozhoří,

i když byly k dispozici veškeré informace,

abychom udělali bezpečné rozhodnutí.

Tento velitel využije naše
zjištění o sklonech k optimismu

a pokusí se svým hasičům vysvětlit,

proč přemýšlejí tak, jak přemýšlejí,

aby si uvědomili existenci
této lidské záliby v optimismu.

Nerealistický optimismus
může vést k rizikovému jednání,

finančnímu kolapsu, chybnému plánování.

Například britská vláda uznala,

že díky náklonnosti k optimismu

mohou lidé spíše podcenit

náklady a trvání projektů.

Proto upravili rozpočet
olympijských her 2012

s ohledem na optimistická očekávání.

Můj přítel se za pár týdnů žení

a provedl to stejné se svým
svatebním rozpočtem.

Mimochodem, když jsem se ho zeptala,
jak vidí pravděpodobnost svého rozvodu,

odpověděl, že je to určitě 0 %.

Takže bychom se velice rádi

ochránili před nebezpečím optimismu

a zároveň si uchovali naději

a užívali si jeho prospěšných plodů.

Věřím, že je to možné.

Klíčem je znalost.

Nerodíme se s přirozeným
pochopením našich sklonů.

Je třeba je poznat vědeckým zkoumáním.

Dobrá zpráva je, že pochopení
sklonu k optimismu

nerozbíjí iluzi.

Je to jako vizuální iluze,

i když je pochopíme, stále existují.

Což je dobře, protože to znamená,

že bychom mohli docílit rovnováhy,

nastavit plány a pravidla,

abychom se ochránili
před nereálným optimismem,

ale zároveň si uchovali naději.

Myslím, že to dobře vystihuje
tento kreslený vtip.

Protože pokud jste jedním
z těchto pesimistických tučňáků,

kteří prostě nevěří, že mohou létat,

určitě nikdy nevzlétnete.

Abychom dosáhli jakéhokoliv pokroku,

musíme si umět představit jinou skutečnost

a pak uvěřit, že tato skutečnost je možná.

Ale jste-li extrémně optimistický tučňák,

který prostě skočí dolů
a doufá, že to dobře dopadne,

mohli byste skončit docela špatně,
až dopadnete na zem.

Ale jste-li optimistický tučňák,

který věří, že může létat

a pak si připevní padák,

jen pro případ, že by plán tak úplně nevyšel,

budete se vznášet jako orel,

i když jste jen obyčejný tučňák.

Děkuji vám.

(Potlesk)