The sound is a really big part, I think,
of the experience of using a pencil,
and it has this really
audible scratchiness.
(Scratching)
[Small thing. Big idea.]
[Caroline Weaver on
the Pencil]
The pencil is a very simple object.
It's made of wood
with some layers of paint
an eraser and a core,
which is made out of graphite,
clay and water.
Yeah, it took hundreds
of people over centuries
to come to this design.
And it's that long history
of collaboration
that, to me, makes it
a very perfect object.
The story of the pencil
starts with graphite.
People started finding
really useful applications
for this new substance.
They cut it into small sticks
and wrapped it in string
or sheepskin or paper
and sold it on the streets of London
to be used for writing or for drawing
or, a lot of times,
by farmers and shepherds,
who used it to mark their animals.
Over in France,
Nicolas-Jacques Conté figured out a method
of grinding the graphite,
mixing it with powdered clay
and water to make a paste.
From there, this paste was filled
into a mold and fired in a kiln,
and the result was
a really strong graphite core
that wasn't breakable,
that was smooth, usable --
it was so much better than anything else
that existed at the time,
and to this day, that's the method
that's still used in making pencils.
Meanwhile, over in America,
in Concord, Massachusetts,
it was Henry David Thoreau
who came up with the grading scale
for different hardnesses of pencil.
It was graded one through four,
number two being the ideal
hardness for general use.
The softer the pencil,
the more graphite it had in it,
and the darker and smoother
the line will be.
The firmer the pencil,
the more clay it had in it
and the lighter and finer it will be.
Originally, when pencils were handmade,
they were made round.
There was no easy way to make them,
and it was the Americans
who really mechanized the craft.
A lot of people credit Joseph Dixon
for being one of the first people
to start developing actual machines
to do things like cut wood slats,
cut grooves into the wood,
apply glue to them ...
And they figured out
it was easier and less wasteful
to do a hexagonal pencil,
and so that became the standard.
Since the early days of pencils,
people have loved that they can be erased.
Originally, it was bread crumbs
that were used
to scratch away pencil marks
and later, rubber and pumice.
The attached eraser happened in 1858,
when American stationer
Hymen Lipman patented the first pencil
with an attached eraser,
which really changed the pencil game.
The world's first yellow pencil
was the KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR did this crazy thing
where they painted this pencil
with 14 coats of yellow paint
and dipped the end in 14-carat gold.
There is a pencil for everyone,
and every pencil has a story.
The Blackwing 602 is famous
for being used by a lot of writers,
especially John Steinbeck
and Vladimir Nabokov.
And then, you have
the Dixon pencil company.
They're responsible
for the Dixon Ticonderoga.
It's an icon,
it's what people think of
when they think of a pencil
and what they think of
when they think of school.
And the pencil's really
a thing that, I think,
the average user
has never thought twice about,
how it's made or why it's made
the way it is,
because it's just always been that way.
In my opinion, there's nothing
that can be done
to make the pencil better than it is.
It's perfect.
أعتقد أنّ الصوت يشكل جزءًا أساسيًا
من تجربة استعمال قلم الرصاص،
فهو يملك خربشةً مسموعة فعلًا.
(خربشة)
[شيء صغير، فكرته عظيمة.]
[تتحدث (كارولين وييفير) عن قلم الرصاص]
إنّ قلم الرصاص يعتبر شيئًا بسيطًا للغاية.
فهو مصنوع من الخشب المغطّى
ببضع طبقات من الدهان،
مع ممحاة ولُبّ،
وهذا اللب مصنوع من الجرافيت،
والطين، والماء.
ونعم، لقد تطلب الأمر
مئات الأشخاص عبر القرون
للوصول هذا التصميم.
وهذا الزمن الطويل من التعاون
هو ما جعله، بالنسبة لي،
شيئًا مثاليًا للغاية.
قصّة قلم الرصاص تبدأ من الجرافيت.
فقد بدأ الناس باكتشاف تطبيقات مفيدة بحق
لهذه المادة الجديدة.
إذ يقومون بقطعها إلى عيدان صغيرة.
ومن ثمّ يتم لفّها بخيوط
أو بجلد غنم أو بالورق
وبيعها في شوارع مدينة لندن
لاستخدامها في الكتابة أو الرسم
أو في كثير من الأحيان،
تُباع للفلاحين أو الرعاة،
الذين يستخدمونها لتمييز حيواناتهم.
وفي فرنسا،
اكتشف (نيكولا جاك كونتي)
طريقةً لطحن الجرافيت،
وخلطه مع الطين المسحوق
والماء لعمل عجينة
ومن ثمّ، وضع هذه العجينة
في قالب وتسخينها في فرن،
وكانت النتيجة الحصول
على لُب جرافيتي في غاية الصلابة
والذي كان غير قابل للكسر،
وناعمًا، وصالحًا للاستعمال...
وكان أفضل من أي شيء آخر
كان موجودًا وقتها،
وحتى اليوم، لا تزال تتبع هذه الطريقة
لصنع أقلام الرصاص.
في هذه الأثناء، في أمريكا،
وتحديدًا في كونكورد في ولاية ماساتشوستس،
فإن (هنري ديفيد ثورو)
هو من أشار إلى مقياس مدرّج
لدرجات صلابة أقلام الرصاص المختلفة.
حيث قسمها إلى درجة واحدة حتى أربعة،
والدرجة الثانية هي الصلابة المثاليّة
للاستعمال العام.
كلما زاد الجرافيت في قلم الرصاص،
كلما زادت ليونة القلم،
وصار الخط الذي يرسمه أكثر قتامة ونعومة.
وكلما زادت كمية الطين فيه، كلما كان أمتن،
وكلما صار الخط الذي يرسمه فاتحًا ودقيقًا.
في البداية عندما كانت تصنع الأقلام
يدويًا، كانت تصنع بمقطع دائري.
ولم تكن صناعتها أمرًا سهلًا،
وكان الأمريكيّون هم
من ميكنوا هذه الحرفة فعلًا.
وينسب الكثير من الناس الفضل
إلى (جوزيف ديكسون)
لكونه من أوائل من طوّروا آلات حقيقيّة
للقيام بأعمال كقطع الخشب إلى شرائح،
وحفر التجاويف في الخشب،
ووضع الغراء عليها...
ووجدوا أنّه أسهل وأقل تبذيرًا
أن تصنع الأقلام على شكل سداسي الأضلاع،
وهكذا أصبح هذا الشكل هو المعيار.
منذ الأيام الأولى لأقلام الرصاص،
أحبّ الناس إمكانية مسح ما يُكتب بها.
في البداية، كان فتات الخبز
هو ما يستخدم لمحو علامات قلم الرصاص
ولاحقًا استخدم المطاط والحجر الخفاف.
بدأ استخدام الممحاة
المتصلة بقلم الرصاص في عام 1858،
عندما قام القرطاسي الأمريكي (هايمن ليبمان)
بتسجيل براءة اختراع لأول قلم رصاص
بممحاة متصلة به،
والذي كان نقطة تحول لأقلام الرصاص.
إن أول قلم رصاص أصفر في العالم
هو الـ(KOH-I-NOOR 1500).
حيث قامت (KOH-I-NOOR) بتصرف جنوني
ودهنت القلم الرصاص بـ14 طبقة
من الدهان الأصفر
وغمست طرفه في ذهب من عيار 14 قيراط.
هناك أقلام رصاص مناسبة لذوق الجميع،
ولكل قلم رصاص قصة.
القلم الذي يدعى (The Blackwing 602) مشهور
لاستخدامه من قبل الكثير من الكتّاب،
وخاصةً (جون ستاينبيك)
و(فلاديمير نابوكوف).
وثمّ، لديك شركة (ديكسون) لأقلام الرصاص.
فهم مسؤولون عن شركة (ديكسون تايكونديروغا).
وهي رمز،
فهي ما يفكّر به الناس
عندما يفكرون بقلم الرصاص
وما يجول في خاطرهم عندما يفكّرون بالمدرسة.
وأعتقد أن قلم الرصاص شيء،
لم يفكّر مستخدمه العادي كثيرًا فيه،
وفي كيفيّة صنعه أو سبب صنعه بشكله هذا،
لأنّه كان دومًا بهذا الشكل.
برأيي، لا يوجد أي شيء يمكن القيام به
لجعل قلم الرصاص أفضل مما هو عليه.
فهو مثالي.
Мисля, че звукът е голяма част
от усещането да ползваш молив,
има много характерно драскане.
[Драскане]
[Нещо малко. Голяма идея.]
[Каролайн Уивър
за Молива]
Моливът е много прост предмет.
Направен е от дърво с няколко слоя боя,
гумичка и вътрешност,
направена от графит, глина и вода.
Да, отнело стотици хора през вековете,
да се стигне до този дизайн.
И точно тази дълга история
на сътрудничество,
го прави съвършения предмет за мен.
Историята на молива започва с графита.
Хората започнали да откриват
все по-полезни приложения
на този нов материал.
Режели го на малки пръчки
и го увивали в канап, овча кожа или хартия
и го продавали по лондонските улици,
да се използва за писане или рисуване
и често от фермери и овчари
за маркиране на животни.
Във Франция,
Никола Жак Конте открил метод
за стриване на графита,
смесен с глина на прах
и вода на паста.
От там, пастата се изсипвала
в матрица и се печала в пещ,
резултатът бил наистина
здрава графитна сърцевина,
която не се чупела, била гладка и удобна.
Била много по-добра
от всичко по това време
и до ден днешен това е методът,
който се ползва за правене на моливи.
Междувременно, в Америка,
в Конкорд, Масачузетс,
на Хенри Дейвид Тороу
му хрумнала идеята за измерителна скала
на различната твърдост на моливите.
Била от едно до четири,
като две била идеалната твърдост
за обща употреба.
Колкото по-мек е моливът,
толкова повече графит съдържа
и толкова по-тъмна и по-гладка е линията.
Колкото по-твърд е моливът,
толкова повече глина съдържа
и толкова по-светла и фина е линията.
Първоначално, когато моливите
се правели на ръка, били цилиндрични.
Нямало лесен начин да ги правят
и реално американците
механизирали процеса.
Много хора набеждават Джоузеф Диксън
за един от първите хора
започнали да разработват машини
да правят неща като рязане на дървени
летви, изрязване на вдлъбнатини в дървото
слагане на лепило...
И установили, че е по-лесно
и по-икономично
да се правят шестостенни моливи
и това се превърнало в стандарт.
От ранните дни на моливите
хората обичат това, че могат да се трият.
Първоначално, се ползвали трохи
да се изтрият следите от молив,
а по-късно гума и пемза.
Прикрепянето на гумичка станало през 1858,
когато американският книжар
Хаймън Липман патентовал първия молив
с прикрепена гума,
което променило историята на молива.
Първият в света жълт молив
бил Кохинор 1500.
Кохинор направили щуро нещо,
насложили 14 пласта жълта боя на молива
и потопили края му в 14 каратово злато.
Има молив за всеки,
и всеки молив има история.
Блекуинг 602 е известен с това,
че се ползвал от много писатели,
особено Джон Стайнбек и Владимир Набоков.
А имаме и фабрика за моливи Диксън.
Те произвеждат Диксън Тайкондерога.
Това е икона,
това е какво си представят хората,
като чуят молив
и за каквото се сещат като чуят училище.
И аз мисля, че моливът е нещо,
за което обикновения потребител
никога не се е замислял,
как е направен и защо е направен така,
просто защото винаги е било така.
Според мен, няма какво повече
да се направи
за да се подобри молива.
Идеален е.
پێموایە دەنگەکە بەشێکی گەورەیە
لە ئەزموونی بەکارھێنانی پێنووس
و لە ڕاستیدا ئەم دەنگی
ڕوشاندنەی هەیە.
(ڕووشاندن)
[شتی بچوک، بیرۆکەی گەورە]
[جوڵەی کاڕۆلاینی لەسەر پێنووسەکە]
پێنووسەکە شتێکی زۆر سادەیە
کە لە دار و ھەندێک چینی بۆیە درووست بووە
سپیکەرەوەیەک و ناوکێک،
کە لە کاربۆنی سروشتی و
قوڕ و ئاو درووست کراوە.
بەڵێ، سەدان ساڵی خایاندووە
تاکو گەیشتووە بەم دیزاینەی ئێستا.
و مێژووێکی درێژی کاری هەرەوەزییە
کە بەڕای من، شتێکی زۆر
تەواویان دروست کردووە.
چیرۆکی پێنووس، لە کاربۆنی
سروشتییەوە دەست پێدەکات
خەڵکی دەستیان کرد بە
دۆزینەوەی بەکارھێنانی بە سود
بۆ ئەم ماددە نوێیە.
کەرتیان کردن بۆ شوڵکی بچوک
و بە داو یان پێستی مەڕ
یان کاغەز پێچایانەوە
و لە شەقامەکانی لەندەن دەیان فرۆشتن
کە بۆ نووسین یان وێنەکێشان بەکاردەھاتن
یان زۆربەی کات لەلایان
جوتیار و شوانەکان بەکار دەهێنرا
بۆ نیشانەکردنی ئاژەڵەکانیان.
لە فەڕەنسا
نیکۆلاس جاکویس کۆنتێ تیشکی خستە سەر
شێوازی سافکردنی کاربۆنی سروشتی،
بە تێکەڵکردنی لەگەڵ ھاڕاوەی
قوڕ و ئاو بۆ ئەوەی پێکەوە بلکێن.
لەوێوە، ئەم ھەویرەیان خستە
قاڵبێکێکەوە و خستیانە تەندورەوە،
ئەنجامەکەی کاربۆنی سروشتی بەھێز بوو
کە بە ئاسانی نە دەشکا، لوس بوو،
شیاو بوو بۆ بەکارهێنان --
ئەوە زۆر باشتر بوو لە ھەر
شتێکی تری کە ئەوکاتە کە هەبوو،
تاکو ئێستا، هەمان ڕێگە بەکار دەهێندرێت
لە درووستکردنی پێنوسەکاندا.
ھاوکات لە ئەمەریکا لە کۆنکۆرد، ماساچوسێت،
ئەوە ھێنری دەیڤد سۆراو بوو
کە پێوەری پلەکەیی دۆزیەوە
بۆ تۆخییە جیاوازەکان لە پێنووسدا.
کە کردی بە چوار پلە تۆخی،
پلەی دووەم بۆ بەکارهێنانێکی گشتی بوو.
تا کاربۆنەکە زیاتر بێت، پێنووسەکە
نەرمتر دەبێت،
و هێڵەکانی تۆختر و نەرمتر دەبن.
پێنووسی توندتر، لیتەی زیاتری دەویست
هێڵەکانی باشتر و کاڵتر دەبوون.
لە بنەڕەتدا، کە پێنووس درووست دەکرا،
بە خڕی و بە دەست درووست دەکرا.
درووست کردنیان ئاسان نەبوو،
ئەمەریکیەکان ھونەرەکەیان کردە ئامێر.
زۆر کەس دەڵێن جۆزیف دیکسەن
یەکەم کەسە کە گەشەی بە ئامێرە
ڕاستەقینەکان داوە
بۆئەوەی شتەکان بکەن وەکو
بڕینی تولی دار، بڕینی تڵیش لە دارەکەدا،
بەکارهێنانی کەتیرە بۆیان.
دواتر تێگەیشتن کە ئاسانترە و
بەفیڕۆدان کەمتر دەبێت
ئەگەر پێنووسی شەشلا درووست بکەن،
و دواتریش بوو بە شێوەی ستاندارد.
لە ڕۆژە سەرەتاکانی پێنووسەوە،
خەڵکی حەزیان لەوە بووە کە بتوانن بیسڕنەوە.
لە بنەڕەتدا پارچە نانی ورد بوو
کە لە ڕەشکردنەوەدا بەکار دەهات
و پاشان لاستیک و بەردە پێ.
لە سالی ١٨٥٨سپیکەرەوەیان
بەست بە پێنووسەکەوە،
کاتێک خاوەن پەڕاوگەیەکی ئەمەریکی بەناوی
ھەیمەن لیپمان یەکەم پێنووسی ئاشکرا کرد
کە سپیکەرەوەی پێوە بەند بوو،
کە بەڕاستی دۆخی پێنووسی گۆڕی.
یەکەم پێنووسی زەردی جیهانی
KOH_I_NOOR1500 بوو.
KOH_I_NOOR کارێکی شێتانەی کرد
کە پێنووسەکەیان بە ١٤ ڕووی
زەرد بۆیە کرد
و لە زێڕی عەیارە ١٤ نقومیان کرد.
پێنووسێک ھەیە بۆ ھەمووان
و ھەر پێنووسێک چیرۆکێکی ھەیە.
بلاکوین ٦٠٢ بەناوبانگە و
لەلایەن زۆر نووسەرەوە بەکارھاتووە،
بەتایبەت جۆن ستاینبێک و ڤلادیمیەر نابۆکوڤ.
و دواتر کۆمپانیای پێنووسی دیکسەنت ھەیە
ئەوان بەرپرسن لە دیکسەن تایکۆندەرەوگە.
ئەوە ئایکۆنێکە
خەڵکی بیر لەچی دەکەنەوە
کاتێک بیر لە پێنووس دەکەنەوە
و بیر لەچی دەکەنەوە کە
بیر لە قوتابخانە دەکەنەوە.
لەڕاستیدا، پێنووسەکە
شتێکە کە بیری لێدەکەمەوە،
بەکاربەری ئاسایی ھەرگیز
دووجار بیرناکاتەوە دەربارەی
چۆن درووست کراوە یان
بۆ بەو ڕێگەیە درووست کراوە،
چونکە ھەمیشە ھەر بەو ڕێگەیە بووە.
بەڕای من ھیچ شتێک نییە کە بتوانرێت بکرێت
بۆ درووست کردنی پێنووسێکی باشتر لەمە.
ئەمە تەواو و نایابە.
Myslím si, že zvuk má velký podíl
na požitku ze psaní obyčejnou tužkou,
už proto, že slyšíte ten zvuk psaní.
(psaní)
[Malá věc. Velká idea.]
[Caroline Weaver - Obyčejná tužka]
Tužka je velmi jednoduchá.
Vyrobená ze dřeva,
pokrytá několika vrstvami barev,
s gumou a tuhou,
která je vyrobena z grafitu,
hlíny a vody.
Stovkám lidí to trvalo
několik století,
než vyvinuli známý vzhled.
A právě ta dlouhá historie spolupráce
je to, co pro mne dělá tužku
téměř perfektním předmětem.
Příběh o tužce začíná grafitem.
Lidé nalézali velmi užitečné
možnosti použití
pro tuto novou látku.
Grafit nařezali na malé tyčky,
a ty, zabalené v motouzu,
ovčí kůži či papíru,
prodávali v ulicích Londýna,
aby s nimi lidé mohli psát či kreslit,
anebo, jako farmáři a pastýři,
značkovat svá zvířata.
Mezitím ve Francii,
Nicolas-Jacque Conté vynalezl metodu,
kdy rozdrcený grafit
smíchal s práškovou hlínou a vodou,
a vytvořil tak grafitovou pastu.
Pastu následně vložil do formy
a vypálil v peci,
výsledkem čehož byla
velmi pevná grafitová tuha,
která byla nerozbitná,
hladká a použitelná.
Byla něčím mnohem lepším,
než co bylo tenkrát k mání.
A toto je dodnes metoda,
která se používá při výrobě tužek.
Mezitím v Americe,
v Concordu, Massachusetts,
byl to právě Henry David Thoreau,
kdo přišel se stupnicí
pro různé tvrdosti tužek.
Stupnice byla od 1 do 4,
s tím, že 2 byla ideální tvrdostí
pro běžné používání.
Čím měkčí tužka,
tím více grafitu obsahovala,
a tím tmavší a hladší linky kreslila.
Čím tvrdší tužka,
tím více hlíny obsahovala,
a tím slabší a tenčí linky kreslila.
Původní ručně vyráběné tužky byly kulaté.
Neexistoval způsob jednoduché výroby,
ale právě Američanům se podařilo
zmechanizovat jejich výrobu.
Celá řada lidí to připisuje
Josephu Dixonovi,
který byl prvním vývojářem strojů
na řezaní dřevěných latí,
na vyřezávání žlábků do nich
a jejich lepení...
Následně lidé zjistili,
že je jednodušší a úspornější
vytvářet šestihranné tužky,
což se pak stalo standardem.
Už od ranných dob tužek,
na nich lidé milovali,
že se dají vygumovat.
Původně se na gumování tužek
používaly drobky z chleba,
později pak guma či pemza.
První guma přidělaná na konec tužky
se objevila v roce 1858,
kdy si americký papírník Hymen Lipman
nechal patentovat první tužku
s gumou na druhém konci,
což zamíchalo s trhem tužek.
Světově první žlutá tužka byla
KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR udělal toto poprvé,
když nanesli 14 vrstev
žluté barvy na tužku
a namočili její konec
ve 14karátovém zlatě.
Tužky jsou pro všechny
a každá tužka má svůj příběh.
The Blackwing 602 je slavná díky tomu,
že ji používala celá řada knižních autorů
zvláště pak John Steinbeck
a Vladimír Nabokov.
A pak tu je také výrobce tužek Dixon.
Ti jsou zodpovědní za Dixon Ticonderoga,
což je vlastně ikona.
To je to, na co si lidé vzpomenou,
když se řekne tužka
a také ve spojitosti se školou.
A to je proč si myslím,
že tužka je opravdu něco.
Obyčejný člověk se nikdy
nepozastavil nad tím,
jak byla vyrobená
nebo proč vypadá, tak jak vypadá.
Protože to tak vždycky bylo.
Dle mého názoru, už není nic,
co by tužku udělalo lepší než je teď.
Je dokonalá.
Einem Bleistift-Benutzer
fällt wohl vor allem der Klang auf,
dieses hörbare Kratzen.
(Kratzen)
[Kleines Ding. Große Idee.]
[Caroline Weaver über den Bleistift]
Der Bleistift ist ein ganz einfaches Ding.
Er besteht aus Holz
mit ein paar Farbschichten,
einem Radiergummi und einer Mine
aus Grafit, Ton und Wasser.
Doch unzählige Menschen
arbeiteten Jahrhunderte daran,
um ihn so zu gestalten.
Diese lange Zusammenarbeit
hat ihn perfektioniert.
Die Geschichte des Bleistifts
beginnt mit Grafit.
Man fand für diese neue Substanz
nützliche Verwendung.
Sie wurde in kleine Stäbe geschnitten
in Schnur, Schafshaut
oder Papier gewickelt
und zum Schreiben oder Zeichnen
auf Londons Straßen verkauft;
oft auch an Bauern oder Schäfer,
die damit ihre Tiere markierten.
Der Franzose Nicolas-Jacques Conté
erfand eine Methode,
um Graphit zu mahlen.
Er mischte Tonpulver und Wasser bei,
um eine Paste herzustellen.
Diese wurde in eine Form
gefüllt und gebrannt.
Daraus entstand ein harter Graphitkern,
unzerbrechlich, glatt, gut verwendbar,
besser als alles, was es damals gab.
Bis heute stellt man so Bleistifte her.
Im amerikanischen Concord, Massachusetts,
erfand inzwischen Henry David Thoreau
ein Klassifizierungssystem
für Bleistifthärtegrade.
Es gab vier Kategorien,
wobei Nummer zwei ideal
für den Allgemeingebrauch war.
Je weicher der Bleistift,
desto höher der Graphitanteil
und desto dunkler und glatter der Strich.
Je härter der Bleistift,
umso höher der Tonanteil
und desto heller und feiner der Strich.
Handgemachte Bleistifte waren einst rund
und nicht leicht zu fertigen.
Die Produktion wurde
durch die Amerikaner mechanisiert.
Viele rühmen Joseph Dixon dafür,
dass er als einer der Ersten
Maschinen entwickelte,
die Latten sägten,
Rillen ins Holz schnitten
oder Leim auftrugen.
Man entdeckte, dass es
einfacher und sparsamer war,
achteckige Stifte herzustellen,
was so zum Standard wurde.
Seit jeher lieben die Nutzer am Bleistift,
dass man ihn ausradieren kann.
Zunächst kratzte man Bleistiftstriche
mit Brotkrumen weg,
später mit Gummi und Bimsstein.
Der integrierte Radierer kam 1858,
als US-Schreibwarenhändler Hymen Lipman
den ersten solchen Stift patenieren ließ,
was die Branche grundlegend veränderte.
Der weltweit erste gelbe Bleistift
war der KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR ließ den Stift
mit 14 Farbschichten überziehen
und das Ende in
14-karätiges Gold tauchen.
Es gibt einen Bleistift für jeden,
und jeder Stift hat eine Geschichte.
Der Blackwing 602 ist berühmt dafür,
dass ihn viele Autoren benutzen,
besonders John Steinbeck
und Vladimir Nabokov.
Und da ist noch die Bleistiftfirma Dixon.
Auf sie geht der Dixon Ticonderoga zurück.
Er ist eine Ikone:
ihn stellt man sich vor,
wenn man an einen Bleistift
oder an die Schule denkt.
Der Bleistift ist wohl etwas,
worüber kaum jemand nachdenkt;
darüber, wie er entsteht
oder warum er ist, wie er ist,
weil er immer schon so war.
Meiner Meinung nach gibt es nichts,
was den Bleistift verbessern könnte.
Er ist perfekt.
Ο ήχος είναι πολύ μεγάλο μέρος, νομίζω,
της εμπειρίας της χρήσης ενός μολυβιού,
και έχει αυτή την πραγματικά
ακουστική γρατζουνιά.
(Γρατζούνισμα)
[Μικρό πράγμα. Μεγάλη ιδέα.]
[Καρολαιν Γουίβερ για το μολύβι.]
Το μολύβι είναι ένα πολύ απλό αντικείμενο.
Είναι φτιαγμένο από ξύλο
με μερικά στρώματα χρώματος
μια γόμα και έναν πυρήνα,
που είναι φτιαγμένος
από γραφίτη, πηλό και νερό.
Και όμως χρειάστηκαν εκατοντάδες
άνθρωποι στους αιώνες
για να βρουν αυτό το σχέδιο.
Και είναι αυτή η μακρά ιστορία
της συνεργασίας
που, για μένα, το κάνει
ένα πολύ τέλειο αντικείμενο.
Η ιστορία του μολυβιού
αρχίζει με τον γραφίτη.
Οι άνθρωποι άρχισαν να βρίσκουν
πραγματικά χρήσιμες εφαρμογές
γι' αυτή τη νέα ουσία.
Τον έκοψαν σε μικρούς ράβδους
και τον τύλιξαν σε χορδή
δέρματος προβάτου ή χαρτιού
και τον πούλησαν
στους δρόμους του Λονδίνου
για να χρησιμοποιηθεί για γραφή ή σχέδιο
ή, πολλές φορές, από αγρότες και βοσκούς,
για να μαρκάρουν τα ζώα τους.
Στη Γαλλία,
ο Νικολά-Ζακ Κοντέ βρήκε
μια μέθοδο άλεσης του γραφίτη,
τον ανέμειξε με σκόνη αργίλου
και νερό για να κάνει μια πάστα.
Από εκεί, αυτή η πάστα γέμισε
ένα καλούπι και μπήκε σε έναν κλίβανο,
και το αποτέλεσμα ήταν ένας
πραγματικά ισχυρός πυρήνας γραφίτη
που δεν ήταν εύθραυστος,
που ήταν λείος, χρησιμοποιήσιμος --
ήταν πολύ καλύτερο
από οτιδήποτε άλλο υπήρχε τότε,
και μέχρι σήμερα, αυτή είναι η μέθοδος
που χρησιμοποιείται ακόμα
για τη δημιουργία μολυβιών.
Εν τω μεταξύ, πέρα στην Αμερική,
στο Κόνκορντ, Μασαχουσέτης,
ο Χένρι Ντέιβιντ Θόρεου
βρήκε την κλίμακα βαθμολόγησης
για διαφορετικές σκληρότητες μολυβιού.
Βαθμολογήθηκε από το ένα ως τέσσερα,
το δύο είναι η ιδανική σκληρότητα
για γενική χρήση.
Όσο πιο μαλακό το μολύβι, τόσο
περισσότερο γραφίτη είχε μέσα του,
και η γραμμή θα είναι πιο σκούρα και λεία.
Όσο πιο σφιχτό, τόσο
περισσότερο πηλό είχε μέσα του
και θα είναι ελαφρύτερο και λεπτότερο.
Αρχικά, όταν τα μολύβια ήταν χειροποίητα,
φτιάχνονταν στρογγυλά.
Δεν ήταν εύκολο να φτιαχτούν
και οι Αμερικανοί πραγματικά
μηχανοποίησαν την τέχνη.
Πολλοί άνθρωποι πιστώνουν
τον Τζόσεφ Ντίξον
ως τον πρώτο που άρχισε να αναπτύσσει
πραγματικά μηχανήματα
για να κάνουν πράγματα όπως να κόβουν
ξύλινα πηχάκια και αυλάκια στο ξύλο,
να τους εφαρμόζουν κόλλα ...
Και ανακάλυψαν ότι ήταν ευκολότερο
και λιγότερο δαπανηρό
να κάνουν ένα εξαγωνικό μολύβι,
και έτσι αυτό έγινε το πρότυπο.
Από τις πρώτες μέρες των μολυβιών,
οι άνθρωποι έχουν αγαπήσει
ότι μπορούν να σβηστούν.
Αρχικά, έσβηναν τα σημάδια
από τα μολύβια με ψίχουλα ψωμιού
και αργότερα, καουτσούκ και ελαφρόπετρα.
Η επισυναπτόμενη γόμα έγινε το 1858,
όταν ο αμερικανικός χαρτοπώλης
Χάιμεν Λίπμαν κατοχύρωσε το πρώτο μολύβι
με μια επισυναπτόμενη γόμα,
που άλλαξε πραγματικά
την απόδοση του μολυβιού.
Το πρώτο κίτρινο μολύβι στον κόσμο
ήταν το ΚΟΗ-Ι-NOOR 1500.
Το KOH-I-NOOR έκανε αυτό το τρελό πράγμα
όπου έβαψαν το μολύβι
με 14 στρώσεις κίτρινης μπογιάς
και βύθισαν την άκρη
σε χρυσό 14 καρατίων.
Υπάρχει ένα μολύβι για όλους,
και κάθε μολύβι έχει μια ιστορία.
Το Blackwing 602 είναι διάσημο γιατί έχει
χρησιμοποιηθεί από πολλούς συγγραφείς,
ειδικά από τον Τζον Στάινμπεκ
και τον Βλαντιμίρ Ναμπόκοφ.
Και τότε, έχεις
την εταιρεία μολυβιών Dixon.
Είναι υπεύθυνοι
για το Dixon Ticonderoga.
Είναι ένα σύμβολο, είναι αυτό
που μας έρχεται στο μυαλό
όταν σκεφτόμαστε ένα μολύβι
ή όταν σκεφτόμαστε το σχολείο.
Και το μολύβι είναι
ένα πράγμα που, νομίζω,
ο μέσος χρήστης ποτέ δεν σκέφτηκε,
πώς γίνεται ή γιατί φτιάχτηκε
έτσι όπως είναι,
γιατί πάντα ήταν έτσι.
Κατά τη γνώμη μου, τίποτα δεν μπορεί
να κάνει το μολύβι
καλύτερο απ' ό,τι είναι.
Είναι τέλειο.
El sonido es una gran parte, creo,
de la experiencia de usar un lápiz.
Tiene ese rasgueo muy audible.
(Rasgueo)
[Cosa pequeña. Idea grande.]
[Caroline Weaver habla del lápiz]
El lápiz es un objeto muy sencillo.
Está hecho de madera,
con unas capas de pintura
un borrador
y un centro de grafito, arcilla y agua.
Sin embargo, fueron necesarias
cientos de personas durante siglos
para llegar a este diseño.
Y esa larga historia de colaboración
es lo que, para mí,
hace del lápiz un objeto perfecto.
La historia del lápiz
empieza con el grafito.
La gente empezó a descubrir
aplicaciones muy útiles
para esta sustancia nueva.
Lo cortaban en palitos pequeños
y lo envolvían en cuerda
o piel de oveja o papel.
Lo vendían en las calles de Londres
como objeto para escribir o dibujar
o muchas veces los granjeros o pastores
lo usaban para identificar sus animales.
En Francia, Nicolas Jacques Conté
descubrió un método para moler el grafito
y mezclarlo con arcilla en polvo
y agua para formar una masa.
De allí, se llenaba un molde con esta masa
y la cocían en un horno.
El resultado fue un centro
de grafito muy fuerte,
irrompible, liso, usable...
fue mucho mejor que cualquier otra cosa
que existía en ese momento.
Hasta el día de hoy, ese es el método
que se usa para hacer lápices.
Mientras tanto en EE.UU.,
en Concord, Massachusetts,
Henry David Thoreau
elaboró un sistema de gradación
para clasificar las diferentes
durezas de los lápices.
Consistía en grados de uno a cuatro,
siendo la dureza dos la ideal
para el uso general.
Cuanto más suave el lápiz,
más grafito tenía
y más oscuro y liso era el trazo.
Cuanto más duro el lápiz,
más arcilla tenía
y más claro y fino era el trazo.
Originalmente, cuando los lápices
se hacían a mano, eran redondos.
No había una manera fácil de hacerlos.
Fueron los estadounidenses quienes
en verdad mecanizaron el proceso.
Mucha gente reconoce a Joseph Dixon
como una de las primeras personas
en empezar a desarrollar máquinas
para hacer cosas como cortar
listones de madera,
cortar surcos en la madera,
aplicarles pegamento...
Descubrieron que era más fácil
y generaba menos desperdicio
hacer el lápiz hexagonal,
y entonces ese pasó a ser el estándar.
Desde los albores del lápiz,
las personas adoran que pueda borrarse.
Originalmente, se usaban migas de pan
para quitar las marcas de lápiz.
Más tarde, se usó caucho
y luego goma y piedra pómez.
El borrador pegado apareció en 1858,
cuando el vendedor de papelería
estadounidense Hymen Lipman
patentó el primer lápiz
con un borrador pegado al extremo,
lo que cambió mucho la historia del lápiz.
El primer lápiz amarillo del mundo
fue el KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR hizo algo extravagante...
pintó este lápiz
con 14 capas de pintura amarilla
y bañó el extremo en oro de 14 quilates.
Hay un lápiz para cada persona,
y cada lápiz tiene una historia.
El Blackwing 602 es famoso por ser
el instrumento de muchos escritores,
especialmente John Steinbeck
y Vladimir Nabokov.
Y luego está la compañía de lápices Dixon,
responsable por el Dixon Ticonderoga.
Es un icono;
es lo primero que se piensa
si se piensa en un lápiz,
o si se piensa en la escuela.
Y el lápiz es algo en lo que, yo creo,
el usuario típico
nunca se ha detenido a pensar
sobre cómo se hace
o por qué se hace de tal manera
porque siempre ha sido así.
En mi opinión, no hay nada
que se pueda hacer
para mejorar al lápiz.
Es perfecto.
به نظر من صدا واقعاً بخش بزرگی
از تجربه استفاده از مداد است،
و واقعاً صدای خراش رسایی دارد.
(خراشیدن)
[چیز کوچک.ایده بزرگ.]
[کارولین ویور در مداد]
مداد چیز بسیار سادهای است.
از چوب با چند لایه رنگ
یک پاککن و یک مغز ساخته شده است،
که از جنس گرافیت،
خاک رس و آب است.
آره، صدها نفر در طول قرنها لازم بود
تا به این طرح برسیم.
و این تاریخ طولانی همکاری است
که آن را برای من
به یک شیء بینقص تبدیل میکند.
داستان مداد با گرافیت آغاز میشود.
مردم در حال یافتن
کاربردهای بسیار به درد بخوری
برای این ماده جدید بودند.
آن را به تکههای کوچک میبریدند
و آن را لای ریسمان
یا پوست گوسفند یا کاغذ میپیچیدند
و در خیابانهای لندن میفروختند
تا برای نوشتن یا کشیدن استفاده شود
یا خیلی وقتها، کشاورزان و چوپانان
با آن حیواناتشان را علامت میزدند.
در فرانسه،
نیکلاس ژاک کونته روشی
برای آسیاب کردن گرافیت،
و مخلوط کردن آن با پودر خاک رس و آب
و تبدیل آن به یک خمیر پیدا کرد.
از آنجا، این خمیر قالبریزی شده
در کوره قرار میگرفت،
و نتیجه مغز گرافیتی بسیار قدرتمندی بود
که نمیشکست،
و نرم و قابل استفاده بود --
خیلی بهتر از هر چیزی بود
که در آن زمان وجود داشت،
و تا به امروز، همین روش است
که هنوز برای ساختن مداد استفاده میشود.
در این میان، در آمریکا،
در کونکورد ماساچوست،
این هنری دیوید توریو بود
که درجه بندی آسیاب را
برای تفاوت در درجه نرمی مداد ابداع کرد.
درجه بندی از یک بود تا چهار،
و درجه دو میزان ایدهآل
برای مصارف معمولی بود.
هرچه مداد نرمتر بود،
گرافیت بیشتری در خود داشت،
و خط آن تیرهتر و نرمتر میشد.
هرچه مداد سختتر بود،
خاک رس بیشتری داشت
و خط آن کمرنگتر و باریکتر میشد.
در اصل، وقتی مدادها دستساز بودند
گرد ساخته میشدند.
راه سادهای برای ساختن آنها وجود نداشت،
و در واقع این آمریکاییها بودند
که صنعت را مکانیکی کردند.
بسیاری جوسف دیکسون را کسی میدانند
که اولین دستگاهها را برای کارهایی مانند
بریدن چوب مداد، شیار انداختن درون آنها،
چسبکاری آنها و ... توسعه داد.
و متوجه شدند که ساختن مداد شش ضلعی،
سادهتر بود و ضایعات کمتری داشت،
پس آن به استاندارد تبدیل شد.
از اولین روزهای مدادها،
مردم عاشق این بودهاند
که میشود آنها را پاک کرد.
در اصل، برای پاک کردن جای مداد
از خرده نان
و بعداً از لاستیک و سنگپا استفاده میشد.
پاککن سر مداد در سال ۱۸۵۸ اضافه شد،
وقتی که نوشتافزار فروش آمریکایی
هایمن لیپمن الگوی اولین مداد
با پاککن سرخود را به نام خود ثبت کرد،
که واقعاً بازی مداد را متحول کرد.
اولین مداد زرد دنیا کوه نور ۱۵۰۰ بود.
کوه نور این کار مسخره را کرد
و مداد را با ۱۴ لایه رنگ زرد پوشاند
و انتهای آن را در طلای ۱۴ عیار فرو کرد.
برای هر کس مدادی هست،
و هر مداد داستانی دارد.
بلک وینگ ۶۰۲
برای این معروف است
که خیلی از نویسندهها
از آن استفاده کردهاند،
مخصوصاً جان اشتاین بک و ولادیمیر ناباکوف.
و بعد، شرکت مداد دیکسون را داریم.
آنها مسئول تیکاندروگای دیکسون هستند.
این یک نماد است،
این چیزی است که وقتی مردم
به مداد فکر میکنند به یادش میافتند
و چیزی است که وقتی به مدرسه
فکر میکنند به یادش میافتند.
و من فکر میکنم مداد واقعاً چیزی است،
که مصرف کننده متوسط
هرگز دو مرتبه درباره اینکه
چطور ساخته شده یا چرا
این طور ساخته شده فکر نکرده،
چون همیشه همین طور بوده است.
به نظر من، هیچ کاری نیست که بشود
برای اینکه مداد از این که هست
بهتر شود انجام داد.
بینقص است.
Le son est une partie importante
de l'utilisation d'un crayon
et il a vraiment ce grattement audible.
(Grattement)
[Petite chose. Grande idée]
[Caroline Weaver au sujet du crayon]
Le crayon est un objet très simple.
Il est fait de bois
avec quelques couches de peinture,
une gomme et un cœur,
qui est fait de graphite,
d'argile et d'eau.
Il a fallu des siècles
à des centaines de personnes
pour en arriver à ce design.
C'est cette longue histoire
de collaboration
qui, pour moi, en fait un objet parfait.
L'histoire du crayon
commence avec le graphite.
Les gens ont commencé à trouver
des applications très utiles
à cette nouvelle substance.
Ils l'ont coupée en petits bâtons,
l'ont entourée de ficelle,
de peau de mouton, de papier
et l'ont vendue dans les rues de Londres
à des fins d'écriture ou de dessin
ou, souvent, pour des fermiers ou bergers,
pour marquer leurs animaux.
En France,
Nicolas-Jacques Conté a trouvé
une méthode pour moudre le graphite,
le mélanger avec de l'argile
et de l'eau pour faire une pâte.
De là, cette pâte était mise
dans un moule puis cuite au four
et le résultat était
un cœur en graphite très dur
qui ne cassait pas,
qui était homogène, utilisable --
c'était tellement mieux
que ce qui existait à l'époque
et, aujourd'hui encore, c'est la méthode
qui est utilisée pour faire des crayons.
Pendant ce temps aux États-Unis,
à Concord, au Massachusetts,
c'est Henry David Thoreau
qui a inventé l'échelle de classification
pour différentes duretés de crayon.
C'était classifié de un à quatre,
deux étant la dureté idéale
pour un usage courant.
Plus le crayon est mou,
plus il y a de graphite
et plus la ligne sera sombre et douce.
Plus le crayon est ferme,
plus il y a d'argile
et plus la ligne sera claire et fine.
Quand les crayons étaient
faits main, ils étaient ronds.
Leur fabrication n'était pas simple
et ce sont les Américains
qui l'ont mécanisée.
Beaucoup de gens disent que Joseph Dixon
fut l'un des premiers à commencer
à développer de vraies machines
pour couper des lames de bois,
tailler des rainures dans le bois,
appliquer de la colle...
Ils ont découvert que cela était
plus simple et plus économe
de faire un crayon hexagonal,
c'est donc devenu le standard.
Depuis les débuts des crayons,
les gens aiment pouvoir effacer.
C'étaient des miettes de pain
qui étaient utilisées
pour gratter le crayon
puis du caoutchouc et de la pierre ponce.
La gomme sur le crayon
est apparue en 1858,
quand le papetier américain
Hymen Lipman a breveté le premier crayon
avec une gomme au bout,
ce qui a tout changé.
Le premier crayon jaune au monde
était le KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR a fait cette chose folle
de peindre ce crayon
avec 14 couches de peinture jaune
et de plonger le bout
dans de l'or 14 carats.
Il y a un crayon pour chacun
et chaque crayon a son histoire.
Le Blackwing 602 est célèbre pour avoir
été utilisé par beaucoup d'écrivains,
en particulier John Steinbeck
et Vladimir Nabokov.
Puis vous avez l'entreprise
de crayons Dixon.
Ils sont à l'origine du Dixon Ticonderoga.
C'est une vedette,
ce à quoi les gens pensent
en pensant à un crayon
et ce à quoi ils pensent
en pensant à l'école.
Le crayon est vraiment
cette chose à laquelle
personne n'a jamais réfléchi,
comment il est fait,
pourquoi il est fait ainsi,
car il en a toujours été ainsi.
A mon avis, rien ne peut être fait
pour améliorer le crayon.
Il est parfait.
הצליל הוא חלק ממש גדול, אני חושבת,
של חוויית השימוש בעפרון,
ויש לו צליל גירוד ממש ברור.
(גירוד)
(דבר קטן. רעיון גדול.)
(קרוליין ויבר על העפרון)
העפרון הוא אובייקט ממש פשוט.
הוא עשוי מעץ עם כמה שכבות של צבע,
מחק וליבה,
שעשויה מגרפיט, חמר ומים.
כן, היה צורך במאות אנשים לאורך מאות שנים
כדי להגיע להמצאה הזאת.
וזו ההיסטוריה הארוכה הזו של שיתופי פעולה
שעבורי, הופכת אותו לחפץ מושלם כל כך.
הסיפור של העפרון מתחיל בגרפיט.
אנשים התחילו למצוא שימושים ממש שימושיים
לחומר החדש הזה.
הם חתכו אותו למקלות קטנים
ועטפו אותם בחוט, או צמר או נייר
ומכרו אותם ברחובות לונדון
לכתיבה או לציור
או פעמים רבות, מכרו אותו לחקלאים וחוואים,
שהשתמשו בו לסימון בעלי החיים שלהם.
בצרפת,
ניקולא-ז'אק קונטה מצא שיטה
לטחון את הגרפיט,
לערבב אותו עם אבקת חימר ומים ליצירת עיסה.
משם, העיסה הזאת הוכנסה לתבנית
וחוממה בכבשן,
והתוצאה היתה ליבת גרפיט ממש חזקה,
בלתי שבירה, שהיתה חלקה ושימושית --
זה היה הרבה יותר טוב מכל הדברים האחרים
שהיו קיימים בזמנו.
ועד היום, זוהי השיטה לפיה מכינים עפרונות.
בינתיים, באמריקה, בקונקורד, מסצ'וסטס,
הנרי דייוויד תורו המציא את שיטת הדירוג
לדרגות קושי שונות של העפרונות.
המדרג היה מאחת עד ארבע,
מספר שתיים היה מידת הקשיות האידיאלית
לשימוש כללי.
ככל שהעפרון יותר רך, יש בו יותר גרפיט,
והקו הנוצר כהה יותר וחלק יותר.
ככל שהעפרון חזק יותר, יש בו יותר חימר
והקו בהיר יותר ודק יותר.
בתחילתם, כשהעפרונות יוצרו במלאכת יד
הם היו עגולים.
לא היתה דרך קלה לייצר אותם,
והאמריקאים הם אלו שהצליחו למכן את התהליך.
הרבה אנשים חולקים כבוד לג'וזף דיקסון
על שהיה בין הראשונים שפיתחו מכונות,
שעשו דברים כמו לחתוך לוחות עץ,
לגלף שקעים בעץ,
למרוח אותם בדבק ...
והם גילו שזה יותר קל ופחות בזבזני
לעצב את העפרון בצורת משושה,
אז זה הפך להיות הסטנדרט.
מאז תחילתו של העפרון,
אנשים אהבו את עובדה שניתן למחוק אותו.
במקור, היו אלה פירורי לחם
בהם השתמשו למחוק את סימני העפרון
ומאוחר יותר, גומי וספוג.
המחק המודבק נוסף ב-1858,
כשמוכר מוצרי הסדקית, היימן ליפמן,
רשם את הפטנט על העפרון הראשון
עם מחק מודבק,
דבר שממש שינה את חוקי המשחק בעפרון.
העפרון הצהוב הראשון בעולם היה
ה-KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR עשו דבר משוגע
הם צבעו את העפרון הזה
ב-14 שכבות של צבע צהוב
וטבלו את הקצה בזהב 14 קראט.
יש עפרון לכל אחד,
ולכל עפרון יש סיפור משלו.
ה-Blackwing 602 מפורסם בזכות
הסופרים הרבים שהשתמשו בו,
במיוחד ג'ון סטיינבק ו-ולדימיר נבוקוב.
ואז יש לכם את חברת העפרונות דיקסון.
הם אחראיים ל-Dixon Ticondraga.
זהו אייקון מפורסם,
זה מה שאנשים חושבים עליו
כשהם חושבים על עפרון
ומה שהם חושבים עליו כשהם חושבים
על בית ספר.
והעפרון הוא באמת משהו, אני חושבת,
שהמשתמש הממוצע שלו מעולם לא התעמק בו,
איך הוא מיוצר או למה הוא מיוצר בדרך הזאת,
כי זה תמיד היה ככה.
לפי דעתי, אין שום דבר שאפשר לעשות
כדי לשפר את העפרון.
הוא מושלם.
पेंसिल के उपयोग के अनुभव में,
ध्वनि की भूमिका बड़ी महत्त्वपूर्ण होती है।
उसकी रगड़ की आवाज़
साफ़ सुनाई देती है।
(रगड़ की आवाज़)
[छोटी चीज़ें। बड़े विचार।]
[पेंसिल के बारे में कैरोलिन वीवर के विचार]
पेंसिल एक अत्यन्त साधारण वस्तु है।
यह लकड़ी से बनती है
जिस पर पेंट की कुछ परतें होती हैं
रबड़ लगा होता है और भीतर का भाग,
ग्रेफाइट, मिट्टी और पानी से बना होता है।
हाँ, सैकड़ों लोगों को सदियाँ लग गई
इसे यह रूप देने में।
और यह सहकार्य का लंबा इतिहास ही
इसे एक उत्तम वस्तु बनाता है।
पेंसिल की कहानी
ग्रेफाइट से शुरू होती है।
लोगों ने इस नए पदार्थ के
उपयोगी अनुप्रयोगों की खोज की।
उन्होंने इसे छोटी छड़ों में काट लिया
और इसे धागे या भेड़ की खाल
या कागज़ में लपेट दिया
और इसे लंदन की गलियों में बेचा
लिखने या चित्र बनाने के काम के लिये।
कई बार,
किसानों और चरवाहों को भी बेचा गया,
जो इससे जानवरों पर
निशान लगाते थे।
फ्रांस में,
निकोलस-जैक्स कॉन्टे ने ग्रेफाइट पीसने का
तरीका खोजा,
उसे चिकनी मिट्टी
और पानी के साथ मिलाया।
उसके बाद, इस लेई को साँचे में डाला
और उसे भट्ठी में पकाया,
और नतीजतन
ग्रेफाइट बहुत मज़बूत बन गया
जो कि टूटता नहीं था,
चिकना था, इस्तेमाल में--
उस दौर में मौजूद
किसी भी चीज़ से कहीं बेहतर था,
और आज भी, पेंसिल बनाने में
यही तरीका काम आता है।
इस बीच, अमेरिका में,
मैसाचुसेट्स के कॉनकॉर्ड में,
हेनरी डेविड थोरो ने ग्रेडिंग स्केल बनाया
पेंसिल की
विभिन्न प्रकार की कठोरता के लिये।
इसे एक से चार में वर्गीकृत किया,
सामान्य उपयोग के लिये
नंबर दो आदर्श कठोरता थी।
पेंसिल जितनी नर्म होगी,
उसमें ग्रेफाइट उतना अधिक होगा,
और उसकी लिखायी
उतनी गहरी और साफ़ होगी।
पेंसिल जितनी सख्त होगी,
उसमें मिट्टी उतनी ज़्यादा होगी
और उसकी लिखायी उतनी ही हल्की और पतली होगी।
मूलरूप से, जब पेंसिल हाथ से बनती थी,
वह गोल होती थी।
उन्हें बनाने का आसान तरीका नहीं था,
और यह अमेरिकी ही थे
जिन्होंने इस कला का मशीनीकरण किया।
कई लोग जोसेफ़ डिक्सन को श्रेय देते हैं
उन प्रथम अन्वेषक में से एक होने का
जिन्होंने असली मशीनों का विकास किया
लकड़ी की पतली पट्टी काटने,
लकड़ी में छेद करने के लिये,
उन पर गोंद लगाने को...
और उन्होंने तरीका खोजा
इसे आसान बनाने और बरबादी कम करने का।
पेंसिल को षट्कोण बनाने का,
जो कि उसका मानक बन गया।
पेंसिल के शुरूआती दिनों से ही,
लोगों को पसंद था कि
इससे लिखा मिट जाता है।
मूलरूप से, ब्रेड के टुकड़े
पेंसिल का लिखा मिटाने के लिये
लगाये जाते थे
और बाद में, रबर और झांवा।
रबड़ को जोड़ने का काम 1858 में हुआ,
हाईमन लिपमैन ने पहली पेंसिल पेटेंट करवायी
जिसमें रबड़ लगा था,
जिसने पेंसिल के मायने ही बदल दिये।
दुनिया की पहली पीली पेंसिल
कोह-इ-नूर 1500 थी।
कोह-इ-नूर ने अजीब प्रयोग किया
उन्होंने पेंसिल पर पीले पेंट की
14 परतें चढ़ा दी
और उसे 14-कैरट सोने में डुबो दिया।
सबके लिये अलग तरह की पेंसिल थी
और हर पेंसिल की अपनी कहानी है।
ब्लैकविंग 602 प्रसिद्ध है
क्योंकि बहुत से लेखक इसे काम में लाते हैं,
ख़ासतौर पर जॉन स्टीनबेक
और व्लादिमीर नबोकोव।
और फिर, आपके पास डिक्सन पेंसिल कंपनी है।
उन्होंने डिक्सन टिकॉन्डेरोगा दी।
यह एक आइकन है,
पेंसिल से यही याद आती है
स्कूल से यही याद आती है।
और मैं सोचती हूँ
पेंसिल सचमुच एक ऐसी चीज़ है,
एक औसत उपभोक्ता
कभी नहीं सोचता,
यह कैसी बनी या क्यों बनी
जैसी वह है,
क्योंकि यह हमेशा से ऐसा ही रही है।
मेरे विचार से, कुछ नहीं किया जा सकता
पेंसिल को इससे बेहतर बनाने के लिये।
यह उत्तम है।
A ceruzahasználat élményének
szerintem nagy részét képezi a hang,
és a ceruza jól hallhatóan serceg.
(Sercegés)
[Kis tárgy. Nagy ötlet.]
[Caroline Weaver gondolatai a ceruzáról]
A ceruza nagyon egyszerű tárgy.
Fából készül, néhány réteg
festékkel bevonva,
radírral a végén, és van bele,
ami grafitból, agyagból
és vízből készül.
Évszázadokon át emberek százai formálták,
míg elnyerte mai kinézetét.
Ez a hosszú múltra visszatekintő
együttműködés az,
ami számomra a ceruzát
tökéletes tárggyá teszi.
A ceruza története a grafittal kezdődött.
Az emberek okosan használták
különböző célokra
ezt az új anyagot.
Kis rudakra vágták össze,
és beburkolták madzaggal,
birkabőrrel vagy papírral.
London utcáin árulták,
írásra vagy rajzolásra
használták őket,
vagy sokszor gazdák
és juhászok vették meg,
állataik megjelölésének céljából.
Franciaországban
Nicolas-Jacques Conté kitalált egy új
módszert: az őrölt grafitot
porított agyaggal és vízzel
masszává keverte.
Ezután a masszát formába öntötték
és kemencében kiégették,
ami nagyon kemény
grafitbelet eredményezett,
törhetetlen volt, puha
és jól használható —
sokkal jobb, mint bármi más,
ami akkor létezett,
és máig ezt a módszert alkalmazzák
a ceruzagyártásnál.
Amerikában, a Massachussetts
állambeli Concordban
Henry David Thoreau állt elő
a ceruzák keménységi fokozatainak
osztályozási rendszerével.
Egytől négyig osztályozta őket,
általános használatra
a kettes volt a legideálisabb.
Ha puhább a ceruza,
akkor több grafit van benne,
a vonal sötétebb és vastagabb lesz.
Ha keményebb a ceruza,
akkor több az agyag benne,
és a vonal halványabb és vékonyabb lesz.
Eredetileg kerekre faragták
a kézzel gyártott ceruzákat.
Nem volt könnyű az előállításuk.
Az amerikaiak voltak azok,
akik gépesítették a gyártást.
Sokak szerint Joseph Dixon
az elsők között kezdett
ipari gépeket fejleszteni
például lécek vágására, a fa marására
és összeragasztásukra...
Rájöttek, hogy egyszerűbb
és kevésbé pazarló,
ha hatszög alakúra vágják,
így ez lett a szabvány.
Már megjelenése óta imádták az emberek,
hogy a ceruza radírozható.
Eredetileg kenyérmorzsával
tüntették el a ceruzanyomokat,
majd később gumival és habkővel.
A radírt 1858-ban rögzítették
a ceruza végére.
Hymen Lipman, amerikai papírkereskedő
szabadalmaztatta az első ceruzát,
melynek radír volt a végén,
ezzel új korszakot nyitott
a ceruza történetében.
A világ első sárga ceruzája
a KOH-I-NOOR 1500 volt.
A KOH-I-NOOR azzal állt elő,
hogy 14 réteg sárga festékkel
vonták be ezt a ceruzát,
és a végét 14 karátos aranyba mártották.
Mindenki találhat hozzá illő ceruzát,
és minden ceruzának története van.
A Blackwing 602 arról híres,
hogy rengeteg író használta,
főként John Steinbeck és Vladimir Nabokov.
Ott van még a Dixon ceruzagyártó cég is.
Nekik köszönhető a Dixon Ticonderoga.
Ez egy jelkép.
Az embereknek ez ugrik be,
amikor a ceruzára gondolnak,
és akkor is, ha az iskolára gondolnak.
Szerintem a ceruza tényleg olyan tárgy,
aminél átlagos használóik
sosem szoktak belegondolni,
hogy hogyan készül,
vagy miért olyan, amilyen,
hiszen mindig is ilyen volt.
Szerintem nincs semmi tennivaló azért,
hogy a ceruza még jobb legyen.
Így tökéletes.
Il rumore della matita è una parte
importante dell'esperienza,
con quel suo caratteristico
suono graffiante.
(suono graffiante)
[Piccole cose. Grandi idee]
[Caroline Weaver e la matita]
La matita è un oggetto molto semplice.
È fatta di legno
con alcuni strati di colore,
una gomma e un'anima
fatta di grafite, argilla e acqua.
Ci sono volute
centinaia di persone nei secoli
per arrivare a questo design.
Ed è questa lunga storia di collaborazioni
che, per me, la rende
un oggetto davvero perfetto.
La storia della matita
inizia con la grafite.
Le persone hanno iniziato a trovare
applicazioni molto utili
per questa nuova sostanza.
La tagliavano in piccoli bastoncini
e l'avvolgevano in corda,
pelle di pecora o carta
e la vendevano nelle strade di Londra
per essere usata
nella scrittura e nel disegno
o, spesso, a contadini e pastori
per marcare i loro animali.
In Francia,
Nicolas-Jaques Conté trovò un modo
per frantumare la grafite,
mescolandola con argilla in polvere
e acqua a formare una pasta.
Questa pasta veniva poi messa
in uno stampo e cotta in forno,
e il risultato fu un'anima di grafite
estremamente forte
resistente, liscia, utilizzabile.
Era decisamente meglio
di qualunque altra cosa all'epoca,
ed è ancora oggi il metodo in uso
per costruire le matite.
Nel frattempo, in America,
a Concord, nel Massachusettes,
Henry David Thoreau
ideò la scala di gradazione
di durezza di una matita,
Graduata da uno a quattro,
il numero due è la durezza ideale
per un uso generale.
Più morbida è la matita,
più grafite contiene,
e più scura e liscia sarà la linea.
Più dura la matita, più argilla contiene
e più leggero e fine sarà il tratto.
Agli esordi, quando le matite
erano fatte a mano, erano rotonde.
Non c'era un modo facile
per crearle
e furono gli americani
a meccanizzare davvero il processo.
Molta gente riconosce Joseph Dixon
come la prima persona
che sviluppò delle macchine
che tagliassero le stecche di legno,
scavassero i solchi nel legno,
applicassero la colla.
E capirono anche che era più facile
e meno dispendioso
produrre matite esagonali,
che diventarono quindi lo standard.
Fin dagli albori della matita
la gente amava poter cancellare.
All'inizio le molliche di pane
venivano usate per eliminare il tratto,
in seguito, gomma e pomice.
La gomma attaccata alla matita
arrivò nel 1858,
quando il cartolaio americano
Hymen Lipman brevettò la prima matita
dotati di gomma,
che cambiò il destino della matita.
La prima matita gialla al mondo
fu la KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR fece questa follia,
coprì la matita con 14 strati
di vernice gialla
e immerse l'estremità
in oro a 14 carati.
C'è una matita per tutti,
e ogni matita ha la propria storia.
La Blackwing 602 è famosa
perché usata da molti scrittori,
specialmente da John Steinbeck
e Vladimir Nabokov.
Poi, c'è l'azienda Dixon,
produttrice della Dixon Ticonderoga.
Un'icona,
ciò che la gente pensa
quando pensa a una matita
e quando pensa ai tempi della scuola.
Credo che la matita
sia veramente l'oggetto
a cui il fruitore medio
non pensa due volte,
a come sia fatta,
e al perché sia fatta così,
perché è sempre stata così.
A mio parere, non c'è nulla
che si possa fare
per migliorare ancora la matita.
È perfetta.
鉛筆を使う体験において
音は大きな部分を占めます
紙に擦れる音が
はっきり聞こえますよね
(紙に擦れる音)
[小さなことの大きなアイデア]
[キャロライン・ウィーバーの
鉛筆の話]
鉛筆はとてもシンプルな物です
木製で 何層か塗装が施され
消しゴムと芯がついています
芯は黒鉛、粘土、水でできています
でもデザインが完成するまでに
何百年もかかり
多くの人の手を経たんです
多くの人が関わった
長い歴史があるからこそ
私にとっては
鉛筆は完璧な物なんです
鉛筆の始まりは黒鉛です
この新しい物質を
便利に応用する方法が
見いだされました
短い棒状に切った黒鉛に
糸や羊皮や紙を巻いたものが
ロンドンの路上で売られていました
字を書いたり
絵を描いたり
多くの場合は 農家や羊飼いが
家畜に印をつけるのに使いました
一方 フランスでは
ニコラ=ジャック・コンテが
黒鉛をすりつぶし
粉末の粘土と水を混ぜて
ペースト状にする方法を考案しました
このペーストを
型で成形して窯で焼くと
黒鉛の芯が とても丈夫になります
折れにくく 滑らかで 使いやすく―
当時は 何よりも優れた素材でした
現在に至るまで 鉛筆の製法は
変わっていません
かたやアメリカの
マサチューセッツ州コンコルドでは
ヘンリー・デイヴィッド・ソローが
鉛筆の芯の
様々な硬さの段階表を作りました
1から4までの4段階で
一般的な使用には
2が適しているとされました
やわらかい鉛筆ほど
黒鉛の含有量が高く
描く線は より濃く滑らかになります
硬い鉛筆ほど 粘土の含有量が高く
線は より薄く細くなります
元々 手作業で作られていた頃の
鉛筆は円柱状でした
作る工程は簡単ではなく
この手作業を完全に機械化したのは
アメリカ人です
ジョゼフ・ディクソンが
木を板状に切断したり
木材に溝を入れたり
糊づけしたりする機械の
開発を始めた1人だと
言われることが多いです
その中で 六角形にした方が
簡単で無駄が少ないと分かり
それが定番になったのです
鉛筆が生まれた当初から
書いたものを消せるという点が
喜ばれました
元々は パンの柔らかい部分で
鉛筆で書いたものを消していましたが
後にゴムや軽石が使われました
消しゴム付き鉛筆が生まれたのは
1858年のことで
アメリカの文房具会社の
ハイメン・リップマンが
消しゴム付き鉛筆の特許を取り
鉛筆業界を一変させました
世界初の黄色い鉛筆は
「コヒノール 1500」です
コヒノール社は 驚いたことに
鉛筆を黄色で14回も塗装して
端っこに14金をメッキしたんです
誰にでも その人に合った鉛筆があり
どの鉛筆にも物語があります
「ブラックウィング 602」は
多くの作家が好んで使ったことで知られ
特にジョン・スタインベックと
ウラジーミル・ナボコフです
それからディクソン社もあります
ディクソン・タイコンデロガを
作った会社です
鉛筆の代名詞です
鉛筆と聞いて 思い浮かぶのも
学校と聞いて思い浮かぶのも
この鉛筆です
つくづく思うのは 鉛筆って
どうやって作るか
なぜ今の形になったかについて
普通は深く考えないものだ
ということです
そういうものだと思っていますから
私に言わせれば
鉛筆の完成度を
これ以上 高める方法はありません
完璧なんです
Менің ойымша, қарындаш шығаратын
дыбыс өте манызды.
Оның сықырлайтын дауысы да бар.
(Сызу)
[Шағын нәрсе. Үлкен идея.]
[Кэролайн Уивер қарындаш туралы]
Қарындаш – өте қарапайым нәрсе.
Қарындаш ағаштан, бояудан,
өшіргіштен және өзектен тұрады.
Өзегі графиттен, саздан
және судан жасалған.
Бұл дизайнды жүздеген адам
ғасырлар бойы жасаған.
Қарындаш – көптеген адамның ұзақ
уақыт бойғы еңбегінің жемісі,
қарындашты үйренудің жетік
үлгісі деп есептеймін.
Қарындаш тарихы
графиттен басталады.
Адамдар бұл минералды
ойлап тапқан кезде
жиі қолдана бастады.
Графитті майда таяқшаларға
бөліп,
жіппен байлап, қойдың терісіне немесе
қағазға орады
сөйтіп, Лондон көшелерінде жазу немесе
сурет салудың құралы ретінде сатылды.
Үй жануарларын таңбалау үшін
малшылар мен фермерлер сатып алды.
Францияда Никола Жак Конте
графитті шаңға ұсақтап,
балшық пен суға араластыру
жолымен алынатын
графит қоспасы әдісін ойлап тапты.
Одан кейін қоспаны қалыпқа
келтіріп, пешке күйдірді,
соңында сынбайтын, тегіс,
қолдануға ыңғайлы, берік
графит өзегін жасап шығарды,
сол уақытта қарындашқа ұқсас
қолданылған нәрседен де
сапалырақ болатын.
Бұл әдіс әлі күнге дейін
қарындаш өндірісінде қолданылады.
Сол уақытта Америкада, Конкорд қаласы,
Массачусетс штатында
Генри Дэвид Торо қарындаш грифелінің
қаттылығын анықтау үшін
шкала қолдануды ұсынды.
Қаттылық 1-ден 4-ке дейін
өзгеріп отырды.
Көпшілік қаттылықтың 2
өлшемін қолданды.
Қарындаш құрамында
графит көбірек болған сайын
ол жұмсақ, қою және тегіс жазылды.
Ал грифельде балшық басым болса
қаттырақ
әрі ашық, жіңішке жазды.
Бастапқыда қарындашты қолдан
дөңгелек етіп жасады.
Бұны дайындау оңай тиген жоқ,
Өндірісті америкалықтар механикаландырды.
Ағаш өзектерін қиып,
астауларды ізбелеп
тігіп, желімдейтін станок өндірісін
бастағандардың
бірі ретінде Джозеф Диксон
есімі аталады.
Ол алты қырлы қарындаштарды
жасаған
оңай және қисынды деп тұжырымдады.
Бұл үлгі ретінде қабылданды.
Алғашқы қарындаштар шыққанда
адамдар жазылғанды
өшіру оңай болады
деп есептеді. Бұл үшін олар
нан ұсақтарын, каучук пен пемзаны
қолдана бастады.
Өшіргіші бар қарындаштар 1858 жылы
алғаш рет пайда болды.
Канцелярлық тауар иесі америкалық
Хайман Липман алғашқы өшіргіші бар
қарындашты патенттеді, бұл
қарындаш жасау ісінде ірі
жетістік еді.
KOH-I-NOOR 1500 әлемде алғашқы
сары қарындаш еді. KOH-I-NOOR фирмасы
бұл қарындашқа 14 қабат сары
бояу жағып, ұшын 14 караттық
алтынға малығандығы үшін
танымал болды.
Түрлі талғамдағы қарындашты
табуға болады, әрбір қарындаштың жеке
тарихы бар.
Blackwing 602 қарындашын
жазушылар, ішінде Джон Стейнбек пен
Владимир Набоков бар, қолданғандықтан
танымал болды.
Dixon компаниясы да қарындаш
өндірумен аты шыққан.
Бұл Dixon Ticonderoga-ны шығарды.
Бұл аңызға айналды,
бұларды адамдар қарындаш
жайында әңгімелескенде,
мектепті еске алғанда ауызға
ала бастайды.
Қарындашты қолданушылар
бұл қалай жасалды, не үшін
дәл осы қалыппен
шықты деген мәселелерге
ой жүгіртпейді,
көрген қалпында қолдана береді.
Менің ойымша,
қарындаштарды
бұдан артық жасау мүмкін емес.
Мінсіз деп есептеймін.
연필을 쓸 때 들리는 특유의
소리가 큰 부분을 차지해요.
사각거리는 소리가 아주 잘 들리죠.
(사각사각)
[사소한 것에 담긴]
[위대한 아이디어]
[캐롤라인 위버가 들려주는
연필 이야기]
연필은 매우 단순한 물건입니다.
여러 겹 칠한 나무와
지우개와 심지로 만들어졌습니다.
연필심은 흑연과 점토,
물로 이루어졌어요.
디자인이 완성되기까지
수 세기에 걸친
수백 명의 노력이 있었어요.
오랜 협업의 역사가
현재의 완벽한 연필을
만들었다고 생각합니다.
연필의 역사는 흑연에서 시작합니다.
사람들은 이 새로운 광물을
유용하게 활용할 방법을
발견하기 시작했습니다.
그들은 흑연을
작은 막대 형태로 잘라
끈, 양피 또는 종이로 말아
런던 거리에서 팔았습니다.
글을 쓰고 그림을 그리는 용도였어요.
많은 경우, 농부와 목동이
자기 가축을 표시하는 데
흑연을 썼습니다.
프랑스에서는
니콜라스 자크 콩테가 흑연을 분쇄해서
분말 점토와 물과 섞어
반죽을 만드는 방법을 개발했습니다.
틀에 반죽을 부어 가마에서 구웠고,
그 결과, 아주 단단한 흑연심이
탄생했습니다.
부러지지 않지만 부드럽고,
쓸 만한 심이었어요.
당시 존재했던 어떤 필기구보다
우수했습니다.
그 때 완성된 제조법을 오늘날까지
여전히 사용합니다.
한편 미국에서는,
매사추세츠 콩코드에 사는
헨리 데이비드 소로가
연필의 경도에 따른 등급을
만들었습니다.
등급은 1에서부터 4까지로,
일반적인 사용에 가장 적합한 것은
2등급이었습니다.
연필심이 무를수록
흑연의 비율이 높아서,
선이 더 진하고 부드럽습니다.
심이 딱딱할수록 점토의 비율이 높아서
더 연하고 세밀한 선을
그릴 수 있습니다.
연필을 수제작했던 초기의
연필 모양은 둥글었습니다.
연필을 만드는 방법은 어려웠는데
미국인들이 그 공정을 기계화했습니다.
많은 이들이 조셉 딕슨을
연필 만드는 기계를 최초로 발명한
사람 중 하나로 여깁니다.
기계가 나무 판자를 자르고 홈을 파서,
접착제를 발랐습니다.
그 과정에서 사람들은
육각형 연필이 더 만들기 쉽고
낭비도 적다는 걸 알게 되었습니다.
그래서 육각형이
표준 모양이 되었습니다.
연필이 등장한 초기부터,
사람들은 연필이 지워진다는 점을
매우 좋아했습니다.
초기에는 빵가루로
연필 자국을 지웠습니다.
그 후에 고무와 부석이 등장했죠.
지우개가 달린 연필이
처음 등장한 때는 1858년으로
미국의 문구점 주인이었던
하이멘 리프만이
지우개가 달린 연필로 특허를 냈습니다.
이를 계기로
연필의 판도가 바뀌었습니다.
세계 최초의 노란 연필은
코이누어 1500입니다.
코이누어는 연필에 노랑 페인트를
14번이나 입히고
끝을 14캐럿 금에 담그는
미친 짓을 했습니다.
누구나 연필을 갖고 있습니다.
그리고 모든 연필에는
각자의 이야기가 있습니다.
블랙윙 602는 많은 작가들이
사랑한 연필로 유명합니다.
그 중에는 존 스타인벡과
블라디미르 나바코브도 있습니다.
딕슨 연필 회사도 빼놓을 수 없죠.
딕슨 티콘데로가 연필을
만든 회사입니다.
연필의 아이콘이죠.
우리가 연필 생각을 하거나
학교를 생각할 때
떠올리는 연필이지요.
연필은 일반적으로 사람들이
어떻게 만들어지고,
왜 이런 형태로 만드는지
딱히 생각해보지 않는 물건입니다.
늘 이런 모양이었으니까요.
제 생각에는 연필을 이보다 더
잘 만들 수는 없을 것 같아요.
연필은 완벽해요.
پێموایە دەنگەکە بەشێکی گەورەیە
لە ئەزموونی بەکارھێنانی پێنووس
و لە ڕاستیدا ئەم دەنگی
ڕوشاندنەی هەیە.
(ڕووشاندن)
[شتی بچوک، بیرۆکەی گەورە]
[جوڵەی کاڕۆلاینی لەسەر پێنووسەکە]
پێنووسەکە شتێکی زۆر سادەیە
کە لە دار و ھەندێک چینی بۆیە درووست بووە
سپیکەرەوەیەک و ناوکێک،
کە لە کاربۆنی سروشتی و
قوڕ و ئاو درووست کراوە.
بەڵێ، سەدان ساڵی خایاندووە
تاکو گەیشتووە بەم دیزاینەی ئێستا.
و مێژووێکی درێژی کاری هەرەوەزییە
کە بەڕای من، شتێکی زۆر
تەواویان دروست کردووە.
چیرۆکی پێنووس، لە کاربۆنی
سروشتییەوە دەست پێدەکات
خەڵکی دەستیان کرد بە
دۆزینەوەی بەکارھێنانی بە سود
بۆ ئەم ماددە نوێیە.
کەرتیان کردن بۆ شوڵکی بچوک
و بە داو یان پێستی مەڕ
یان کاغەز پێچایانەوە
و لە شەقامەکانی لەندەن دەیان فرۆشتن
کە بۆ نووسین یان وێنەکێشان بەکاردەھاتن
یان زۆربەی کات لەلایان
جوتیار و شوانەکان بەکار دەهێنرا
بۆ نیشانەکردنی ئاژەڵەکانیان.
لە فەڕەنسا
نیکۆلاس جاکویس کۆنتێ تیشکی خستە سەر
شێوازی سافکردنی کاربۆنی سروشتی،
بە تێکەڵکردنی لەگەڵ ھاڕاوەی
قوڕ و ئاو بۆ ئەوەی پێکەوە بلکێن.
لەوێوە، ئەم ھەویرەیان خستە
قاڵبێکێکەوە و خستیانە تەندورەوە،
ئەنجامەکەی کاربۆنی سروشتی بەھێز بوو
کە بە ئاسانی نە دەشکا، لوس بوو،
شیاو بوو بۆ بەکارهێنان --
ئەوە زۆر باشتر بوو لە ھەر
شتێکی تری کە ئەوکاتە کە هەبوو،
تاکو ئێستا، هەمان ڕێگە بەکار دەهێندرێت
بۆ درووستکردنی پێنوسەکاندا.
ھاوکات لە ئەمەریکا لە کۆنکۆرد، ماساچوسێت،
ئەوە ھێنری دەیڤد ثۆراو بوو
کە پێوەری پلەکەیی دۆزیەوە
بۆ تۆخییە جیاوازەکان لە پێنووسدا.
کە کردی بە چوار پلە تۆخی،
پلەی دووەم بۆ بەکارهێنانێکی گشتی بوو.
تا کاربۆنەکە زیاتر بێت، پێنووسەکە
نەرمتر دەبێت،
و هێڵەکانی تۆختر و نەرمتر دەبن.
پێنووسی توندتر، لیتەی زیاتری دەویست
هێڵەکانی باشتر و کاڵتر دەبوون.
لە بنەڕەتدا، کە پێنووس درووست دەکرا،
بە خڕی و بە دەست درووست دەکرا.
درووست کردنیان ئاسان نەبوو،
ئەمەریکیەکان ھونەرەکەیان کردە ئامێر.
زۆر کەس دەڵێن جۆزیف دیکسەن
یەکەم کەسە کە گەشەی بە ئامێرە
ڕاستەقینەکان داوە
بۆئەوەی شتەکان بکەن وەکو
بڕینی تولی دار، بڕینی تڵیش لە دارەکەدا،
بەکارهێنانی کەتیرە بۆیان.
دواتر تێگەیشتن کە ئاسانترە و
بەفیڕۆدان کەمتر دەبێت
ئەگەر پێنووسی شەشلا درووست بکەن،
و دواتریش بوو بە شێوەی ستاندارد.
لە ڕۆژە سەرەتاکانی پێنووسەوە،
خەڵکی حەزیان لەوە بووە کە بتوانن بیسڕنەوە.
لە بنەڕەتدا پارچە نانی ورد بوو
کە لە ڕەشکردنەوەدا بەکار دەهات
و پاشان لاستیک و بەردە پێ.
لە سالی ١٨٥٨سپیکەرەوەیان
بەست بە پێنووسەکەوە،
کاتێک خاوەن پەڕاوگەیەکی ئەمەریکی بەناوی
ھەیمەن لیپمان یەکەم پێنووسی ئاشکرا کرد
کە سپیکەرەوەی پێوە بەند بوو،
کە بەڕاستی دۆخی پێنووسی گۆڕی.
یەکەم پێنووسی زەردی جیهانی
KOH_I_NOOR1500 بوو.
KOH_I_NOOR کارێکی شێتانەی کرد
کە پێنووسەکەیان بە ١٤ ڕووی
زەرد بۆیە کرد
و لە زێڕی عەیارە ١٤ نقومیان کرد.
پێنووسێک ھەیە بۆ ھەمووان
و ھەر پێنووسێک چیرۆکێکی ھەیە.
بلاکوین ٦٠٢ بەناوبانگە و
لەلایەن زۆر نووسەرەوە بەکارھاتووە،
بەتایبەت جۆن ستاینبێک و ڤلادیمیەر نابۆکوڤ.
و دواتر کۆمپانیای پێنووسی دیکسەنت ھەیە
ئەوان بەرپرسن لە دیکسەن تایکۆندەرەوگە.
ئەوە ئایکۆنێکە
خەڵکی بیر لەچی دەکەنەوە
کاتێک بیر لە پێنووس دەکەنەوە
و بیر لەچی دەکەنەوە کە
بیر لە قوتابخانە دەکەنەوە.
لەڕاستیدا، پێنووسەکە
شتێکە کە بیری لێدەکەمەوە،
بەکاربەری ئاسایی ھەرگیز
دووجار بیرناکاتەوە دەربارەی
چۆن درووست کراوە یان
بۆ بەو ڕێگەیە درووست کراوە،
چونکە ھەمیشە ھەر بەو ڕێگەیە بووە.
بەڕای من ھیچ شتێک نییە کە بتوانرێت بکرێت
بۆ درووست کردنی پێنووسێکی باشتر لەمە.
ئەمە تەواو و نایابە.
Het geluid is belangrijk
wanneer je een potlood gebruikt.
Het is dit duidelijk hoorbare gekras.
(Gekras)
[Klein ding. Groot idee.]
[Caroline Weaver over het Potlood]
Een potlood is een simpel voorwerp.
Het is gemaakt van hout
met een paar lagen verf,
een gum en een kern,
die van grafiet, klei en water is gemaakt.
Het kostte honderden mensen
meerdere eeuwen
om dit ontwerp te verzinnen.
En het is die lange geschiedenis
van samenwerking
die dit tot een perfect voorwerp maakt.
Het verhaal van het potlood
begint met grafiet.
Mensen begonnen
nuttige toepassingen te ontdekken
voor deze nieuwe substantie.
Ze sneden het in kleine stokjes
en wikkelden het in touw,
schapenhuid of papier
en verkochten het op straat in Londen
om te gebruiken voor schrijven of tekenen.
Boeren en herders gebruikten het
om hun dieren te merken.
In Frankrijk
ontdekte Nicolas Jacques Conté
een manier om grafiet te vermalen.
Hij mengde het met poederklei
en water tot een pasta.
Deze pasta werd in een vorm gegoten
en gebakken in een oven.
Het resultaat was
een enorm sterke grafieten kern,
die onbreekbaar, glad en bruikbaar was --
het was beter dan andere dingen
die mensen in die tijd hadden,
en deze methode wordt nog steeds
gebruikt om potloden te maken.
Ondertussen, in Amerika,
in Concord, Massachusetts,
bedacht Henry David Thoreau
een indelingsschema
voor verschillende hardheidsniveaus
van potloden.
Het kreeg een cijfer van een tot vier
en nummer twee was de beste hardheid
voor algemeen gebruik.
Hoe zachter het potlood,
hoe meer grafiet erin zat,
en hoe donkerder en gladder de lijn is.
Hoe harder het potlood,
hoe meer klei erin zat
en hoe lichter en dunner de lijn is.
Potloden werden oorspronkelijk
met de hand gemaakt en waren rond.
Ze waren moeilijk te maken.
Het waren de Amerikanen
die het vak hebben gemechaniseerd.
Veel mensen schrijven Joseph Dixon toe
dat hij de eerste persoon was
die machines ontwikkelde
om bijvoorbeeld houten latten te snijden,
gleuven in het hout te snijden,
er lijm op aan te brengen...
Ze kwamen erachter dat het makkelijker
en minder verspillend was
om een zeshoekig potlood te maken,
dus dat werd de standaardvorm.
Vanaf het begin vinden mensen het fijn
dat ze potlood kunnen uitwissen.
Oorspronkelijk werden broodkruimels
gebruikt om potloodstrepen te wissen,
en later rubber en puimsteen.
De vaste gum ontstond in 1858,
toen de Amerikaanse verkoper Hymen Lipman
een patent nam op het eerste potlood
met een vaste gum.
Dit veranderde het hele spel.
Het eerste gele potlood ter wereld
was de KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR deed iets geks:
ze verfden het potlood met
14 lagen gele verf
en doopten het uiteinde
in 14-karaats goud.
Er is een potlood voor iedereen
en elk potlood heeft een verhaal.
De Blackwing 602 is beroemd
omdat veel schrijvers deze gebruiken,
in het bijzonder John Steinbeck
en Vladimir Nabokov.
En dan heb je het potlodenbedrijf Dixon.
Zij zijn verantwoordelijk
voor de Dixon Ticonderoga.
Het is een icoon,
het is wat mensen voor zich zien
als ze aan een potlood denken
en wat ze zien als ze aan school denken.
Het potlood is echt iets
waar de gemiddelde gebruiker
nauwelijks over nadenkt,
hoe het is gemaakt,
waarom het zo wordt gemaakt,
omdat het gewoon altijd zo is geweest.
Ik denk niet dat er iets kan worden gedaan
om het potlood nog beter te maken.
Het is perfect.
Myślę, że dźwięk gra ważną rolę,
kiedy używamy ołówka.
Naprawdę słychać takie skrobanie.
(Skrob-skrob)
[Mała rzecz. Wielki pomysł.]
[Caroline Weaver o ołówku]
Ołówek to bardzo prosty przedmiot.
Jest zrobiony z drewna.
Ma kilka warstw farby, gumkę i rdzeń,
który składa się z grafitu, gliny i wody.
Potrzeba było setek ludzi i lat,
żeby do tego dojść.
To właśnie długotrwała współpraca
według mnie sprawia,
że ołówek jest taki idealny.
Historia ołówka zaczyna się od grafitu.
Ludzie znaleźli użyteczne zastosowania
nowego minerału.
Cięli grafit na małe patyczki,
owijali sznurkiem,
baranią skórą albo papierem
i sprzedawali na ulicach Londynu.
Ołówka używano do pisania albo rysowania.
Bardzo często rolnicy i pasterze
grafitem oznaczali zwierzęta.
Tymczasem we Francji
Nicolas-Jacques Conté wynalazł
metodę mielenia grafitu,
który łączyło się z gliną w proszku
i wodą, aby stworzyć papkę.
Potem tę papkę umieszczano
w formie i wypalano w piecu.
W ten sposób otrzymywano
bardzo twardy grafitowy rdzeń,
który był wytrzymały,
gładki i łatwy w użyciu.
Był dużo lepszy niż cokolwiek
innego w tamtych czasach
i po dziś dzień używamy właśnie
tej metody do wytwarzania ołówków.
Tymczasem w Ameryce,
w Concord w stanie Massachusetts,
Henry David Thoreau wymyślił skalę,
w której różne stopnie
odpowiadały różnej twardości ołówków.
Były to stopnie od jednego do czterech,
gdzie numer dwa idealnie
nadawał się do codziennego użytku.
Im bardziej miękki ołówek,
tym więcej zawierał grafitu,
a pismo było ciemniejsze i płynniejsze.
Im twardszy ołówek,
tym więcej zawierał gliny,
a rysowana linia
była jaśniejsza i cieńsza.
Początkowo ołówki wytwarzano
ręcznie i były one okrągłe.
Nie robiło się ich łatwo,
więc Amerykanie zmechanizowali tę sztukę.
Wielu sądzi, że to Joseph Dixon
jako jeden z pierwszych
stworzył prawdziwe maszyny,
które cięły drewno na listewki,
wycinały w nich rowki
i nakładały na nie klej.
Okazało się, że łatwiejsze
i bardziej oszczędne jest
wytwarzanie ołówków sześciokątnych.
Stało się to standardem.
Od początku istnienia ołówków
zachwycano się tym, że można je zmazywać.
Najpierw używano okruchów chleba
do wymazywania śladów ołówka,
a później gumy i pumeksu.
Po raz pierwszy do ołówka
przyczepiono gumkę w 1858 roku,
kiedy Amerykanin Hymen Lipman
opatentował pierwszy ołówek
z przyczepioną gumką.
To zmieniło zasady gry.
Pierwszy żółty ołówek na świecie
to KOH-I-NOOR 1500.
Firma KOH-I-NOOR zrobiła coś szalonego
i pokryła ołówek
14 warstwami żółtej farby,
a końcówkę zamoczyła
w 14-karatowym złocie.
Każdy znajdzie ołówek dla siebie
i każdy ołówek ma swoją historię.
Blackwing 602 jest znany z tego,
że używało go wielu pisarzy,
szczególnie John Steinbeck
i Władimir Nabokow.
Jest też firma Dixon,
która produkuje ołówki.
To ona stworzyła Dixon Ticonderoga.
Ich ołówek jest kultowy.
Właśnie to ludzie mają przed oczami,
kiedy myślą o ołówku i o szkole.
Ołówek to rzecz,
nad którą zwykły użytkownik
się nie zastanawia,
jak to jest zrobione
i dlaczego właśnie tak,
bo zawsze tak było.
Według mnie nie można ulepszyć ołówka.
Jest idealny.
O som é uma parte enorme, penso eu,
da experiência de usar um lápis
e o riscar tem um som bastante audível.
(Arranhar dos riscos)
[Uma coisa pequena. Uma grande ideia]
[Caroline Weaver sobre o Lápis]
O lápis é um objeto muito simples.
É feito de madeira
com umas camadas de tinta,
uma borracha e um interior,
feito de grafite, argila e água.
Foram precisas centenas de pessoas
ao longo de séculos
para chegar a este "design".
É esta longa história de colaboração
que, para mim, o torna um objeto perfeito.
A história do lápis começa com a grafite.
As pessoas começaram
a descobrir aplicações úteis
para esta nova substância.
Cortavam-na em pequenos palitos,
envolviam-nos em cordéis,
em pele de carneiro ou papel
e vendiam-nos nas ruas de Londres
para serem usados
para escrever ou desenhar
ou, muitas vezes,
por agricultores e pastores,
para marcar os seus animais.
Em França,
Nicolas-Jacques Conté descobriu
um método de moer a grafite,
misturando-a com argila em pó
e água para criar uma pasta.
Enchia-se um molde com esta pasta,
que era aquecida num forno,
e o resultado era um núcleo
de grafite bem forte,
inquebrável, macio e utilizável.
Era muito melhor
do que tudo o resto, na altura,
e, até hoje, continua a ser o método
utilizado para fabricar lápis.
Entretanto, nos EUA,
em Concord, em Massachusetts,
Henry David Thoreau criou
a escala de classificação
para diferentes graus de dureza dos lápis.
Foram graduados de um a quatro,
sendo o número dois
a dureza ideal para uso geral.
Quanto mais mole for o lápis,
mais grafite tem
e mais escuro e suave será o seu traço.
Quanto mais firme for o lápis,
mais argila tem
e mais leve e fino será.
No início, quando os lápis
eram feitos à mão, eram redondos.
Não havia uma forma fácil de os fazer,
e foram os americanos
que mecanizaram o fabrico.
Muitas pessoas consideram Joseph Dixon
como um dos primeiros a começar
a desenvolver máquinas
para fazer coisas para cortar madeira
em lâminas, fazer ranhuras na madeira,
ou aplicar-lhes cola.
Descobriram que era mais fácil
e gerava menos desperdícios
fazer um lápis hexagonal
que, por isso, se tornou o padrão.
Desde os primórdios dos lápis,
as pessoas adoram
poder apagar o seu traço.
Inicialmente, usavam-se migalhas de pão
para apagar os riscos dos lápis
e depois, a borracha e a pedra-pomes.
A borracha ligada ao lápis
apareceu em 1858,
quando um americano, Hymen Lipman,
dono de uma papelaria,
patenteou o primeiro lápis
com uma borracha anexada,
o que revolucionou o negócio dos lápis.
O primeiro lápis amarelo do mundo
foi o KOH-I-NOOR 1500.
A KOH-I-NOOR fez uma loucura
ao pintar um lápis com 14 camadas
de tinta amarela
e mergulhar a ponta
em ouro de 14 quilates.
Há um lápis para toda a gente
e cada lápis tem uma história.
O Blackwing 602 é famoso
por ser usado por muitos escritores,
especialmente por John Steinbeck
e por Vladimir Nabokov.
Depois há a companhia de lápis Dixon.
São responsáveis pelo Dixon Ticonderoga.
É um ícone,
é nele que as pessoas pensam
quando pensam num lápis
e é nele que pensam
quando pensam na escola.
O lápis é uma coisa em que,
segundo penso,
o utilizador normal
nunca pensou duas vezes,
em como ou porque é que é feito
da maneira que é,
porque sempre foi assim.
Na minha opinião,
não há nada a fazer
para melhorar o lápis.
É perfeito.
Eu acho que o som é uma parte importante
da experiência de usar um lápis,
ele tem esse som arranhado bem audível.
(Arranhado)
[Pequena coisa.]
[Grande ideia.]
[Caroline Weaver sobre o Lápis]
O lápis é um objeto muito simples.
É feito de madeira,
com algumas camadas de tinta,
uma borracha e o núcleo,
que é feito de grafite, argila e água.
Foi preciso centenas
de pessoas durante séculos
para chegar a esse design.
E é essa longa história de colaboração
que, para mim, faz com que ele seja
um objeto perfeito.
A história do lápis começa com a grafite.
As pessoas começaram a encontrar
aplicações muito úteis
para essa nova substância.
Eles cortavam em pequenos bastões
e enrolavam em barbante,
pele de carneiro ou papel
e vendiam nas ruas de Londres
para ser usado para escrever ou desenhar
ou, algumas vezes,
por fazendeiros ou pastores,
que usavam para marcar seus animais.
Na França,
Nicolas-Jacques Conté descobriu
uma forma de triturar a grafite,
misturando com argila em pó
e água para fazer uma pasta.
Depois, a pasta era colocada
dentro de um molde e queimada no forno,
e o resultado era um núcleo
de grafite muito forte
que não quebrava, era macio, usável...
Era muito melhor do que qualquer coisa
que já existia naquela época,
e até hoje, esse é o método
utilizado na fabricação de lápis.
Enquanto isso, na América,
em Concord, Massachusetts,
Henry David Thoreau inventou
a escala de classificação
para lápis de diferentes durezas.
Foram classificados de um a quatro,
o número dois sendo o de uso
ideal para tarefas gerais.
Quanto mais suave o lápis,
mais grafite tinha na composição,
e a escrita seria mais escura e suave.
Quanto mais firme o lápis,
mais argila havia
e a linha seria mais clara e fina.
Quando os lápis eram feitos à mão,
eles eram redondos.
Não havia forma fácil de faze-los,
e foram os americanos
que mecanizaram a produção.
Muita gente dá os créditos a Joseph Dixon
por ser um dos primeiros
a desenvolver máquinas
que cortavam lâminas de madeira,
faziam sulcos na madeira,
aplicavam cola...
E eles descobriram que era mais fácil
e com menos desperdício
fazer o lápis hexagonal,
e então isso virou o padrão.
Desde os primórdios dos lápis,
as pessoas adoravam poder apagar.
Originalmente, pedaços de pão
eram usados para apagar marcas de lápis
e depois, borracha e pedra-pomes.
A borracha na ponta surgiu em 1858,
quando o papeleiro americano
Hymen Lipman patenteou o lápis
com uma borracha na ponta,
o que mudou o lápis para sempre.
O primeiro lápis amarelo do mundo
foi o KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR os produzia de modo
que os lápis eram pintados
com 14 camadas de tinta amarela
e a ponta era mergulhada em ouro 14 K.
Existe um lápis para todos os gostos,
e todo lápis tem uma história.
O Blackwing 602 é famoso
por ser usado por muitos escritores,
especialmente John Steinbeck
e Vladimir Nabokov.
E existe a companhia Dixon de lápis.
Eles são responsáveis
pelo Dixon Ticonderoga.
É um ícone,
é o que as pessoas pensam
quando falamos em lápis
e o que pensam quando falamos em escola.
E o lápis é algo que eu acho
que o usuário comum
nunca pensou duas vezes,
como é feito ou porque
é feito do jeito que é,
porque sempre foi desse jeito.
Na minha opinião, não há nada
que possa ser feito
para melhorar o lápis.
Ele é perfeito.
Cred că sunetul are un rol important
atunci când folosești un creion,
acel scârțâit care se aude.
(Scârțâit)
[Lucruri mici. Idei mari.]
[Caroline Weaver despre creion]
Creionul este un instrument foarte simplu.
Este făcut din lemn
și câteva straturi de vopsea
o gumă și o mină,
făcută din cărbune, argilă și apă.
A fost nevoie de sute de oameni
de-a lungul secolelor
să ajungă la acest design.
Iar această îndelungă colaborare
e ceea ce îl face un instrument perfect.
Povestea creionului începe cu cărbunele.
Oamenii începuseră să găsească
întrebuințări utile
pentru acest material nou.
Îl tăiau în bețigașe mici
și îl înfășurau cu sfoară,
piele de oaie sau hârtie
și îl vindeau pe străzile Londrei
pentru a fi folosit la scris sau desenat,
de multe ori era vândut
fermierilor și păstorilor,
care îl foloseau să însemneze animalele.
În Franța,
Nicolas-Jacques Conté a descoperit
o metodă de măcinare a cărbunelui,
amestecându-l cu pulbere de argilă
și apă, ca să facă o pastă.
Apoi, această pastă era pusă într-o formă
și arsă într-un cuptor,
iar rezultatul era o mină solidă de grafit
care nu se rupea, era netedă,
putând fi folosită --
mult mai bună decât orice se găsea atunci,
și până în ziua de azi această metodă
este folosită la fabricarea creioanelor.
În acest timp, în America,
în Concord, Massachusetts,
Henry David Thoreau a introdus
scara de clasificare
a durității creioanelor.
Clasificarea era de la 1 la 4,
numărul 2 având duritatea ideală
pentru uzul general.
Cu cât creionul era mai moale,
cu atât avea mai mult grafit
iar linia mai închisă și mai fină.
Cu cât era mai solid, cu atât
conținea mai multă argilă
și era mai ușor și mai fragil.
La început, când erau executate manual,
creioanele erau rotunde.
Nu erau ușor de făcut,
iar americanii au fost aceia
care au automatizat acest meșteșug.
Mulți îl recunosc pe Joseph Dixon
ca fiind printre primii
care au creat echipamente
care să taie bucățile de lemn,
să facă adâncituri în lemn,
să aplice lipiciul...
Și și-au dat seama că era
mai ușor și mai eficient
să facă un creion hexagonal,
iar acest lucru a devenit standard.
De când au apărut creioanele,
oamenilor le-a plăcut că se pot șterge.
Inițial, firimiturile de pâine
se foloseau pentru a șterge
urmele de creion
iar mai târziu guma
și piatra ponce.
Guma de la capăt
a fost adăugată în 1858,
când librarul american Hymen Lipman
a brevetat primul creion
cu o gumă atașată,
lucru care a schimbat regulile jocului.
Primul creion galben din lume
a fost KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR a făcut
un lucru neobișnuit
vopsind creionul cu 14 straturi
de vopsea galbenă
scufundându-l la capăt
în aur de 14 carate.
Există un creion pentru toți
și fiecare are o poveste.
Blackwing 602 este cunoscut
pentru că este folosit de mulți scriitori,
în special John Steinbeck
și Vladimir Nabokov.
Există apoi compania de creioane Dixon.
Ei sunt cei care au introdus
Dixon Ticonderoga.
Este un simbol,
e ceea ce îți vine în minte
când te gândești la creion
și când îți aduci aminte de școală.
Creionul este, într-adevăr,
un obiect la care
consumatorul de rând
nu se gândește de două ori
despre cum este făcut
sau de ce e făcut așa,
pentru că dintotdeauna a fost așa.
După părerea mea,
nu se poate face nimic
pentru a face creionul mai bun decât este.
E perfect.
Звук, я думаю, является важной
составляющей при пользовании карандашом.
Ему присуща такая слышимая скрипучесть.
(Скрип)
[Миниатюрная вещица. Большая идея.]
[Кэролайн Уивер о карандаше]
Карандаш — очень простой предмет обихода.
Его делают из древесины
и покрывают несколькими слоями краски.
На кончике — ластик, внутри — стержень,
сделанный из графита, глины и воды.
Современный дизайн карандаша
появился благодаря усилиям
сотен изобретателей,
и заняло это несколько веков.
Карандаш — результат длительной
совместной работы многих людей,
но то, что получилось в итоге,
я считаю примером совершенства.
История карандаша начинается с графита.
Когда люди открыли для себя этот минерал,
ему нашлось множество применений.
Графит разреза́ли на маленькие палочки,
обвязывали бечёвкой,
оборачивали овечьей кожей или бумагой
и продавали на улицах Лондона
как инструмент для письма или рисования.
Бывало, его покупали фермеры или пастухи,
чтобы помечать домашних животных.
Француз Никола Жак Конте
изобрёл метод получения графитовой смеси
путём измельчения графита в пыль
и смешивания его с глиной и водой.
Затем эту смесь отливали в формы,
обжигали в печи
и получали довольно прочный
графитовый стержень —
он не ломался, был гладким,
удобным в применении
и более качественным, чем его аналоги,
существовавшие в то время.
Этот метод производства карандашей
используется и по сей день.
А тем временем в Америке,
в городе Конкорде, штат Массачусетс,
Генри Дэвид Торо предложил
использовать шкалу
для определения
твёрдости грифеля карандашей.
Твёрдость варьировалась от 1 до 4.
Идеальной твёрдостью
для общего пользования считалась 2.
Чем больше в составе карандаша
графита, тем он мягче,
пишет темнее и более гладко.
Чем больше в грифеле глины,
тем твёрже карандаш
и тем светлее и тоньше он пишет.
Изначально карандаши делали вручную
и изготавливали их круглыми.
Это было довольно непросто.
Производство механизировали американцы.
Считается, что Джозеф Диксон
был одним из первых,
кто начал производство станков
для нарезки древесины,
вытачивания желобков
и склеивания.
Он пришёл к выводу,
что легче и рациональнее
делать шестигранные карандаши,
и это стало эталоном.
Уже при появлении первых карандашей
люди оценили то, что написанное
можно было легко стереть.
Сначала для этого использовали
хлебные крошки,
потом начали применять каучук и пемзу.
Впервые карандаши с прикреплённым ластиком
появились в 1858 году.
Именно тогда американец Хайман Липман,
торговец канцелярскими товарами,
запатентовал первый карандаш с ластиком.
Это было большим достижением
в карандашном деле.
Первым в мире жёлтым карандашом
был KOH-I-NOOR 1500.
Фирма KOH-I-NOOR прославилась тем,
что этот карандаш сначала покрывали
14 слоями жёлтой краски,
а затем обмакивали его кончик
в золоте 14 карат.
Можно найти карандаш на любой вкус,
и у всякого карандаша есть своя история.
Карандаши Blackwing 602
известны тем, что ими пользовались
многие писатели, в том числе
Джон Стейнбек и Владимир Набоков.
Известны также и карандаши компании Dixon.
Она производит Dixon Ticonderoga.
Эти карандаши стали легендой.
Именно о них вспоминают люди,
говоря о карандашах,
и именно они приходят на ум
при упоминании школы.
Карандаш — это предмет,
о котором, я полагаю,
среднестатистический пользователь
никогда не задумывался —
как делают карандаши
и почему именно так, а не иначе —
ведь кажется, что так карандаши
изготавливали всегда.
Я считаю, что сделать карандаш лучше
уже просто невозможно.
Он само совершенство.
Myslím si, že zvuk do značnej miery
charakterizuje písanie ceruzkou.
Je ju naozaj počuť škrípať.
(škrípanie)
[Malá vec. Veľká myšlienka.]
[Caroline Weaver na tému Ceruzka]
Ceruzka je veľmi jednoduchý predmet.
Je z dreva a má niekoľko vrstiev farby,
gumu a tuhu
vyrobenú z grafitu, ílu a vody.
Áno, stovkám ľudí trvalo celé storočia
objaviť tento dizajn.
A práve táto dlhá história spolupráce ju,
podľa mňa, veľmi zdokonalila.
Príbeh ceruzky sa začína grafitom.
Ľudia začali nachádzať
mnoho užitočných použití
tejto novej látky.
Rezali ju na malé tyčinky,
ktoré obaľovali špagátom,
ovčou kožou či papierom,
a predávali na uliciach Londýna
na písanie či maľovanie.
Často ich používali farmári a pastieri
na značkovanie zvierat.
Vo Francúzsku vynašiel
Nicolas-Jacques Conté metódu
brúsenia grafitu.
Zmiešal ho s práškovým ílom a vodou
a vytvoril tak pastu.
Túto pastu potom naplnil do foriem
a vypálil v peci,
čoho výsledkom bola
veľmi tvrdá grafitová tuha,
ktorá sa nelámala
a bola jemná a použiteľná.
Bolo to to najlepšie,
čo v tom čase existovalo,
a ceruzky sa takto vyrábajú dodnes.
Medzitým v Amerike, v meste
Concord v Massachusetts,
Henry David Thoreau vytvoril
stupnicu tvrdosti ceruziek.
Siahala od 1 po 4,
pričom číslo 2 je ideálna tvrdosť
na všeobecné použitie.
Čím je ceruzka mäkšia,
tým viac grafitu obsahuje
a tým tmavšia a jemnejšia bude čiara.
Čím je ceruzka tvrdšia,
tým obsahuje viac ílu
a čiara bude tým svetlejšia a tenšia.
Pôvodne, keď sa ceruzky vyrábali ručne,
boli okrúhle.
Nevyrábali sa jednoducho,
až Američania toto remeslo zmechanizovali.
Mnohí považujú Josepha Dixona
za jedného z prvých vývojárov dnešných strojov
na rezanie drevených líšt,
vyrezávanie drážok do dreva
alebo ich lepenie...
Zistilo sa, že je jednoduchšie
a hospodárnejšie
vyrábať šesťuholníkové ceruzky.
Stali sa preto štandardom.
Už od počiatku ceruziek
sa ľuďom veľmi páčilo,
že sa dajú vygumovať.
Najprv sa na gumovanie
používali omrvinky z chleba
a neskôr guma a pemza.
Ceruzka s gumou sa objavila v roku 1858,
keď americký predajca písacích potrieb
Hymen Lipman patentoval
prvú ceruzku s gumou.
Tým sa výroba ceruziek výrazne zmenila.
Prvou žltou ceruzkou na svete
bola KOH-I-NOOR 1500.
Firma KOH-I-NOOR naozaj prekvapila,
keď túto ceruzku natrela
14 vrstvami žltej farby
a ponorila koniec do 14-karátového zlata.
Existuje ceruzka pre každého
a každá ceruzka má svoj príbeh.
Blackwing 602 je známa tým, že ju
používalo veľa spisovateľov,
spomeniem Johna Steinbecka
a Vladimíra Nabokova.
Potom existuje spoločnosť Dixon,
ktorá je zodpovedná za Dixon Ticonderogu.
Je to ikona,
ktorú si každý predstaví,
keď sa povie ceruzka alebo škola.
Bežný používateľ podľa mňa naozaj
dvakrát nerozmýšľa, ako sa vyrába
alebo prečo sa vyrába, tak ako sa vyrába,
lebo sa proste nikdy nevyrábala inak.
Myslím si, že ceruzku už viac
nie je možné viac vylepšiť.
Je dokonalá.
Мислим да је звук важан део
доживљаја док користимо оловку,
а гребање је заиста чујно.
(Гребање)
[Мала ствар. Велика идеја.]
[Керолајн Вивер о оловци]
Оловка је веома једноставан предмет.
Направљена је од дрвета
и има слојеве боје,
гумицу и срце,
које се прави од графита, глине и воде.
Да, било је потребно
стотине људи током више векова
да се постигне овај облик.
А баш та дуга историја сарадње
је, за мене, оно што је чини савршеном.
Прича о оловци започиње са графитом.
Људи су почели да проналазе
заиста корисне примене
ове нове супстанце.
Секли су га на штапиће,
увијали у врпце од овчије коже или папира
и продавали на улицама Лондона
да би се користио за писање или цртање,
а пуно пута су га користили
и фармери или пастири
за обележавање својих животиња.
У Француској,
Николас Жак Конте је открио
метод дробљења графита,
а мешао га је са глином у праху
и водом да направи смесу.
Одатле је калуп пунио пастом
и отпуштао у пећ,
а резултат је било
заиста тврдо графитно срце
које се није могло сломити,
које је било глатко и употребљиво -
било је много боље од свега
што је постојало у то време,
а до дана данашњег се овај метод
још увек користи за прављење оловака.
У међувремену, у Америци,
у Конкорду у Масачусетсу,
Хенри Дејвид Торо је направио
скалу за оцењивање
различите чврстине оловака.
Ишла је од јединице до четворке,
при чему је двојка била
идеална чврстина за општу употребу.
Што је оловка мекша,
има више графита у себи,
а линија је тамнија и глађа.
Ако је оловка тврђа,
има у себи више глине,
а онда је лакша и финија.
Изворно, када су оловке
прављене ручно, биле су округле.
Није постојао лак начин да се направе,
а Американци су ти
који су механизовали овај занат.
Многи приписују заслуге Џозефу Диксону
за то да је један међу првима
који је започео развој правих машина
за ствари као што су сечење
дрвених лајсни, усецање жљебова у дрвету,
додавање лепка на њих...
Схватили су да је лакше и мање расипно
направити шестоугаону оловку,
па је то постао стандард.
Још од првих дана оловака,
људима се свиђало
што им могу обрисати траг.
На почетку су се користиле мрвице хлеба
да се обришу трагови оловке,
а касније гума и плавац.
Припојена гумица се јавила 1858. године,
када је амерички књижар, Хајмен Липмен,
патентирао прву оловку
са припојеном гумицом,
што је потпуно променило
ситуацију са оловкама.
Прва жута оловка била је KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR 1500 је урадио луду ствар
и премазао ову оловку
четрнаестослојном жутом фарбом,
а њен крај умочио
у четрнаестокаратно злато.
За свакога постоји понека оловка,
а свака оловка има своју причу.
„Блеквинг 602“ је позната по томе
што ју је користило пуно писаца,
посебно Џон Стајнбек и Владимир Набоков.
Затим имамо компанију
за производњу оловака „Диксон“.
Они су заслужни за „Диксон Тајкондерогу“.
Она је симбол,
нешто на шта људи помисле
када размишљају о оловкама
и нешто што им падне на памет
када размишљају о школи.
Оловка је заиста ствар о којој, мислим,
просечни корисник
никада није двапут размислио,
о томе како се прави
или зашто се тако прави,
јер је одувек било тако.
Мислим да не постоји ништа
што се може учинити
да оловка постане боља.
Савршена је.
เสียงเป็นส่วนสำคัญนะคะ ในความคิดของฉัน
สำหรับประสบการณ์ในการใช้ดินสอ
และมันก็มีเสียงการขีดเขียนนี่จริง ๆ
(เสียงขีดเขียน)
[ของธรรมดากับแนวคิดที่ยิ่งใหญ่]
[คาโรลีน เวฟเวอร์ พูดถึงดินสอ]
ดินสอเป็นของธรรมดา ๆ
มันทำมาจากไม้ที่มีชั้นเคลือบภายนอก
และยางลบ และส่วนแกน
ซึ่งทำมาจากกราไฟต์ ดินเหนียว และน้ำ
ทว่า ด้วยแรงงานคนหลายร้อย
ในช่วงหลายศตวรรษทีเดียว
ที่ถูกใช้ไปเพื่อให้ได้มาซึ่งการออกแบบนี้
และมันก็มีประวัติศาสตร์ความร่วมมือ
อันยาวนาน
ซึ่งสำหรับฉันแล้ว
ทำให้มันเป็นสิ่งที่สมบูรณ์แบบเหลือเกิน
เรื่องราวของดินสอเริ่มขึ้นจากกราไฟต์
คนเริ่มพบว่าสสารใหม่นี้
มีประโยชน์ในการใช้งานจริง ๆ
พวกเขาตัดมันเป็นชิ้นเล็ก ๆ
และพันมันด้วยลวด หนังแกะ หรือกระดาษ
และขายตามท้องถนนในกรุงลอนดอน
เพื่อที่จะเอาไว้ใช้เขียนหรือวาด
หรือ บ่อยครั้งทีเดียว
ที่ชาวนาและคนเลี้ยงแกะ
ใช้มันเพื่อทำเครื่องหมายบนสัตว์ของพวกเขา
ในฝรั่งเศส
นิโคลัส แจ๊ค คอนเต้
พบวิธีการบดกราไฟต์
และผสมมันเข้ากับดินเหนียวป่น
และน้ำเพื่อให้มันกลายเป็นก้อนแป้งเปียก
จากนั้น ก็กดมันผ่านสู่เบ้าพิมพ์
และเผาในเตาเผา
และผลลัพธ์ที่ได้ก็คือ
แกนกราไฟต์ที่แข็งมาก ๆ
ที่จะไม่แตกหักง่าย
เรียบ และใช้งานได้
มันดีกว่าอะไรก็ตามที่มีอยู่ในเวลานั้น
และจนถึงวันนี้ วิธีการดังกล่าว
ก็ยังคงถูกใช้ในการผลิตดินสอ
ขณะเดียวกัน ในทวีปอเมริก
ในคอนคอร์ด รัฐแมสซาชูเซ็ท
เฮนรี เดวิด โทรัว
ได้ประดิษฐ์ระดับการให้คะแนน
สำหรับความแข็งของดินสอขึ้นมา
มันถูกจัดตามคะแนนตั้งแต่หนึ่งถึงสี่
เลขสองหมายถึงความแข็งที่เหมาะสม
สำหรับการใช้งานทั่วไป
ยิ่งดินสอนุ่มเท่าไร
มันก็ยิ่งมีกราไฟต์มากเท่านั้น
และก็จะให้เส้นที่
เข้มกว่าและเรียบเนียนกว่า
ยิ่งดินสอแข็งเท่าไร
มันก็ยิ่งมีดินเหนียวมากเท่านั้น
และให้เส้นที่มีสีจางกว่าและคมกว่า
แต่เดิม เมื่อดินสอยังถูกทำขึ้นด้วยมือ
พวกมันถูกทำออกมาให้เป็นแท่งกลม
มันไม่มีวิธีการผลิตได้โดยง่าย
และชาวอเมริกันนี่เอง
ที่เป็นผู้ใช้เครื่องจักรในการผลิตมัน
หลายคนยกความดีความชอบให้ โจเซฟ ไดซอน
ว่าเป็นหนึ่งในคนแรก ๆ
ที่เริ่มพัฒนาเครื่องจักรเฉพาะ
เพื่อที่จะใช้ตัดไม้เป็นแผ่น
เจาะช่องในไม้นั้น
และใส่กาวลงไป
พวกเขาพบว่า
มันง่ายกว่าและสิ้นเปลืองน้อยกว่า
ถ้าทำดินสอออกมาเป็นทรงหกเหลี่ยม
และนั่นก็กลายเป็นมาตรฐาน
ตั้งแต่เริ่มมีดินสอ
ผู้คนก็ชอบที่มันสามารถลบได้
แต่เดิม เศษขนมปัง
ถูกใช้เพื่อขัดถูส่วนที่เป็นรอยดินสอออกไป
ก่อนที่ยางและหินภูเขาไฟจะถูกนำมาใช้
ยางลบที่ถูกติดเข้าไปเกิดขึ้นในปี ค.ศ. 1858
เมื่อคนขายเครื่องเขียนชาวอเมริกัน
ไฮเมน ลิปแมน จดสิทธิบัตรดินสอแท่งแรก
ที่มียางลบติดอยู่
ซึ่งเป็นการเปลี่ยนบทบาทของดินสอ
ดินสอสีเหลืองแท่งแรกของโลก
คือ KOH-I-NOOR 1500
KOH-I-NOOR ได้ทำสิ่งที่แหวกแนวนี้
ซึ่งก็คือการทาสีดินสอด้วยสีเหลือง 14 ชั้น
และจุ่มปลายมันลงไปใน ทอง 14 กะรัต
ดินสอมีไว้สำหรับทุกคน
และดินสอทุกแท่งก็มีเรื่องราว
แบล๊ควิง 602 มีชื่อเสียง
เพราะมันถูกใช้โดยนักเขียนมากมาย
โดยเฉพาะ จอห์น สเตนเบค
และวลาดีมีร์ โนโบคอฟ
และจากนั้น เราก็มีบริษัทดินสอไดซอน
พวกเขาเป็นผู้ผลิต ไดซอน ไทคอนดีโรกา
มันเป็นภาพลักษณ์ของดินสอ
มันคือสิ่งที่คนนึกถึงเมื่อพูดกันถึงดินสอ
และเป็นสิ่งที่คนคิดถึงเมื่อพูดถึงโรงเรียน
และสำหรับฉัน ดินสอเป็นสิ่งที่
คนทั่วไปไม่เคยคิดทบทวนกันอย่างจริงจัง
ว่ามันถูกผลิตขึ้นอย่างไร
หรือว่าทำไมมันถูกถูกผลิตด้วยวิธีการนั้น
เพราะว่ามันเป็นมาเช่นนั้นมาตลอดอยู่แล้ว
ในความคิดของฉัน เราไม่สามารถทำอะไร
ได้มากกว่านี้อีกแล้วเพื่อพัฒนาดินสอ
มันสมบูรณ์แบบที่สุดค่ะ
Bence çıkardığı ses de kurşun kalem
kullanma deneyiminin büyük bir parçası
ve gerçekten de duyulabilir
bir sürtünme sesi var.
(Sürtünme)
[Küçük şey. Büyük fikir.]
[Caroline Weaver kurşun kalem
hakkında konuşuyor]
Kurşun kalem oldukça basit bir nesne.
Tahta, birkaç kat boya, silgi
ve bir uçtan oluşuyor,
bu uç da grafit, kil ve sudan yapılıyor.
Evet, bu tasarımı elde etmek için
yüzyıllar boyunca
yüzlerce insan gerekti.
Bu tarihe yayılan uzun süreli işbirliği
bence kurşun kalemi mükemmel bir eşya
hâline getiren şey.
Kurşun kalemin hikâyesi grafitle başlıyor.
İnsanlar bu yeni madde için
gerçekten yararlı
uygulamalar bulmaya başladılar.
Grafiti küçük çubuklara ayırdılar
ve onu koyun derisi
veya kağıdın içine sardılar,
sonra yazı yazmak
veya çizim yapmak için
Londra sokaklarında sattılar
ya da pek çok kez
hayvanlarını işaretlemeleri için
çiftçi ve çobanlara sattılar.
Fransa'da,
Nicolas-Jacques Conté grafiti
yontabileceği bir metot geliştirdi,
yumuşak kıvam alması için
onu toz kil ve suyla karıştırdı.
Sonra bu yumuşak karışım
bir kalıbın içine döküldü ve fırınlandı,
ortaya çıkan sonuç
kırılmayan, pürüzsüz ve kullanılabilir
gerçekten çok güçlü bir grafit uçtu --
o zamanlar var olan pek çok şeyden
çok daha iyiydi
ve bugün bile kurşun kalem yapımında
hâlâ bu yöntem uygulanıyor.
Diğer yandan Amerika'da,
Concord, Massachusetts'te
Henry David Thoreau kurşun
kalemlerin farklı sertliklerine dair
ölçeklendirme geliştirdi.
1'den 4'e kadar derecelendirildi;
genel kullanım için iki numara
ideal sertlikti.
Kalem ne kadar yumuşaksa
içinde o kadar grafit vardı
ve yazımı da o kadar
karanlık ve pürüzsüzdü.
Kalem ne kadar sertse
içinde o kadar kil vardı
ve o kadar açık renk yazacaktı.
İlk başta kurşun kalemler el yapımıydı,
yuvarlak yapılıyorlardı.
Onları yapmanın kolay yolu yoktu
ve bu işi makineleştirenler
ilk olarak Amerikalılardı.
Pek çok kişi ahşaptan suntalar yapmak
ve ahşap üstüne yontma işlemi yapmak
ve yapıştırıcı kullanmakta
makineler geliştirmeye başlayan
ilk insanlardan olarak
Joseph Dixon'ı gösterirler.
Altıgen kurşun kalem yapmanın
çok daha kolay ve az masraflı
olduğunda karar kıldılar
ve bu standart hâlini aldı.
Kurşun kalemin bulunduğu
ilk zamanlardan bu yana
insanlar onun silinebilir olmasına
bayıldılar.
İlk başta kurşun kalem izlerini
yok etmek için
ekmek kırıntıları kullanılıyordu
ve sonra silgi ve ponza.
Başındaki silgi 1858'de,
Amerikalı kırtasiyeci Hymen Lipman
başında silgi olan ilk kalemin
patentini aldığında gerçekleşti,
bu da kurşun kalem rekabetini
oldukça değiştirdi.
Dünyanın ilk sarı kurşun kalem modeli
KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR çılgınca bir şey yaptı,
bu kalemi 14 kat sarı boyayla boyadılar
ve başını 14 karat altına batırdılar.
Herkes için bir kalem var,
her kalemin de bir hikâyesi.
Blackwing 602 çok sayıda yazar
tarafından kullanıldığı için ünlü,
özellikle John Steinback
ve Vladimir Nabokov.
Bir de Dixon kalem şirketi var.
Dixon Ticonderoga'dan onlar sorumlu.
Bu bir ikon,
insanlar kurşun kalemi
düşündüklerinde
veya okulu düşündüklerinde
akıllarına gelen şey bu.
Ayrıca kurşun kalem
sıradan bir kullanıcının
üzerinde pek de düşünmediği bir şey,
nasıl yapıldığı veya
neden böyle yapıldığı
çünkü her zaman böyleydi.
Bence kurşun kalemi olduğundan
daha iyi kılacak
yapılabilecek hiçbir şey yok.
Zaten mükemmel.
Думаю, що звук має неабияке значення
у процесі користування олівцем.
А ще він має дуже виразний шурхіт.
(Шурхіт)
[Дрібничка]
[Велика ідея]
[Керолайн Вівер про олівець]
Олівець — дуже простий предмет.
Він зроблений з дерева,
покритий кількома шарами фарби,
має гумку і стрижень,
виготовлений з суміші
графіту, глини і води.
Попри його простоту, сотні людей
протягом багатьох століть
долучилися до створення
його сучасного дизайну.
І саме у такій тривалій історії співпраці,
як на мене, криється
секрет досконалості олівця.
Історія олівця
починається з графіту.
Люди почали знаходити
корисні шляхи застосування
цього нововідкритого мінералу.
Його розрізали на маленькі палички,
загортали в мотузку,
овечу шкіру або папір
і продавали на вулицях Лондона
для письма або малювання
або, подекуди,
фермерам і пастухам
для маркування тварин в отарі.
Тим часом у Франції
Ніколя Жак Конте вигадав
метод шліфування графіту
шляхом змішування його
з подрібненою глиною та водою,
одержуючи пасту.
Потім пасту заливали
у форму, сушили в печі —
і в результаті отримували
дуже міцний графітний стрижень,
який був гладеньким,
легким у використанні і тривким.
Він був найкращим
у своєму роді на ті часи,
та й досі олівці виготовляють
саме таким способом.
Тим часом у Америці у місті Конкорд,
штат Массачусетс,
Генрі Девід Торо винайшов шкалу градації
твердості стрижня олівця
від 1 до 4,
де 2 — ідеальний варіант
для загального користування.
Чим більше у складі грифеля
графіту, тим він м'якший,
і тим темнішою і плавнішою буде лінія.
Твердість грифеля вказує на
перевагу глини у його складі
— залишені ним лінії будуть
світлими та чіткими.
Спочатку, коли олівці
виготовлялися вручну,
вони були циліндричної форми.
Їхнє виготовлення
давалося нелегко,
і саме американцям вдалося
механізували цей процес.
Багатьма вважається, що Джозеф Діксон
був одним з перших розробників машин
для розрізання дерев'яних брусків,
прорізання в них отворів,
та склеювання.
І виявилося, що простіше та економічніше
виготовляти олівець
шестигранної форми —
так ця форма стала стандартною.
Як тільки люди почали
користуватись олівцями,
їм було до вподоби те,
що вони легко стираються.
Спочатку для здряпування записів олвцем
використовували хлібні крихти,
пізніше — гуму та пемзу.
Гумка була вперше прикріплена
до олівця в 1858 році,
коли американський торговець
канцелярією Гаймен Ліпман
запатентував перший олівець
з прикріпленою гумкою,
що справді змінило
уявлення про нього назавжди.
Першим у світі олівцем жовтого
кольору був KOH-I-NOOR 1500.
Ця компанія робила дещо неймовірне:
вони покривали олівець
14-ма шарами жовтої фарби
і занурювали наконечник
у 14-каратне золото.
Олівець знайдеться для кожного,
а у кожного олівця є своя історія.
Модель Blackwing 602 відома тим,
що нею користувалися багато письменників,
зокрема Джон Стейнбек
та Володимир Набоков.
Також є компанія
з виробництва олівців Dixon,
де з'явився олівець Dixon Ticonderoga.
Саме він є знаковим —
перший, що спадає на думку,
коли ми уявляємо олівець,
і перший, коли ми думаємо про школу.
Я думаю, що пересічна людина
і двічі не подумає про олівець,
процес його виробництва
і чому він так виглядає,
адже таким він був завжди.
На мою думку, зробити олівець
кращим, ніж він є зараз,
просто неможливо.
Він ідеальний.
میرے خیال میں پینسل استعمال کرنے کے تجربے
میں آواز کا کافی بڑا حصہ ہے،
اور اس کی رگڑ کافی سنائی دینے والی ہے۔
(رگڑنے کی آواز)
[چھوٹی چیز۔ بڑا خیال۔]
[کیرولین وویور پینسل کے بارے میں]
پینسل ایک بہت سادہ چیز ہے۔
یہ بنتی ہے لکڑی سے جس
پر روغن کی کچھ تہیں ہوتی ہیں
ایک ربڑ اور مرکزی حصہ،
جو سُرمان، مٹی اور پانی سے بنتا ہے۔
جی ہاں، سینکڑوں لوگوں کو صدیاں لگیں
اس شکل تک پہنچنے میں۔
اور یہ اشتراک کی لمبی تاریخ ہے
جو میرے لیے، اس کو
ایک بہترین چیز بناتی ہے۔
پینسل کی کہانی سُرمان سے شروع ہوتی ہے۔
لوگوں نے اس کو کئی فائدہ مند طریقوں سے
استعمال کرنا شروع کر دیا
اس نئے مادے کے۔
وہ اس کو چھوٹی ٹہنیوں کی شکل میں کاٹتے
اور بھیڑ کی کھال یا دھاگے
یا کاغذ میں لپیٹ دیتے
اور اس کو لندن کی سڑکوں پر بیچتے
جو لکھنے اور نقّاشی کے لیے استعمال کی جاتی
یا، اکثر اوقات، کسان اور چرواہے،
اس سے اپنے جانوروں کو نشان لگاتے۔
دوسری طرف فرانس میں،
نکولس جیقس کونتے نے طریقہ
نکالا سُرمان کو پیسنے کا،
اس کو مٹی اور پانی کے
ساتھ ملا کر لئی بنانے کا۔
وہاں سے، اس لئی کو سانچے میں
ڈال کر ایک بھٹی میں دہکایا جاتا،
اور نتیجہ تھا ایک بہت مضبوط
سُرمان کا مرکزی حصہ
جو ٹوٹ نہیں سکتا تھا،
جو ہموار تھا، قابلِ استعمال --
یہ اس وقت موجود کسی بھی
اور چیز سے بہت بہتر تھا،
اور آج تک، یہی طریقہ ہے جو
پینسلیں بنانے میں استعمال ہوتا ہے۔
اسی دوران، دوسری طرف امریکہ میں،
کونکورڈ، میساچیوسٹس میں،
ہینری ڈیوڈ تھوریو تھا جس نے
درجہ بندی کے پیمانے کا سوچا
پینسل کی مختلف اقسام کی سختی کے لیے۔
اس کی ایک سے چار تک درجہ بندی کی گئی،
نمبر دو عام استعمال کے لیے
موزوں ترین سختی کے ساتھ۔
پینسل جتنی نرم ہوتی
اس میں اتنا ہی زیادہ سُرمان ہوتا،
اور خط اتنا ہی گاڑھا اور ہموار ہو گا۔
پینسل جتنی ٹھوس ہوتی،
اس میں اتنی ہی مٹی ہوتی
اور وہ اتنی ہی ہلکی اور نفیس ہوتی۔
ابتداء میں، جب پینسلیں ہاتھ سے بنتی تھیں،
وہ گول بنائی جاتی تھیں۔
ان کو بنانے کا کوئی آسان طریقہ نہ تھا،
اور یہ امریکی تھے جنہوں نے
کاریگری کو حقیقتاً میکانی بنایا۔
بہت سے لوگ جوزف ڈکسن کو سراہتے ہیں
ان پہلے لوگوں میں سے ایک ہونے کے لیے جنہوں
نے شروع کیا اصل مشینوں کو تیار کرنا
جو کام کرتیں جیسے لکڑی کے تختوں کو کاٹنا،
لکڑی میں نالیاں چھیدنا،
ان کو گوند لگانا ...
اور انہوں نے پایا کہ یہ زیادہ آسان
اور کم ضائع کرنے والا تھا
ایک مسدسی پینسل بنانا،
اور اس لیے یہ معیار بن گیا۔
پینسل کے ابتدائی دنوں سے،
لوگوں کو پسند ہے کہ
ان کو مٹایا جا سکتا ہے۔
شروع میں، یہ روٹی کا چورا تھا
جو پینسل کے نشان
مٹانے کے لیے استعمال ہوتا۔
اور بعد میں، ربڑ اور جھانواں۔
ساتھ منسلک ربر 1858 میں آیا،
جب امریکی سٹیشنری فروش ہائمن لِپ مین نے
پہلی پینسل کو رجسٹر کرایا
جس کے ساتھ ربڑ جڑا ہوا تھا،
جس نے پینسل کے کاروبار کو بہت بدل دیا۔
دنیا کی پہلی پیلی پینسل کوہِ نور 1500 تھی۔
کوہِ نور نے عجیب کام کیا
کہ اس پینسل پر انہوں نے
پیلے رنگ کی 14 تہیں لگائیں
اور آخری حصے کو 14 قیراط سونے میں ڈبویا۔
ہر کسی کے لیے ایک پینسل ہے،
اور ہر پینسل کی ایک کہانی ہے۔
بلیک ونگ 602 بہت سے لکھاریوں کے
زیرِ استعمال رہنے کی وجہ سے مشہور ہے
خصوصی طور پر جان سٹین بیک
اور ولادیمیر نابوکوف۔
اور پھر آپ کے پاس ڈکسن پینسل کمپنی ہے۔
ڈکسن ٹائیکون ڈیروگا ان کی پیداوار ہے۔
یہ ایک گُرو ہے،
یہ وہ ہے جو لوگوں کے ذہن میں
آتا ہے جب پینسل کا ذکر ہو
اور وہ جو ذہن میں آتا ہے جب
سکول کے بارے میں سوچیں۔
میرے خیال میں، پینسل واقعی ایک ایسی چیز ہے
جس کے بارے میں عام صارف نے
کبھی غور نہیں کیا،
یہ کیسے بنتی ہے یا
یہ ایسے کیوں بنائی جاتی ہے،
کیونکہ یہ ہمیشہ سے ایسے ہی تھی۔
میری رائے میں، ایسا کچھ نہیں
جو کیا جا سکے
پینسل کو اس سے زیادہ بہتر بنانے کے لیے۔
یہ بہترین ہے۔
Tôi nghĩ âm thanh là điều quan trọng
của trải nghiệm dùng bút chì,
nó có tiếng lạo xạo
có thể nghe thấy được.
[Lạo xạo]
[Vấn đề nhỏ. Ý tưởng lớn.]
[Caroline Weaver về Bút chì]
Bút chì là một vật dụng rất đơn giản.
Nó làm bằng gỗ với nhiều lớp sơn
một đầu tẩy và lõi bút
được làm từ than chì, đất sét và nước.
Phải mất hàng trăm người,
hàng thế kỷ
để thiết kế được
bút chì như ngày nay.
Và đó là một quá trình hợp tác lâu dài
mà với tôi, đã khiến bút chì
trở nên hoàn hảo.
Câu chuyện về cây bút chì
bắt đầu từ than chì.
Con người bắt đầu tìm kiếm
những ứng dụng
cho loại nguyên liệu mới này.
Họ cắt chúng ra thành từng que nhỏ
và cuộn chúng
trong dây thừng, da cừu hoặc giấy
rồi bán chúng trên đường phố London
để viết hoặc vẽ
hoặc, với nông dân
và người chăn cừu
là đánh dấu lên con vật của mình.
Ở Pháp,
Nicolas-Jacques Conté tìm ra phương pháp
nghiền nhỏ than chì,
trộn với bột đất sét và nước
thành bột nhão.
Bột nhão sẽ được đổ vào khuôn
và nung trong lò,
cho ra một lõi than chì chắc chắn
khó gãy, rất mịn, dễ sử dụng --
đó là thứ tốt nhất lúc bấy giờ,
cho đến nay, bút chì vẫn được
sản xuất bằng cách đó.
Cùng lúc đó ở Mỹ, bang Concord
hay Massachusetts,
Henry David Thoreau nghĩ ra
tỷ lệ đo lường
độ cứng của bút chì.
Nó gồm bốn mức,
Mức hai là độ cứng lý tưởng
để sử dụng thông thường.
Bút chì càng mềm
càng chứa nhiều than chì,
đường vẽ càng đậm và mượt hơn.
Bút chì càng bền
càng chứa nhiều đất sét
nét vẽ nhạt và mảnh hơn.
Ban đầu, khi được làm bằng tay,
bút chì có hình tròn.
Vì chúng rất khó sản xuất,
người Mỹ đã cơ giới hóa
nghề thủ công này.
Nhiều người cho rằng Joseph Dixon
là một trong những người
đầu tiên phát triển máy móc
thực hiện việc cắt thanh gỗ,
tạo rãnh,
đổ hồ dán...
Họ nhận ra rằng sẽ dễ dàng
và ít tốn kém hơn
khi làm bút chì
hình lục giác,
và dần trở thành chuẩn mực hiện nay.
Từ những ngày đầu,
mọi người thích khả năng
dễ tẩy xoá của chúng.
Ban đầu, người ta dùng vụn bánh mì
để xoá đi những vết bút chì
sau này, dùng cao su và đá bọt.
Năm 1858, tẩy được đính vào,
khi người bán văn phòng phẩm
Hymen Lipman sáng chế cây bút chì
đầu tiên có đính kèm tẩy,
làm thay đổi lịch sử của bút chì.
Cây bút chì màu vàng đầu tiên
là KOH-I-NOOR 1500.
KOH-I-NOOR làm một việc điên rồ
là sơn 14 lớp màu vàng lên thân bút
và mạ bằng vàng 14k.
Ai cũng có một cây bút chì,
và mỗi cây bút chì
đều có một câu chuyện.
Cây "Cánh đen 602" rất nổi tiếng
vì nhiều nhà văn đã sử dụng nó,
đặc biệt là John Steinbeck
và Vladimir Nabokov.
Sau đó, công ty bút chì Dixon ra đời.
Họ chịu trách nhiệm
cho Dixon Ticonderoga.
Nó là một biểu tượng
mà mọi người sẽ nghĩ đến
khi nói về bút chì,
cũng như về trường lớp.
Tôi nghĩ rằng,
bút chì là một thứ,
mà người dùng
sẽ ít khi tự hỏi
chúng được tạo ra
thế nào và vì sao,
bởi chúng vẫn luôn như thế.
Theo tôi, không có cách nào
có thể làm bút chì
trở nên tốt hơn.
Nó hoàn hảo.
我认为 在铅笔的使用体验中
声音是非常重要的
它有着很明显的沙沙声
(铅笔刮擦声)
小东西 大创意
(卡洛琳•韦弗与铅笔)
铅笔是一个很简单的物件
它是由涂着几层颜料的木头制成的
包括一个橡皮和一个笔芯
笔芯是由石墨 黏土和水制成的
没错 数以百计的人经历了几个世纪
才完成了这个设计
对于我来说正是由于悠久的
合作历史 才使它
成为一个完美的物件
铅笔的历史起源于石墨
人们在设法为这个新物质寻找
广泛的用途
他们把它切成小长条
包在线 羊皮或纸里
在伦敦街头出售
供人们在写字或画画的时候使用
很多时候 它还被农民和牧人
用来标记他们的动物
在法国
尼古拉斯·雅克·康迪
想出了研磨石墨的方法
把它与黏土粉和水
混合起来制成糊状物
再把这个糊状物塞到一个模具里
然后放到窑炉里烤
拿出之后就成了非常坚硬的石墨芯
它坚固耐用
质地平滑并且便于使用
它比那个时候已有的
其他任何东西都要好
至今为止 铅笔的制作
仍然沿用这一方法
同时 在美国马萨诸塞州的康科德市
亨利·大卫·梭罗针对不同的铅笔
制定了硬度的等级表
从 1 级到 4 级
2 级是一般用途最理想的硬度
铅笔越软 其中石墨的含量越多
画出的线也越黑 越平滑
铅笔越坚硬 泥土含量越多
线条更明亮 更精细
最初 在手工制造阶段
铅笔是被制成圆形的
制作方法很复杂
是美国人真正实现了生产机械化
许多人将其归功于杰瑟夫·迪克森
因为他是最早研发
真正意义上的机器的人之一
使机器可以做类似于切木板
在木板上切凹槽
涂胶水这样的事
并且他们发现制作六边形铅笔
更简单 浪费也更少
因此就把六边形铅笔作为
标准铅笔
在铅笔诞生的初期
人们就喜欢
它们能够被橡皮擦除这一点
最初 人们用面包屑来
擦除铅笔笔迹
后来改用橡皮和浮石
1858年开始 橡皮被加在铅笔上
那时候美国的文具商海门·力普曼
为第一个附带橡皮的铅笔
申请了专利
这确实带来了铅笔的发展变革
世界上第一个黄色的铅笔是
KOH-I-NOOR 1500
KOH-I-NOOR做了个疯狂的举动
他们在铅笔表面
涂了14层的黄色颜料
并且把铅笔末端浸泡在14k金里
每个人都有一支铅笔
每支铅笔都有一段故事
Blackwing 602
因被很多作家使用而出名
尤其是约翰·斯坦贝克
和弗拉基米尔·纳博科夫
然后就是迪克逊铅笔公司
他们制作了迪克逊·泰康德儒格
这款经典的铅笔
它是一个标杆
当人们想到铅笔时就会想到它
当他们想到学校的时候也会想到它
我认为 事实上
铅笔是这么一种产品
普通用户都不会过多去思考
它是如何被制造的
或者为什么用这种方法制造
因为它一直是以这种方式
呈现在大家的面前
在我看来 没有任何方式
可以让铅笔比现在更好
它非常完美
我認為,在用鉛筆的體驗中,
聲音是很重要的一部分,
它的刮擦聲是能清楚聽見的。
(刮擦聲)
〔小東西。大點子。〕
〔卡羅琳韋弗談鉛筆〕
鉛筆是樣很簡單的東西。
它是木製的,加上幾層的塗料、
一個橡皮擦、和一條芯,
芯是用石墨、黏土,及水做成的。
但,花了數百人數世紀的時間,
才提出這個設計。
對我來說,正是這漫長的合作史
讓鉛筆成為非常完美的物品。
鉛筆的故事始於石墨。
人們開始發現這種新物質
有些很有用的應用。
他們把石墨切成小條狀,
用繩子、羊皮,或紙張包起來,
在倫敦街頭販售,
用來寫字或是繪圖,
很多時候也會被農夫和牧人
用來標記他們的動物。
在法國,
尼古拉斯雅克康特想出了
一種方式來磨石墨,
把它和粉狀黏土及水
混合,做成膏狀。
接著,這膏狀物會被
填入模具中做窯燒,
結果會產出非常堅硬的石墨芯,
它不會斷,很滑順,很好用──
在那個時候,它比其他
所有既有的東西都好很多,
至今,鉛筆仍是用這個方式製造的。
在這期間,在美國
馬薩諸塞州的康科特,
亨利大衛梭羅想出了鉛筆的
軟硬度要有分級標準。
分級從一到四,
第二級是最適合一般用途的軟硬度。
越軟的鉛筆裡面就有越多的石墨,
畫出來的線會更黑也更滑順。
越硬的鉛筆裡面有越多的泥土,
線條會越淡且越精細。
最初,鉛筆是手工製的,
它們被做成圓形。
沒有簡單的製造方式,
是美國人將這項工藝機械化的。
許多人認為約瑟迪克森是
最先開始發展機器製造的人之一,
機器可以切木板條、
在木頭上切出溝條、
在它們上面上膠……
他們發現,做六角狀的鉛筆比較容易
也比較不浪費,
所以六角狀就成了標準。
在鉛筆的早期,
人們很喜愛它可以被擦掉的特性。
最早,是用麵包屑
來把鉛筆畫出的痕跡給刮掉,
後來,改用橡膠和輕石。
1858 年開始把橡皮擦附在鉛筆上,
那年,美國的文具商海門利普曼
為第一枝附橡皮擦的鉛筆取得專利,
這真的改變了鉛筆的賽局。
世界上第一枝黃色鉛筆是
KOH-I-NOOR 1500。
KOH-I-NOOR 做了件瘋狂的事,
他們把鉛筆塗上了十四層的黃顏料,
把末端浸在 14K 金中。
每個人都有一枝鉛筆,
每枝鉛筆都有一個故事。
Blackwing 602 因為
被很多作家使用而聞名,
特別是約翰史坦貝克
與弗拉基米爾納博科夫。
接著,還有鉛筆公司 Dixon。
Dixon Ticonderoga 是他們的產品。
它很有代表性,
當人們想到鉛筆時就會想到它,
當他們想到學校時也會想到它。
我認為,其實鉛筆這個東西,
一般使用者不會去多想它的製造方式,
以及為何要把鉛筆做成這個樣子,
因為鉛筆一直就是這樣的。
在我看來,已經沒辦法能把
鉛筆做得比現在更好了。
它很完美。