Education and jobs for the deaf | Ruma Roka

Nerozuměli jste, viďte?

(smích)

V Indii je 63 miliónů neslyšících lidí,

kteří si tímto prochází
rok co rok, den co den,

a snaží se dát smysl světu,
který nemohou slyšet.

Obrovský nedostatek povědomí
a společenské stigma toho,

mít dítě, které je odlišně nadané.

Rodiče pobíhají od jednoho
místa k druhému

snažící se pochopit,
jak vychovat jejich dítě.

A je jim řečeno:
,,I přes to, že vaše dítě neslyší,

s jeho hrtanem je vše v pořádku.

Vše je v pořádku s jeho hlasivkami

a nakonec se může naučit jak mluvit."

Tady začíná roky dlouhá cesta
strávená učením

tohoto malého dítěte, jak artikulovat
slova, která neslyší.

I v rámci rodiny
toto malé dítě chce

komunikovat s jeho rodiči.

Chce být součástí
konverzací v jeho rodině.

Ale nemůže. A nechápe,
proč ho nikdo neposlouchá.

Takže se cítí osamělý a vynechaný

ve stěžejních dovednostech, které jsou
potřebné když vyrůstáme.

Chodí do školy a říká si:
,,Ok, třeba se něco změní."

A nachází učitele otevírat jejich ústa
a zase zavírat

a psát ty zvláštní věci na tabuli.

Bez nějakého pochopení,
protože neslyší,

všechno si přepíše,
vyvrhne zpátky při písemkách

a ze zvyku a několika známkách z milosti
dokončí školu v desátém ročníku.

Jaké jsou jeho šance pro zaměstnání?

Takže tu máme dítě, které v podstatě nemá
žádné skutečné vzdělání.

Vizuální podoba slov, slovní zásoba
o třiceti až čtyřiceti slovech.

Je emočně nejistý, je také
nejspíš naštvaný na celý svět,

který ho, podle jeho pocitů,
systematicky zneschopnil.

Kde tedy pracuje?
Nucené práce, nekvalifikované práce,

často ve velmi zneužívajících podmínkách.

A tady začala moje "rodící se" cesta,
roku 2004. Neznám, jak Kelly řekla,

neznám žádnou rodinu,
která by byla hluchá.

Jen zvláštní táhnutí,
žádná racionální myšlenka.

Skočila jsem do toho světa,
naučila se znakový jazyk

V té době to byla výzva.
Nikdo nechtěl.. Nikdo nevypadal, že ví..

,,Co je to, co se chceš naučit, Rumo?
To je jazyk?"

Každopádně učení znakového jazyka
mi otevřelo dveře do této komunity,

která je navenek tichá,
ale je překypující

vášní a zvídavostí
pro ty, co vidí.

Slyšela jsem jejich příběhy o tom,
co vše chtěli dělat.

A o rok později, v roce 2005,
se skromnými úsporami 5 000 dolarů

ve vyplatitelné pojistné smlouvě,
jsem založila toto centrum

v malém dvoupokojovém bytě,
s pouze šesti studenty

a mnou učící je angličtinu
v znakovém jazyce.

Všechny ty výzvy, ten nejvyšší
čas pomoci,

jak dostanu tyto děti, které
zrovna prošli střední školou

do opravdových zaměstnání do společností?

Do zaměstnání s důstojností, do zaměstnání
co dokáží, že neslyšící nejsou hloupí?

Takže výzvy byly obrovské.
Neslyšící lidé takto seděli roky

Roky plné znuděnosti a temnoty.

Potřebovali věřit v sami sebe.
Rodiče potřebovali být přesvědčeni,

že toto jejich dítě není hluché a hloupé.

Že je schopné stát
na svých vlastních nohou.

Ale co je více důležité,

zaměstnal by zaměstnavatel
někoho, kdo neumí mluvit,

neslyší a také dost dobře
neumí číst ani psát?

Sedla jsem si dohromady s některými
mými přáteli z odvětví

a sdílela jsem s nimi můj příběh,
co znamená být neslyšící.

A pochopila jsem, že tady
jsou čistá místa ve společnostech,

kde neslyšící mohou pracovat,
mohou být skvělá obohacující složka.

A se slabými zdroji
jsme utvořili vůbec první

kurikula odborného vzdělávání pro
neslyšící občany ve státě.

Najít instruktory byl problém.
Takže jsem trénovala neslyšící děti,

mé studenty, aby se stali
učiteli pro Neslyšící

A je to zaměstnání, které
berou s velkou zodpovědností a pýchou.

Přesto zaměstnavatel byl stále skeptický.
Vzdělávání, kvalifikace, maturita.

,,Ne, ne, ne, Rumo,
nezaměstnáme je."

To byl veliký problém.

,,A i kdybychom je zaměstnali,

jak bychom s nimi komunikovali?
Neumí číst, psát.

Neslyší, nemluví."

Řekla jsem jim: ,,Prosím, mohli
bychom to brát krůček po krůčku?

Chápete, zaměřit se na to,
co vlastně umí?

Mají obrovskou představivost.
Umí pracovat. A...

A pokud to bude fungovat, pokud nebude,
alespoň budeme vědět."

Tady bych ráda sdílela
příběh o Vishu Kapoor.

Přišel k nám v roce 2009
s vůbec žádným jazykem.

Dokonce ani neuměl používat znakový jazyk.

Vše co viděl, zpracovával mozkem
skrze jeho oči.

Jeho matka byla zoufalá
a říká mi:

,,Rumo, mohla bych ho, prosím,
nechat v centru na dvě hodiny?

Je pro mě velice obtížné ho zvládat,

víš, zvládat ho 24 hodin denně."

Tak jsem řekla: ,,Jo, jasně."
Jako havarijní služba.

Zabralo nám to velice usilovný
rok a půl

dát Vishuovi jazyk.
A on začal komunikovat a

a získal cit sám sebe a
rozumí, že tady je...

Myslím tím, on neslyší, ale sakra,
on dokáže tolik věcí.

Zjistil, že rád pracuje na počítačích.

Dodali jsme mu kuráž, motivovali ho,

a nechali ho projít naše IT programy.
Zvládl všechny testy, víte,

k mojí nervozitě.
Jednoho dne začal nábor

do back-endu
velmi známé IT společnosti,

a jen tak pro zjištění a
pro zkušenost říkám:

,,Nechte Vishua se také zúčastnit
tohoto pohovoru."

Vishu tam šel a prošel
všemi technickými testy.

A i potom jsem řekla: ,,Uh, já jen doufám,
že bude schopný se udržet

přinejmenším šest měsíců."

Teď to byl rok a půl.

Vishu je stále tam,
a není jen

'oh, ten chudák pracuje
v prostředí slyšících.'

Vyhrává ocenění za nejlepšího
zaměstnance měsíce, ne jednou, ale dvakrát

(Potlesk)

A chci vám říct to, že
dnes nám zabere přibližně

rok a půl naučit
neslyšícího člověka se připravit

na tento reálný svět,
který známe.

Za krátký čas šesti let,
500 z mých úžasných mladých studentů

dnes pracuje v některých nejlepších
organizacích v odvětví:

v grafickém designu,
v back-endu IT organizací,

v pohostinství,
v zaměstnáních bořící bariéry

jako například v ochrance a v bankách.

A také v maloobchodních prodejnách a
v přímých službách zákazníkům.

(Potlesk)

Tváří v tvář lidem jako jsem já
nebo vy - v KFC, v kavárnách.

Nechám vás s nepatrnou myšlenkou toho, že,

ano, změna je možná.

A začíná s jednou nepatrnou změnou
v naší perspektivě.

Děkuji vám mnohokrát.

(Potlesk)

A tohle je potlesk,
tohle je mezinárodní znak pro potlesk.

Děkuji mnohokrát.