Asi před pěti lety jsem zažila něco velmi zajímavého. Šla jsem s manželem nakupovat, tak jako každý druhý den, ale tentokrát jsme objevili tu nóbl kávu, fair trade, dokonce v bio kvalitě, jednodruhovou kávu z Keni, za kterou jsme utratili plno peněz. A tím to vlastně všechno začalo. Víte, můj manžel tuhle kávu považoval za mnohem lepší, než je ta naše běžná a mnohem levnější káva, díky čemuž jsem si představila život založený výhradně na luxusní kávě a jak by náš domácí rozpočet explodoval. (smích) Navíc... jsem se bála, že by tato investice vyšla vniveč. A že bychom ani nepoznali žádný rozdíl. Bohužel, především pro něj, můj muž pozapomněl, že jeho žena je neurovědkyně se specializací na vědu o výživě. (smích) Tak. Takže jsem ho ihned podrobila testu. Byl to takový experiment, kdy jsem manželovi zavázala oči. (smích) Pak jsem uvařila ty dvě různé kávy a řekla jsem mu, že mu jednu po druhé naservíruji. S naprostou jistotou popsal můj muž první kávu jako hrubou a hořkou. Jako takovou tu ideální ranní kávu, která vás má jednoduše probrat svou příšernou chutí. (smích) Zato ten druhý šálek kávy měl ovocný podtón a byl lahodný. Taková ta káva, kterou si vychutnáte večer, když chcete relaxovat. Můj manžel ovšem neměl tušení, že jsem mu nepodala dva druhy kávy. Dala jsem mu dvakrát tu samou kávu. (smích) A očividně to nebyla tahle káva, která se náhle z příšerné stala fantastickou. Ne, tahle změna chuti vznikla v hlavě mého muže. Kvůli svému předsudku o nóbl kávě vnímal rozdíl v chuti tam, kde žádný rozdíl nebyl. Takže se mi podařilo zachránit náš rozpočet na domácnost a dobře jsme se zasmáli, hlavně já – (smích) pořád mi nešlo do hlavy, jak jsme mohli zaznamenat dvě tak odlišné reakce na jeden jediný typ kávy. Proč by můj manžel pronášel tak odvážné tvrzení a riskoval tak, že bude po zbytek života všem pro smích? (smích) Pozoruhodné je, že podle mě byste udělali totéž. A to je největší výzva mého oboru, posoudit, jaká skutečnost se skrývá za odpověďmi, které dostáváme. Protože jak udělat jídlo chutnější, pokud se nedá spolehnout na to, co nám lidé říkají, že jim chutná? Pojďme se tedy nejprve podívat na to, jak vlastně jídlo vnímáme. Když vypiji šálek kávy, zaznamenám to prostřednictvím receptorů svého těla jako informaci, která pak v mozku aktivuje neurony. Vlnové délky světla se mění v barvy. Molekuly tekutiny jsou rozpoznávány receptory v mých ústech a kategorizovány jako jedna z pěti základních chutí. Tedy jako slané, kyselé, hořké, sladké a umami. Molekuly vzduchu jsou zachyceny receptory v mém nose a převedeny na pachy. A to samé platí pro hmat, teplotu, zvuk a další. Všechny tyto informace jsou detekovány mými receptory a převedeny na signály, jež si předávají neurony mého mozku. Informace se pak propojí a integrují, takže můj mozek rozpozná, že jsem právě vypila šálek kávy a že mi chutnala. A teprve potom, po té těžké práci neuronů si vědomě tento šálek kávy vychutnáme. A právě o tomto míváme mylnou představu. Lidé mají tendenci si myslet, že to, co vědomě prožíváme, musí být naprosto skutečným odrazem reality. Ale jak jste právě slyšeli, existuje mnoho fází neurální interpretace mezi fyzickou věcí a jejím vědomým vnímáním. To znamená, že tento vědomý prožitek občas realitu vůbec neodráží. Tak tomu bylo i v případě mého manžela. Děje se to proto, že některé fyzické podněty bývají tak slabé, že prostě neprolomí onu bariéru a nevstoupí do naší vědomé mysli, zatímco informace, které ji prolomí, mohou být cestou zkresleny našimi skrytými předsudky. A lidé mají mnoho předsudků. Jestli si právě říkáte, že byste to určitě zvládli lépe než můj manžel, že byste bývali ty kávy ohodnotili správně, tak jistým předsudkem trpíte i vy. Říká se tomu kognitivní slepá skvrna. Je to tendence považovat se za méně zaujaté, než jsou ostatní. (smích) Můžeme být předpojatí i vůči předsudkům, jimiž jsme sami postiženi. (smích) Nesnažím se to nijak zjednodušovat. V potravinářském průmyslu zase existuje tendence ke zdvořilosti. To je sklon zkreslovat svůj názor tak, aby byl společensky přijatelný, takže nakonec nedáváte najevo svůj vlastní názor. A pro mě jako pro vědeckého pracovníka je to výzva, protože když mi někdo řekne, že má rád můj mléčný koktejl s nižším obsahem cukru, opravdu mu chutná? (smích) Nebo říká, že mu to chutná, protože ví, že ho slyším a chce mi udělat radost? Nebo chce jen vypadat fit a zdravě. Těžko říct. A co hůř, on sám neví, jak to opravdu je. I kvalifikovaní degustátoři, což jsou lidé, kteří se vysloveně učí rozlišovat vůně a chutě, mohou neobjektivně hodnotit výrobky jako sladší, pokud obsahují vanilku. Proč? Určitě ne proto, že by vanilka chutnala sladce, ale proto, že i tito profesionálové jsou stále jen lidé a stejně jako my jedli v životě hodně dezertů a naučili se spojovat si sladkou chuť s vanilkou. Takže chuť a vůně a další smyslové vjemy jsou v naší vědomé mysli nerozlučně provázané. Na jednu stranu toho lze využít. Můžeme využít tyto vědomé prožitky, využít tuto informaci a těžit z ní tak, že místo cukru použijeme ke slazení výrobků vanilku. Ale na druhou stranu, ani s tímto vědomým hodnocením nejsem schopna říct, jestli jim ten mléčný koktejl se sníženým obsahem cukru chutnal. Takže co se s tím dá dělat? Jak vlastně zjistit, co se za tímto vědomým hodnocením jídla skutečně skrývá? Klíčem je odstranění bariéry v podobě vědomé mysli a směřování informace přímo do mozku. A ukazuje se, že lidský mozek skrývá mnoho fascinujících tajemství. Náš mozek neustále přijímá smyslové podněty z celého těla a mnohé z nich si vůbec neuvědomujeme, jako třeba chuťové podněty, které neustále přijímáme z trávicí soustavy. A přitom se náš mozek těmito smyslovými podněty řídí. Bez našeho vědomí ovlivňuje naše chování a může rozšířit naše zornice, pokud zažíváme něco, co se nám líbí. A pokud bude tato emoce intenzivní, dokonce nepatrně zvýší produkci potu. Skenováním mozku můžeme nyní tyto informace v mozku hodnotit. Já jsem konkrétně použila techniku skenování mozku, které se říká elektroencefalografie, zkráceně EEG, což zahrnuje nošení čepice pokryté elektrodami, v tomto případě jich bylo 128. Každá elektroda pak měří elektrickou aktivitu mozku s přesností až na milisekundu. Problém však je, že elektricky aktivní není jen mozek, ale také zbytek našeho těla i okolní prostředí, v němž neustále dochází k velké elektrické aktivitě. Abych provedla svůj výzkum, musím minimalizovat všechen tento šum. Proto žádám všechny zúčastněné, aby udělali pár věcí. Nejprve je požádám, aby svou bradu opřeli o podložku, což brání přílišnému pohybu svalů. Také je žádám, aby při tom zírali do středu počítačové obrazovky, čímž se zabrání přílišnému pohybu očí a mrkání. A také nechci, aby polykali, proto je žádám, aby vyplázli jazyk nad skleněnou misku, a pak jim nepřetržitě podávám chuťové podněty přímo na jazyk, odkud vše kape do této misky. (smích) A pak jim jako třešničku na dort ještě dávám bryndák, a to buď růžový nebo modrý, podle jejich přání. (smích) Takový normální stravovací zážitek, že? (smích) Ne, samozřejmě, že ne. A co hůř, nemám kontrolu nad tím, o čem účastníci přemýšlejí, proto musím tento proces s ochutnáváním několikrát opakovat. Možná zprvu přemýšlejí o obědě zdarma, který jim za účast poskytuji, a potom zase myslí na to, že se blíží Vánoce a co by letos mohli koupit mamince. Pro každou reakci je však běžná reakce na chuť. Takže tento proces několikrát opakuji. Šedesátkrát, abych byla přesná. A pak reakce zprůměruji, čímž se reakce, jež s chutí nesouvisejí, vyruší. Pomocí této metody jsme my a další laboratoře zkoumali, jak dlouhý čas uplyne mezi tím, kdy se „jídlo dostane na jazyk“, a okamžikem, kdy náš mozek zjistí, jakou chuť vnímá. Ukazuje se, že k tomu dochází už během prvních 100 milisekund, tedy asi o půl sekundy dříve, než si to vůbec uvědomíme. A dále jsme také zkoumali rozdíl v chuti mezi cukrem a umělými sladidly, která nám chutnají velice podobně. Ve skutečnosti chutnaly až tak podobně, že polovina účastníků jen stěží jejich chuť rozeznala, zatímco druhá polovina ji nerozeznala vůbec. Ale zajímavé je, že když jsme se podívali na výsledky celé skupiny, viděli jsme, že jejich mozky rozdíl v chuti rozhodně zaznamenaly. Takže díky EEG a dalším zařízením na skenování mozku, či jiným fyziologickým měřením – potu a velikosti zornic – máme nové brány do našeho mozku. Brány, které nám pomohou odstranit bariéru vědomé mysli, vidět za hranice lidské předpojatosti a možná dokonce i zachytit podvědomé rozdíly v chuti. Protože nyní můžeme zjišťovat první reakci lidí na jídlo, a to dříve, než ho začnou vědomě vnímat a než si začnou racionálně odůvodňovat, proč jim to chutná nebo ne. Můžeme měřit výrazy lidské tváře, můžeme zjišťovat, kam se dívají, můžeme měřit, jak moc se potí, můžeme měřit reakci jejich mozku. A pomocí všech těchto měření budeme schopni vytvářet chutnější jídla, protože budeme moci zjistit, zda jim vážně chutná mléčný koktejl s nižším obsahem cukru. A můžeme vyrábět zdravější potraviny, aniž bychom jim ubírali na chuti, protože můžeme měřit reakci na různá sladidla a najít takové, na které lidi reagují podobně jako na cukr. A navíc můžeme pomoci vytvářet zdravější potraviny, protože můžeme přispět k pochopení, jak ve skutečnosti jídlo vnímáme. O čemž víme překvapivě málo. Například víme, že existuje pět základních chutí, ale máme silné podezření, že je jich víc, a pomocí našeho EEG testu jsme skutečně našli důkaz, že tuk kromě toho, že vnímáme jeho texturu a vůni, lze rozpoznat i chutí. Takže chuť tuku by mohla být novou šestou základní chutí. A pokud zjistíme, jak náš mozek rozeznává tuk a cukr, což je zatím jen sen, ale nemohli bychom pak jednou připravit mléčný koktejl bez kalorií, který chutná jako ten pravý? Nebo možná zjistíme, že to nejde, protože podvědomě rozeznáváme kalorie pomocí receptorů v trávicí soustavě. To uvidíme v budoucnosti. Naše vědomé vnímání jídla je jen špičkou ledovce našeho celkového požitku z jídla. A když budeme zkoumat celkový požitek, jak vědomý, tak podvědomý, pak věřím, že zvládneme připravovat chutnější a zdravější jídla pro všechny. Děkuji. (potlesk)