Lidský hlas:

na tento nástroj hrajeme všichni.

Jako pravděpodobně 
nejmocnější zvuk na světě

může jako jediný začít válku
nebo říct: "Miluji tě"

A přesto mnozí zažili, 
že když mluví, lidé je neposlouchají.

Proč tomu tak je?

Jak účinně mluvit,
abychom změnili svět?

Musíme se oprostit 
od několika návyků.

Pro vaši potěchu jsem sepsal 
7 smrtelných hříchů řečnění.

Nedá se označit jako 
zrovna 'vyčerpávající seznam',

ale jde o 7 velkých zlozvyků, 
do kterých může spadnout každý.

Za prvé -- drby.

Mluvit ve zlém o tom, 
kdo není přítomen.

Ne zrovna hezký zvyk a moc dobře víme,
že ten drbající bude za 5 minut drbat nás.

Za druhé -- soudit druhého.

Známe lidi, kteří se 
takto v konverzaci chovají

a je velmi těžké naslouchat,
když vás soudí a zároveň shledává vinným.

Za třetí -- negativita.

Můžete do ní spadnout.

Má matka byla poslední rok života 
velmi negativní, a pak se těžko poslouchá.

Jednou jsem jí řekl:
"Dnes je 1. října"

a ona na to: 
"Já vím, není to příšerné?"

(smích)

Je obtížné poslouchat
někoho tak negativního.

(smích)

A jiný typ negativity,
stěžování si.

To je národní umění Británie.
Je to náš národní sport.

Stěžujeme si na počasí, 
sport, politiku, na všechno.

Stěžování je nakažlivým utrpením.
Nešíří svit ani lehkost do světa.

Výmluvy.

Všichni jsme tohoto chlapíka potkali.
Možná jsme ním byli.

Někteří lidé mají "vino-met".

Prostě hodí vinu na všechny okolo
a nepřipouští zodpovědnost za své činy.

A opět, někoho takového
jde těžko poslouchat.

Předposlední, šesté z naší sedmy --

"lakování", přehánění.

Někdy to až degraduje náš jazyk.

Například, když vidím něco 
vážně úžasného, jak to nazvu?

(smích)

A pak, samozřejmě,
to přehánění přejde do lhaní,

a lidem, o kterých víme, že nám lžou,
naslouchat nechceme.

A nakonec -- dogmatismus.

Zaměňování faktů s názory.

Když tyto dvě věci splynou,
jsou to jen slova ve větru.

Víte co myslím, někdo vás bombarduje
svými názory, jako by byly pravdivé.

Je těžké tomu naslouchat.

Tak zde jsou: 7 smrtelných hříchů řečnění.
Těm je potřeba se vyhnout.

Ale dá se o tom uvažovat i pozitivně?

Ano, dá.

Pokud chceme, aby náš projev
byl přesvědčivý, účinný, a změnil svět,

můžeme stavět na 4 velmi
mocných základních kamenech, základech,

Naštěstí se z nich dá složit slovo.

To slovo je HAIL, 
v překladu Sláva!/kroupy/nadšené přijetí.

Nemluvím o těch věcech, 
které padají z nebe a praští vás do hlavy.

Mluvím o definici 
Sláva! = "nadšeně vítat či uznávat",

a právě tak budou naše slova přijata
dodržíme-li tyto 4 body.

A jaké tedy jsou?
Schválně jestli je uhodnete.

Upřímnost, 
samozřejmě

ve své řeči být 
pravdivý, přímý a jasný.

Opravdovost,
prostě být sám sebou.

Můj kamarád to popsal jako
"být/stát ve své vlastní pravdě",

myslím, že to krásně vystihuje.

Poctivost, 
dostát svému slovu,

opravdu dělat, co říkáte
a být někým, komu se dá věřit.

Láska.

Nemyslím romantickou lásku,

ale přát lidem vše dobré,
ze dvou důvodů.

Za prvé, absolutní upřímnost 
nemusí být to, co si přejeme.

Tím myslím - 
"Proboha, dnes ráno vypadáš příšerně."

To asi není nezbytné.

Upřímnost podbarvená láskou
je samozřejmě skvělá věc.

Zároveň pokud někomu
opravdu přejete vše dobré,

je velmi těžké jej zároveň soudit.

Ani si nejsem jistý, 
že lze tyto dvě věci dělat naráz.

Takže, Sláva!

Jde o to, co říkáte,
jako ta stará píseň "Je to, co říkáš"

a jde o také o to, jak to říkáte.

Máte úžasný kufřík s nářadím, nástroji.

Je to neuvěřitelný kufřík,
a přesto jej kdy otevřela jen hrstka lidí.

Rád bych se v ní teď 
s vámi trochu prohrabal

a vytáhl pár nástrojů,
na které byste mohli rádi zahrát,

což umocní sílu vašeho projevu.

Například rejstřík.

Falsetový rejstřík většinou 
moc užitečný nebude,

ale jsou tu rejstříky mezi.

Všechny hlasové kouče upozorňuji,
že nebudu příliš technický.

Nicméně, můžete nalézt svůj hlas.

Když mluvím nahoře nosem,
slyšíte ten rozdíl.

Když sjedu dolů do hrdla,
odkud většinou mluví většina z nás.

Ale pokud chcete váhu,
musíte přejít až dolů do hrudi.

Slyšíte ten rozdíl?

Je pravda, že volíme 
politiky s hlubšími hlasy,

protože hloubka nám 
asociuje moc a autoritu

To je hlasový rejstřík.

Potom máme barvu,
způsob, kterým váš hlas cítí.

Je dokázáno, že preferujeme hlasy
hutné, hladké a vřelé, jak horká čokoláda.

Pokud to nejste vy, není to konec světa,
protože můžete trénovat.

Najděte si hlasového kouče.

S dýcháním, postojem a cvičením
můžete pro zlepšení barvy svého hlasu

dělat úžasné věci.

Pak prozódie. Zbožňuji prozódii.

Je to zpívánka, metajazyk,
který používáme, abychom dodali významu.

Je to hlavní významový kořen v konverzaci.

Lidé, kteří mluví stále stejným tónem
se dost obtížně poslouchají,

pokud nemají vůbec žádnou prozódii.

Právě odtud pochází slovo "monotónní".
Jeden tón.

Začíná se chytat opakující se prozódie,
kdy každá věta končí jako otázka?

Když to ve skutečnosti není otázka, 
ale oznámení?

(smích)

A pokud to děláte, tak si tím značně
omezujete prozodickou komunikaci,

což je škoda,
tak se pokusme zbavit se toho návyku.

Tempo.

Velmi rychlou mluvou 
můžu vystupňovat vzrušení,

nebo mohu zpomalit pro zdůraznění

a na konci je samozřejmě 
náš starý přítel, ticho.

Na troše ticha v řeči 
není nic špatného, ne?

Nemusíme jej vyplňovat s "ehm" a "éé"

Může být velmi mocné.

S tempem jde často ruku v ruce i výška,
která indikuje vzrušení.

"Kam jsi dal moje klíče?"

(Vyšší hlas) "Kam jsi dal moje klíče?"

Významově se tato 
2 podání lehce liší.

A nakonec, hlasitost.

(Nahlas) Použitím hlasitosti 
se mohu velmi nadchnout.

Omlouvám se, 
jestli jsem někoho polekal.

Nebo vás můžu přimět dávat pozor 
mluvením opravdu potichu.

Někteří lidé vysílají neustále.
Nedělejte to.

To se nazývá vysílání blbců.

(smích)

Vystavují své okolí jen zvukům, 
nedbale a bezohledně.

To není pěkné.

Na tohle všechno přijde, 
když máte udělat něco opravdu důležitého.

Jako pronést řeč z pódia, 
žádost o ruku či navýšení platu,

nebo svatební proslov.

Ať je to cokoliv opravdu důležitého,
dlužíte sami sobě náhled do toho kufříku

a na motor, na kterým to bude pracovat
a žádný motor nefunguje dobře bez zahřátí.

Zahřejte si hlas.

Vlastně, dovolte mi ukázat, jak na to.
Můžete se prosím všichni na chvíli postavit?

Ukáži vám 6 hlasových cvičení na zahřátí,
které dělám před každým projevem.

Kdykoliv budete mluvit s někým důležitým,
udělejte tohle.

Nejdřív ruce nahoru, hluboký nádech

a výdech, ááá, takhle.

Ještě jednou.

Ááá, velmi dobře.

Teď zahřejeme naše rty
a uděláme ba, ba, ba, ba,

ba, ba, ba, ba. Velmi dobře.

A teď, brrrrrrr,
jako když jste byli dětmi.

Brrrrrrrrrrrrrrr. 
Vaše rty by se měli už oživit.

Další je na řadě jazyk, s přeháněným 
la, la, la, la, la, la, la, la, la.

Nádhera. Začínáte v tom být opravdu dobří.

a potom válejte R. Rrrrrrrrr.
Je to jako šampaňské pro váš jazyk.

A kdyby nebyl na nic čas, 
tak vždy alespoň sirénu.

Ta je fakt dobrá. 
Začíná to s "uíí" a přejde to do "ó"

"Uíí" je vysoké a "ó" je hluboké.

Jdeme na to, uíííííóóó, uííííííóóó.

Úžasné. Zasloužíte si potlesk.
Posaďte se, děkuji.

(potlesk)

Až budete příště mluvit, 
tak to proveďte v předstihu.

Na závěr si dáme vše do souvislostí.

Toto je důležitý bod.
Tady všichni teď jsme, že?

Nemluvíme příliš dobře,

když nás druzí neposlouchají,
když nás obklopuje hluk a špatná akustika.

O tom jsem tu mluvil v různých fázích.

Jaký by byl svět,

kdybychom účinně mluvili k lidem,
kteří vědomě poslouchají,

v prostředích, která skutečně
odpovídají svému účelu?

Nebo ještě šířeji, jaký by byl svět,
v němž bychom

zvuk vědomě vytvářeli 
vědomě jej zpracovávali,

a vytvářeli všechna prostředí 
vědomě pro zvuk?

Byl by to svět, který krásně zní,
a v němž by normou bylo porozumění,

a to je myšlenka hodna šíření.

Dekuji vám.